teresinha komentáře u knih

Bezesporu jeden z mých nejoblíbenějších překladů. Knížka, na kterou jsem nejvíc pyšná. Příběh v dopisech o jedinečném vztahu mezi babičkou a vnučkou. O dospívání, o přátelství, o prvních i posledních láskách. Krásně ho ilustrovala Renata Horová.

23.02.2016

Skvěle obyčejné čtení. Kdybych věděla, že jsou to vlastně tři povídky, asi po té knížce nesáhnu, ale byla by to škoda. První je asi nejlepší, ale v každé si člověk něco najde. Dětský úhel pohledu Petře Soukupové svědčí a příběhům dodává zajímavý rozměr. Je to smutné, trochu drásavé a ryze české. Rozhodně se vyplatí si přečíst!

3 23.02.2016

Co o téhle knížce říct?
1. Je to prima oddechové letní čtení, ale v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Trochu limonáda ale ne nějak moc.
2. Gemma Hardyová rozhodně není jen vykradená Jana Eyrová. Pokud jste Janu Eyrovou četli, budete asi tušit, kudy se bude příběh ubírat, ale na čtenářském zážitku to nic neubírá. Gemma má i pár svých vlastních linií, které jsou zajímavé, takže to opravdu není jen slepá kopie.
3. Časově je příběh zasazený do 60. let 20. století, což občas není moc znát, když se víc začtete. Pár čtenářů rozporovalo některé skutečnosti, které knížku právě přibližují k Eyrové, ale mně to nevadilo. Je to fikce a je mi fuk, zda tou dobou skutečně ve Skotsku byly či nebyly takové školy, kam poslali Gemmu.
4. Konec byl na můj vkus maličko moc srdceryvný a růžovoučký, ale s tím se asi muselo počítat :)
5. Dala bych tomu spíš 3,5 hvězdičky než celé 4

23.02.2016

Tahle Mawerova knížka se mi líbila moc, ale musím uznat, že pro mě měla i spoustu hluchých míst. Hodně z ní kouká autorova nadšenost pro horolezectví a vůbec znalost všech věcí okolo, což jistě po horách lezoucí čtenáři velmi ocení. Na mě tam bylo těchhle detailů a popisů zbytečně moc, v některých pasážích příliš zpomalovaly děj a přiznávám, že mě vlastně nebavily. A už chápu, proč je ta kniha tak tlustá...
V jiném ohledu je to klasická Mawerova kniha s výborným příběhem přesahujícím několik generací a propleteným takovým způsobem, až vám budou oči přecházet. Přesto je to z mého pohledu zatím nejslabší kniha tohohle autora. Nicméně nenechám se odradit a těším se na další :)

3 23.02.2016

Od nové Bridget jsem toho moc nečekala, ale i tak mě vlastně zklamala. Ovšem asi mě to nemůže překvapovat, protože prostě odmítám přijmout koncept Bridget Jonesové bez Marka Darcyho. Možná to zní hloupě a umanutě, ale podle mě to byl hlavní důvod, proč to fungovalo, ten skoro pohádkový motiv prince na bílém koni (byť byl vlastně trošku mrzout) – protože když ho našla taková zoufalka jako Bridget, najde ho každá, a to budilo naděje v milionech holek a žen. Původní knížky jsem četla, když mi bylo asi sedmnáct, osmnáct, a je pravda, že dneska bych po nich už asi nesáhla. Novou Bridget jsem si proto chtěla přečíst asi hlavně z nějakého sentimentu nebo co :)

Helen Fieldingová ale bohužel vykrádá sama sebe, postavila Bridget zase do té pozice opuštěné a nemožné holky, co zoufale potřebuje chlapa. Jen už jí teď není třicet, ale padesát. Myslím, že se autorce nepovedlo, co zamýšlela. Závažností celé situace a Markovou smrtí asi chtěla zabrousit i do vážnějších vod, aby celý příběh nebyla jen ta řachanda o tom, kolik její hrdinka zrovna zhubne/přibere/vypije/sní/vykouří cigaret/sbalí mladých koloušků. Ale podle mě to zkrátka nefunguje.

Jsou tam pěkné momenty, Bridget coby matka, byť splašená, jak je jí vlastní, mě dojímala a pasáže s dětmi mě bavily asi nejvíc. Jenže pak to všechno sklouzlo do spousty stereotypů, a to je fakt škoda. Ale asi od téhle knížky nelze čekat víc. Kdo ví, co bych teď řekla na první dva díly, kdyby se mi dostaly do rukou poprvé.

1 23.02.2016

Zatoulaná Bernadetta je prima čtení poskládané z nejrůznějších částí, jak to teď bývá celkem oblíbené. Je to knížka z mailů, vzkazů a mezi tím vším se odehrává vyprávění z pohledu Bee, což je Bernadettina dcera. Moc dlouho jsem uvažovala, jestli je to vlastně zábavná kniha. Jestli je vtipná. Protože to o ní někteří tvrdí a autorčin druh humoru přirovnávají třeba ke Staříkovi.

Mně to teda jako velká legrace nepřišlo, ale nechápejte mě zle, protože to je z mého pohledu dobře. Bernadetta je hrozně zvláštní postava, zezačátku mi lezla na nervy a nějak se mi nechtělo ji pochopit, ale s každou stránkou to bylo tak nějak lepší. Její dobrodružství je bláznivé jako ona sama a jsou v něm momenty, kdy si budete moct ukroutit hlavu, jak vám to bude připadat nemožné. Ale nějak to všechno dohromady funguje a je to vlastně napínavé až do posledního řádku.

1 23.02.2016

Psí hvězdy jsou dystopie pro velké kluky. Píšu pro kluky, protože je to celkem drsné čtení, ale to neznamená, že by po ní žádná holka nemohla sáhnout. Mně bavila. A píšu pro velké, protože jsem zkrátka trochu zkažená všemi těmi YA dystopiemi, a ačkoliv bych neměla, nemůžu prostě nesrovnávat. Aspoň v tomhle. Ale vím, že to není na místě, Psí hvězdy je dospělácká kniha, která prostě jen žánrem míří do vod, kde to teď v YA dlouho vřelo, ač tuhle ambici nemá ani maličko.

Je to dobré čtení, začátek se mi zdál trochu pomalejší, ale to je možná tím, že mi trvalo si zvyknout na zvláštní jazyk a formu, kterou je tenhle příběh psaný. Ač může někomu připadat nevlídná a vlastně jen na efekt, podle mě to dává smysl. Svět v téhle knize je celý rozsypaný po ničivé epidemii chřipky, kterou téměř nikdo nepřežil. A stejně rozsypaný je i jazyk. Heller nijak neoznačuje přímou řeč, tu a tam se trochu prapodivně mění vyprávěcí perspektiva, ale podle mě to prostě dává smysl a funguje. Po konci první části vás pekelně dojme a to byl ten okamžik, kdy mě vtáhl do děje, začalo se tam toho mnohem víc dít, hlavní hrdina už nepřešlapoval na tom svém letišti, kde má útočiště, a začalo to být i trochu dobrodružství, kde hltáte jednu stránku za druhou.

Zkrátka, je to syrové, maličko strohé a sakra dobré.

7 23.02.2016

Pane jo, takže Zmizelá.
Rozhodně strhující rychlé čtení, Gillian Flynnová umí psát, aby to odsýpalo. A je to děsivé a nemilosrdné a důmyslné a i všechna ta ostatní přídavná jména, která jsou na obálce filmového vydání.
Bavilo mě to, ale...
A ten úplný konec? Ten ke kterém všichni píšou, že je wtf a šílený a co já vím ještě... pro mě tak ohromující nebyl. Promyšlené je to perfektně, do posledního písmenka a tečky. A nemůžu říct, že by mě ten závěr nebavil, je to jeden z nejmrazivějších závěrů knih, co jsem kdy četla. Je dobrý, ale po poslední stránce jsem nezůstala koukat s pusou dokořán. Ale to je vlastně moc dobře.

1 23.02.2016

Moc prima čtení, fakt jo. Jen já mám s Greenem prostě pořád ten stejný problém. Moc od jeho knížek čekám a pak nějak zapomenu, že je to vlastně „jen YA“. A klidně mě kamenujte, já to myslím dobře, protože v rámci YA je to skvělé čtení, opravdu perfektní.

A stejně jako loni Aljašku jsem tuhle knížku přečetla docela rychle a o Vánocích a mám na ni vlastně skoro stejný názor, můžu tu větu klidně zkopírovat: „John Green se u mě pohyboval mezi okamžiky, kdy mi to celé přišlo hloupé a prázdné a pozérské, plné zbytečných mouder a postavy mi byly cizí, nezajímalo mě, co s nimi bude… pak se to ale přehouplo a mně se začalo zdát, že to funguje.“

Asi to bude tím, že Green píše vlastně pořád stejně, má podobné postavy, svým způsobem i podobné zápletky. Margo je Aljašce vlastně docela podobná, až je to trochu otravné. Nicméně se mi líbil ten nápad s papírovými městy obecně, to je fakt podařený a povedený

23.02.2016

Líbilo se mi to opravdu moc. Krásně se to čte a nápad s hrdinkou, která se rodí stále znovu a znovu a kolem ní probíhají dějiny a události 20. století pokaždé na trochu jiný způsob, je perfektní. Autorce to krásně funguje, všechno do sebe zapadá a ani na vteřinu jsem se nenudila. Jen konec mi přišel vlastně takový hluchý. Proto to není za pět hvězdiček.

23.02.2016

Mapa Anny, soubor povídek, který se mi moc líbil, ač já na povídkové knihy moc nejsem. Nemám ráda zkratkovitost a stručnost, která z téhle formy nutně trochu vyplývá. Mám radši příběhy rozkročené přes několik generací a komplikovaně zamotané zápletky. Ale Marek Šindelka píše moc citlivě a svěže, že mi ani ta úspornost nevadí. Mapa Anny je několik příběhů v jednom, několik map o lidech a jejich osudech, o vztazích, láskách a neláskách a jejich problémech. Každá povídka je perfektně vypointovaná, a jestli tuhle knížku budete číst, spolehněte se, že se tam někde mezi řádky určitě najdete. Šindelka totiž dovede uhodit hřebíček na spoustu hlaviček.

3 23.02.2016

Knížka, v které se dozvíte, že každý z nás má svou vnitřní piraňu.
A je jen na vás, jestli ji necháte, aby vás sežrala, nebo se jí postavíte a zaplavete si s ní.

Trochu bláznivý příběh o překonávání vlastního strachu (Co myslíte, fakt si Stanley Potts, hlavní hrdina, zaplave s piraňami?), kde vedle masožravých rybek, pouti a cikánky, co věští ze svitu měsíce, najdete vypečené panáčky a pinsektora Minysterstva pro anyhilaci trablů a lapálií (dále jen MATLA), který řeší leklé ostudňácké průšvihy...
Přečtěte si to, je to přesnácky boží! :)

1 23.02.2016

Tak jo, tohohle vraha jsem si netipla. Ale on to vlastně mohl být kdokoliv. Nevím, jestli je to pro detektivku dobře, nebo špatně, ale každopádně musím říct, že se mi Hedvábník četl ještě o maličko líp než Volání kukačky. Má trochu víc spádu a akce a hlavně mě prostě moc baví Cormoran Strike a to úplně stačí :)

23.02.2016

Takže. Vlastně docela dobrý. Ten konec mě opravdu zaskočil, to musím autorce přiznat. WTF moment na konci je fakt veliký.
Ale jinak
je to celé psané tak nějak
na efekt
občas s přesně takovýmhle členěním
odstavců
což mě neskutečně točilo :)

1 23.02.2016

Báječná kniha, která vás provede napříč kusem české historie. Dozvíte se spoustu věcí o fotografování, českém maloměstě i německém velkoměstě na přelomu století, pražské prvorepublikové smetánce i o Františku Drtikolovi samotném, samozřejmě. Moc mě to bavilo, všechny příměry a lehkost, s kterou Němec dovede fabulovat. Jen ten konec mě moc nebavil, posledních tak sto stran bylo maličko rozplizlých a na mě asi moc esotericky budhistických. Ale takový asi byl i Drtikol, žejo :)

2 23.02.2016

Asi jsem zklamaná. Nebyl to ten Mawer, kterého bych čekala. Příběh byl zajímavý jen z tak z poloviny, maličko se to tváří jako brownovina, ale vlastně ani trochu, když se začtete. Hlavní hrdina mi moc nepřirostl k srdci, jeho věčné potácení se kolem osobních problémů mě nebavilo a vlastně mi bylo jedno, co se mu odehrávalo v hlavě a životě. Potíže duchovního s přikázáními, hlavně s tím, které káže nesesmilníš, židovské jméno a pochybný původ vedoucí až do nacistického Německa, k tomu navrch podivné dětství. A do toho objev svitku s Jidášovým svědectvím, které má křesťanskou víru obrátit vzhůru nohama... blah. Některé pasáže byly tak špatně čitelné a blbě formulované, že to možná bylo maličko i překladem.

1 23.02.2016

Milé cestovací čtení se spoustou ale. Viděla jsem film dřív, než jsem četla knihu, takže jsem od ní úplně upřímně neměla velká očekávání, protože film mě zrovna nenadchl. Ale knížka se mi hodila na dvoutýdenní putování pod stan, přišla mi tematická :)
Jsou v ní moc pěkné pasáže, kdy autorka popisuje trek jako takový, jaké to bylo ujít tu dálku, s čím vším se potýkala, koho potkala, co ji trápilo a těšilo, jak úžasná kolem ní byla příroda a kudy všude šla. To mě bavilo moc.
Pak je tu ale ještě druhá linie příběhu, která popisuje, proč vlastně se Cheryl na tuhle pouť vydala. A ta je děsně ukňouraná, řešivá a z mého pohledu trochu pitomá a zbytečná. Nebo spíš zbytečně příliš rozvinutá. A nadsazená. Ono to totiž vypadá, jako by se jí děly bůhvíjaké hrozné věci. Neděly. Něco si zažila, něčím si prošla, ale víte jak...
A překlad taky bohužel není z nejlepších. Perly tipu Blikej, blikej hvězdičko či chtěl bych být tvým čistým přítelem (jako ona se během té cesty moc nemyla, ale počítám, že tak to asi autorka nemyslela :D) jsou na každé druhé stránce. Škoda.

2 23.02.2016

Tak jo, vzdávám tuhle knihu, asi opravdu není pro mě... Nechala jsem se zlákat na pěknou obálku a zajímavou anotaci, která slibovala něco, co jsem uvnitř na stránkách nenašla. Hlavní hrdinka je ukňouraná sebestředná téměř čtyřicetiletá svobodná učitelka, která neřeší nic než sebe a svoje pocity a bolístky, což se víc jak dvě stě stran vydržet nedá. Přečetla jsem si ještě poslední tři, takže myslím, že mám z knihy naprosto celistvý dojem.

23.02.2016

Nejsem vyloženě čtenář poezie, ale sbírka Olgy Stehlíkové i ona sama mě zaujala na čtení před Magnesiou Literou. Její Týdny jsou civilní výpovědí a básněmi plných obyčejných věcí, pro každý den jich tam je pár. Tedy kromě neděle, to si prý má čtenář básnit sám :) Dost jich je o fádních stránkách života, které máme ale všichni vlastně moc rádi. Dost jich je smutných a o lidských selháních. Autorka umí uhodit hřebík na hlavičku, vystihnout atmosféru v pár písmenech. Pěkně se mi to četlo.

2 23.02.2016

Já nevím, nejspíš se zařadím mezi ty, které Fangirl nenadchla. Moc nás není :D Ale nemůžu si pomoct, Eleanor a Park měli jisté kouzlo a něco navíc, co mi v téhle knížce chybělo. Celý nápad se Simonem Snowem alias Harry Potterem a fanfikcí je prima, ale nějak jsem se pro to nedovedla nadchnout. Asi že to byla jen Harryho kopie. A asi mi to přišlo až moc ujeté a hlavní hrdinka pošahaná introvertka, nemám pro tohle moc pochopení a vlastně ani pro samotné fanfikce... Ta holka se přece chovala jako úplná husa! Až mě to mrzí.

3 23.02.2016