teresinha komentáře u knih

Co se ztratilo je hrozně milá knížka, až mě to překvapilo. Má několik časových a dějových linek a všechno se točí kolem jednoho britského nákupního centra. Zachycuje jeho mikrosvět a osudy lidí, kteří jím procházejí, ať už coby zákazníci, zaměstnanci obchodů, členové ochranky… na každého má nějaký vliv a zanechalo stopu. Dobrou nebo špatnou. Autorka staví příběhy, které nakonec proplétá, všechno se vším souvisí. A je to takové opravdové. Celou knihu drží pohromadě dětská hrdinka, jež je tou, co se ztratí. Ovšem název se dá vykládat v mnoha jiných rovinách. Trochu symbolicky. Ale na to přijdete sami, jestli se vám bude chtít číst ;)

3 23.02.2016

První vjem: Nelíbí se mi česká obálka, ani trochu, nešikovně opsaný originál, proč vlastně? Kniha se nemá soudit podle obalu, ale v tomhle případě to nejde. Kdybych o knížce nic nevěděla, ani po ní nesáhnu. V kindlu ta obálka naštěstí není tolik vidět…

Druhý vjem: Je to young adult, ale asi jsem čekala maličko víc. Ani nevím proč. Mezi všemi těmi paranormálními a dystopickými knihami je to v tomhle žánru malý zázrak. Ale já chtěla víc. Tuhle knížku navíc nejde číst jinak, než že víte, že to zkrátka nedopadne dobře. Celou dobu jen dumáte, který z nich to bude a proč. Nebo snad oba? Green hodně píše o klišé v knihách o rakovině, ale přitom jich taky spoustu vypouští. Některé pasáže byly tak trapně patetické, omlouvám se, nemůžu jinak, prostě mi to tak přišlo. Ale takováhle kniha, kniha o rakovině, o umírání, o umírání dětí… ta se asi jinak napsat nedá. To téma je tak těžké a bolavé, že ho jinak nejspíš uchopit nejde.

Třetí vjem: Je to neskutečně rychle čtivé, spolkne vás to v první kapitole a vyplivne na konci, a je jen na vás, jak se během téhle jízdy necháte emočně rozjitřit. Chvíli jsem uvažovala jen o třech hvězdičkách, ale to ve srovnání se svými jinými hodnoceními prostě nemůžu. Je to vlastně výborná kniha. V rámci možností.

2 23.02.2016

Rudiš mě baví, tudíž mě bavil i Grandhotel. Samozřejmě jsem viděla i film a samozřejmě se nemůžu a nedovedu vyhnout srovnávání. Ačkoli jsou to v zásadě dva dost jiné příběhy. O to mě ta knížka vlastně víc bavila, jak je jiná. Jak je tam spousta věcí navíc a vlastně líp. Ale pořád chápu, že film je jen adaptace, jasně :)
Mám ráda Rudišovy divné charaktery, pravda, on asi normálního hrdinu napsat neumí a to, co jiným může přijít jako póza a stylizace, to já mu věřím. Přijde mi to současné, věrné, dobře napsané a Fleischman je zkrátka strašně fajn mimoň. Baví mě, jak mluví, myslí, dýchá, kouká na mraky, všechno… a zas bych jela na výlet na Ještěd! :)

23.02.2016

Vůbec jsem nečekala, že to bude takhle dobré. No, možná maličko čekala, ale stejně mě to překvapilo. Zahanbeně přiznávám, že jsem dosud o téhle knížce vlastně moc nevěděla, kromě toho, že ji četl ten blázen, co zastřelil Lennona… a tak jsem si myslela, že je bůhví jak pekelná nebo co :) A přitom je to tak obyčejně pěkně poskládaný příběh. Dovedu si představit, že ve své době byla trochu kontroverzní, ale líbí se mi, jak je nadčasová. Poprvé vyšla v padesátých letech minulého století a pořád funguje. Občas na vás sice vyskočí slova jako mazavka, prokrindapána nebo ostopéro, ale Holden je puberťák jako každý jiný a tyhle malé připomínky, že knížka není úplně „dnešní“ mě vlastně moc bavily.

23.02.2016

Noční hlídka byla mou třetí knihou od Sarah Watersové. A můj čtenářský zážitek je podobný, ačkoli je každá kniha docela jiná. Možná proto, že jsou svým způsobem stejné. Nedává to smysl? První jsem četla Špičkou jazyka, ze zvědavosti a kvůli tomu, kolik se kolem toho namluvilo. Bavila mě moc, proto jsem sáhla po Malém vetřelci, který pro mě byl trochu zklamáním, nejspíš kvůli tomu přídechu paranormálna, který jsem nečekala. Ale Noční hlídka je zase báječné čtení. Watersová má historii v malíčku a z jejích knížek to dýchá, jsou autentické, pravdivé a civilní. Noční hlídka v sobě snoubí příběhy několika lidí, které se samozřejmě v určité části vyprávění prolnou. Zajímavé je i retrospektivní pojetí, Watersová vypráví pozpátku. Začínáme v roce 1947 v Londýně poničeném válkou a putujeme zpátky přes rok 1944 až k roku 1941, kde to všechno začalo, kde se hlavní hrdinové potkali a poznali. Bavilo mě to, tenhle způsob vyprávění způsobí, že spoustu věcí pochopíte až zpětně a na konci, ale na druhou stranu u řady událostí máte dojem, že tak trochu koukáte spisovatelce pod pero, protože vy už přece víte, jak to dopadne, což vyvolává ve čtenáři úžasný pocit důležitosti. Noční hlídka je skvělá kniha, nejsem zrovna příznivcem historických románů a válečných příběhů, ale způsob, jakým je podává Sarah Watersová, mě dokáže pohltit. Proto si od ní určitě přečtu ještě něco dalšího.

23.02.2016

Během čtení Prázdného místa jsem na příběh samotný tolikrát změnila názor, až mě to překvapuje. Moje hodnocení je tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, spíš se ale kloním ke čtyřem. Nakonec si myslím, že je to vlastně celkem prima kniha, jen by jí prospělo trošku proškrtat. Rowlingová bezesporu těží ze svého vypravěčského umu, ale občas tíhne k přílišné rozvleklosti a obšírnosti. Zorientovat se v postavách mi trvalo minimálně prvních sto stran... pak mě to začalo bavit a to maloměstské panoptikum najednou trošku dávalo smysl.

Přesto si myslím, že příběhů, odboček a lidských osudů je tam na jednu knihu trochu moc. Rowlingové se podařilo vystihnout atmosféru žabomyších válek o moc a posty, obyčejnou nenávist a závist, klepy a pokroucené vztahy, jejichž kořeny sahají až bůhvíkam... v některé z recenzí jsem si přečetla, že hlavní hrdinkou celé knihy je Krystal. Já si to nemyslím. Nebo ne tak úplně. Krystal je určitě postavou, která na sebe strhne pozornost už z podstaty, možná malinko prvoplánově zkrátka tím, jaký jí autorka napsala život. Mojí hlavní hrdinkou a postavou je ale Sukhwinder Jawanda. Nenápadná holka, co má spoustu problémů sama se sebou. Holka, která vlastně nikoho nezajímá. Proplouvá knihou, ani si jí nevšimnete. Jako naprosto příznakové vnímám, že jsem si ji dlouhou dobu pletla s její matkou Parminder, ačkoli je to možná těmi indickými jmény... až na konci celé knihy mi přišlo, že vyjde najevo, jak je vlastně zajímavá. Takže pokud jste se ještě nezačetli, ale chystáte se, všimněte si jí dřív než já, zaslouží si to :)

4 23.02.2016

Nejsem detektivkový čtenář, takže jsem rozuzlení odhalila opravdu na posledních stránkách a byla napjatá jak kšandy vlastně do až konce. Bavilo mě to, mělo to spád trošku víc než Prázdné místo. Ač co do počtu stran si tyhle knížky můžou směle konkurovat, tenhle detektivní příběh není tolik rozmělněný, což byla jedna z věcí, kterou mnozí právě Prázdnému místu vyčítali.

Nečekejte žádné literární zážitky, je to ryzí detektivka, hlavní hrdina s poměrně střeleným jménem Cormoran Strike je maličko v drsňáckém stylu Harryho Holea, což je sice trochu klišé, ale nepůsobí nijak nesnesitelně a vlastně mi byl sympatický. Fandím mu a těším se na další příběhy.

2 23.02.2016

Tak jsem to přeci jen dočetla. Dalo mi to zabrat, chvílemi jsem dokonce uvažovala pouze o dvou hvězdičkách. Ale nakonec za tři. Protože je to Irving a mám jeho psaní moc ráda. I v téhle knize propletl spoustu charakterů a příběhů, jen si zkrátka myslím, že se příliš upnul na jednu jedinou vlastnost, dá-li se to tak nazvat. Většina postav nebyla zajímavá ničím jiným, než svou zvláštní sexuální orientací. Najdete tu gaye, bisexuály, transvestity, na co si vzpomenete…

Příběh jako takový je zase široce rozkročen napříč několika generacemi, jak je to autorovi vlastní. Bohužel ale kromě těchto „podivností“ není na lidech v něm vlastně nic zajímavého, a to je veliká škoda. Rozhodně nejsem žádný homofob, mám mezi gayi i několik dobrých kamarádů a je to určitě i dobré téma k zpracování v knize, jaký je k nim postoj veřejnosti, rodiny, jak se vše vyvíjí a posouvá… ale zkrátka se mi zdálo, že tomu schází něco navíc, aby to nebyla jen studie o „jinak“ orientovaných lidech. Irving se tím snažil jistě dát najevo, že jinakost není špatná, ale bohužel mám dojem, že se mu podařil pravý opak. A to je fakt škoda.

2 23.02.2016

Když jsem dočetla Hvězdy nám nepřály, byla jsem maličko zklamaná, asi jsem od Greena čekala něco víc a tak nějak jsem byla naladěná na to, že to špatně dopadne. U Aljašky to bylo jinak. Věděla jsem, že to zase není pohádka s dobrým koncem, ale vlastně jsem vůbec netušila, o čem ta knížka je, nečetla jsem ani anotaci. Jestli jste ji taky ještě nečetli a máte to v plánu, doporučuju udělat to samé. Nic si nikde o téhle knížce nečtěte. Je totiž neskutečně těžké o ní cokoli napsat a vyhnout se tomu obrovskému spoileru, který na vás čeká přibližně za polovinou…

Takže, co mám napsat? :) Přečetla jsem ji docela rychle, ale o Vánocích je tak nějak víc času. John Green se u mě pohyboval mezi okamžiky, kdy mi to celé přišlo hloupé a prázdné a pozérské, plné zbytečných mouder a postavy mi byly cizí, nezajímalo mě, co s nimi bude… pak se to ale přehouplo a mně se začalo zdát, že to funguje. Ovšem je znát, že jde o jeho prvotinu, Hvězdy mi přišly lepší.

1 23.02.2016

Není nad to, když vás nadchne kniha, od které vlastně nic nečekáte. Přesně tohle se mi stalo s novým Hosseinim. Nic jiného jsem od autora zatím nečetla, ani jsem se nechystala a k téhle knížce jsem se dostala vlastně trochu omylem. A spletenec příběhů, osudů a postav, které v něm napříč generacemi a státy vystupují, mě do sebe vtáhl asi po třech stránkách.
Na první pohled vypadá jako něco, co nám může být velmi vzdálené, problémy Afghánistánu jsou mi docela cizí, kromě toho, co se objevilo a objevuje ve zprávách, jsem toho moc nevěděla a ani jsem se o tom nepídila. Ale tahle knížka není o Afghánistánu nebo Afgháncích. Je o lidech a jejich životech. Vlastně je jedno, kde žijí a odkud pocházejí. Ano, je tam určitě silná přidaná hodnota a genius loci díky autorovu původu, ale lidé samotní jsou opravdu důležitější. Je to báječná mozaika charakterů, které stránku za stránkou rostou a vyvíjejí se a alespoň v jednom se podle mě každý trochu najde. Nemůžu než dát plný počet a uvažuju, co dalšího si od autora přečtu!

6 23.02.2016

Přečíst Severozápad mi trvalo necelý měsíc, což je na mě a moje „soukromé“ čtení docela výkon. Není to tím, že by tahle knížka byla nějak ultračtivá. Jen je zkrátka dobrá a nebudete ji chtít pustit z ruky, i když způsob, kterým je napsaná možná každému nesedne.
V anotaci se píše, že je to příběh města, a lépe se to snad vyjádřit ani nedá. Londýn je tu všudypřítomný, na každé stránce, v každém řádku za každým písmenkem. Některé postavy se v něm možná maličko rozmělní a ztratí jasné obrysy, což byla jedna z věcí, která mi vadila. I přesto, že jsem tuhle knížku četla celkem „v kuse“, občas jsem se ztrácela a chvilku mi trvalo, než jsem si srovnala, kdo, co, kde a proč. Svádí to k spoustě metafor a přirovnání, jako je mozaika charakterů, prolínání sociálních vrstev, pestrobarevná koláž… I obálka sama o sobě něco vyjadřuje, Londýn coby křižovatka osudů, ale to už jsem moc patetická :)
Zadie Smithová píše výborně, neotřele a dynamicky, hraje si s typografií a grafickou stránkou, což textu často dodává na významech, a to mě bavilo. Zkrátka je to skvělé čtení, které můžu jedině doporučit.

1 23.02.2016

Nápad mě nadchl, začátek vtáhl, ale asi tak v polovině jsem se začala nudit. Najednou to celé moc zavánělo tajnými společenstvími, kolem pobíhali podivní chlápci v hábitech a zaklínali se receptem na nesmrtelnost. Takhle jsem si moderní knihomolský příběh říznutý online světem fakt nepředstavovala. Ale závěr to vylepšil. Pointa sice vypadá obyčejně ve srovnání s tím, co vypadalo, že z toho vyleze, ale já jsem za to ráda. Závěr je maličko patetický, ale zároveň veškerou předešlou patetičnost stírá. Až si to přečtete, pochopíte, jak to myslím. Tři hvězdičky jsou možná málo, je to příjemné čtivo, ale v mých očích to výš nedosáhne. To však neznamená, že jsem se nebavila, chcete-li malou hipstersky geekovskou jednohubku, nebudete zklamaní :)

1 23.02.2016

Nějak vám nevím, co si s touhle knihou počít. Možná to na mě byl trochu moc velký karneval. Není to špatné čtení, jen mně to prostě asi nesedlo, maličko jsem se ztrácela mezi všemi těmi postavami a výjevy Mouchovy (upřímně, maličko choré) mysli. Ale nenechte se odradit, máte-li rádi trochu šáhlé knihy se skvěle vystiženým geniem loci, nezklame vás to ;)

23.02.2016

Tak jsem dočetla druhou knihu od Simona Mawera a zase mě dostal. Příběh dívky, která má hned několik jmen, mě vážně pohltil, ač to zní jako to největší klišé. Ale je to prostě tak, bavilo mě to, hltala jsem každé písmenko a byla jsem zvědavá. Nejsem historik, ale působilo to na mě věrně, vykonstruované v pozitivním slova smyslu. A konec mě překvapil. Z velké části asi proto, že jsem měla e-knihu a Kniha Zlín má na závěr ještě poměrně velkou ukázku ze Skleněného pokoje, takže moje čtečka ukazovala, že schází ještě 10% a najednou byl konec a já na ten poslední odstavec koukala jak zjara :) Zkrátka myslím, že mám nového oblíbeného autora a asi se brzy vrhnu na nějakou další jeho knihu.

2 23.02.2016

Přečíst tuhle knížku mi trvalo hříšně dlouho na to, jak mě bavila a jak moc čtivá je. Bylo to svěží a odsýpalo to a vlastně to bylo tragikomicky smutné. Být hlavním hrdinou, mlátím hlavou do zdi nad absurdností dnešního světa. Nemám slovo globalizace moc ráda, ale tady dýchá z každého řádku. A fakt, že je děj zasazen do Saúdské Arábie a červená nit příběhu se motá kolem nekonečného čekání uprostřed pouště na neuchopitelnou a maličko surreálnou postavu krále (Godota v pravém slova smyslu), absurdnosti ještě přikládá. Co myslíte, přijede nakonec? :)

23.02.2016

Železná pohádka o železném muži, ve které „rachtá a skřípe“ každé písmeno. Což jsem si trochu vypůjčila z anotace a doslovu, ale ona je to pravda a perfektně to vystihuje náladu tohohle příběhu. Přečtete ji cobydup na dva nádechy – ten druhý bude patřit ilustracím, které jsou vážně podařené. Je to taková knížka do kabelky na trošku delší cestu tramvají, ale plná zajímavých myšlenek. Sice pohádkových, ale stejně se neubráníte uvažování, co tahle moderní pohádka vlastně znamená.

2 23.02.2016

Hruškadóttir je krásný křehký příběh, který mě bavil hlavně tím, jak opravdový a skutečný byl. Jana Šrámková píše bez jakýchkoli příkras, úplně obyčejně, a to je na téhle novelce to nejlepší. Na nic si nehraje. Je to prosté vyprávění o jedné tragédii a několika lidských osudech. Nečekejte žádná dramata, na těch pár stránkách pro ně ani není prostor a je to dobře. Čekala jsem od téhle knížky hodně a ani trošku mě nezklamala.

3 23.02.2016

Jak říká sám Wouk, Zákonodárce je lehkovážný román o tom, jak je nemožné napsat román o Mojžíšovi, a myslím, že nikdo by to nevystihl lépe. Nejsem zrovna fanouškem epistolárních příběhů, většinou mě zklamaly (pokud nepočítám Werthera, samozřejmě :)), ale tady to tak nějak funguje. Stránky jsou plné postav a postaviček a chvílemi absurdního děje, nad kterým se budete pousmívat a říkat si, jak on je ten Hollywood pitomej, prostoduchej a jenom navoněné pozlátko. Wouk vám dodá pocit, že vy jste nad věcí. Celou knížku zhltnete za pár dní, ne-li hodin a dojmete se u epilogu. Víc nepotřebujete vědět!

1 23.02.2016

Citrónový koláč je strašně zvláštní kniha. Zvláštní příběh. A tak to jistě autorka chtěla. Možná až moc, na můj vkus. Originalitu jí nikdo neupře, čte se to celkem pěkně a po první třetině to i celkem odsýpá. Ale zkrátka se mi zdálo, že z toho právě čiší až moc velká snaha o výjimečnost. S hlavní hrdinkou, Rose, strávíme v zásadě celé její dětství a dospívání, ovšem kdybych na to nebyla upozorňována v textu, asi bych si nevšimla, že čas na stránkách letí tak rychle. Tahle holčička a holka myslí a mluví stejně v devíti jako ve dvaceti a to podle mě knížce hrozně moc ubírá, protože v ní schází vývoj.

Neříkám, že je to špatná kniha, chápu, proč jsou z ní někteří úplně nadšení. Ale mě moc nezaujala. Nebo jsem ji četa ve špatnou dobu a špatně naladěná, čerti vědí.

23.02.2016

O Jandy Nelsonové se říká, že je nový John Green. To ale není úplně pravda, Jandy je totiž originál a na rozdíl od Johna je ohromný pozitivista a životní optimista. Její příběhy dojímají, ale ne proto, že v nich někdo umře a čtenář pak zajde žalem, kdepak. Z téhle knihy čiší tolik pozitivní energie. Miluju její imaginativnost a jazyk, kterým to vyjadřuje. Obrazy, které kreslí svými písmeny tak dobře, že se chcete utopit mezi řádky.

Dám ti slunce je sice pořád YA a má i milostnou zápletku (hned několik, ale nebojte :D), ovšem středobodem příběhu je rodina. Rozbitá a slepovaná a s chybějícími kousky. A s novými kousky. Přitom je ten příběh tak strašně moc obyčejný, tak realistický a surreálný zároveň. Nevěříte? Přečtěte si to :)

5 23.02.2016