Skip komentáře u knih

Opět mě dostala Gaimanova fantazie. Není to sice tak dobré jako Nikdykde a Američtí bohové, které jsem četl dříve, ale stejně je to prostě paráda, jak mě Gaiman dokáže s takovou lehkostí vtáhnout do svého světa, ač jsem v podstatě racionálně uvažující člověk.

3 20.06.2012

Čtu Gaimanovu knihu, pěkně to frčí, protože píše velmi čtivě, a najednou si říkám, že to už je snad trochu moc, jenže pak to někde v hlavě zavrtá a já si říkám, sakra, proč ne, co když je to tak...co když to fakt někde existuje? A už mi to vůbec nepřijde jako moc, ani trochu, a spíš mě to i docela znepokojí. Prostě Gaiman u mě útočí na ta místa v mé hlavě, která jsou normálně zcela v klidu. Stejně tak na mě zapůsobil v Nikdykde, i když tam šlo zase o jiný svět. No, sakra, jak on to jen dělá? U mě se mu to teda opravdu daří a nijak mi to na klidu nepřidává, ale neříkám, že by to bylo nějak nepříjemné, spíš naopak.

1 20.06.2012

Dánskem jen tak profrčel jako vítr, který tam stále fučí, přeplavil se do Švédska, zastávka ve Stockholmu, a pak na západ do Norska, Bergen, nalodění na loď Håkon Adelstein a podél pobřeží nahoru na sever až na Nordkapp, a nakonec zpět přes Švédsko. Tak by se dala stručně popsat tahle Čapkova cesta, kterou on popisuje stylem sobě vlastním, nezachází do podrobností, seká slova a věty, tak jako jsou osekané skály fjordů. Hodně prostoru má drsná severská příroda, ale strašně těžko se prostřednictvím knihy tvoří v hlavě nějaký obraz toho, co popisuje. Kniha je to dobrá (obsahuje Čapkovy kresby a několik básní manželky Olgy), ale k cestě na sever by mě asi moc navnadit nedokázala.

2 18.06.2012

Jedna z knih, která dokáže opravdu obohatit. Masarykovo vyprávění o dětství, mládí, době, kdy se začal politicky angažovat, formování legií v Rusku... A k tomu rozhovory s Čapkem o filozofii, politice, historii... Přiznávám, že těm hovorům o filozofii jsem často moc nerozuměl, ale jinak člověk nestačí žasnout, co všechno měl Masaryk v hlavě, jak celý život poznával, analyzoval, podroboval poznané kritice. Jeho rozhled byl neskutečný. Měli jsme vskutku moudrého prezidenta.

2 18.06.2012

Román vyšel v roce 1882 a dalo by se o něm celkem v klidu říct, že je to Austenová po kubánsku. Děj se odehrává mezi lety 1812 - 1831 a Villaverde ukazuje čtenářům tehdejší kubánskou společnost, v níž byli nejvýš běloši a až pod nimi míšenci a černoši, kteří byli z velké většiny otroky. Pánové z bílé společnosti si rádi zašpásovali se ženami různých barev a světlejší mulatky zase pokukovaly po bílých pánech, protože doufaly, že si polepší. To se samozřejmě neobešlo bez následků a pak se může život pořádně zamotat. Příběh románu je vcelku prostý, žádná velká překvapení, čtenář dopředu víc ví, než tuší, a autor snad ani nemá v úmyslu nějak šokovat či překvapovat. Celé je to napsané velmi svižným a čtivým stylem, ze kterého právě pramení to, že jsem tuto knihu srovnal s Austenovou, protože i zde platí, že nejde ani tak o to, co je napsáno, ale jak je to napsáno. A tak jsem rád za tenhle exkurz do kubánské společnosti, díky němuž jsem se seznámil se zástupcem kubánské literatury 19. století.

15.06.2012

První z Čapkových cestopisů, který jsem četl. Jde spíš o takové postřehy, než popis cesty, sem tam se u něčeho zastaví déle, rozjímá třeba o architektuře nebo popisuje koridu, ale jinak je to hodně "letem světem", nicméně určitě zajímavé. V knize jsou také Čapkovy jednoduché kresby, ilustrující jeho cestu a ty působí takovým až osvěžujícím dojmem, i když je to občas jen pár čar.

2 13.06.2012

Canaima je zlé božstvo původních obyvatel venezuelské části Guayany v povodí Orinoca. Posedne člověka hluboko v pralese a ten propadá čemusi jako šílenství, pralesní nemoci. V tomto románu píše venezuelský spisovatel, který byl krátce také prezident republiky, o kraji v povodí veletoku, který je stejně tak krásný, jako dokáže být krutý, a to nejen přírodními podmínkami, ale také povahami lidí, kteří tam žili. Bohatí caudillové vládnoucí kraji pomocí armády zabijáků, bohatí obchodníci s kaučukem, sběrači kaučuku, zlatokopové a dobrodruzi nejrůznějšího ražení, a v neposlední řadě Indiáni, kteří pod neúprosným tlakem tzv. civilizace degenerují. Gallegos se snažil ve svém díle i v politické činnosti burcovat proti zastaralému, v podstatě feudálnímu řádu. Kritizoval vykořisťování sběračů kaučuku a Indiánů. Jeho popis pralesa a to, jak dokáže působit na člověka, je velmi sugestivní. Stejně tak jsou velmi zdařilé charakteristiky jednotlivých postav a skrze několik jedinců různých typů nám ukazuje, jaká společnost tam žila na počátku minulého století. Ačkoliv je hlavním hrdinou románu Marcos Vargas, člověk silný, plný vášně a vnitřních bouří, tak tím, kdo je zde na prvním místě, je Venrezuela, konkrétně jedna její část - Guayana.

1 11.06.2012

Nevím, co by na tuto knihu řekl Hank, ale myslím, že by s ní mohl být spokojený, protože je to velmi dobře napsaná biografická kniha, která by neměla být opomenuta žádným Hankovým příznivcem.

2 07.06.2012

Ten chlap uměl psát skvělé dialogy. Tohle loučení s "přítelem" bylo opravdu dlouhé, jak ostatně napovídá originální název The Long Goodbye. Philip Marlowe ve skvělé formě, drží hubu, když chce a mluví stejně tak, umí rány rozdávat, ale pár jich také schytá, a přitom vyřeší jeden dost zamotaný případ. Prostě lahůdka a doporučení.

3 07.06.2012

Bukowski se vrátil ke svému dětství a dospívání. Šílený otec, matka tupě se otci podvolující, hrozný případ acne vulgaris, chudoba, absolutní nedostatek nějakého pozitivního citu, a pak přerod z odstrkovaného v obávaného drsňáka, který se nezalekne žádné rvačky. Tak se zformoval jeho pohled na svět a takový mu také zůstal. A přesto pod tím vším cítíte, že je to člověk citlivý, přes všechno to drsňáctví, kterému ho život tak záhy naučil. Nejsilněji je to cítit v části, kde dochází do nemocnice kvůli akné a ujme se ho tam jedna zdravotní sestra. Tam můžete číst mezi řádky, že ani on by neodmítl s cynickým posměškem vřelé objetí.

4 07.06.2012

Často jsem si říkal, že kdybych byl Němec, nikdy bych něco takového, co se dělo v letech 1933 - 1945, neudělal. A přitom jsem si ale zároveň kladl otázku: Opravdu? Po přečtení této knihy jsem si skoro jistý, že je velká pravděpodobnost toho, že bych to mohl udělat. Možná bych se zhroutil, možná bych spáchal sebevraždu, ale možná bych svědomitě odváděl svou práci, jako to dělali stovky a tisíce Němců. Prostě stejně jako v podstatě normální, vzdělaný hlavní hrdina Maxmilien Aue. Nedá se jednoduše říct, že já bych nikdy... To lze až teď s odstupem času, ale jak by kdokoliv z nás jednal v té dané chvíli, to nemůže říct nikdo, a pokud ano, nevěřil bych mu. Laskavé bohyně je docela výjimečná kniha, podávající obraz šílené mašinérie, kterou nacisté uvedli do chodu. I přes na první pohled těžkopádný "dlouhoodstavcový" styl je to kniha velmi čtivá, ač jsem se (i přes vysvětlivky) často ztráce v těch všemožných zkratkách a ***führerech. Všiml jsem si, že i korektorům to tam párkrát ujelo a Gruppenführer byl označen jako Reichsführer, což moc nechápu, narozdíl od Obersturmführera zaměněného za Obersturmbannführera (to je už pochopitelnější). Při čtení některých pasáží leze mráz po zádech. O lidech se zde jedná jako o jatečním dobytku. Ovšem celá část Air mi po chvíli začala lézt na nervy. Vůbec mi nevadilo, co se tam popisuje, nepohoršují mě nějaké sexuální výstřelky, ale ono mi to celé přišlo jako jakási autorova duševní masturbace. To, jak člověk propadne vnitřním démonům a jistému druhu šílenství, by se dalo napsat i jinak. Takhle z toho mám pocit, že si to Littel docela užíval a kdo ví, třeba si to při tom i párkrát udělal. Zkrátka tahle část fakt zavání samoúčelností. O duševních pochodech a závislostech Aueho si mohl čtenář udělat sdostatek představu i bez tohoto "výletu" na zámek. Také mi moc nesedělo autorovo popisování cest, lesů, řek, trosek atd. To mu moc nejde, ač se v tom docela vyžívá. To jsou ale jediné výtky k této knize, která musí zapůsobit na každého. Někdo ji možná ani nedokáže dočíst, s čímž autor ostatně už v úvodu počítá.

9 07.06.2012

Nejslavnější román tohoto argentinského spisovatele je skoro ódou na život gaučů. Celý román se nese na vlně romantismu, který místy působí v dnešní době již poněkud zastarale, ale i tak je to čtení příjemné, s vůní nekonečné větrem, deštěm a sluncem ovládané pampy. Život tvrdých chlapů, ženoucích nespočetná stáda dobytka, je podán takovým způsobem, že všechna ta drsnost, ale i volnost a svoboda na čtenáře přímo dýchá.

2 06.06.2012

Začíná to jako "vesnický román", pokud by takový žánr existoval, a pomalu to přechází v psychologické a kriminální drama. Děj se odehrává ve vesnici Krivá, kterou bych podle jmen lidí lokalizoval někde na Podkarpatskou Rus, ale můžu se mýlit. Juraj Hordubal se po osmi letech vrátí z Ameriky, kde byl majnerem (to slovo mě bavilo). Jenže osm let je dlouhá doba a ono se ledacos změní a k Hordubalově smůle k horšímu, takže se nekoná žádné radostné vítání. A přesto pořád sní o tom, jak bude dobře, až máte pocit, že je to docela trouba chlap. Čapkův styl psaní je založen na tom, že v textu nenechá jediné přebytečné slovo. Vždycky něco napsal a pak nemilosrdně škrtal až na nejnutnější minimum. Je to pak osvěžující číst takové texty, ač jejich obsah bývá dost závažný. Hordubal je výborný román, hutný, drsný i laskavý, nemilosrdně ukazující obraz malosti a zároveň velkého ducha uvězněného v na pohled silném ve skutečnosti však příliš křehkém těle.

12 04.06.2012

V této knize nám autor předložil něco jako portréty několika jiho i severoamerických spisovatelů, kteří se více či méně zapletli s nacismem nebo fašismem. Ale pozor nejde o literaturu faktu, protože všichni ti spisovatelé jsou fiktivní. Mohlo by se to zdát jako blbost, ale ona je to taková velmi promyšlená hra a myslím, že kdyby čtenář znal hodně do hloubky tamější literatury, jistě by v náznacích poznal skutečné předobrazy. Já k takovým čtenářům nepatřím, protože až tak do detailu americkou literaturu neznám. Ale i tak to pro mě bylo velmi zajímavé čtení a považuji tohoto autora za jednoho z nejoriginálnějších Latinos.

4 04.06.2012

Románová prvotina jednoho z nejznámějších brazilských spisovatelů. A na to, že jde o prvotinu, se tedy Amado rozjel velmi zkušeně a sebevědomě. V knize popisuje život černocha Antonia Balduína, který vyrůstal na pahorku Capa Negro nad Bahií. Posléze se stane vůdcem tlupy žebráků a drobných zlodějíčků, dospívá, stane se boxerem, pracuje na tabákové plantáži, a také chvíli u cirkusu. Nade vše si cení své svobody a nejradši by bojoval proti otročení všech černochů po vzoru Zumbiho Palmara, který se vzbouřil proti pánům, a když byl nakonec poražen, raději zvolil se svými druhy smrt než otroctví. Tak se o něm aspoň vypráví v mnoha lidových příbězích. I Antonio sní o tom, jak se proslaví a bude se o něm vyprávět a zpívat. Antonio je rváč a flamendr, tančí, zpívá vlastní písně, hraje na kytaru, miluje se s mnoha ženami. Nakonec se coby přístavní dělník zúčasní stávky a najednou jakoby procitá. Závěrečná část je hodně sociálně kritická a plná levicových "výkřiků", jen taktak, že se nám tu nevyklube jakási propaganda. Ale Amado dokázal zkrotit své vášně. A oním titulním Jubiabou je černošský stařec, kouzelník, léčitel, světec, který celou knihou prochází jakoby v pozadí, je odsunut do vedlejší role a přeci je tím, kdo ovlivňuje svou moudrostí a přirozenou autoritou všechny lidi v širokém okolí.

30.05.2012

Tři krátké povídky svérázného autora v dvojjazyčném vydání. Mám tuto knihu spíš jen jako takovou malou raritku, i když vím, že o něco převratného nejde. Povídky jsou ale svěží, patřičně kořeněné Bukovskiho stylem neznajícím slitování s tím, kdo by se chtěl nějak ošklíbat. Prostě starý dobrý Hank, jak ho mám rád.

2 28.05.2012

Velmi nenáročné, ale hodně příjemné čtení, které dokáže navodit veskrze příjemnou náladu. Herriot je velmi dobrý vypravěč a kdo někdy aspoň trošku čuchl k veterině, ví naprosto přesně, o čem píše - tím mám na mysli, že dokáže přesně "prožít" autorovy pocity.

1 25.05.2012

Heinrich Harrer strávil sedm let v Tibetu, o čemž napsal velmi dobrou knihu. V roce 1982 se do Tibetu vrátil jako turista a v této knize popisuje velké změny, které nastaly po okupaci Tibetu Čínou. Jsou to změny k horšímu, jak si všichni dokážeme představit. Zejména za kulturní revoluce došlo k nějhorším zvěrstvům jak vůči Tibeťanům, tak vůči kulturnímu dědictví země. Lidé byli vězněni, mučení, podrobováni vymívání mozku, popravováni. Kláštery byly bořeny. Řádění rudých gard pod vedení tzv. bandy čtyř nemělo v dějinách země obdoby. Čtení je to tedy neveselé, ale tibetský lid se nevzdává a stále si uchovává svoji kulturní a náboženskou integritu. Součástí knihy je i prohlášení dalajlamy z roku 1999, které učinil při příležitosti 40. výročí povstání Tibeťanů proti čínským okupantům. Když čtete ta moudrá slova, tak prostě nechápete tu šílenou zabedněnost čínského nejvyššího vedení. Dalajláma neusiluje o samostatnost Tibetu, ale o autonomii v rámci Číny, navrhuje dialog, žádá "jen" svobodu pro tibetský lid a možnost bez omezování žít podle tisíciletých kulturních a náboženských tradic. Tibeťané nejsou lid, který by ohrožoval Čínu jako takovou. Neustále je jim ze strany Tibeťanů nabízeno mírové soužití, protože Tibeťané jsou už ze své podstaty mírumilovný národ, ale bohužel jsou ti magoři v politbyru pořád hluší.

11 11.05.2012

Kniha povídek, které zpočátku plynou jakoby poklidně, až najednou se v nich pomalu začne vynořovat cosi znepokojivého, co vyvrcholí pointou, již autor vysloví skoro jakoby mimochodem a o to větší silou působí. Zejména titulní povídka Tolik milujeme Glendu je opravdu silný čtenářský zážitek. Cortázar je autor velmi originální a jeho texty, ač mnohdy poněkud složitější, jsou bezesporu perlami nejen jihoamerické literatury.

5 08.05.2012

Tato kniha rozhodně není pro citlivky. Jde o jedinečnou ukázku tzv. špinavého realismu. Gutiérrez si vůbec nebral servítky a jeho explicitní popisy špíny, chudoby, všobecného rozkladu, divokého sexu a redukce všeho lidského až na úroveň jakési prvotní primitivnosti vyvolávají chvílemi až fyzické pocity nevolnosti, přičemž intenzita, četnost a délka trvání těchto pocitů závisí na nátuře toho kterého čtenáře. Já jsem vcelku otrlý, ale byly momenty, kdy i mě autor dostával do stavu, že jsem se necítil moc příjemně. Gutiérrez píše strohým stylem, žádné kudrlinky na ozdobu, všechno hezky přímočaře a veškerou bídu a hnus života hlavního protagonisty nám prakticky chrstne do ksichtu jako kýbl plný sraček. Jde o velmi nepříjemnou knihu, zaznamenávající jeden život z mnoha, které jsou žity v místech, o nichž si jen těžko dokážeme my, celkem v pohodě si žijící lidé, něco představit, a proto je dobré dostat alespoň čas od času takovouhle facku v podobě velmi kvalitní literatury.

6 08.05.2012