thorir komentáře u knih

Šílená a geniální parodie na Pána prstenů a další fantasy a SF. Doporučila mi to kamarádka, přečetl jsem to za den a jsem rád, že to mám za sebou. Přesně takto. Je to geniální i stupidní zároveň, přesto je to čtivé a neuvěřitelně zábavné. Ano, byly chvíle, kdy jsem chtěl knihu odložit s pocitem naprosté trapnosti, abych se o půl odstavce dál královsky bavil. Ano, je to strašlivě překombinované, je to šílené, je to absurdní. Zároveň je to svým způsobem geniální, vtipné, nelze neobdivovat autorovu ulítlou představivost. Je to brakový skvost, tento protimluv to přesně vystihuje. Přečtení v žádném případě nelituji.

7 03.10.2020

„V kapse na koleni mám pásek plátna v celofánu veliký jako tabulka čokolády, pod nímž drží pět nebo šest mléčně bílých tablet. Na pásku je nápis Pervitin. Tablety proti únavě, řekl dr. Sperrling. Otevřu kapsu a z podložkyutrhnu nejprve dva, pak tři z těchto plátků, na chvíli si z obličeje sundám dýchací masku a začnu tablety žvýkat. Jsou příšerně hořké a moučné, nemám ale nic na zapití.“
„Po chvíli začínají účinkovat: Motor běží čistě a klidně. Jsem bdělý, v uších mi duní tlukot srdce. Proč je obloha najednou tak jasná, oči mě v ostrém světle bolí. Ten jas je téměř nesnesitelný; když si volnou rukou zastíním oči, je to lepší. Motor teď vrčí plynule a bez vibrací – daleko, hrozně daleko. Tady nahoře je skoro ticho. Všechno je nepodstatné a abstraktní. Daleko od skutečného světa, jako bych se sám vznášel nad svým letadlem.“

Autor vypráví příběh vzestupu třetí říše a druhé světové války ze zcela jiného úhlu. Pohled je to nesmírně zajímavý. Kniha je čtivá, čtenář mnohdy jen nevěřícně kroutí hlavou. Autor ukazuje vliv povzbuzujících drog na válečné operace, ve všech složkách pozemních vojsk, letectva i námořnictva. Jejich roli v úspěchu tažení, nabuzené vojáky schopné rozdrtit nepřítele. Popisuje počátky a důvody zkoumání účinků drog. Popisuje zcela jinou dobu, dobu, kdy pervitin a podobné byl považován za něco normálního a k dispozici každému. Ukazuje vliv povzbuzujících prostředků na samotného Hitlera, prostřednictvím jeho osobního lékaře. Mnohé z toho jsou pravděpodobně spekulace, nicméně autor vše vysvětluje a dokládá, tam kde spekuluje, tam na to upozorní. Vysvětluje tím jeho chování, úbytek mentálních schopností, změny jednání, paranoiu, rozpad osobnosti. Kniha je rozhodně zajímavým doplňkem studia dějin druhé světové války. Doporučuji.

28 07.06.2020

„… jenže, zatraceně, bez ohledu na to, kolikrát si spálíte prsty, musíte přece lidem věřit. Jinak se z vás stane poustevník v jeskyni a budete spát s jedním okem otevřeným. Člověk nikdy nemůže být stoprocentně bezpečný; už jen být naživu je hrozně nebezpečné … a nakonec smrtelně nebezpečné.“

Odmazávám si další dluh ze seznamu mistrovských děl SF. Od R. A. Heinleina jsem toho v minulosti přečetl docela dost a stále mi toho hodně zbývá. Novela nese jeho typický rukopis. Je to čtivé a zábavné, příběh je chytlavý. Hlavní hrdina je sympatický, čtenář mu fandí od první stránky. Záporáci jsou zlí, jak se patří. Nechybí ani klasicky Heinleinovské utopistické myšlení. Úroveň techniky a představ je úsměvná a odpovídá době vzniku knihy. Předvídat budoucnost je nemožné, zvlášť když se ona „budoucnost“ odehrává, z našeho pohledu, dvacet let v minulosti. Jeden výrazný prorocký motiv tam však je, něco co přesně vystihuje citace v závěru tohoto komentáře. Něco, na co teprve nyní přicházejí specialisté na umělou inteligenci.

„Co je poslední věc, která se kdy zautomatizuje? Odpověď: domácnost každé hospodyňky.“

Všem fandům klasických SF doporučuji.

38 07.06.2020

„Já jsem inkvizitor. Byl jsem jím celý svůj život. Vím, že jsem v obraně Zlatého trůnu na správné straně. Pokud se jednotky inkvizice a ostatních vznešených institucí Impéria rozhodly – ve své ignoranci – tvrdit něco jiného, pak se mýlí ony, ne já.“

„Neměl oči. Tohle si vybavuji naprosto jasně. Plameny mu je vypálily. Neměl oči, a přesto se děsil světla.“

Čas od času se vracím do starých oblíbených světů, vzpomínám na doby, kdy jsem hltal jeden příběh za druhým, na doby fascinace a objevování, pátrání a poznávání. Ty novely a povídky s sebou nesou skvělé vzpomínky. Tohle je ukázkový případ takového výletu do minulosti. Byly doby, kdy jsem hltal jeden WH40k příběh za druhým. Ten svět je perverzním způsobem fascinující. Temná budoucnost lidstva, tyranské impérium, beznaděj, pokušení Warpu, nakonec smrt a všeprostupující odporný Chaos. Jedinec neznamená nic, slabí jsou potravou pro silné. Narodit se do takového světa znamená být odsouzen k životu v beznaději, tedy pokud nejste majetný obchodník, potomek planetární šlechty, bezejmenný hrdina, Adeptus Astartes, nebo Inkvizitor. Ti „hodní“ vlastně vůbec nejsou tak hodní. A ti „zlí“, ti vám zaživa sežerou střeva a vnitřnosti, do kůže vyryjí odporné symboly, ze kterých vám bude špatně, vytečou vám oči z důlků, a jak budete umírat, uslyšíte lahodný smích démonů a temných bohů chaosu. Vaše smrt bude prázdná a zbytečná. Tolik k zářivé budoucnosti lidstva ve čtyřicátém prvním miléniu.

Kniha jako celek je zábavná a čtivá, klasický akční Abnett a klasický, rozporuplný, Eisenhorn. Povídky mají sice různou kvalitu, přesto jsou nadprůměrné. Povídky obvykle nečtu, připadají mi krátké (sic!), nedostatečné v budování děje a zkrátka celkově neuspokojivé. Tady to neplatí. Atmosféra je hutná od začátku. Hned první povídka „Mor“ je skvělá. Temná atmosféra, tušení něčeho odporného, slabost a nákaza chaosem jsou patrné od prvních odstavců. Vším prostupuje typický gotický svět a středověká atmosféra, tolik typická právě pro WH40k. Některé povídky jsou akční, jiné hororové, další detektivní. Překlenují množství světů, od městské dystopie po feudální světy. Čtenář se nenudí. Povídka Kuriozita pak připomene jednu Francouzkou venkovskou legendu z 18. stol., zkouška víry v Boha Cíšaře. Některé povídky mají za protagonistu přímo Eisenhorna, v jiných jsou další postavy. Vše směřuje k závěrečné novele Magos. Všem fandům WH40k světa a inkvizitora Eisenhorna rozhodně doporučuji.

Z čeho již tak nadšený nejsem, jsou chyby v překladu, podivnosti jakoby přeložené strojově, místy snad dokonce nerespektování terminologie světa. Hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu, ale zamrzí to.

„Pak jeden z Orlů zkázy rozluštil obscénní nápis na vlajkách Chaosu, které byly vztyčeny za hradbami. Stálo tam … Stálo tam jediné slovo. Jediné obscénní slovo. Jediné zatracené, odporné slovo, na které se od té doby snažím zapomenout.“

16 07.06.2020

„Klidně popírali to, co bylo samozřejmé, totiž že jsme vůbec kdy poznali ten zběsilý svět, kdy smrt člověka byla stejně běžná jako smrt mouchy, to přesně vymezené barbarství, to vypočítané delirium, to uvěznění, jež s sebou přinášelo naprostou lhostejnost ke všemu, co nesouviselo s přítomností, ten pach smrti, který omamoval všechny, pokud je nezabíjel; popírali dokonce i to, že jsme byli tím otupělým národem, jehož jedna polovina napěchovaná v peci krematoria se denně vypařovala komínem jako hustý dým, zatímco druhá čekala v poutech nemohoucnosti a strachu, až na ni dojde řada.“

„Pamětí se mu míhala čísla a říkal si, že následkem těch asi třiceti morových ran, které se v dějinách vyskytly, zemřelo skoro sto milionů lidí. Ale co je to sto milionů mrtvých? Kdo byl ve válce, ví tak trochu, co je to mrtvý. A protože mrtvý člověk má váhu, jen když ho někdo viděl mrtvého, sto milionů mrtvol roztroušených v průběhu dějin je jenom chýra ve fantazii.“

Téměř si pokládám si otázku, kdy jindy číst tento román než v době zuřící světové pandemie? Ano, možná jdu s davem a možná tím podléhám populární vlně, kterou jindy odmítám. Nevadí. Příběh je jednoduchý a geniální zároveň. Jednoduchý a přímočarý děj na jedné straně je podán dokonalým jazykem. Dlouho jsem si z beletristické knihy nevypsal tolik citací. Je v tom síla, síla nekonformity, síla odvahy a odporu proti strachu a panice vedoucích k ovládnutí davu. Mor je prostředkem k tyranii člověka. Mor je nemoc těla, ale zejména nemoc mysli. Metaforická nemoc beznaděje, zoufalství a ztráty smyslu života a radosti. Nemoc, jako utrpení z bezmoci. Společnost prostupující nákaza jako plížící se tyranie, nezničitelná a nevyléčitelná, napadající svým mentálním virem jednoho člověka za druhým, nejprve slabé, potom též silné. Nikdo neunikne a jen málokdo odolá. Mor je jako symbol zadušené společnosti, administrativní mašinérie bez odpovědnosti, pomalý, uvážený, nezastavitelný, požírající své oběti. Na druhé straně je lékař, jako symbol odporu, zničený a unavený, přesto svým způsobem neúnavný a přetrvávající, hledající naději v temnotě krutého světa nemoci a smrti, v pomoci druhým a ve smysluplném sebeobětování, při každé prohře začínající znovu a znovu, bez ohledu na cenu, přesto se značným ohledem na prostředky.

Kniha se nečte snadno, čtenáře však odmění. Věty a slova jsou geniální, text plyne a z mnohých myšlenek naskakuje husí kůže. Při čtení jsem měl podivný pocit otupělosti, jakoby izolace, vnější svět versus svět knihy. Celek ve mně zanechal hluboký dojem.

Nakonec nelze nezmínit, jak trefně autor zachytil chování davu i jednotlivců během epidemie, od podivného útlumu společnosti, přes zvýšenou spotřebu alkoholu, po okrajové společenské odchylky chování například v podobě záměrného rozšiřování nákazy. Dnes lze navíc srovnat s realitou. Knihu rozhodně doporučuji.

„A tak uvázli na půl cestě mezi propastí a vrcholem, byli spíše unášeni proudem, než aby žili, zůstaveni na milost a nemilost bezcílným dnům a planým vzpomínkám, bludné stíny, které mohli opět nabýt síly jen tím, že by zapustili kořeny do půdy své bolesti.“

„Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to popravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“

27 06.06.2020

Dnes již klasické SF prozkoumávající několik futuristických konceptů. Centrální myšlenkou je přeměna člověka na kyborga – napůl člověk, napůl umělý organismus, s cílem kolonizovat Mars. Tolik anotace. Vedle toho existuje druhá centrální myšlenka, skrytá a nenápadná až do samého závěru, kterou nelze rozvést bez zásadního spoileru. Je mnohem zajímavější, mnohem zásadnější a ve svém základu poněkud temná. Novela je čtivá, má spád, děj je přímočarý, nikde se moc nezdržuje, protagonista si získá čtenářovi sympatie. Za zmínku stojí náhled do emocí hrdiny při přeměně, jeho úvahy, starosti a radosti. Některé scény jsou vysloveně vtipné, například rozhovor s otrávenou feministkou, skoro se divím, že kniha dnes není na indexu. Vývoj kyborga je z dnešního pohledu možná překonaný, technická úroveň odpovídá vizím sedmdesátých let minulého století, přesto je kniha po právu zařazena do nesmrtelné edice „SF Masterworks“. Fandové Science Fiction by rozhodně neměli minout.

13 21.04.2020

„Tvým cílem je žít jako v divadle, kde jest obecenstvem celý svět.“ Gaius Maecenas politický poradce Augusta Octaviana.

Skvělá kniha, skvělý příběh. Při sledování životních příběhů císařů je téměř těžké uvěřit, že vše dokázali stihnout za jeden lidský život – mnohdy dost krátký. V některých ohledech jim nelze nezávidět. A do značné míry to platí nejen pro císaře, ale též pro další římské elity, aristokracii a nobilitu obecně. Kromě životních osudů císařů, jejich blízkých, přátel a nepřátel, autor popisuje život v Římě obecně, chování a motivace lidí a politickou situaci, a samozřejmě další věci, neméně fascinující. Zajímavé jsou poznámky o postupné ztrátě svobod, postupné uzurpaci moci do rukou malé skupiny jednotlivců a nakonec soustředění moci v rukou jednotlivce – osoby císaře. Nelze nepřipodobnit k dnešku, precedenty při akumulaci moci za současného potlesku a nadšení davu lze spatřit i nyní. Je možné se částečně utěšit tím, že uzurpace moci tehdy probíhala v řádu desetiletí, pokládání stavebních kamenů císařství je možné vysledovat desítky let před nástupem prvních císařů. Do jisté míry to uklidňující je, dokud si čtenář neuvědomí, že dnešní doba je násobně rychlejší, co tehdy trvalo desetiletí a roky dnes bez přehánění počítáme v měsících a dnech.

Ano, Řím si své vůdce vychovával a vychovával je drsně a tvrdě, neodpustil jedinou chybu. A zároveň je, pokud přežili, odměnil. Kde jinde člověk najde ostrov dedikovaný nepředstavitelným sexuálním orgiím? V očích mnohých je to možná přízemní odměna, přesto je to odměna, jakkoliv morálně odsouzeníhodná. A existovali další, moc nad životy lidí, moc politická, moc vojenská. A zároveň je nelze neobdivovat, jejich tvrdost a schopnosti, ideální diktátoři, kam se hrabou ti dnešní „administrátoři a úředníci“. To myslím samozřejmě s nadsázkou.

Vyzdvihl bych několik věcí, které autor popisuje a rozhodně stojí za pozornost. Předně chování Římanů, výchovu k politice a moci, tvrdost a bezcitnost elit, na druhé straně neuvěřitelnou odvahu a schopnost riskovat (a často neuspět a zaplatit za to nejvyšší cenu). Nelze nezmínit podobnost s dneškem, cenzuru, výmaz nežádoucích osob z paměti lidu, pálení knih, očerňování a manipulace s minulostí. Mocenské elity se nacházeli v pavučině téměř permanentního spiknutí, výjimečná politická obratnost byla životní nutností na všech úrovních státní správy. Je asi dáno lidskou přirozeností, že poznámky o sexuálním životě považuji za nejzajímavější, vztah k homosexualitě, různým sexuálním praktikám, pohled na hebefilii a efebofilii, popřípadě rovnou pedofilii. Srovnání s dneškem je bezvýhradné.

Vrcholná civilizace přináší dekadenci, neboť pouze v bezpečí pokročilé civilizace je pro dekadenci prostor.

Ano, je to hodně populárně naučné, přesto všem zájemcům o historii doporučuji.

„Barbaři, kteří se raději zabili, než aby strpěli zotročení, jak to učinil celý kmen zajatý během Augustova hispánského tažení, byli spíše obdivováni. V duchu téže logiky obdobně platilo, že ti, kdo se otroctví poddali, ukazovali, že jsou vhodní k tomu, aby byli otroky. Nízkosti otroctví se nikdy nedalo zcela uniknout. Svoboda byla jako nezjizvená záda: jakmile o ně člověk přišel, přišel o ně nadobro.“

15 20.04.2020

Klasická SF doslova z jiné doby, rytířské tradice vs. vesmírné lodě a galaktické říše a mimozemšťani. Děj je lehce satirický a nepříliš propracovaný, jednoduchý příběh je vyprávěný úslužným mnichem - kronikářem. Autor se docela vtipně snaží navodit středověkou atmosféru použitým jazykem a mluvou. Novela je celkem krátká a vše je psáno dost z rychlíku. Přesto je to zábavné a jako celek funguje docela dobře. Některé postavy si lze oblíbit a nakonec jim i fandit. Závěr je skvělý. Víc bych v tom asi nehledal. V knihovničce SF fanouška se knížka neztratí, minimálně pro zcela neotřelý děj.

19 19.04.2020

„My všichni, kdo jsme z toho vyvázli životem díky tisícerým šťastným náhodám nebo božím zázrakům – nazývejte si to, jak chcete –, my víme a můžeme s čistým svědomím prohlásit: ti nejlepší se nevrátili.“

Právem oceňovaná, přesto nenápadná a útlá knížečka, jejíž čtení je silný emocionální zážitek. Autor, přeživší z koncentračního tábora, v ní, pohledem profesionálního psychologa, rozebírá své vnitřní pocity a úvahy. Nejedná se o návod jak přežít koncentrační tábor, nejedná se ani o výčet utrpení tamtéž, byť autor popisuje mnohé, zamýšlí se nad osudem toho a toho, odevzdaností, nad prostým štěstím, krutostí a utrpením v samotě. Přemýšlí o víře v naději, o existenci v utrpení, ale též o smyslu utrpení jako nutné součásti života, příležitosti k jedinečnosti. Utrpení je relativní a bolí stejně, ať je velké nebo malé v očích okolí. Kniha je plná dech beroucích myšlenek, doporučuji všem.

„Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.“

„Co je tedy člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je to však současně i bytost, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“

30 13.04.2020

„Čas,“ pravil slavnostně, „lze přirovnat k řece plynoucí pod vrstvou ledu. Natahuje nás jako vodní rostliny, od kořene až k vrcholu, od zrození ke smrti, stáčí se kolem všech skal a překážek, které náhodou leží v cestě. Nikdo z této řeky nemůže vystoupit ven, to kvůli té ledové střeše, a nikdo se nemůže ani na okamžik proti tomuto proudu obrátit.“

Skoro tuctový citát, chtělo by se říct. Přesto stojí na začátku skvělého příběh s hutnou, až mysteriózní atmosférou a zajímavými postavami. Tak lze ve zkratce charakterizovat tohle dílo z řady „fantasy masterworks“. Děj je zasazen do Londýna na začátku 19. stol., trochu komornější, propracovaný, někdy vtipný, atmosféra místy hutná a hororová, charaktery a motivace detailní a vykreslené, básníci v centru dění. Proměna hlavního hrdiny je geniální, jeho epická cesta je pak doslova druhá šance. Rozhodně jde o výjimečný a originální román, který by neměl uniknout pozornosti žádného čtenáře fantastiky.

14 13.04.2020

„Cos mi to dodal za sajrajt? Dyť ten tuhoň už skoro tekl!“ bzučí pobouřeně hlas. „To, že jsem nekrofil, ještě neznamená, že mi můžeš dodávat takový humusy! Myslíš, že si rád tahám červy zpod předkožky? Copak nechápeš –“

„Šedesát tři démonů a příslušníků lidské rasy se během sekundy změní v oblak kostní tříště a pudinkově vláčného masa. Stromy se ohnou pod fackou rudohnědé spršky. Čvachtnutí je slyšet na kilometry daleko. Neefektivní brutalita.“

Tohle je tedy jízda, přečteno na doporučení kamarádky a připomnělo mi to dobu, kdy jsem hltal military SF, akorát v tomhle je víc různého humusu a míň elegantní vojenské taktiky. Otřepaná fráze praví, že papír snese všechno, zde to platí dvojnásob, ovšem tentokrát bez obvyklé negativní konotace. Banda žoldnéřů proti celému peklu, výsledkem jsou hektolitry všech možných tělních tekutin, kdy krev je z nich ta nejnormálnější, rozpárané děti, rozšmelcovaní démoni a lidi. Je to úchylné, je to těžký bizár, ale je to ultrazábavné. A ne, není to pro každého. Pokud u nás jednou zvítězí ta vlna politické korektnosti valící se nezadržitelně ze Západu, jako že asi ano, octne se tato kniha jistě ve zlatém fondu zakázané literatury – narážky na všemožné menšiny jsou to nejmenší. Pokud se vám podobný styl líbí, směle do toho, nebudete litovat.

23 12.04.2020

„Legendy o spasiteli popisují období zmaru, jehož příčinou je morální pochybení člověka (Adam v ráji, Džemšíd na trůně). Z hlediska kosmologického cyklu je však pravidelné střídání dobra a zla základní vlastností běhu času. Platí to o dějinách vesmíru i národů: rozpínavost vede k rozpadu, mládí ke stáří, zrození ke smrti, tvořivá vitalita ke strnulé ochablosti. Život kypí a vzdouvá se jako mořský příboj a vytváří nové formy, ale později skomírá a za sebou zanechává zlomky a zbytky vyplavené na pobřeží. Zlatý věk, vláda pána světa, se v každém pulzu života střídá s pustou zemí, kde vládne tyran. Bůh stvořitel se nakonec stává ničitelem.“

„Tyran je představitelem nehybnosti, stejně jako hrdina je nositelem změny.“

Proč jsou světové mýty a legendy podobné napříč etniky a kontinenty? Proč se objevují neustále ty stejné archetypální motivy? Přes lokální odlišnosti, různá jména, různé kulturní pozadí příběhu a odlišná morální dogmata, proč zůstává kostra příběhu stejná nebo podobná? Autor v knize čtenáři předkládá svoji teorii proč tomu tak je. Na desítkách mytických příběhů rekonstruuje archetypální vzorce, vyhledává společné předivo, shodné znaky protagonistů i antagonistů, poučení pro posluchače a čtenáře. Sleduje cestu hrdiny, jakéhosi kruhu narození, epických činů, smrti a znovuzrození. Hledá spojení mezi nejstaršími základními mýty, kmenovými představami a symbolikami náboženství. Ano, je v tom hodně psychologie a filosofie, ale není třeba se toho obávat, mně, ač laikovi, kniha dala hodně. Otevřelo mi to celý nový svět, svět legend. Knihu doporučuji.

11 12.04.2020

„Potom svým posluchačům sdělila, že útočníci budou mít dělostřelectvo a obrněná vozidla. „Proti takovým zbraním,“ prohlásila, „nebude naše odvaha dříve či později k ničemu, protože tady už nebudeme …“ Přijela požádat americké Židy o dvacet pět až třicet miliónů dolarů na nákup těžkých zbraní, které by umožnili postavit se arabskému dělostřelectvu. „Přátelé,“ uzavřela, „my nemáme času nazbyt. Říkám-li, že potřebujeme tuto částku rychle, nemám na mysli příští měsíc. Potřebujeme ji teď hned! Není na vás, abyste rozhodovali o tom, zda máme, či nemáme pokračovat v boji. My budeme bojovat. Židovská komunita v Palestině nikdy nevyvěsí bílou vlajku před jeruzalémským velkým muftím. Vy však rozhodnete o tom, kdo zvítězí: my, nebo muftí!“

Skutečně legendární příběh, pokud bych si měl vypůjčit upoutávku z obálky. Navzdory pověstné nepřízni osudu, navzdory nenávisti Evropy a v podstatě celého světa, navzdory úřední zlovůli tehdejších správců – Velké Británie, dokázali Židé téměř nemožné. A svět jim to do dnešní doby neodpustil. Na příběh samozřejmě nelze nahlížet černobíle, neboť černobílý není. Čtenář se v něm setká s vraždícími a zvěrstva páchajícími Araby, stejně tak s Židy. Přesto se neubrání pocitu nespravedlnosti, pocitu rozhořčení nad chováním tehdejších západních elit vůči Židům, paradoxně ve stínu hrůz druhé světové války.

Příběh je epický, ale zároveň podivně smutný, neodvratitelnost války je všudypřítomná. Autoři mají dar dramatizace událostí, seznamují čtenáře s osudy několika desítek postav, protagonistů, hrdinů. Příběh popisují z obou stran konfliktu. Čtenář má možnost sledovat Židy, bojující s byrokracií evropských mocností, obtížím při nákupu zbraní a vybavení, nemožností se legálně bránit arabským útokům pod patronátem britské správy Palestiny. Vše na pozadí politických událostí, ponižujícího plánu OSN. Sleduje osudy Arabů, jejich generálů i náboženských fanatiků, národních vůdců, sleduje smutek obyčejných Palestinců, odevzdanost osudu, defétismus vyvolaný ztrátou země, na kterou si po tisíciletí taktéž činili nárok. Příběh opravdu není černobílý. Nicméně je důležitý pro pochopení jedné z nejzásadnějších událostí, které ovlivnili a nadále ovlivňují běh dvacátého století. Rozhodně doporučuji.

„Schůze pak začala projednávat podrobnosti vyhlášení státu. Někdo navrhl, aby byly ve vyhlášení nezávislosti uvedeny i hranice nového státu ve shodě s tím, jak to stanovil plán OSN. Tento návrh Ben Gurion odmítl. Američané, prohlásil, také neuváděli ve své Deklaraci nezávislosti hranice státu. Připomněl, že navzdory vážným výhradám, zejména pokud jde o Jeruzalém, rozhodli se Židé rezoluci o rozdělení přijmout, Arabové nikoliv a jejich postoj je zbavil jakéhokoliv práva najednou se rezoluce dovolávat. Hranice budou takové, jaké vzejdou z nastávajícího konfliktu.“

17 12.04.2020

Je to už dávno co jsem to četl, ale do teď si pamatuji ty představy a dojmy, které ve mně Aldissův svět a jeho vliv na člověka tehdy vyvolával. Vize předaleké budoucnosti lidstva, respektive planety Země, vize možná nepravděpodobná, těžce spekulativní, avšak právě o to víc fascinující. Představa zeleného ráje a pekla zároveň. Pohled na vývoj lidského druhu, jakkoliv smyšlený, jakkoliv nereálný a neodůvodnitelný. Právě tohle je však jádro skvělé SF: prozkoumávání idejí a myšlenek, domýšlení scénářů, objevování neznámého, jak to neumí žádný jiný literární žánr. Kniha si rozhodně zaslouží své místo mezi mistrovskými díly SF. Doporučuji.

13 11.04.2020

„Každý v NKVD věděl, že jestli nesplní uložený počet zatčení, bude mít potíže kvůli nedostatečné bdělosti. „Raději příliš hodně, než příliš málo“ varoval Ježov své operativce. Když „bude zastřeleno 1000 lidí navíc, tak se toho zas tolik nestane.“

„Vrcholným znakem válečného komunismu byl přídělový systém. Levicoví bolševici spatřovali v přídělovém systému zakládací listinu komunistického zřízení – alternativu k penězům, jejichž zánik, jak se mylně domnívali, měl znamenat konec kapitalistického systému. Prostřednictvím přídělového systému bolševická diktatura dále upevnila svou nadvládu nad společností. Kategorie dávek, jež člověk dostával, určovala jeho místo v nové sociální hierarchii. Prvotřídní příděl (skrovný, ale dostačující) obdrželi příslušníci Rudé armády a pracovníci úředního aparátu; většina dělníků dostávala dávku druhé kategorie (která už zcela dostačující nebyla); a buržujové v nejnižším patře pyramidy se museli spokojit s porcí třetí třídy, která podle pamětihodného Zinovjevova výroku představovala „právě jen tolik chleba, aby člověk nezapomněl jeho vůni.“

Lze argumentovat, že Ruská revoluce roku 1917 je událost, která v porovnání s jinými, patrně nejvíce ovlivnila další běh dějin 20. stol. Dnes, více než sto let od jejího završení, stále bojujeme s jejími dozvuky, v podobě neutuchajícího obdivu k hrůzné a nenávistné ideologii komunismu, jež stála na jejím počátku. A přestože komunismus pravděpodobně pro mnohé tehdejší aktéry sehrál roli prostředníka k transferu moci z carského úředního aparátu na bolševiky řízené „sověty“, nelze nijak umenšit fakt, že se po úspěšném završení revoluce v Rusku nebývale rychle etabloval v jakési, nejprve státní, poté internacionální, náboženství a dále úspěšně rozšířil do Evropy a následně, po druhé světové válce, na ostatní kontinenty a dodnes, ke škodě všech, ovlivňuje myšlení a vnímání lidí a ideologických skupin na celém světě, jako jakási rakovina svobodné společnosti.

Autor se věnuje poměrně dlouhému úseku dějin souvisejících s Ruskou revolucí, neomezuje se, jak název knihy napovídá, pouze na období kolem roku 1917. Svůj příběh zahajuje hluboko v carském Rusku, a hned na počátku dává do souvislosti narůstající vzdělanost obyvatelstva s radikalizací společnosti, tj. umět číst znamená, mimo jiné, být vnímavý k radikálním myšlenkám (ne nepodobnou souvislost lze nalézt dnes na blízkém východě v podobě šíření radikálního islámu). Poukazuje na chyby carského režimu, neschopnost cara Mikuláše II., osudy budoucích „hrdinů“ revoluce, vše vedlo k jedinému – osudnému roku 1917 a následné občanské válce rudých proti bílým. Zevrubně popisuje revoluční dění, popularizaci sovětů, menševiky, bolševiky, faktickou nelegálnost převratu, tragicky osudné chyby na straně odpůrců revoluce a samozřejmě vzestup „hrdinů“ revoluce, Lenina, Trockého, Dzeržinského, později Stalina a dalších.

Další kapitoly se věnují zejména upevnění moci bolševiků a budování sovětského systému. Nelze nezmínit popis budování systému Gulag. Dále vyniknou některé úvahy o hledání a výchově ideálního sovětského člověka (aneb „Od Marxe se bolševici dozvěděli, že vědomí je utvářeno prostředím“). Pozoruhodná je dodnes snaha indoktrinace dětí na školách, snaha komunistů (nebo možná obecně levice? – stojí za bližší průzkum) ovládat ministerstva školství. Autorem vyjádřeno zcela jasně, jak prohlásil jistý komunistický teoretik:

„Děti jsou tvárné jako měkký vosk a měly by se stát dobrými komunisty“ „Musíme tyto děti vytrhnout ze škodlivého vlivu rodinného života … musíme je znárodnit.“

Podobně zajímavé jsou příběhy státních převratů ve východní Evropě po druhé sv. válce. Salámová metody nahlodání důvěry obyvatelstva v demokratické strany a postupná uzurpace moci komunisty byly strašidelně geniální. Před komunisty je neustále třeba mít se na pozoru, jejich levicová ideologie je jako mozkový virus, napadá zdravé tkáně, mění je v gangrenózní mrtvolnou hmotu. Skvěle ovládají umění infiltrace institucí, mistrovsky vládnou salámovou metodou likvidace demokratické opozice a svobod, plně pochopili aktivistický styl života a práce, v tom dnešní pravice trestuhodně selhává.

Poslední kapitoly popisují rozpad a rozklad Sovětského systému v jeho konečné fázi. Zajímavá je zejména příprava budoucích „oligarchů“ na změnu režimu, několik let dopředu (převody a skupování majetku). Dává to zcela jasnou zprávu o tom, jak „rovné“ byly podmínky pro všechny na startu „demokracie“ a platí myslím taktéž pro naši republiku.
Je to přehledová práce, někdy jsou události rozebírány trochu jakoby z rychlíku, na kvalitě výkladu se to však neprojevuje a zájemci o detailní informace o daných událostech si jistě najdou specializované knihy. Autor zde dává události do postupného kontextu, nejen dobového, ale též do kontextu souvislého běhu dějin, což je možná ještě zajímavější. Knihu by si měli přečíst všichni dnešní ultralevicoví rádobyrevolucionáři, všichni co chtějí zavádět moderní komunismus a jiné podobné dogmatické společenské systémy. Je to cesta do pekel, cesta do chudoby, cesta do extrémní nerovnosti, cesta do nesvobody a násilí.

„Veterán mezi členy politbyra Mikojan dostal později otázku, proč nebylo možné prohlásit prostě všechny monstrprocesy za nezákonné. „Ne, to by nešlo,“ odpověděl. „Kdybychom to udělali, jasně by z toho plynulo, že zemi neřídila zákonná vláda, ale skupina gangsterů.“ Na chvíli se zamyslel a pak dodal: „Kterými jsme však ve skutečnosti byli.““

17 16.02.2020

„A když někdo umře hlady, a když někdo tomu děvčátku ublíží a zneuctí je – to bude taky dobře?“
„Bude. I když někdo někomu rozdrtí hlavu kvůli dítěti, taky to bude dobře. A když nerozdrtí, taky dobře. Všechno, všechno je dobré. Dobře je všem těm, kdo vědí, že všechno je dobré. Kdyby věděli, že jim je dobře, bylo by jim dobře, ale dokud nevědí, že jim je dobře, nebude jim dobře. A to je celá myšlenka, celá, žádná jiná neexistuje!“

„V první řadě. Máme dvojí typ. Ti, co se zabíjejí z velkého žalu nebo ze vzteku, anebo jsou šílenci nebo co já vím … ti naráz. O bolesti mnoho nepřemýšlejí, ale provedou to naráz. Ale ti, co mají rozumové důvody, ti hodně přemýšlejí.“
„Ale copak se najdou takoví, co mají rozumové důvody?“
„Velice mnoho. Nebýt předsudku, bylo by jich víc. Mnohem víc. Všichni.“
„Dokonce všichni?“

Tenhle román mi dal vážně zabrat. Během čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco zásadního uniká. Něco mezi řádky, možná nějaká nepozornost při čtení, někde na začátku? Možná ne, možná je ten román takto poskládán záměrně, nudný, zdánlivě beze smyslu, postrádající silný příběh, jen nesourodá skupina jmen, nesmyslných příběhů, nesouvisejících událostí, nesympatických postav. Postupné budování děje je téměř k nevydržení, o nějaké gradaci snad nelze ani mluvit. Postava kronikáře je k nevydržení a jeho až příliš časté poznámky typu „bude dovysvětleno později“, „k tomu se ještě vrátím“ jsou k uzoufání rozčilující. Přesto je v tom něco, co mě nakonec donutilo knihu dočíst, totiž příslib mistrných úvah nad smyslem života a existence, o vůli žít v opozici k sebevraždě, o vině a trestu, o existencialismu, tedy typický Dostojevský. Zde do mixu přidává ještě nihilismus a revoluční radikalismus. Ano, čtenář je nalezne, i když jich je, vztaženo k počtu stránek, zoufale málo, a já měl několikrát sto chutí knihu odložit. A přestože je závěr intenzivní, přestože některé postavy jsou v závěru naprosto neuvěřitelné (např. nihilistický filosof), přestože revoluční pletichy nakonec ozřejmí motivace, chování a příběhové linky, nestačí to. Než k tomu všemu dospěje, je čtenář zcela vyčerpán čtyřmi sty stran balastu. Hodnotím čtyřmi hvězdami, což se může zdát hodně a zcela v rozporu s vyzněním komentáře, nicméně hodnotím tak převážně z úcty k autorovi, přece jen něco takového sepsat vyžaduje značný um, a doporučuji pouze opravdu zapáleným obdivovatelům Dostojevského.

17 16.02.2020

Možná bych měl napsat jeden komentář a ten zkopírovat ke všem dílům. Žoldnéř, hrdina, opět čelí nebezpečí, opět zachraňuje nahé krásky, opět bojuje s potvorami a zlosyny a tentokrát navíc plní podivné úkoly a zkoušky. Přes zřetelnou neoriginalitu hodnotím vysoko, celá série je pro mě zvláštním způsobem podmanivá, stojí za tím svět, mystická atmosféra, sympatické postavy, samozřejmě malba, a vlastně ve finále i ta jednoduchost.

9 13.02.2020

„Na odhalená břicha jim nasypali řeřavé uhlíky … Jednoho ubožáka jménem Samuel Elliott, který bojoval do poslední chvíle a očividně utrpěl zranění, jsme nalezli připoutaného řetězem mezi dvěma koly, kde byl na ohni rozdělaném na oji od vozu pomalu upečen k smrti, spálený na škvarek.“

Naprosto neuvěřitelný, fascinující a epický příběh odvahy a dobrodružství z dob kolonizace jihozápadu Spojených států, příběh z dob kdy se rodily americké legendy. Příběh dobrodruhů, kteří neváhali dát všanc životy své a svých blízkých jen aby o kousek posunuli západní hranici civilizace. Dnes to takto již možná nevnímáme, mnozí popisované události a dobu a naturel osadníků odsuzují a poukazují na bezpráví, které s tím bylo spojeno. Ať tak či onak, byla to doba absolutní morálky, víry v predestinaci bílých protestantů, a jako taková vytvářela a předávala velice jasný vzkaz a morální dogma současníkům, což mnozí nadšeně nebo z nutnosti následovali.

Kniha je skvěle napsaná, čte se jako dobrodružný román. Střety mezi osadníky na hranici civilizace a původními obyvateli byly dlouhé a kruté, plné zabíjení, mučení, znásilňování, násilí všudypřítomné. Naprosto fascinující jsou pak etnografické poznámky o životě Komančů, způsobu jednání, denních rituálech, hierarchii, atd. Autor poněkud boří mýtus vznešených divochů prohrávajících v nerovném zápase s bílými vetřelci zápas o svou původní domovinu. Nic jako vznešený divoch neexistuje, autor ukazuje krutost a surovost indiánů, kmenů zapomenutých v době kamenné, velmi pravděpodobně tisíce a tisíce let bez změny způsobu života, přesto svobodné, a možná mnohem šťastnější než mnozí moderní lidé.

Příběh klanu Parkerových se pak odvíjí na pozadí politických a historických událostí, kromě zmíněné kolonizace a střetů s domorodci autor zasazuje do kontextu dílčí dějiny vzniku státu Texas, pohraniční boje se Španěly a Mexikem, vznik elitních jednotek Texas Rangers, vliv Americké občanské války a mnohé další. Nesmírně zajímavé jsou pak dobové komentáře obyvatel ohledně situace domorodých Indiánů, jako by už tehdy přesně kopírovali dnešní rozdělení společnosti mezi progresivně liberální pobřeží a konzervativně tradicionalistické vnitrozemí.

Knihu rozhodně doporučuji. Ukazuje dobu, která nenávratně zmizela, a která se zřejmě jen tak nevrátí. Dobu plnou odvahy a odhodlání posunout výspu civilizace. Jsem přesvědčen, že i dnes lze obdivovat ten objevitelský duch, ten zápal a bezbřehý optimismus tváří v tvář drsnému a značně nebezpečnému životu na hranici. A již jen z toho se lze poučit.

21 01.02.2020

„No pravda je, že nejzřetelnějším rysem, který dnes evropští vyjednavači brexitu vykazují, je surová krutost kombinovaná s čirým potěšením z ponižování druhé strany, Britů. Ponižující podmínky, které na Brity znovu a znovu uvalují, totiž Britové – až tohle všechno skončí – jen tak nezapomenou. Dneska se Evropané smějí, radují se z pohledu na poraženou Theresu Mayovou, ale jednou budou litovat, a to už možná bude příliš pozdě cokoliv změnit. Svým dnešním bezcitným počínáním zasévají semínka další války uvnitř Evropy. Dnešní zlá krev mezi EU a Spojeným královstvím by mohla u příštích generací přerůst v nenávist, a pokud je historie učitelkou, dalším krokem bývá válka.“

Možná příliš drsné shrnutí na úvod, ale osobně jsem měl při sledování anabáze Brexitu přesně tentýž pocit. Zlomyslní evropští úředníci a šediví nadutí politici, bytostně přesvědčení o své vlastní důležitosti, zametající s Britskými vyjednavači.

Přesto, spíš než zpráva o Brexitu by měla kniha mít podtitul „zpráva o antisemitismu v Británii“. Tu autor nalézá téměř na každém kroku a tématem antisemitismu je dále prodchnut celý text. Antisemitismus rozšířený do nejvyšších pater britské společnosti, zejména mezi elitou, hlásající vzletná hesla jako stop rasismu apod. na jedné straně, otevřeně propagující extrémně protiizraelské názory na straně druhé.

Kniha sleduje přesně tentýž scénář jako autorovi předchozí podobné cestopisné texty. Tuvia jezdí po Spojeném království, mluví s lidmi, šťourá v nepříjemných věcech a vše sděluje čtenáři. Někdy působí až přehnaně provokativně, ale neměl jsem pocit, že by si vymýšlel, fabuloval nebo snad vyloženě lhal. Jeho závěry přesně zapadají do příběhu, který si lze sestavit z dalších zdrojů. Příběhu plného pokrytectví, povrchnosti, zbabělosti a autocenzury na jedné straně, ale zároveň neuvěřitelné kultivovanosti a slušnosti na straně druhé. Styl psaní je jednoduchý, jak zde někdo u jiné Tenenbomovy knihy trefně poznamenal, vhodný pro amerického čtenáře, vyžadujícího jednoduchá a přímá sdělení, bez nutnosti příliš přemýšlet. Takže ano, je to rozhodně čtivé a zábavné. A jako u předchozích knih, ani tady autor nenabízí žádný jednoznačný závěr nebo názor. Jen výčet faktů a zážitků, rozhovorů a trefných pozorování a je zcela na čtenáři, aby si z toho vyvodil, co uzná za vhodné. Trochu mě mrzí, že jsem knihu nedočetl, před nedávnými volbami ve Velké Británii, ukázalo se, že odtrženost Labor party a Londýna obecně od zbytku království autor popsal naprosto dokonale. Jako politický cestopis kniha funguje dokonale.

Kritizuje uměleckou a divadelní scénu za urputnou snahu vzdělávat a ideologicky působit na diváky:

„V téhle zemi funguje spíš jakási fasáda demokracie než skutečná demokracie. Vyšší třídy, mezi nimi i velcí divadelní producenti, se snaží naočkovat svou ideologií mozky divadelních návštěvníků v každém příhodném okamžiku. Většina lidí hlasovala pro Odejít, ale parlamentní většina říká ne. Lidé chodí do divadel, touží vidět skvělé představení – a místo toho se jim dostane kázání.“

Silně kritizuje dnešní neschopnost pojmenovat věci skutečnými jmény, označuje to za zbabělost. Spíš než zbabělost je to forma pokročilé rakoviny společnosti, zvaná autocenzura. Z rozhovoru s bývalým kapitánem ropných tankerů z města Bangor:

„Vydal jsem se na moře jako malý kluk a sjezdil jsem celý svět. Ani v nejmenším nejsem rasista. Je mi úplně jedno, odkud pocházíte. Ale! Pro každého v téhle zemi jsme mívali nějaké jméno, všem se říkalo nějakým vtipným jménem a taky některé země měly svá vtipná jména – a oni zas říkali různě vtipnými jmény nám. Byla to legrace! Teď mám strach. Onehdá kdosi zmínil, že někdo je barevný a byl z toho velký poprask. Bojím se, že to zašlo příliš daleko. A i když to ze mě nedělá rasistu, říkám: Dobrý Bože, mám strach. Jaká slova se smějí používat?“
„Rasismus mi leze na nervy, protože mám strach říkat věci, že bych někoho urazil.“
„Včera kapitán na rozbouřeném moři, dnes malý kluk v demokratické zemi, bojící se mluvit.“

Komentář k muzeu Beatles v Liverpoolu:

„Žijeme v době, kdy lidé následují muzikanty a herce, vyzdvihují je na piedestaly a dělají z nich bohy. Máme sklon zapomínat, že to jsou umělci, a ne duchovní vůdci; a v demokracii bychom neměli následovat nikoho, z nikoho bychom neměli dělat boha. A právě tady to vidím zřetelněji než kdy dřív.“

Co mi v knize chybělo? Alespoň jedna kapitola, alespoň jeden odstavec věnovaný návštěvě nějaké palírny Skotské Whisky. Kniha po právě proběhlém Brexitu již možná není tak aktuální, přesto jde o velmi zajímavý vnější pohled na stav jednoho evropského národa.

13 01.02.2020

„Lepším vysvětlením by však mohlo být zásadní zhoršení standardů v oblasti legislativy a výkonné moci, které pozorujeme takřka ve všech demokraciích nezávisle na jejich dějinách ve 20. století. Profesionální politikové produkují desetitisíce stran regulací, protože se spíš než na podstatu soustředí na vnější vyznání, média po každé nepříjemnosti umíněně volají po tom, že se „něco“ musí udělat, lobbisté dohlížejí na to, aby ustanovení psaná drobným písmem chránila jejich osobní zájmy, a právníci z celého toho zmatku těží. Následky by nás měli znepokojovat mnohem víc, než tomu tak je, protože dosahují daleko za právní normy nudné k nečitelnosti.“

„Mezigenerační nerovnost ve veřejných financích, hypertrofický růst regulace, zhoršování vymahatelnosti práva a úpadek vzdělávacích institucí – to vše vede k „velkému rozkladu“ jak v případě hospodářského výkonu, tak (jak uvidíme) soudržnosti společnosti. Krátce řečeno, stát úředníků představuje poslední typ vtělení politické hierarchie; systém, který chrlí pravidla, vytváří komplexitu a ohrožuje prosperitu a stabilitu.“

Další z řady knih pokoušející se vysvětlit dnes již nepopiratelný ústup a úpadek západu, relativní ztrátu prosperity, ztrátu vlivu a moci ve světovém společenství. Autor zde poměrně inovativně srovnává historické úspěchy a pády různých typů vztahových mocenských sítí, zejména hierarchické – vertikální – struktury s jasně definovanou posloupností „velení“ a anarchistické – horizontální – síťové struktury, bez jasné posloupnosti velení, se zdánlivě rovnocennými uzly. Analyzuje případy z minulosti pomocí popularizované, zjednodušené, analýzy z teorie grafů, ukazuje důležitost polohy uzlu, centrality, množství spojnic s okolními uzly. Text je opět průřezem historií civilizace, autor shromáždil ohromné množství faktů. Čtenáře provede Reformací, vzestupem a pádem Iluminátů a dalších tajných spolků, Americkým bojem za nezávislost, Ruskou revolucí roku 1917, vzestupu nacistického Německa a kořeny Německé fascinace Islámem a Orientem vůbec, infiltrací Britských univerzit komunistickými špióny, osobou Henryho Kissingera a jeho vazbami na světové státníky a v neposlední řadě též zcela nedávným fenomenálním úspěchem sociálních sítí, Facebooku a Twitteru. Tímto není výčet témat vyčerpán. Přes ohromné množství faktů je text plynulý a neuvěřitelně čtivý.

Hledíc na dnešní svět vyzdvihuji kapitoly analyzující právě moderní sociální sítě, odkaz spojení milionu a miliard jednotlivých lidí, v podstatě zdánlivé odstranění jakékoliv hierarchie a nástup anarchie. Dnešní rozpadající se svět je dle autora právě důsledkem obrovské horizontální sítě, bez hierarchické struktury. Autor se neubrání kritice Trumpa a volebního roku 2016, opakuje mantru Ruského vlivu, tedy berličku neúspěchu Demokratů, kterou se dodnes nepodařilo prokázat, naštěstí nepodléhá davové hysterii, text není prosycen rozhořčenými morálními soudy a neztrácí tak na čtivosti, za to autorovi jednoznačně patří dík. Na konci knihy je pak uvedena přímo skvostná analogie, kdy autor dnešní dobu připodobňuje k době po vynálezu knihtisku. Více neprozradím, pouze dodám, že jen tato samotná analogie si zaslouží 5 hvězd a mnohým pravděpodobně otevře oči.

Přes všechno nadšení zmíním několik nedostatků. Autor v knize odkazuje na množství grafů, v českém vydání však zřejmě chybí, v textu ani v barevných přílohách jsem je nikde nenalezl. Druhá kritika týkající se odfláknuté redakce je čitelnost, nebo spíš nečitelnost, některých obrázků a schémat v textu. Jde o zásadní pochybení a od této edice jsem to nečekal, přesto hodnocení nesnižuji a knihu rozhodně doporučuji. Vzkaz, který autor čtenáři předává, působí nezmenšenou silou.

Na závěr ještě dvě zcela zásadní citace:

„Pokud jde o cenzuru útočného obsahu, dají se uvádět argumenty pro i proti. Můžeme žasnout nad tím, že firmy a státní úřady utrácejí peníze za reklamu na internetu tak nepromyšleně, že jejich vyladěné slogany končí na webových stránkách džihádistů. Avšak tvrdit, že cenzuru mají provádět Google a Facebook, znamená nejen rezignaci na odpovědnost; je to důkaz neuvěřitelné naivity. Evropští politikové zřejmě chtějí těmto dvěma společnostem svěřit pravomoc omezovat svobodu projevu občanů, jako by už teď nebyly mocné až dost.“

„Myslel jsem si, že pokud bude každý mít možnost svobodně se vyjadřovat a podílet se na výměně informací a myšlenek, stane se svět automaticky lepším místem,“ řekl v květnu roku 2017 Evan Williams, jeden ze spoluzakladatelů Twitteru. „V tom jsem se mýlil.“ Poučení z minulosti zní, že svěřit řízení světa sítím je nejlepší cesta k anarchii: v nejlepším případě skončí moc v rukou iluminátů, ale pravděpodobnější je, že se jí chopí jakobíni.“

17 19.01.2020