Vakalik komentáře u knih
Ke knize Gabriely Koukalové jsem se dostala až letos, ačkoliv jsem ji měla v hledáčku už od samotného vydání. Trochu jsem se jí bála, protože recenze nejsou moc pozitivní. Byla jsem ale mile překvapena. Kniha se mi četla hezky, Gabriela hezky a napínavě vypravuje třeba o závodech. Co se týče špíny na ostatní lidi, nic hrozného tam není. A že si s Veronikou nesedly je asi fakt, který potvrdí obě strany. Co se týče trenérů, Gabriela všude upozorňuje, že píše tak, jak to cítila a viděla ona. Jde o subjektivní zpověď. Přemýšlela jsem o recenzích a myslím, že si spousta lidí plete recenzi knihy s názorem na Gabrielu samotnou. Kniha se mi líbila moc. Co se týče Gabriely, mám na ní po přečtení autobiografie svůj názor. Jestli se třeba jen občas chovala tak, jak někdy popisuje různé situace, tak se nedivím, že nebyla oblíbená v kolektivu. Potvrdila jsem se také v dojmu na jejího muže. Stačilo si přečíst třeba to, že ho Gábina párkrát žádala, jestli svatbu neodloží, že to je na ni brzo. Ale Petr nechtěl ani slyšet A přijde mi, že tak trochu manipulátor ski vysvětlil gabi ně, že si vzít mají hned. Ale jak říkám, osobnost Gabriely není předmětem recenze. Za mě 5 hvězdiček za knihu.
Pro mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem v roce 2019 četla. Bratrská láska a snaha za každou cenu dodržet slib otci, i za cenu vlastního nepohodlí. Kniha se zabývá převážně popisem děje a tehdejší doby, neobsahuje psychologický rozbor postav. I tak děj krásně plyne a čtenář je natěšený, co bude dál.
První kniha, kterou jsem od autorky četla, byl kočár do neznáma. Po téhle jednoduché slaďárně Jsem se dlouho zdráhala číst něco dalšího. Heřmánkové údolí ale mělo výborné recenze a tak jsem se do knihy pustila. Přečetla jí jedním dechem. Moc se mi líbilo vyprávění o poválečném životě a o životě za komunismu. Hlavní postava pro mě byla neuvěřitelně statečná. Za mě jedna z lepších knih, co jsem v poslední době četla
Takové příjemně nepříjemné naturalistické dílo. Proč ne. Líbilo se mi, jak chodí autorka rovnou k věci a nesnaží se dílo uměle natahovat.
Když mi přítel, který četl za život asi 5 knih řekl, že to je bezvadná kniha, kterou si musím přečíst, tak jsem neváhala. Bohužel, buď toho mám až moc načteno a nebo jsem literární barbar. Kniha je pro mne velkým zklamáním. Chápu, že ve své době se mohla dostat na vrchol knižního žebříčku, Jelikož prakticky Orwell odhadl budoucnost. Ale jinak to pro mě byla nezáživná a nudná kniha, která mě nebavila a dočtení jsem se musela nutit.
Na knihu jsem narazila nahodou, kdyz jsem hledala knihy do Ctenarske vyzvy. Nalakalo me zejmena vysoke hodnoceni, protoze vetsinou se na Databazi knih mohu spolehnout, ze mi vysoke hodnoceni zaruci prijemne cteni. No... Tady se tak uplne nestalo. Popravde nerozumim, proc je kniha tak vysoce hodnocena.
Nez se vrhnu na veci, ze kterych jsem uplne nadsena nebyla, musim rict, ze se mi libi tema, ktere jsem jeste romanove zpracovane nevidela (Bata). Pochopila jsem, ze nektere zalezitosti jsou inspirovane realitou a tak se clovek muze opravdu neco dozvedet.
Z ceho uz jsem nadsena mene, je samotny pribeh. Postavy mi prijdou priserne emocne ploche. Postavy by si dle meho nazoru zaslouzily vykreslit vice z psychologickeho hlediska, takto jsem nenasla jedinou postavu, se kterou bych mohla sympatizovat. Dialogy jsou naprosto silene. Nezazivne, nerealne a jak kdyby je psal adolescent a ne spisovatel.
Tim se dostavam k jazyku ceskemu. Mam rada, kdyz ma spisovatel zajimavy jazyk, velkou slovni zasobu, umi vyuzivat hojnosti ceskeho jazyka. To tady bohuzel silne pokulhava. Autoruv styl je nudny a nezapamatovatelny.
Mrzi me to, ale za me bohuzel knihu doporucit nemohu.
A co
Ráda čtu knihy Lékařů bez hranic, protože mi připomínají, jak se tady přeci jen máme dobře a zároveň uspokojí moji potřebu po dobrodružství. Jejich práci obdivuji a být lékařem, nejspíš by mě taková mise zajímala též. Ale člověk je přeci jen rád, že si o nedostatku jídla, několikahodinových operacích bez dostatku zdravotnického materiálu a každodenní střelbě na ulici přečte z pohodlí křesla v obýváku.
Hodně, hodně silná kniha. Velice smutný příběh, o nemoci, o chudobě, o lásce mateřské i milostné. Nedalo se přestat číst. Štěpán se se svým osudem vyrovnal na výbornou.
Vondruška je z hlediska faktografie hodně zpochybňovaný autor. Já mám ale jeho díla ráda. Navodí mi atmosféru tehdejší doby, nezabředá zbytečně do detailů a dokáže vykreslit postavy tak, že si snad každý musí najít tu svojí oblíbenou. A jestli jsou díla po historické stránce správně sepsaná? Myslím, že většina čtenářů, kteří se nezajímají o historii si stejně po měsíci od přečtení ani nevzpomene, kdo tenkrát vládl.
Nádherná kniha. Když jsem si knihu půjčovala, upřímě jsem úplně netušila, o čem je. Po přečtení popisu na zadní straně knihy jsem se začala těšit a ihned knihu otevřela. Přečetla jsem jí jedním dechem. Miluju Šumavu a život, jaký vedou hlavní hrdinové této knihy mě podvědomě láká. Proto jsem si moc ráda přečetla zkušenosti z tohoto života . Pár jedinců mi přišlo trochu jako blázni, ale vypadají, že jsou se svým životem spokojeni. Byla jsem hlavně zvědavá na ženy, jak zvládají život na samotě bez pomocné mužské ruky. Knihu prokládají nádherné fotky a ať se může díky nim zdát, že jde o život v ráji, po přečtení knihy nepochybuji, že samotáři mají sice mnohem šťasnější život bez konzumu, ale také mnohem těžší. Výborný nápad autora takovou knihu sepsat.
Ne moc pozitivni cteni, ale opravdove. Neuveritelne, co se vsechno delo. Budu doufat, ze zaverecny dil prinese dobre zpravy.
Miluju cist knihy z obdobi prelomu 19-20. stoleti. Jelikoz jsem se ctenim trilogie zacala hned po vydani prvniho dila, nepamatovala jsem si uz vsechny postavy, a tak jsem si pred zactenim se do trojky precetla i oba predchozi dily. Vyrazne doporucuji, nebudete se v deji ztracet.
Nebudu prozrazovat dej, jen zminim, ze cela trilogie rozhodne stoji za precteni, je zalozena na realnych faktech, doprovazena fotkami a neodtrhnete se od ni. Karin Lednicka umi zazivne vypravet, vecne, bez slozitych kudrlinek, ktere cloveku akorat brzdi oci. Doporucuji precist jeste i Zivotice.
Mám ráda Petru Soukupovou právě pro běžná, zdánlivě banální témata, na kterých ona umí vystavět celou knihu. Místy pro mě byla kniha vtipná, rozhodně reálná a ze života, a i když někdy nedopadá kniha tak, jak by člověk na jejím počátku čekal, stojí přečtení za to a litovat nebudete.
Kniha, kterou jsem přečetla na posezení. A určitě ne naposledy. Je to neuvěřitelné, co se ve třetím tisíciletí může dít v reálném světě. Vysíláme rakety do kosmu, umíme transplantovat srdce, zeměkouli přeletíme za pár hodin, ale kdesi na druhém konci světa existuje zemička, kde lidé umírají na hladomor, nemohou vycestovat ze země a nesmí si ostříhat vlasy dle svého. Jak špatné to v zemi musí být, když i rodiny riskují ztrátu života útěkem ze země. Překvapilo mě, kolik věcí o životě v této zemi není známo a tají se před světem. Rozhodně jedna z nejlepších knih loňského roku a doporučuji přečíst úplně všem.
Jsem ráda, že jsem knihu četla, čtenář trochu nahlédne do vysoké politiky. Tím, že byla kniha vedena formou rozhovoru je přeci jen důvěryhodnější. Popravdě ale přiznám, že ne všem kauzám jsem porozuměla a všechna jména znala. Určitě ale dobrá kniha pro někoho, kdo si chce udělat obrázek a o politiku se aktivně zajímá nebo je starší a bude o případech vědět více.
Velice poutavě napsané příběhy 3 žen. Každá má nějaký reálný problém, řeší jej po svém. Člověk tak nějak při čtení pořád přemýšlí, jak by v dané věci postupoval sám. V prvním případě Kristýna a vyprávění psychologa o velice toxickém vztahu. Druhý příběh o víře ve zdravé a nezdravé podobě formou dopisů mezi hlavní postavou a knězem. Třetí příběh o nízkém sebevědomí a následcích. Sítě mi celou dobu evokovaly díla Delphine de Vigan, která se ve svých dílech rozebírá podobná témata.
Na Petru Hůlovou mě přivedla učitelka literárního semináře. Paměť mojí babičce jsem tak četla poprvé před asi 10 lety. A nosila jsem ji v paměti jako knihu, ke které se chci jednou vrátit. Po těch letech jsem si už nepamatovala děj, jenom atmosféru, kterou mi kniha vykreslila. A i při druhém čtení se to opakovalo. Vůbec mi nevadila cizí slova, naopak mě vtáhla do děje. Trochu jsem se občas ztratila ve jménech vedlejších postav, které se vynoří jednou a znovu až za pár let (stránek). Některé situace jsou smutné, u některých člověk nevěří, že se to může ve světě posledních let dít. Za mě je to ale nádherně napsaná kniha o lidském životě a utrpení. Každopádně vím, že k téhle knize se vrátím zas a znovu.
(SPOILER) Viktorie Hanisova je jedna z mych nejoblibenejsich autorek vubec. Ziskala si me Rekonstrukci, kterou jsem cetla se zatajenym dechem. Nedeli odpoledne jsem si tak nemohla nechat ujit.
Asi malokomu bude hlavni postava sympaticka. Sledujeme vyvoj maleho chlapce v muze. Neni divu, jak dopadl, doma zrovna hostinne prostredi nemel. Proc se dozvime az na uplnem konci. Jak tizive muze byt rodinne prostredi a jak ho utek z reality v podobe kamarada svede az na spatnou cestu. Nastesti se Teodor vzpamatuje.
Prave proto, ze zadna postava nebyla sympaticka (zamer takoveho dila, jinak to ani nejde), cteni me nelakalo. Vzdy jsem sedla ke knize s tim, ze me zajima, jak to dopadne, ale samotnou cetbu si prilis neuzivam. Mam s tim problem vzdy, kdyz se s hlavnim hrdinou neztotoznim. Na konci jsem uz ale trnula, proc tata vzdy v nedeli odpoledne mizi a je to rodinne tajemstvi.
Knihu doporucuji, ale pokud s Viktorii Hanisovou teprve zacinate, doporucila bych jine jeji dilo.
Podle názvu by člověk čekal, že jde o strohé vyprávění života na faře. Autorka ale deník obohacuje o své zážitky i duchovní mluvu. Asi bych raději měla jen jedno nebo druhé. Dohromady mi to přišlo takové zmatené. Autorka je mi ale jako osoba nesmírně sympatická a určitě budu číst i další knihu. Líbí se mi, že podává víru moderně, úměrně dnešní době.
(SPOILER) Já nějak nevím. Přijde mi to takové klišé. Kněz, kterému se líbí malé holčičky. A nikdy si toho doposud nevšiml? Myslím, že téma je "fajn" - ale rozhodně si zasloužilo víc rozpracovat a dát tomu trochu průběh. Přijde mi, že po prozrazení zápletky se děj hrozně urychlí, aby už tomu byl konec. Kniha je příliš prvoplánově napsaná. Zasloužila by si víc stránek a péče.