tanuki komentáře u knih

Nepřísluší se mi hodnotit dílo nesmrtelného klasika, ale pár poznámek přece jen s pokorou učiním. Naposledy jsem Kytici četl ve školním věku, kdy o internetu vědělo jen pár zasvěcených (alespoň v ČSSR) a dnešní děti ve stejném věku již zápisky do čtenářských deníků skenují a posílají do Google učebny. Co jsem tím chtěl říct: svět se mění, Kytice zůstává.

Jednotlivé balady mám rozdělené přibližně na dvě poloviny. Tu první hltám zas a znova se zatajeným dechem, kdežto tu druhou konzumuju vlažně a bez valného nadšení. U první poloviny mám pocit, že verše samovolně tryskají do výšky jako gejzíry na Islandu, v druhé jen líně pobublávají a zvláštní skupinu tvoří těžkopádné Záhořovo lože a obrozenecká Věštkyně, které si dokážu úplně odpustit bez pocitu, že jsem o něco přišel.

Kytice patří k našemu základnímu kulturnímu dědictví a kdo nečetl Kytici, není Čech. Dobře, mohl ji taky poslouchat na Spotify nebo vidět na YouTube. Svět se mění, Kytice zůstává. Ale to jsem už asi říkal.

35 23.12.2020

Opět jedna kniha, která nám připomíná, co tu bylo a že je dobře, že už to tu není. Politická strana, která to všechno zapříčinila, stále ještě ovlivňuje legálně naše životy, ale volební výsledky dávají naději, že v horizontu pár let zmizí pod hranicí 5%. Potom už ji budeme znát jen z učebnic dějepisu a výstředních prvomájových průvodů zbytků pomýlených věrných.

Zápletka je jednoduchá. Dva bratři slíbí otci, že se postarají o mlýn, který je v majetku rodiny po mnoho generací a soudruzi na všech úrovních státní správy nemohou vystát, když někdo disponuje soukromým majetkem, který odmítá s budovatelským nadšením odevzdat státu. Soudruzi z vesnice jsou při řešení sporů benevolentnější, přece jen to jsou taky sousedé a známí. Soudruzi v Praze už třídního nepřítele dokážou zmáčknout nekompromisně a tvrdě. Aby toho nebylo málo, tak se v knize mihne i zástupce šlechty a farář, takže je ukázáno, kdo všechno pykal buď za svůj původ nebo vyznání. Takto to může znít jako klišé, ale do příběhu to zapadá hladce. Klišé na druhou stranu je, že většina kladných postav je vysokých, tělesně zdatných a fyzicky silných (bratr Tyrš by byl potěšen), kdežto záporáci jsou bezebytku neduživý skrčci s deviantsky pokřiveným charakterem.

Máme před sebou silný příběh o vytvalosti a snaze žít si po svém mimo systém, i když to může vypadat jako bláznovství a výstřednost. Kdo má ale právo zakazovat lidem jejich styl života, pokud nikomu neubližují a nikomu neškodí? Jen chtějí žít tak, jak byli vychováni, ve staletí vyjetých kolejích, které možná nevedou ke světlým zítřkům, ale zároveň nikomu nekříží cestu, aby je musel znárodnit a postavit místo nich asfaltovou silnici, na které bolí nohy a při chůzi schází konejšivý stín starých lip...

31 15.12.2020

Tvrdím o sobě, že mě životopisné knihy nebaví a vyhýbám se jim, ale tahle mě chytla hned od začátku. Člověk nemusí být fanouškem Applu, aby měl o Stevu Jobsovi a jeho příběhu alespoň základní povědomí. Jobs se na sepsání životopisu domluvil, když cítil, že se jeho čas chýlí ke konci a byl smířen s tím, že to nebude jeho oslava, ale příběh pravdivý a pro vyznění jeho osobnosti také v mnoha ohledech nepříliš lichotivý. Jobs byl v mládí formován hippie érou - což obnášelo uživání LSD, cestu do Indie, meditace a hledání duchovní podstaty. Poznáváme Jobse perfekcionistu s jeho bezbřehou paličatostí, umíněností a černobílým vnímáním okolního světa. Seznámíme se s Jobsem manipulátorem, který dokáže vzteky vybuchnout jako sopka a který nutí lidi dělat nemožné věci v nemožných termínech díky své oblasti zkreslené reality. A závěr je velmi dojemný.

I když je celá tahle kniha o Jobsovi a Wikipedie si při čtení ani na chvíli neoddechne, nakonec Vás příběh stejně vede k zamyšlení nad svým vlastním životem. Co všechno lze ve vyměřeném čase stihnout, co je nutné pro to obětovat, co dělá úspěšného člověka odlišného od nevýrazného průměru a jakou cenu za svoji výjimečnost je ochotný zaplatit nejen sám na sobě, ale i na druhých. Think different.

32 09.11.2020

Vyprávění pro dětského čtenáře, čemuž odpovídá struktura i jazyk. Příběhu vlastně nic nechybí. Čtyři děti se snaží zachránit podivuhodný sněhem zavátý svět. Ne že by chtěly, ale jsou do toho natlačeny vlivem okolností. Proroctvím, ze kterého se nejde vymanit. Sledujeme přátelství, statečnost, obětavost, ale i zradu a odpuštění. Ze zlých postav jejich špatnost sálá na míle daleko. Oproti tomu hrdinové jsou dokonale chrabří a čestní. Svět je rozpoznatelně rozdělený na dvě části. Aspoň že dětští hrdinové v sobě mají ždibet rozporuplnosti. Po přečtení jsem byl mírně zklamán, ale po následných diskuzích u sepisování synova čtenářského deníku hodnocení zvyšuju. Budeme pokračovat dalším dílem. :o)

26 30.10.2020

Ač fanoušek a obdivovatel, tentokrát jsme se s panem autorem minuli. Tato krátká črta se mi zdála sterilní, odtažitá, chladná a vyumělkovaná. Všechny tyto ingredience jsou sice základem většiny Kunderových románů, ale navíc je kolem nich vystavěný zajímavý příběh, který mi zde scházel. Kundera je známý díky svým odbočkám uvitř textu a tady jako by z šuplíku vytáhl ty dosud nepublikovné a slepil je dohromady. Objevují se nové motivy - mírně nesmyslná meditace o pupku, absurdní Stalinův a Kalininův příběh, ale i repetitivní stálice - vztah k matce či žert. A samozřejmě téma hlavní - význam bezvýznamnosti. Možná musím k tomuto v doslovu až přemrštěně glorifikovanému dílu ještě dospět.

28 30.10.2020

Několik provázaných povídek, které jsem si postupem času představoval jako žabky házené plochým kamenem po hladině rybníka. Když ovládáte odpovídající techniku, můžete správně hozeným oblázkem přeskákat po hladině z jednoho břehu na druhý. Ten se pokaždé pouze jemně dotkne nehybné hladiny, rozčeří vodu a vytvoří kruhy, které se šíří od jednoho místa dopadu k druhému. Někde se prolnou, jinde po chvíli zmizí a zaniknou. Kamínek udělá pár skoků a za chvíli je ten tam.

My takto v knize přeskakuje od jedné postavy ke druhé. Ač se jedná o několik samostatných povídek, jsou vždy vzájemné provázaná ve stylu "six degrees of separation". Takto se můžeme pohybovat od Japonska, přes Mongolsko, Petrohrad, Londýn, Irsko až do vysílání jednoho obskurního nočního pořadu jistého rádia.

Spousta odkazů na různé jazzové skladby spolu s japonskými reáliemi ve druhé povídce až nepříjemně kopírovaly Murakamiho styl. Možná se mělo jednat o druh pocty či inspirace, ale mně to připadalo spíše jako příliš okaté plagiátorství. Několik povídek se neslo v duchařském stylu, ke slovu se dostaly také prvky thrilleru či sci-fi říznuté populárně vědeckými fakty.

Jednalo se o zajímavé střídání stylů a žánrů, které vedly k rozmanitosti vyprávění a zároveň propojení zdánlivě nesouvisejících událostí na různých místech světa.

22 12.10.2020

Nespavost, vztahová krize, návraty ke kraji, kde člověk vyrůstal. Tři hlavní ingredience příběhu, který se nese v typickém Hájíčkovském stylu vesnického jihočeského románu s prvkem pátrání v minulosti. V Selském baroku se pátralo v rodokmenu, nyní v katastru. Nejvíc mě oslovilo téma krajiny mládí. Nejen krajiny, ale i lidí, prostředí, nálad, chutí, atmosféry a vztahů. Jako bych se poznával, když jsem v patnácti nutně potřeboval odjet pryč, protože už mě naše vesnice tlačila jako malé boty. A nyní při návratech cítím, že ty neviditelné kořeny stále rostly, nepozorovaně hluboko pod zemí, nikdy úplně nezmizely a s věkem nabírají na síle.

Člověk je spjatý s prostředím, ze kterého vzešel. Může se odstěhovat nebo se ztratit ve světě, ale stejně bude existovat jen jedno místo, kde do sebe všechno dokonale zapadne. Otčina. Tam to také táhne Hájíčkova hrdinu, který si nemůže pomoct a je vtažen vírem událostí do míst a k lidem, které kdysi opustil a kteří se mu nyní připomínají. Musí se poprat se svou vlastní vykořeněností a možná jednou bude moci zase klidně spát.

26 28.09.2020

Sedmý díl desetidílného cyklu. Posedmé v tom samém vlaku, jen trochu jiný vagón. Za okny se míhá povědomá krajina, cítíte, že jste cíli zase trochu blíž, i když jízda se tentokrát tak nějak nepříjemně vleče, sedadlo tlačí, výhybky nás zavádí na lokální tratě, místo abychom jeli pěkně fofrem po hlavním koridoru.

Jinak řečeno se toho na příběhu dlouhém 900 stran zase tolik nestane. Spousta bezpředmětných dialogů, výplňové vaty a slepých dějových odboček, které s výústěním vyprávění ztrácí svůj smysl. Čím méně děje, tím více postav. Asi aby byl příběh plastický, což bohužel moc dobře nefunguje, i když z ostatních komentářů je poznat, že své fanoušky tento styl má. A je jich většina. :o)

15 28.09.2020

Jedna rodina, která sice může na první pohled vypadat jako každá jiná, ale ukrývá své vlastní tragédie, smutky a křivdy. Jeden člověk je způsobí a jiný za ně celý život platí, i když vlastně "nezná důvody, prostě se jednou narodí". Bohdana už od dětství cítí, že něco v její rodině není v pořádku a nakonec i ona sama je vlastně jiná, než ostatní děti. Nikdo jí však pravdu neřekne. Táta je chladný a uzavřený, nevlastní maminka o minulosti mlčí a babička se jen jednou nechtěně prořekne. A tak Bohdana musí pátrat na vlastní pěst, pomalu a trpělivě. Příběh vyprávěný z pohledu otce i dcery, takže můžete oběma porozumět, i když Vám jejich chování mnohdy leze na nervy. Kdyby spolu lidé více mluvili, byl by svět mnohem lepším místem k žití. Někdy si ale vybudují bariéry, které lze jen těžko překonat. Může být obtížné tu zeď zbourat, ale určitě se to vyplatí.

49 01.09.2020

Pět povídek z různých časových období, které jsou lehce provázané místem či vystupujícími osobami, které ale mohou být zmíněny třeba jen v jedné nepatrné poznámce. Brilantně napsané, krásný jazyk. Bohužel povídky mají většinou pochmurnou atmosféru strachu, ohrožení, útisku, útěku či bolesti. Nevyžaduji sice v příbězích nutně šťastné konce, ale tady byl nedostatek pozitivních vibrací příliš vyčerpávající. Oceňuji, že mě autor v jedné povídce přinutil fandit i evidentně nesympatické a záporné postavě, za což jsem byl potom sám na sebe naštvaný. :o) Nevím, jestli to mělo být poselství o tom, že ti špatní si většinou prohnaně poradí a ze svých problémů vybruslí, ale ti dobří jdou přímočaře na základě své morálky vstříc pohromě. Snad ne pokaždé.

22 06.08.2020

Chlapi z Metallicy se na mě z obálky dívali téměř každý den, protože v regálu Albertu mají časopisy umístěné zákeřně těsně za vstupem. Nejdřív jsem hrdinně odolával a kolem časopisu jsem procházel bez nejmenších emocí. Postupem času ve mě rostla zvědavost a následně jsem si časopis 2x či 3x otevřel a po pár dnech se rozhodl, že si ho tedy koupím. Spousta fotek, článků, rozhovorů. Určitě to bude bomba. Nebyla. Jako hlavní mínus beru nekoncepčnost. Články psali různí lidé v různém období, co je v jednom z nich vychvalováno, to je v jiném zatracováno. Rozhovory se členy kapely jsou často jalové, pánové samozřejmě obhajují svou hudbu, své filmy, přístup k jednotlivým nahrávkám, ale co se z toho čtenář dozví? Nic, co by běžně poučený fanoušek nevěděl. Především získá pocit, že všichni členové kapely jsou dost bohatí a úspěšní na to, aby si mohli dělat, co se jim zlíbí a jejich úspěšnost to nijak neovlivní, protože mašinerie kolem Metallicy je nezastavitelná. :o) Nicméně jsem si alespoň opět poslechl poslední dvě alba, která mě téměř minula a opět si přehrál akustické motivy, které jsem svého času dřel téměř nepřetržitě. :o) Příště si půjčím nějakou hodnotnější biografii.

16 06.08.2020

Podmanivě napsané vyprávění z prostředí americké farmy, kdy je na několika málo stranách rozehráno drama, které neodvratně spěje k jedinému možnému konci. Je obdivuhodné, jak lze na malém prostoru přesně vystihnout charaktery zúčastněných postav, popsat lidské sny, tužby, obavy a přátelství, které se ostatním může jevit nepochopitelné v době, kdy se každý stará jen sám o sebe.

44 15.07.2020

Osudy několika lidí, které se v jedno dopoledne propletou na dejvickém tržišti. Co člověk, to osud, většinou popisovaný zčásti retrospektivně a zčásti v přítomném ději na tržišti. Občas jsem měl pocit, že si autor chtěl zkusit, jestli dokáže na malém prostoru popsat životy lidí, kteří se liší věkem, pohlavím i sociálním postavením. Vytvořil reprezentativní modelové osoby, od malého kluka až po starou paní a všechno možné mezi tím. Sympatická oddechová kniha, která ale místy vypadá jako domácí úkol z předmětu tvůrčího psaní. Dle informace na přebalu se povídky můžou číst na přeskáčku, což vzhledem ke zvolené formě možné je, ale aspoň první a poslední povídku bych nechal na svém místě. :o)

18 15.07.2020

Kdo si oblíbil Rychlopalbu, tak může směle naskočit do rozjetého vlaku a pokračovat po stejných kolejích. Můžete si být jistí, že hlavní hrdina se opět připlete do pořádného maléru, který svým konáním bude neomylně celou dobu pouze zhoršovat až do chvíle, kdy se dostane na samé dno - a to doslova. Naštěstí nechybí cynicky vtipné glosování každé průšvihové situace, nadhled a naděje, že cokoliv se podělá, může se zase spravit. Styl vyprávění opět dokonalý a i když se detektivkám vyhýbám obloukem, tak doufám, že se s touhle partou zoufalců z vysočanského oddělení ještě někdy setkám.

26 15.07.2020

Příběh je koncipován tak, aby především všechno dopodrobna vysvětlil. Klíče k tajemstvím, které jsou v prvím díle jen naznačeny, a které lechtají a dráždí čtenářovu představivost, jsou zde detailně odhaleny a popsány. Ne že by to přinášelo to pravé uspokojení. Vyskytuje se zde pár nelogičností a příliš urputná snaha všechno propojit a dovést k závěru. Možná je občas lepší, když některé věci zůstanou nevyřčeny, protože příliš doslovné závěry a odhalení mohou napáchat víc škody než užitku. První díl zůstává stále tím nejlepším z první trilogie.

22 16.06.2020

Od chvíle, co jsem na vlastní oči spatřil pyramidy v Mexiku a dozvěděl se něco víc o historii dobývání této země, jsem uvažoval o tom, že bych si rád přečetl Cortézův příběh zpracovaný beletristicky. Toto ale nebyla dobrá volba. Kniha je napsaná těžkopádně a nezajímavě. V polovině jsem se mrkl do Wikipedie, abych si ověřil nějaké údaje a zjistil jsem, že je zde vše napsáno mnohem lépe, takže už jsem to na Wiki dorazil až do konce a Boha deště definitivně zaklapl. :o)

Téměř absolutní hodnocení a spousta nezřízeně nadšených komentářů zřejmě příliš vyburcovala mé očekávání, které pak nebylo zcela naplněno. Kniha je podobenstvím o tyranských a diktátorských režimech, o utlačování, propagandě, touze po svobodě a samozřejmě také o lásce, která po mnoha obtížích překoná veškerá nebezpečenství. Zloduchové jsou špatní ad absurdum, kladní hrdinové zase dokonale stateční a neoblomní, někdo je ve svém pomýleném chování formován nedorozuměním z minulosti, které se nakonec objasní a vysvětlí. Svět sám o sobě je originální, ale obsahuje nelogičnosti, nad kterými není radno se pozastavovat.

Kniha je určená mladým čtenářům, takže zvolený přístup je vzhledem k této skutečnosti asi v pořádku. I tak jsem měl občas pocit přílišné prvoplánovosti.

22 20.05.2020

Všechny možné zajímavosti a statistiky o pražském metru na jedné hromadě zabalené do dětského příběhu v příjemném grafickém zpracování. Sice většinu těch informací ihned po přečtení zapomenete, ale i tak si uvědomíte, jak je metro rozsáhlé, složité a zajímavé.

23 20.05.2020

Jelikož si sám ze svých cest pořizuji suchopárné a nezáživné zápisky za účelem pozdějšího osvěžení paměti, zajímalo mne, jak se tato disciplína dá provozovat na profesionální úrovni a něco se i přiučit. :o) První polovina mě ohromně bavila. Vtip, nadhled, nevšední situace, zajímaví lidé, postřehy k zamyšlení. Psáno poutavě a čtivě. Dokonalé nadšení. Později se bohužel všechno začíná pomalu opakovat - kde se najíst, kde se složit hlavu, jak se zbavit dotěrného učitele, kde se najíst, kde se vyspat, kde se najíst, kde se najíst, kde se najíst. Moje pozornost časem upadala a když bylo zřejmé, že už se asi nic nového nestane, tak jsem ocenil lyrický popis návratu do vlasti. :o)

Popsaný pomalý způsob cestování je mi velmi sympatický. Nikam se nehnat, jít jen tak za nosem, spoléhat na vstřícnost a ochotu cizích lidí, čekat, co se přihodí. Někdy se nepřihodí téměř nic, ale i tak člověk pro sebe z každého okamžiku vytěží zážitky, o které jde v životě především. Naproti tomu naše uspěchané dovolené, kdy se člověk na jeden týden v roce snaží vidět všechno rychle a najednou, s tím nejdou srovnat.

PS: kniha mě trochu nečekaně podnítila i k tomu, abych si zjistil, co psychologové soudí o tom, když o sobě někdo mluví ve třetí osobě :o)

29 20.05.2020

Tento díl by šel popsat jako road movie v malazském světě. Sledujeme několik skupinek, které putují odněkud někam, někdy je poměrně obtížné říct proč. Postav je opět poněkud více, než je čtenáři příjemné, protože pak ztrácí orientaci a těžko hledá motivy jejich jednání. Hrdinové se, jak už je zde zvykem, spolu baví takovým způsobem, aby čtenář pokud možno moc netušil, co se tím chce říct. Spousta náznaků a dialogů, které do děje vůbec nevnášejí světlo, spíše ho ještě více zamlžují. Účel toho asi je, aby se věci odkrývaly postupně a pomalu. Výsledkem je ale spíše nechápavý povzdech nad tím, že ta hra na kočku a myš trvá někdy až příliš dlouho. Kdyby se čas od času řeklo pár věcí narovinu, třeba by jeden díl nemusel mít 800 stran, ale jen 500. :o) Samozřejmě nechybí odkazy na události, které se staly dvě knihy a 2000 stran nazpět, což už mi přijde jako cílená zlomyslnost. :o) Co se dá dělat...jedině si půjčit pokračování. :o)

21 23.04.2020