Ventimiglia komentáře u knih

Výborně napsané, silný příběh, skvělé čtení. Udivuje mě, jak málo je známá - zaslouží si rozhodně více pozornosti. Jeden paradox za druhým formuje život postav, které jen málo - nebo nic - zmohou proti velkým dějinám, ale i proti domněnkám, představám, falešným předpokladům či zlobě lidí, někdy nešťastných, jindy závistivých, ublížených atd. ("Jak se můžem bránit? Komu MY smíme ublížit?" s. 153). Nejstarší syn musí převzít hospodářství, i když k tomu nemá předpoklady, kdo by hospodařit chtěl, nemůže, dobré úmysly dláždí cestu do pekla, hajzlíci a zrádci se stávají "hrdiny", nevinní jsou trestáni a opovrhováni. "Říkají, že už teď žádná válka není. Nemůžou člověka jen tak připravit o chalupu. Stačí, že nás připravili o děti. - Nepleť si to, mámo, řekl Jakob. Vo děti nás připravili jedni. A chalupu nám vezmou druhý, chápeš?" (s. 164)

9 09.08.2020

Chtěla jsem zjistit, proč jsou Okamžiky štěstí tak oblíbené. Ale nezjistila jsem to. Postavy jsou zcela ploché, děj běží urputně a křečovitě kupředu, styl triviální, jazyk odpudivý. O to více mě udivuje nadšení většiny čtenářů.

Co pamatuju, nerada čtu historické romány, protože chci vědět, jak to bylo "doopravdy", a romány mě matou. Toto je román, který eliminuje mé námitky vůči historickým románům. Autor přiznává pochybnosti a nevědomost, nabízí různé varianty toho, co se možná stalo, nic nepředstírá. Kromě toho sděluje svou fascinaci příběhem, o kterém víme tolik a tak málo. Jsem nadšená a vřele doporučuji!

Velice mě překvapily emocionální reakce některých čtenářů, kteří vyjadřovali znechucení tak silné, že působily jako osobní animozita vůči knize i autorovi. Každopádně se zdá, že jestli nějaká kniha vzbudí tak silné emoce, znamená to, že je mimořádně působivá...

9 29.03.2018

Krásný jazyk, silný příběh, nádherné obrazy, jednou snové, jindy krutě realistické. Čtenářský zážitek roku.

Pro mě zajímavé i proto, že jsem před lety navštívila Sareptu na Volze (tato kolonie sice byla založena moravskými bratry, nikoli Němci, ale způsob života v ní byl pravděpodobně dost podobný jako v Dětech Volhy).

8 15.02.2024

Čtení jsem stále odkládala v obavách z těžkého tématu, ale pak jsem se nemohla odtrhnout, přestože číst o nefunkčních vztazích a odporné manipulaci ze strany dospělého člověka vůči dětem je tak odpudivé. Co je na tom příběhu nejhorší? Spousta lidí o zneužívání dětí Mirkem ví, nikdo nic neudělá. A nejde jen o zneužívání. Není tajemstvím, že Mirek nabízí dětem alkohol! Ví se, že dětem křiví charaktery svými manipulativními sebestřednými proslovy a tím, jak vyhodnocuje jiné soubory; jaké asi je prostředí na divadelních přehlídkách, když se nad něčím takovým maximálně zvedne obočí...

Vypravěčka je třeskutě upřímná v dětské naivitě a ukazuje, že dětství není pro spoustu z nás ani pěkné, ani lehké období. Znovu a znovu si uvědomuju, jak moc dítě touží po nějakém člověku, se kterým by mohlo mít důvěrný vztah. Pro Františku to není matka, která řeší hlavně sebe, ani otec, krachující podnikatel, který děti jednou týdně vyvede do kina, ani bratr, s nímž si nerozumí. Doufá, že by takovým člověkem mohla být kamarádka Magda (ale přitom sama není bezvýhradně oddanou kamarádkou, vyhodnocuje Magdu a její rodinu podle toho, co o nich slyší od svých rodičů). Svět dětí je v Poupátkách krutý; děti se neustále vyhodnocují, žárlí na sebe, závidí si, nerozumí si, málokdy zažívají chvíle porozumění, většinou si připadají nepřijaté a nemilované. Závěr je skvělý, protože nechává Františku zmatenou a budoucnost nejasnou; jaký jiný závěr než směsice nechuti, zděšení, zmatku a pachuti by byl možný?

8 09.07.2023

První sníh

V zahradě s jesenními ptáky ze zlata,
hle, lehounká jsou tenata:
sníh.

Růže má ještě rudé plameny,
ztracený skvost, grál ztajený,
třpytí se grál a na něm rozpjatá
andělů křídla: sníh.

Pěšinky ptáků, loučení léta,
písmenky z křišťálů záře,
čte si je vítr, stírá a splétá,
tu šepot, tu váhavá věta,
čárky a znamení snáře,
sníh...

Kopečky stulené na souvrati,
jež jako hroby dětí se tratí;
oblaka, strhaná tíží,
vlekou se s dlouhými kříži,
povedou za lesy na obzoru
chvějivý průvod na svatou horu -
sníh!

S. 114. Krásná melodie, půvabné obrazy.

Někdy asi litovala promarněných let, ale postřeh ze strany 194: "... právě jen s "mateřským povoláním" její "povolání básnířky" mohlo být naplněno."

8 10.02.2023

Druhé čtení samozřejmě - jak jinak - zcela jiné než první. Hýčkala jsem si vzpomínku na úžasný čtenářský zážitek, teď jsem ho hledala marně. V příběhu samé náznaky, nejasnosti, vypravěčka ví, ale já netuším, co se vlastně děje. Vědecké vsuvky jsou jistě obdivuhodné, ale nedokážu je docenit (a někdy hanebně přeskakuji). Rozčiluje mě, že Smilla umanutě pořád někam leze, přičemž ji pokaždé prakticky přizabijí a ona potom počítá modřiny a řezné rány, aniž by bylo jasné, jak to, že ještě žije. Jediné, co na mě i podruhé zapůsobilo velice silně, byla konfrontace grónského a dánského a nemožnost tyto dvě zkušenosti nějak produktivně propojit. Fakt je, že kdybych se nedozvěděla nic jiného než střípky o tom, jak vypadalo Smillino dětství v Grónsku a o tom, jak západní civilizace devastovala její svět, i to by bylo dost. Takže ve výsledku by možná neškodilo trochu škrtat. No a v době koronavirní najednou úplně jiný dojem z motivu ohrožení lidstva neuváženým a chamtivým jednáním lidí, kteří nevidí dál, než sahá jejich prospěch.

8 14.04.2020

Líbezné. Sladké. Barevné. Něžné. Dojímavé. Půvabné. Intimní. Tak blízké, že se až nechce věřit: jako bych to prožívala sama; jen bych o tom, žel, nedokázala tak překrásně psát. Čapek vidí na Dánsku, Švédsku a Norsku to pěkné, lidsky důvěrné, hřejivé. Pořád se mi vrací slovo důstojnost. A ohromná úcta: k životu, k lidské práci, k člověku, k přírodě. Rozkošné kresbičky všechno doplňují. Okamžitě se chci vydat na sever.

8 06.12.2019

U podobných knih mě vždycky zajímá, co je fikce a co je podloženo dokumenty; cením si autorovy důkladné přípravy a zaujal mě pohled na mnichovské události očima Britů. Fiktivní část budí znovu otázku, jak rozpoznat blížící se zlo a co proti němu dělat.

8 12.08.2019

Úžasně působivý příběh o lidskosti, odvaze a přátelství: Johansenovi obětavě pomáhají Rosenovým a dalším židovským spoluobčanům na útěku z Dánska do Švédska, to vše podáno očima desetileté Annemarie. Dojemné detaily, např. když paní Johansenová přinese pro miminko uprchlíků červený svetr své nejmladší dcerky, když pan Johansen vyvrátí podezření německých vojáků, že Ellen Rosenová není jeho dcera, fotografií své zemřelé nejstarší dcerky. Každé slovo má své místo, každá epizoda je, jak se v dalším ději ukáže, důležitá (bezstarostné tlachání Kersti Johansenové pomůže Annemarii v obtížné situaci). Příběh je napínavý a přečtete ho jedním dechem (pravděpodobně), ale přitom je (nenásilně) "vzorný": rodiče jsou úžasně empatičtí, respektují své děti a jejich potřeby. Když třeba ze zcela pochopitelných důvodů lžou a Annemarie to zjistí, akceptují její potřebu to pochopit a vyprávějí si s ní o tom, že někdy může být lepší, když člověk o něčem neví, třeba o nebezpečí, které z toho, co rodina dělá, plyne, protože pak je "mnohem snazší být statečný": "Jak moc jsi statečná, holčičko moje?" zeptal se nečekaně. Annemarie to zaskočilo. A polekalo. Takovou otázku nechtěla slyšet. Když ji kladla sama sobě, nelíbilo se jí, jak zní odpověď. "Moc ne," přiznala s pohledem upřeným na podlahu stodoly. (...) "Já myslím, že to není pravda," řekl strýček Henryk. "Myslím si, že jsi jako tvoje maminka, jako tvůj tatínek a já. Máš strach, ale jsi odhodlaná, a kdybys měla prokázat odvahu, jsem si jistý, že bys byla moc a moc statečná." (s. 72-73).
A ještě jeden "detail", který mě dostal. Sousedé se v prázdných bytech, odkud museli utéct židovští spoluobčané, starají o květiny, utírají prach a leští svícny židovských rodin. "Od toho jsou přece přátelé," říkávala (paní Johansenová). "Teď sousedé vešli do těch neobydlených, čekajících bytů, otevřeli okna a vyvěsili z nich symbol svobody." (s. 118) Jak jiný obrázek než to, co čtu o tom, co se dělo (často, ne vždy) v Čechách a na Moravě...

8 30.06.2019

Nu, jako obvykle mě četba Petry Soukupové vrhla do víru emocí a hlubin naší rodiny. Shodou okolností zrovna v této chvíli v televizi běží Sorrentinovo Mládí a jedna z hlavních postav říká: "Děti nechápou útrapy svých rodičů." A nabízí se také: Rodiče nechápou útrapy svých dětí. Vím to, ale bylo by hezké, kdyby se to někdy podařilo prolomit.
Ach, jak mě štvalo, že Viki je spratek, Hana hysterická, Eva se moří tam, kde nemusí (všechny ty koláče, vaření, zahrada - ale jaký lepší recept známe?); všichni jsou bláhoví, rozčilují mě, protože jsem jim jistě podobná, je mi jich líto, protože ač jsou to literární postavy, připomínají mi nás.
Přečetla jsem s gustem, ale přiznám se, že podobnost s předchozími knihami P. Soukupové mě až zarazila; změna by osvěžila.

8 17.02.2018

Četla jsem tyto pohádky jako dítě a několik z nich se mi definitivně vrylo do paměti; pohádka o čarodějnici především. Přečetla jsem si komentáře dalších čtenářů a pocítila jsem souznění, že příběh čarodějnice tak silně zapůsobil i na někoho jiného. Je to pro mě poselství o tom, jak prosociální chování proměňuje lidi a působí na ně.

8 19.09.2017

Už profilový obrázek naznačuje, že tohle byla opravdu KNIHA mého dětství. Žádná nebyla tolik čtená, milovaná, citovaná. Některé kouzelné věty dodnes vyplouvají z hlubin. Pán di Valpenta a di Ventimiglia, Van Stiler, Carmaux, Katalánec, Yara... i ta Honorata van Gouldová, i když nutno říci, že ta mě zase tak nebrala. Doplnilo se s působivým seriálem, který tehdy běžel v TV (pozor, nešlo o trapný film s Kabirem Bedi, který představu o Černém korzárovi spíše narušoval), takže se naše dětská domovní parta věčně hádala, kdo bude velitelem lodi... Jedna z knížek, které bych jako dítě četla i při slabém svitu světlušek cucujo, které si milovaní dobrodruzi přivazovali na nohy při cestě pralesem, když stíhali proradného van Goulda. :)

8 09.07.2017

Čekám na každou novinku od Tany French. Tato na mě zapůsobila zatím nejvíc: obraz ztraceného přístavu, místa, které se mělo stát báječným místem k bydlení, a zatím je z něj rozpadající se sídliště přízraků. Pád rodiny, kterou zničila touha mít se tak báječně jako všechny ty přešťastné rodinky z reklam. Detektivní pátrání přečteno s chutí (dá-li se tak mluvit o tragickém příběhu), ale podstatné je pro mě sdělení o sociální situaci. A proměna postav vyšetřovatelů podle toho, kdo je vypravěčem.

8 25.06.2017

Před lety jsem absolvovala dva běhy Hledání vnitřního dítěte (výborné, silné a inspirativní, pod vedením Ilony Koťátkové a Sv. Morávka). Kurzy pro mne mnoho znamenaly, ráda na ně vzpomínám. - Tohle humorné čtení tak pro mě má víc rozměrů. Jednak je to většinou skutečně zábavné, přečetla jsem jedním dechem. Dalším rozměrem jsou vzpomínky na vlastní prožitky z kurzu. A za tím vším ironický osten: to když vypravěč hýčká své vnitřní dítě a napravuje svá dětská traumata a ukazuje, že sebelepší terapeutický koncept se může "zvrhnout", a pak se z něho stane alibi pro cokoli, třeba i pro vraždu.

Nejzábavnější scéna: rodiče dětí ze školky se rozjedou a chtějí, aby školka byla ekologičtější a ctila pravidla GDPR (jak to udělat se společnými fotografiemi: já je můžu zveřejnit na FB, ale ostatní rodiče ne...). Co s tím vedení udělá, nemůžu prozradit, ale rozhodně stojí za přečtení. :)

7 08.08.2023

Název podle mě není příliš výstižný, škoda. Přečteno na jeden zátah. Autorka opět báječně pracuje s tajemstvím a postupným odhalováním pravdy, jen závěr mi tentokrát připadal poněkud unavený, jako by to trochu vázlo. Vložené internetové komentáře dobře fungují a opět zůstává pachuť z toho, kolik lidské malosti a nenávisti znenadání může vyvřít.

7 15.04.2023

Rozvláčný a upovídaný příběh k nepřežití: nezapamatovatelný teenager Rintaró, který najde díky kocouřím úkolům sám sebe, jeho kamarádka, předsedkyně třídy, která se z neznámých důvodů zničehonic zamiluje do knížek, labyrinty a v nich ničitelé knih, narážky na světovou literaturu (ty mě docela potěšily). Tváří se to hlubokomyslně, ale je to nuda a jazyk působí ploše. A proč kocour - to tedy vážně nevím.

7 05.03.2023

Po mírném zklamání z Temné zahrady velká spokojenost: postavy, které si můžeš oblíbit, nádherné obrazy podzimní přírody, něha (paradoxně, kolem je spousta drsného). Hodně mě zaujaly pasáže o zklamání z práce v policii: mluvilo se o mluvení, trénink citlivého přístupu - ale práce se nějak nezlepšovala. Cal vysvětluje Trey morálku: "Morálka je to, co se nemění. To, co děláš bez ohledu na to, co dělají ostatní. Třeba když se k tobě někdo chová jako debil a ty taky nejsi dvakrát slušný a řekneš mu třeba, aby si vysral voko, nebo mu možná i jednu vrazíš. Ale kdybys viděl, že uvíznul v hořícím autě, stejně se vrhneš po klice a vytáhneš ho ven. Bez ohledu na to, jak velký je debil. To je tvoje morálka." (...) "Já mám svůj kodex." "Když nemáš kodex, nemáš žádnou kotvu. A pak tě život odvane, kam se mu zachce." (s. 209)

7 04.05.2022

Je to tak dobré, že jsem se do čtení musela nutit. Proč? Protože je to šíleně odpudivé, děsivé, smutné, upřímné, smutné, smutné, smutné. Vypravěč je (pro mě) úplný mimozemšťan, a zároveň je mi blízký, protože na sebe řekne úplně všechno. Protože se tak divně kotácí životem ve světě, který znám a neznám zároveň (viz narážky na aktuální situaci v ČR - prolhaný premiér apod., to znám, prostředí městských periférií a komunitního centra). Protože znám některé jeho úzkosti a strachy. Protože někdy přemýšlím, jestli je možné připravit se na všechno, přestože naprosto jistě vím, že to možné není. Protože, jak se zdá, to muži - a zvlášť dnes - mají hrozně těžké.

Muž se bojí o svou zemi i sám o sebe.
Úder může přijít každým dnem,
a tak si nechal ve volné krajině za městem
vyhloubit jámu pro podzimní kryt.

Stavbu má na starost malá rodinná firma:
otec, syn a dělníci.
Zakázka je souboj s časem.
Je možné postavit bunkr během jediného týdne?
Myslím, že ne.
Ale zaměstnanci nespí
a firma to stihne.

Hlavní vchod musí být nedobytný.
Aby si to ověřil,
přichází muž na prohlídku s výbušninou
a snaží se odpálit bezpečnostní zámek.
Vchod odolá, muž křičí,
je štěstím bez sebe. (...)

7 22.01.2022

Velké zklamání, dočetla jsem se zaťatými zuby. Nevyužitá příležitost; tak zajímavé osobnosti, ovšem vyprávění o nich působí místy jak sentimentální sousedské plkání. Většina postav se vznáší jako v mlze, nemám z nich pocit životnosti (paradoxně životné jsou postavy "obyčejných" lidí, např. rodičů Čermínových či Zdeňky). Autorské vsuvky a pokusy, aby to bylo "umělecké", jsou na hranici trapnosti, stejně jako šmahem provedené odsudky komplikovaných osobností, jako byl např. Nezval. Jaká škoda.

7 20.11.2021