teacup komentáře u knih

Toto ne. Chcete-li opravdu pozitivní motivaci nebo rady, jak na šťastný život, zkuste něco jiného. Sharma je recyklátor myšlenek, které zřejmě našel na internetu a posbíral a teď je ústy bývalého workoholika, nyní mnicha, káže. Ale káže nudně k uzoufání. Český překlad knihy je příšerný a plný gramatických chyb.

V první část knihy byla znát silná inspirace, jako byl Allende byla "Marquez v sukni", a to až tak, že Truebovi by klidně mohli být sousedé Buendíů z Maconda. Naštěstí záhy Allende chytla vlastní směr a pustila se do líčení společenské situace, přírodních katastrof a politických převratů sledovaných prostřednictvím čtyř generací jednoho rodu. Z tohoto hlediska je to kniha famózní, spisovatelka přesně ví, o čem vypravuje a i čtenáře neznalého moderních jihoamerických dějin vtáhne do děje. Hlavní postavy jsou netradiční, ale velmi silné, takže vás zajímá, co bude dál. Prakticky každá stránka v knize znamená nový dějový zvrat, novou dějovou linku. Přes řadu poměrně drsných scén se mi moc líbí celkové vyznění knihy, že věci nejsou jen dobré nebo špatné a že pomsta není řešení...

4 08.08.2014

Takové to, když si objednáš Sally Rooney's Normal People z Wishe. Podle anotace problémy dnešních třicátníků - fakt? Víceméně směšný pokus o popis (nejen) podnikatelského prostředí, do kterého se hlavní pár celkem naivně vrhne, odpovídal spíš divokým devadesátkám - podnikatelé v bílých ponožkách, fialovém saku a se zlatými řetězy ještě po roce 2013?? Ale no taaaaak....

Dostálová se snažila nacpat do příběhu témata závislosti, domácího násilí, sexuálního zneužívání, dluhové pasti, mezigeneračních vztahů, nemoci, problémů se sebepřijetím, sebevraždy, dokonce holocaustu, a to jsem ještě určitě něco vynechala. Tolik témat se nedá ukočírovat a tak se některá vyřeší ne moc elegantně "sama". Dostálové Soběstačný je o level jinde, toto se čte jako slohovka

3 14.12.2024

"Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí." (69)

Proč? Objednala jsem si spoustu knih z antikvariátu a jako dárek bylo přiloženo vydání Čapkova románu Povětroň v krásné vazbě z roku 1941. Byla by škoda si ho nepřečíst.

A? Zpočátku jsem byla celkem nadšená, kniha podle mého gusta, útržkovitý děj, hodně úvah a myšlenek. Napadlo vás někdy třeba, že "když se vám o někom zdá, neslyšíte ho mluvit a také nevidíte, že by pohyboval rty; vy jenom víte, co vám povídá"? (33).

Tak kde je problém? Ve druhé půlce. Jak nastoupil básník se svým kubánským příběhem, they've lost me. Najednou to byla kniha psaná bílým mužem pro bílé muže a, i když jsem si uvědomovala 80 let, které uplynuly, tak to moc nešlo. Najednou to už nebyl příběh pro mě.

A co konec? Tak tam jsem si spravila chuť! Odměnou za to, že jsem přetrpěla básníkovo plkání, byl skvělý záhadný konec. A otevřené konce, ty já můžu.

3 08.02.2021

Přečteno neplánovaně, leč poměrně tématicky 17. listopadu. Pro záhady řešené v knihovnách, archivech a starých matrikách já mám slabost.

3 18.11.2020

Nejsem moc na povídky, tak si povídkové knížky většinou rozkládám do delších úseků tak, abych četla tu a tam jednu. Bizarní povídky mě bavily, každá je jiná a všechny originální. Mohu doporučit.

3 29.10.2020

Čistá depka. Jen si nemůžu pomoct, ale jako bych to už četla nebo viděla - možná svého času v Manželských etudách?

3 29.10.2020

"Zdá se mi, že jsme dali příliš velkou roli právníkům a matematikům na úkor básníků a filosofů." (256)

Srozumitelně a inteligentně seskupené kapitoly z historie filosofie, z níž se Sedláček zaměřuje na ty aspekty a teorie, z nichž se postupně vyvinula ekonomie jako taková. S většinou z nich se člověk už dříve pravděpodobně seznámil, tady jsou však nahlíženy v kontextu dobra a zla, a tedy v relativně novém pohledu.
J

3 29.10.2020

Jako, vůbec to nebylo špatné, naopak. Ale: pár týdnů zpátky jsem četla Mlýn na mumie (aniž bych tušila o podobnosti, obvykle nečtu anotace předem) a nemohla jsem se ubránit srovnání. A za mě Stančík o hvězdičku vede. Pochvala ještě za skvělou grafickou podobu knihy, měla jsem výtisk z knihovny a ta ohmatanost dodávala ještě kus atmosféry navíc. Urbana ještě určitě vyzkouším.

3 29.10.2020

Bohužel jsem se nedostala dál než do třetiny knihy... přišlo mi to neuvěřitelně melodramatické a utahané. Paní zdá se zatím žádnou další knihu nenapsala. Aspoň že tak :)

Přiznám se, že je to jedna z mála knih, kterou jsem nedočetla. Ač jsem se opravdu snažila, protože obvykle vždy vše dočítám, tady to nešlo. Už na začátku je použito tolik oslích můstků a nepravděpodobných náhod, aby nás autor vtáhnul do "děje", že začnete být poněkud na pozoru. No a potom si připadáte jako žáček v lavici, kdy na vás hřímá jedna postava za druhou a káže moudra získaná z jiných knih a od jiných lidí. Prakticky žádná myšlenka není autorova původní, jedná se o souhrn mouder a citátů porůznu posbíraných a slepených do jedné hroudy. Doporučuji snad leda v případě, že nemáte čas, chuť nebo schopnosti alespoň trochu přemýšlet a přijít si na věci sami a máte rádi vše předžvýkáno a předloženo přímo pod nos.

Zajímavá kniha o osudech žen z jedné rodiny odehrávající se v pro nás exotickém Mongolsku. Příběhem se line touha po štěstí, za kterým si každá z hrdinek jde svou cestou. Vypravěčský styl je svým zvláštním způsobem naléhavý a žene čtenáře příběhem vpřed. Přiznám se, že jsem po přečtení měla potřebu dohledat si další informace o Mongolsku a životě tamních lidí vůbec.

3 09.08.2014

Pro začátek: Atkinsonová nepíše o žádném bombastickém odhalení velkého spiknutí, ale popisuje drobnou a často nudnou každodenní práci agentů, kteří mají na starosti lokální záležitosti a konspirace menšího významu. Hlavní hrdinka Julie nastupuje do MI5 jako písařka v osmnácti letech a, i vzhledem ke svému věku, jednoduše dělá svou práci, bez nějakého zvláštního vlasteneckého nadšení. Jak se ale postupně ukáže, minulost má dlouhý stín a práce pro MI5 však s koncem války nekončí. Chytře napsané, zapojující do spolupráce i čtenáře. Kdo čeká lineární děj nebo zásadní špionážní zápletku, bude zklamán. Kdo chce proniknout do atmosféry válečného Londýna prostřednictvím každodenní práce "obyčejné" písařky, bude spokojen.

Nezapomeňte na závěrečnou poznámku autorky, kde uvádí na pravou míru některé historické souvislosti, uvažuje nad podstatou historické fikce a podělí se také o poměrně obsáhlou bibliografii pro případné zájemce o další související informace.

2 29.08.2021

American Dirt (čteno v originále): Na knížku jsem se moc těšila chystala jsem se na vysoké hodnocení, ale když jsem začala číst, ukázalo se, že není ani zdaleka tak dobrá, jak jsem očekávala. Chicano/a a mexickoamerická literatura mě zajímá, i když do češtiny moc knih přeloženo nebylo. Kvůli DP jsem toho z této oblasti načetla spoustu a literární a vypravěčský styl se vůbec nedá srovnat. Použití španělštiny v American Dirt je neohrabané, což cítí i nerodilý mluvčí. A to já Spanglish velmi vítám. Nejhorší je nicméně to, že kniha je plná rasových předsudků a přímo z ní křičí, že je psána z "bílé" perspektivy. Za mě udělala autorka Mexičanům spíše medvědí službu. Mnohem autentičtější čtenářský zážitek z tohoto prostředí lze získat výběrem skutečné mexické nebo mexicko-americké literatury.

2 11.11.2020

Děj se odehrává v Ohiu v roce 1977 a týká se převážně odvěké lidské touhy někam patřit a zároveň být sám sebou. Členové rodiny Leeových, kde otec je čínského původu a matka běloška, zejména děti, se každý sám po své snaží buďto zapadnout a nebo naopak uniknout z maloměstského prostředí, ovládaného nejen společenskými normami 70., potažmo 50. let, ale také všudypřítomnými nesplněnými sny a ambicemi předchozí generace. O tom, jak je důležitá komunikace. Velmi dobře literárně zpracované a velmi smutné. Čteno v originále.

2 29.10.2020

Za 15 minut? Ani náhodou :) Nicméně kniha obsahuje zajímavá, opravdu rychle připravená jídla. Lze využít k normálním dennímu vaření - jen s trochou plánování, co nakoupit cestou z práce. Vypadá a chutná to fakt dobře.

2 06.10.2015

Kniha má poměrně pomalý rozjezd, jakýs takýs děj se začne odehrávat až po nějakých sto stránkách, ale potom postupně graduje, začítáte se víc a víc a konec vás omráčí jakobyste narazili do zdi v plné rychlosti. Klobouk dolů před J. K. R., takhle vyprávět umí málokdo.

2 16.08.2015

Na Muzeum nevinnosti jsem se těšila - mám ráda tlusté knihy a mám ráda i muzea. Prvních 150 stran se četlo dobře, jakmile si zvyknete na všechny beye, hanim a efendi, autor poměrně rychle vtáhne do děje i do prostředí Istanbulu 70. let, o kterém jsem dosud neměla větší povědomí. Potom dál ale bylo čtení čiré utrpení - hlavní hrdina neprodělá za 9 let podrobně v knize popsaných vůbec žádný vývoj, má stále stejné jednání, stále dokola stejné myšlenky. Oceňuji barvitý popis pokrytecké turecké společnosti té doby včetně jejich nekritického adorování všeho "západního" a "evropského", nicméně příběh není natolik nosný, aby bavil celých 600 stran.

2 04.08.2014

Re-reading po cca 20 letech. Už mi přišlo příliš moc shovívavého nadhledu intelektuálních mužů nad pošetilými ženuškami, byť míněno v dobrém. Londýnské postřehy jsou pořád milé a svěží.

1 29.10.2020

Jak to jen...

Myslím, že Oksanen to řekla sama: "Už nějaký čas jsem hledala hlavní postavu pro svůj nový román ... téma i námět už jsem prakticky měla, ale chyběla mi tvář."

Bylo hrozně poznat, jak se snaží našroubovat svůj námět na postavy, kterým to vůbec nesedí, nemají skoro žádný charakter, většina z nich má víceméně jen jednu vlastnost (!), hrozně se pletou, nemají žádný vývoj a člověku jsou totálně lhostejné. A proto to bylo ve výsledku tak špatné, i když pointa je fakt skvělá (nebudu spoilovat).

1 29.10.2020