SSTknihy komentáře u knih
Vesnicí zmítá skandál v podobě sebevraždy a krátce na to přibude i vražda vlivného podnikatele, tajný sňatek a zmizení jednoho z podezřelých. Vyšetřování se ujímá místní doktor a Poirot vystupuje v podstatě jen jako jeho pomocník, protože je v důchodu a soustředí se na pěstování dýní. Všichni něco tají. Všichni lžou. A šedé buňky mozkové se musí opravdu snažit.
Ve své době byla tahle detektivka skoro až skandální. Paní Agatha si pravidla žánru opět předělala k obrazu svému a všem tak dokázala, že je nefalšovanou královnou tohoto žánru. Zvlášť, když tenhle příběh čtete poprvé, je zápletka a vyústění brilantní!
Tři, dva, jedna start! A jde se. Pěkně v tempu, bez zastávky, v dešti, na slunci, ve dne, v noci. Pořád dál. Žádné zdržování, žádné pochybnosti. Tedy zatím. Vlastně by to mohla být i zábava, kdyby pravidla nesmrděla střelným prachem a na asfalt neodkapávala kromě potu i krev.
Na to, že děj je vlastně jednoduchý a svým způsobem monotónní, jde překvapivě o velmi napínavé čtení, které běží stejně rychlým tempem, jaké udržují účastníci Dlouhého pochodu. A zatímco oni pomalu začínají tušit, že tenhle nápad byl zřejmě tím nejblbějším (a možná i posledním) v jejich životě, čtenář začíná tušit, že tenhle závod nebude mít ve skutečnosti žádného skutečného vítěze.
"Rayi, znovu už bych do toho nešel, ani kdyby mi Major držel pistoli u prdele. Je to úplně jasná sebevražda, jen s tím rozdílem, že normální sebevražda je rychlejší."
Pohledem malého kluka jednoduše vyprávěný příběh dvou chlapců, které od sebe ale dělí víc než jen plot z ostnatého drátu. Příběh o přátelství doslova na život a na smrt. Dětská naivita, neznalost a nepochopení, spolu se sobectvím, necitlivostí a přehlížením ze strany dospělých nakonec nevyhnutelně vedou k tragickému vyústění. Nemyslím si, že by takhle zpracované téma holokaustu nějak degradovalo realitu. Říká se, že v jednoduchosti je krása – v tomto případě je v jednoduchosti síla a opravdovost.
Hodně zajímavá kniha. Nejen námět, ale především zpracování. Celý příběh je vyprávěn pohledem malého pětiletého kluka, navíc ne tak úplně obyčejného a s běžným pohledem na svět. Překvapivě mnohem zajímavější je druhá část, odehrávající se po Velkém útěku, která konfrontuje jednotlivé postavy s novou realitou a do popředí se dostává problematika posttraumatického syndromu.
Zloba, popření, odmítání, neschopnost smířit se s tím, co se stalo, obtížné přijetí nové reality, fyzické problémy, pochybnosti, hledání smyslu života – tomu všemu musí malý Jack a jeho Mami čelit prakticky ze dne na den. A nezanedbatelnou roli hraje i přístup ostatních, ať už jsou to lékaři, rodina, média nebo senzacechtivá veřejnost.
To vše je vnímáno optikou „malého prince“, který právě vstoupil na neznámou planetu, a ne vždy se tu potkává s pochopením a vstřícností. Škoda jen, že to, co se odehrává v hlavě Mami zůstává až příliš v pozadí. Celkový pohled tak mohl být mnohem komplexnější.
Tak tohle bylo opravdu pěkné nadělení! Ale v tom nejlepším slova smyslu. S vtipem, nadhledem, sebeironií, citlivě, ale bez zbytečného sentimentu nás Dan s Matějem pozvali nejen do svého království, které má do pohádkového zámku opravdu hodně daleko, ale i do svého soukromí. A návštěva to byla v obou případech fakt skvělá! Nejde než jim držet palce do dalších společných dnů. Rozhodně si v létě naplánuju návštěvu :-)
Krátké povídky, nazvané vždy podle majitele příslušné dýmky (hercova, kapitánova, básníkova...). Ty tu fungují jako prostředník a němý svědek podivuhodné cesty, kterou se ta která dýmka dostala k autorovi, aby mohl vyprávět její příběh. Některé povídky jsou úsměvné, jiné spíš ironické. Neurazí, ale v hlavě nezůstanou.
Poirotovi se od začátku na tomhle případu něco nezdálo. Z jeho pohledu to bylo příliš teatrální a až moc naaranžované, jako na divadelním pódiu. Ale kdo je herec a kdo divák? A bylo vše opravdu připravené, nebo šlo jen o pachatelovu náhlou improvizaci? Šedé buňky mozkové musí pracovat na plné obrátky, protože proti Poirotovi stojí tentokrát hodně silný a chytrý protivník! Takže jestli se chystáte strávit víkend na opuštěném venkovském sídle...
Opět klasická detektivka z pera královny detektivek, kde hraje důležitou roli každý detail, každý pohled a každé slůvko. Slečna Marplová je sice momentálně fyzicky indisponovaná, ale nepálí jí to o nic méně. Opět se ukáže, jak geniálně umí autorka své čtenáře povodit za nos, nasměrovat je tam, kam sama chce, a nakonec překvapit důmyslným finále.
Zajímavé je filmové zpracování z roku 1980, kde slečnu Marplovou hraje Angela Lansbury (známá spíš ze seriálu To je vražda, napsala) a dále hvězdy jako Elizabeth Taylorová, Geraldine Chaplinová, Tony Curtis nebo Kim Novak.
Pozor, pozor, na scénu vstupuje nenápadná stará dáma, která sice může působit jako tichá stařenka zajímající se tak akorát o rozkvetlé muškáty, ale ve skutečnosti, jak se přesvědčil nejeden pachatel "téhle dámě nic neuteče". Ví o všem, co se kde ve vesnici šustne, kdo co dělá, proč co říká, kde kdo byl, a dokáže si dát velmi rychle všechny indicie dohromady. Díky tomu před ní není nikdo v bezpečí a ani sebechytřejší pachatel jí nakonec nevyklouzne.
Přiznávám, že slečna Marplová mě baví víc než Poirot, asi proto, že je tak geniální, a přitom působí věrohodně, skromně a ještě je s ní legrace.
Představte si to – sedíte ve vlaku, koukáte jen tak bez většího zájmu z okna a najednou uvidíte ve vlaku míjejícím vás na vedlejší koleji vraždu! A protože právě tohle se stalo přítelkyni paní Marplové, může se vrah začít třást strachy. A čtenář napětím. Výchozí kulisy jsou podobné, tak jako už mnohokrát – venkovské sídlo, uzavřená skupina podezřelých, spousta falešných stop a jeden nebezpečný vrah. A je to zase skvělé a geniální a radost číst!
Typický příklad díla, které každý zná, ale málokdo ho doopravdy četl nebo alespoň viděl na divadle. Děj je jednoduchý, bez zbytečných odboček, charaktery jednotlivých postav jasně dané a vyvrcholení hry dostatečně dramatické.
Dnes už těžko pochopíme to zoufalství a bezmoc, které nejednu nešťastnou ženu dovedly až k vykonání hrůzného činu. Buďme rádi(y), že se doba za těch víc, než sto let změnila a můžeme se rozhodovat svobodně a ze své vůle.
Rudy Linka toho na cestách i ve všech svých domovech zažil opravdu hodně. A přestože se s ním život často vůbec nemazlil, je jeho vyprávění skvělá, úžasně zábavná, upřímně, s nadsázkou a lehkostí napsaná autobiografie, při které vám potečou slzy – někdy dojetím, často smíchy. Vůbec nevadí, jestli nejste fanouškem jazzu a jména hudebníků vám třeba nic neříkají. Rudyho nadšení a upřímný zápal vás strhne do víru vyprávění a nepustí do poslední stránky.
Skvěle to napsal pan Jiří Suchý:
„Rudy Linka na čas vyměnil kytaru za klávesnici počítače a rozehrál ji se stejnou lehkostí a upřímností jako kytaru. Tahle kniha dobrá není... je skvělá.“
Velmi sugestivní, z velké části autobiografická zpověď pijáka se vším, co k tomu patří – to pomalé svádění na scestí, víra, že alkohol je dobrý přítel, který přináší radost, dobrodružství, společnost a dobré kamarády. Ten pocit odvahy, chlapáctví a soudržnosti. To věčné přesvědčení, že alkohol nade mnou nemá žádnou moc, že mi vlastně nechutná, že ho tělo nepotřebuje, že mohu kdykoliv přestat, protože já přeci nejsem žádný alkoholik, pijan nebo závislá troska. A při tom všem pěkně pomalu jako po spirále padat do tenat Démona alkoholu, který od první sklenky přesně ví, že dříve či později dosáhne svého.
Kniha vyšla v roce 1913, doslova pár let před autorovou smrtí v důsledku nadměrného pití. Přesto byl do poslední chvíle přesvědčen, že on není žádný alkoholik, že to má pod kontrolou, že by mohl přestat, kdyby chtěl. V roce 1919 byla částečně i díky této knize ve Spojených státech odhlasována prohibice. Ale dnes, o více než sto let později…
Notoricky známý příběh, tentokrát v knižním zpracování. Asi není možné představovat si hlavní hrdiny a prostředí jinak, než jak je má člověk zažité z filmové verze. Přidanou hodnotou je ale větší náhled do myšlení a jednání hlavních hrdinů. I díky tomu stojí kniha za přečtení, byť vás ničím novým nepřekvapí.
Částečně dojemné vzpomínání, částečně praní špinavého prádla. Trocha nostalgie, o trochu více bulváru a bohužel oproti tomu, na co jsme u autorky zvyklí, o dost méně vtipu, nadsázky, lehkosti a sebeironie. Často je to jen výčet volných vzpomínek, bez výrazné pointy. Zajímavé asi spíš pro ty, kteří toho dosud od autorky moc nečetli a o jejím životě moc neví.
Pokračování sice slibuje nová odhalení, ale těch tu bohužel moc není. Spíš jen další konspirace, teorie a hypotézy, navršené jedna na druhou a bez hlubší analýzy.
Autorovi nelze upřít, že má slušný přehled o webech, facebookových skupinách, televizních i filmových dokumentech, které se záhadou Djatlovovy expedice zabývají, ale textu bohužel škodí vycpávky typu, co je Ledové království nebo sbírka matematických kuriozit. Hodně fotografií je tmavých nebo příliš malých a ve špatném rozlišení. Uvedené webové odkazy často nefungují. Méně by v tomto případě bylo opravdu více. Ale koho tahle záhada fascinuje, může to brát jako odrazový můstek k dalšímu pátrání.
Bohužel, tak trochu naivní dívčí románek s povrchní znalostní historie. Námět byl zajímavý, i když nijak originální. Osobně mám ráda i střídání časových rovin, ale tady to nějak nebylo ono. Snad proto, že příběh ze současnosti nebyl až tak zajímavý, stejně jako hlavní hrdinka a její pseudoproblémy. Všechno to bylo tak nějak odvyprávěné, včetně jednotlivých charakterů, bez vnitřního napětí a dramatického náboje. Děj klouže po povrchu, navíc obalen hromadnou klišé. Ale věřím, že autorka vytrvá a další knihy budou lepší. Držím palce.
Pokud by šlo o čistou fikci, byly by mnohé události tohoto příběhu sotva k uvěření a často na hranici věrohodnosti. Takhle může čtenář jen s úctou ocenit statečnost, odvahu, nezištnost a nezměrnou lidskost hlavních protagonistů příběhu. Anděl z Varšavy je moc pěkně beletristicky zpracovaný životopis ženy, jejíž hrdinské činy málem upadly v zapomnění. Kniha rozhodně stojí za přečtení, i když vás válečná témata jinak nijak zvlášť nelákají.
Agatha Christie hned několikrát postavila ve svých knihách nepsané zákony psaní detektivek na hlavu a dokázala, že si právem zaslouží být jejich královnou. Vraždu v Orient Expressu můžete číst poněkolikáté, znát ji z filmů či televize, a přesto vás vždycky dostane prostá genialita námětu. Bez ohledu na propracovanost a bizarnost dnešních kriminálek, tenhle její dokonalý nápad dosud nikdo nepředčil! No a pan Poirot tady prostě nemá chybu.
Přiznávám, že detektivky se slečnou Marplovou mám často raději než ty s Poirotem. Její tiché, nenápadné, ale přesto precizní vyšetřování, založené na podobnosti lidského chování mi svým způsobem přijde opravdovější a věrohodnější. Miluju to její nenápadné vyptávání, tu hru na lehce senilní stařenku, která se na místě činu vyskytla vlastně jen čirou náhodou. Ale když se potká s vrahem, natolik bezcitným, že využije i nevinné dětské říkanky, aby dosáhl svého zvráceného cíle – nedá mu slečna Marplová žádnou šanci.