VéjaTarabová komentáře u knih

Čekala jsem letní romantickou lásku... no moc jí tam nebylo. Kniha překvapila hned několika zvraty, i když občas jsem se v tom ztrácela. Naoko dokonalá rodina, ovšem plná záhad, které postupně hlavní hrdinka odhaluje. Každopádně v napětí jsem teda nebyla. Postavy mi přišli lehce bez charakteru, necítila jsem z nich ani moc emoce. Příběh alespoň po celou dobu gradoval a závěr byl nepředvídatelný. Nejdříve jsem na to nechtěla přistoupit, když mi to však celé došlo, přišel lehký šok. Strhující novela na jeden zátah, ke které se však jen tak vracet nebudu.

„It is good to be loved, even though it will not last. It is good to know that once upon a time, there was Gat and me. “

1 02.10.2022

Očekávala jsem klasický oddechový ženský román. Nic obyčejného to však nebylo. Po přečtení první stránky jsem se doslova vyděsila, dalších několik odstavců mi přivodilo vztek na autorku, kvůli tomu, že nic nechápu. No a po pár kapitolách už jsem přešla v zoufalství a následné podlehnutí. Občas to vážně působilo, jako by Třeštíková náhodně vystříhávala věty z různých novin. Přeskakování z pohledu jedné postavy na druhou či z minulosti do přítomnosti dokázalo vytvořit pořádný zmatek. Vůbec se nám nesnažila něco vysvětlovat. Stejně jako naše hlavní postava jednoduše mluvila o náhodných faktech, s pocitem, že přece všichni ví, jak to bylo. Až vždy po nějaké době zanechala v textu například jednoslovné vodítko, díky němuž mi docvakl dřívější sled událostí. Kniha plná především velmi propletených vztahů, ale i složitého dětství. V podstatě ale nemá začátek ani konec. Byla jsem plná nadějí, že v závěru se vše vyjasní nebo aspoň nastane zvrat. Ono ovšem nic. Posledních pár vět sice bylo hezkých a končí to zároveň názvem knihy. To každopádně nemění nic na tom, jak jsem z toho zmatená do teď. Rozhodně budu muset příběh přelouskat do budoucna aspoň ještě dvakrát, abych zcela porozuměla. Protože věřím, že se zde skrývá mnoho detailů, které stojí za to odhalit.

„Zavrtím hlavou. Ženy se nestřílejí. Nikdy by mě nenapadlo ukončit život zrovna tímhle způsobem, žádná žena si nechce doma smrtí nadělat takový bordel.“

1 01.09.2022

Od knihy jsem čekala trochu něco jiného, ovšem vůbec to nebylo špatné. Příběh i styl vyjadřování mi připomíná tvorbu Bohumila Hrabala. Románek Mikóse a Lili nabírá nového spádu, vezmeme-li v potaz, že vychází ze skutečné události. Jinak mi obě hlavní postavy poměrně sedly, nic mě u nich vyloženě neštvalo. Děj plyne zvolna, spíše bez zvratů. Nemám moc v oblibě vypravování z pohledů více postav, zde to však díky úryvkům dopisů plynule přechází. Nenalézám zde příliš věcí, ke kterým se vyjádřit. Jednoduše silný příběh o neobvyklé lásce, vůli žít a velkých překážkách osudu.

„Dal si předsevzetí, že bude-li řeč o životně důležitých věcech, bude se přitom vždycky houpat na židli.“

17.08.2022

Nevím proč mě kniha ani tolik neuchvátila, možná kvůli příliš primitivní romantické lince. Také se mi vše zdálo moc narychlo, nedokázala jsem to pořádně procítit. Hlavní postavy dost ohrané, ale aspoň měly každý svou osobnost. Rozšiřovat informace o cystické fibróze je určitě jedině k dobru. Příběh velice jednoduše či srozumitelně psán. Nejlepší část byla konec, ten skvěle vrcholil s dojemným podtextem – slzička ukápla. Vyzdvihnout by se také dala nádherně propracovaná obálka. Ráda se podívám na filmové zpracování, snad se povedlo trochu více. Závěrem kniha není špatná, jen už osobně preferuji vyspělejší a propracovanější čtení.

„‚Jestli je tohle všechno, co kdy od života dostaneme, tak si to vezmeme. Chci být nebojácná a svobodná,‘ říká, a když se na mě podívá, je v tom pohledu výzva. ‚Je to jenom život, Wille. Skončí dřív, než se naděješ.‘ “

3 30.06.2022

Závěrečný díl této trilogie nezklamal. Z mého pohledu si dokonce lze povšimnou autorova zlepšení, jestli je to vůbec ještě možné. Děj se většinou netáhl a přeskakování z více dějových linek bylo v tomto případě k užitku. Postava genderfluidní Jerico mi sice nevadila, ovšem zakomponování bylo příliš na sílu a tvrdit, že pohlaví se jí mění podle počasí už je přes čáru. Znovushledání Rowana a Citry jsem očekávala ve větším stylu, ale úplně také nezklamalo. I když bych jim klidně dala více prostoru. Zdá se, jako by měl spisovatel vše vymyšlené už od úplného začátku a závěr tedy skutečně gradoval. Příběh je uzavřený, avšak stále má zadní vrátka pro špetku představivosti.

„Jestli se Rowan něčemu naučil, tak tomu, že stálost se nikomu věřit nedá. Ideály se drolily, ctnosti ztrácely lesk, a dokonce i hlavní cesta měla slabě osvětlené okliky.“

5 12.06.2022

Můj první přečtený cestopis vůbec a nelituji, že jsem se rozhodla začít právě se Ziburou. Tento mladý poutník s lehce prořízlou pusou se totiž nesnaží ze svých cest psát bůhvíjaké spisy pro budoucí generace. Nýbrž velmi upřímnou a poutavou formou popisuje den za dnem klidně i v podobě, jak nudný zrovna byl. Přesto na své cestě Tureckem a Izraelem potkává hlavně spoustu zajímavých lidí. Zde jsem až nemohla uvěřit tomu, jak velkorysá je pohostinnost místních. Navíc nikdy neuškodí dozvědět se více informací o různých náboženstvích. Také vzhledem k jeho poměrně nízkému věku mě zaskočil styl vyjadřování, rozhodně však v dobrém slova smyslu. Nepochybně má velký přehled o celém dění světa, a hlavně používá spousty postarších přirovnání či pojmů. Faktor, který mě ovšem zklamal, jsou ilustrované obrázky. Dle mého názoru se jedná o zbytečné a někdy až příliš abstraktní doplnění textu. Mnohem více bych stála o pořádnou spoustu fotografií nebo map s vyznačenou trasou.

„Aby se člověk mohl rozhodnout, čemu svůj vzácný čas věnuje, měl by znát celou nabídku. Jinak by život představoval stejné riziko jako nákup v hypermarketu bez prostudování slevového letáku.“

(SPOILER) Závěrečný, a přesto ne poslední díl příběhu, mám tedy za sebou. Náramně jsem si ho užila, tím však s touto autorkou končím. Její tvorba má zaručeně svoje čtenáře, já však mezi ně nepatřím. I tak rozhodně nelituji toho, že jsem si sérii rozhodla pořídit a probrat se každičkou stránkou. Později se k ní třeba ještě znovu vrátím. Každopádně abych tedy rozebrala tento díl. Osobnost Eadlyn se nám po celou dobu mění přímo před očima k lepšímu. Postupně dospívá, odhazuje svou sebestřednost a příchází na nové myšlenky. Čím menší je počet účastníků, tím se atmosféra stává přátelštější i sdruženější. Od začátku jsem fandila Kilovi a upřímně si myslela, že se stane výhercem Selekce. Jiní kandidáti vůbec nepřicházeli v úvahu. Když se zamilovala do Erika, působilo to na mě příliš náhle či vytrženě z kontextu. Poté si však získal i mé srdce. Na Maridovi mi od začátku něco nesedělo, cítila jsem z něj ovšem větší hrozbu, než v konečném dění byl. Závěrečných několik desítek stránek se četlo doslova samo, jeden převrat za druhým mě nenechal na chvíli odpočinout. Při zjištění, že Maxonův otec měl milenku má brada samovolně spadla dolů a odhalení postavení lady Brice to jen dovršilo. Chvíli jsem spisovatelce i věřila oddání Eadlyn s Henrim, nakonec však mám radost z konečného úsudku strávit život s Erikem po boku.

„Pořád ještě jsem nechápala, proč by měl člověk kvůli lásce zdolávat takové množství překážek, když z něj láska nakonec učiní něco tak bezmocného.“

16.04.2022

Shakespearovi tragédie mají prostě něco do sebe a Othello mě opět dokázal okouzlit. Četba je to sice poměrně náročná, ovšem na další stránky jsem se vždy vrhala s potěšením. Skvěle zpracované téma všedního života, které však obsahuje spousty zápletek. Postava Jaga byla velmi dobře promyšlená a jeho podlost dokázala vtáhnout do děje. Vše mu tak hladce vycházelo, až to dohánělo k vzteku. Poučný příběh, jenž poukazuje na to, abychom nedělali ukvapené závěry a raději si nejdříve vyslechli více názorů na danou situaci.

„Čím víc se někdo bojí lva, tím víc vždy spráská bezbranného pejska.“

3 13.04.2022

Naprosto miluji Backmanovo humorný poutavý styl psaní, jenž mě dokáže jednoduše vtáhnout do děje. Je úžasné, že hned tato jeho prvotina dokázala oslovit tolik čtenářů. Ačkoli se kniha táhne v duchu Stoletého staříka, na rozdíl od něj našemu hrdinovi věci rozhodně nevycházejí. V Oveho hlavě probíhá spousty vážných a naprosto upřímně pravdivých myšlenek, které poukazují na vývoj lidstva s novou generací. Osobnost této postavy je neuvěřitelně rozsáhlá, hned bych však našla lidi ve svém okolí, s kterými mohu Oveho ztotožnit. Rozmanitost vedlejších postav mě dokázala také nadchnout, jedná se přesně o tu partu lidí v řadových domkách na kraji města. O tragédie zde bylo postaráno, tudíž na konci nebylo divu, když se mi oči zalili slzami. I přes to jsem se však po celou dobu náramně bavila.

„Cokoliv, co koupila Oveho žena, bylo pěkné nebo přívětivé. Cokoliv, co pořídil Ove, by se někdy mohlo hodit. “

16 09.04.2022

K dílu jsem se dostala teprve po druhé, ale opět nenastal žádný problém. Opravdu se mi četlo s lehkostí i svižností. Jména postav byla nakonec lehce zapamatovatelná. Samotnou romantiku vůbec nemusím, ovšem když do toho přidáme trochu té tragédie či smrti... no proč ne. Shakespeare dokázal psát velmi nadčasově a poutavě. Akorát věk Julie mi přišel poněkud mladý, málokdo by ve čtrnácti dokázal zemřít pro lásku. Celkově její postava na mne působila lehce bez charakterově. Gradace závěru však dokáže okouzlit.

Myslím, že knihu jsem ze zaprášené poličky vytáhla přesně ve správnou chvíli. Autor mi naservíroval surová, leč pravdivá tvrzení, která nejspíše ne každý chce slyšet. Pokud s tím však dokážete pracovat, může kniha sloužit jako dobrá nakopávačka. Styl psaní mi velmi vyhovoval, rozložení jednotlivých kapitol i podkapitol též, a ne tak rozsáhlý počet stránek byl naprosto optimální. Předávání informací se jevilo velmi přímočaře, což vlastně vůbec nebylo na škodu. Český překlad ale přináší problém ve formě častých chyb, vypadlých písmenek či krkolomných vět. Spisovatel si mě oproti například Marku Mansonovi získal mnohem více.

„Čím větší nepohodlí zakoušíte, čím větší obtíže, tím lepší pocit osobního úspěchu se dostavuje poté. A přesně proto jsou mimořádné výkony a velké úspěchy tak vzácné. Většina lidí se totiž nerada cítí nepříjemně.“

1 29.03.2022

(SPOILER) Hledání Aljašky mě naprosto neohlášeně vytrhlo ze čtecí krize a poskytlo mi možnost přece jenom pochopit kouzlo knih od Johna Greena. Jak překvapivé bylo mimo jiné zjištění, že toto je jeho vůbec první dílo. Upozorňuji na to, protože veškerou jeho ostatní tvorbu jsem již četla a nijak moc mě nenadchla. Na první pohled standartní americký středoškolský život pár teenegerů, ovšem při detailním čtení objevujeme mnohem hlubší myšlenkové pochody. Osobnost rozlétané Aljašky okamžitě zaujala mou pozornost a v její pozdější smrt jsem naprosto nevěřila. Doopravdy jsem si s tím prvních několik stránek vůbec nedělala těžkou hlavu, pouze můj mozek opakoval slova ,,ona se někde znovu vynoří” jako starou mantru. Teprve později mi to začalo řádek po řádku docházet a to už se od čtení nešlo odtrhnout. Hlavní hrdina Miles si během příběhu prošel tak zajímavým plynulým vývojem, že jsem si toho všimla až na úplném konci. Autor nám také skrze i další postavy poodhaluje svou lásku k filozofování, jež jsem naprosto podlehla. Spousty pastelově zvýrazněných odstavců jsou toho důkazem.

,,Ale já neměl odvahu a ona měla kluka a já byl nemotorný a ona byla nádherná a já byl beznadějně nudný a ona byla nekonečně fascinující. Šel jsem tedy zpátky do svého pokoje, plácl sebou na spodní postel a myslel jsem na to, že kdyby lidi byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán.”

4 18.10.2021

Pokračování Selekce jsem si chtěla již déle přečíst. Mé potěšení se našlo v osobnosti hlavní hrdinky, jenž konečně není jen milá a přátelská. Lze však zpozorovat, jak se její povaha i názory po celou dobu postupně mění. Autorka si dokázala vyhrát také s charakteristikami vedlejších postav. Naopak samotný děj, na kterém to celé stojí, mě opět nijak neohromil. Kniha se i přes to četla svižně a o zápletky nebyla nouze. Dále mě zaskočila jedna nesrovnalost, že v anotaci se píše, jak princezna neustále poslouchá o prvním setkání jejích rodičů v selekci. V samotném příběhu se však neustále opakuje, že o předcházejících kolech nemá téměř žádné tušení. Plánuji dát ještě šanci následujícímu dílu, abych zjistila, jak skončí osud Eadlyn. Tím nicméně s touto spisovatelkou končím.

„Já jsem šťastná, Ahrene. Jsem princezna. Mám všechno.“
„Mám dojem, že si pleteš pohodlí se štěstím.“

Mě prostě John Green nikdy moc neoslovil. Měla sem přesto menší naděje, že třeba právě tato tolik chválená kniha by můj názor mohla přeci jenom trochu pozměnit. No nestalo se. Spisovatel má svůj velmi charakteristický styl psaní, což je určitě dobře. Avšak i když by jeho tvorba měla být mířena na mou věkovou kategorii, jeho knihy mi neposkytují nic k hlubšímu zamyšlení. Příběh se alespoň lehce četl a děj též plynul. Ovšem že by to bylo nějak srdcervoucí či dojemné se z mého pohledu určitě říct nedá. Rozhodně jsem očekávala něco více smutně milostného. Hlavní postavy mi pod kůži nevlezly a jejich láska byla odvyprávěna spíše narychlo.

„Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že to je jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Císařský neduh, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné a zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.“

5 22.08.2021

Od této knihy jsem samozřejmě měla poměrně velká očekávání. Hodnocení má vysoké a v recenzích od ostatních padají pouze samá dobrá slova. Musím uznat, že Hana doopravdy nezklamala. Alena Mornštajnová klade důraz více na osobnosti jednotlivých postav, nežli na samotný děj, čímž příběh činí velmi emotivním. Zpočátku objevujeme samá nová jména, což pro mě bylo lehce zmatečné, dalo se to však rychle pochytit. Konečně se nacházíme v českém prostředí a na neštěstí dokonce v místním Terezíně. Odnáším si z toho plno nových poznatků jak do historie, tak i do života. Kniha je rozdělena ve třech částech, přičemž po dočtení té poslední, začne první část nabývat úplně nového významu. Díky tomu mi osud těchto tří generací leží a bude ležet v hlavě ještě pěknou chvíli. Vyprávěno mučivě realisticky s dávkou láskyplného smíření, kde je důraz kladen na přesnost, jemnost či hloubku.

„Když na náhrobcích přibyla další jména a to maminčino bylo mezi nimi, vzpomněla jsem si, jak u hrobů každou neděli postávala a mluvila na své blízké. Utěšovalo mě, že je s těmi, po kterých se jí tak stýskalo.“

33 09.08.2021

Petra Dvořáková opět dokázala stvořit něco jedinečného. Příběh vyprávěný z pohledů mnoha obyvatel dědiny vás pošle přímo do samotného děje. Autorka se nebála použít místní nářečí a dopadlo to skvěle. Opravdu právě tento český jazyk z Vysočiny dodává knize tu jiskru, bez které by to bylo pouze průměrné. Atmosféra byla hmatatelná a pomluvy se šířily vzduchem, přesně jak to na vesnici bývá. Lidé se zde snaží vycházet, ale každý je s někým v nepohodě. Vztahy se naprosto proplétají a všichni se navzájem znají. Děj je příliš prostý, až je z něj cítit, jak ten život prostě jen plyne. Možná bych však ocenila aspoň jednu optimistickou postavu, která by nebyla stále jen nevrlá. Občas jsem se také ztrácela mezi jednotlivými přechody pohledů nebo i jmény.

„Dodneška Josef vzpomíná, jak mu řikali: ,Čim to ta tvá stará barví, že máte tak žlutý buchty?’ A Josef se jim jen smál. Kdepak, ti neznali nic jinyho než ty jejich paneláky a vajička z razitkem ze samovobsluhy. Dyť ten žlódek v nich je kolikrát uplně bílej. Vodpovidal jim: ,To víte, domácí vajička.’ Ale voni mu nevěřili.“

10 18.07.2021

Popravdě jsem moc nevěděla, co od příběhu očekávat. Autorku jsem neznala a o knize nikdy neslyšela. Anotace mě však výjimečně velmi zaujala. Fantasy nabité akcí, které má hlavu a patu, dokáže vtáhnout do děje. Spisovatelka zvládla skvěle popsat atmosféru i prostředí a k tomu postupně rozvíjet či poodhalovat osobnosti jednotlivých postav. Byla jsem vděčná za to, že zde nebylo vše jen sluníčkové, ale odehrálo se i pár tragických úmrtí. Trochu mi vadily příliš dlouhé kapitoly, ovšem přece jenom stránky samy o sobě ubíhaly velmi rychle. Chytře vložené „efeméry“ jsou pro mě důkazem promyšlenosti, jenž si cením. Dále přiložený playlist dokázal potěšit. Musím však přiznat, jak moc jsem byla napálena, jelikož jsem netušila, že se jedná o sérii. Nýbrž téma této knihy se nejspíše doopravdy hodí do více dílů.

„Učení má tři části. Informace, vědění a moudrost. Pouhý sběr informací není vědění a schraňované vědění není samo o sobě moudrost“

30.06.2021

Já osobně naprosto miluji každou knihu od Delphine de Vigan. Pro mě má tato autorka svůj jedinečný styl psaní, který hltám řádek po řádku. Píše v podstatě převážně myšlenkové proudy jednotlivých postav, což nám umožňuje se do nich doopravdy vžít a pochopit jejich osobnost. Sto sedmdesát stránek zde uteklo až nechtěně rychle. Krátké kapitoly se však čtou prostě samy. Téma v knize je opět obtížné na zpracovaní. Moc se mi líbilo, jak se zde vyskytuje problém s „overthinking“, aniž by se na to jakkoli poukazovalo. Spisovatelka také často ve své tvorbě naráží na nefungující rodinu. Konečně nám někdo přináší realitu, která často nesměřuje ke šťastnému konci. Lou je dívka, jejíž způsob přemýšlení z nás dříve každý trochu měl. I když byla obdařena vysokou inteligencí, stále nevinně nechápe, proč ten svět funguje tak složitě a klade si těžko vysvětlitelné otázky. Proto se zdá být nemožné, pokládat její činy za pošetilé. Překvapilo mě, že i jméno No v sobě ukrývá význam. Vyjadřuje totiž prý ztrátu identity neboli sama sebe, což se sem skvěle hodí. Delphine dokonce dokázala věrně vystihnout komplexní jazyk třináctileté Lou, který bývá velmi kultivovaný, místy se však mění na slangové výrazy vlivem přátelství s No a Lucasem. Opravdu povedené dílo na vysoké úrovni. Do budoucna bych chtěla posoudit i filmové zpracování.

„Pod stolem si zarývám nehty do dlaní, co nejhlouběji, abych přenesla tu bolest jinam, aby se přelila na místo, kde zanechá viditelnou stopu, jizvu, která se může zahojit.“

7 26.06.2021

Fuhaa... no jsem ráda, že to mám za sebou popravdě. Nebudu lhát, protože prokousat se těmito téměř pěti sty stránkami byl trochu oříšek. Mně se od autorky poměrně líbila kniha Rytmus, já a Malychin, proto jsem se rozhodla se vrhnout i do krasobruslařského prostředí. Avšak zde mi nejspíše nesedlo ani chování hlavní hrdinky, ani celkově dějová linie. Pomalá romantika byla opravdu pomalá, až jsem začínala uvažovat nad tím, jestli vůbec nějaká romantika přijde na scénu. Vadily mi časté nehezké výrazy Jasmin, mířené proti Ivanovi. Také kapitoly na mě byly rozhodně příliš dlouhé a ke konci už jsem řádky spíše jen prolétávala očima. Ovšem musím pochválit námět nepodporujícího neboli nechápajícího otce či nelichotivé zprávy od anonymů, protože to už k takovýmto sportům patří. Rozhodně by se tedy všechny ty rodinné vztahy daly popsat lépe, ale chápu, že psychologie postav není asi cíl autorky. Spoustu situací bylo samozřejmě totální klišé, i když to se vyskytuje ve většině young adult knih. Netvrdím tedy, že kniha je špatná, pouze očividně nejsem cílovka, jelikož se už zaměřuji raději na vyspělejší knihy s hlubší tématikou.

„Jen máločeho člověk v životě litoval víc než toho, co nikdy nezkusil. A kdybych tuhle příležitost nepopadla za pačesy, litovala bych toho mnohem víc, než kdybych to neriskla.“

17.06.2021

Kniha mě poměrně překvapila v dobrém. Ovšem hned takto na začátek bych chtěla zdůraznit, že anotace vyzrazuje příliš mnoho, což je obrovská škoda. Děj je totiž skvěle promyšlený. Autor se také dost zaměřuje na psychickou stránku postav. Jejich způsob uvažování, i samotné myšlenky jednotlivých osob, se mi velmi líbily. Atmosféra působí po celou dobu tajemně, chvilkami až hororově. Dále mi chvíli trvalo, než jsem pochopila hru Lodě. Nevím z jakého důvodu jsem očekávala, že na sebe hlavní postavy narazí v lese, ale jejich způsob setkání mě nakonec potěšil. Avšak konec byl, dle mého názoru, poněkud uspěchaný. Z knihy nejsem uchvácená ani zklamaná.

„Umělce zastavíte svázanýma rukama jen na nějakou dobu. Nakonec začne tvořit svýma nohoma.“

1 29.05.2021