veronika4001 komentáře u knih

Mám ráda hororové romány časově zařazené do období po roce 1900 nebo těsně před tímto obdobím, protože dávná tajemství, alespoň z pozice současnosti, vždy budí tajemné minulé události.
Tady se mi z počátku líbilo hodně postav, jejichž počty se v minulosti zvyšovaly služebnými, hospodáři, příbuznými a zpříbuzněnými, kteří sídlo též obývali. Nyní jich je pomálu, což pomáhá plynulé četbě.
O to temnější jsem chtěla, aby příběh byl.
Zaznamenávám vypravěčský styl.
Greyswick.
Miluju takové to lezavé ticho a plíživé mrazení po těle, které začíná nenápadně a zcela neutkvěle do doby, než se jím začnete zabývat a pídit se po jeho původu.
Začíná to služkou Annie Burrowsovou, která je zvláštní a temnota jde od Havertin Hallu směrem k venkovskému sídlu Greyswick, dříve obývanému původními příbuznými. Vzhledem k tradici spojování zpanštělých rodin, zde Burrowsových a Marchanových následovaných rodem Brightwellových si říkám, jestli za podivínstvím služky Annie není něco víc, protože podivínskou byla už v Haverton Hallu. To temné přinášela Annie s sebou a venkovské sídlo Greyswick na to reaguje. Tímto směrem se moje myšlenky ubíraly.
Příběh je plně zasazen do výjevové symboliky - podivné zvuky, pláč, šepot, pocit něčí přítomnosti v pokoji, figurky dětských vojáků, samovolné(?) otevírání dveří.
Annie není jediná, kdo drží tajemství.
Hlavní obyvatelé domu jakoby souzněly s domem a spikli se i za cenu znevažování ostatních. Co stojí za neoblomností obyvatel? Obyvatelé se nechtějí vázat myšlenkou na ducha; co je nedotknutelné a není z masa a kostí, to neexistuje. Jak tedy může někdo něco cítit?
Poprvé se zkouší exorcismus. Nevyšel. Příznaky ducha se množí a nově příchozí obyvatelé si oproti stávajícím starousedlíkům začínají něco uvědomovat. Začíná "detektivní práce" dvou příchozích, ke kterým se přidává neúspěšný exorcista, jejíž součástí je skrývání se ve skulinách domu, výzvědy, špehování, uzavírání tajných dohod a odkrývání dalších tajemných částí domu.
Je to jiné zlo než Annie, alespoň takhle mi to doposud připadalo.
I když se v průběhu četby postupně dozvídáte, kdo nebo co za vším stojí, kniha není detektivka ani thriller, abyste bez dalšího odhalovali pachatele. Tato kniha má za účel udržovat napětí, hororově ladit, protože děj je hororové konzistence, a ten hororový nádech na pozadí 19. století jsem si moc užívala.

7 02.07.2023

Pocit zamrazení, když se jejich pohledy střetnou, a ten s nikým jiným neprožila. Osudově svázáni. Ty oči, hlas, hladící ruce. Ten pocit odevzdanosti. Dostává se do vězeňského prostředí, byla odsouzena k pěti letům odnětí svobody za to, že kryla vraždu. Ve vězení s nejvyšší ostrahou je znásilněna spoluvězeňkyní. Ve vězení přistoupila na veškeré podmínky, ale musí si přivyknout na něco jiného. Ano, vysoce postavená žena dobře zavedené společnosti a snoubenka spolumajitele této společnosti.
Drsné vězeňské klima, dohody mezi vězni, podivná přátelství, sex mezi vězni navzájem a vězňů s dozorci.
Je to všechno kvůli zakázané lásce? Lásce, která neměla prostor vyrůst a přesto silné, hluboké a ztracené? Nebo je to kvůli toxickému vztahu, který neměl nikdy začít?
Vraždy. A znamení, že je to on a ona je s tím spjata. Ukázky toho, co je spojovalo, co jí dával, co měl rád on a co měla ráda ona. Znamení tohoto spojení.
Ona, on.
Společný život, který je dávno minulostí, se jí zjevuje před očima. Jako ozva, jako připomínka.
Jak se ho zbavit? Kdo byl tím závislým v "lásce"? S ním se ponořila do dna a stále se nořila hloub a hloub do jeho útrob.
Jakmile se vrátí z vězení, má omezené zdroje, omezený počet přátel, kterým může věřit. Vlastně jen jednoho. Každý je podezřívavý a nikdo nechce s ní nic mít. Skutečně kryla vraždu? Kdo je on?
Příběh, který ukazuje na to, jakým očistcem musí člověk projít, aby sebe poznal a dokázal za sebou stát. Knihu, jako velice čtivou, doporučuji.

7 08.06.2023

(SPOILER) Druhý díl ze série Zoe Bentleyové.
Čím dál víc se mi líbí vitální Marvin, který je v knize nejoriginálnější a hlavně svůj, vzdorovitý a nezdolatelný. Je s ním jiná komunikace, tak aby ji vzal a člověk se s ním dohovořil. Ale hlavně, i když je mu 87 let, není senilní! A lékaře nepotřebuje. S bouchačkou to umí, věru, dobře. ;-) Nenávidí Tatumova kocoura a kocour zase jeho. Ještě, že je zde ta rybka, ta mlčí a v klidu si pluje, alespoň prozatím, než se stane přílohou kocourovi. Marvin zvládl se v okolí seznámit s kdekým a v Tatumově bytě uspořádal dva mejdany, přičemž toho druhého se musela zúčastnit policie... No, vitální stařík je ten Tatumův dědeček.
Je horko. Chce to přenosnou ledničku, ve které budu bydlet. To řekla Zoe Tatumovi. Přestřelky mezi nimi jsou trefné a ne moc nápadité, v běžném životě akorát, což nahrává mluvě, která není hraná, takže děj má běžný rytmický spád a kadenci. Slovních přestřelek není moc, ale jsou kontextově plně zasazeny.
Vyšetřování stíhá vyšetřování. Jak jinak. A opět k Tatumovi.
I v této knize na pokračování jsou dvě časové osy - rok 2016 a rok 1986, který se prodlužuje o další vývoj a tedy rok 1990, 1994, 1999. Jednotícím prvkem je zavírání lidí do stísněných prostor a časová linie roku 1986 až 1999 je vsuvkou do vrahova života.
Na scéně se objevuje uprchlý Rod Glover. "Dědek" Marvin má větší charisma než Tatum, kterého z poloviny jeho života vychovával, když mu zemřel otec (Marvinův syn).
Pak je tu Joseph, gentleman k Zoe - muž, se kterým se Zoe stýká. Ačkoliv se zdá být k ní opravdový a upřímný, ostatně ona k němu také, nevěřím mu.
Prozatím jsou tu dvě oběti, jejich počet rychle narůstá. Proč by vrah jednu hned zabíjel a zakopával a u druhé měnil model svého trestného jednání tím, že ji někde držel, "nechal" ji zavolat své matce a jako za vyučenou ji znovu unesl, zabil a zakopal? Je pohřbívání žen zaživa naplněním sexuální fantazie vraha?
Některá videa oběti nejsou aktuální, policie našla tělo, ale matka ještě včera s dcerou mluvila. Která byla vrahova první vražda? Existuje ještě jedna, původní oběť, vražda číslo nula. Obětinami vrah píše příběh. S policií si hraje. Pro oběti má připraveno k zakopání několik jam, živé vysílání na videu může kdykoliv zastavit a aranžuje prostředí tak, aby policii zmátl.
Na str. 273 se už více blížíme k odhalení identity vraha. Říkala jsem si doposud, jen aby to nebyl policista ve funkci nadřízeného. To jsem nevěděla, jak blízko k odhalení jsem, ale správně jsem netipla.
Jedna oběť ale byla jiná...
Nerozumím hlouposti sestry Zoe, ale to tak bývá pro atraktivitu příběhu a nutno dodat i děje, protože jsme zase na výši a očekáváme, chceme, skluz dolů. Zoe a oběť číslo čtyři.
Závěr je opět překvapivý. Je dobře, že i když znáte vraha, musíte knihu do úplného konce dočíst a nejhorší je, že ten konec nechcete, ale chcete číst dál stejnou knihu.

7 10.05.2023

Autor umí dobře vypravěčsky popisovat. Úkazy, pohyby a manévry s tělem píše tak, jako by se věci děly mimochodem, jako kdyby zapadaly do běžného života. Z jednání aktérů vyzařuje uvolněnost, ačkoliv ta nekoresponduje s jejich myslí. Tohle je takové víkendové, odpočinkové, trochu nostalgické plynutí vody, jiné thrillery jsou rozehrané do více akcí a více rolí a jejich obsah není tak jednotvárný. Tenhle nabírá na síle, akčnosti a rychlosti až ke konci. Celá kniha je spíše prodchnuta venkovem a jeho setrvačností; nemohu si pomoci, ale cítím z toho obilí, stroje, sklady, pálivé slunce a nekonvenční vztahy, což může být zapříčiněno malým počtem postav. Kredit tohoto thrilleru spočívá v neuspěchanosti, v absenci ostří a vyhrocenosti, v letité zkušenosti s trestním vyšetřováním, možná i v absenci nápaditosti (rytmického vyvažování několika dějů a jejich kombinování). Je vidět, že se zde pracuje s tím, co se dosud naskytlo, jen je to převrženo do beletristického podání.

7 12.04.2023

Nepochopila jsem členění knihy na Bludičku, Rusalku, Sudičku, Meluzínu a Nymfu, než jsem k nim přiřadila konkrétní jména, ke kterým jsem se dopracovala četbou skrze poznávání povahových rysů. V hlavní roli jsou mezilidské vztahy; závist, přetvářky, ale i otevřené nepřátelství, imponace jednou osobou, láska k ní až posedlost a další lidská slabost jménem nenaplněná a stále žhnoucí touha. Kdo z koho? Se Sudičkou jsem měla problém, postupně mi docházelo, kdo to může být. Příběh je protknut serpentinami lidských povah a provázán je několika úmrtími blízkých, vlivem nichž se čtenář dostává na stopu pachatele. Pachatele jsem nejprve tipovala hned na začátku, pak se mi vykreslováním dalších postav v průběhu děje ztratil, své úvahy jsem přehodnotila a následně na závěr se mi potvrdila stejná osoba jako na začátku. Pěkný kotrmelec. Přiznám se, že spletitost lidských povah a taková ta jejich malost není mým šálkem čaje, ale to je přesně to, co dodává této knize benefit a co lze považovat za odrazový můstek k pachateli. Povahy jsou vykresleny tak, že z nich hned vycítíte jejich temný temperament a způsob, jak osoby přemýšlí. Autorka se skrze lidské slabosti proklestila ke skvělému příběhu a i když to není "to moje" musím dát plný počet hvězd.

7 03.03.2023

Úvod mi připomíná knihy Lisy Jackson ze série Alvarezová & Pescoliová. Charlotte Link pokračuje ve své tradici linie dvou a více případů, dvou a více obětí a linie dvou a více vyšetřovatelů. Přestože jsou knihy ze série Kate Linville a Caleb Hale postaveny na stejné konstrukci, byla jsem zvědavá, jak se cesty všech vyšetřujících a obětí na straně jedné a vyšetřování na straně druhé, spojí. Autorka vždycky začne poznenáhlu, od každé strany kousek a pak konce všech nití začne spletitě dávat dohromady. Na začátku jiní lidé, jiné situace a v průběhu četby se objevují další a další lidé, kteří "napomáhají" dramatičnosti příběhu a spojují jej dohromady tak, aby z toho nakonec "vykrystalizoval" pachatel. Vždycky si říkám, jak tyhle dá dohromady? Prostřednictvím koho a čeho je dá dohromady? Není čeho se chytit, začíná se ne od nuly, ale od mínusového čísla, protože okolnosti případu nehrají do karet. Kniha má spád, nedá vám pokoj, dokud se v četbě neposunete dál. Kromě toho se mi líbí "procitnutí" Caleba Halea ke Kate. Knize dávám plný počet hvězd.

7 28.02.2023

Nápaditá myšlenka použít pro děj geocaching. Teď už vím, co to je, a děkuji, nechci. Jsem zvyklá, že v příbězích bývá mapa a doprovodný text, který je předem vytvořen a má pomoci najít poklad, nebo vyřešit záhadu. Tady je to trochu jiné. Hledačem je k mému překvapení policie, která si musí souřadnice vytvořit sama z indicií v textu, který jí podsouvá pachatel. Opravdu musí policie celou tou mozaikou projít? Stage a další stage. Až stage 5. Pomalu... Samá voda... Posunuje se policie vpřed? Nevynechala něco? Proč to nepasuje? Během čtení jsem si u jednoho svědka říkala, že ho policie měla upozornit, aby neotevíral nikomu, ne aby neotevíral nikomu, koho nezná. Říkala jsem si, že u tohoto svědka byl risk policie neuvážený, a že ho měla ochránit dříve, než se k němu dostal vrah. Stabat Mater.

7 24.07.2022

Vím, že Cara Hunter to umí od začátku rozjet a čtenáře až do konce knihy nepustit. V žádné své knize mě nezklamala a ani tentokrát se zklamání nekonalo, protože do příběhu vždy dává něco, čím čtenáře osloví, udrží jeho pozornost a nasměruje ho tak, že se těší na její další dílo. Zasvěcený čtenář, který sáhne po knize od Cary Hunter, předem ví, co má očekávat - jakou úroveň zpracování, jaký styl, jaký příběh, z jakého prostředí, strmé vzestupy a ještě strmější pády. Jeden případ se prolíná s druhým, nic není ponecháno náhodě. Čtenář ví, že se setká s Adamem Fawleym a novinové články, hlášení reportérů, sms zprávy, blogy, komentáře, e-maily, telefonáty jsou okolnostmi dotvářejícími příběh. Bez nich by příběh nebyl celistvý a - jak bych to řekla - napsaný tak, aby vyzněl pravdivě. Někdy je pozadí důležité, abychom si uvědomili tíhu situace a celek příběhu. S Adamem Fawleym je to běh na dlouhou trať. A za tento běh dávám autorce plný počet bodů. PS: Byla to parádní jízda!

7 19.06.2022

Nádherné, zapeklité. To byla moje první slova po přečtení této knihy. Nejsem rychločtenářka a čtení knih si obvykle vychutnávám, ale Cara Hunter vás hned uvede do děje. Navíc to její jasné, čisté povídání bez kliček, otáček, pologramotných obratů, přehmatů a "omylem" zkombinovaného děje. Cara Hunter ale není stručná, jen ví, kdy a jaké slovo na kterém místě použít, kde zdůraznit, přitlačit a kde naopak vyhladit do ztracena. Děj je přiléhavý, má schopnost udržet zájem čtenáře a příznivci Cary Hunter ví, že to umí roztočit. Děj je psán žánrově nezvykle čistě. Líbí se mi e-mailové komentáře lidí. Konečně někdo zaznamenal, že v 21. století se používá (i) jiná forma komunikace než papírové dopisy, které navíc hlavní postavy nachází venku na rohožce, nebo uvnitř domu prostrčené dveřním otvorem. Zainteresovanost a nenávistná kampaň lidí ze sociálních sítí svižnosti děje napomáhá. Skvěle napsané vnímání a myšlení osmileté dívky a desetiletého chlapce. Žádná stránka nepřišla na zmar. Těším se na další knihu Cary Hunter s detektivem konstáblem Verity Everettovou - energickou, ostražitou a věcnou, která vždy umí zatahat za nitky. Líbí se mi závěr - změna jména, změna života. A víc už nepovím.

7 09.10.2021

Kniha není psána na jeden nádech. V okamžiku, když si myslíte, že máte vraha, zjistíte, že vrahem dotyčná osoba není. Bylo zjištěno, že není, ale vše se zvrátí. Celá konstrukce stojí na obtížně prokazatelných základech, které vyžadují dramatické zjišťování. Je vrahů víc? A skutečně není vrahem ten, komu jste od počátku nevěřili? Možná někdo funguje jako pojistka. Navíc k myšlence, že jste odhadli vraha dospíváte hned v několika fázích knihy a dokonce i tehdy, když máte ještě cca 150 stran před sebou a myslíte si, že je to konečná, tedy že k žádnému zvratu už nedojde. Tehdy, když se domníváte, že máte vyřešeno, rozeznívají se zvony, vše se náhle rozproudí a zase následují vysvětlení na vysvětlení. Zjišťujete, že nikomu nemůžete věřit. Připadala jsem si jako na vlnách, unášena kdoví kam. Je to jako rozbouřené moře, kdy jedna vlna sleduje druhou, někde jdou proti sobě, někdy dochází k přílivu, někdy k odlivu. A hlavně to dobrodružství! Široké rozmáchnutí perem a ladné vystižení neočekávaného je příznačné pro S. J. Bolton, jejíž díla si ještě vyhledám a s chutí je budu číst stránku po stránce. Tento okamžik bude mým čtenářským naplněním.

7 27.05.2021

Příběh plný osobního lesku, toho, co nazýváme Osobním příběhem je cestou k nám. Je to informace o nás a s naším odhodláním. Příběh pojednává o pastýři Santiagovi a jeho sebepoznání formou Osobního příběhu, který mu ukazuje cestu k němu samému; k tomu, o čem jeho individuální život je, po čem touží, čím musí projít a co musí poznat, aby nalezl tu nejniternější a zároveň nejhlubší informaci o sobě. Je to zákoutí a přitom tak hlavní věc jít si za svým životem, za tím, po čem naše srdce touží a zároveň čím si musíme projít, abychom poznali, k čemu nás náš život předurčil, k čemu je naše já ve světě. Příběh je psán jednoduchým jazykem a je vyprávěním, i když některé pasáže ve výrocích jsem chápala méně, takže jsem se musela hlouběji zamyslet nad tím, jak to ta osoba ve své roli myslela a co tím chtěla říct. Kniha je plná známých mouder, z nichž nejznámější je to o Vesmíru. Nicméně mně se líbila i jiná jako například o Narcisu, což je moudro hned v úvodu, nebo "Bůh možná stvořil poušť proto, aby se člověk mohl usmát při pohledu na datlovníky." V knize jsou moudra o lásce (pomíjivosti fyzické přítomnosti v lásce), o přítomnosti v čase (co uděláš lepším v přítomnosti, bude lepší i v budoucnosti), nebo o pokladu, ke kterému se Santiago na konci svého putování dostává. Díky příjemnému jazyku, který lahodí mysli a podání příběhu v životních myšlenkách považuji knihu za příjemného odpočinkového společníka a jsem ráda, že jsem si ji konečně, po dlouhé době přání a odříkání přečetla.

7 16.01.2021

Kniha mě docela potrápila, protože obsahuje plno událostí nahromaděných k sobě. Zpočátku jsem si dělala poznámky, pak jsem usoudila, že to nemá cenu, nejen kvůli výše uvedenému, ale také kvůli lodi Terror, která je uváděna jako následovnice, a jejíž reálie se často prolínaly s reáliemi Erebus (v Dodatcích je uvedena časová linie, která napomůže v orientaci). Dala bych raději přednost beletristickému zpracování Erebus, v podobě, v jaké je zpracován Terror (Dan Simmons), protože by to bylo lépe uchopitelné. Erebus, jak je uváděno, je starší a obě lodě, po několika zastávkách v loděnicích, vypluly zároveň.
Popis charakterizující výstavbu lodě, její výstroj a výzbroj, je hutný, naplňující nejen v jednotlivinách, ale i v celku. Je to monumentální, a tolik lidí se muselo podílet hlavně plánováním, rozvrhy, vědeckými studiemi, zkoušením materiálů, jejich použitím, náhradami, provizoriemi.
Disciplína, kázeň, oddanost řádu.
Měnila se povaha, určení a účel lodi.
Z válečné lodi Erebus se stávala objevitelská loď.
Muselo dojít k mapování území, oblastí a toků.
Posádka se začínala rozšiřovat, Erebus nabýval kontur jiné lodi.
S Erebusem plulo více lodí, nejen později sesterská loď Terror.
Setkáváme se s poškozenými částmi zařízení.
Setkáváme se se společenským životem na lodi.
Severozápadní Arktida byla hrou hlavně Terroru.
Jižní pól.
Led.
Z válečné a objevitelské lodi se stávala loď schopná obstát v ledu.
Čtyři roky v Antarktidě.
Jedná se o výpravnou literaturu o vědecké cestě lodí za objevováním, poznáváním a pojmenováváním území s cílem doplout do Antarktidy. Ostrov za ostrovem, mys za mysem, cesta do cíle určení je někdy důležitější než cíl.
Je to výčet skutečností zařazených do kapitol.
Tato literatura faktu není psána jako příběh, je to opravdu hutně psaný výčet skutečností. Proto pokud stojíte o obecně zpracované reálie Erebu, tak je tato kniha určena pro vás a já vám ji doporučuji.

6 14.07.2024

Oduševnělé, pocitové, procítěné a niterně ospravedlňující jednání hlavní hrdinky.
Stále s někým a o něco bojující hlavní hrdinka Phoebe byla nepochopená.
Kniha má neobyčejný námět a potenciál, se kterým se dalo lépe pracovat, kdyby například autorka zapracovala historii ocelárny a jejích dělníků, a tu proklestila strachem, aby čtenáři měli s čím se setkat a těšit se z další četby.
S dívkami se něco děje, něco u nich vevnitř roste, puká, dívky získávají nové vlastnosti, rozkládají a mění se fyzicky.
Tohle se mohlo stát už dříve, anebo třeba něco jiného, napadá mě zaplavení nebo vyhoření ocelárny a jiná její likvidace či poškození. Ocelárnu již na začátku mohla autorka vynést velice zajímavě a poutavě jako temnotu nebo bránu do temnoty.
Všechny "nakažené" jednají jako celek, jako jeden člověk, cítí se navzájem a cítí, jak se druhá rozhodne; dívá se zaujatě jedna, dívají se zaujatě všechny. Jsou samy sebou, ale zároveň něčím jiným.
Příběh je o nezměrném přátelství a sounáležitosti.
Není to horor, protože ten má ve svém podání vyvolat pocit strachu a děsu, není to horor ani z poloviny, alespoň já se nebála, protože prvky hororu zde nejsou obsaženy. Je to spíše městská fantasy, ačkoliv ze začátku příběh měl hororový nádech a já se díky němu těšila na horor, případně dark fantasy.
Příběh je ale imaginativní a originální, proto dávám čtyři hvězdy.

6 18.03.2024

Je to originální.
Říkala jsem si, tohle psal autor? Vsadila bych na ženu. Je to velice vtipné, obratně napsané, každé slovo má pevné místo. Příběh má nápad.
Děj s nešťastníky a nešikovnými mouly, kteří jsou šikovnější než leckterý šikula, ubíhá rychle, protože mají trefné poznámky, které dokáží odrazit i geometricky přesně nastavený granát, a vy cítíte, že je vám s nimi dobře.
Jejich společnost není žádaná, ale je žádoucí, protože vylučuje všechno možné a životně normální a nastoluje vše nemožné, nenormální a životně problematické.
Jednotlivé příběhy zformované do jednoho mají spíše neuvěřitelný než hororový podtext, strach z toho rozhodně nevyznívá; spíše je to hravé, absurdní až ztřeštěné.
Komické a leckde až tragikomické přestřelky jsou jako svěží vítr.

6 09.03.2024

Text je výborně napsaný, přímo mi hrál před očima a krátké kapitoly tomu jen přidávaly.
Severským autorům jsem v poslední době nedávala moc šancí, záměrně je nevyhledávám.
Tohle je ale jiné. Temperamentní.
A hlavně vás to "nakopne".
Obětí přibývá, padají i ti, u kterých měli policisté podezření, že jsou vrahové. Pomalu se posouvají vpřed a potom jako kdyby se vraceli nazpět. Přešlapují z místa na místo, ale zároveň více mapují již obeznámený terén.
Všechny postavy vám stejně sedí a nesedí, a vy nevíte, komu věřit, na čí stranu se přiklonit.
Tohle musíte dočíst nejen proto, že předvídáte konkrétního/konkrétní (?) pachatele, nebo přestože tušíte správného vraha, ale musíte to dočíst hlavně proto, že vás to nepustí. Děj je dobře propojen, znáte rafinovanost lidí a jejich vysvětlování událostí.
Vypjatá atmosféra je důležitá.
Jeden z mála skandinávských thrillerů, který stojí za to přečíst.
Tady nezalitujete.

6 20.01.2024

Musela jsem se na strašíka maloústého podívat. Nemohla bych bez toho číst dál. Ladné, jemné až snové, v některých pasážích humorné vyprávění. Setkání v noci na hřbitově je pro dívku a zprvu nerudného starce originální a přitom to není moc tak impozantní až nucené k oslovení čtenáře, aby četl dál. Žádné parafráze, žádné vow!, přesto poměrně čtivé.
Při četbě jsem byla povznesenější, odlehčená a při několika jednotlivých pasážích jsem se od srdce docela zasmála.
Pozitivně hodnotím připomenutí polárních výprav Terror a Erebus.

6 05.01.2024

Možnosti prchajících Židů jsou malé a naléhavost rozhodnutí mezi smrtí a bolestí nad ztrátou dítěte - části svého já a rodiny - existuje na každém kroku.
Malé dítě si zaslouží šanci na život.
Boj o život z hlediska válečných útoků, hladomoru, nemocí.
Bohužel, i po válce je strach.
Styl psaní příběh vykresluje, hledá každou mezírku a tu prokvete písmem. Příběh je umocněn krásným vyjadřovacím slohem, způsobem tvorby.
Je založen na skutečných událostech.
Velkolepá četba.

6 24.11.2023

Dílo mě delší dobu lákalo, ačkoli jsem jeho četbu neustále odkládala. Příběh je napsán kultivovaným jazykem zakotveným v roce 1847 a uveden je Aramem Usherem a Edgarem Allanem Poem. Začíná to nocí za vydatného deště a skrze něj brodícím kočárem. Klapavé zvuky koňských kopyt na dlaždicích se rozléhají. Narážíme na levnou spodinu - zloděje, násilníky, opilce, nevěstky.
Prolíná se historie se současností, ale Usherovi ovládají obě časové linie. I druhou linii opanovává déšť. Opět temnota. Namísto kočáru auto.
Archaické, trochu rozvláčnělé, vyprávějící, ale každé slovo jakoby odráželo mysl autora a bylo přesně propočítáno. Je to prodchnuté něčím, co neumím popsat. Četba vás přitahuje, je to okultní. Příběh se většinou odehrává v současnosti.
Tajemná a zvláštní rodina Usherů trpí záchvaty a vzácnými nemocemi, později jeden z nich vidinami. Rodina má řadu aristokratických osobností, jejichž zvláštnosti a temné stránky se dědí.
Když se řekne, že kniha je krásně napsána, má se tím na mysli nejen myšlenka zosobněná v příběhu, ale i jeho překlad. Je elegantní. Je to kniha o dvou příbězích, kde někdo něco tají, skrývá, ať již obyčejná žena z domácnosti nebo patriarcha z rodu Usherů.
Palác Usherů jako kdyby bobtnal - rozšiřoval se a rostl do výšky, jako kdyby všechny, kdo jsou v jeho dosahu, pohlcoval. Zatímco jsou zde ty povídačky, že v Paláci a na hoře Briartop straší, ten spisovatel hororů, nebo spíše věčný pisálek - mladý Usher - musí na něco přijít; od jisté doby je v knihovně a bádá hloub a hloub; chce psát rodinnou historii. Shání podklady, kde se dá, ale... život v knihovně a u nemocného otce mu je předkládá sám. Ten příběh je už napsán, musí jen podklady shromáždit dohromady.
Podklady byly do Knihovny převezeny z Paláce.
Co se to děje? Kam ho to má dovést?
Je to tak vypravěčské, že se na horor jaksi pozapomnělo, alespoň do strany 135, kde sice autor kouzlí s hororovými prvky, ale vše spíše připomíná ságu rodu Usherů s jeho spletitými vztahy, přitom horor je odsunut do pozadí.
Jedna linie Usherů upadá do stejné nemoci, vždy jde o otce, nebo otce otce atd. Jsou to zrůdy.
Kdyby byl rod Usherů skutečný, mohlo by se jednat o autobiografii.
Velká představivost, soustředění a telekineze provází druhý příběh.
Dýňák, Žrava, zlo v Paláci.
Prodíráte se příběhem jako když luštíte křížovku - abyste získali tajenku, musíte ji vyplnit do posledního písmene. Líbí se mi, že jednotlivé ukázky a zvláště vsuvky z minulosti jsou vedeny v přímé řeči jako akce, když se natáčí film.
Zajímal mě ale ten Palác. Škoda, že je ho tam tak málo. Toho Paláce chtělo tak na půl knihy, aby se mohlo bez dalšího jednat o horor.

6 12.06.2023

(SPOILER) Skvělé! Strana 7 až 10 je hororová esej, absolutně vygradovaná, bez chyby. Tu ale, bohužel, trochu tlumí představování přátel a známých hlavního hrdiny. Nicméně pak se zase vrací zpět a dostává se do předchozí verze.
Líbí se mi srovnávání a slovní improvizace, která je sice nadužívána, přesto ladí a vyznívá plynule spolu s ostatním textem. V některých pasážích mi příběh připomíná a snese srovnání kombinace Smrtelného zla I. a II., kdy hodiny přestanou odbíjet, klika u dveří se začne hýbat a promění se v hada, hlava jelena připevněná na zdi se začne kývat ze strany na stranu a smát se všude kolem, lustr máchá svými rameny a rozpínající se šlahouny se začnou plížit, sápat se a vydávat mlaskavý zvuk. To je přeneseně rajská hudba pro moje oči, metafora pro další vnímání.
Říkala jsem si, buď je to horor, nebo hlavní představitel užil halucinogenní látku. Rozsvítil světlo a nic; všechny věci, pohyby a zvuky zmizely.
Prý trpí nočními můrami. Možná to nebyly jen noční můry, ale objevovaly se i děsy. Noční můry a děsy přicházejí, když jste sami...
Policie a sousedé se rozešli a temno, chlad, vlhkost a zápach se opět začaly sbírat a kolem vás stahovat, žárovky poblikávat, tmavé kouty začaly nabírat tvary.
Druhá kapitola je snad až překvapivým vpádem, a já se těším, až se Martin Drást s malou Marií Svobodovou potkají. Jakmile jsem četla, že si Mája začala vybalovat věci ve vlhkém, zatuchlém a tmavém pokoji, který měla prozatímně obývat, tušila jsem, co je doopravdy bude spojovat. Už i to, jak Šváp tiše našlapoval a díval se nejistě kolem, když Marii vedl ke stavení, mě zneklidnilo.
A pak je tu ten les...
Autor si chtěl příběh se setrvačností užít. Bylo to patrné při popisu lesní přírody a při roztáhnutí děje, aby to skutečně děj byl, ne to lankovité jeho utrhávání na akce, abyste se před skončením jedné začali unášet na začátku druhé, jak to ostatně mám ráda. Také ho prozrazují delší (někdy dlouhé, někdy kratší) kapitoly. Ta imaginace rozehrává všechny smysly, hlavně zvukové, prostorové, sluchové, pohybové. Neuvěřitelné, jak tohle dokázal ve mně rozehrát. Možná je to tím, že původem pocházím z malého města, téměř venkova, a lesy, pole, louky, pastviny a řeka byly základem mého dětství. Vzpomínkové představy spící v podvědomí se probudily. Autor předložil kvalitní základový materiál pro vnímání již vytvořených obrazů. Dobře použity jsou asociace a příměry hororu.
Ale co Martin? Nevěděl o sobě? Co se mu stalo s pamětí? Jaký vliv mělo na něj zlo a jak se od něj odvrátí? S hlavním hrdinou si hrají věcné události a časové souvislosti. Možná žije život mimo svůj život. Žije ho ve stejném okamžiku? Kde je nyní a kde je teď? Nebo je Martin Drást psychotik? Anebo jde o věc a událost neběžnou. To natahování, ty představy za každým koutem naší mysli. Je tím zlem psychická nemoc, nebo je to zlo mimo tento svět, které lze vyléčit jedině mimozemskými silami/způsobem?
Co posedlo Martina Drásta a Švápa? Je to to stejné?
Jak čtu dál, už vím, že hlavní spojitost je jinde.
Krypta pod rozpadajícím se kostelem, kde byla Marie Švápem uvězněná, temný bunkr hluboko v lese, kde měla být ukryta přítelkyně Martina Drásta.
Mája zřejmě zešílela, až do poslední "dětské" chvíle věřila, že rodiče nezemřeli, a že ji oni nebo její babička přijdou zachránit.
A čtenář neví, čemu má věřit on sám. Skutečně byli ti lidé zahrabaní v půdě její rodiče? Nejspíše ano. Marie měla na útěk bezpočet šancí, všechny promarnila. Byla slabá. Nakonec "zachráněna", nelidsky se s ní zacházelo čím dál víc, byla mučena, týrána, stala se předmětem zvrácených praktik, pouhou věcí; stala se jakousi insignií moci svého věznitele. Porodila.
U Martina Drásta je to takové iluzorní, intenzivní bludy, ale nevíte, co je iluze nebo blouznění a co realita. Nakonec se to spojí, ale říkám si, jestli ten jeho život na střední škole nebyla představa a to blouznění, možná šílenství, skutečnost. Kostra, stvůra, Marin Drást. A Klára.
Nechybí tady něco? Třeba racionalita?
Hodně závisí na formě podání a tady jde o horor. Je ale poněkud vláčný, má méně akcí, protože ho více přebíjí plynulé psychologické a somatické vyprávění, které probouzí vaše vjemy. Není to vyloženě temné, ani mrazivé, lekací scény nejsou. Není to nárazové jako když zbrkle řídíte auto a musíte rychle zabrzdit, nebo se vyhnout výmolům na silnici, dalším vozidlům apod. I když nevíte, co přijde na další straně, je tohle taková svižná jízda bez výmolů.

6 02.05.2023

Četl jste někdo tuto knihu?
Úvod čtenáře seznamuje s osmiúhelníkovým domem Oktagonem, který svádí a současně odrazuje svojí důstojnou samotou.
Příběh se poodhaluje pomalu.
Je zde něco, co si přinášíte z dětství, něco, co čeká na vás. Cesta k němu je daleká a není přístupná bez překážek, ale komu to vadí?
Jsme zvědavé.
Živé sny, noční můry, záhadná vidění, která se promítají do života všech. Ten dům... Je to pocit, nutkání se tam vrátit, protože to zesílilo. Zesílila zároveň potřeba se tam vrátit a ujistit se, že to bylo skutečné.
To pouto k tomu domu...
Pocit se probouzí a vy ten dům musíte navštívit. Nelze se tomu ubránit. Pocit jít tam se probouzí. Ty těžké kovové dveře od sklepa tam prostě nepatří. Nelze to zastavit.
Aby hlavní hrdinka našla konec, musí se vrátit na začátek.
Co v tom sklepě je? Viděli to všichni a všichni stejně? Příběh velkou měrou zasahuje do dětství hlavní hrdinky a do let blízkých nedávné době. Odtud je přenášen mechanismus zla.
Zlo volá.
Poznáváte okolí původních a současných vlastníků Oktagonu. Z původnosti se rodí zlo.
Tři časové a dějové linie příběhu, ve dvou z nich zaujímá místo hlavní hrdinka. Příběh je lehce ponurý, obestřen záhadou, lekací scény zde nejsou, přítomny jsou okamžiky natahující a utužující napětí.
Děj, který je vrstevnatý, je dobře napsán. Byl vytvořen příběh, který zaujme. Hororové prvky jsou z větší části upozaděny jako by je děj uprostřed strhával a v závěru se k nim zase vrátil. Posazen je na samotném dětství/dospívání hrdinů a historii vlastníků.
Věřím, že kdyby kniha byla filmově zpracována, horor by to se všemi prvky byl. Ale tady se to ve většinové části ztrácí. Na druhou stranu, příběh je poutavě napsán a celou dobu si udržuje svěžest.
Poznamenává Oktagon lidi? Čím nebo kým?
Čím déle jsem četla, tím více jsem příběh přirovnávala k hororu Annabelle, hororu Kruh nebo Sirotek. Za skvělé podání a vůbec plné nasazení dávám pět hvězd.

6 19.03.2023