StrYke komentáře u knih
Zajímavá kombinace severské mytologie s výdobytky moderní technologie. Překvapivě zábavné, originální a rychle ubíhající. Zároveň značně retro, kdy ideálem krásy byl větrem ošlehaný čtyřicátník a ženám se místo přemlouvání dávala rána na bradu. Jako příjemná oddechovka na pár hodin četby Den obrů funguje na výbornou.
Ve svém komentáři možná půjdu lehce proti místnímu proudu. TO je druhou knihou, kterou jsem od S. Kinga přečetl (první byl bohužel průměrný Lunapark). Zpočátku (v tomto případě tedy v řádu vyšších desítek až stovek stránek) jsem měl veliký problém se do knihy začíst. Obecně mě moc nebavily pasáže detailně popisující město jako takové, pochopil jsem ale, že tento plytký způsob vyprávění je Kingovi vlastní. Opravdu jsem cítil iritaci, když mě gradace konce jedné kapitoly přinutila pokračovat ve čtení kapitoly následující, ale pak jsem se musel prokousávat zdlouhavým povídáním o "ničem" opět k něčemu zajímavému. To je vlastně i jediný důvod, proč nemůžu dát této knize plný počet bodů. Jinak se mi TO moc líbilo. Sice bych ho určitě neoznačil za "nejlepší horor všech dob" (hlavně proto, že osobně bych TO zařadil spíše k hodně temné fantasy)... Ale líbilo se mi detailní a osobité vykreslení hlavních postav a velmi surové zobrazení jejich dospívání, které je sice realistické, ale ne v literatuře příliš běžné. Překvapilo mě, nakolik byla kniha odlišná od filmového zpracování a nakolik minoritní roli Pennywise jako takový v knize hrál. Ve výsledku, skvělá kniha, ale na mě příliš roztahaná. A poslední myšlenka, resp. reakce na jeden místní komentář: Kdokoliv, kdo se prokousal téměř celou knihou a odložil ji 50 stránek před koncem, je pro mě blázen.
Přítelkyně smrti je napsána zvláštním, takovým velmi neosobním způsobem, na který jsem si musel nějakou chvíli zvykat. Pak se mi ale četla dobře. Závěrečný zvrat sice nebyl nijak překvapivý (predikoval jsem ho zhruba od poloviny knihy), celkovému dojmu to ale nijak neuškodilo. Příběh jako takový byl zajímavý, působil zároveň ale jaksi ploše, jako pouhá deskripce namísto vyprávění. V závěru tedy hodnotím šedým, možná lehce lepším průměrem a zvážím, jestli se pouštět do druhého dílu.
Bledá trojka je výborně napsaná novela se silným a emotivním příběhem. Myslím si ale, že by to mohlo být ještě o chlup lepší. Postrádal jsem v ní nejspíš nějakou akci či nějaký veliký zvrat. Knížka se mi četla sice velmi dobře, nemyslím si ale, že si na ni za nějaký krátký čas vzpomenu. Jednu hvězdičku přidávám za úplný konec, který bych označil za highlight celého tohoto Zrnka.
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila: 1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony; 4. Oko čarodějnice; 5. Sklíčenost; 6. V pekle jsme všichni Hébert; 7. Billy Silver; 8. Vzácný druh; 9. Zůstanou jen skvrny; 10. Bledá trojka; 11. Troll; 12. Virální životy; 13. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 14. V rozkvětu; 15. Pan Nikdo; 16. Suzy
Nějakým zázrakem jsem mohl dosud žít pouze s vědomím, že tato kniha existuje, ale bez jakéhokoliv informace o jejím ději. Když jsem ji tedy četl, vše pro mě bylo nové. Kniha mě bavila, ale asi jsem "zmlsaný" modernějšími a komplikovanějšími detektivkami. V příběhu jsem totiž postrádal nějaké výraznější zvraty. Chtěl jsem sice vědět, jak to celé skončí, zároveň jsem ale nebyl do děje vtažený natolik, aby mi dělalo problém knihu odložit. Také bych napsal, že mi příliš nesedlo, že se v příběhu objevila vždy nějaká indicie a ta byla téměř okamžitě vysvětlena v následující kapitole. Vím ale, že Pes baskervillský původně vycházel po částech v časopisu a je to tedy pochopitelné. Ve výsledku se mi kniha líbila, ale neshledal jsem jí natolik fascinující jako místní kolegové.
Pinocchia jsem četl v původní (ač do angličtiny přeložené) a neilustrované verzi, vydané edicí Collins Classics, kde z nějakého důvodu bylo na začátku každé kapitoly vyzrazeno, co se v ní stane (nevím, jestli je tato zvláštnost i v českých vydáních). Tuto knihu hodnotím očima dospělého čtenáře. Bohužel mě samotný příběh příliš nezaujal, protože se nikam neubíral. To je sice také případ obou dílů Alice in Wonderland, tam mě to ale z nějakého důvodu nedráždilo. V případě Pinocchia jsem četl pouze jakousi směs na sebe vzdáleně navazujících epizod, které sdílely pouze hloupost a nepoučitelnost dřevěného chlapce. Chápu, že příběh je z jiné doby, ale přehnaná moralita adresovaná potenciálně neposlušným dětem a občasné až s pedofilií hraničící chování některých postav mi také vadilo. Naštěstí jde opravdu o tenoučkou knížku, takže jsem "netrpěl" příliš dlouho. A malá zajímavost na konci: Ačkoliv jsem čekal, že nos Pinocchia bude hlavním tématem příběhu, kupodivu jde o velmi minoritní část.
Kyselé bonbony jsou kratičkou novelou (skoro bych řekl až povídkou), kterou lze přečíst v řádu desítek minut. Příběh je od začátku do konce plně funkční, znepokojivý a napínavý, takže se od něj jen s obtížemi dá odtrhnout. Je protkán mysteriózností a spousta, ne-li většina věcí v něm není vysvětlena, což dává prostor pro druhý díl. Který by mohl být rozpracovaný klidně do delšího formátu a který bych si moc přál. Zatím jedno z nejlepších Zrnek!
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila: 1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony; 4. Oko čarodějnice; 5. Sklíčenost; 6. V pekle jsme všichni Hébert; 7. Billy Silver; 8. Vzácný druh; 9. Zůstanou jen skvrny; 10. Bledá trojka; 11. Troll; 12. Virální životy; 13. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 14. V rozkvětu; 15. Pan Nikdo; 16. Suzy
Přečteno v angličtině. Norské dřevo je něco naprosto odlišného od toho, co normálně čtu a nemůžu ho proto porovnávat s podobnými knihami. Ale byl jsem z něj nadšený. Moc se mi líbila pochmurná, melancholická atmosféra, kterou celý příběh má. Je pravdou, že děj není po zvratové stránce nejsilnější, nemyslím si ale ani, že to bylo autorovým záměrem. Mohu vřele doporučit.
Přečteno v angličtině. Celá frančíza Five Nights at Freddy's (FNAF) se ubírá stejným směrem jako Minecraft. Jeden dobrý nápad na počátku vede k hromadě dalších, ziskuchtivých a především většinou nekvalitních zpracování. V případě FNAF je to o to smutnější, že samotný autor této původně hororové hry Scott Cawthon je tohoto znehodnocování přímý účastník, ať už mluvíme o filmovém zpracování z letošního roku nebo o této knize. Tato kniha se skládá ze tří povídek (a jedné "bonusové"), které mají společné to, že se v nich většinu času neděje doslova nic. Z mého pohledu byla nejzajímavější první povídka "Fetch" (3 hvězdičky), zatímco u prostřední povídky "Lonely Freddy" bych zvažoval udělení i odpadu. Třetí povídka "Out of Stock" by byla dobrá, kdyby byla o pár desítek stránek kratší (2 hvězdičky). Pokud jsem to pochopil správně, bonusová povídka "Tale of the Stitchwraith" je součástí příběhu, který prolíná všech plánovaných 12 dílů této knižní série. Omlouvám se, ale nedoporučuji.
I bez znalosti originálu věřím, že toto převyprávění od Jitky Škápíkové musí být drasticky zjednodušené. Stačí porovnat počet stránek: Tato verze obsahující oba díly má necelých 200 stránek, a součet stránek obou původních dílů dohromady je přibližně desetinásobný. Hodnotím tedy pouze velmi zestručněnou verzi, která má možná s originálem společného pramálo. Nicméně se mi tato kniha moc líbila. Je hezky psaná a děj je uvolněný a úsměvný. Některé pasáže na sebe sice nenavazují tolik hladce, to se dá ale vysvětlit právě celkovým zjednodušením děje. Osobně můžu všem doporučit.
“My dear, here we must run as fast as we can, just to stay in place. And if you wish to go anywhere you must run twice as fast as that."
Oba díly jsem přečetl v angličtině. Konečně jsem si přečetl mou oblíbenou větu v kontextu (viz výše). V hodnocení zanedbávám okolnosti, za kterých Carroll obě "pohádky" napsal. Přesto si myslím, že je správné se na ně dívat kriticky a nepřehlížet znepokojivá fakta, např. že rodiče skutečné Alice (která byla předlohou té literární) Carrollovi po nějaké době zakázali ji vídat a že se zaměřoval na fotografování holčiček, často úplně nahých. Je samozřejmě pravdou, že byla jiná doba. Na druhou stranu "romantizace" autora, např. v předmluvě české e-knihy vydané Městskou knihovnou v Praze, mi přijde až úchylná. Tam je psáno, že Carroll to uměl s dětmi, měl hravého ducha a proto mohl napsat tuto knihu... A ani jediným slovem tam není zmíněna kontroverze, která se nad Carrollem vznášela a stále vznáší.
Pornoland dodá přesně to, co byste podle názvu a anotace očekávali. Tedy bizarní příběh neřídící se žádnými pravidly, plný sexu a humoru. S jeho autorem jsem se již jednou setkal v rámci povídkové sbírky Christmas on Crack posvěcené CM3, otcem žánru bizarro fiction. Tehdy i teď bych hodnotil jeho dílo takovými silnými třemi nebo slabšími čtyřmi hvězdičkami. Pornoland skrývá spousty dobrých nápadů, které nejsou ale využívány rovnoměrně. Protagonisté knihy hledají 4 kousky roztrhané knihy, přičemž hledání prvních 2 tvoří skoro celý děj. Pak to asi autora přestalo bavit, a příběh uťal včetně "velkolepého" finále v pár desítkách stránek. Což možná nebylo na škodu, protože některé vzorce se začaly opakovat... Ale trochu rovnoměrnější rozložení příběhu by nebylo na škodu. Jinak ale všem příznivcům tohoto žánru vřele doporučuji!
Před pár lety jsem viděl filmové zpracování na Netflixu a moc se mi líbilo. Rozhodl jsem se tedy přečíst i knižní předlohu. Děj jsem si vůbec nepamatoval, takže jsem ho konzumoval téměř jako někdo zcela Bird Boxem nepolíbený. A... Líbilo se mi to znovu. Je pravdou, že chvílemi jsem měl problém se začíst a některé části mě příliš nebavily. Hlavně přítomnost na řece mi nepřišla moc zábavná a většinou jen přerušila mé nadšení z retrospektivního vyprávění. Ale chápu její smysl a že pro celkové vyznění příběhu byla důležitá. Za sebe bych tuto knihu doporučil všem příznivcům post apokalyptického hororu.
Divá Bára je krátkou povídkou popisující život dívky, které bylo navzdory jejím kvalitám předurčeno žít vesnický život vyvrhele. Příběh je díky místu a době zasazení (povídka byla poprvé publikována v roce 1856) protkán různými pověrami a iracionálními strachy, které mu dodávají jistou magičnost. Zároveň je roztomile naivní, postavy jsou většinou buď vyloženě dobré či špatné, a od počátku se nemusíte bát, že by příběh neskončil dobře. Kdysi jsem Divou Báru četl jako povinnou četbu k maturitě. Nyní bych to neoznačil za nejlepší rozhodnutí, protože děj není příliš dynamický a spíše utáhne na fantazírování typu "Jaké to asi tenkrát bylo?" než na nadupané dějové zvraty. Dnešní čtenář, který toto dílo ocení, je tedy specifický, a určitě ne průměrný žák střední školy.
Trapné povídky jsou jednou z Čapkových prvotin, na stylistice textu byste to ale nepoznali, protože ta je již tady naprosto perfektní. Oproti pozdějším dílům jsou ale jednotlivé povídky mnohem pesimističtější a melancholičtější. O to více, že pojednávají o běžných životních situacích, se kterými se může setkat každý z nás (byť, pravda, některé z nich jsou dnes neaktuální, např. už nejspíš nepůjdete dělat chůvu německému hraběti). Po dlouhou dobu jsem chtěl tuto sbírku hodnotit plným počtem bodů, posledních pár povídek mě ale bohužel tolik nenadchlo a označil bych je spíš za průměrnější (Otcové, Tribunál...). Obecně je asi můj největší problém s Čapkovými sbírkami takový, že zpočátku jsem nadšený a postupně toto mé nadšení vyprchává, protože povídky jsou si navzájem často velmi podobné. Nicméně všem vřele doporučuji!
Trosečníci jsou dobrou, čtivou a napínavou knihou. Bohužel mám ale pár výtek, kvůli kterým nemohu hodnotit plným počtem hvězdiček. Příběh je vyprávěn z pohledu dvou sester (retrospektivně a investigativně), z čehož velice dlouho mi perspektiva jedné z nich přišla zbytečná. Čtenář se totiž z retrospektivního vyprávění dozví nějakou část příběhu a tato část je mu potom pouze zopakována v části investigativní. Sice mě to příliš nerušilo, ale ve výsledku by se nic nestalo, kdyby byla většina investigativní části zanedbána. Dále... Příběh je napínavý, ale konec je z velké části předvídatelný až běda. Na začátku knihy mi byla nastíněna nějaká vodítka, která jsem pak bral jako něco jasného a již odhaleného. Celou knihu jsem pak víceméně nevědomky čekal jen na to, abych tato vodítka viděl vysvětlená, ačkoliv to nebylo potřeba. Navzdory mým výtkám jsou ale Trosečníci velmi dobrou knihou a vyhledám i další autorčina díla.
V zásadě pohodové, nenáročné čtení. Při koupi jsem přehlédl, že se Hra o život řadí do young adult. V jejím průběhu mi tedy vadily věci, které se nejspíš dají vysvětlit tím, že jsem nebyl cílovou skupinou. Rušila mě především přílišná naivita (možná občas až hloupost?) příběhu a jakási plytkost, protože děj se poměrně často vlekl. Kdyby autorka některé pasáže osekala, byla by kniha, myslím, mnohem údernější. Na druhou stranu musím pochválit styl psaní, protože jsem byl i přes výše uvedené výtky do knihy zažrán a bavila mě.
Lakomec je perfektní, nadčasovou divadelní hrou fungující i téměř po 400 letech od jejího napsání. Je v ní tolik paradoxních a ironických situací, které se navíc postupně v příběhu hromadí, že jsem si říkal, jak z toho všeho nakonec Molière vybrousí (a nakonec musel použít nejmenovaného žolíka). Kdysi jsem Lakomce četl k maturitě. Už tenkrát se mi sice líbil, jeho pravou dokonalost jsem však ocenil až při opakovaném přečtení v dospělosti. Všem doporučuji!
Pěkná sbírka povídek, často z detektivního prostředí. Některé povídky skrývají poučení na konci, některé odkazují na lidskou hloupost, jiné nemají nic z toho (nebo jsem to neodhalil). Některé jsou opravdu výborné (Zločin na poště, Případ Selvinův), jiné jsou o něco slabší (Pád rodu Votických). Všechny ale sdílejí společnou stylistiku textu, která je naprosto skvělá. Lze pouze doporučit.
Knížku jsem dostal jako putovní. Věřím, že mnohem hodnotnější může být pro někoho, kdo něco ve svém životě hledá. Já jsem ji s tímto záměrem nečetl. Dostalo se mi tím pádem několika hezky psaných, roztomilých příběhů, ve kterých jsem ale nenašel žádnou větší hloubku. Jednu povídku bych dokonce nazval vykrádačkou Malého prince. Občasná moudra mi ve skutečnosti příliš moudrá nepřišla, spíše mi přišla prázdná a nicneříkající. Navíc na ně autor vždy upozorňuje zvýrazněním textu, což mi přišlo úsměvné, protože nejspíš ani on sám si nebyl jistý jejich úderností. Ve výsledku se mi tato útlá knížka líbila, ale nenašel jsem v ní nic speciálního. Nejspíš jsem nebyl cílovou skupinou.