trudoš komentáře u knih

A pro změnu trocha irské deprese. Nutno podotknout, že tentokrát se Ken Bruen opravdu vyznamenal a nebojím se prohlásit, že Kříž bude už navždy mým nejoblíbenějším dílem v sérii.
Je to především tím, že se autor nadobro zbavil příznačné stručnosti, a kniha již daleko více odpovídá vypravěčským standardům moderního thrilleru. Podobně i sám Jack Taylor jakoby konečně dozrál v normální lidskou bytost, přestože je čím dál drsněji konfrontován s realitou, jež mu odmítá zapomenout všechny jeho prohřešky a pády. Jestli existuje nějaká hitparáda literárních adeptů na mašli, Jack bezesporu míří na nejvyšší pozice.
Ale aby té chvály zas nebylo tolik, jako detektivka stojí Kříž opět za zlámanou grešli. Příběh připomíná psychologickou studii šedesátiletého alkoholika, pročež nějaké vyšetřování je tak na druhé třetí koleji. Přitom už to zdaleka není taková legrace jako dříve. Ovšem ten nekorektní cynismus, jenž zemi zeleného trojlístku neukazuje v právě nejlepším světle, jinde prostě nenajdete.

6 31.05.2017

Simon R. Green je znám především jako vynikající „béčkař“. Jeho cykly patří k tomu nejlepšímu z klasického pulpu, a přestože opakovaně pracuje s tradičními zápletkami, dělá to svěžím způsobem, který jen málokoho může urazit. Ano, občas je to hloupoučké, černobílé a naivní, ale rovina nadsázky dává na srozuměnou, že to si uvědomuje i sám autor. A tak nešetří odlehčenými dialogy, hrdinskými pózami a absurdními situacemi, nad kterými plesá srdce každého fanouška fantastiky.
Co však zjevně není jeho předností, jsou romány delší dvě stě padesáti stran. Nemluvím teď o kvalitě, protože ta s tím nemá co dělat - co dokáže na dvou stech stránkách, dokáže i na šesti stech. Jde spíš o rozsáhlost, ve které se sám ztrácí, jakoby sice měl jasnou představu, kam chce příběh dovést, ale na cestu si toho nabalil prostě moc. A i když ve třinácti kapitolách vypráví různé životní osudy, celek splývá v jednu velkou mýdlovou operu, jež se atmosférou příliš neliší od Hvězdných válek. Úsměvných Hvězdných válek.

6 28.05.2017

Ve světě, jak ho známe, se dějí podivné věci, pak ještě víc podivnější věci a pak ty kurtizánsky podivné. Ty posledně jmenované má na starosti skupina drsňáků, říkajících si Skineři. Ti nejen, že dohlíží, aby tyhle skeptakulárnosti nikoho nezabily, ale pokud možno, aby o nich nikdo ani nevěděl. Hrdinou příběhu je pak programátor, který k práci lovce monster přijde jak slepý ke klavíru a na jehož bedrech nevisí nic menšího, než záchrana lidstva.
Krvavá čepel přináší akční jízdu, která fanoušky možná lehce rozladí svou nedotažeností a nulovou řemeslnou zručností, ale jako spotřební čtivo svůj účel plní na jedničku. Přečíst, vypustit, zahodit. Zásadní problém spočívá v ignorování zápletky, která se poctivě rozehraje hned zkraje, aby byla následně až dokonce prakticky přehlížena. Navíc pravidla hry, podle kterých Marcus Pelegrimas určuje vývoj událostí, nejsou komplikovanějšího rázu než Člověče, nezlob se. Říct tak o románu že je prvoplánový, by bylo pomalu urážkou samotného toho slova.

6 08.05.2017

Při srovnání s předchozí knihou vychází druhá povídková sbírka o chlup lépe. Zajímavější zápletky, vypsanější sloh, propracovanější postavy. Navíc oceňuji schopnost Alexe Dreschera pracovat s metaforami a vtipnými hláškami natolik obratně, že se vyhýbá opakování úspěšných frází a umí vždycky překvapit něčím novým. Jak však přibylo množství stran, tak i vyprávění nabylo na zbytečné košatosti, což by slušelo velkému románu a ne středostavovským novelám. A dost otravný je autorův syndrom řešit zapeklité situace stejným motivem, kdy hrdina sáhne po zakázaných schopnostech. Jako proč ne, ale ať přitom pořád netvrdí, po jak tenké hranici zákona se vlastně pohybuje. Vzhledem k tomu, že se mu dosud nic nestalo, působí tenhle bubák už vážně trapně. Zasazení současných trendů zločinu do kulis fantasy detektivky jinak stále funguje velmi slušně, a přestože mají jednotlivé příběhy pár drobných chyb v koncepci, musím přiznat, že mě svět královského prokurátora Kloppa Yggredda baví čím dál tím víc.

6 05.05.2017

Základní dějová osa Věku draků je v jistém smyslu parafrází artušovské legendy o hledání svatého grálu. Zdejší Kámen světla je obdobou mýtického poháru s magickým potenciálem a právě hlavní hrdina je vyvolen k jeho nalezení a následnému spasení země Ea. Naštěstí David Zindell patří mezi ty autory, kteří i tradiční zápletku dokážou zpracovat čtivým způsobem. Prostředí, do kterého román zasadil, hodně připomíná Japonsko druhé poloviny 16. století a aby to nebylo tak jednoduché, východní pojetí cti a tamní rozdělení společnosti navíc zkombinoval s rytířskou kulturou středověké Evropy. To vše ještě okořenil tajemnou magií drahokamů a polodrahokamů. Výsledek sice zpočátku způsobí jako nesourodý mišmaš motivů, ale s přibývajícím počtem stran získává víc a víc na osobitém kouzlu.
Jinak je ale vyprávění bohužel jen další klasickou poutí pro artefakt, který má zachránit svět. Kdyby byla celá sága někdy dovydána, rád si ji i dočtu, ale nestane-li se tak, kohouty kvůli tomu podřezávat nebudu.

6 30.04.2017

Naivní fantasy, plná roztodivných stvůr a udatných skutků, jejímž největším prohřeškem je nudný děj. Nic proti šlechetným putovačkám, jenže Patrik Fuxa zůstal věren pouze lineární cestě za dobrodružstvím a všechno zajímavé účelově nerozvinul, čistě proto, že by pak potřeboval o dost víc stran. Což je bohužel pravda.
Jinak ale nápaditá kombinace Planet smrti a Útoku titánů. Opomenu-li tedy ignorování fyzikálních zákonů, nebo pravidel technologického vývoje. A škoda, že autor nedokázal zachytit uvěřitelnou atmosféru ztráty lidskosti, která by v případě jím stvořeného světa byla neodvratitelná.
Za hodně nešťastnou však považuji podobu slohu, především fakt, že je vystavěn v první osobě přítomného času, přičemž forma odpovídá spíše času minulému. Výhrou nejsou ani chybně používané výrazy, nebo opakování slov v průběhu jednoho odstavce. Za tvůrčí snahu ale palec nahoru. Základ by byl i k použití, pod podmínkou kompletního přepsání. Slovy klasika: „Sundat brejle, odbarvit na blond a zhubnout.“

6 28.04.2017

Asi poslední Harry Dresden, který ode mě dostal tak vysoké hodnocení a to v podstatě jen proto, že k němu cítím jisté sympatie. Kdybych však měl román hodnotit zcela nezaujatě, skončil by na nějakých šedesáti, sedmdesáti procentech. Zvraty mimo hlavní dějovou linii začínají být čím dál klišovitější, až pomalu překonávají scénáře George Lucase. A sám Harry se pak stále víc formuje v autorské alter ego, připomínající veselejší verzi Mirka Dušína. Což není nutně na škodu, protože starý dobrý rytíř na bílém koni svoje kouzlo rozhodně má, jen ty humorné glosy o morálce a vnitřní monology o stavu světa by klidně šly vypustit. Nebýt jich, kniha mohla být možná až o dvě stě stran kratší, aniž by to mělo vliv na zápletku. Tu navíc Jim Butcher zbytečně tříští, díky čemuž se zase bojuje na více frontách. To jde na úkor ústřední linky, jejíž vyústění se - pro všechny ty kudrlinky kolem - pouze záměrně oddaluje.
Ale jinak opět fajn, sice trochu naivní a neposkvrněné, ale pořád příjemná oddechovka.

6 27.04.2017

„Já jsem Verity, a ty jsi na cestě odsud.“
Verity Priceová je kryptozooložka. Což v praxi znamená, že je něco jako lovkyně monster, ale zároveň jejich ochránkyně. Jejím revírem se stal New York, kde srovnává do lajny všechny nadpřirozené bytosti, které se utrhly z řetězu. Ovšem její největší láskou je... společenský tanec.
Armagedon ve slevě zprostředkovává líbivou kombinaci ženské nadsázky, akce i romantiky. Neplechou je, že Seanan McGuirová příliš dlouho vysvětluje zákonitosti svého světa, až jí pomalu nezbude prostor pro poctivou zápletku. A v rámci toho, že nejde o nijak objevné čtení, je tohle vyloženě na škodu. Mnohé šlo říci jednodušeji, nebo vůbec, protože v důsledku nejde o nic víc, než jednoduchý standard se špetkou humoru navrch. Všechna ta mytologie a uspořádání jsou sice hezké, ale člověk to v různých obměnách četl už jinde a stavět na tom „zcela nový“ příběh mi přijde drobně zpátečnické. Každopádně jedna z mála knih, která by si zasloužila soundtrack jako nedílnou součást.

6 26.04.2017

Opět jednoduchá kosmičárna, tentokrát však s nepřítelem trochu přitaženým za vlasy. Motiv inteligentních žab by možná fungoval v nějaké staré epizodě Star Treku, ale tady vyprávění spíš jen neúmyslně shazuje do parodické roviny. A to se ani nezaobírám podivností, že žabky odhalil až Lucky Starr, zatímco všichni obyvatelé Venuše žili léta v naprosté nevědomosti.
Ovšem hnidopichové jsou tu od toho, aby bylo v pekle čím topit, takže další výtky si odpustím. Pravdou je, že těch šedesát let se podepsalo pouze na autorově hravé fantasii, která se dostala do střetu se smutnou realitou. Zatímco v roce 1954 byla Venuše ještě stále velkým tajemstvím s neomezenými možnostmi, dnes už je to pouze drobná přehřátá tečka někde na jihozápadní straně oblohy a šmitec. Umění Isaaca Asimova spočívá v moci přetrhat tyhle astrofyzikální hranice, pročež okna podvodnímu dobrodružství na druhé planetě od Slunce zejí dokořán. Ve výsledku oddechovka, jejíž prazákladní kouzlo nezestárne ani za dalších šedesát let.

6 22.04.2017

Na to, jak atraktivní námět si Myke Cole vybral, nepředvedl kupodivu nic, co by nezvládli už filmoví X-Meni ve třech prvních filmech. Snad jen s tím rozdílem, že u Kontrolního bodu jsem se o dost víc nudil a to především kvůli nezáživnému vývoji. On totiž autor s akcí poměrně šetří a většinu příběhu točí kolem staré písničky „Ta naše armáda je tuze proradná taratatá.“ Komicky z toho pak nejvíc vychází hrdina, který (aby učinil zadost morálce) tak dlouho špekuluje a mění strany, až kvůli tomu rozebere všechno, co se jen rozebrat dá. Vlastně kdyby od začátku poctivě vojákoval - tedy držel hubu a krok - situace mohla celkově dopadnout daleko pozitivněji.
Ale když už nic jiného, všechno to rozumbradování má hlavu a patu, což určitě ocení náročnější čtenáři. Na můj vkus ho jen bylo na odpočinkovou střílečku zbytečně moc. Lovci monster byli v tomhle ohledu větší legrace a Ničitel světa zas akčnější jízda. Cole balancuje na hraně jednoho i druhého, ale ve výsledku se nepřikloní tam ani tam.

6 19.04.2017

Nejde o žádný literární zázrak, přesto jednoduché a milé. A jste-li kulinářským nadšencem, tím spíš si knihu užijete. Sice se nedočkáme spektakulárních vyšetřovacích metod, protože hrdinové si vystačí s obcházením jednotlivých aktérů a jejich vyslýcháním, ale bohatě to stačí. Velmi dobře tu totiž funguje detektivní zápletka, kdy odhalení každé další stopy udělá ještě větší zmatek v počtu podezřelých a jejich motivacích. Problém je, že postav je na malém prostoru skutečně požehnaně, a pamatovat si kdo s kým jak souvisí, byl pro mě docela problém. Naštěstí finále vysvětlí vše poměrně srozumitelně, takže předchozí chaos může člověk s přehledem ignorovat.
Komika je jinak typicky švandrlíkovská, nepříliš přestřelená, ale ani zásadně třeskutá, trefně si utahujíc z uměleckého světa a gastronomie. Výsledný dojem je tak u mě ve všech směrech pozitivní, na české poměry obzvlášť. O to víc, že Miloslav Švandrlík byl v první řadě humorista, který v tomhle případě o detektivku zakopl jen náhodou.

6 07.04.2017

Po rozpačitém albu Avengers: Na ostří nože byla tohle docela vzpruha nad celým tím pozlátkem dokonalých superhrdinů. Brian Michael Bendis prostě umí zasít sémě zkázy a strhnout masku i tomu nejsympatičtějšímu klaďasovi. Jistě, aby byl prožitek dokonalý, chybí k tomu spousta sešitů před, ale když člověk přivře obě oči nad snůškou neznámých aktérů a odkazů, funguje album slušně i samostatně. A pro jednou se v UKK skutečně představuje jeden z pilířů marvelovského světa, od kterého se odvíjí mnoho dalšího, co zásadním způsobem proměnilo charaktery jednotlivých hrdinů, včetně univerza samotného - alespoň na chvilku.
Dlužno podotknout, že žádné velké úvody se tentokrát nekonají, příběh od první stránky šlape Avengerům na krk a nepovolí až do úplného finále, přičemž někteří jeho stisk jednoduše nezvládnou. Konflikt je v jádru prostý a proto tak uvěřitelný, jen je škoda, že všechna ta smrt a zkáza kolem je jen dočasná. Konec pak přináší jeden z nejdojemnějších a nejvyváženějších patosů. Paráda.

6 06.04.2017

Jedenáct povídek „mladé generace“ českých autorů, které člověk pozná především ze stránek časopisů Ikarie a Pevnost. A jak už název naznačuje, podíváme se, co pro nás chystají dny příští.
Největším překvapením pro mě bylo jméno Michala Špačka, jehož Viktor Papa skvěle kombinuje military SF se zákonitostmi tržního hospodářství. Příjemně pak potěšil Jakub Macek, Miroslav Žamboch, Stanislav Ertl ml. i Ondřej S. Nečas, ale jinak se zbytek souboru nese v duchu standardu či lepšího průměru. Příchutí je mnoho, od detektivky a akčních thrillerů se přesouváme k nostalgickým cestám časem, řešíme rozpory vědecké etiky, nebo si užijeme jednu bláznivou apokalypsu. Přestože po stylistické stránce často není co vytknout, s obsahem už to trochu pokulhává. Buď mám moc vysoké nároky, nebo „zlaté časy“ tuzemské fantastické povídky nevyžadují podružnosti jako třebas pointu nebo smysl. Originální světy jsou jedna věc, ovšem když nefunguje základní osnova, imaginace už zachrání jen minimum. Ale jinak fajn.

6 31.03.2017

Silnou stránkou C. J. Boxe je bezesporu láska k divoké přírodě. Bravurně zvládá zachytit krásu nespoutaného Wyomingu, jež na vás dýchne rozlehlostí, čistotou a hlavně opravdovostí. Jenže to je tak všechno, co mě na jeho Otevřené sezóně bavilo. Revírník Joe Pickett je takový standardní prototyp hrdiny, vedlejší postavy mají často roli pouze doprovodného křoví a zápletka je oproti nabízeným možnostem dosti přímočará. Až mi bylo chvílemi Picketta líto, že mu tak dlouho trvá, než si dá dvě a dvě dohromady. A to se ani nezmiňuji o tom, že autor už od prvních stran vkládá řešení případu do rukou malé holky a vy musíte stovku stran čekat, než se její vedlejší linie spojí s tou hlavní, aby události konečně nabraly spád.
Takže za mě průměr. Kulisy zajímavější než kriminální motiv, kterýžto chytne grády v podstatě až v závěru, kdy dojde na střílení. To se pak ale karty osudu hlavního protagonisty zajímavě vyloží. Což mile překvapilo, ovšem pro otevření dalších knih je to naneštěstí trochu málo.

6 28.03.2017

Líbil se mi námět a špatné není ani zpracování, jen je mi autorova vize podsvětí cizí - víc totiž připomíná vesnickou diskotéku, než semeniště zločinu. Ono to od reality asi moc daleko nemá, ale od reality, se kterou nic společného nemám a proto je pro mě těžké posoudit, nakolik je výsledek autentický a nakolik divadelní.
Ale jak je příběh krátký, tak není prostor na nějakou nudu, a nebýt filozoficko-společenských disputací mezi otcem a dcerou, byla by spokojenost stran spádu maximální. Josef Klíma se evidentně s vědomím jednoduché zápletky nepouští do hlubokých vod mnohovrstevnatého románu a co chce odehrát, odehraje rychle a přímočaře. Po řemeslné stránce má navíc velmi slušný životopis, což se odráží ve vyhýbání se kostrbatosti a nepřirozenosti v dialozích. Přesto se nějak nedokáže zbavit syndromu české veselohry, kdy hrdinové občas mluví jak ve špatném filmu. V důsledku ovšem povedené dílko s trochu očekávaným vyústěním a rozporuplným hrdinou, ale v rámci žánru stále lepší standard.

6 24.03.2017

Julie Kennerová sice nadšeně splétá romantickou komedii s akčním thrillerem, ale nějak se jí oboje dohromady skloubit nedaří. V rámci prvního jsou tu zbyteční mrtví a v rámci druhého zas naivní zvraty. A přestože ústřední motiv má nápad a několik zábavných momentů, celkově chybí zápletce logické opodstatnění. Ona totiž hrdinka, geniální šifrantka, neřeší v důsledku nic, co by překročilo schopnosti průměrného čtenáře a tak celý ten výlet do New Yorku, plný pobíhání, pro mě z dějového hlediska ztrácel smysl. Tedy kromě literárního napodobování Dana Browna, obohaceného ženským smyslem pro ironii, která byla vlastně tím jediným, co mě při četbě vytrhávalo z limbu. Kdyby mě však autorka alespoň provedla historií slavných obchodních domů nebo módních značek, možná bych se necítil tak naprosto ochuzen o nějakou informační hodnotu. Ovšem jako dobrodružná lovestory příběh funguje trochu snesitelněji, jen sexuální apetit hrdinky je vskutku obdivuhodný, nemluvě o jejím nárazovém výběru milenců.

6 22.03.2017

První svazek Kronik Prydainu nabízí úvodní tři díly pentalogie pro mládež, která vznikala v letech 1964 až 1968. Fantastická putování chlapce Tarana, který díky své horkokrevnosti, statečnosti a smyslu pro spravedlnost zažívá jedno dobrodružství za druhým, patří dodnes ve Státech mezi nejoblíbenější fantasy cykly.
Ač je osnova jednotlivých zápletek podobná, liší se od sebe atmosférou i vyzněním. Zatímco Kniha tří zjevení je příběhově nejpohádkovější, Černý kotel už hraje na temnější strunu a Hrad Llyr zas přidá trochu romantiky. Právě díky té různorodosti má série kvalitativní vzestup, přičemž své dělá i fakt, že Lloyd Alexander průběžně nevykrádá sám sebe a svou parafrází waleské mytologie prostě nudit nedokáže. Samozřejmě se to stále drží v mantinelech dětské literatury, což sebou přináší i pár logických kiksů proti přirozenosti (proč skupinám dobrodruhů musí nejčastěji velet předčasně vyspělí puberťáci?), ale to jsou podružnosti, nad kterými člověk musí v rámci žánru přimhouřit oko.

6 11.03.2017

Výhodou je, že jde o uzavřený příběh, který má hlavu i patu (jste-li tedy otevřené mysli a nemáte problém přijmout myšlenku živoucích planet navzájem se nahánějících galaxií). Stejně tak je fajn, že se člověk nestřetne s paletou neznámých postav, jejichž jména a smysl mu pro neznalost nic neřeknou. Oproti tomu nevýhodou je jednoduchá příběhová linie, gradující bez zásadních překvapení a s celkově nepříliš silným dějovým základem. Bohužel ani Mike Choi se svou chytlavou kresbou celkově nemastný scénář zachránit nedokáže. Ale čtivost bych zase upírat nechtěl, protože ta hodinka u toho strávená, nebyla žádným mučením. Šlape to hezky a Thor pro jednou nemluví jako Mirek Dušín ze starověku. Jako pilíř komiksové historie Marvelu bych to ale nebral, ovšem byly tu už i horší kousky.
Nedokážu si ještě odpustit výtku na účet zahraničního vydavatele, který tentokrát vynechal úvod do souvislostí, takže kdo se v univerzu nepohybuje trochu déle, uniknou mu drobnosti stran chronologického zařazení.

6 11.03.2017

Michal Fieber alias Jaroslav Čejka má za sebou už hezkou řádku knih a na řemeslné stylistice je to znát. I když chybí osobité kouzlo, pořád je v tom příjemně hravá jazykomalba, která nemá prakticky šanci kohokoliv urazit. Problémem jsou však kompozice jednotlivých povídek. I když mají příběhy patinu detektivky, autor do vyšetřovacích her příliš nezabíhá, jen nadhodí ústřední zločin, představí základní podezřelé a pak v rychlosti určí, kdo je vrah. Rozkaz zněl v tomhle bodě evidentně jasně, takže konce nejen že nepřinesou překvapivé zvraty, ale ani zajímavé obraty, maximálně jemné morální ponaučení na dobrou noc. Tím pádem komisař Houdek vlastně ani moc nepátrá a častokrát je tu jen do počtu, nebo jako hloubavý a chápající zástupce staré dobré policie České republiky. Občas tu ještě probleskne linie z hrdinova osobního života, v lecčems evokující životní etudy poručíka Borůvky, ale pro všechen ten nevyužitý balast kolem mě spíš jen překvapilo, že tam vůbec nějaká snaha o nadstavbu byla.

6 03.03.2017

Píše se rok 1494 a v Transylvánii už to zase vře... Román o nesmrtelném knížeti Draculovi volně navazuje na Trůn pro mrtvého a vrací se do dob krutého středověku patnáctého století. Chladným a nelítostným laděním připomene příběh v mnohém filmy Františka Vláčila, kdyby v nich bylo místo pro špetku rozervané romantiky a nějaký ten prvek vampyrismu. Autorka tenhle dojem podbarvuje jak dobovými archaizmy, tak prostou mluvou, přičemž historie v jejích rukou je přesně tím krutým místem, před kterým varuje spisovatelka Connie Willisová - kdo druhého upálí jako první, vyhrál.
Fanoušci Jenny Nowak tedy jejím dalším počinem zklamáni nebudou a ostatní, kteří autorku ještě neznají a mají chuť na trocha toho pochmurného vyprávění o smrtící nenávisti, nehynoucí lásce a tragickém prokletí jménem Vlad Tepes, by si román rozhodně neměli nechat ujít.
Krvavé býlí bylo mimo jiné pro svou délku rozděleno do dvou knih, ale i tak je jejich konec epizodně uzavřený. Přímé pokračování nese název Vlčí sémě.

6 19.02.2017