Sisssi komentáře u knih

Bárta v knize žíká Australcům Aboriginálové - v češtině se užívá spíše Aboriginci/Aboridžinci. Vskutku nevím, proč si je Bárta tak idealizuje (vychází z dnes již zastaralých prací etnologů a antropologů (ale i amatérů) - Chaloupka, Jelínek), když se posíváte na australské domorodce, potýkají se stejnými problémy, jako kterákoli jiná civilizace na světě. Myslím, že v dnešní době je už trochu passé hýčkat si ideál "ušlechtilého divocha". Do jaké míry je jejich 60 000 let trvající civilizace optický klam? Pokud bychom na ni nahlédli detailněji, našli bychom rovněž různé přeryvy, vzlety a pády, jen asi ne tak "výrazné" v západním smyslu. A o čem svědčí dnešní nízká doba dožití, vysoká dětská úmrtnost u těchto domorodců a jejich sklon k alkoholismu a užívání omamných látek? Někdo by řekl, že je zničila právě Západní civilizace, ale neměly bychom to právě brát jako neschopnost se přizpůsbit? Celkově je mi Bártův sedmý zákon adaptace značně proti srsti, protože ono to nám důvěrně známé přehazování kabátů podle toho, jak zrovna politicky fouká, je také svého druhu adaptace a přizpůsobení se podmínkám.

Úsměvně působí zážitek se súdánským předákem (str. 285), který Bártu konfrontuje se světem lidí, co nemají potřebu za každou cenu vydělávat peníze. Pokud se tímto způsobem projeví saúdský předák, stává se v našich západních očích moudrým domorodcem, pokud by nám totéž řekl např. český traktorista, bude za hloupého joudu a lenocha. Udivuje mě, že Bártu překvapuje, že někdo prostě o peníze nestojí (zvlášť, když žije v africké vesnici daleko od civilizace, kde toho s penězi jako takovými opravdu moc nepořídí).
K Defoeovu "Deníku morového roku" přistupuje Bárta poněkud naivně. Je třeba si uvědomit, že že Defoe byl ročník 1660 a v době epidemie byl malé dítě. Když knihu o mnoho desetiletí později psal, vycházel sice i z dobových dokumentů (patrně včetně záznamů svého strýce), ale ani tak přece nemůžeme jeho hodnocení chování tehdejších představitelů města brát vážně a srovnávat je s těmi dnešními, navíc uvážíme-li, že později přšel ještě velký požár Londýna, který opět zamával s vnímáním a hodnocením událostí předchozích (a pár let před morem byla zase občanská válka, lidé tak žili ve výjimečně vyhrocené situaci již léta). Přežijete-li druhou či třetí katastrofu, zdá se vám ta předchozí již ne tak strašná, navíc, když to popisujete s odstupem let či desetiletí. Navíc je třeba si uvědomit i to, že lidé tehdy měli zcela jiné požadavky na život než dnes a byly v tomto ohledu daleko skromnější, nechali si líbit i věci, proti kterým by se dnes okamžitě vykřikovalo a prstestovalo, zatímco oni byli často ještě vděčni, že to nedopadlo hůř. Bárta popisuje tehdejší situaci v Londýně poměrně idylicky, ale uvědomme si, že domy, v nichž se objevila nákaza, byly zatlučeny prkny a hlídány, aby z nich nikdo nevyšel ven. Hlídači byli prostředníky, kteří izolovaným zajišťovali potraviny a další nezvytné potřeby, ale je také třeba dodat, že zbytečně vymřel třeba celý dům, protože byl s ýjimkou této pomoci uvnitř odkázán často právě jen sám na sebe co se ošetřování týče a umírali v něm lidé, kteří by při zajištění pouze základní péče (uvařit, přinést vodu, nakrmit, vynést nočník,...) přežili.
Co mi však vyrazilo dech asi nejvíc, bylo použití pětidílného obrazového cyklu Thomase Colea Cesta impéria (str. 36-46) a Bártovo přesvědčení, že dobře ilustruje vznik, vývoj, vrchol a pád civilizací. Vždyť Coleův cyklus je typickým produktem romantismu a oné idealizace, které se 19. století dopouštělo ve vztahu k minulosti. Navíc sám Cole vložil do tohoto cyklu svou kritiku tehdejšího prezidenta, na to bychom neměli zapomínat a vnímat cyklus obrazů v kontextu doby vzniku a záměrů autora.

Značně mimoňsky na mě působí rovněž autorovo hodnocení dobrých a špatných lídrů za covidu. Vystoupení britského premiéra Borise Johnsona v březnu 2020 (str. 186) hodnotí Bárta kladně a shledává ho inspirativním, pro mě jsou však citovaná slova "lidé budou umírat, budeme ztrácet své bližní, ale Británie zítězí" pouze prázdnými, patetickými frázemi, srovnatelnými s tím, co zaznívalo tady u nás či jinde. A ironií osudu nedlouho po vydání této knihy vyplula na povrch agéra Partygate a Johnson se nakonec ukázal být stejně nedbalý opatření, jako například u nás Prymula. Takže, jaký je rozdíl mezi inspirativním západním a neschopným domácím lídrem? Možná ve schopnosti své prohřešky tutlat? Pokud jste prosím někdo zaznamenali, že by Bárta toto později nějak okomentoval, dejte mi vědět kde.

Doporučuji recenzi Ondřeje Hudečka na Bártovu knihu "Kolapsy a regenerace" a recenzi Jakuba Homolky na "Něco překrásného se končí" v časopise Dějiny-Teorie-Kritika z roku 2014, protože Bártova argumentace a způsob psaní, příklady a rétorika jsou zdá se v jeho knihách velmi podobné a většina věcí v recenzích sedí i na "Sedm zákonů". Za zmínku stojí i články Ondřeje Císaře ("Kolapsy z jedné i druhé kapsy", dohledatelné na Academia.edu) či Ondřeje Slačálka "Historikové a úpadek" v Dějiny-teorie-kritika č. 1/2023, s. 163-183, kde se autor zabývá právě i Bártovými Sedmi zákony, a článek téhož autora "Budeme se mít jako v pyramidě" zveřejněný v Alarmu (s výhradami k závěru článku, kde se autor až příliš odchyluje od pokusů o objektivní kritiku a popouští uzdu svým subjektivním politickým názorům).

V zásadě lze souhlasit s tím, že civilizace se nějak tvoří, spějí k vrcholu, hroutí se a regenerují, lze v tom vysledovat i určité podobnosti, styčné body, ale celkově nad touto knihou žasnu. Žasnu nad tím, jak vysokého hodnocení se celospolečensky této Bártově knize a dalším jeho "civilizačním" názorům dostává. V úvodu píše, že tato kniha má být pojata jednoduše, aby byla pochopitelná pro široký okruh čtenářů. S jednoduchým psaním však nelze přejít také k jednoduchému myšlení - ale právě to se bohužel autorovi někdy stává. Bártovo tvrzení, že žijeme v unkátní, přelomové době, kdy se vše láme a máme jedinečnou šanci něco změnit, máme možnosti, které lidé nikdy předtím neměli a bla bla bla, je opravdu prastaré a myslím, že v každé době bychom našli více či méně lidí, co takový názor zastávali. Jen pro příklad - Kristus také věřil v brzký konec světa a království Boží na zemi, kolem roku 1000 (viz Duby: Rok tisíc) byli lidé přesvědčeni o zániku civlizace, podobně měli husité a různé jiné křesťanské sekty svůj chiliasmus, Shakespeare byl přesvědčen, že "vymknuta ze svých kloubů, doba šílí" a chiliastické myšlenky má i moderní doba, tedy nic nového pod sluncem, jen doklad toho, jak malou máme (spolu s Bártou) sebereflexi. Poměrně odpudivé (ale vlastně velmi výmluvné a symptomatické) mi připadá už jen to, že autor začíná svůj text v hospodě. Mluvení, plkání a žvanění, plané a bezobsažné, intelektuálně a hluboce se tvářící a přitom prázdné je morem dnešní doby (ale jistě i dob dřívějších). Bárta mluví o setkávání a debatování po restauracích a děkuje dlouhé řadě svých spoludiskutérů. Všimněte si, že čím delší poděkování a čím více superlativů v podobných případech zazní, tím horší kniha zpravidla je (Umberto Eco má v knize Jak cestovat s lososem krátkou parodickou glosu na téma těchto přebujelých děkovaček, vřele doporučuji).
Autor bohužel často sklouzává k frázím, zkreslujícím zjednodušením, vytrhává z kontextu a je vidět, že text je více programovou statí a obhajobou (asi na tom plánuje postavit svou politickou kariéru) než soukromým zamyšlením se nad civilizací dnešní a civilizacemi minulými. Např. hned na straně 15 mluví o "těch, kteří účelově hlásají, že je nás moc" (míněno vědců z oblasti společenských věd). Nevysvětluje však kdo by ti, co toto hlásají, podle něj měli být, v čem shledává účelovost jejich tvrzení a celá fráze zavání rovněž účelovým vytvářením nepřítele. Jistě, že občas zaznívají podobné názory, ale stejně tak jsou krytizovány i spousty jiných skupin, než jen humanitní vědci, tak proč hned tak paranoidně vyskakovat a nuceně obhajovat důležitost oboru? Podobně na str. 20 mluví o zemích, které zvládly pandemii covidu nejlépe. Ale co vlastně má být to "nejlepší zvládnutí covidu"? Že měli nejméně restrikcí? Že měli nejméně úmrtí? Že měli nejvíce úmrtí (vždyť planeta je přelidněná a eliminovat slabé kusy může být podle některých lidí přínosné)? To Bárta nevysvětlí.
Civilizační procesy dle něj probíhají opakovaně, stále znovu, jsou jasně popsatelné (str. 17) - opravdu? Myslím, že Bárta podobnými tvrzeními dokazuje, že není schopen opustit přebujelé ego člověka dnešní doby, který si myslí, že vše ví nejlíp, je na vrcholu, vše má v rukou, má jedinečnou šanci, atd. Vždyť již přes půl století přece v humanitních vědách zastáváme názor, že nelze poznat nějakou objektivní pravdu, že se nelze dobrat historie jako takové, pouze jejích střípků, že co píše historik je vlastně jen takový lepší román. Proč tedy žít v přesvědčení, že o mechanismu zrodu, vrcholu a zániku civilizací něco skutečně víme? Myslím, že kniha bude za pár (10, 20, 100,...) let velmi vtipným příkladem toho, jak na sebe počátkem 21. století lidé nahlíželi a bude to působit stejně úsměvně, jako podobné texty ze starší doby, nad nimiž se nyní bavíme my.
Podbným způsobem by se dala okomentovat celá kniha, ale na to tu není prostor. Zmíním tedy alespoň pár do očí bijících drobností.
Na str. 137 Bárta mluví o svém pobytu v Bretani (Carnacu a dalších lokalitách), hovoří o "prostředí z doby keltských druidů" - proboha, Keltové a druidi nemají s bretaňským Carnacem co dělat, to je projekce 19. století, kterou přebrali bretonští národní buditelé od Angličanů, kteří začali chybně spojovat druidy se Stonehenge a podobnými památkami již v 17. století. Leč stokrát opakovaná lež se stává pravdou a dneska tomu všichni věří, ač je Carnac z doby dávno před Kelty. Navíc je spousta kamenů uměle doplněná v moderní době, protože ty původní si místní odváželi, když potřebovali kámen na zdi domů, žlaby, patníky, dláždění, a podobně (stejný osud mají mnohé naše zříceniny hradů a tvrzí - po zpustnutí si je rozeberou lidé z okolí). Rovněž Bártovo rozplývání se nad domem, kde byl ubytován, "kde jako by se zastavil čas" je velmi vtipné v kontextu fungování cestovního ruchu. To je přece jeho účel. Nikdo vás neubytuje v zámku bez elektřiny a s nočníkem ani ve skutečné utentické selské usedlosti s hromadou hnoje hned za zápražím, ale udělají z nich pohodlné hnízdečko s puncem "starých, dobrých" časů. Je to hra na autenticitu, ne autenticita samotná. Myslím, že pan Bárta by si měl prostudovat něco k dějinám 19. století a fungování (původně národně orientované) turistiky, třeba "Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století" od Anne-Marie Thiessové.

Daleko lepší, než bych čekala. Příběh vůbec není jednostranný, Vanessu nelze označit za jednoznačnou oběť a Stranea za jednoznačného násilníka. Příběh navíc velice hezky ukazuje, že ani dnes tak adorovaný konsent opět nic neřeší -jak je vidět, Jacob Strane se ptal na souhlas u každého jednotlivého kroku. Vrcholem ironie je, že Vanessa, která s ním měla opakovaně sex se zneužita necítila, zatímco Taylor Birchová ano, ačkoli ji (nejspíš) jen osahával na stehně.

Celý příběh na mě působil dojmem, že zaděláno na malér bylo už celým tím školním systémem. Pokud je možné, aby se odehrávaly semináře i ve složení učitel a dva žáci, je to podle mě krok špatným směrem. Celkově byl systém internátní školy založen na velmi blízkém (za mě přehnaně vlezlém) vztahu učitelů a žáků. Pokud je učitalka Antonova vylíčena jako ta odtažitá, co se drží od žáků dál, dokonce tak daleko, že je ani nezve na oběd k sobě domů, ale jen do restaurace, a přece pak udělá něco tak důvěrného, jako je obdarování Vanessy bonbonovým dárečkem za to, že si Vanessa koupí nový diář (z méno pohledu naprosto soukromá Vanessina věc, do které učitelům nic není), značně to ztěžuje dítěti chopnost poznat, kdy je vztah učitel/žák ještě v pořádku a kdy už je to za hranou (teď nemám na mysli sahání na stehno, to je samozřejmě bez debaty, ale myslím tím Straneovy první rozhovory s Vanessou, půjčování knih, příhodu s javorovým listem a podobné náznaky na samém začátku).

Další problém bych viděla ve Vanessině přehnaném lpění na lidech, na které je zvyklá a které má ráda, jak vidíme na vztahu s kamrádkou Jenny. Všichni si mysleli, že se koncem prvního ročníku ty dvě rozešly proto, že stály o stejného kluka. Jenže ve skutečnosti to bylo tak, že dětinská a na kamarádce závislá Vanessa nepřenesla přes srdce, že už není jediná a musí se o Jenny dělit s jejím novým přítelem.

Zkrátka zapomeňte na to, že studentky se zamilovávají jen do mladých, svalnatých, pohledných učitelů, on to totiž může být klidně taky stárnoucí, tlustý dědek. Co jsem celou dobu nechápala, bylo neustálé nucení okolí Vanessy do role oběti. Jak kamarádka Jenny, tak novinářka na ni útočily, že se přece musí považovat za oběť, že byla zneužita, že musí cítit a udělat to a ono... Ale kde není žalobce, tam není soudce a proč by měla Vanessa dělat něco proti tomu, co sama cítí? Pokud mě někdo zmlátí, znásilní, vykrade,... je to přece moje věc, zda se obrátím na policii. Když to neudělám, jsem sice sám proti sobě, ale nutit mě nikdo nemůže.

Velmi příznačné je i vyznění celého příběhu. Vanessa, která se za nějaký čas po Straneově smrti trochu oklepala a začíná nový život s novým psem, potká na samém konci knihy Taylor Birchovou, která nakonec zjistila, že celá kauza vlastně k ničemu příliš nevedla, jen se teď cítí být zneužita nejen Stranem, ale i senzacechtivou novinářkou, která se jejího příběhu chopila. Takové... ze života. Věřím, že autorka píše z vlastní zkušneosti.

Bohužel, velké zklamání. Vzhledem k tomu, že se na vydání knihy podílel Ústav české literatury a literární vědy FF UK bych čekala, že půjde o práci odbornou. Opak je však pravdou, místo rozboru a interpretace normalizační popkultury se většina textů zvrhla v přezíravé vysmívání normalizačnímu období. Osobně si o té době může myslet každý co chce, ale publikuje-li článek, který se tváří odborně, měl by se držet zásad vědecké práce, což se zde bohužel příliš neděje, byť kniha obsahuje poznámková aparát a seznam literatury.

Dalším problémem této knihy je fakt, že nedochází téměř k žádné komparaci ani s dobami předešlými, ani s dobami následujícími. Proto jsou pak na vrub normalizace přičítány i pozůstatky myšlení zakořeněného ještě před komunismem, ne-li v 19. století (např. některé aspekty sexuality a vztahů), stejně tak jsou vysmívány činnosti, které dnes naopak zažívají velký boom (např. domácí výroba, zavařování, šití, háčkování,...).

Některé interpretace (či "interpretace") jsou dost na sílu a vycucané z prstu a mnohdy i záměrně vystavěné tak, aby za každou cenu nasadily normalizaci či tehdejšímu kladnému hrdinovi psí hlavu. Např. sňatek Oliny v Ženě za pultem s postarším seriózním profesorem je považován za výsledek blahodárného vlivy Anny Holubové, jejímž přičiněním Olina opustila uvolněnou morálku i maloburžoazní přežitky. Opravdu? Vdát se za zajištěného příslušníka inteligence má být přitakání novému, socialistickému způsobu života? Ani náhodou, naopak, pro mě jde jen o další typický znak Olininy rozevlátosti, nekonzistentnosti, se kterou ani Annin vliv nic nesvede, ba co víc, ani nemusí, vždyť naše normalizovaná společnost stojí již tak pevně v kramflecích, že i takový větroplach jako Olina v ní má své místo, aniž by ji svou nekonvenčností ohrožovala. Navíc tato svatba je v seriále ze zcela jiných důvodů - má poskytnout prostor Anninu exmanželu Jiřímu, aby opět potvrdil svou nespolehlivost a záletnost, když se zaplete s jednou ze svatebčanek.

Připadají-li Ině Marešové dialogy v Ženě za pultem prefabrikované a vyprázdněné, doporučila bych jí současnou seriálovou produkci, kde nacházíme mnohomluvou, ale zcela prázdnou pseudokomunikaci v daleko větší míře. Autoři nejsou konzistentní ani v rámci této jedné knihy - viz Žena za pultem, o níž jedna ze studií tvrdí, že se v ní život veřejný rozšířil i do soukromí Anniny ložnice, zatímco další text hovoří o návratu soukromé sféry do normalizční tvorby právě v tomto seriálu.

Mluvit o rytířsky asexuálním majoru Zemanovi a živočišně pudovém agentovi Pavlu Bláhovi (viz Blanka Činátlová "Dederon a stadion...") je myslím velmi zjednonušené a neodpovídá to skutečnosti. Bláha není živočišně pudový, ale naopak chladně kalkulující. Bere co je a ženy pouze využívá (v případě Inky Čadkové v Honu na lišku je románek jistě vítaným a příjemným bonusem, v případě Jiřiny Králové spíš nutností k odvrácení nejhoršího (odhalení). A Zeman? Jistě, že to není svůdník, kterému by ženy padaly k nohám, ale to od postavy v jeho funkci přece nemůžeme očekávat. V rámci normalizačních možností jde ale seriál do jeho soukormí víc než dost a myslím, že ve vztahu s oběma manželkami to mírně jiskří. A svůdcovskou roli si také střihnul - v Dámě s erbem, kde se dvořil "Kateřině Laubringenu".

Bílkova kapitolka patří mezi ty lepší, přesto se však neubránil zvrhlému potěšení si bezúčelně kopnout - např. když na straně 63 mluví o otylých tělech členů Baletu ČT. Schválně, pusťte si pár normalizačních estrád, ale tlusté tanečníky tam skuetčně nenajdete (a jestli přece, pošlete mi prosím odkaz). Spojovat sedmdesátkové načančané a opulentní odívání Karla Gotta (frak, oblek, kravata, motýlek, rozhalenka, šerpa,...) s "ochotou vyjít vstříc", "dělat, co se dělat má" a podobnými (pseudo)významy je podle mě vedle. Když se podíváte na odívání operních pěvců (i na západě) v té době, najdete podobně zářivé barvy, lesk a flitry - protože právě s vážnou hudbou bychom měli tyto Gottovy koncerty srovnávat. Proč? Protože právě na jejich úroveň se tehdejší normalizátoři snažili povznést tato Gottova "všelidová" vystoupení. Už ne snobská vážná hudba, klasika, vymezená pro vysokou společnost, jako tomu bylo v 19. století, ale hudba pro všechny, jen ve stejně bohatém balení, protože teď už na to přece máme nárok všichni.

Funerální kapitolka celkem potěšila, zvlášť mi vyrazily dech ocitované pohřební řeči z knih Petronelly Čarvášové a Josefa Gajduška, kterými by jistě vzali zavděk i dnešní moderní (alternativní) pohřebníci, kteří oplývají podobnou rétorikou (nekonečnost, věčnost, vesmír, splýváme se vším, do klína velké družky přírody, matky všeho lidstva,...).

Připadalo mi to lepší než Žítkovské bohyně (ty považuji za dost otřesné), ale možná je to jenom tím, že o fenoménu žitkovských bohyní přece jen něco trochu vím, kdežto o Polesí nic moc. Trochu mě mátly časové údaje, kdy se mluví o počátku léta, hned zase o konci léta, jsou zpracovávány plodiny, které ale zrají každá v jinou dobu. Autorka ve slovníčku poněkud pomotala juliánský a gregoriánský kalendář - gregoriánský je dnes všeobecně užíván, kdežto pravoslavné církve se drží juliánského. Některé čtenáře možná překvapí mísení moderního a starého, například svátek Ivana Kupaly jako běžná komerční pouť s balonky a sladkostmi. Zvlášť vhodná kniha pro ty, co přistupují k podobným tématům s posvátnou úctou a obdivem. Není totiž vůbec od věci si uvědomit, že i Bible se dá založit letákem z Kaflandu, že žena, která je vyhledávaná pro své léčitelské schopnosti, se může snažit na druhou stranu čarovat i v něčí neprospěch, že šptuchářství je něco, co dělá v okolí skoro každý. Ale kočičí mátu bych si klidně pořídila.

Pro čtenáře Šeptuch doporučuji knihu "Mýty a pověry v každodennosti obyvatel ukrajinského Polesí a Zakarpatí" (Andrea Preissová Krejčí, Jana Máčalová, Jasna Skotáková), které se stejným tématem zabývá z hlediska etnografie.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 48): Zdálo se mi, že nejlpší kamarády si vytváříme proto, abychom se nemuseli příliš trápit s jinými lidmi. Dáváme jim jskési podvědomé povinnosti a privilegia, programujeme je, aby byli vždy s námi, aby měli o cosi menší právo říct nám ne. Lidi si v podstatě egoisticky vybíráme kvůli sobě, ne kvůli jejich dobrým vlastnostem.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 52): Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 88): Druzí nám v podstatě nic velkého dát nemusejí, občas stačí, že něco na chvíli slíbí, a potom ještě něco, získáváme čas na podivnou víru v ...sebe.ě můžeme mít vše, co chceme.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 113): Jenže pak jsem pochopila, že ti, kteří všechny nejvíc veřejně přesvědčují o svém štěstí, jsou na estě do velkého průseru. Zkrátka dnes už nevím, jaká je míra toho, co se nám děje za něco, co jsme udělali anebo neudělali, a co se stalo jenom tak. Vědomí nějaké boží prozřetelnosti nebo karmy nás obvykle ochraňuje před vědomím, že na nás možná fakt nikdo nedohlíží. Ale pro každý případ se pojistíme.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 135): Byl blízký, ti si neubližují. Ale občas si říkám, že bližní je od ublížení, protože od blízkosti k ublížení je velmi krátká cesta.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 141): Fénix vstane z popela a vrhne se do další pi*oviny.

Skvělé! Něco takového tu už dlouho chybělo. Snad bych jen celkově u současných autorů uvítala (ač chápu, že to není jejich záměr), kdyby více upozorňovali na rozdíly mezi starým pohanstvím a novopohanstvím, protože většina praktikujících novopohanů v tom má stále guláš a přitom spoustu z nich by skutečně zajímalo, co je staré a co novodobý nános.

Hračka? Nemělo by se to jmenovat spíš S*ačka? Co tohle měli být??? Někdo si udělal radost a vydal si knižně bezduché erotické povídky na pokračování? Psané je to prachbídně, myšlenkově je to prachbídné a navíc jsem si při čtení vypěstovala averzi k luxusním exotickým dovolenkovým rezortům. Předmluvu plnou oslavných chvalozpěvů si napsala autorka snad sama. Když někdo píše sra* ky, napište spíš, že je kontroverzní, ono to líp zní, že :-).

P. S.: Prosím mužské čtenáře, aby mi dali vědět, jestli se jim nad touto knihou alespoň dobře leští bambus, abych věděla, zda má text alespoň nějaké smysluplné využití.

Zpočátku jsem si říkala, že to asi nebude můj šálek kávy, ale od druhé části přišla proměna a s těžšími tématy příběh nabral hloubku a originalitu. Neměla jsem z textu dojem, že by měla hlavní hrdinka k matce nějak nezdravý či přehnaný vztah, pouze se to tak může jevit v době truchlení po její smrti. Přirovnání k milostnému vztahu, ke včelstvu bez matky, přípravy zemřelého těla do rakve a úvahy, kolující přitom dceři v hlavě, jsou vylíčeny tak syrově a živě, že tvoří zajímavý kontrapunkt k mrtvosti a stagnaci, kterou bychom snad mohli v takové chvíli očekávat. Na stejné vlně se veze srovnávání začátku a konce života, rození a umírání (např. posmrtný bonding). Bod navíc za zapracování motivu Cimona a Pero. Fiktivní rozhovor na stranách 172-3, kde se o umírání mluví způsobem, jakým se matky často baví o porodu a kojení, považuji za jeden z vrcholů knihy.

Mira Marcinów - Osiřelec (str. 189): Svěřování přestalo být aktem pravdy, už je to spíš narcistní představení.

Je to takové... typicky cílkovské. Parnasistní nafouklá bublina, obalené do lákavé skořápky. Cílek chytá příliš mnoho zajíců, ale ti mu proklouzávají mezi prsty. Klouže po povrchu zajímavých/senzačních/záhadných témat, ale místo, aby napomohl k jejich objasnění nebo přiblížení k současnému odbornému náhledu na tato témata, jen podporuje onu vyprázdněnou záhadnost, podobně jako autoři céčkové úrovně. Například u panonských valů zcela ignoruje, že části vznikaly v různých dobách, plete páté přes deváté, mluví o Slovanech a najednou je skokem v dobách, kdy na území dnešniho Slovenska ještě žádní Slované nebyli. Vůbec nevysvětlí, že Andrej Kmeť, podobně jako u nás třeba Václav Krolmus, měl ma slovenské dějiny velmi idealizovaný pohled plný romantiky, kde prim hrála národní hrdost a obdiv k skvělé minulosti před fakty a vědeckým přístupem (Cílek celkově rád odkazuje na prastaré autory, jejichž náhled na problém je víc nadšenecký než vědecký, plný národnostního cítění a tehdejšího "budovatelského zápalu", důsledně zapomíná zmiňovat, že jsou tito autoři již považováni za překonané a jejich myšlenky byly dávno vyvrácené).

Při zmínkách o Nibelunzích a slovech o tom, jak se i ve Skandinávii vyprávělo o Attilovi, se mi protáčely panenky. Splácat dohromaty Huna Attilu a Atlího z Eddy (který je v tomto případě bratrem Brynhildy) je nad mé chápání. Myslím, že daleko užitečnější by bylo přečíst si jak středověký epos Píseň o Nibelunzích i Eddu Snorriho Sturlusona. Pak by snad Cílkovi došlo, jak zkresluje a motá páté přes deváté.

Sitno a Blaník rozhodně nejsou jediné hory, kde mají čekat bájní rytíři na pravý okamžik. Podobné pověsti bývají spojovány i s Karlem Velikým, Artušem, Fridrichem Barbarossou a dalšími.

Ohledně prvotřídního umění, které bylo dle Cílka ve středověku přístupné i nejprostším, bych doporučila podívat se na to trochu hlouběji. Mnohé kostelíky, které se nalézají v (z dnešního pohledu) malých vesničkách, mohly být ve středověku poměrně významnými centry, třeba tudy vedla nějaká důležitá komunikace nebo místo patřilo do sféry nějaké významné osobnosti nebo rodu, nejde tedy o výskyt prvotřídního umění na bezvýznameném místě, ale o změnu významnosti dané lokality.

Kapitoly na téma Bílek a Mucha by také potřebovaly poněkud zkorigovat. Všimněte si, jak Cílek neustále zdůrazňuje otisk theosofie, antroposofie, rosenkrusiánství, mystiky a pařížského pobytu ve Slovanské epopeji, ale sotva zmíní, že možná ještě větší vliv měla Muchova cesta do Ameriky. Pařížský pobyt měl dle autora zásadní vliv na to, že se epopej stala kosmopilitním uměleckým dílem. Já bych spíš řekla, že na jejím vzniku a podobě se daleko víc podílely ideály a především peníze jednoho amerického milovníka Slovnastva. O tom, že epopej financoval majetný slovanofil Charles Crane padne v knize jen poměrně letmá zmínka, kolem této postavy Cílek chodí po špičkách a píše o ní kde co všechno, jen ne ve spojitosti s epopejí, asi by si někdo mohl všimnout, že na bankovkách a na obraze, znázorňující personifikaci Slovanstva není nikdo jiný než Craneova dcera, Američkanka Josephine Bradleyová - ale copak by to dnes ještě někoho pobuřovalo nebo znechutilo? Myslím, že ne, tak proč o tom mlčet? Cílek navíc tvrdí, že epopej nesouvisí zas až tak moc s dobovou politikou, protože přece byla namalována až po vzniku Československa. Nikoli, polovina obrazů vznikla před rokem 1919, navíc, i nově vzniklé státy (nebo spíš právě ty) přece potřebují jakousi ideovou oporu, takže ona malá míra politizovanosti je spíš autorovým přáním.

Mylně se dnes domníváme, že secese je umění pro umění, umění, kde jde především o krásu, hravost, pohádkovost, fantastično, ale zcela opomíjíme neméně zajímavou stránku secese, a tou je její silná ideová či politická náplň, více viz kniha "Vytváření národních identit..." od Anne-Marie Thiessové.

Ale jo, proč ne. Umberto Eco to sice není a myslím, že pro milovníky dnešní pokleslé fantasy to asi bude nestravitelné, i když inspirace oblíbeným Tolkienem je značná. Nejvíc mě ale bavily spíš ty nadčasové narážky, kde autor zúročil své zkušenosti z běžného a čtenářského života i z akademické sféry.

Zábavné a promyšlené bylo i dělení lidí na žijící a nemrtvé, co obývají zásvětní nekropole, dokud se na ně ve světě živých nezapomene, zatímco jejich živí protějšci obývají biopole.

U podobných fantasy,které se mají odehrávat v jakýchsi předkřesťanských dobách, mě vždy překvapí, jak moc si autoři tyto doby představují vrcholně středověce (vyspělá města s jasně hierarchizovanou společností, rozvinutá a specializovaná řemesla, mlýny - považte, že těm s pádem Říma do značné míry odzvonilo a znovu se rozšířily až později ve středověku). To je ale asi chyba ve mě, že si je představuju zasazené v barbariku, kdežto autoři si prostě tvoří zcela svůj svět, který přebírá co se jim hodí z několika dějinných etap a kulturních okruhů.

U klanu Kvanari autor uvádí, že tito lidé milují blízkost přírody a jejich domy oplývají dřevěnými prvky a rukodělným nábytkem - jiný než rukodělný nábytek však před vznikem průmyslu neexistuje, jde tedy o anachronismus. Klan Avinar zase chová jen bílé ovce a kusy jiné barvy jsou s křikem vyháněny - přitom "zesvětlování" zvířat je produktem dlouhotrvající domestikace a většina domácích zvířat ještě ve středověku vypadala divočeji, než si dnes představujeme.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 7): Jejich autorem je profesor..., proslulý nejen svou učeností, ale i - tomu zcela protikladnou - schopností svou učenost srozumitelně sdílet.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 12): ...v nichž se hrdinové jeví jako bezchybné sochy z alabastru a zloduši jako neméně estetické bestie z obsidiánu.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 13): Vymyšlené ságy svými nerealistickými příběhy plnými výmyslů a fantazie zcela zkazily vkus řadových čtenářů: ti si nejprve zvykli na pohodlí fantastických příběhů s jejich umělým napětím a vybájenými hrozbami, ale nakonec je odložili, protože nafouklá bublina fantasmagorie neprokázala dostatečné literární kvality a nedala se doopravdy číst. Dodnes zůstává jediným uznávaným fantastou zakladatel žánru Ivaren Alaronion,...

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 17): Onen jazyk totiž nemá nejen časy, ale ani podstatná jména, osoby a čísla, postrádá rozdíl mezi kladem a záporem a další pro nás základní představy.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 76-77): Odejdu s tebou, podle zvyků tvého lidu ulehnu po tvém boku ke kořenům stromu, nebo s tebou vystoupím na hranici podle zvyku mých předků.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 167): ...život jen jako kratičký průlet ptáčka hodovní síní.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 215): Nalháváme si, že rosteme, ale ve skutečnosti umíráme a přicházímeo své sny každou vteřinu.

Celá kniha je velmi dobrou ukázkou současné (pod)průměrné tvorby, kdy autorovi jde hlavně o to, aby psal, protože to miluje - bohužel však bez ohledu na to, zda píše dobře. Text na mě působil dojmem, jako by si autorka sama dlouho nebyla jistá, na koho to celé hodí, asi jí najednou začalo být toho "sexy" pseudoupíra Roberta líto, a tak z něj nakonec udělá nového životního partnera hlavní hrdinky - a padouchem je tak v textu sotva párkrát zmíněný docent Hlouška. Přímé řeči jsou nereálné (neustálé OK jsem měla chuť počítat), stejně tak křečovitě a neuvěřitelně působí i příběh jako celek. Proč autorka nahodila linky se strachem z matky a se záhadnou smrtí otce, když se o nich pak už nic nedozvíme? Navíc si dost často odporují některé údaje, například informace o otci jsou na počátku jiné, než když jeho smrt Gabriela probírá s kamarádkou Alicí a ta následně se svým přítelem Pavlem. Pokud děj skáče v současnosti k jiným postavám, než o kterých se mluvilo doposud, není to v textu nijak naznačeno ani odsazením, hvězdičkami,... Mám takový dojem, jako by Bártová napsala některé části, pak nechala text dlouho ležet a bez přečtení po čase dopsala další části, aniž by si pamatovala, co napsala původně. Tak si alespoň já zdůvodňuji, proč si text místy odporuje. Časové údaje také mnohdy nesedí. Eleonora sídlí v Krumově už v době, kdy ještě pobývala na Hluboké (viz článek Swiderové/Popelky níže), Josef Adam se Eleonoře narodí v prosinci 1722, ale Eleonora je těhotná už v prosinci 1721 (nebo je to překlep?). O Eleonořině údajné nevěře, která přispěla k manželské krizi ani zmínka, natož pak o prvním, anulovaném manželství jejího muže. Tyto věci vlastní děj knihy sice o víc jak 10 let předchází, ale jejich důsledky trvaly léta a myslím, že i pro autorku by bylo jen plus je zmínit, Eleonoře by přidaly na plasticitě. Umístění záporákovy boudičky přímo na ostrůvek v zámecké zahradě je diletantství a nesmysl, stejně jako to, že vládkyně panství s Alžbětou na ostrůvek do boudy neposlala žádné mužské osazenstvo zámku.

Proč udělat z Eleonory Amálie Schwarzenberské z Lobovic zase jenom postavu, spojenou s upíry? Vždyť její životní příběh je daleko zajímavější. Až pojedete pátrat do Krumlova po jejích stopách, vyzbrojte se třeba článečkem Kristiny Swiderové (dnes Popelka) "Adam František a Eleonora Amálie ze Schwarzenberku. Příčiny a průběh jejich manželské krize v letech 1710–1722", který najdete v časopise Theatrum Historiae. 2011, čís. 9, s. 359 (dostupné na internetu) nebo ještě populárněji pojatým textíkem téže autorky "Nevěrná manželka a upíří kněžna?" v časopise Tajemství české minulosti, leden-únor 2013, s. 52–55. Ona knihovnice, která psala o Eleonoře na vysoké škole písemnou práci a která Gabriele líčí podrobnosti kněžnina života má být zřejmě inspirována právě Kristinou Popelkou, kterou však nenajdete v budějovické knihovně, ale přímo v archivu na českokrumlovském zámku. Po celou dobu čtení jsem čekala, že Gabriela do tohoto archivu přímo na druhém hradním nádvoří zavítá, leč bohužel.

Když Simona probírá s Romanem knihu o upírech od významného italského autora, má na mysli "Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy" Giuseppe Maiella, což ovšem není žádný přední etnolog, ale poměrně tuctový autor, který vzdor tomu, že působí na univerzitě, píše nebývale neodborně a jeho kniha má mnoho nedostatků (viz rezenci Michala Téry v Dějiny a současnost 2005, č. 12, s. 45-6 nebo v časopise Český lid 2006, č. 3, s. 329-331). Neumím si představit, že by skutečný vyučující tak jako Roman neznal literaturu, kterou sám doporučuje v rámci povinné četby a navíc ještě věřil všemu, co z té literatury ocituje nějaká studentka.

Bártová do své knihy nijak nezakomponovala (zřejmě proto, že to dneska nefrčí) vztah kněžny Eleonory k víře. Přitom součástí schwarzemberských rodových legend je i "zázračné" usmíření znesvářených manželů u hrobu Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta v Praze. J. K. Votka velmi zajímavě píše třeba o různých soškách a ornátech, které Eleonora věnovala tomuto svatému patronovi. Nově (což ovšem autorka ještě při psaní použít nemohla) se tomuto tématu věnuje Jan Schwarz v bakalářské práci "Barokní šlechtic pod ochranou pěti hvězd".

Podle knihy se již za života kněžny Eleonory, ale především až po její smrti, začíná rodit legenda o jejím upírství. Nikoli, hlavní podíl na vzniku této legendy má "mediální vědec" Reiner Köppl, který si prostě vyfabuloval senzaci a dokonce o ní natočil film. I na Novinkách se v článku "Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu: Upíří kněžna z Českého Krumlova" můžete dozvědět, jak to bylo ve skutečnosti s tím vlčím mlékem, které ve skutečnosti vůbec nepocházelo od vlčic, ale skrývá se za ním název byliny. Leč upírství táhne líp a reklama je dobrá i když je vylhaná - asi proto šíří tyhle upírské nesmysly i sám krumlovský katelán.

Bártová líčí Eleonoru jako silnou ženu spíše mužského naturelu, odvážnou a ráznou - o důvod víc, proč nahlédnout do článku Kristiny Popelky, kde jsou i citace z jejích dopisů, kde se naopak projevuje i velmi pokorně s až podlézavou touhou naklonit si zpět svého manžela, k oné ráznosti se patrně uchylovala spíše v dobvě, kdy již byla vdova a musela se starat o rodové majetky.

Bylo by dobré zmínit, že autorka sice vystudovala historii, ale věnovala se ponejvíce 19. a 20. století a inklinovala spíše k dějinám umění (což v tomto hororu příliš nezúročila).

Velice pěkná ukázka toho, jak jde západní společnost ode zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně jsou oběti znevažovány (co čekala, když s ním šla, když se takhle obléká, říkala si o to...), na druhé je zase absolutní víra, že "oběť" říká pravdu (proč by si něco takového vymýšlela, není možné, aby lhala,...). Ale pravda může být na té i na té straně a možná bude dokonce někde uprostřed, jako je tomu v této knize. Ne vždy je jednoznačná oběť a jednoznačný viník, někdy je to mnohem složitější.

Když děvče kolem patnácti let řekne, že bylo znásilněno, rozjede to kolotoč nevídaných událostí. Matka najde viníka v řemeslníkovi, který u nich pracoval a nechoval se jako svatoušek. Kamarádka, která o Lise pochybovala, je najednou zase jako dřív, stojí zcela na její straně. Hodná paní učitelka a pan učitel, kteří jí bezpodmínečně věří, se postarají o to, aby se celá věc začala vyšetřovat. A Lise je najednou tak dobře, jako už dlouho ne. Měla strach, že se na ni provalí její promiskuitní chování včetně kompromitujícího videa, měla strach z neshod rodičů a trpěla jejich (zčásti domnělým) nezájmem a pocitem, že oproti starší sestře není dost dobrá. A najednou je jako v bavlnce, všichni se o ni starají, chodí kolem ní po špičkách, všímají si jí... Už nejde couvnout. Během pěti let Lise postupně dojde, jaká to celé byla hloupost a že se vlastně stejně nic nevyřešilo. Rodiče se stejně rozvedli a ji trápí svědomí. Jde se svou kůží na trh a rozhodne se u soudu všechno říct. A najednou zjistí, že přesvědčit okolí, aby věřilo pravdě, je možná těžší než bylo přesvědčit je, aby kdysi věřili jejím lžím. Ironie osudu a doby.

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): "Aha, takže lepší to bylo dřív, když se jim nevěřilo? Tak to já mám radši tuhle dobu, kdy se věří dívkám a ženám, které ty, co je znásilnili, udají. O něčem tak vážném se nelže. To ani není možné. Nikdy by neobvinila nějakého muže jenom tak. I bité ženy stahují žaloby. A přitom jsou to oběti."
"Není to možný? Proč by to nebylo možný? Jak můžeš něco takovýho tvrdit. Mám za sebou třicet let v advokacii a povím ti, že jestli něco díky tomu vím, tak to, že se člověk musí mít na pozoru před vlastníma jistotama."

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): Tak takhle vypadá dnešní feministka? A co si o tom myslí Romain? Choulí se provinile a zahanbeně v koutku postele, když Adele menstruuje, a snaží se, aby ho bolelo břicho jako ji?

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 129): "...Jeden z nich nám dokonce řekl, že tohle se nás netýká, že naším úkolem je vyučovat, nikoli se starat o psychiské problémy žáků, na to prý existují specialisté. Přišli mi, jak to říct... úplně mimo realitu."

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 145): Oběti tak neposkvrněný, že ten, kdo si dovolí proti nim něco namítnout, je okamžitě hajzl.

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 188): Že nejznepokojivější na celé té věci nejsou důvody, proč Lisa lhala, nýbrž důvody, které vedly tolik lidí k tomu, aby jí věřili.

Tak tohle jsem příliš nepochopila. Když kniha vyšla poprvé, bylo to oprávněná první vlaštovka, protože k tématu zeleného muže u nás do té doby nic moc nebylo. Ale uplynulo 13 let a naše vědění se posunulo dál. Není mi jasné, proč byla kniha vydána znovu, když nebyly v textu provedeny žádné změny v souladu s pokračujícím bádáním na toto velezajímavé téma. Jediný, kdo v novém vydání zveřejnil úpně jiné povídání, byl Matouš Jaluška, nejsem si však jistá, zda nám jeho nový text pomáhá proniknout k zelenému muži blíž. Drobné změny můžeme zaznament i v úvodní Cílkově kapitole, ale bohužel se od zeleného muže spíše vzdaluje, než by se mu přibližoval. Jak jinak si vysvětlit vyškrtnutí pasáží o Baradě a Gerase (vyobrazení mozaiky z Gerasy tak nedává v textu nového vydání příliš smysl), které se v 1. vydání alespoň snažilo odhalit nějaké předevropské kořeny či inspirační zdroje zeleného muže. Místo toho nám Cílek předkládá povídání o karbonském lese, které nemá s kulturním fenoménem do kamene tesané olistěné hlavy vůbec co do činění (lidsky samozřejmě chápu, že Cílek jako přírodovědec k vytváření podobných oslích můstků inklinuje, ale z vědeckého hlediska je to prostě nesmysl, když zvážíte, že v té době neexistoval nejen člověk, ale ještě ani savci jako takoví).

Původní úprava (včetně obálky) mi připadala hezčí, elegantnější, navíc o zeleném muži z Norwiche, který je na obálce nového vydání, se v textu snad ani nemluví. V obrazové příloze se sice objevila pozvánka na korunovaci Karla III., není však nijak okomentovaná, což je škoda, protože pozvánka se zeleným mužem vyvolala v západních akademických kruzích poměrně ostrou, avšak podnětnou debatu. V dubnu 2023 o ní referoval Jiří Dynda v časopisu Religio (článek "Zelený muž krále Karla III." je dohledatelný na internetu).

Je to jen můj dojem, nebo se autoři opravdu v zájmu zachování záhadnosti a tajemnosti tématu cíleně vyhýbají textům, v kterých "přihořívá" a záměrně odvádí naši pozornost do končin, kde je "samá voda"?

Cílek se v této i v několika svých dalších knihách vyznává ze své lásky a celoživotní fascinace zeleným mužem (Makom, Krajiny vnitřní a vnější, Posvátná krajina,...), často se však pouští na tenký led. Například jeho fabulování o cypřiši, do něhož se pouští na stanách 22-26 je poněkud mimo, o této symbolice si můžeme přečíst více například v textu Aleše Mudry: K branám ráje a Jeruzaléma. Významy reliéfu na portálu klášterního kostela v Plasích v časopise Umění, roč. 68, č. 4 (2020), s. 350-364).

Autorka jednoho z příspěvků, Michaela Ottová, se tematikou zelenéh muže zabývala i ve svých dalších textech, z nichž většina není v novém vydání této knihy vůbec zmíněna. Přitom jde o texty k zeleným muřům v českém prostředí zcela zásadní (kniha "Pod ochranou Krista Spasitele a svaté Barbory", článek "Na hranicích posvátného prostoru. Zelený muž v presbytáři kostela sv. Matěje v Horšicích", Pod Zelenou Horou, 14(26), č. 4, 2011, s. 6-9;)

Divím se, že nebyli přizváni takové osobnosti, jako je třeba Aleš Mudra nebo Jiří Kroupa.

Na závěr - zcela zásadní text poslední doby, bohužel jen v angličtině, představuje stať Ronalda Huttona "The Green Man" (najdete v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture. 2023, Vol. 17 Issue 2 - celé číslo vzniklo právě v souvislosti s diskusí, rozpoutanou korunovační pozvánkou Karla III.), kde jsou shrnuty a vysvětleny největší mýty a také vývoj fenoménu zeleného muže. Je tam vyvrácena spojitost s Jackem in the Green, Zeleným rytířem i Chidrem (čímž ztrácí na relevanci třeba kapitola Jakuba Hlaváčka). Jak napsala Mercia MacDermottová, hledači zeleného muže mají mít otevřenou mysl a být vnímaví i vůči zdánlivě nepravděpodobným stopám.

Prostě Eco. Nejdřív vás poučí o italské frazeologii (lector in fabula jako obměna rčení lupus in fabula = vlk v pohádce = my o vlku, vlk za humny), pak vám předloží doslova jízdní řád časových posloupností, které vykutal z románu, co připomíná spíš zmatenou změť snů, vzpomínk a úvah (Nervalova Sylvie), odhalí vám svůj trik na rozpoznávání porna od uměleckého fimu (když běžné činnosti ve filmu odpovídají reálnému času, zatímco sexuální scény jsou delší než ve skutečnosti, bude to dozajista porno) a poučí vás o tom, že d´Artagnan žil ve stejné ulici jako Aramis, aniž by o tom věděl - tedy aniž by o tom věděl sám Dumas. S poťouchlým pobavením si přečtěte i o tom, jak si Eco xkrát prošel pařížskou trasu jednoho z hrdinů Foucaultova kyvadla, zjistil si dokonce i takové detaily, jako bylo postavení měsíce a hvězd oné noci, do níž děj zasazuje - a po vydání knihy mu jeden ze čtenářů napsal dopis s dotazem, proč se hrdina vůbec nezmiňuje o požáru v jedné z vedlejších ulic. Má se pak autor cítit potěšeně, že čtenáře natolik strhl, až začal text považovat za realitu, nebo nad tímtéž naopak pociťovat zklamání a zděšení? Vrcholem je poslední textík, kde je stručně, přehledně, hutně, ale precizně odhalen celý příběh Protokolů sionských mudrců. A že je to opravu kuriozní přehlídka toho, jak funguje tichá pošta - na konci vám vyleze něco zcela jiného, než co bylo na začátku. Ale koneckonců, z literárních textů přece také vylézáme proměněni, takže proč ne, to patří k věci.

P. S.: Nevíte někdo něco víc o tom odlišném vnímání modré a zelené v antice, o němž Eco píše?

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 169): Lidé si lámali hlavu, jak by mohlo empiriské božstvo vypadat: jestli má vousy, jestli je to On, Ona či Ono, jetsli se někdy narodilo, nebo existovalo vždy, a dokonce (v naší době) jestli je mrtvé.

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 171): Zlaté pravidlo kryptoanalyticků a luštitelů kódů zní, že každé tajné poseltsví se dá rozluštit, pokud člověk ví, že to poselství je. Problém skutečného světa tkví v tom, že lidé se už od úsvitu věků ptají, jestli je v něm nějaké poselství obsaženo, a pokud ano, jestli dává smysl.

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 204): Úvahy nad těmito komplexními vztahy mezi čtenářem a příběhem, mezi fikcí a životem, mohou představovat jistou formu terapie proti spánku rozumu, který plodí nestvůry.

Od filmového zpracování s Geraldinou McEwanovou se knižní předloha opravdu velmi liší, takže čtete vlastně úplně jiný příběh. Jen se obavám, že až na knihu narazí někdo z pseudofeministických kruhů, bude žhavým adeptem na černou listinu - o tématu znásilnění se tam totiž píše takovým způsobem, který by v dnešní hyperkorektní době již neprošel.

Překlad místy kulhá, občas nesedí slovosled nebo věta nedavá smysl a překlepů je v textu také dost.

Poklad Vikingů z Luten-Loo mě rozesmál, manžela archeologa Agatha prostě nezapře :-).

Všechny knihy z této série jsou velmi zajímavé. Doktor Beneš je stejně jako Marek Dvořák tak trochu cvok, oba potřebují k životu spoustu adrenalinu, byť každý v trochu jiné formě.

Velmi sympatické a přitom srozumitelné vyprávění. Moc pěkně mluví hlavně o tom, jak důležité je znát míru, vědět nejen kdy operovat, ale hlavně kdy si zbytečně nehrát na hrdinou a neoperovat. A míra je to, co nám v dnešní době hodně chybí, zatímco jsme často tlačeni to onoho nesmyslného a zbytečného "hrdinství".

Pokud chcete opravdu staré a původní pohádky bratrí Grimmů, není tato kniha tím pravým ořechovým. Převypravěči se sice snaží do pohádek zapracovat hororové a syrové prvky z původních verzí, ale nemohu se zbavit dojmu, že je to spíš ze senzacechtivosti a touhy šokovat, než kvůli logice a soudržnosti textu. Jinak je ale text zoufale moderní, ať už jazykem (např.: "...jak já jsem dneska populární", fantaskní,), tak i myšlením postav (údiv převypravěče nad tím, proč se Bůh, Ďábel a Smrťák zajímají o bezvýznamného sedláka, jeden z nich je mimochodem oděn do obleku, slamáku a v náprsní kapse má červený květ - jak se tenhle švihák jak z Monetova obrazu nebo secesní promenády hodí do archaického světa této pohádky?).

Další moderní invencí je převzetí líbivých interpretací ala Freud a Jung, které vidíme třeba u Jeníčka a Mařenky, kde se příběh v závěru scvrkne do traumatického vztahu matky a dcery, kde dcera se má likvidací ježibaby vyrovnat s negativním vlivem matky, osvobodit se od ní a dospět. Tato interpretace mi vždycky připadala přitažená za vlasy a naprosto opomíjející většinu motivů v příběhu a soustředící se jen na jednu rovnou pěšinku, jako kůň s klapkami na očích.

V úvodu Lociky se zaměřte na převypravěčův popis čarodějnic. Jedná se o souhrn těch největších klišé, jaká si moderní doba o fenoménu čarodějnictví vymyslela (pod vlivem romantických tendencí 19. století, Murrayové, Gardnera, a wiccanského novopohanství).

Velice zajímavé. Ač je Dumézilův systém dnes již považován za překonaný, pokud ho budeme užívat opatrně a nebrat ho moc vážně, může být nadále užitečný. Koneckonců, co také dělat jiného, když je pramenů k Velesovi jako šafránu. Asi bych ocenila rozsáhlejší přehled dosavadního bádání o Velesovi, ale to je asi taková celková bolest předkřesťanských mytologií. Málokdo se zabývá tím, co se na slovanské, ale i keltské a germánské bohy nabalilo v období posledních 200-300 let.

Výsledek je sice zase takový, že vlastně nevíme nic moc, ale alespoň jsme si připomněli všechny podobnosti z okolí, které by mohly, ale také vůbec nemusely s Velesem souviset. Nalezené podobnosti jsou zajímavé, ale nejisté, čehož si je vědoma i sama autorka.

Nezbývá než doufat, že se autorka bude věnovat tématu slovanských bohů i nadále.

Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové.

Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání.

Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda).

Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek.

I já byl jsem v Arkádii.

Typická wiccanská kniha. Líbivá slupka, rádoby luxusní úprava, která ale skrývá... dutinu. Proč se to jmenuje Velká kniha, když je ve skutečnosti malá (asi 20 cm)? Mám dojem, že formát měl být původně větší, ale pak si to tvůrci rozmysleli a zmenšili písmo, což není zrovna pro postarší a již hůře vidící čarodějky nic příjemného.

Je třeba si uvědomit velký rozdíl mezi prováděním lidové magie, ke kterému se lidé v dřívějších dobách uchylovali a tímto wiccanským čarováním. Dříve si lidé chtěli pojistit úspěch při pěstování plodin, chovu zvířat, zkrátka přežít, kdežto wiccanské čarování na mě působí spíš dojmem koníčku pro lidi, co neví, jak využít čas, tak se zkrátka obklopí líbivými předměty, vůněmi a příjemnou atmosférou.

Jsem sama, komu tyhle wiccanské knihy připadají všechny úplně stejné? Stále jen samé vykuřování, kameny, vizualizace, afirmace, stále ty samé propriety a postupy, žádná kreativita, tvořivost, ať knihu otevřete na staně té nebo oné, stále máte dojem, že čtete totéž dokola.

V souvislosti s kolem roku autorka píše: "Tyto svátky jsou spojovány s tajemstvím a magií, pravděpodobně se zrodily z čarodějných učení Wicca a dalších keltských germánských a neo pohanských tradic". Věta naznačuje, že příliš netuší, o čem to vlastně píše. Předně je třeba říct, že Wica je novodobé čarodějnictví, které vzniklo ve 20. století a daleko víc než z keltských či germánských svátků (o nichž máme jen velmi kusé zprávy) čerpá více z folkloru a romantických iluzí 19. století. A ne, folklor není přímým pokačovatelem předkřesťanských tradic, jak se mylně domníváme. Více najdete v článku Pavla Horáka "Keltské svátky: Staré tradice nebo moderní invence?", který je k nalezení na internetu.

O tom, že autorka nemá o cyklech přírody příliš dobrou představu, svědčí mimo jiné i to, že svátek
Lammas/Lughnasadh, spojuje s 1. srpnem a zároveň s obdobím sklizně kukuřice. Zkuste zajít začátkem srpna na kukuřičné pole a podívejte se, jak maličká je v tu dobu kukuřice (která navíc pochází z Ameriky a v předkřesťanských dobách se v Evropě tudíž nepěstovala). Na vině je zřejmě překlad z angličtiny a je třeba dodat, že mezi příslušníky new age, wicca a neo pagan hnutí v ČR je tento nesmysl s kukuřicí široce rozšířen, tato kniha tedy není výjimkou. Více viz článek Dany Strnadové "Kukuřice - dar bohů" (Prameny a studie : z historie zemědělství I.).

Podobné knihy proklamují, že jsou o sepětí s přírodou a jejími cykly, ale pokud se začnete řídit jejich obsahem, skončíte spíš jako destruktor životního prostředí, protože: pálíte věci, spjaté s ukončeným životním cyklem (co si budeme povídat, v reálu člověk používá tolik věcí, které se pálit vůbec nesmí, že tím přidáme do ovzduší spousty škodlivin) a k rituálům potřebujete spousty zbytečných serepetiček (často dovážených z druhého konce světa, neekologicky vyrobených, ale následně načančaných a za eko vydávaných).

S pravopisem si autorka starosti příliš nedělá (např. str. 173 - rituál 12ti měsíců - koncová číst -ti je už obsažena v číslovce samotné, není třeba ji tedy takto psát; podobně str. 197 - rituál uzdravení a péči o sebe - spávně rituál péče (koho, čeho), na straně 193 se zase dovídáme, že máme set semena, správně je ale sít semena).

Proč je všechno tak nalinkované? Vizualizujme si, jak by se náš život změnil, kdybychom dosáhli splnění svého přání, říká autorka v kapitole o manifestačním deníku. Ale všichni přece dobře víme, že věci se zkrátka nedějí jen tak, jak chceme.

Moc jsem nepochopila, proč je u některých znamení rituál, který má posílit právě ty vlastnosti, kterými podle charakteristiky ono znamení již samo od sebe disponuje (např. blíženec je popsán jako komunikativní, ale najdeme u něj rituál pro zlepšení komunikace, stejně tak lev je líčen jako sebevědomý, ale rituálem si má sebevědomí posílit - nač?).