Sisssi komentáře u knih

Asi nejlepší, co letos o Sisi vyšlo (konkurence není veliká, ostatní letošní tituly jsou poměrně triviální romány). Pár nových perliček se v knize najde, bohužel však autorka právě u nich zpravidla necituje, odkud je vzala. Některými věcmi je si však až přehnaně jistá a vidí je až příliš jednoznačně a občas "vyvrací" mýty, které však nelze úplně zavrhnout, spíš obsáhleji vysvětlit okolnosti a detaily (např. Alžbětino stravování). Velmi přínosné mi připadá zdůraznění finanční nákladnosti Alžbětina zdánlivě nenáročného života "v ústraní", což je fakt, který většinou v publikacích zapadne nebo mu není věnována pozornost.

Typický horor. Tedy přitažený za vlasy a odtržený od reality, ale to se od tohoto žánru očekává. Knihu jsem četla především kvůli tematice zeleného muže, nenechte se však mýlit, zelený muž tohoto příběhu je na hony vzdálený zeleným mužům na konzolách a svornících středověké architektury a vlastně by byla chyba očekávat, že se v podobném příběhu objeví. Sirotkův zelený muž je spíš příšera komiksového typu - postava nadlidské velikosti, s nepřirozeně namakanými svaly na ramenou, s obrovskými zuby a nějakým tím mechem a kůrou na povrchu těla. Průměr, kterému nahání body hlavně regionálnost (kdo nemiluje Šumavu, že?). Trochu mi to připomnělo "Rituál" Adama Nevilla, tam byl jakýsi pradávný bůh rovněž zredukován na nadpřirozeného vetřelce, který však na rozdíl od toho Sirotkova zabíjel ze své vlastní vůle, zde se ho autor snaží spíše ředstavit jako oběť. Dialogy postav byly nepřirozené, se spoustou frází, které češtině nejsou vlastní, jakoby přeložené z angličtiny, celou dobu čtení o Nikolině rodině jsem měla dojem, že autor ve skrytu doufá, že se podaří knihu vydat i v zahraničí a proto zcela opomíjí vývoj před rokem 89 (v celém příběhu to vypadá, jako by Nikolina rodina byla stále majitelem všech těch domů a šumavského průmyslu), jména se do doby po válce moc nehodí (Filip, Linda) a našly by se i další nelogičnosti. Například zelený muž je sice postavami v příběhu ztotožňván jakoby s keltským dávnověkem, ale sešit návodů na jeho magické ovládnutí pochází od Razvana Obretina, jakéhosi rumunského mnicha (jakého vyznání vlastně? v Rumunsku je to co se víry týče celkem mišmaš). Souvislost mi nějak uniká, pokud tedy souvislost nemá být založena na tom, že své zápisky ukryl v šumavské jeskyni. Nezaujalo.

Mám ráda víly, mám ráda sny, ale asi ne v tomto zpracování. Příliš mnoho ezo vyprázdněných frází, typické moderní smýšlení plné rádoby sebevědomých řečí, zdůrazňující ženskou (sebe)hodnotu, sebevědomí - ale přitom obrázky ukazují choulící se, rachitické, podviživené a ustrašené postavičky víl s nepřítomným (až zhuleným) výrazem, zkrátka postavičky, které ve většině případů příliš nekorespondují s obsahem textů. Autorka má svůj osobitý výtvarný styl, prvoplánově je to asi pěkné, ale řekla bych, že tomu chybí skutečná hloubka. Za mě - typický produkt naší doby.

Ač jsem u předchozích dílů vždy oceňovala, že každý má svůj fikční svět, s postupujícími díly mi to začíná už připadat poněkud nadbytečné. Navíc u sirén jde o děsný mišmaš všeho možného od druhého rokoka až po první desetiletí 20. století, což netvoří úplně dobrý celek, zvlášť, když se do toho přimíchají ještě roboti s umělou inteligencí, lapače prachu, pardon, snů, krystaly a ezoobchody se tam rovněž nehodí.

V textu několikrát narazíme na nějaký velký problém či záhadu, které jsou líčeny jako téměř nepřekonatelné - ale najednou místo vyřešení vyšumí do ztracena a už nikoho nezajímají. Viz Fialkovo pátrání po zmizelé Fany (proč až po tolika letech? a proč pak najednou zase vše nechá být?), Rowanovo vyšilování, že jsou všichni proti nim a nedovolí jim trénovat přímo u cyklóny, dělá kvůli tomu psí kusy, jako je třeba pátrání po tunelech, cesta do Kentaurionu - a náhle to jde a vlastně už to nikomu nevadí. Stejně tak je nejprve zdůrazňováno, aby Marina šla pro klenot právě v určitý termín, ale náhle je to jen na jejím rozhodnutí. A já se ptám: proč, když jsou všichni nesmrtelní, se najednou tak strašně chvátá s tím, aby Marina honem, honem už letos pro ten klenot šla? A jakou má logiku, že má vyzvednout nějaký meč, který má udržet na zemi lásku - meč, láska... kde je tam jaká spojitost. Navíc je meč hned zase vrácen na místo v moři, takže k čemu celý ten humbuk vlastně byl? Zkrátka taková nafouklá bublina o ničem.

Proč Rowan chce, aby Marina tvrdila, že ho do Kentaurionu poslala ona? Poněkud alibistické, jako budoucí maršál by měl být ochoten nést sám zodpovědnost za své činy.

Nápověda s oktagonální komnatou byla úplný nesmysl, Shakespearovo dílo je přece lehko dosažitelné na každém rohu.

Domnívám se, že Fialkovo pátrání je v knize jen proto, aby se autorka mohla blýsknout svými pošmodrchanými pověstmi (Keltům připisuje i věci, které s nimi nemají nic společného) a konspiračními teoriemi nebo dnešní dobou notně zidealizovanými a upravenými pověstmi, např. o Godivě a Kotys. Tyto dvě postavy spolu nemají nic společného, vrch Kotýz se jmenuje po jakémsi Kotyzovi, který tam vlastnil půdu, navíc se tento název používá až od 19. století (viz kniha Vladimíra Stárky "Český kras", 1984) a thrácká bohyně je do celého příběhu naroubována přes Kelty, kteří údajně měli toto božstvo od Thráků převzít a přenést do střední Evropy. Více než fakta však z tého historky mluví romantický duch 19. století. Rovněž příběh Lady Godivy byl poněkud odlišný, než jak ho líčí novodobá romatická pověst (kterou pak známe především díky výtvarnému umění 19. století), stačí mrknout na anglickou Wiki a zjistíte, že ona nahá jízda se buďto vůbec nekonala, nebo byla alespoň docela jiná, než se nám kniha snaží podsunout. O nějakém smyslu pro humor, s nímž obě postavy údajně uhání (polo)nahé na koni krajinou, tak nemůže být řeči.

Proč Rowan pátrá po spojenci Lady Meduny (a proč se o ní dozvídáme až v šestém díle, je-li to tak důležitá záporná postava ve světě elementálů?), když přece slyšel v Chordickém pavilonu věštbu pro Alfa? I když Rowan nesměl ostatním o věštbě nic říct, sám přece mohl zaměřit pozornost jen na Alfa a nezdržovat se s dalšími podezřelými. Alf a Viktor mají být Edison a Tesla?

Zaráží mě rovněž ty úchylné zoofilní praktiky (Rowan slintající nad Marinou-labutí i Marinou-kočkou, Marina v regulérní milostné scéně s kočkou), asi nějaká osobní milostná fantazie autorky, ale... v sérii pro děti?

Nač Aine tak strašlivě tajně a navíc s Rowanovou pomocí podstrčila Marině ty tarotové karty (asi Maniny)?)

Proč se k tématu menstruace dostáváme až v tomto díle, když Marina menstruuje již několik let? To v předchozích dílech nebylo zmíněno, dokonce ani to,že dívkám perioda vynechává v souvislosti s metamorfózou. Marina přejmenovává jednotlivé fáze cyklu a dává jim jména podle květin - prý, aby to lépe vysvětlila i Rowanovi. No nevím, ale obávám se, že kytičková pojmenování mužům příliš neříkají. Ohledně údajných charakteristik fází - vždy mne dojme, jak moderně dnes uvažujeme, ale zároveň se to snažíme odít do hávu starobylosti. Ženy v dávných dobách menstruovaly daleko méně než my dnes, kdy máme v průměru dva potomky za život, byly těhotné či kojící po značnou část svého plodného života (velmi často se také vůbec nedožívaly přechodu), a proto těžko mohly pozorovat svůj cyklus jako my nyní. A dnešní ezo kruhy si z toho udělaly výnosný bussines. Celkově mi není příjemná představa, že je někdo natolik otrokem svého cyklu, aby mu podřizoval některé zásadní životní okamžiky (viz Marinino rozhodnutí, kdy jít pro klenot).

Text si opět na některých místech odporuje. Např. paní Hajánková říká cestou Fialkovi a Patrikovi, že synovec odešel z univerzity, jakmile k němu však dorazí, omlouvá se, že o jeho odchodu z univerzity oběma mužím říct nestihla. Všichni se snaží o straaašnou nenápadnost, ale pak se celá třída žene netypicky večer přes vílí bránu do české Rafaelky, hm, to opravdu není vůbec podezřelé. Marinina cesta pro klenot je záležitost prvořadé důležitosti, ale její matka se vůbec neobtěžuje přijít, protože musí hlídat Rozárku - to nemůže nikdo jiný?

Co je to za přírodu, je-li uvězněna ve skleníku? Příroda je v tomto díle opět stejně nepřírodní, umělá a ornamentální jako v předchozích dílech (viz skleník s labutím jezírkem, odkud vede dlouhý tunel až na venkovní rybník, les kolem chordického pavilonu, který není ničím jiným než městským parkem, takže o nějaké divokosti skutečného lesa nelze mluvit). Krom toho je nám ale v tomto díle nově příroda předkládána jako nespolehlivá, tajemná, zlověstná (vílí brána na kopci nedaleko Fialkova bydliště, kterou dřív nezanamenal, Kounovské řady, odkud s večerem téměř prchají, protože je tam tísnivá atmosféra a mizí tam lidé) a nebezpečná (umožní průchod do jiné dimeze, kde dojde ke zranění). Kde je ona proklamovaná láska k přírodě coby základnímu životnímu prostoru? Spíše se z ní stává nebezpečný strašák jako v béčkových hororech.

Na tento díl jsem se velice těšila kvůli dryádám a stromům, ale bohužel příroda byla opět devalvována na ornament, místo přírody v knize figuruje zeleň jen jako doplněk luxusních interiérů a anglický park kolem zámku, dokonce i Dianin les je obehnaný mřížemi - něco tak nesvobodného a pseudopřírodního mi k autorkou proklamované životní filosofii nesedí. Stejně jako u Vlnění nymf i zde najdeme malé doprovodné obrázky u každé kapitolky, které velmi pěkně ilustrují děj kapitoly. Hned v úvodu je obrázek kola roku s keltským stromovým kalendářem. Jak kolo, tak i kalendář nemají se straými Kelty nic společného. Kolo roku je wiccanský vynález, vzniklo až ve 20. století a jeho inspirace předkřesťanskými svátky je někdy velmi volná (nedochovaly se informace, jak a kde všude byly vlastně slaveny), někdy jde i o zcela smyšlené, novodobé svátky. Stromový kalendář zase pro změnu má kořeny až raném novověku, Keltové nic takového nepoužívali. Pověst o Dianině vládě v Aricciu u jezera Nemi nevychází z ničeho menšího než z Frazerovy "Zlaté ratolesti", což je text, který bychom měli brát s velkou rezervou, stejně jako Frazerovy názory na archaické náboženství celkově.

Marina je taková ufňukaná, rozmazlená, ano, prožila těžké chvíle, dětství bez matky, ale oprvdu je nutné, aby si místo spokojenosti, že konečně má matku i lásku, pořád stěžovala, jak je o hrozné, být dcerou vílí královny, když z toho přitom neustále těží (luxusní hadříky, kabelky, šperky, dobrůtky, extra zacházení a pobyt v Římě pro celou třídu,...) ? Ještě nepochopitelnější mi připadá nářek, že se musí schovávat. Vždyť to tak ve skutečnosti vůbec není, je přece často středem pozornosti, a to nejen ve třídě, ale především na různých akcích, jako bylo v minulých dílech divadlo, soutěže, v tomto díle je to ples. Právě tento ples ve stylu císařovny Sisi je značně postavený na hlavu. Nejen, že jsou Sisi a Franz líčeni jako kdovíjak zamilovaný pár (ala sladkobolné filmy s Romy Schneiderovou, o kterých víme, jak jsou na hony vzdálené realitě), ale především nesmyslná volby Mariny do role Sisi, kde si ji všichni mohou dobře prohlédnout a vidět, jak velice je podobní Aine. K čemu se královna víl schovává v Čechách (a nenavštíví Marinu ani ve chvíli zdranění, aby ji nedejbože něco neprozradilo), když ale přitom přijede na ples, kde jsou obě velmi dobře viditelné a srovnávatelné? Stejně tak bylo nesmyslné, když si Marina a matka vyměnily ony "maskovací brýle". Vždyť to naopak na jejich podobnost upozorňuje... Vítězství v shakespearovské slam poetry soutěži je dalším okamžikem, kdy je Marina ve středu pozornosti. Její myšlenka na to, že by si přála, aby jí někdo z poroty nadržoval, je více než úsměvná. Vždyť je jí nadržováno a těší se zvláštnímu zacházení již od počátku docházky a Rafaelovu školu!

Jediný lék na Marininu melancholii či nepohodu je pro Aine i pro Dianu něco tak přízemního a konzumního, jako je nakupování kabelek, šatů a bot, zkrátka udržitelnost opět dostává na frak. To neustálé shoppování a vysedávání po kavárnách je otravné a stereotypní. A všechna ta snobárna s rádoby společenským chováním, protokolárním oblékáním a etiketou... no nevím, jestli tohle už se od předchozích dílů nezačíná vzdalovat až příliš a jestli si to autorka neměla nechat do nové, zcela jiné série.

Údajně moudrý profesor historie Rabenschwarz krmí Marinu moudry typu "dějiny píší vítězové", jako kdyby nevěděl, že právě od toho je historie - snažit se proniknout do toho, proč autoři píší tak jak píší, proč některé věci zamlčují a jiné zdůrazňují... Zkrátka mluví, jako by vůbec nevěděl nic o historiografii a metodologii historikovy práce.

Bydlení v obřích stromech asi vypadá pohádkově, ale takto upravený strom je vykutaný, dutý a tudíž mrtvý. Je to ale krásná ukázka zacházení s přírodou v celé této sérii, potažmo v neopohanských, new age a ezo hnutích, kde často najdeme právě podobný přístup, který na první pohled přírodu oslavuje, ale ve skutečnosti ji ničí nebo ignoruje, že jde o živý organismus, člověku nesloužící a nepodléhající.

Připadá mi, že kniha je jen povrchním produktem dnešní módní (pseudo)ekovlny, která se s oblibou opájí iluzemi o výlučnosti jednotlivých krajů země, touží po obnově "starých zlatých časů" a domnívá se, že člověk se odtrhl o přírody a nyní se k ní snaží vrátit. Podobné myšlenky se v západní společnosti začaly masově šířit v 19. století. Domnívá-li se autor, že ze "stinných zákoutí středověkých kostelů dosud vykukuje pohanský Zelený muž" (str. 165), pak je na omylu, zelený muž středověké architektury v sobě nemá mnoho pohanského, jak bylo doloženo např. Ronaldem Huttonem (naposledy v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture, 2023, problematice zeleného muže je věnováno celé jedno číslo).

Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit.

Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit.

Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů.

Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné.

Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku.

Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové.

Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací).

V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?

Skvlé čtení, které umožní nahlédnout pod pokličku porodnictví a podívat se na ně očima lékaře, který se v oboru pohybuje již několik desetiletí. Doporučuji, myslím, že čtení bude zajímavé i pro kritiky dnešního nemocničního porodnictví.

Kundera. Ač někteří tvrdí, že tento text není typicky kunderovský (ano, většinou mu chybí přesah do společenského dění a do politiky, odpouští si i různé úvahy nad dějinami a zůstává většinu času v intimní sféře partnerského vztahu), já bych řekla, že je to stále typický Kundera - působí jako autentický, upřímný, na nic si nehrající, nepoplatný době či systému a hluboce lidský (včetně všech lidských chyb a nedostatků) individualista. Co mě nejvíc pobavilo? Odpor ke kolektivnímu volnočasovému juchání, neupřímné řeči o sexu, kdy každý vykládá jak rád a kolikrát denně to dělá (str. 40) - to vše je jako ze života. Celá kniha na mě působila jako vycizelovanější verze Falešného autostopu v subtilnějším podání a nakonec i se šťastným koncem, stejně jako v Nesnesitelsné lehkosti bytí poněkud kýčovitým, ale ruku na srdce, to je přece přesně ten druh kýče, po jakém všichni toužíme. Stejně tak se setkáváme s dalším Kunderovým oblíbeným tématem - problematikou silnějšího a slabšího v partnerském páru. Jean-Marc, který si vždy připadal silnější, se náhle cítí být tím slabším, a to i přesto, že Chantal právě prochází přechodem a její náhle pevné a nekompromisní jednání (vyhnání zvědavé švagrové, samostatnost při výletu do Londýna), nemusí být odrazem jejího stoupajícího sebevědomí, ale jen jednáním pod vlivem rozbouřených hormonů. Ale to vše je vlastně úplně jedno, protože nakonec se stejně ukáže, že všechno byl jenom sen. Nebo ne?

Paní recenzentka Klíčová asi četla úplně jinou knihu než já, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak na ní mohla najít mouchy, které třeba konkrétně já ve většině případů nevidím, ale někdy si troufám tvrdit, že tam ani nejsou, pouze si je tam paní recenzentka projikuje. Přesto si její "Feministické čtení Totožnosti Milana Kundery" přečtěte, je to myslím krásná ukázka nesoudnosti pseudofeministického pohledu na svět.

Opět je třeba vysoce ocenit autorčinu fantazii. Avšak, hned na úvod - onen král lesa, který ma na hlavě paroží, ten není odrazem nějakého dávného, predkřesťanského božstva, ale za jeho vznik vděčíme Margaret Murrayové a různým romantickým představám 19. století (doporučuji knihy Horák: Návrat starých bohů, Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy). I celé Lesní sídlo a zvířata v něm (sice nemluví, ale naprosto nejsou divoká a plachá, naopak jsou velmi nakloněna člověku a jakmile potkají studenty v lese, loudí od nich jejich svačiny - těžko najít něco méně přírodního a divokého, připomíná mi to normalizačně domestikovaný a v lati stojící les pana hajného z komedie Ať žijí duchové, kde je také živá příroda potlačena do velmi usměrněné a zkultivované podoby) nám neukazují přírodu jako takovou, ale pokřivenou, domestikovanou a modernímu pohodlnému člověku podřízenou pseudopřírodu, která v sobě vlastně nic přírodního a divokého nemá. Je to naopak její prznění, devalvování na pouhý krásný, kýčovitý ornament. Příznačná je třeba všudypřítomnost břečťanu v Lesním sídle. Sice krásně vypadá, ale bývá často nebezpečným invazivnim druhem, který poškozuje svého nositele (bortí zdi, přispívá k vývratu stromů,...). Jak se do té popisované přírody, lesa, divočiny hodí všechny ty rtěnky, řasenky, podpatky, fén...?
A když má Štulcová tak ráda Shakespeara - je cosi shnilého v přírodě Rafaelky...

Teprve cca na straně 45 mi došlo, že inspirací k tomuto dílu byly (mimo jiné) i Zvonící cedry Ruska od Megreho, ten tendenční škvár.

K všudypřítomným řasenkám, rtěnkám, podpatkům a minisukním přibyl ještě fén, Marinin mindrák z tloušťky a přesný návod na líčení řas. Nějak mi nedochází, jak se tyto povrchní záležitosti shodují s přírodností, ekologickým a hlubokým, na správné hodnoty zaměřeným životním stylem?

Když se po neshodě s Arthosem Marina zlobí i na matku, ta si ji usmiřuje (opět!) igelitkou dárečků. Takové přitakání vyprázdněnosti, mělkosti vztahů + materialismu mi k proklamovanému správnému a přírodnímu žití prostě nesedí. Panův žertík s Aine a její pobláznění do pejsků je zdlouhavý a zbytečně natahovaný, jako by se aurorka snažila nahnat své knize více stránek.

Občas na mě text působil dojmem, jako by autorka psala na přeskáčku, s velkými prodlevami. Jak jinak si vysvětlit veletoče typu: miluju Plantefolieho, nemiluju Plantefolieho, smažu jeho číslo, chci s ním chodit, Lev mě nezajímá, Lev = Arthos, Arthos Lva hledá, záškodnice chce Marinu zabít, záškodnice chce, aby Marina zešílela, protože jinak by se narodila znovu, najednou ji záškodnice chce zase zlikvidovat... Některé části si zkrátka odporují, jako by si sama Štulcová nepamatovala, co píše.

Prostě Agatha. A v Bytě ve třetim patře nám Hercule Poirot dokonce sdělí perličku ze soukromého života - miloval kdysi mladou anglickou krasavici, která vsak neuměla vařit a vztah tudíž brzy ochladl :-).

Přestože jde do značné míry o vykrádačku starších titulů podobného rázu (Harry Potter a spol.), přesto má autorka i dostatek svých vlastnich, originálních nápadů. Ačkoli se však dovolává staré moudrosti a sepjetí s přírodou, jde o ryze moderní nazírání na tato témata. Z knihy přímo čouhají aluze na moderní wiccu (horoskopy, krystaly,...) a celkovou dnešní alternativní eko-ezo spiritualitu. Zároveň i kniha sama ukazuje, jak je ono eko-ezo falešné a konzumní - nejhezčí zážitky s matkou má Marina z něčeho tak přihlouplého, jako je nakupování hadříků. Nemluvě o tom, že se v knize zdůrazňuje zdravá výživa, ale pokud se skutečně něco konzumuje, pak jen samé nezdravé věci.
Poněkud nadbytečné a stereotypní bylo, jak se Marině vždy stala nějaká nehoda a pokaždé ji zachránila náruč kentaura Arthose, stačilo by méněkrát, je to až moc nápadné.

Autorka v každém díle poodhaluje nový a do značné míry svébytný fikční svět, tentokrát jde o Basileovu říši nág. Trochu mě překvapilo, jak zjednodušeně a neohrabaně se v knize mluví o šikaně, čekala bych, že autorka jako učitelka bude o podobném tématu pojednávat živěji a věrohodněji. I to jednoduché rozuzlení problému v duchu "stačí to přece nahlásit a vše se hned vyreší a bude to dobré" přece v praxi často neplatí. Pro ty, koho zaujala zápletka s Meluzínou doporučuji knihu "Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků" od Martina Nejedlého, je totiž důležité si uvědomit, že pro středověk nešlo jen o nějakou kratochvilnou pověst, ale především o záležitost politiky a reprezentace.
Konec knihy působí dost uspěchaně, stále jsme ještě někde v zimě po Hromnicích - a najednou posledních asi 20-30 stran a hrc prc je konec roku. Nějak jsem nepochopila, proč nejprv všichni považují za tragédii, že se sekundáni ještě neproměňují ve fauny, ale jakmile se Marina měnit začne, zas všichni vyšilují, že je to moc brzo. Co ale vůbec nechápu a je mi záhadou vzhledem k té proklamované ekologii, udržitelnosti a zdravému žití v souladu s přírodou: proč si děvčata přímo v Rafaelce kupují k svačině pizzu? Proč chodí zmalované (jiz od primy), s řasenkou, na podpatcích? Proč nemá Marina nějaké ekologičtější volnočasové aktivity než je multikino a nakupování s kamarádkami (v čemž ji podporuje i matka, když jí dává peníze, aby si na jaře nakoupila nové cetky, aby se líbila)? Asi proto, že ona nálepka eko je pro autorku jen líbivým prázdným štítkem, který zakrývá vyprázdněnost a konzumerismus pseudoekologického způsobu žití.
Nač byla v knize mapka, když v té zahradě se nic neodehrávalo?

Byla by to taková fajn oddychová kniha, až na to, že... Je vidět, že pohádky o někdejším uctívání Bohyně, o ženské moudrosti a léčitelských schopnostech zapustily v kultuře 20. století pevné kořeny, když se objevují i v historických detektivkách jako je tato. Vylíčení Straccanovy láska a vědmy u níž se učí je velmi silně inspirované díly Johanna Bachofena, Margaret Murrayové, Dion Fortuneové a jejich následovníků.

No já nevím. Autoři se dušují, jak se snaží (co se oděvu, výzbroje a výstroje týče) vycházet z historie a archeologie, ale když pak vidíte ty rohaté a okřídlené helmy, svaly, které vykouzlí spíš moderní posilovna než středověký způsob života, tak mi to připadá takové... nu, typicky komiksové - pohádka pro velké děti. A to nemluvím o ženských postavách, které jsou stejně tak moderně modelkovsky umělé. Totéž u zařízení interiérů, kde vidíme věci, které mají být starobylé, ale přitom jsou to spíš moderní záležitosti, viz židle.

Všimli jste si, že v povídkách je Hercule Poirot větší vtipálek než v delších detektivních románech? Třeba epizodka s látkovou kočkou, jíž straší inspektora, ho ukazuje v úplně jiném světle, než toho zákony dbajícího a vážného ochránce spravedlnosti, jakého známe z pozdějších textů.

Povrchnímu čtenáři se možná bude zdát, že Bárta má již v této knize z roku 2013 stejné názory, jako dnes. Čtenář pozornější však odhalí jemné, ale o to důležitější odlišnosti.
V této knize Bárta ještě věřil, že naše civilizace je na omylu, pokud si myslí, že je ojedinělá a jediná pravá, naopak, je jednou z mnoha. Dnes mluví o naší výlučnosti, o tom, že ještě nikdy jsme neměli možnosti, jaké máme dnes. To je však realita člověka v jakékoli době, nikdo z nás nežil v budoucnosti, všichni známe jen svou současnost a nic novějšího ještě nemáme.
V této knize Bárta ještě projevoval alespoň nějakou badatelskou pokoru, s níž se nepouštěl do témat, od nichž je svým zaměřením vskutku na hony vzdálen.
V této knize Bárta ještě nemluví o potřebě lídrů, kterou dnes razí.
V této knize Bárta mluví o zániku Staré říše v 23. století př. Kr. a cituje staroegyptské texty, kde se uvádí, ze "otroci se stali majiteli otroků". V nedávném příspěvku na sítích však tvrdí, že otroci ve starém Egyptě prakticky nebyli, až od 12. st. př Kr. Jak to tedy podle nejnovějších poznatků egyptologie je?
V této knize Bárta ještě tolik nezjednodušuje a nezamlčuje negativní stránky fungování dřívějších civilizací, které třeba v Sedmi zákonech popisuje daleko růžověji a idealizovaněji. Dokonce (byť jen jedinkrát) explicitně vysloví, že onou ztrátou složitosti, která se s kolapsy snoubí, myslí propad životní úrovně.

Myslet si, že ono zabývání se růsty a kolapsy civilizací, které nacházíme v jeho knihách posledních 15 let, je něco unikátního a světového je velký omyl, podobné pokusy podnikali již humanitní vědci 19. století, o století dřív třeba Edward Gibbon (Úpadek a pád Římské říše) a v antice by se rovněž něco našlo.

Stejná však zůstává určitá naivita, s níž Bárta přistupuje paradoxně právě k starověkým civilizacím, které by měly být jeho nejsilnější parketou. Jeho mnohdy romantické nahlížení na Bretaň, Göbekli Tepe, ale i Egypt je poněkud zabředlé v iluzích o starých zlatých časech a o ušlechtilém divochovi (více viz Horák: Návrat starých bohů, Kostićová: Kosmické stromy... - na tuto knihu jsem si vzpomněla nad popiskem fotografie Tanečníci z Gebel Uvejnátu, v jejichž tanci Bárta vidí "jeden z prastarých a dodnes fungujících způsobů oproštění lidské mysli od těla", což může být spíš jen taková eliadovská fantazie).

Rozhodně lepší než Bártovy novější knihy. A bod navíc za nepravé dveře hodnostáře Nefera jako pozadí na obálce.

Je to balzám pro čtenářovu duši, když narazíte na historický román, který se drží dobových reálií, cituje dobové knihy, román, v němž sedí politické události i kulturní milieu a který je navíc psán stylem ala období, do něhož je zasazen. Ale když si autor dá tu práci a snaží se proniknout i do dobového myšlení včetně tehdejší pověrčivosti, fám, konspirací a slepých uliček tehdejší vědy (prášek, pes zraněn zbraní, s kterou je manipulováno na druhém konci světa), dostáváme se ještě o úroveň výš.

Hlavní hrdina Roberto de la Grive z rodu Pozzů ze San Patrizia (jméno podle umbrijské studny? - asi mi něco důležitého uniká...) je opět Ecovým krajanem, autor v této knize zužitkoval svou vášeň pro dobrodružné romány, Tři mušketýři z textu místy škádlivě vystrkují růžky, zvláště v pasážích, Robertova domýšlení si Ferrantova působení v Paříži, Mazarin s Colbertem udělají z Ferranta "muže se železnou maskou" a nemohla jsem přehlédnout Angeliku (preciózka Lilie, vydávající se na moře v chlapeckých šatech).

Škoda jen, že nejsem tak sečtělá jako Eco, abych pochopila jeho narážky a odkazy, ani tak zapálená do politiky a válek, abych dovedla docenit ty veletoče, k nimž docházelo při obléhání Casale - Francouzi, Španělé. Ale jako obrázek fungování (či spíše nefungování) válečné mašinérie je to skvělé, úplně mi to připomnělo text Zdeňka Vybírala z knihy "Symbolické jednání v kultuře raného novověku", kde jsou vylíčena rámcově podobná úskalí válečného tažení Jana Kociana do Osijeku, jaká líčí i Eco. V úvaze Robertova otce o tom, že je nutné jet do Casale a nechat se tam pozabíjet, jsem si zase připomněla knihu Karla Michala "Čest a sláva".

Celá ta fantasmagorie se zeměpisnými šířkami (které uměli určit) a délkami (které určit neuměli), s ostrovem, na němž je ještě včerejšek a vy se k němu nemůžete dostat, působí ale ve výsledku spíš dojemně, v závěru je nám Roberta hluboce lidsky líto. Plave sice vstříc své oranžové holubici a své zkáze, která by ho však čekala i na lodi.

Nevíte někdo, zda si současná italská spisovatelka, jejíž totožnost nebyla ještě odhalena, zvolila svůj pseudonym právě podle této knihy?

Bárta v knize žíká Australcům Aboriginálové - v češtině se užívá spíše Aboriginci/Aboridžinci. Vskutku nevím, proč si je Bárta tak idealizuje (vychází z dnes již zastaralých prací etnologů a antropologů (ale i amatérů) - Chaloupka, Jelínek), když se posíváte na australské domorodce, potýkají se stejnými problémy, jako kterákoli jiná civilizace na světě. Myslím, že v dnešní době je už trochu passé hýčkat si ideál "ušlechtilého divocha". Do jaké míry je jejich 60 000 let trvající civilizace optický klam? Pokud bychom na ni nahlédli detailněji, našli bychom rovněž různé přeryvy, vzlety a pády, jen asi ne tak "výrazné" v západním smyslu. A o čem svědčí dnešní nízká doba dožití, vysoká dětská úmrtnost u těchto domorodců a jejich sklon k alkoholismu a užívání omamných látek? Někdo by řekl, že je zničila právě Západní civilizace, ale neměly bychom to právě brát jako neschopnost se přizpůsbit? Celkově je mi Bártův sedmý zákon adaptace značně proti srsti, protože ono to nám důvěrně známé přehazování kabátů podle toho, jak zrovna politicky fouká, je také svého druhu adaptace a přizpůsobení se podmínkám.

Úsměvně působí zážitek se súdánským předákem (str. 285), který Bártu konfrontuje se světem lidí, co nemají potřebu za každou cenu vydělávat peníze. Pokud se tímto způsobem projeví saúdský předák, stává se v našich západních očích moudrým domorodcem, pokud by nám totéž řekl např. český traktorista, bude za hloupého joudu a lenocha. Udivuje mě, že Bártu překvapuje, že někdo prostě o peníze nestojí (zvlášť, když žije v africké vesnici daleko od civilizace, kde toho s penězi jako takovými opravdu moc nepořídí).
K Defoeovu "Deníku morového roku" přistupuje Bárta poněkud naivně. Je třeba si uvědomit, že že Defoe byl ročník 1660 a v době epidemie byl malé dítě. Když knihu o mnoho desetiletí později psal, vycházel sice i z dobových dokumentů (patrně včetně záznamů svého strýce), ale ani tak přece nemůžeme jeho hodnocení chování tehdejších představitelů města brát vážně a srovnávat je s těmi dnešními, navíc uvážíme-li, že později přšel ještě velký požár Londýna, který opět zamával s vnímáním a hodnocením událostí předchozích (a pár let před morem byla zase občanská válka, lidé tak žili ve výjimečně vyhrocené situaci již léta). Přežijete-li druhou či třetí katastrofu, zdá se vám ta předchozí již ne tak strašná, navíc, když to popisujete s odstupem let či desetiletí. Navíc je třeba si uvědomit i to, že lidé tehdy měli zcela jiné požadavky na život než dnes a byly v tomto ohledu daleko skromnější, nechali si líbit i věci, proti kterým by se dnes okamžitě vykřikovalo a prstestovalo, zatímco oni byli často ještě vděčni, že to nedopadlo hůř. Bárta popisuje tehdejší situaci v Londýně poměrně idylicky, ale uvědomme si, že domy, v nichž se objevila nákaza, byly zatlučeny prkny a hlídány, aby z nich nikdo nevyšel ven. Hlídači byli prostředníky, kteří izolovaným zajišťovali potraviny a další nezvytné potřeby, ale je také třeba dodat, že zbytečně vymřel třeba celý dům, protože byl s ýjimkou této pomoci uvnitř odkázán často právě jen sám na sebe co se ošetřování týče a umírali v něm lidé, kteří by při zajištění pouze základní péče (uvařit, přinést vodu, nakrmit, vynést nočník,...) přežili.
Co mi však vyrazilo dech asi nejvíc, bylo použití pětidílného obrazového cyklu Thomase Colea Cesta impéria (str. 36-46) a Bártovo přesvědčení, že dobře ilustruje vznik, vývoj, vrchol a pád civilizací. Vždyť Coleův cyklus je typickým produktem romantismu a oné idealizace, které se 19. století dopouštělo ve vztahu k minulosti. Navíc sám Cole vložil do tohoto cyklu svou kritiku tehdejšího prezidenta, na to bychom neměli zapomínat a vnímat cyklus obrazů v kontextu doby vzniku a záměrů autora.

Značně mimoňsky na mě působí rovněž autorovo hodnocení dobrých a špatných lídrů za covidu. Vystoupení britského premiéra Borise Johnsona v březnu 2020 (str. 186) hodnotí Bárta kladně a shledává ho inspirativním, pro mě jsou však citovaná slova "lidé budou umírat, budeme ztrácet své bližní, ale Británie zítězí" pouze prázdnými, patetickými frázemi, srovnatelnými s tím, co zaznívalo tady u nás či jinde. A ironií osudu nedlouho po vydání této knihy vyplula na povrch agéra Partygate a Johnson se nakonec ukázal být stejně nedbalý opatření, jako například u nás Prymula. Takže, jaký je rozdíl mezi inspirativním západním a neschopným domácím lídrem? Možná ve schopnosti své prohřešky tutlat? Pokud jste prosím někdo zaznamenali, že by Bárta toto později nějak okomentoval, dejte mi vědět kde.

Doporučuji recenzi Ondřeje Hudečka na Bártovu knihu "Kolapsy a regenerace" a recenzi Jakuba Homolky na "Něco překrásného se končí" v časopise Dějiny-Teorie-Kritika z roku 2014, protože Bártova argumentace a způsob psaní, příklady a rétorika jsou zdá se v jeho knihách velmi podobné a většina věcí v recenzích sedí i na "Sedm zákonů". Za zmínku stojí i články Ondřeje Císaře ("Kolapsy z jedné i druhé kapsy", dohledatelné na Academia.edu) či Ondřeje Slačálka "Historikové a úpadek" v Dějiny-teorie-kritika č. 1/2023, s. 163-183, kde se autor zabývá právě i Bártovými Sedmi zákony, a článek téhož autora "Budeme se mít jako v pyramidě" zveřejněný v Alarmu (s výhradami k závěru článku, kde se autor až příliš odchyluje od pokusů o objektivní kritiku a popouští uzdu svým subjektivním politickým názorům).

V zásadě lze souhlasit s tím, že civilizace se nějak tvoří, spějí k vrcholu, hroutí se a regenerují, lze v tom vysledovat i určité podobnosti, styčné body, ale celkově nad touto knihou žasnu. Žasnu nad tím, jak vysokého hodnocení se celospolečensky této Bártově knize a dalším jeho "civilizačním" názorům dostává. V úvodu píše, že tato kniha má být pojata jednoduše, aby byla pochopitelná pro široký okruh čtenářů. S jednoduchým psaním však nelze přejít také k jednoduchému myšlení - ale právě to se bohužel autorovi někdy stává. Bártovo tvrzení, že žijeme v unkátní, přelomové době, kdy se vše láme a máme jedinečnou šanci něco změnit, máme možnosti, které lidé nikdy předtím neměli a bla bla bla, je opravdu prastaré a myslím, že v každé době bychom našli více či méně lidí, co takový názor zastávali. Jen pro příklad - Kristus také věřil v brzký konec světa a království Boží na zemi, kolem roku 1000 (viz Duby: Rok tisíc) byli lidé přesvědčeni o zániku civlizace, podobně měli husité a různé jiné křesťanské sekty svůj chiliasmus, Shakespeare byl přesvědčen, že "vymknuta ze svých kloubů, doba šílí" a chiliastické myšlenky má i moderní doba, tedy nic nového pod sluncem, jen doklad toho, jak malou máme (spolu s Bártou) sebereflexi. Poměrně odpudivé (ale vlastně velmi výmluvné a symptomatické) mi připadá už jen to, že autor začíná svůj text v hospodě. Mluvení, plkání a žvanění, plané a bezobsažné, intelektuálně a hluboce se tvářící a přitom prázdné je morem dnešní doby (ale jistě i dob dřívějších). Bárta mluví o setkávání a debatování po restauracích a děkuje dlouhé řadě svých spoludiskutérů. Všimněte si, že čím delší poděkování a čím více superlativů v podobných případech zazní, tím horší kniha zpravidla je (Umberto Eco má v knize Jak cestovat s lososem krátkou parodickou glosu na téma těchto přebujelých děkovaček, vřele doporučuji).
Autor bohužel často sklouzává k frázím, zkreslujícím zjednodušením, vytrhává z kontextu a je vidět, že text je více programovou statí a obhajobou (asi na tom plánuje postavit svou politickou kariéru) než soukromým zamyšlením se nad civilizací dnešní a civilizacemi minulými. Např. hned na straně 15 mluví o "těch, kteří účelově hlásají, že je nás moc" (míněno vědců z oblasti společenských věd). Nevysvětluje však kdo by ti, co toto hlásají, podle něj měli být, v čem shledává účelovost jejich tvrzení a celá fráze zavání rovněž účelovým vytvářením nepřítele. Jistě, že občas zaznívají podobné názory, ale stejně tak jsou krytizovány i spousty jiných skupin, než jen humanitní vědci, tak proč hned tak paranoidně vyskakovat a nuceně obhajovat důležitost oboru? Podobně na str. 20 mluví o zemích, které zvládly pandemii covidu nejlépe. Ale co vlastně má být to "nejlepší zvládnutí covidu"? Že měli nejméně restrikcí? Že měli nejméně úmrtí? Že měli nejvíce úmrtí (vždyť planeta je přelidněná a eliminovat slabé kusy může být podle některých lidí přínosné)? To Bárta nevysvětlí.
Civilizační procesy dle něj probíhají opakovaně, stále znovu, jsou jasně popsatelné (str. 17) - opravdu? Myslím, že Bárta podobnými tvrzeními dokazuje, že není schopen opustit přebujelé ego člověka dnešní doby, který si myslí, že vše ví nejlíp, je na vrcholu, vše má v rukou, má jedinečnou šanci, atd. Vždyť již přes půl století přece v humanitních vědách zastáváme názor, že nelze poznat nějakou objektivní pravdu, že se nelze dobrat historie jako takové, pouze jejích střípků, že co píše historik je vlastně jen takový lepší román. Proč tedy žít v přesvědčení, že o mechanismu zrodu, vrcholu a zániku civilizací něco skutečně víme? Myslím, že kniha bude za pár (10, 20, 100,...) let velmi vtipným příkladem toho, jak na sebe počátkem 21. století lidé nahlíželi a bude to působit stejně úsměvně, jako podobné texty ze starší doby, nad nimiž se nyní bavíme my.
Podbným způsobem by se dala okomentovat celá kniha, ale na to tu není prostor. Zmíním tedy alespoň pár do očí bijících drobností.
Na str. 137 Bárta mluví o svém pobytu v Bretani (Carnacu a dalších lokalitách), hovoří o "prostředí z doby keltských druidů" - proboha, Keltové a druidi nemají s bretaňským Carnacem co dělat, to je projekce 19. století, kterou přebrali bretonští národní buditelé od Angličanů, kteří začali chybně spojovat druidy se Stonehenge a podobnými památkami již v 17. století. Leč stokrát opakovaná lež se stává pravdou a dneska tomu všichni věří, ač je Carnac z doby dávno před Kelty. Navíc je spousta kamenů uměle doplněná v moderní době, protože ty původní si místní odváželi, když potřebovali kámen na zdi domů, žlaby, patníky, dláždění, a podobně (stejný osud mají mnohé naše zříceniny hradů a tvrzí - po zpustnutí si je rozeberou lidé z okolí). Rovněž Bártovo rozplývání se nad domem, kde byl ubytován, "kde jako by se zastavil čas" je velmi vtipné v kontextu fungování cestovního ruchu. To je přece jeho účel. Nikdo vás neubytuje v zámku bez elektřiny a s nočníkem ani ve skutečné utentické selské usedlosti s hromadou hnoje hned za zápražím, ale udělají z nich pohodlné hnízdečko s puncem "starých, dobrých" časů. Je to hra na autenticitu, ne autenticita samotná. Myslím, že pan Bárta by si měl prostudovat něco k dějinám 19. století a fungování (původně národně orientované) turistiky, třeba "Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století" od Anne-Marie Thiessové.