ToVy
komentáře u knih
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Prve jsem viděl britskou verzi zfilmování této knihy, následně jsem viděl i švédskou. Pak jsem v knihkupectví narazil na akci koupě všech tří dílů a dalších tří dílů, které už napsal ale jiný autor. A když opět byla švédská verze bylo to chvíli potom, co jsem dočetl první díl. Kniha je prostě kniha, mnohem více detailů, které se prostě do filmu vejít nemohou, více rozpracování postav, ale pokud mohu doporučit, rozhodně lepší je britská verze. Ve švédské, tím, že jsme měl čerstvě přečtenou knihu jsme si více všímal nepřeností, změn, výsledek je vždy stejný, ale průběh jak se dostat k výsledku byl častokrát jiný. Skvělá kniha.
Harry Potter a vězeň z Azkabanu
J. K. Rowling (p)
Až třetí díl mě donutil napsat nějaký komentář. Hodně dlouho jsem se chystal přečíst Harryho, snad vždy jsem se díval na všechny díly filmu. Navíc jsem se ještě doslechl, že kniha toho řekne mnohem víc, na co už nebyl ve filmu prostor. Když jsem přečetl první díl, tak jsem si v hlavě úplně přehrával ten film a říkal jsem si, až na drobnosti je to úplně stejné jako ve filmu. V druhém díle bylo odlišností už trošku více, ale třetí díl mě tedy velmi překvapil, jak se v detailech lišil, v zásadě se došlo ke stejnému cíli, ale celou knihu jsem říkal, teď musí přijít toto, teď bude toto, vždyť už zbývá málo stránek, aby se to tam vlezlo. Poměrně překvapen jsem, ale příjmně.
Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson
Sotva jsem dočetl knihu, už jsem v televizi hledal film, který byl podle toho natočen. Ale nedokázal jsem se na něj dívat nezaujatě. Už podle prvního dílu byly menší nebo větší odchylky od knihy, což je samozřejmé, nedá se vměstnat vše z knihy do filmu, ale u tohoto dílu už jsem od prvních minut spíš hledal ty rozdíly, místo, abych se ponořil do děje. Ale jednou jsem se u filmu i lekl, i když jsem přesně věděl, že by tato scéna měla přijít :-) Kniha je skvělá, líbilo se mi u tohoto dílu přeskakování dějů, že jede příběh někoho, stříh zpět a znovu jen z pohledu někoho jiného, co se mezitím stalo s ním. Super napsané.
Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení
Martin Moravec
Musím říct, že jsem od knihy čekal něco jiného než rozhovor, ale nakonec to nebylo tok špatné a poměrně dobře a rychle se četl. Mám teď za sebou sérii, podobně zaměřených knih, rozhodně se nedotýká výšin Markovičových Lovců přízraků, ale rozhodně je to naprosto jiná liga než Největší zájady zločinu od jmenovce Mareše. Kniha se i dobře četla, jelikož jsme divákem Případů 1. oddělení, a tudíž hodně jsme si spojoval scény s tím, o čem bylo psáno.
Poslední aristokratka
Evžen Boček
Spíš čtu historické knihy a kromě toho, že mi byla doporučena po shlédnutém filmu knižní verze, tak jsem velmi ocenil oddychovost u této knihy. Zábavná, vtipná, relaxační, velmi rychle přečtená.
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz
Upřímně, trošku vetší zklamání. Člověk by při první návazné knize čekal, že se bude autor trošku rozepisovat, sem tam se mu něco nepodaří, ale to se nestalo, až... až do druhého návazného dílu. Člověk by si snad myslel, že právě tento druhý díl je vlastně prvním, v kterém se někde úspěšně, někde více neúspěšně snaží navázat na úspěšnou trilogii. Některé kapitoly byly jako by je snad napsal úplný začátečník nebo já, při mých prvních pokusech něco napsat. Tento díl má opravdu hodně osob, v kterých se těžko orientuje, možná by se orientovalo lépe, kdyby autor dal celou knihu dohromady, dokupy. Hrozně špatně se četla právě v pohledu nejen přeskakování dějů, které já opravdu mám rád, že najednou jste v minulosti, pak v přítomnosti a za chvíli zase v budoucnosti, ale to se musí prostě umět, do knihy jsem se pořádně začetl až snad v poslední třetině a tři hvězdy jsem dal knize spíš za to, že je to fakt skvělé téma, skvělý příběh, ale špatně napsaný.
Harry Potter a Fénixův řád
J. K. Rowling (p)
Ve filmové verzi tento díl moc nemusím, navíc ještě když jsem viděl, že v knižní formě má nejvíce stránek byl jsem skutečně "natěšený", ale už ani nevím, proč se mi filmově tento díl moc nelíbil, kniha je ve spoustě věci opět úplně jiná a samozřejmě lepší, ale teď už se těším na můj oblíbený díl Princ dvojí krve.
Porodní sestra z Osvětimi
Magda Knedler
Jedna z nejlepších knich z Osvětimi, co jsem četl, jsem velký fanoušek nesouměrné dějové linie a přeskakování časů. Bez obalu vykresluje, co se dělo a dít se už nesmí, bez přiklášlování, vše ve své hrubosti. Je mnohem víc autentičtější než Cilčina cesta, která je také výborná. Odkazuje i na Fotografa z Osvětimi, což je jedna z také velmi zajímavých knich, na rozdíl od Tatéra z Osvětimi, který mě zklamal.
Tatér z Osvětimi
Heather Morris
Zajímavé téma, už jsem četl některé knihy z Osvětimi a musím říct, že více se mi snad líbil Fotograf z Osvětimi. Více se mi tedy líbil závěr knihy, ale jak už někteří psali, zdráhám se mu zcela plně uvěřit.
Děti, které přežily Mengeleho
Eva Mozes Kor
Ač jsem se zařekl, že s touto tématikou už jsem toho přečetl dost (Porodní sestra, Galdiatoři, Tatér, Fotograf...) a nic víc číst už nechci, řekl jsem si, že ještě zkusím přečíst něco o Mengelem a tuto knihu jsem zvolil jako první z těch, které mají v názvu Mengeleho a musím říct, že jsem dost zklamaný. Určitě je silný příběh a nijak nechci zlehčovat obsahově, čeho se týká, ale kniha mi příjde jakoby rychle rychle ať už je to napsané. Opravdu nechci nijak zlehčovat obsah, ale pár stránek, co bylo před Osvětimí, pár stránek o ročním pobytu v Osvětimi, jako kdyby to proběhlo jen tak mimochodem a život po Osvětimi. Čekal jsem více do hloubky a trošku více o Mengelem, než jen že tam byl a jak se před ním všichni třásli. Ještě jednou nijak nechci nijak zlehčovat toto téma, ale tak kniha je prostě odbytá.
Cilčina cesta
Heather Morris
Jestli jsem měl po Tatérovi z Osvětimi obavy o to, že Cilčina cesta bude ve stejném duchu, velmi jsem se spletl, naprosto jiná kniha a i když děj asi přiliš neodpovídal zcela realitě, což autorka sama uvádí, že děj tvořila na základě několika svědectví různých lidí, kteří gulagem prošli, velmi pěkně vystavěný příběh, neporovnatelný s Tatérem, který byl vlastně převyprávněním opravdového, i když možná těžko uvěřitelného příběhu. Pokud Tatéra nikdy nebudu doporučovat k přečtení a spíš doporučím Fotograma z Osvětimi, Cilčinu cestu budu velmi doporučovat.
Všichni lidé bratry jsou
Johannes Mario Simmel
Na tuto desátou knihu JMS jsem se vůbec nětěšil, jednou jsem ji už četl, ale moc jsem si ji nepamatoval, ale co jsem věděl před začátkem čtení bylo, že ji nemám rád. A teď absolutně nechápu proč. Je to jedna z nejlepších knih JMS, ne však příběhem, i když i ten je dobrý, ale úžasným stylem psaní. To co u JMS tolik mám rád, prolínání dějů. Kniha jakoby popisovala udáslosti z minulosti (vzpomínky na léta po válce a charakteristiky postav), přítomnosti (hlavní děj) a budoucnosti (úvahy z vězení). Opět jedna kniha, kdy kolikrát musíte přemýšlet, v kterém ději se zrovna nacházíte. Autor píše píše a najednou se objeví pár vět z minulosti a znovu jste zpátky, kde autor psal před chvílí. Kniha díky tomu dostává spád a není nudná.
Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem
Martin Moravec
Zajímavý rozhovor s místy velmi emotivními příběhy.
Dívka v pavoučí síti
David Lagercrantz
Samozřejmě, rozdíl jde vidět, ale myslím, že se autorovi podařilo zdařile navázat na originální triologii.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Po přečtení záznamů z procesu s Oscarem Wildem nebyla jiná možnost, než si tuto knihu přečíst, když byla v procesu tolikráte zmiňována. Některé pasáže byly trošku obtížnější na přečtení a udržení pozornosti, ale četla se velmi lehce. Poutavý příběh, který však si myslím, že už jsem někdy četl :-)
Ted Bundy: Vrah po mém boku
Ann Rule
Když jsem začal číst tuto knihu, byl jsem po přečtení několika stránek velmi skeptický, ale musím zhodnotit, že dějová linka, chronologičnost mě skutečně dostala, některé pasáže autorky bych vynechal, protože mi nepřišly důležité, ale v globálu je to velmi zajímavá kniha.
Sni svůj bláhový sen
Johannes Mario Simmel
Dvacátá osmá kniha Johannese Maria Simmela. Co mě po přečtení této knihy napadne jako první. Doufám, že někdo napsal životopis JMS, protože strašně rád bych si jej přečetl. Co všechno v této knize, ale i v jiných knihách je autobiografické. Jak málo vím o autorovi, jehož knihy za chvíli budu číst dvacet let. Čím více se blížím ke konci jeho tvorby, přemýšlím, co bych měl číst dalšího, protože už jsem se několikrát zapřísahal, že dokud nepřečtu všechno od JMS, nebudu číst nic jiného. A právě historie nebo životopisy byly to první, co mě napadlo. Je možná trošku škoda, že právě toto nebyla poslední kniha JMS, protože kruh by se uzavřel, a to není jen tvrzení frází z knihy. Hned když jsem knihu začal číst, začal jsem tušit, že to bude úžasná kniha, která se vrací k první knize JMS a je vlastně jejím pokračováním po padesáti letech. Jen jsem odhadoval, že ona srbská stará žena bude spíše ona mladá krásná žena ze sklepa ve Vídni. Kniha se velmi dobře čte a jak se někdy s tlustými knihami trápím i dva měsíce, 14 dní a bylo přečteno, ale je to opět zajímavým dějem, který vás nutí a nutí číst dál, bohužel mi postiženi tvorbou JMS stále očekáváme, kde se co zase kousne, kde dojde ke zvratu, kdy idylku, která zalila vše sluncem, nahradí velká bouře, která vnese další chaos. Čtete, mermocí se nechcete podívat na žádné slovo dalšího odstavce, protože očekáváte onu bouři a na jednou přijde pouze klidný konec, který se dal očekávat, protože už JMS dostatečně znáte.
I když se směju, musím plakat
Johannes Mario Simmel
Dvacátá šestá kniha Johannese Maria Simmela. Tak přece jenom JMS nevyčerpal svou zásobu, čím více se člověk blíží, ke konci autorovy tvorby, nutí ho přemýšlet, jestli už se autor nevypsal a další knihy nejsou jen pokusy vrátit se na výsluní. A navíc po poslední knize Na jaře zazpívá skřivan naposledy, která byla laděna pro lidstvo velmi negativně. Ale kniha I když se směju, musím plakat zase vybočuje do autorova standardu. Určitě se nejedná o žádnou přelomovou knihu, která by byla v autorově tvorbě nějak zásadní, ale autor se vrací i k dřívějšímu standardu, že svůj děj prokládá soudobými událostmi, a že tato kniha je jimi skutečně protkána. Navíc tyto dějiny nejsou nijak staré a v člověku to vyvolává vzpomínky, navíc ještě umocněné, když v době četby této knihy současně sleduje i dějinný seriál, jehož děj je zrovna v období, které autor popisuje. Když čtete neuvěřitelný životní příběh Míši Kafankeho, kromě toho, že si říkáte, že toto se skutečně může dít jen v knize, hned vás napadne, toto mi něco připomíná a zrovna když si začnete uvědomovat, co vám to připomíná, autor se spirálkou otře o svou dřívější knihu Nemusí být vždycky kaviár, která je autorovým skutečným bestsellerem. Musím říct, že samotný děj mě ani nijak neoslovil, ale v kombinaci se soudobými dějinami se kniha ohromně snadno četla. Konec bohužel je poměrně velmi oseknutý a autor nechává spíše prostor pro vaši fantazii, jak si děj domyslíte.
Jen vítr to ví
Johannes Mario Simmel
Šťastná nebo nešťastná třináctá kniha JMS?
Když jsem si přečetl někde recenzi na tuto knihu typu: "Dost hrůza. Jsou tam sáhodlouhé dialogy typu: "Miluji tě." Také tě miluji, nemohu bez tebe žít." apod.", tak jsem se mírně obával, protože jsem si přesně, opět, již nepamatoval o čem kniha byla a jak skončila, ač jsem ji, opět, už četl podruhé. A musím říct, že mě naprosto překvapila a plně s uvedeným komentářem nesouhlasím. Ano jsou tam pasáže o lásce, jak popisuje autor komentu, ale očividně autor nepochopil děj. Skvěle napsaná, skvělý nápad a přece něčím jiná, naprosto jiná od všech předcházejícíh dvanácti titulů JMS. A člověka, který má JMS načteného a omlouvám se, ale za člověká, který má načteného JMS, osobně považuji člověka, který přečetl alespoň třetinu jeho knih, to trkne během první padesátky stránek. Děj se odehrává chronologicky. Několika stránkový úvod, kterým příběh vlastně téměř končí, nepočítám, ten vtahuje do děje, ale zbytek příběhu je vyprávěn den po dni, bez jakýchkoliv odboček do daleké nebo ne tak daleké minulosti, jak u všech předchozích knih je to typické.
Kniha navíc nekončí přesně definovaným koncem, i když by se z pohledu smrti mohlo zdát, ale závěrečným prohlášením notáře Libellého, začínáte znovu přemítat o tom, kde je tedy skutečně pravda? Na pravo? Na levo? Nebo snad někde ve středu? Konspirace? Bláznovství? Láska? O všem takovém se dá přemýšlet na konci této knihy.
A ještě jeden osobní dovětek, ač přímo nesouvisí s dějem nebo s gro děje, neodpustím si zde vypsat jednu pronesenou frázi z knihy, která mě při čtení velmi oslovila, jelikož knihy občas půjčuji a tato fráze byla vypsána a označena v knize s jistým úmyslem, který mi před osmi lety, kdy jsem četl knihu poprvé a posléze ji propůjčil kolegyni, naprosto unikl nebo možná záměrně unikl, ale nyní mě oslovil:
"Lidé zacházejí s časem, jako by měli žít věčně. A přitom nikdo neví, kolik času mu ještě zbývá - rok, pět roků, minuta."
Co dodat na konci? Jen vítr to ví.
Aféra Niny B.
Johannes Mario Simmel
Pátá kniha JMS. Velmi příjemná na čtení.
...Uvažuji jaký smysl nebo význam tato kniha měla čtenáři dát, zda JMS zamýšlel, aby se čtenář zamyslel nad svou minulostí, zda jdou pálit mosty, zda jde znovu začít s čistým štítem, nebo snad chtěl poukázat na neměnnost člověka, zločinec zůstane zločincem, až se pro okolí může tvářit nejsvatěji, nebo jeho cílem byla spravedlnost, existuje spravedlnost, kniha to v ledasčem dokazuje, dá se obelhat spravedlnost, dá se vyváznout z jejich spáru a nebo konečně měla kniha dokázat, jak lehce se dá zničit láska, teatrálně nyní napíši, která hory přenáší, ta pravá, živočišná, uhrančivá a všechna přídavná jména, která si dovedete vymyslet, láska...
...o tomto tato kniha je, o tom, jak jedna malá zanedbatelná etůdka promíchá lidskými životy, nejprve nevinně a pak fatálně ...
