tatatranka komentáře u knih

Vše podstatné:

Hotel Chelsea

"Hotel je rušným posledním útočištěm pro spousty nadaných, prostituujících se dětí ze všech příček společenského žebříčku. Tuláci s kytarou a sjeté krasavice ve viktoriánských šatech. Zdrogovaní básníci, dramatici, zhroucení filmaři a francouzští herci. Každý, kdo tudy prochází, je někdo, i kdyby ve světě nebyl nikým."

"Žila jsem pro lásku, žila jsem pro umění."

6 28.10.2023

Život druhých nenudí. Je barevný. Ve světle i ve tmě. Je. Zvoní. Pokračováním, nebo umíráčkem.

5 18.10.2017

Zamilovala jsem se. Prostě, ne pateticky. A i kdyby. Na to sere pes.

5 11.08.2017

"To kritici, prohlásil,
to oni mají nápady. My umělci
(zahrnul mezi ně i mě) - my umělci
jsme jenom děti, co si hrají."

(Meč v kamení)

4 13.11.2017

Nedočteno. Snad proto, že mám alergii na pyl. Kýchala jsem a ztrácela jiskru.

Proč běhám? - Protože neskutečně žeru! Proč žeru? - Protože mě to neskutečně baví!

4 12.05.2017

Stáří je nejen skoupé na slovo, ale i na pohyb paměti. Zacyklenost jazyka v tomto případě funguje jako doklad úbytku životních sil. - Staří při cestě vzhůru scházejí vlastně neustále dolů a vzdalují se tomu, co bylo. Neboť nyní už existuje jen to, co mohlo být. Pravděpodobnost, se kterou staří scházejí dolů a vytrácejí se ze světa.

Odkazy na mou recenzi:

http://logrmagazin.cz/2010/09/21/cteni-s-dagmar-plamperovou/
http://www.dobraadresa.cz/2010/DA05_10.pdf

Kromě lásky k saku sledujeme obě seriál To je vražda, když je nejhůř.:) Je krásné tvářit se zhnuseně nad neomylnou genalitou Jessici Fletcher a vědět, že to samé cítí i Patti Smith.

3 04.11.2023

Karel Škrabal je básník. Od roku 2014 zprostředkovává poezii druhých na svém blogu Nedělní chvilka poezie.cz. Karel Škrabal je i novinář. Kdysi brněnský, dnes už sedm let pracuje pro Českou televizi v Praze.
Karel Škrabal je básník-chodec. Básník-chodec vidí mnohé. O ledasčem pomlčí, o mnohém mluví. Básník-chodec je angažovaný. Vrchovatě, nebo do určité míry se ho týká vše, co ho potkává, míjí. Politika, ustálená láska, i ta, která se neurčitě mihne kolem baru a zmizí. Poezie je v této sbírce transformována do deníkových záznamů, ve kterých se pěší čtenáři dočtou příběhy člověka, ukotveného ve své době, o místě, kde prožívá.

3 03.04.2018

Rozhlasová recenze.
https://www.mujrozhlas.cz/zive/vltava
Čas: 15:42
Pět minut muselo stačit na poetické uchopení silného motivu domova z perspektivy rozechvělého, netrpělivého a neposedného vrabce.
Děkuju autorce, Anna Gažiová, že mě názvem sbírky pobídla k dobrodružné interpretační cestě, která mě opravdu bavila!
Těším se na její další básnické pokračování. Chtěla bych možná v té věčně neuchopitelné krajině sem tam někoho potkat.
Recenzentka: Dagmar Plamperová

1 13.11.2023

Možná trochu nezafungovala gradace.

1 29.03.2018

Mám blízko k sebelítosti. Stojím pod nebem a nechávám se kropit žlutým deštěm.

1 10.03.2018

Příběh, který vede hádanka.

1 19.01.2018

Myšlenku, kterou si po přečtení ponesu: Jazyk - mimikry vnitřního i vnějšího světa.

1 12.01.2018

Svět je bezútěšné místo narozených. S potřebou svírat a vlastnit, od snění do probuzení. Jak dát životu smysl? Uvěřit naději, že funguje.
Člověk je komponent. Odlamovaný, skládaný dohromady. Nově nebo jinak přikládaný k přítomnosti. O samotě, v páru. Žijící i odžívaný. Vzdálená nebo vzdalující se rozpornost, toužící po sjednocení. „Zkus vidět celek/ já zkusím vidět tvůj/až nás převrhnou/odolnější vyplave.“

Zakousnout se do jiného života. Před návratem do reality si poplakat a odpustit.

1 18.10.2017

Podivně zbytečná kniha.