Stromm
komentáře u knih
Výsadkáři
Tom Clancy
Kdysi ještě za studií jsem na clancyovky narazil v Levných knihách, tak jsem vybral Zvláštní jednotky a Výsadkáře. Zvláštní jednotky jsem přečetl rovnou a moc mě ta knížka nebavila, tak jsem ji dočetl a Výsadkáře nechal víc než dekádu uležet. Letos v rámci četby jsem sáhl zejména po knihách, co už mi doma leží hodně dlouho, tak jsem se ne úplně s nadšením a vysokým očekáváním teda pustil i do těch Výsadkářů. A až tak marný to teda určitě nebylo, rozhodně jsem si četbu užil víc než předtím Zvláštní jednotky. Jestli je tohle dílo lepší, nebo jsem během let upravil vlastní vkus asi není důležité, možná jsem jen už měl realističtější očekávání. Nezkoušel jsem teda žádný Clancyho romány, už jen ty dva minipříběhy o možném nasazení parašutistů v nějaké krizi mě nenadchly, píše to takovým banálně naivním stylem, nejvíc mi to připomnělo Vondruškovu Kroniku zániku Evropy. Co je na týhle knížce jinak super je ta spousta informací, byť už jsou dneska částečně dost zastaralé. Ale opravdu se tam dá nahlédnout nejen do organizace a taktiky, ale i do výzbroje a historie a vojenství a vojenská historie byly vždycky moje gusto. A taky ty věčný Clancyho vtípky mi tam celkem pasovaly. Jenže zase ten patos a ty jalový řeči o hrdinech, amerických hodnotách a padouších ve světě. Já si potrpím na objektivitu a nestrannost, tenhle styl je pro mě nepříjemně blízko propagandě a o tu fakt zájem nemám. Dál už tedy asi Clancyho pokoušet nebudu, nicméně zajímavé informace tohle dílo rozhodně nabídlo, takže to zabitej čas z mýho pohledu nebyl. Kdo rád kouká na válečný filmy s americkou vlajkou v každým druhým záběru, ten tady bude nejspíš vrnět blahem.
Kníže Smrt
Dominik Dán
(SPOILER) Tak nějak obdobně jako vždy, kvalita velmi vysoko, můžu jen konstatovat pár drobných detailů a taky proč jsem nedal hodnocení nejvyšší. Tenhle případ je poněkud zvláštní tím, že se zamotává a zamotává, aby byl nakonec rozlousknut velice rychle a taky jednoduše. Takže jsem najednou byl na konci a říkal jsem si, jestli jsem nebyl o něco ochuzen. V průběhu poslechu jsem nad případem samozřejmě hloubal a po závěrečném rozuzlení jsem si říkal, že tady teda nebyla moc šance to trefit, pachatel se objevil spíš tak nějak mimochodem z nenápadné vedlejší koleje. Vlastně je to celkem originální a chytré, tak tu pátou tentokrát nedám asi jen pro své lehce ublížené ego. Ale vy ostatní se nebojte a čtěte, protože tohle je zase jízda, jak to od Dominika Dána očekáváme a máme tak rádi. Samozřejmě nechronologicky pokračuju a už se těším, kdy tam zase budu moct nasolit tu kýženou pětku.
Večerní zprávy
Arthur Hailey
(SPOILER) Pátý Hailey a tentokrát nic moc. V nejvyšších sférách mě zrovna dvakrát nezaujalo a tímhle jsem si chuť moc nespravil. V podstatě to trpí stejnými neduhy jako Detektiv, zjevně už byl autor na sestupné trajektorii. Konkrétně tedy je to tak nějak nepůsobivé, vyumělkované a přeslazené. A hlavně a především z toho prosakuje patos a černobílost, postavy jsou ve většině příliš pozitivní nebo naopak přehnaně démonické. Přitom teoreticky by to podle děje a určitých užitých prvků mělo být solidní dílo, máme tu pár mrtvých, temné prostředí a dokonce i pár samo o sobě brutálních scén. Jenže celé je to podané tak nějak sterilně, přespříliš uhlazeně. Ve výsledku je z toho pak něco, co bych věřte tomu nebo ne nezval učesaným thrillerem. Forma tu efektivně zabila obsah, asi jako kdybyste šli na metalový koncert, ale měli na sobě papuče, župan, dali si špunty do uší a místo piva popíjeli mrkvovou šťávu. Asi proto jsem z téhle knížky tak nesvůj. Došel jsem k názoru, že Hailey skvěle umí civilní témata, ale jak začne jít o zločiny nebo politiku, sklouzne až příliš k stereotypům a k otravnému moralizování. Tohle asi nechám pozvolna pohodlně vyšumět z paměti, zapamatováníhodná pro mě zůstává jen postava Baudelia, se kterým jsem hned od začátku cítil určitou sounáležitost a sympatie. Bude to asi tím, že takových Baudeliů mám kolem sebe v práci celou tlupu a tak jsem neměl problém brát ho jako svého dobrého známého. Ne že by ti moji kolegové teda byli doktoři, nejspíš ani neunášejí lidi, ale první ligu lejou rozhodně stejně vehementně, jako ten starej pardál v týhle knížce. Taky se nám tu sešel mezinárodní výběr a v pondělí za rozbřesku na ranní šichtě už jenom letmým pohledem člověk pozná, komu se víkend tentokrát vydařil a koho z jeho rozjímání nad skleničkou vytrhl zjevně až budík. Třeba kolega z Polska (tam se snad se zbytkáčem i rodí) takhle jednou přišel na odpolední šichtu hodně nejistým krokem a poté, co zjistil, že není schopen se ani zalogovat do skeneru, odvrávoral zase domů a střízlivěl ještě další tři dny. Dalšího takového Baudelia vehementně propíjejícího vánoční prémie dostali zpátky do práce až po dvou propitých nocích telefonickou výhrůžkou, že jestli okamžitě nepřikvačí, dostane už tentokrát vážně vyhazov. A on za necelou hodinu skutečně přiklusal, ponekud bledý a unavený, oči měl rudé, zřejmě od pláče, nebožátko jedno. Ale zase ho aspoň nevyhodili rovnou, jako kolegu, co do práce sice přišel včas, ale vědom si svých aktuálních limitů, zalezl raději vyspávat pod stůl. Nebo potenciální kolegyně, co vlastně ani nebyla vyhozena, protože kvůli třesu ruskou nezvládla podepsat formulář o bezpečnosti práce, a tak pracovat vlastně ani nezačala. A nebo možná zahlédla větu, že alkohol na pracovišti je přísně zakázán a z té představy se jí kulantně řečeno podlomila kolena. Ale není šampionů jen na sever od nás, i Maďaři se do toho umí jaksepatří opřít. Jeden příklad za všechny, sympaťák poměrně chatrné tělesné konzistence, ten snad ani padesát kilo nemá, jsou z něj v podstatě jen dlouhé šedivé kadeře a žabí břicho, ale za víkend dá v pohodě padesát piv a několik krabiček cigár. Hříčka přírody, jen co je pravda. A Balkánci, ti taky uměj svý, chorvatský vínka a pálenka si k nám našly cestu. Někteří dokonce nezatají poetickou duši a odtáhnou si kastl piv někam na kopec, kde ho vyžahnou při západu slunce. To jsou teprv příběhy, že by i Hailey zůstal v němém úžasu. Takže ano, Večerní zprávy mají nějaké to realistické jádro, jenom holt bylo zabaleno do dost otravné tuhé slupky. Nějakýho dalšího Haileyho si ještě v budoucnu přečtu, ale upřímně doufám, že to příště bude o dost lepší, nebo si fakt ze zoufalství taky jednu pro jistotu naliju, nebojím se to říci.
Severka
Nina Špitálníková
Tohle je už třetí knížka, co jsem dal k tématu KLDR během cca. roku a z tohoto tria byla nejslabší. Moc mi nesedla forma, sice to nebylo dlouhé, ale nějak tomu chyběl spád a zbylé dvě knihy téma vystihly líp. Se Severní Koreou se to má tak, že je to studnice bizarních nápadů a situací, což pro lidi mimo Asii představuje osvěžující jízdu jako by z jiné dimenze, jenže časem se dokonce i tohle omrzí. Takže v kombinaci s mně osobně nesedícím podáním už je to spíš taková zívačka. Asi nechám Kimoland na hodně dlouho mimo své zorné pole, jen co je pravda.
Dallas 63
Stephen King
(SPOILER) Oswald zabil nejen Kennedyho (asi teda, King to tady čtenářům vehementně tlačí, jeden z mnoha mínusů knihy), ale i tenhle román. Námět je zajímavej a čekal jsem proto mnohem víc, než jsem nakonec dostal, tím spíš, že na obalu knihy stojí jméno Stephen King. Rozvláčnost je u Kinga typická, za mě teda obvykle není na škodu, tady už to ale King přepískl, nedal do toho běžnou porci vypravěčského umu a tak celek poněkud vyšuměl. Kniha nejlíp funguje v linkách mimo tu hlavní, samotná zápletka se sledováním Oswalda a snahy o překažení atentátu je tam v podstatě nejslabší. Oswalda King popsal totálně černobíle, stejně tak Kennedyho, tohle teda moc nemusím, za mě jen politická naivita. Přitom linka se školníkem byla super, velmi potešila zastávka v Derry, feeling byl z většiny velmi příjemnej. Co mě ale zklamalo maximálně byl konec, za mě hodně slabej, urychlenej, bez velkýho efektu. Hodně by mě zajímalo, jak to King plánoval zakončit sám, pokud tenhle konec vymyslel jeho syn. Tady žádná velká euforie nepřišla, spíš naopak, celou dobu se těšíte na velké finále, abyste nakonec zjistili, že velký vrchol máte už dávno za sebou někde v první polovině knihy. Už jsem těch Kingů pár přečetl (zatím však stále málo, netřeba si nic nalhávat), abych věděl, že tohle je hluboko pod Mistrovými možnostmi.
Memento
Radek John
Ve svý době to asi šokovalo dost, dneska už jsou ty věci obecně známý, nicméně i tak je to síla. Chvílemi z toho celkem mrazí, ale zase na druhou stranu, v naprosté většině případů se do toho tihle exoti namotají sami a pak už se dá jít jenom hloub a hloub, takže v podstatě dobře jim tak. Knížku jsem tak ze značné části prošel s lehkým úsměvem. Líto mi je jenom blízkých lidí těch zúčastněných, to jsou skutečné oběti. Pokud se tihle feťáčtí mozkouni hodlají sami chemicky odkráglovat, asi se jim v tom nedá bránit, ale pro společnost by bylo lepší, kdyby to udělali pěkně naráz a neškodili svému okolí po mnoho a mnoho let. Přece jenom kriminalita a z většiny marné snahy o jejich vyléčení,to není nic, co by svět potřeboval.
Hřích náš každodenní
Dominik Dán
K pětce chybělo jen hodně málo, asi jen konec mohl být trochu lepší, ale zážitek jako vždy skvělej. Pět hvězd se dá dát skoro všemu, co Dominik Dán píše, tak jsem se tentokrát zřejmě pro větší pestrost rozhodl být při hodnocení přísnější. Příběh je děsivej, pátrání napínavé, děj má spád, všechno skvěle podané, víc netřeba prozrazovat. Takže za mě velká spokojenost a samozřejmě se budu bibliografií autora prokousávat i nadále.
Příběh Biafry
Frederick Forsyth
Zajímavé, zamotané, celkem dojemné, s lehkým dotekem suchého humoru, rozhodně to stálo za přečtení. O tomhle tématu jsem nevěděl v podstatě nic, takže to bylo i napínavé, akorát holt to není zrovna veselé téma. Nikdy jsem neměl v lásce Brity a tahle knížka mě v mém rozpoložení jen utvrdila. Koneckonců, oni ti Britové nejen vykradli třetinu planety a zanechali pěknou krvavou stopu dějinama, ale nedají si pokoj ani dneska, kdy už jsou naštěstí težce za zenitem. Afrika byla a bude vždycky složitá, nicméně tohle bylo vysvětleno pěkně, logicky, srozumitelně, i když možná ne úplně nezaujatě. V rámci literatury faktu velmi kvalitní kousek, nebojím se to říci.
Kola hrůzy
Sven Hassel (p)
Mně prostě Hassel nesedí. Cpe tam na sílu humor, neustále opakuje stejné motivy, rozmluvy vojáků a popisy situací, do kterých se dostávají, jsou až příliš přitažené za vlasy. Za mě to má blíž k červené knihovně než k válečné literatuře. Sice je to přečtený hned a není to nuda, ale mnohem lepší jsou obvykle paměti skutečných účastníků bojů (za mě zatím nejlíp kniha Na mušce lovce), nebo klasická literatura faktu, zejména takový Paul Carell.
Zběsilost
Karin Slaughter
Nechápu zdejší hodnocení, pro mě je to červená knihovna říznutá kapkou zločinu. Jak tu hodně lidí píše, kdo je vrah se dá uhodnout velmi rychle a nějaký velký napětí v tom není. Ještě bych měl podotknout, že jsem to poslechl v audioformě neznámého původu a ten expert, co to načetl, by mohl z fleku uspávat hady, což na zážitku rozhodně nepřidalo.
Kde se skrývá ďábel
Craig Russell
(SPOILER) Kdysi jsem tohle dílo koupil v Levných knihách jako suvenýr z výletu, spolu s několika dalšími knihami. Ležely mi doma poměrně dlouho na hromádce a Kde se skrývá ďábel byla až téměř úplně vespod, takže jsem ji celkem i trochu plánovaně nechal uležet. Přečetl jsem ji velmi rychle a nakonec to vidím na silnou trojhvězdu. Líbilo se mi téma, prostředí a dobře se to četlo, pár zajímavých nápadů se tam rozhodně najde. Plácám se teď ještě dodatečně po ramenou, neboť jsem ten zvrat s identitou vraha odhalil poměrně rychle a Russel mě na vařené nudli neutáhl, jinak ale tenhle román kvituju, určitě stál za přečtení. Akorát mě nijak extra neusadil, chyběl tam nějaký wow efekt. Ale zas neočekávám, že cokoli budu číst, bude nějak výjimečné. Kdyby mělo být výjimečné všechno, nebude výjimečné vůbec nic, všechno pak bude prostě jen průměrné. Takže z toho nebudu dělat kovbojku a doporučím všem, kdo mají chuť na detektivku pořádně říznutou mysterióznem.
Příběhy skutečné odvahy
Bear Grylls (p)
Samotné příběhy jsou velice zajímavé, až se z nich při čtení nebo poslechu místy tají dech. Obsahově je tahle kniha nářez, to nelze popřít, vzhledem k neskutečné výdrži některých hrdinů by to byla jasná pětihvězda, ale... Zde je na místě hodnotit zejména knihu samotnou a ne to, o čem vypráví. Je to jistě zajímavé, celkem dobře podané, ale mně na tomhle souboru neuvěřitelně strastiplných životních etud vadí dvě věci. A to celkem zásadně. Tou méně otravnou je fakt, že větší polovina zdejších hrdinů se do téměř bezvýchodné situace dostala vlastním přičiněním. A když vám během četby nebo jako v mém případě poslechu občas naskočí myšlenka typu drsný ale nikdo tě tam neposílal, tak to celkovej dojem prostě nahlodá. Ale za tohle Grylls tak nějak nemůže, leda by vybral jiné příběhy, možná by to tak bylo lepší, ale nechme to být. Za co ale rozhodně může je ta záplava patosu (zejména v částech o vojácích). Tyhle černobíle malované obrazy mi k duhu příliš nejdou, dobrej spisovatel se dokáže nad své sympatie a antipatie povznést a už vůbec by neměl v krátkých úsecích jako z kulometu střílet vzletná slova a superlativy, jinak celkem dobře rozjeté dílo pak získá banálně-dětinský drajv. Kdyby se Grylls držel trochu víc při zemi a třeba i přidal trochu temnějších tónů, určitě bych šel na čtyři. Méně je někdy více, jen co je pravda.
Hvězda Severu
David B. John
Tuhle knížku jsem dostal zadarmo jako dárek k objednávce několika jiných titulů, takže jsem od toho moc nečekal a pustil jsem se do čtení spíš kvůli poměrně atraktivnímu tématu. A po lehce vlažném začátku jsem se začetl a nakonec jsem to zhltnul poměrně rychle. Je to svižné, čtivé, místy opravdu i mrazivé. Nejsem cestovatelskej typ a o Jižní Korei vím v podstatě jenom z jejich celkem zajímavé filmové produkce. Korea severní nenabízí ani ty filmy. Je to jenom taková daleká izolovaná studnice bizarních nápadů z nějakýho důvodu prosazenejch do praxe. Sankce, blokády a ignorance z ní udělaly svět ještě uzavřenější a paranoidnější, než kimovská dynastie samotná a nějaký změny tam přijdou tempem přinejlepším hlemýždím, pokud vůbec. Osobně bych to teda s Kimem neměnil, takovej násilnej podezíravej cirkus asi existuje jenom setrvačností a vytáhnout tam jednu cihličku, spadne to nenávratně celé. Status quo nakonec asi vyhovuje všem zúčastněným, možná s drobnou výjimkou severokorejských občanů, nicméně po dekády zažitej způsob života se nedá změnit přes noc, aniž by to skončilo masovým blázněním nebo rovnou krveprolitím. Takže se asi podobný romány budou psát ještě hodně dlouho, což je na celé situaci ohledně KLDR asi jedinej pozitivní aspekt.
Stephen King jde do kina
Stephen King
Z těchhle pěti příběhů jsem ve filmovém zpracování viděl jen Shawshank a Pokoj 1408. Shawshank, tam není o čem, to je klenot, film i předloha. Pokoj 1408 mě filmově moc nezaujal a i ta povídka je taková nic moc. Teď už tedy jenom k předlohám. Šroťák se dal, nicméně je krátkej, beru ho jako jednohubku a tak proč ne, King ale umí i líp. Kukuřičné děti je povídka krátká rozsahem, ale velmi působivá. Chápu Kingův postřeh, že to působí líp na papíře než na plátně, atmosféru tam vybudoval parádně. No a Ničemové ve žlutých pláštích, to je příběh sice nezvykle dlouhej, ale ten mě teda těžce chytil. Není to v podstatě horrorové, ale King tam zase jednou trefil tu sladkobolnou notu, co nikdo neumí tak jako on. Ten příběh kluka, co je tak nějak ztracen ve světě kolem a musí přežít bez otce a s neurotickou zapšklou matkou, z toho prostě sálá určitá melancholie a bloudění, ale i světlo v dálce. Tady u mě King vždycky trefuje do černého. Tuhle polohu má Shawshank, tuhle polohu má Tělo, takhle je to s Jimem Gardenerem v Tommknockerech a podobně jsou na tom hrdinové v To. Dávám celkově čtyři hvězdy, protože tyhle tři silné příběhy jsou jízda, na jakou jsem u Mistra zvyklej.
Absolone, Absolone!
William Faulkner
(SPOILER) Tohleto je bezesporu silný dílo, působivý a tvrdě nepřístupný. Určitě něco jinýho, než co běžně čtu, oceňuju umělecký kvality díla, ale upřímně, četbu jsem si neužil. Zjevně to ani nebyl autorův záměr. Za takovej čtenářskej trolling ode mě dostal jednu hvězdičku navrch, jen co je pravda. Jinak nářek zdejších čtenářů nad délkou souvětí a odstavců rozhodně není bezdůvodnej. Tohle není nic pro většinovou čtenářskou veřejnost. Je to jako dortík, který jenom s námahou pokoušete, při jeho polykání se málem udávíte a když se pak nadechnete, zůstanete chvíli v úžasu a vychutnáváte sladký dozvuk jeho chuti. Mě na tomhle románu nejvíc drtilo to nevyprávění. Děje je tam tak max 30% textu a zbytek je více než podivný uvažování jednotlivých postav s šílenýma myšlenkovýma pochodama a surrealistickou logikou. Plynule to na sebe nenavazuje, věčně se to opakuje, utíká to všema směrama, některý pasáže musíte číst víckrát dokola a stejně to nakonec nějak trefí do cíle. Za mě velice podivuhodný dílko, byť musím dodat, že kdybych si tím nekrátil čas v práci, nevím, jestli bych měl ve volným čase vnitřní sílu se tím úspěšně prokousat.
V nejvyšších sférách
Arthur Hailey
Hailey je bezsporu mistr vypravěč a čtenářsky a kompozičně je to dílo více než příjemné. Jenže politika... řekl bych, že se o tu světovou celkem zajímám, ale literárně mě tohle holt nějak nechytlo a ani zrovna dvakrát nebavilo. Být to první Haileyho dílo, co se mi dostalo do rukou, asi bych byl vstřícnější, ale v porovnání s Konečnou diagnózou a zejména s Hotelem je to prostě slabý. Tam z banálnějších zápletek Hailey vytvořil něco mnohem monumentálnějšího. Tohle je prostě jen takovej relikt své doby, nad nímž se tu a tam musíte pousmát a doufat v lepší příští.
Čeští jidášové: Největší zrádci v našich dějinách
Olin Jurman
No, zdaleka tak špatný, jak zdejší skóre napovídá, to teda podle mě nebylo. Já tyhle popisovaný osobnosti zase nějak extra nestudoval, takže jsem se z toho dozvěděl celkem dost. Ty sexuální postřehy a fórky to na jednu stranu odlehčily, na druhou stranu působily rušivě, takže jsem to zaokrouhlil na tříhvězdičkový průměr. Aspoň se to snadno a poutavě četlo, to nelze popřít. Pro mě je to dost citlivá tematika, se zrádci je to tak nějak jako s vousáčem s kalašnikovem v rukou. Jak se dá objektivně říct, zda je to terorista nebo bojovník za svobodu? Záleží vždy jen na tom, kdo se kouká a co chce v dané chvíli vidět. Kdo určují, komu má kdo být laojální? Je zrada jít proti vlastním, s jejichž režimem jedinec nesouhlasí? V dnešní době velmi aktuální téma, já osobně bych nerad musel někdy rozhodovat, zda se někdo provinil zradou nebo ne, tohle je jedna děsivá Pandořina skříňka. Takže za mě určitě kniha k zamyšlení, poskytující vhled zdánlivě do naší temné minulosti, fungující však za mě mnohem víc jako memento pro naši neslavnou současnost.
Cela 17
Dominik Dán
Jedu Dána od začátku, ne teda chronologicky, prase aby se v tom vyznalo, ale prostě podle data vydání. Tohle je už snad šestej román a těžko k tomu něco dalšího objevnýho psát. Na Krause s Fišerem a zbytkem ansámblu mordparty nášho mesta už jsem si dokonale zvyknul a tak asi jenom konstatuju, že všechny ty knížky jsou parádní, paradoxně nejslabší mi doopravdy příjde autorova prvotina, nicméně Cela 17 je opravdu ještě o chloupek lepší než ostatní díla, co jsem od DD přečetl. Jak to ten chlap dělá, to nevím, ale umí příběh skvěle vystavět i podat. A jelikož je mi to kulturně blízké, přece jen ČR a Slovensko jsou dva rohy jednoho dvorku, tak to má kouzlo o to větší. Vřele kvituju, doporučuju a co nevidět si dám další nášup.
Bestie
Peter Benchley
Četl jsem to spíš jen tak z legrace, nebo spíš ze zajímavosti, protože tu dvoudílnou filmovou adaptaci jsem v dětství viděl tak asi třicetkrát. Tak jsem si to chtěl porovnat, nakolik se bude předloha odlišovat. A liší se teda dost, v podstatě je to tak půl na půl, takže bych až tvrdil, že jsou to dvě paralelní díla. Který je lepší, těžko říct, vyjde to tak zhruba nastejno plus mínus. Takže tomu dám za tři, má to silný pasáže, pak jsou tam hlušší místa, ale za přečtení to za mě stojí, taková místy napínavá, místy lehce děsivá, ale přesto oddychovka.
Když zpívají cvrčci
Charles Martin
S tou čtvrtou hvězdou jsem delší dobu váhal, na mě to prostě bylo poněkud přeslazené. Ale tak holt tomu to přílišný hraní na city odpustím, protože to mělo poutavá, citlivá a srdce hladící místa. Poslouchal jsem to jako audio a nezjišťoval jsem, o čem že to přesně bude, tak jsem padl na něco, co není zrovna má typická volba. Ale pro zpestření proč ne, pro jednou jsem si rozšířil obzory.
