Ventimiglia komentáře u knih

Lapená od první stránky do poslední. Už jsem potřebovala přečíst příběh, ve kterém si zamiluju postavu/y a který nechci odložit. Zamilovala jsem si Holly a prožila s ní její příběh. Část, v níž se dozvídáme o životě válečných zpravodajů, mě doslova dostala, abych se o jejich práci a o zemích, ve kterých působí, dozvěděla víc. Oslovil mě i stárnoucí spisovatel, který se pomstí uštěpačnému kritikovi: jak snadné je udělat něco, co se nikdy nedá odestát. (Rady pro budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní: "Příslovce jsou cholesterolem v žilách prózy. Když je omezíte na polovinu, bude vaše próza proudit dvakrát svižněji. (...) Och, a taky se mějte na pozoru před slovesem zdát se: je to takové textové mumlání. A ohodnoťte každé přirovnání a metaforu jednou až pěti hvězdičkami a pak odstraňte každé, které dostalo tři a méně hvězdiček." (s. 366) "Tvrdím, že autor Ságy o Njálovi používá přesně tytéž narativní triky, které později využívali Dante a Chaucer, Shakespeare a Moliere, Voctor Hugo a Dickens, Halldór Laxness a Virginia Woolfová, Alice Munroová a Ewan Rice. Jaké triky? Psychologickou nejednoznačnost, vývoj postavy, zásadní zvrat v závěru scény, padouchy poskvrněné ctností, hrdiny pošpiněné ničemností, předtuchy a odskoky do minulosti, obratné svádění čtenáře na scestí. (...) v islandských ságách poprvé v západní literatuře objevujeme zárodky romanopisců při práci...", s. 357.) Pobavila mě spousta aluzí (a to jsem ještě spoustu z nich neobjevila): je to čtenářsky příjemné a zábavné. Fascinovala mě Mitchellova fantazie, jeho jazyk, metafory. Každý motiv se někde později propojí s dalším motivem a utvoří linku, která najednou dostane smysl. To, co vypadalo jako veledůležitá informace, se promění v nedůležitý štěk, ale právě to nám říká významnou sdělení o našem poznání světa (tři slova, která se vynořují znovu a znovu Holly v souvislosti s Crispinem, se naplní významem, který je ale nicotný; co víme o světě, je vytrženo z kontextu, a i když je toto vědění pravdivé, o kontextu nám neříká vlastně nic: a to jsme pyšní, co toho víme...)
Ale nejvíc, nejvíc mě vzala vize světa, ve kterém došla ropa: civilizace existuje jen do té doby, dokud v ni lidé věří. Pravděpodobně existují ještě silnější dystopie, ale mě tahle zasáhla, snad proto, že je děsivě uvěřitelná.

10 25.06.2019

Díky výzvě jsem si dovolila zase jednou si připomenout (nejen) knihovnu Neviditelné univerzity. Neodolám a podělím se aspoň o pár perliček:
"Odhalit pravdu není tak docela snadné. Udržet pravdu ve vaně historie je mnohem těžší než udržet mýdlo v té obyčejné, a ještě těžší je ji tam najít..." (s. 2015), což by mě mohlo napadnout, kdybych byla tak vtipná jako Terry Pratchett, pokaždé, když přečtu noviny...
"Je naprosto nemožné to popsat.
Pokusíme se vám alespoň částečně naznačit, jak to vypadalo.
Vypadalo to jako zvuk piána krátce po tom, co ho někdo upustil do studny. Chutnalo to žlutě a vonělo kašmírem. Na omak to bylo jako úplné zatmění měsíce. Pochopitelně v nejbližším okolí věže to vypadalo opravdu ošklivě." (s. 255) - Řekněte sami, kdy jste se naposledy ve fantasy setkali s tak báječnými synestéziemi?
Skvěle a neotřele popisuje TP pocity, které dobře známe z vlastní zkušenosti: "Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy." (s. 259)
A na závěr trochu vážně: "Je opravdu důležité, aby sis pamatoval, kdo skutečně jsi. Není dobré spoléhat na to, že za tebe budou myslet jiní lidé nebo předměty. Oni to většinou pochopí jinak než ty a dopadne to špatně." (s. 328)

10 04.11.2018

"...určitě to u nás zraje k obratu do lepšího. Co na to povíš?" "Ty vidíš? Já nevidím. A já ťa varuju před dobrýma znameníma, protože milosrdný čas odvívá všecko, aj ten nerozum ve zdejším kolchozi, jak větr odvívá semena bodláku, a právě proto: nikdy nevíme, kdy zaprší a všady vyraší tisíc nových bodláků. Jelikož tato éra je příznivě nakloněná blbější polovičce člověka." (129) (Nejsem si jistá, jestli vlastně doposavad každá éra není takto nakloněna...)
Dlouho jsem se chystala k přečtení Sekyry, Vaculík mě přitahuje i odpuzuje zároveň. Přitahuje mě vnitřní poctivost, upřímnost, hloubka, ostré vidění, jazyk, odpuzují mnohé jeho názory a soudy. Nakonec mě k četbě "pošoupla" čtenářská výzva. A bylo to bolestné čtení. Zaplavuje mě soucit s vypravěčovým otcem, kterého vnímám podobně rozporuplně jako spisovatele samotného. Touží po lásce, potřebuje ještě času, ale je ho tak málo... Je lidský, dojemný. "Já jsem si přál, aby svobodní lidé, zbavení hamižnosti, nepokřivení dřinou, velkoryse hospodařili na spojených polích. Jak bych toto mohl zastávat, kdybych nebyl schopen takové malé oběti a kázně?" ptá se. Poctivý v zásadních věcech, pracuje na hranici sebezničení, nezmůže nic proti šlendriánu, nekompetentnosti, hrabivosti - stránky o jeho snaze dát do pořádku družstvo kdesi v Čechách jsou vysloveně tragické. Všechno je v člověku tak komplikované, vztahy s nejbližšími bolavé a toužené, a znovu a znovu - času málo.
Působivý je opakovaný motiv cest na dřevo (ponechané zubu času by bez užitku zetlelo, ale když si ho - mimochodem s vynaložením obrovské námahy - vezmou, je to vlastně krádež): poprvé s otcem, po vysilující dřině jim nachystané dřevo kdosi ukradne, podruhé po mnoha letech s bratrem ("Víš, kdo by z nás teď měl radost?" zeptal se bratr. "Náš tata.", s. 167) dřevo riskantně odvezou, takže oblouk se sklene a nespravedlnost je jakoby napravena.
A ve světle současných událostí v naší politice si ještě neodpustím jeden citát: "...Slávek to byl, kdo kdysi řekl, že v našich rukou leží rozhodnutí o tom, až jak veliké kurvy si tento národ může dovolit." (s. 165) Zdá se, že většině z nás je to lhostejné. Jak se smířit s tím, že člověk všechno zmrví, protože příliš často vítězí to horší v něm?

Před lety jsem absolvovala dva běhy Hledání vnitřního dítěte (výborné, silné a inspirativní, pod vedením Ilony Koťátkové a Sv. Morávka). Kurzy pro mne mnoho znamenaly, ráda na ně vzpomínám. - Tohle humorné čtení tak pro mě má víc rozměrů. Jednak je to většinou skutečně zábavné, přečetla jsem jedním dechem. Dalším rozměrem jsou vzpomínky na vlastní prožitky z kurzu. A za tím vším ironický osten: to když vypravěč hýčká své vnitřní dítě a napravuje svá dětská traumata a ukazuje, že sebelepší terapeutický koncept se může "zvrhnout", a pak se z něho stane alibi pro cokoli, třeba i pro vraždu.

Nejzábavnější scéna: rodiče dětí ze školky se rozjedou a chtějí, aby školka byla ekologičtější a ctila pravidla GDPR (jak to udělat se společnými fotografiemi: já je můžu zveřejnit na FB, ale ostatní rodiče ne...). Co s tím vedení udělá, nemůžu prozradit, ale rozhodně stojí za přečtení. :)

9 08.08.2023

Tak dobré, že jsem si to hned po přečtení popřála k narozeninám. Kniha, ke které se budu vracet, kterou chci číst s tužkou v ruce. :)

9 11.07.2021

Protože mi Kunderovo dílo navzdory nepochybné virtuozitě způsobuje permanentní nevolnost (a kdo říká, že to není v pořádku?), musím si dávat pozor, abych si s Janem Novákem nenotovala příliš a abych odlišovala fakta od domněnek a předpokladů. Což je těžké. Občas (vlastně docela často) si při četbě říkám "to je moc, tady Novák jenom předpokládá, je sugestivní, možná mě jako čtenáře manipuluje" (a mně se to líbí, přikyvuju si s ním, kdo píše o ženách tak jako Kundera, je jistě zrovna takový, jak ho Novák popisuje). Ale jsou okamžiky, kdy nejde (aspoň podle mě) o předpoklad, ale čirá fakta, a ty drobné epizody na mě silně působí. Jednou z nich je vzpomínka, podle které se K. po svém druhém vstupu do KSČ na schůzích okázale nudil: usiluje o přijetí do strany, schůze si protiví - toto pokrytectví je odpudivý detail, který utkví v paměti.
Podle všeho Kundera vždycky perfektně zvládal marketink (sám si zařídí pozitivní recenze, "vždycky věděl přesně, co říká, kam chce a co chce psát, jak na to budou reagovat, kde si má co dovolit... Vždycky měl podrobnej program." s. 202, Z. K. Slabý) - a jakkoli je mi to nesympatické, není nic špatného na tom, postarat se o sebe, pokud tím neškodí jiným (druhá věc je, že jeho pokrývači měli podle vlastních výpovědí nejrůznější potíže a za svou službu od Kundery neobdrželi nic; výmluvný je detail, kdy je Vadlejchové trapné, když K. nedá nic pokrývači Ptáčkovi, takže mu sama koupí knihu jako pozornost od K.). Stejně dovedu pochopit, když K. systematicky likviduje své stopy (komu by se líbilo, že někdo bude něco vyvozovat z intimních dopisů a jiných písemností), na druhou stranu těžko mohu přijmout to, že K. "přepisuje" svou minulost (a nejde jen o žertovné mystifikace, ale opravdové překrucování skutečnosti). Kde končí opatrnost a kde začíná vypočítavost? A kdo to určí? Já? Autoplagiáty - je jejich zdrojem věčná nespokojenost se sebou samým, nebo nedostatek nápadů? - Ale přitom všem je dobré vědět, že kdyby někdo chtěl, snadno udělá hajzla z kohokoli...

9 01.01.2021

Krásně vypravená kniha, důležité téma, ale... tomu obrazu chybí hloubka, zůstal plochý. Nicméně jsem vděčná za scénu, ve které učitelka s výchovnou poradkyní "řeší" slohovku žákyně, která se spontánně vypsala ze svých trápení. Obávám se, že dospělí někdy místo pomoci (aniž by to tak chtěli) dítě přesvědčí, že nikomu nemůže věřit a má si dávat pozor, aby si o pomoc neřeklo... V tomto je příběh určitě výborný, ukazuje bezmoc - a snad i zcitlivuje pro vnímání druhých. A to není málo...

9 14.08.2020

Výborně napsané, silný příběh, skvělé čtení. Udivuje mě, jak málo je známá - zaslouží si rozhodně více pozornosti. Jeden paradox za druhým formuje život postav, které jen málo - nebo nic - zmohou proti velkým dějinám, ale i proti domněnkám, představám, falešným předpokladům či zlobě lidí, někdy nešťastných, jindy závistivých, ublížených atd. ("Jak se můžem bránit? Komu MY smíme ublížit?" s. 153). Nejstarší syn musí převzít hospodářství, i když k tomu nemá předpoklady, kdo by hospodařit chtěl, nemůže, dobré úmysly dláždí cestu do pekla, hajzlíci a zrádci se stávají "hrdiny", nevinní jsou trestáni a opovrhováni. "Říkají, že už teď žádná válka není. Nemůžou člověka jen tak připravit o chalupu. Stačí, že nás připravili o děti. - Nepleť si to, mámo, řekl Jakob. Vo děti nás připravili jedni. A chalupu nám vezmou druhý, chápeš?" (s. 164)

9 09.08.2020

Druhé čtení samozřejmě - jak jinak - zcela jiné než první. Hýčkala jsem si vzpomínku na úžasný čtenářský zážitek, teď jsem ho hledala marně. V příběhu samé náznaky, nejasnosti, vypravěčka ví, ale já netuším, co se vlastně děje. Vědecké vsuvky jsou jistě obdivuhodné, ale nedokážu je docenit (a někdy hanebně přeskakuji). Rozčiluje mě, že Smilla umanutě pořád někam leze, přičemž ji pokaždé prakticky přizabijí a ona potom počítá modřiny a řezné rány, aniž by bylo jasné, jak to, že ještě žije. Jediné, co na mě i podruhé zapůsobilo velice silně, byla konfrontace grónského a dánského a nemožnost tyto dvě zkušenosti nějak produktivně propojit. Fakt je, že kdybych se nedozvěděla nic jiného než střípky o tom, jak vypadalo Smillino dětství v Grónsku a o tom, jak západní civilizace devastovala její svět, i to by bylo dost. Takže ve výsledku by možná neškodilo trochu škrtat. No a v době koronavirní najednou úplně jiný dojem z motivu ohrožení lidstva neuváženým a chamtivým jednáním lidí, kteří nevidí dál, než sahá jejich prospěch.

9 14.04.2020

Chtěla jsem zjistit, proč jsou Okamžiky štěstí tak oblíbené. Ale nezjistila jsem to. Postavy jsou zcela ploché, děj běží urputně a křečovitě kupředu, styl triviální, jazyk odpudivý. O to více mě udivuje nadšení většiny čtenářů.

Co pamatuju, nerada čtu historické romány, protože chci vědět, jak to bylo "doopravdy", a romány mě matou. Toto je román, který eliminuje mé námitky vůči historickým románům. Autor přiznává pochybnosti a nevědomost, nabízí různé varianty toho, co se možná stalo, nic nepředstírá. Kromě toho sděluje svou fascinaci příběhem, o kterém víme tolik a tak málo. Jsem nadšená a vřele doporučuji!

Velice mě překvapily emocionální reakce některých čtenářů, kteří vyjadřovali znechucení tak silné, že působily jako osobní animozita vůči knize i autorovi. Každopádně se zdá, že jestli nějaká kniha vzbudí tak silné emoce, znamená to, že je mimořádně působivá...

9 29.03.2018

Už profilový obrázek naznačuje, že tohle byla opravdu KNIHA mého dětství. Žádná nebyla tolik čtená, milovaná, citovaná. Některé kouzelné věty dodnes vyplouvají z hlubin. Pán di Valpenta a di Ventimiglia, Van Stiler, Carmaux, Katalánec, Yara... i ta Honorata van Gouldová, i když nutno říci, že ta mě zase tak nebrala. Doplnilo se s působivým seriálem, který tehdy běžel v TV (pozor, nešlo o trapný film s Kabirem Bedi, který představu o Černém korzárovi spíše narušoval), takže se naše dětská domovní parta věčně hádala, kdo bude velitelem lodi... Jedna z knížek, které bych jako dítě četla i při slabém svitu světlušek cucujo, které si milovaní dobrodruzi přivazovali na nohy při cestě pralesem, když stíhali proradného van Goulda. :)

9 09.07.2017

Docela mě fascinují čtenáři, kteří by román zkrátili, tu a tam něco vypustili; a to už by byla jiná kniha, ne? Pomaličku a po kouskách se skládá příběh Owenova dětství a dospívání, až mám pocit, že ho důvěrně znám, že je to i můj přítel. Všechny motivy, které mohou působit zbytečně, nakonec zaklapnou - ruce, krejčovská panna, HLAS (!), trénování basketbalu atd. Pro mě byl objevný životní pocit generace dospívající za války ve Vietnamu, kritický pohled na Ameriku (a na její prezidenty; a to ještě nevěděl o Trumpovi!). Irving skvěle vyvažuje vážnost humorem (vánoční divadlo, psychologovo auto a vůbec Owenův humor).

(SPOILER) Čtu ostatní komentáře a nevěřím vlastním očím: prý se v knize nic neděje. Do háje, co by se ještě mělo stát? Setkání se smrtí (Johannův otec, stařenka v domově), první velká láska a poznávání, že láska se může projevovat různými způsoby (příběh Nany a dědečka), bláznivé kousky a přebírání odpovědnosti za sebe, hledání cesty k dědečkovi, pochopení babiččina složitého osudu za války, kamarádova psychóza. To na jedny prázdniny není málo. Autor báječně pracuje s náznakem, kouzelné lyrické pasáže o přírodě a pocitech (konečně knížka, ve které pocity nezačínají i nekončí jen "staženým žaludkem"), patosu jen maličko, přiměřeně situaci. Pro mě také zajímavé nahlédnutí "do hlavy", který by mi asi na první dobrou nebyl dvakrát sympatický; takže dobré. A hezký postřeh: ukradené perníčky a vyrobené marcipánové kuličky (když chci dát milovanému člověku to, co má rád, to už něco znamená: že o něm přemýšlím a že jsem ochotný investovat úsilí a čas a něco se naučit).

8 24.08.2024

Audiokniha, příjemně se poslouchalo jako prázdninové relaxační čtení. Vyšetřovatel mi v tomto dílu přišel jaksi nemastný neslaný, ale prostředí scénáristů televizního seriálu mi přišlo atraktivní a zaujalo mě.

8 22.07.2024

(SPOILER) Přečteno jedním dechem, teď to ještě chce pořádně promyslet. Nejspíš postupně.

Slibný kandidát do soutěže o nejlepší první větu: "Zabít někoho, to nic není." (s. 11) - Úderné, budí očekávání, pokračování je svižné a vtipné.

Příběhy postav, které autor přivádí postupně na scénu, některé z komentujících nudí, ale mě nadchly: postavy mě zajímají, o některé se bojím (Sophie), s mnohými sympatizuju (Joanna). Některým z nich nebezpečný let s turbulencemi nějak přesměroval život - Slimboy napsal píseň Yaba Girls, která nastartovala jeho kariéru, Viktor Miesel knihu Anomálie (první velký úspěch), jiní žádnou "změnu" nepociťují. A ještě se seznamujeme s matematiky Adrianem a Meredith (miluju narážky na Douglase Adamse a Telliérův humor: "Kdesi v galaxii si tedy někdo hodil mincí a ta skutečně zůstala viset ve vzduchu." - s. 104)

Takže pak se to stane. Anomálie. Zkuste to vysvětlit Trumpovi (mimochodem, scénky s Trumpem jsou kouzelné, ale faktem je, že těm teoriím nerozumím také, takže se nemám co vytahovat). A do Bílého domu je sezván "asi tucet osob mužského pohlaví, které jsou všechny přesvědčeny, že se díky Bohu narodily ve správné víře" (s. 179). A zabývají se tím, zda je "dokonalá kopie" božím výtvorem, a ne stvořením Satanovým (shodnou se, že takový tvor není výtvorem ďábla; leč praxe pak ukáže, že fanatičtí věřící výroků teologů nedbají...).

Pak zbývá představit dvojníky navzájem a řešit jejich těžkosti: co když najednou zjistíte, že vás milují dvě identické ženy? Nebo že máte dvě identické matky, které vás jako své jediné dítě milují a nárokují si vás (vzpomeňte na Šalamounovo rozhodnutí).

Celkově: nesmírně hravé, zábavné, atraktivní, inspirující, deprimující.

"... možná právě proto, že jsme nyní schopni zvažovat myšlenku, že jsme programy, nám simulace tento test nabízí. A je v našem zájmu v něm uspět, nebo aspoň předvést něco zajímavého."

"A proč?" zeptá se Silveria.

Protože pokud selžeme, mohli by ti, kdo tuto simulaci řídí, klidně všechno vypnout." (s. 169)

8 13.07.2024

Čtení jsem stále odkládala v obavách z těžkého tématu, ale pak jsem se nemohla odtrhnout, přestože číst o nefunkčních vztazích a odporné manipulaci ze strany dospělého člověka vůči dětem je tak odpudivé. Co je na tom příběhu nejhorší? Spousta lidí o zneužívání dětí Mirkem ví, nikdo nic neudělá. A nejde jen o zneužívání. Není tajemstvím, že Mirek nabízí dětem alkohol! Ví se, že dětem křiví charaktery svými manipulativními sebestřednými proslovy a tím, jak vyhodnocuje jiné soubory; jaké asi je prostředí na divadelních přehlídkách, když se nad něčím takovým maximálně zvedne obočí...

Vypravěčka je třeskutě upřímná v dětské naivitě a ukazuje, že dětství není pro spoustu z nás ani pěkné, ani lehké období. Znovu a znovu si uvědomuju, jak moc dítě touží po nějakém člověku, se kterým by mohlo mít důvěrný vztah. Pro Františku to není matka, která řeší hlavně sebe, ani otec, krachující podnikatel, který děti jednou týdně vyvede do kina, ani bratr, s nímž si nerozumí. Doufá, že by takovým člověkem mohla být kamarádka Magda (ale přitom sama není bezvýhradně oddanou kamarádkou, vyhodnocuje Magdu a její rodinu podle toho, co o nich slyší od svých rodičů). Svět dětí je v Poupátkách krutý; děti se neustále vyhodnocují, žárlí na sebe, závidí si, nerozumí si, málokdy zažívají chvíle porozumění, většinou si připadají nepřijaté a nemilované. Závěr je skvělý, protože nechává Františku zmatenou a budoucnost nejasnou; jaký jiný závěr než směsice nechuti, zděšení, zmatku a pachuti by byl možný?

8 09.07.2023

První sníh

V zahradě s jesenními ptáky ze zlata,
hle, lehounká jsou tenata:
sníh.

Růže má ještě rudé plameny,
ztracený skvost, grál ztajený,
třpytí se grál a na něm rozpjatá
andělů křídla: sníh.

Pěšinky ptáků, loučení léta,
písmenky z křišťálů záře,
čte si je vítr, stírá a splétá,
tu šepot, tu váhavá věta,
čárky a znamení snáře,
sníh...

Kopečky stulené na souvrati,
jež jako hroby dětí se tratí;
oblaka, strhaná tíží,
vlekou se s dlouhými kříži,
povedou za lesy na obzoru
chvějivý průvod na svatou horu -
sníh!

S. 114. Krásná melodie, půvabné obrazy.

Někdy asi litovala promarněných let, ale postřeh ze strany 194: "... právě jen s "mateřským povoláním" její "povolání básnířky" mohlo být naplněno."

8 10.02.2023

Krásná, poetická, úžasná knížečka. Shodou okolností jsem ji četla vzápětí po Vránách Petry Dvořákové, a ve Vsehoknize jsem našla tu hloubku, kterou jsem u Vran postrádala: rozdíl mezi čtivem a Literaturou. Práce s náznakem, přesah, tajemství, krásný jazyk... A hlavně - příběh ukazuje, kudy z toho ven: nebát se. Zafunguje také společenství, rodiny i bezprostředního okolí.
Scény, kdy hrozí násilí, jsou plné napětí, násilnický otec je děsivě uvěřitelný. A přece Tomáš pocítí i soucit s ním, s jeho osamělostí. Výborné jsou chlapcovy rozhovory s Ježíšem, návštěvy u paní Terezínské, ilustrace, prostě všechno. Kdyby se to dalo, dám šest hvězd.

8 15.08.2020

Líbezné. Sladké. Barevné. Něžné. Dojímavé. Půvabné. Intimní. Tak blízké, že se až nechce věřit: jako bych to prožívala sama; jen bych o tom, žel, nedokázala tak překrásně psát. Čapek vidí na Dánsku, Švédsku a Norsku to pěkné, lidsky důvěrné, hřejivé. Pořád se mi vrací slovo důstojnost. A ohromná úcta: k životu, k lidské práci, k člověku, k přírodě. Rozkošné kresbičky všechno doplňují. Okamžitě se chci vydat na sever.

8 06.12.2019