soukroma komentáře u knih

Výborné: drsná doba těsně (po)válečná v Německu a různě děsivé osudy přeživších, včetně uprchlíků a přesídlenců z východu (včetně sudet), v různých okupačních zónách. Dva komplikované příběhy, nejasnosti, lži, zamlčení, tajemství, která nakonec v roce 1993 odhalí vraždy v Hamburku 1947 a nepříjemně rozklíčují i jednu rodinnou hrůzu.
Velmi čtivé, krátké, neuvěřitelné (v dobrém) a zřejmě inspirováno skutečnými osudy (za války a po válce se jistě dělo věcí..., mnohé dodnes neobjasněné).

3 31.08.2023

Sekta (zde tedy spíš staletí stará komunita novokřtěnců, která naopak vzdoruje příchozím zvenku a udržuje si "čistý" genetický rejstřík) je vždycky zajímavé téma - typicky thrilleru. Tady mne to ale trochu zklamalo: celý příběh samozřejmě gradoval děsivě, málo uvěřitelně a krkolomně (zůstalo mi i pár otazníků - jak to odhalený pachatel propána mohl všechno zvládnout, či proč se proti komunitě nikdo v okolí či státních úřadů již dávno nepostavil), a to za šablonovitého zapojení dvou aktérů - on nepříjemný a důrazný, ona vrhající se do nebezpečí, odkud si ale je schopna nějakým zázrakem pomoci sama (ani jeho tak nutně nepotřebuje). Bylo to málo košaté, příliš jednoduché a komorní, asi proto jsem taky přečetla jako jednohubku na jeden zátah.
Dokonce ani těch biblických odkazů v rámci děje a vyšetřování nebylo tolik, kolik by se rozhodně nabízelo, ani tak zajímavých či významných. O Alsasku a výrobě vína jsem se nedozvěděla prakticky nic. Poslední lov se mi líbil v tomto směru podstatně víc. 75%

"Kromě nezvratitelné víry cítil z téhle ženy i naivitu mládí. Tahle myšlenka se mu líbila. Člověk si myslí, že jak stárne, bude silnější a bohatší. Jenomže je to právě naopak. Věk vás vysuší, zničí. Zkušenost otráví vaši vůli a pohřbívá vaše sny. Mládí neví nic, věří všemu a pohrdá stářím. "

8 29.08.2023

Neskutečně pomalé a zdlouhavé. Dozvíme se o denním rozvrhu Maji, o obrovském dědictví Sofie, o postupu prací renovace domu Liny a o jejím těhotenství, o pomoci s tapetováním W.W., o fungování kavárny Susanne, zato se jen velice málo děje točí kolem skutečných krimi případů. Ty, co se vyvrbí a nějak začínají souviset, jsou navíc již staré, anebo naopak velmi živé a uzavřené jiným útvarem, který vzdoruje spolupráci.
Utahané, nenapínavé, nezáživné. Budu se snažit dočíst (asi se to nedozvím, ale zajímalo by mne, jak/zda se nějak řeší již předané dědictví, když se zjistí, že má původ v zločinných praktikách a mělo by se zkonfiskovat), ale tentokrát - jako jsem si slibovala už u Honicích psů - se opravdu nenechám nalákat na další produkci tohoto autora.
Dočteno: teprve 100 stran před koncem se to trochu hnulo, ale moc to dojem nespravilo. Mj. jsem nepochopila, proč s WW jezdila jakoby jen z vlastního zájmu policejní právnička a ne další vyšetřovatel.

4 27.08.2023

Velmi zajímavý úvod, jak se z Kanaďanky z Ontaria stala nakonec první dáma Islandu a jak se seznamovala s novou zemí (stejně malým národem jako Kanaďané ;-). Dosud jsem o ní a jejím manželovi nic nevěděla.
Samostatnost, emancipace, možnosti a všemožná státní podpora zejména dětí a jejich výchovy, to se prolíná celou knihou prostřednictvím příběhů mnoha Islanďanek. Krom úvodu pak na mne trochu chaotické, už jsem jen hledala témata, která by mně zajímala - příroda, rekreace, bydlení.

Pozn.: poněkud mne zaskočilo, že Eliza má pocházet z farmy v Ontariu, přitom je sama frankofonní, a přesto se v Evropě věnovala výuce i psaní v angličtině...

1 26.08.2023

(SPOILER) Chtěla jsem se o "Guggenheimech" něco dozvědět, ale v téhle knize je toho jen pramálo. Pouze Peggy, neukotvená, nevíme kde se v Evropě vzala a proč, jen že odešla od manžela a děti jsou v internátě a se zbytkem rodiny nemá žádné nebo hrozné vztahy. Ale jako správná americká dědička, z vyšší třídy, bohatá, je mimořádně sebevědomá a má sen otevřít si galerii moderního umění v Londýně. Miluje ovšem Paříž, kde také má přístup k umělcům té doby, které chce vystavovat a prodávat (pokud ovšem chtějí i oni...). Je tvrdohlavá, na nikoho nebere ohled, ale podléhá i svým vášním a sebevědomým umělcům (např. Samuel Beckett). Tahle první část se mi docela líbila.
Ale touha po práci s výtvarnými díly moderny ji žene dál. Galerie neprosperuje, takže muzeum moderního umění? Ale co s tím ukřičeným kníratým skrčkem a občas zachycenými nevyžádanými zprávami o dění za humny, nakonec až nepříjemně blízko? Válka šla zprvu mimo ni, ale nakonec to bych jeden vír zběsilého úprku a stěhování mezi přáteli ve Francii a Švýcarsku, nakonec zpět do Ameriky.

1 25.08.2023

Jakkoli z děsivé doby - předválečné a válečné - z Německa a Polska, je to pořád především romantika. Málo historické - autorka nepřičinila závěrem žádnou poznámku, proč zrovna takový příběh, co ji inspirovalo, jaké jsou základy ve skutečnosti a co je fikce. Zřejmě tedy komplet smyšlený romantický příběh.
Čtivé by to i bylo, nebýt toho, jak často autorka (nebo jen překladatel?) používala ve vyprávění slovo "dívka" místo jména hlavní hrdinky nebo alespoň zájmena. Tak se to v jednom odstavci hemží větami o "nějaké dívce". Pro mne nepříjemně rušivý styl.

4 25.08.2023

Moc se mi román líbil - setkání s duší básnířkou, která musela z existenčních důvodů změnit směr a vrhnout se na psaní kuchařky. Věnovala tomu deset dlouhých let pečlivých pokusů a omylů (vařit na začátku totiž skoro neuměla), ale vyplatilo se - vydává se v Británii dodnes.
Moderní vaření v době půle 19. století bylo pro tehdejší hospodyně/paní domu neznámou disciplínou (odtud stesky na hrůznou anglickou kuchyni), pro nás je to už zase nemoderní (množství surovin včetně exotických a dnes dokonce nedostupných ingrediencí, včetně zástupců ptačí říše).
Eliza Actonová byla svérázná, nechtěla se nechat svázat konvencemi, a nakonec se jí podařilo žít život vcelku zajímavý, našla si obor, kterému podlehla s nadšením, byť poezie byla jejím asi hlavním posláním.
Román názorně ukazuje naprosto nepřekonatelné a dnes už nepochopitelné rozdíly mezi střední třídou a spodinou společnosti, a horlením po nápravě (zejména péči o ty nejposlednější) se Eliza přes prvotní nezájem a neznalost dál také věnovala, naivně, ale zaníceně.
Velmi čtivé, svižné, plynulé, zajímavé.

4 23.08.2023

Líbil se mi styl: ani kronika ani rodinná sága. ale něco mezi. Na základě všech dosud dohledaných faktů o svých předcích se věnoval dvěma liniím kolem poloviny 19. století. První linie byla dobrodružná, námořnická (ta se mi moc líbila - nejen domácké přesuny zboží, či menší plavby po Německém moři, ale až do dalekého Karibiku a jiných exotických destinací), druhá zase vojenská, a to zejména od Velkého pochodu až k děsivé Krymské válce, v rámci nasazení 50. pěšího pluku (hodně vojenské, hodně podrobné, hodně děsivé).
A protože se jedná o autorovy předky, tak přičiňuje své poznámky, nejen k osobám samotným a okolnímu dění, ale také srovnává - zejména válečné roky a boje celé Krymské války s první i druhou světovou válkou (britští vojáci již tehdy prošli Maltou i Gallipoli a zažívali stejně děsivé hrůzy jako jejich následovníci v dalších válkách). A tento přístup - jisté srovnání s odstupem 150 let a znalostmi těchto modernějších ději - je maximálně osvěžující a obohacující.
A s dobrodružně-nebezpečnými osudy dvou autorových předků se samozřejmě prolínají a svazují osudy jejich manželek a rodin - nakonec to zase byly ženy, které si musely poradit, když na vše zůstaly samy - nejen v dobách, kdy jejich muži byli "na cestách", či odveleni, ale zejména pak když se jejich muži ztratili na moři nebo padli v boji. Díky nim se také dostáváme do různých míst nejen Londýna, ale mnoha dalších měst Británie.

Trochu si v dobrém rýpnu do autora, protože elegantně a efektivně zabil dvě mouchy jednou ranou: když už pátrá všude možně po historii své rodiny, proč si to nechat jen pro své potřeby a nezužitkovat to rovnou do románu (oni tedy asi všichni spisovatelé jsou maličko líní a rádi recyklují, tedy usnadňují si práci...). Budiž mu odpuštěno, líbil se mi nápad i přístup, ale rozhodně víc první část, ty válečné hrůzy jsem pak už dost prolétla.

3 23.08.2023

Tak tyhle písně tedy nezabrnkaly na správnou notu: na mne byla míra brutality nepřijatelně vysoká, takže po pár desítkách stran odkládám a do dalších dvou novel se ani nepouštím.

2 21.08.2023

(SPOILER) Dočetla jsem jen velice ztuha, v domnění, že konečně vezme příběh nějaký spád a aspoň rozuzlení bude "stát za to". Nestalo se a shledávám čas nad touto knihou zcela promarněný.
Smutný a utahaný příběh, rozmělněný na vyprávění mnohých, a tedy s neustálým opakováním, byl jen a jen depresivní, ani ne dojemný, natož napínavý. Krimi je to jen díky lesbické vyšetřovatelce z Melbourne, která se zaobírá zpoloviny svým životem a jakousi Amirou.
V malém městečku jsou asi očekávané vztahy, o spoustě věcí se neví, zejména u náplav, ale ani vztahy mezi starousedlíky nejsou vřelé a láskyplné. Nejhorší je, že se nenajde žádná funkční rodina, žádné zdravé vztahy zejména otců vůči rodinám. A do toho tam autorka ještě prskla drogy. Rozuzlení neslané nemastné, zato smutné.
Jak mám australské krimi ráda, tohle byl spíš sociální román z australského maloměsta, takže tuhle autorku tedy již příště nevyhledám. Ani čtivě a plynule to nebylo napsáno, jen a pouze zbytečně zdlouhavě. 50%

2 21.08.2023

Opravdu nesnáším, když se mi do ruky dostane romantický blábol vydávaný autorkou, nakladatelem a koneckonců i zde zařazením do žánru "historický román" (aspoň sem přidám žánr "pro ženy", nic jiného to v současném pojetí slova naneštěstí není). Na celém, dokonce dvojím, veskrze romantickém příběhu (1943/2018) byla historická jen jediná věc: jméno vysídlené vesnice. Další zmínky proč, zač, jak, co se tam pak opravdu dělo se omezují na jednu vzdálenou zmínku o armádě a dvě o Ministerstvu obrany (válka jakoby nikdy nebyla).
Autorka (která dle záložky opustila publicistiku, aby psala historické romány!) si o historii válečné nenastudovala, a tudíž nezprostředkovala čtenáři zhola nic, a celá jinak nesporně zajímavá skutečná válečná historie 1943- v Británii právě v téhle oblasti příprav na den D byla jen kulisou vzdálenou světelné roky daleko od autorčina vyprávění. 35%

2 21.08.2023

Zbytečně zašmodrchané a zdlouhavé: dost nefunkční vyšetřování, příliš mnoho postav a provázaných známých i utajených pout, neutěšené rodinné poměry a strádání, náboženské irské nepříjemnosti... Ani konec mi nepřinesl jasné a průkazné rozuzlení, pachatel nakonec dle mého vůbec neodpovídal "profilu" pachatele, ani fyzicky ani psychicky. Ale hlavně mi vadila vyšetřovatelka, která neměla nic pod kontrolou, samu sebe v první řadě, ale samozřejmě i svou rodinu a tým; chovala se jako rozmrzelé dítě, zejména vůči snoubenci (taky podivný vývoj). Pesimistické, dlouhé a neprůhledné.

5 19.08.2023

Alegorie psa v lidské kůži a (jeho) náhled světového dění prostřednictvím několika cest v podobě všemocného bohatého poutníka na superjachtě - velmoci, hnutí, revoluce, demokracie aspol., to vše sice v útlé filozofické knize, ale z pera argentinského autora (pro mne zase varovné znamení - já ty latinoameričany prostě nemohu zkousnout). Napsáno před půl stoletím a na světovém kolbišti se přitom toho pramálo změnilo... - na všech (autorových) cestách (Izrael?, USA, Sovětský svaz, ... Afrika, jižní Asie) nachází zřejmá negativa, která kriticky glosuje, včetně náboženských reliktů. Poslední 7. cesta je nejkratší, ale nejzásadnější, nicméně mnoho si z toho jako čtenář nevezmu - cesta se zavřenýma očima až ke smrti...

"Hloupost byla vždy tím nesvobodnějším, co cestovalo po světě."

"Cizí důvtip nás vždycky unavuje."

"Ctnost a rozum nejdou vždy ruku v ruce a pravda chodí vždy sama."

"Ve skutečnosti jsme všichni věděli, že svoboda není cíl, ale prostředek k tomu, aby bylo něčeho dosaženo, a pokud tím něčím není ušlechtilost a dobrota, svoboda se mění v nástroj vykořisťovatelů a ve slovo, jež se stává roubíkem pro neopatrné. Že demokracie byla uskutečnitelná v nějakém švýcarském kantonu v minulém století, kde se všichni znali a volili člověka takového, jaký byl, ale že v současných státech tvořených miliony anonymních osob dokáže propaganda poháněná různými zájmy vychválit či zničit kohokoli. Národ nevolí člověka, kterého zná, ale propagovaný obličej či úsměv nebo osobu, která je natolik nemorální, že slibuje zázraky bez sebemenšího úsilí."

"Jejich cesty povedou k obrovským kalužím krve, která je u černých i bílých vždycky rudá."

"Se zavřenýma očima podnikáme ty nejlepší cesty."

1 18.08.2023

Rozjíždělo se to jako thriller, ale záhy nastoupil duch... Závěrečné rozuzlení bylo pořádně zašmodrchané a překombinované. Ale ve finále to vlastně asi pro všechny přeživší dopadlo víceméně dobře, hororový happy-end.
A i když duchařinu nemám ráda, tak za čtivost a hlavně obrázky jako nedílnou součást děje dávám 75%.

2 18.08.2023

Tíživé, spíš než hororové, hrůzné, ale jaksi (skoro) povědomé. Nevím, kdy přesně mohl autor knihu psát, vyšla 2020, takže asi už nějaké povědomí o covidu bylo (ale naznačené řešení přísné vakcinace a konečných vyčíslení ztrát místní epidemie se pandemii i ztrátám jen v USA ani nepřiblížilo).
Tady samozřejmě zvolil virus hrozný, nebezpečný a smrtící i v normálním režimu, natož zmutovaný s extrémně rychlým nástupem a prakticky 100% úmrtností. Volba viru vztekliny umožnila autorovi zabřednout a "porochnit" se v odpudivých scénách šíleného boje jednotlivce s jednotlivci, skupin s jednotlivci, ale především lidí se zvířaty, domácími mazlíky i divokými zvířaty (odehrává se v Nové Anglii, takže o kojoty, lišky, vačice a mývaly nebyla nouze). Každou takovou krvavou a smrtící potyčku autor líčil do nekonečných podrobností a délky, zbytečně, odpudivě.
Ani příběh dvou kamarádek, nakažené Nat těsně před porodem a pediatričky Ram, není žádný horor (míním literárně vzato). Jejich příběh odehrávající se v několika hodinách, který dominuje celé knize, mne neuchvátil, naopak mi byly obě hodně protivné - Nat svými nekonečnými vulgaritami, přitom se o nic nestarala a veškerou odpovědnost vrhla na kamarádku, a Ram vyžadováním přednostní a výlučné péče, pomoci a podpory od kohokoli, od lékařů, tísňové linky, policistů, i kolemjdoucích. V dané fázi šíření viru a již existujících karanténních opatření to moc dobré světlo na postoj lékařky, nota bene která měla nastoupit do urgentní směny v nemocnici právě z důvodu obecného ohrožení, rozhodně nevrhá. Jako lékařka se tedy projevila až v závěru knihy, byť poněkud nejistě, ale v daných podmínkách... A konec: očekávaně náramně sluníčkový.
Mezipříběh dvou kluků - nakaženého a nikoli byl také poněkud podivný...
Kniha ve mne zanechávala čím dál nepříjemnější pocity a pachuť nejen po stránce virových nákaz, nepředvídatelných reakcí šílených zvířat a lidí, ale právě i lidských vztahů v krizovém režimu. Přesto jsem dočetla: 65%.

Domnívám se však, že autor napsal knihu z důvodů, které nejsou v ději moc patrné, proto je asi shrnul do několika odstavečků v Mezihře:
"V následujících dnech se budou podmínky dál zhoršovat. Záchranné složky a další veřejné bezpečnostní orgány budou zatěžovány do krajnosti, těžce zkoušeny lstivými protivníky jménem strach, panika a dezinformace; krátkozraká, pomalá federální byrokracie bude dál ochromována prezidentem neochotným a žalostně nezkušeným činit nezbytná racionální, vědecky podložená rozhodnutí; a samozřejmě budou těžce zkoušeny starým známým každodenním zlem na úrovni jednotlivců. ...
Vakcinační program, souběžně s karanténou, zaznamená obrovský úspěch a oblast zachrání před bezprostředně hrozícím kolapsem. Při závěrečném součtu v rámci toho, co se bude považovat za konec epidemie /nikoliv však, aby bylo jasno, za konec viru; ten se zanoří a zavrtá jako ničemné klíště; bude migrovat a vrátí se posilněný a vítaný do země, která dopustila, aby se věda a prozíravost staly sprostými slovy, kde je největší vynález lidstva - očkování - očerňován a pomlouván narcistními blázny s vlastní agendou (tím nejnebezpečnějším druhem bláznů), kde se strach zneužívá pro slávu, zisky a samolibost/ se zjistí, že nemoci podlehlo téměř deset tisíc lidí."
Ano, stěžuje si zde na svoje rodné Spojené státy, ale takové hodnocení a apel nepříjemně odpovídá i naší situaci...

2 16.08.2023

Krkolomný, kostrbatý, kulhající styl: nevěřícně jsem po 50 stranách zkoukla záložku pějící chválu na skvělého a plodného autora - mně to připadalo jako velice nepovedená prvotina.... A i když překlad (a chyby a překlepy) tomu nijak nepomohl, jistě nemohl za vše. Protože např. větu "předklonila se, až skoro sklouzla zadkem z pohovky na podlahu pokoje" by snad napsal jen školáček na vyplnění počtu slov. Prostě skoro sklouzla z pohovky, tečka, nic dalšího netřeba, leda by se to třeba odehrávalo mimo pozemskou gravitaci.
Vedle podivné zápletky, podivné postavy (jistě, ukrývající se po dva roky by se svou červenou kšticí byla opravdu nenápadná...), podivné dialogy, neukotvenost v čase - spousta věcí je líčena, pokud možno několikrát, jakoby se odehrála před pár dny či týdny. Nakonec se ukáže, že se odehrávala (vůči současnosti, kde se děj z větší části odehrává) před dvěma či pěti lety. Ne, dočíst nemožné a zbytečné.

3 15.08.2023

Čtivé a příjemně krátké,... jen(že) jsem si tak nějak připadala jako v paralelním světě (k tomu mému) - český současný reklamní průmysl, fotografové, modelky, (zchudlí) zbohatlíci, navrátilci z Ameriky, popojíždění taxíky mezi bary a večírky, nějaké to vydírání a Rus. Pachatel byl nakonec můj obvyklý podezřelý... 75%

2 15.08.2023

(SPOILER) Nepříliš originální: osvobozující důkaz pro toho, kdo má být za týden popraven, se vynoří zčista jasna a je třeba s tím něco dělat. Nezvyklé možná v tom, že je to matka oběti, která jej objevila a s ním možnou pravdu mnohem horší, než se kterou 20 let od smrti dcerky žila.
Ovšem celé podání takové naivní (jakoby pro ženy) až neuvěřitelné. Mně se to prostě nelíbilo. Ale dočteno, takže hodnotím jako průměr. 50%

(Lee Child na obálce vpředu i vzadu pro knihu horuje, ... jen jestli to není hlavně kvůli typicky Reacherovské dvou a půl tisícové cestě přes celé Státy, kterou hrdinka musí vykonat za velmi nepříjemných a omezujících okolností, ovšem nikoli stopem, ale autem a nakonec povětšinou autobusy. )

5 13.08.2023

(SPOILER) Vynikající první půle, úmorná druhá: autor se vrhl na podrobný popis horolezení na jednu prokletou alpskou horu, které se všichni vyhýbali, a při tom hojně filosofoval o přírodě, horolezcích, přírodě a lidech vůbec. Je znát, že sám autor se rád šplhá po horách, takže někde byly popisy až trochu úmorné, ale po dvou stech stranách je vcelku jasno, co se stalo.
Jenže je to horor, což naznačil již prolog, k němuž se vracíme až na straně 450, do kdy se babráme ve spoustě bludů, halucinací, obsesí, posedlostí, pověr a mýtů, strachů a tajemství kolem hory. To vše na pozadí partnerského vztahu dvou protagonistů, zmrzačeného Holanďana a Američana. Myšlenky, hnutí a vzpomínky obou tvoří základní styl knihy - střídání po kapitolách z jejich soukromých zápisků. Kapitoly samy jsou uvozeny tituly a citátem z více či méně známých hororových knih, což se zdá přitažlivé jen snad na první pohled.
Autor sám asi sto stran před koncem připomíná, že "dobrý hororový příběh nekončí smrtí, ale něčím mnohem horším", takže jsem po chvilkovém odložení knihy a nejistotě, zda se k obsažnému mystickému příběhu zase vrátit. vydržela až do samého konce. Nicméně po neustále přibývajících mrtvolách jsem sama žádný zvláštní a horší konec nezaregistrovala. Trauma z dětství se vyjasnilo a ztráta přítele byla vcelku jasná od začátku...
Proto poněkud rozporuplné pocity: za první půli jsem uštědřila 100%, ale druhá půle to pro mne rozmělnila a pokazila, dala se smrsknout na zlomek a bylo by to údernější. Celkem 75%.

"Každý horolezec ví, že oduševnění dává každé hoře vlastní specifický charakter. Mont Blanc je velký spící obr. Když se na masiv s jeho družicovými vrcholky podíváš ze svahů nad Ženevou, můžeš v něm dokonce rozeznat hlavu. Gran Paradiso je srdečná stará dáma; každý den pouští na svá sněhově bílá úbočí stovky lidí. Zinalrothorn je mladá duše s ostrými hranami, která ze sebe zle ukusuje, ale jde jenom o siláctví zatvrzelého dítěte.
Jako horolezec s duší hory krátkodobě navážeš kontakt a uzavřeš s ní smlouvu... ovšem žádné přátelství. To ne. Pokud je to hora příznivě nakloněna, přijme tě a nechá tě odejít. Večer se ještě jednou ohlédneš na vrchol na konci údolí. Se vzájemným respektem si pokynete; tentokrát jsi z toho vyvázl. Nikdy však nezapomínáš, že hora nad tebou vždycky bude mít navrch. Pokud jí byť jen na chvíli pohrdneš, nemilosrdně udeří."

"Četla jsem jednu případovou studii o horolezcích. Neberte si to moc osobně, ovšem podle té studie nejsou horolezci obecně vůbec tak milí lidé. Byli tam charakterizování jako egocentričtí a obsedantní jedinci, pro něž je důležitý jedině vrchol. ... Neberete si sebou dolů z každé hory, na kterou vylezete, kousek vrcholu do své svírky? Jsou to trofeje vašich triumfů. Říkáte jimi: tahle hora, je moje, převýšil jsem všechno a všechny. V tom článku tento prožitek nadřazenosti charakterizovali jako společnou hnací sílu mnoha horolezců. nebezpečí se skrývá v tom, že nadřazenost funguje jako kokain: chcete pořád víc. Každý další vrchol musí být ještě vyšší, ještě krásnější, ještě náročnější. Po každém úspěšném výstupu žijete v iluzi, že se stáváte nepřemožitelnějším. Ale v horách nejste nikdy nepřemožitelný. V horách jste Ikarus, který letí pořád výš a výš ke Slunci. A všichni víme, jak to s ním dopadlo."

"V horách jdou život a smrt ruku v ruce."

4 13.08.2023

Ještě že je to útlá knížka a že jsou to různorodé povídky, jinak bych asi autorův styl nezvládla. Pár zajímavůstek a point by se i našlo, ale nesedí mi to - zcela jiné prostředí a myšlení (a na tom čínském jsou zrovna pointy založeny) a také spousta vulgarit (ale za to může třeba překladatel).

1 13.08.2023