tatatranka
komentáře u knih

Rozhlasová recenze.
https://www.mujrozhlas.cz/zive/vltava
Čas: 15:42
Pět minut muselo stačit na poetické uchopení silného motivu domova z perspektivy rozechvělého, netrpělivého a neposedného vrabce.
Děkuju autorce, Anna Gažiová, že mě názvem sbírky pobídla k dobrodružné interpretační cestě, která mě opravdu bavila!
Těším se na její další básnické pokračování. Chtěla bych možná v té věčně neuchopitelné krajině sem tam někoho potkat.
Recenzentka: Dagmar Plamperová


Kromě lásky k saku sledujeme obě seriál To je vražda, když je nejhůř.:) Je krásné tvářit se zhnuseně nad neomylnou genalitou Jessici Fletcher a vědět, že to samé cítí i Patti Smith.


Vše podstatné:
Hotel Chelsea
"Hotel je rušným posledním útočištěm pro spousty nadaných, prostituujících se dětí ze všech příček společenského žebříčku. Tuláci s kytarou a sjeté krasavice ve viktoriánských šatech. Zdrogovaní básníci, dramatici, zhroucení filmaři a francouzští herci. Každý, kdo tudy prochází, je někdo, i kdyby ve světě nebyl nikým."
"Žila jsem pro lásku, žila jsem pro umění."


Karel Škrabal je básník. Od roku 2014 zprostředkovává poezii druhých na svém blogu Nedělní chvilka poezie.cz. Karel Škrabal je i novinář. Kdysi brněnský, dnes už sedm let pracuje pro Českou televizi v Praze.
Karel Škrabal je básník-chodec. Básník-chodec vidí mnohé. O ledasčem pomlčí, o mnohém mluví. Básník-chodec je angažovaný. Vrchovatě, nebo do určité míry se ho týká vše, co ho potkává, míjí. Politika, ustálená láska, i ta, která se neurčitě mihne kolem baru a zmizí. Poezie je v této sbírce transformována do deníkových záznamů, ve kterých se pěší čtenáři dočtou příběhy člověka, ukotveného ve své době, o místě, kde prožívá.


Mám blízko k sebelítosti. Stojím pod nebem a nechávám se kropit žlutým deštěm.


Myšlenku, kterou si po přečtení ponesu: Jazyk - mimikry vnitřního i vnějšího světa.


"To kritici, prohlásil,
to oni mají nápady. My umělci
(zahrnul mezi ně i mě) - my umělci
jsme jenom děti, co si hrají."
(Meč v kamení)


Svět je bezútěšné místo narozených. S potřebou svírat a vlastnit, od snění do probuzení. Jak dát životu smysl? Uvěřit naději, že funguje.
Člověk je komponent. Odlamovaný, skládaný dohromady. Nově nebo jinak přikládaný k přítomnosti. O samotě, v páru. Žijící i odžívaný. Vzdálená nebo vzdalující se rozpornost, toužící po sjednocení. „Zkus vidět celek/ já zkusím vidět tvůj/až nás převrhnou/odolnější vyplave.“

Zakousnout se do jiného života. Před návratem do reality si poplakat a odpustit.


Život druhých nenudí. Je barevný. Ve světle i ve tmě. Je. Zvoní. Pokračováním, nebo umíráčkem.


Zamilovala jsem se. Prostě, ne pateticky. A i kdyby. Na to sere pes.


Nedočteno. Snad proto, že mám alergii na pyl. Kýchala jsem a ztrácela jiskru.

Proč běhám? - Protože neskutečně žeru! Proč žeru? - Protože mě to neskutečně baví!


Stáří je nejen skoupé na slovo, ale i na pohyb paměti. Zacyklenost jazyka v tomto případě funguje jako doklad úbytku životních sil. - Staří při cestě vzhůru scházejí vlastně neustále dolů a vzdalují se tomu, co bylo. Neboť nyní už existuje jen to, co mohlo být. Pravděpodobnost, se kterou staří scházejí dolů a vytrácejí se ze světa.
Odkazy na mou recenzi:
http://logrmagazin.cz/2010/09/21/cteni-s-dagmar-plamperovou/
http://www.dobraadresa.cz/2010/DA05_10.pdf