Vampucha komentáře u knih
Les v domě pro mě dostal nový rozměr po účasti na besedě s Alenou Mornštajnovou, kterou jsem měla možnost navštívit na akci Česká vlna 23, kde o knize a tom jak vznikla, autorka mluvila.
Alena Mornštajnová říká, že jejím tématem bylo zlo a také lež, dvě slova, která ovšem naprosto přesně vystihují celou tuhle knihu.
V knize sledujeme dívku, kterou známe jen jako cácoru. Vyrůstá s matkou a prarodiči v domě na kraji vesnice kousek od lesa, o kterém cácora z vyprávění babičky ví, že není bezpečný.
Celé toto rodinné prostředí je neskutěčně toxické a opravdu velmi dysfunkční, ale navenek samozřejmě působí jako perfektně fungující rodina. Ven se nic nesmí dostat.
To lidské zlo, které zde autorka popisuje, je cítit opravdu od prvních stránek. Bylo mi líto té malé holky, která byla vlastně dost zanedbávaná a bez pořádné výchovy a v některých ohledech působila až opožděně.
Cácoru sledujeme od jejího útlého dětství až do dospělosti. Sledujeme, jak bojuje se sama se sebou, se svými rozhodnutími, se svým osudem.
Bohužel jsem díky kauze věděla, o co v příběhu jde. Ale i tak pro mě bylo překvapením, jakým způsobem Alena Mornštajnová vše odhalila. A i díky tomu pro mě byl konec svým způsobem překvapením.
Je to smutné až nepříjemné čtení. O to víc, že takových lidských osudů existuje nejspíš víc, než si dokážeme představit
Vrány jsou mé druhé setkání s autorkou a mrzí mě, že jsem je nečetla před Pláňaty. Příběhy jsou si v mnoha ohledech podobné, a tak jsem se pochopitelně neubránila srovnávání.
Nakonec jsou pro mě však Vrány lepší než Pláňata a to z prostého důvodu, autorka zde řešila mnohem méně témat než v Pláňatech. Příběh se tolik netříštil a mohla jsem se soustředit na to hlavní, na vztah rodičů ke dvěma dcerám.
Tradiční rodina - matka, otec a dvě dospívající dcery. V mnoha domácnostech běžná věc, ale víme co se skrývá v těchto domovech? Na venek skvěle fungující rodina, ale může to být jen maska, jako je tomu ve Vránách.
Bára je dvanáctiletá dívka, mladší ze dvou dcer a oproti klidné a poddajné sestře je hodně svá, má svou hlavu, dělá si věci po svém. To se nelíbí její matce, která má potřebu mít vše pod kontrolou, srovnává sebe, dcery i domácnost s ostatními a vadí jí na Báře snad úplně všechno. Na rozdíl od druhé dcery. Kdyby toto byla Sofiina volba, víte naprosto přesně, kterou ze dvou dcer si matka vybere.
Petra Dvořáková umí skvěle popsat rodinné vztahy, vystihnout charaktery postav ať už dívek v problematickém věku dospívání nebo právě rodičů.
Ze začátku mi byla nesympatická celá rodina, matka samozřejmě vedla, ale Bára mi taky určitým způsobem vadila. A to je právě na této knize krásné. Pronikáte do světa této rodiny, odhalujete jejich povahy a přání a nakonec se vždy postavíte na stranu Báry, které jsem nakonec moc fandila, líbil se mi její lehký vzdor, který ale nebyl vůbec záměrný.
Bára je jiná než zbytek její rodiny a ta to nechápe, což by nevadilo, ale a ani to nedokáže akceptovat. Snaží se jí změnit k obrazu svému a čím víc to nejde, tím větší peklo se děje.
Konec jsem čekala lecjaký, ale ne takový, jaký tato kniha má. Asi nás bylo víc, kdo zůstal sedět s otevřenou pusou a přemýšlel co se to sakra stalo?
Hodnocení 3,5
Tato kniha od p. Mornštajnové mě zasáhla zatím nejméně ze všech, které jsem dosud poslouchala. Nicméně přednes v podobě Miroslava Hanuše a Kláry Suché je excelentní a poslech mě bavil.
Jak už je u autorky zvykem, sledujeme osudy jedné rodiny z pohledu několika osoba. V Tichých rocích jsou vypravěči Svatopluk a jeho dcera Bohdana.
Svatopluk je oddaný a velmi zapálený komunista. Když jeho rodinu postihne nečekaná tragédie zhroutí se mu celý svět a musí přehodnotit svůj dosavadní život.
Bohdanka je tichá dívka, která vyrůstá s nevlastní maminkou a nedokáže proniknout do světa svého odtažitého a náladového otce.
Když ji umírající babička osloví jiným jménem, je to jako by nadzvedla víko Pandořiny skříňky.
Otcova minulost skrývá mnoho tajemství, o kterých jeho dcera nemá ponětí. Má jisté domněnky, tušení, ale pravda se odhaluje velmi pomalu.
Je to o rodině, důvěře, lásce, ale také o smrti a vyrovnání se s ní, o komunismu a životu v něm.
Je to smutný příběh, plný naděje. Ale nemohu si pomoct, pořád jsem měla dojem, že autorka jakoby klouže jen po povrchu. Svatopluk je hodně uzavřený do sebe a je škoda, že jeho emoce nejdou více ven. Ke konci jsem čekala nějaké wau rozuzlení, jak to p. Mornštajnová umí, ale dočkala jsem se podivně otevřeného konce.
V Listopádu sledujeme alternativní budoucnost toho, co by se stalo, kdyby v roce 1989 neproběhl převrat a vláda komunistů by trvala i nadále. Byli bychom i teď, v 21.století, odříznuti od západního světa a báli se pomalu vlastního stínu. Protože nikdy nevíte, kdo vás může udat za sebemenší hloupost soused, kamarád, příbuzný.. Je samozřejmě znát, že Alena Mornštajnová vychází z reality, která se tu opravdu děla a o to depresivnější a smutnější čtení to je.
Příběh sledujeme z pohledu dvou žen a začínáme právě v listopadu 1989. Marie začíná vyprávět svůj příběh v době, kdy probíhají listopadové demonstrace a sama se jich účastní, plná odhodlání a naděje, že budou její děti žít v jiném, lepším světě.
Bohužel, tyto naděje jsou záhy potlačeny, jelikož následuje Mariino zatčení a odsouzení na 20 let.
Druhou linku sledujeme z pohledu Magdaleny, která se ve čtyřech letech dostala do takzvané ozdravovny. Popisuje, jak vypadá svět, nejen za zdmi tohoto zařízení, jejíma dětskýma očima. Postupně dospívá a stává se z ní dospělá úspěšná žena, ale za strašnou cenu, kterou sama bohužel nevidí.
Tohle není vůbec veselé čtení. Je to velmi drsným způsobem nesmírně smutné. A byť sledujeme příběh z pohledu dvou postav, točí se kolem nich mnoho jiných osudů. A nutno říct, že nejsou šťastné.
Velmi silné a emotivní je sledovat, jak malým dětem doslova vymývají mozek a dělají z nich téměř stroje. Tito převychovaní lidé jsou připraveni sloužit státu, tím nejhorším způsobem, ale zároveň v domnění, že dělají tu nesprávnější věc, protože tak byli vychováni.
Každá z postav má v příběhu svou roli, někdo je větší zrůda než ostatní. Některé chování je nepochopitelné, ale bohužel i v dnešní době se zřejmě podobné věci dějí, závist je totiž věčná.
Zahrada mrtvých duší je rodinné drama. Příběh opředený tajemstvím a nejistotou, zda to co víme je opravdu tak, jak si myslíme nebo si s námi autor i představivost zahrává a celé to je docela jinak.
Příběh je o Markovi, kterého poznáváme už jako dospělého. O Šárce, jeho starší sestře, která zmizela a léta ji nikdo neviděl ani o ní neslyšel. Právě Šárka by mohla být klíčem ke všemu co se děje a co Marek nechápe.
Prostřednictvím Šárky se vracíme do minulosti a poznáváme zvláštní historii celé rodiny. V průběhu knihy se k tomu přidá deník jejich otce a to vám zamotá hlavu a začnete pochybovat. Je to tak jak říká Šárka? Nebo má pravdu Jan ve svém deníku?
Otevírá se celkem vážné téma, na které myslím v českých knihách zase až tak často nenarazíme. A zpracované je více než dobře.
Problémy, které má Marek i Šárka jsou vlastně propojené, vše souvisí se vším. Hrozně jsem Šárce fandila, obdivovala její vůli k přežití a vytrvalost v tom co se rozhodla udělat. Naopak jejich matka pro mě byla naprosto nepochopitelná. Takovej studenej psí čumák a vůbec bych ji nenazývala matkou!
Je to těžké čtení pokud jde o téma, které si Lukáš zvolil. Ale čte se to samo. Miluju ten jazyk jakým je to napsané, tu slovní zásobu, obraty a různá přirovnání. Vlastně to bude znít trochu masochisticky, ale mám chuť si Zahradu přečíst znova, teď hned. I přes to, že ten konec je naprosto brutální. S každou otočenou stránkou jsem zadržovala dech a čekala jsem co bude dál. Ten konec, ten budu mít v hlavě hodně dlouho. Lukáše Bočka mám od teď v hledáčku a těším se na jeho další tvorbu. Laťku nastavil hodně vysoko.
Ještě zmíním, že kniha je nádherně graficky zpracovaná. Je proložena ilustracemi, které knize dodávají ještě více tu tajemně depresivní náladu.
Hodnocení 3,5
Houbařka bylo mé první setkání s Viktorií Hanišovou a jsem jaksi rozpačitá. Těsně po poslechnutí jsem byla nadšená, i přesto, jaká to je depka. Ale čím déle mi to leží v hlavě, tak to původní nadšení nakonec trošku opadlo.
Sára, žije v jakési chajdě na Šumavě a živí se sbíráním a prodejem hub téměř celoročně. (Upřímně, takové znalosti hub bych chtěla mít, ale stejně bych je asi nesbírala a už vůbec nejedla :D )
Proč žije Sára tak jak žije se postupně v ději odhaluje. Vyprávění ze současnosti se prolíná s minulostí. Jak na chatu, kde teď Sára bydlí, jezdila s rodiči jako malá, jak ji otec učil sbírat houby a jak se postupně měnila rodinná idylka.
Sára je mladá žena a od začátku tušíte nějaké trauma, protože kdo by se dobrovolně odřízl od světa, od lidí, od rodiny. Až smrt matky a dědické řízení její rutinu změní. Sára se snaží najít cestu ven ze svého poustevnického života, ale je poznamenaná natolik, že se jí nedaří vymanit z kolotoče událostí a myšlenek. Semínko bylo zaseto a mnoho let nekontrolovaně klíčilo a rostlo.
Je to vlastně hrozně smutný příběh. O rodině, která si cení více toho, co si o nich myslí okolí, než aby měli rádi jeden druhého a pomáhali si. O přetvářce, lhaní, ale také o strachu a naprosté bezmoci.
Houbařku v audioknize namluvila Tereza Marečková a přednesu nemám co vytknout, namluveno je to s citem, který si tento příběh zaslouží.
Kingova hororová tvorba mi obvykle nesedí, v tomto případě jsem však nadšená. Pro mě osobně je velké plus, že se jedná o povídku a ne o další cihlu o osmi stech stranách :D A po knize jsem sáhla především proto, že je tam ten vlkodlak.
Je to jednoduchý a přímočarý příběh, ve kterém sledujeme jedno malé městečko a to jak jeho obyvatele morduje vlkodlak.
Každá kapitola v tomto příběhu popisuje jeden měsíc v roce a ze začátku to působí jen jako náhodné příběhy. Ale jak rok plyne, mistr King nám důmyslně předhazuje nápovědy a děj najednou začíná dávat smysl až dojdeme do zajímavého rozuzlení.
Vlkodlak je pořádné monstrum, které své oběti trhá hlava nehlava. Kdo tedy nemá rád krev a vnitřnosti, bude se muset trochu obrnit. O jednotlivých postavách se toho moc nevíme, ale pro děj příběhu mi to málo vlastně stačilo.
Pro mě to bylo zajímavé setkání s Kingem a nebýt jeho jména na obálce knihy, možná bych ani neřekla, že je to King, jak ho znám... I když jisté prvky, které se v Kingových knihách objevují, jsou i zde, takže kdo ví. Každopádně tuto jednohubku mohu jen a jen doporučit všem - Kingofilům, ale i těm co jeho tvorbu neznají.
Důležité je také zmínit, že celá knížka je na křídovém papíře, protože je plná celostránkových ilustrací. Ty knize dodávají ještě mnohem temnější atmosféru, než jen samotný text.
Je to nádherně provedená knížka, sběratelská lahůdka, která by minimálně fanouškům Kinga neměla chybět v knihovně.
Knihu jsem četla v rámci spolupráce s Knihy Beta.
Tuto knihu jsem dlouho odkládala, čekala jsem až opadne ten hype a nebude se mi všude na sítích tolik vnucovat. Přesto mě ten povyk okolo neminul a i když jsem se snažila nemít příliš velká očekávání, to všeobecné nadšení se v mém případě nedostavilo.
S Evelyn se setkáváme ve velmi mladém věku, kdy se touží dostat do Hollywoodu a splnit si své sny. Je velmi cílevědomá a nebojí se využít jakékoli činy k tomu, aby dosáhla svého. To platí o celém jejím životě. Dělá různá rozhodnutí, někdy lepší někdy horší.
Pod záminkou rozhovoru oslovuje mladou novinářku, které se nakonec svěří s celým svým životním příběh. Vypráví jí o hereckých začátcích, o budování kariéry a také o svých sedmi manželích. Proč si je vzala a co ji k tomu vedlo, protože ne vždy to bylo z lásky.
Proč si vybrala neznámou novinářku k tomu, aby převyprávěla její životní příběh se čtenář dozví v samém závěru knihy. Osobně jsem čekala něco víc a řekla jsem si jen aha, to je jako všechno? A kvůli tomu je kolem toho takové haló?
Samozřejmě ne, TJR má velmi osobitý styl vyprávění a její příběhy jsou velmi promyšlené a čtivé. U mě její chemie funguje, dokáže neskutečně zachytit ducha dané doby. Už v Malibu v planech se mi líbilo jak líčí padesátá a šedesátá léta a v Evelyn Hugo to funguje také.
Nicméně se nemohu ubránit dojmu, že jede podle nějaké šablony a k závěru knihy jsem měla pocit, že jsou její příběhy tak nějak pořád stejné. Evelyn jsem přečetla téměř za jeden den, je to fajn oddechovka, které bych možná pár desítek stran ubrala. Je to víceméně dokola - vdala se, rozvedla, vzdala se, rozvedla sem tam nějaké drama v rámci tématu LBT a jeden zvrat na závěr.
Čtení dalších knih této autorky si asi rozmyslím, nemyslím si, že mě dokáže ještě něčím překvapit.
Když se řekne Alan Rickman, tak si většina lidí vybaví Severuse Snapea a pak Lásku nebeskou. Já ho mám více než s Láskou nebeskou spojeného s filmem Rozum a cit. Přiznám se totiž, že v Lásce nebeské mi moc nesedl (On by Emmě v životě nezahnul!). Ale profesor Snape je samozřejmě ikonický a ačkoliv on to zřejmě bral jenom jako jednu z dalších etap svého života, byla to prostě jeho životní role.
Po prvních přečtených recenzích už jistě víte, že k této knize je potřeba přistupovat úplně jinak, než k běžným životopisný knihám či osobním pamětem. Jsou to deníkové zápisky, jednoduché poznámky, myšlenky, komentáře. Ze začátku trvá než si člověk na ten styl, jakým je to napsané, zvykne. Na ty spousty nicneříkajících jmen a míst Sama jsem s tím prvních několik popisovaných roků bojovala, ale když si v tom najdete co vás zajímá a přestanete to množství cizích jmen řešit, tak je čtení mnohem snazší.
S tím, jak přibývají roky a Alan se zapojuje do dalších a dalších filmových i divadelních projektů, se objevují i známější umělci a druhá půlka knihy byla prošpikována obravdu hvězdnými jmény.
Alan Rickman žil život ne na 100%, ale na 1000%, užíval si života, měl mnoho projektů, přátel, a až extrémně hodně cestoval různě po světě. Zároveň ale vždy pracoval naplno, i když měl třeba zápal plic.
Taky jsem z jeho zápisků měla dojem, že je tak trochu alkoholik :D Rozhodně hodně vydržel a často chodil spát až druhý den ráno, pokud tedy vůbec usnul. Na párty musel být skvělý parťák :D
I přesto, že žil naplno, tak vše snadné neměl. Až příliš často chodil na pohřby svých přátel. A ne každé natáčení nebo divadelní představení se obešlo bez komplikací.
Ať už AR plánoval či neplánoval své deníky vydat, teď tu jsou. A máme možnost poznat tohoto úžasného herce i z jeho druhé strany, té lidské, kde nebyl herec, byl prostě Alan. Vyjadřoval své názory na různé knihy, filmy, divadelní představení, herce Nejednou jsem s ním svůj názor sdílela. Až teda u Borata se rozcházíme. Musel být neskutečně charismatický a okouzlující, ale také neskutečně puntičkářský. Prostě ten správný Brit, jak se patří. Ten suchý britský humor jsem z něj cítila na každé stránce. #NAVŽDY
Je to zvláštní paradox, na jedné straně miluju krváky a nechuťárny ala Carter, a pak si užiju pomalou jízdu bez krve od Míši Klevisové.
Vraní oko je již osmý případ s Josefem Bergmanem. Já se s ním pravidelně setkávám od pátého dílu, kdy jsem knihy Míši Klevisové objevila. Od té doby si případy se sympatickým Bergmanem nenechám ujít.
Každý díl je uzavřený případ a odehrává se na jiném místě, někdy i mimo ČR, ale to není v tomto díle. Tentokrát vyšetřování Josefa Bergmana zavede na jižní Moravu. Do malé chatové osady u řeky, u vznikající ptačí rezervace. Ta je pro místní trochu trnem v oku a mnoho z nich může mít záminku vraždit. Když je nalezen mrtvý ornitolog, případ se nečekaně protne s případem jiné vraždy, na které pracuje právě Bergman. A tak si případ přebírá a z Prahy se vydává i se svou kolegyní na Moravu.
Jak je u Míši Klevisové zvykem, začátek je pomalejší, seznamuje nás s prostředím a se všemi postavami a jejich životy, kterých se případ nějak týká.
Jakmile se na scéně objeví Bergman, příběh dostává mnohem větší spád. V tomto díle mi navíc připomínal známého detektiva Colomba. Neustále se vyptával a když už si dotyčný myslel, že má klid, šup Bergman znovu na scéně a znovu se vyptával.
Každý má nějakou minulost, a někdo o ní mluvit chce více a někdo méně nebo vůbec. Je tedy zapotřebí důmyslné šťourání.
Oproti předchozí knize mi tentokrát trochu trvalo se začíst, možná to bylo tím, že mi vůbec nebyly sympatické postavy nikdo mi nijak zvlášť nepřirostl k srdci. Nicméně prostředí, ve kterém se vyšetřování tentokrát odehrává mi bylo sympatické velmi, to jsem si užívala a následně i samotné vyšetřování případu. Bergman postupně odkrývá vztahy mezi místními a zavražděnými a je to skvěle promyšlené. Vraha jsem se ani nesnažila uhodnout, protože Míša vždy tahá za více nitek. Celkově jsem ale spokojená, naštěstí mám v záloze pár nepřečtených dílů,takže si čekání na případný další díl mám čím vyplnit.
Hlavní dvojice vyšetřovatelů (Madison Harperová a Nate Monroe) jsou “soukromí detektivové - oba odsouzení za zločiny, které nespáchali a propuštěni z různých důvodů. Tento prvek považuji za velmi originální, policistů a kriminalistů už tu bylo mnoho. A byť Madison je bývalá policistka, ke své práci se zatím vrátit nemůže. I to je skvělý kontrast, protože Nate k policii nemá kladný vztah a už vůbec žádnou důvěru.
Celý příběh Pád do tmy je nápaditý a svižný, pohřešuje se malá holčička, která zmizela z dětského tábora. Po dvou týdnech, kdy se stále nenašla, si její babička najme právě Natea s Madison. Ti se vrhají do pátrání a začínají na světlo vyplouvat různé informace vč. pochyb o práci policie.
Uhodnout co se stalo a kdo má co na svědomí není lehké, sama jsem nic nepoznala a konec mě vlastně dost překvapil. Stále si nejsem jistá, zda jsem ho vůbec dobře pochopila.
Madison a Nate jsou oba poznamenaní tím, co se jim stalo a podle toho se také chovají. Ne vždy si rozumí a musím říct, že občas i mně Madison lezla na nervy :D
Vyšetřovací postupy jsou dost zjednodušené, autorka klade důraz více na vztahy než na postupy, což je trochu škoda. Může to být však tím, že vyšetřování nesledujeme z pohledu policie.
Pokud jde o audioknihu, tak jsem trochu rozpačitá. Je to namluvené velmi zvláštně. Interpretka je Karolína Půčková, a občas zní jak robot nebo režisér Jakub Tabery prostě vzal více verzí a jednotlivá slova sestříhal a pospojoval. Až tak zvláštně to zní. I přes to, mě poslech bavil asi i díky příběhu, který byl opravdu zajímavý a chtěla jsem vědět jak dopadne.
Toto bylo mé první setkání s Kristýnou Trpkovou a jsem vcelku spokojená, na audio poličce už mám její další knihu Stvůra, tak uvidíme, jakou laťku kniha Někdo z nás nastavila.
Hlavní zápletka je známé klišé, vícečlenná rodina v jednom domě a mrtvola. Ale někdy ty jednoduché motivy stačí a fungují skvěle. A tak je tomu i v případě této knihy.
Ačkoli se zdá, že mrtvola je tím tématem, co se v knize řeší nejvíc, je to i hodně o rodině Herelových. O jejich minulosti a různých tajemstvích, ať už každého zvlášť nebo společných.
Příběh má od začátku hezký spád a myslím, že tam nejsou ani hluchá místa. Líbily se mi prostřihy do minulosti formou vzpomínek jednotlivých postav, které autorka zasadila do časové osy, tak že vzpomínky na sebe relativně navazovaly.
Různé charaktery jednotlivých sourozenců stojí také za zmínku, každý byl ovlivněn dětstvím jinak a v dospělosti se to zajímavě projevuje a promítá do celého příběhu.
V určité chvíli jsem začala tušit, co to tajemství je a nespletla jsem se, což je vlastně škoda. To napětí a finální odhalení tajemství na konci nebylo tak šokující a nemělo správný efekt.
Naopak co jsem nepoznala a co bylo překvapivé, bylo odhalení vraha.
Hodnocení 3,5
Příběh začíná přesně tam, kde Čtvrté křídlo končí. Osobně jsem neměla problém si vzpomenout co se dělo a i když jsem Železný plamen četla doslova po pár stránkách každý den, tak jsem byla stále celkem dobře zorientovaná. Po dočtení konce jsem nicméně úplně zmatená, zda mi přece jen něco neuniklo.
Autorka píše čtivě, ale nemůžu si pomoct, této knize bych dobrých 100 až 200 stran ubrala, hlavně ze začátku, aby to nepůsobilo jako výplňový díl. Asi tak od půlky se to zlomí, jako by autorka konečně chytla druhý dech a už to má to správné napětí a větší spád než první polovina.
Opět nechybí sex a brutalita v některých scénách, mrtvol je taky dost.
Jak jsem byla ze začátku skeptická, tak si mě to nakonec získalo a s napětím budu vyhlížet další díl.
Pokud jde o Violet a Xadena, no jsou to svým způsobem děti, tedy hlavně Violet. Děti, co si myslí, že ví všechno nejlíp, a že vyhrajou válku, i když o válčení v podstatě nic neví.
Violet se chová jako klasická teenagerka, chce ho, nechce ho, odpustí mu, neodpustí mu….. Občas už toho bylo moc a to jsou přesně ta místa, která bych v knize proškrtala.
Ke konci je celkem dost zajímavých a za mě i nečekaných zvratů a konec samotný je… Já nevím, zvláštní? Osobně mě takový konec nenapadl, čekala jsem něco jiného. A doufám, že se dočkám nějakého vysvětlení.
Vnučka je příběh ze současnosti, ale je také o minulosti. Příběh sledujeme z pohledu již sedmdesátiletého Kašpara, kterému zemřela žena a díky jejím zápiskům, se vrací v myšlenkách do mládí. On, původem ze západního Německa zamilovaný do dívky z východního Berlína, které nakonec pomůže i utéct, aby mohli být spolu. Střet dvou naprosto odlišných světů. Ze zápisků své ženy zjistí, že před svým útěkem porodila dceru, kterou zanechala v NDR.
Setkání Kašpara s nevlastní dcerou a dokonce s vnučkou je řekněme zvláštní. Jestliže on a jeho žena, byli každý z trochu jiného světa. Pak rodina nevlastní dcery je ještě větší extrém. Jsou součástí silné neonacistické komunity a asi nemusím říkat, jak vypadá výchova Kašparovy vnučky.
Takže na jedné straně je Kašpar, majitel knihkupectví, vzdělaný a milující hudbu, divadlo a klasické romány. A na straně druhé 14letá dívka, která je silně ovlivněna neonacismem a neuznává nic co není německé, jednoduše řečeno. Dvě rozdílnější osoby byste snad nemohli najít. Bylo zajímavé sledovat jak se jejich světy propojují, poznávají jeden druhého a snaží se předat tomu druhému to co mají rádi. Zároveň samozřejmě narážely na bariéry a naprosto odlišné názory nejen na historii.
Knihu jsem poslouchala a hlavním vypravěčem je Otakar Brousek ml., jeho přednes je úžasný a i díky němu se od příběhu nešlo odtrhnout.
Byla jsem naprosto pohlcená, šokovaná, fascinová. Nevím, jak to popsat. To, čím si prošla ta 14letá dívka je vlastně dost realita. Některé její názory nejsou v dnešní době bohužel ojedinělé. Konec mě trochu zklamal, ale jako celek je to neskutečné.
Už jen popis útěku z NDR stojí za to a šok z toho, co si může myslet dítě o holocaustu je také brutální.
Další díl a další dobrodružství posádky Kraksny. Pardon, Vzdorující :D
Naši staří známí opět prožívají jedno z mnoha svých dobrodružství. A i když se opravdu snaží, problémy si je nacházejí sami a Fifinka asi brzy převezme velení lodi!
První půlka byla pro mě trochu pomalejší a už to vypadalo, že se nic moc nestane. Za to druhá část byla teda extrémní a plná akce a nečekaně nechutná. Kristýna nám má očividně ještě hodně co nabídnout, tohle jsem opravdu nečekala. Tak jako František Kotleta ve svých knihách háže hlášky, Kristýna v tomto díle nešetří násilím a pouští žilou každému na potkání.
Bude to znít možná divně, ale pro mě jsou knihy z této série oddechovky, u kterých se skvěle bavím.
Opět jsem poslouchala audioknihu, protože Martin Stránský to posouvá na úplně jiný level a nemohla jsem si to nechat ujít.
Tahle knížka je podle mě ukázkové YA, žádné explicitní scény a celé to je v takém příjemném duchu.
Byla jsem opravdu moc mile překvapena a knížku jsem přečetla za den.
Je to velmi jednoduše napsané a díky tomu vám stránky budou utíkat hodně rychle. Ze začátku se toho příliš neděje, autorka nás seznamuje s prostředím Prahy, s postavou Mileny a Věčnými a i s jejich světem. Zajímavých momentů je v knížce více, ale až spíše v druhé půlce, ta je plná akce i zvratů.
Většina knihy se však odehrává v současnosti v Praze a na známých místech. Takže není třeba nijak víc přemýšlet.
Romantická linka se rozvíjí pozvolna a docela se mi i líbila.
Celkově je to nenáročné oddechové čtení. Ideální třeba pro začínající čtenáře fantasy, protože to není nijak komplikované a nezkušený čtenář nebude potřebovat více informací, která já chci :D Postavy jsou taky fajn, není jich mnoho a jsou snadno zapamatovatelné.
Druhý díl mi přišel snad ještě lepší než první. Od prvních stránek je kniha plná akcí, hlavní postavy se do sebe naváží, tak jako ke konci prvního dílu. Má to spád, který vás nutí číst pořád dál a dál až najednou otočíte poslední stránku a říkáte si co co, kde je pokračování?
Na scénu zde přicházejí i nějaké nové postavy, se kterými se dozvídáme více o historii Atlantie, o Povznesených i o Poppy samotné. To o Poppy je zde pak dost zásadní a místo, aby se to vše vysvětlilo, vyvstává řada dalších otázek na které snad budou odpovědi v dalších čtyřech dílech :D
TW - kromě velkého množství explicitního sexu je v knize také poměrně dost násilí/zabíjení. Mně to nevadí, já byla spoko. Ale někomu se může z té krve a vnitřností navalit. V žádném případě se nejedná o YA.
Série s Josefínou Divíškovou je má oblíbená a je škoda, že není více vidět. Nebo já ji tedy nikde nevídám.
Je to feel good detektivka, kde je v hlavní roli samozvané vyšetřovatelky mladá učitelka Josefína alias Pepina. Během celé série se prolíná její osobní život a to jak se dala dohromady s komisařem Tvrdíkem, kterému se neustále plete do vyšetřování.
Za mě je úplně jedno, kterým dílem začnete, ta osobní rovina není zase tak důležitá. Já třeba nemám přečtené předchozí dva díly a vůbec to nevadí.
V knize Jak se vaří netopýři je Josefína s komisařem na dovolené v Karlových Varech a kromě nerudné tetičky a komisařovi dcery si je najde i mrtvola. Jak jinak :D
Vyšetřování v hotelu uprostřed lázeňského města s prapodivnými zaměstnanci i zvláštními ubytovanými hosty je vtipné od začátku do konce. Postav může být na něčí poměry hodně a při čtené to bude možná dělat problém se zorientovat. Ale příběh nemá žádné složité odbočky a je to velmi jednoduše a čtivě napsané. Tak se toho vůbec nebojte.
Je to oddechovka na léto jak dělaná, jen pozor, možná se budete při čtení smát nahlas. Eskapády mezi Josefínou a Tvrdíkem jsou pokaždé velmi vtipné. Chemie mezi nimi funguje skvěle v každé knize.
Na konci knihy nechybí ani Josefíny sestra Miroslava se svou rodinou. I ona zažije celkem velké dobrodružství, u kterého by svou sestru velmi uvítala :D
Jak se vaří netopýři už je také v audio podobě :)
Příběh sledujeme ve dvou časových linkách. V přítomnosti z pohledu skoro 18 leté Izzy, která žije u pěstounů a díky práci nevlastní matky se dostává do již uzavřené psychiatrické léčebny. Probírají se společně s dalšími pomocníky starými kufry, aby připravili v místním muzeu vzpomínku na zdejší pacienty. Přitom narazí na kufr Clary a její deník. Izzy nenachází klid a snaží se o Claře zjistit víc.
Druhá dějová linka je právě z pohledu Clary, odehrávající se ve třicátých letech minulého století, a to byla čirá beznaděj. Několikrát jsem knihu chtěla odložit a nedočíst, ne proto, že by byla špatná, ale z té bezmoci, smutku a zoufalství.
Clara je mladá zamilovaná dívka, ale bohužel rodiče její výběr neschvalují. Aby dostala lekci, nechají ji zavřít do léčebny a tímto krokem se Clara dostává do koloběhu, ze kterého se může jen velmi těžko vymanit.
Všichni víme, že léčba duševně nemocných lidí byla dlouho velmi neprobádaným uzeným, jemně řečeno. To, že se zkoušela nějaká léčba, je jedna věc. Ale to, jak s pacienty zacházeli je věc druhá. Bohužel, taková byla doba a nelidské podmínky a přístup zaměstnanců už nezměníme. Mohlo to být nevědomostí, ale určitě se v tom bezcitném zacházení někteří i vyžívali, o tom nepochybuji. Autorka právě prostředí a chování zaměstnanců i pacientů vystihla velmi dobře. Asi bych odpustila, že si půjčila léčebné metody z jiných období. Ale chybělo mi lepší vysvětlení, proč se doktor choval, tak jak se choval? Co rodiče Clary, proč v určitý moment nezasáhli nebo naopak, proč se chovali, jak se chovali? A kdo zdědil poměrně velký majetek? Možná jsou to detaily, ale mně to prostě chybělo.
I přesto, že jsem měla ze začátku problém se začíst, bylo to svým způsobem velmi čtivé. Zprvu mě víc bavil příběh Izzy, její minulost a to jak se snažila pátrat po Claře, později už to byl spíš příběh Clary. Nicméně je to tedy opravdu depka.
Nenechte se zmást anotací, která ve vás vyvolá dojem, že se jedná o detektivní příběh. Tato novela rozhodně není detektivkou. Je to příběh jedné staré ženy, která se nechce nebo možná nedokáže smířit se ztrátou své dcery.
Je to hodně o vztahu matky s dcerou a o nemoci, kterou tato stará žena trpí. Elena trpí parkinsonem a její stav se velmi zhoršuje, sotva chodí, zapomíná Přesto si je jistá, že smrt její dcery je vražda, nikoli sebevražda, jak to policie uzavřela. Elena k tvrzení, že se jedná o vraždu má své důvody, ale nikdo ji nechce poslouchat. Ví však o jedné osobě, která by ji s pátráním mohla pomoct. A tak začíná boj s časem, časem jednoho dne, aby se Elena pod vlivem prášků, které jí pomáhají ovládat svaly, dostala tam kam potřebuje.
Během její cesty a popisu jejího stavu, zároveň retrospektivně poznáváme i její dceru a to co se jí stalo.
Příběh je hodně depresivní právě kvůli nemoci, kterou Elena trpí. Autorka popisuje vše velice barvitě a i když jsem s Elenou soucítila, byla chvílemi velmi panovačná a nesympatická. Žal je ošklivá věc, každý se se ztrátou blízké či milované osoby vyrovnává jinak a až na konci knihy vlastně pochopíte, že Elena je jen stará osamělá smutná žena, která už na světě nikoho a nic nemá.
Je to o smrti, možná o vraždě, možná o sebevraždě, ale je to také o přijetí pravdy a nějakém smíření sám se sebou.