veronika4001 komentáře u knih

Pouhopouhý e-mail. Něco mi říkalo nevěřit nikomu z nich. Svižné a strhující čtení s překvapivým závěrem.

2 25.08.2022

Ze začátku jsem nemohla vydedukovat, jakou pozici měl Heller v roce 1944 zastávat. Sice párkrát pozdravil, jak diktovala německá pravidla, párkrát pozdravit zapomněl, přitom se musel/měl chovat oficiálně a své vyšetřování s ohledem na válku zredukovat. Nevstoupil do SS ani SD. On, jeho manželka a děti se měli chovat tak, aby zůstali naživu. Ale při vyšetřování? Další faktor - faktor strachu. Lidé se bojí policii otevřít, schovávají se před ní, nebo nespolupracují, bojí se, že jim bude prohledávat osobní doklady, majetek. Zatýkání, schovávání se ve sklepech, průchodech, propukající požáry. Souboje o život. Nedůvěra vůči Němcům, nedůvěra vůči Rusům. Panika, chaos. Za téhle situace koluje zvěst o Strašákovi, který se vraždami projevuje v plné síle. Napadlo mě, jakým směrem by se vyšetřování ubíralo, kdyby vrahem byl vysoký německý důstojník. Ne, vrahem má jím být muž s duší dítěte a změkčelou povahou ženy. V tomto ohledu jde o ztížené vyšetřování. I děti jsou oblečeni v uniformách wehrmachtu. "Muž", který po sobě zanechává ukázky v podobě vražd napodobujících dětské manýry (výkresy?). Lidé se ho bojí. Kdo jím je? Kniha hezky popisuje temnou atmosféru plnou nedůvěry a s ní související nepřehlednosti situace, zmatku, obav, nervozity, strachu, boje o přežití, ale to na úkor vlastnímu příběhu, který by mohl mít více akcí. Přesto dávám plný počet bodů.

5 21.08.2022

Mýtická detektivka. Dům, jde se schází skupina, jejichž členkou byla zřejmě nedobrovolně Rosario. Kde je ten dům, kde je ona? Co je to za okultismus? Má původ v lůně církve? Soukolí Amaiy je zvláště temné. Kolem ní dochází k vraždám; nejedná se o série vražd, každá je jiná, oběti jsou vybrány nahodile. Kdo bude další? A hlavně, jak tyto vraždy vyšetřovat?

18.08.2022

Možná to nebyla láska... Soucit, odtažitost, upjatost, vrávoravá slova, nevědět co říct. Ale teď?
Co je láska?
Jak s ní zacházet?
Jak přemýšlet o lásce a jak myslet v lásce? Domnívala jsem se, že zastánce hororů, thrillerů a detektivek neumí romantické knihy číst.

10 16.08.2022

Je to detektivka a už styl zachycující jemné nuance naznačuje, že začátkem to rozhodně nekončí a příslib dynamického příběhu bez jediného zaškobrtnutí je na spadnutí. Líbí se mi neortodoxní Tilly, která je přehlížená a opovrhuje se jí. Tím, že nezapadá, se stává podstatnou součástí kolektivu, protože její znalosti, myšlení, zaměření, její jinakost v uvažování a úchop věci jsou nezaměnitelné a začínají být velkým přínosem. Tilly je funkční a lze s ní počítat, což vyšlo najevo díky Poeovi, který odhalil její přednosti. Nakonec se Tilly stává neodmyslitelnou pomocnou rukou, která vede strategii. Příběh nemá takový spád, kdy uvnitř cítíte, jak se vám tělo rozechvívá a vy ho dávkujete adrenalinem. Tento příběh je podrobnější a poukazuje na různé mechanismy vyšetřování, které nabývají na síle s neortodoxní Tilly. Po přečtení několika řádek na mě dýchla sebejistota autora, což se mi u knih ne vždy stává. Taková ta rozehranost, kdy on je na tahu a ví, na jaké prvky se soustředit.

8 13.08.2022

Tak tohle je jiné. Darcyinu tvorbu mi to připomíná vzdáleně. Živí mrtví. Skryti před nimi, ale nedá se jen přežívat. Ze začátku mi nepřišel dobrý nápad knihu číst po večerech. Dokonce ani odpoledne ne. Když v paneláku něco zaskřípe - stačí jen výtah, který se rozjede - hned zkoprním a vnímám už jen ty zvuky. V příběhu je napětí utužováno stálostí. Tím, že Vyzáblí nejsou vidět, splývají, jsou ukryti a jsou vnímáni, až když se něco pohne nebo je slyšet. Anebo vidět jako např. rýhy ve dřevě. Banksyjský les je smyšlený. Škoda. Mám ráda, když si prostředí mohu vyhledat a když zjistím, že má temnou stránku. Zvláště u lesů a opuštěných míst je to důležité. Příběh se mi jeví podrobněji vykreslen než ostatní Darcyina dílka; tady jsem si to více užívala, hlavně cestu z Winterbournu k Beth, jako kdybych tam seděla s nimi. Ze začátku je to takové kolébavé čtení, postupně se ale děj dostává do ráže a má už jiný náboj a jakási neviditelná síla mě žene dál a dál. Skvělé jsou peripetie obou hrdinů. Připomíná mi to knihu Červený vrch nebo Světová válka Z, ale tam lidé hned po kousnutí zmutovali a stávalo se to procesem, tj. zemřeli a následkem toho vstali z mrtvých. Příběh pokračuje svižným tempem, tady se Coates opravdu posunula, prostě je to jiné. Líbí se mi jednotlivé zápletky v domech, autě, na lodi. Vysoustružené do detailu. Každá kapitola přináší něco nového, nějakou další akci, která vás "vezme do oběhu". Je to dobrodružné, dynamické, má to temperament a spád. Cítila jsem to bezbřehé ticho, to liduprázdno, když někam Dorran s Clare přišli a pak šum pohybů Vyzáblých. Závěr byl předvídatelný. Světová válka Z mě ale více dostala, ačkoliv zombie příběh, byla více o běžném životě, méně fiktivně podána, a o to více vyzněla realističtěji.

1 04.08.2022

(SPOILER) Prolog absolutně přitažlivý. Při jeho čtení jsem si připadala jako v klášteře. Ty staré lesknoucí se dlaždice, kapající voda, zrychlený klapot podpatků, lavice, temné chodby, zvuky vlajících rouch, chřestění klíče v zámku a skřípot otevírajících se dveří. Některé pasáže knihy byly i humorné: "Náš opravdový domov stojí hned vedle: malá chalupa, která by byla docela hezká, nebýt toho, že se povážlivě naklání a vypadá, jako by se snažila v tichosti cihlu po cihle odplížit pryč." Je to zvláštní příběh s pověrami, přízraky a rituály. Dokonce je, podle mého úsudku, dobře napsaný. Styl mu padne jako ulitý - je přívětivý a poddává se kadenci, proto má děj takový spád a lehce se čte. Sotva jsem knihu otevřela, už jsem četla 80. stranu. Jde to rychle, napětí se zvyšuje. Samotné chování lidí tomu napovídá, protože jsou na tamní události spojené s upálením dvou dívek zvyklí. Kniha má i pár nedostatků. Od začátku chybí vysvětlení, kdo je Ruby? Zemřelá dcera reverendky? Asi to bude muž. Takže její bývalý přítel? Milenec? Manžel? Syn? Bratr? Vzdálený příbuzný? Musela jsem hádat, protože toto jméno se tam byť jen ťuknutím neustále opakovalo. Bratr reverendky Jacob také v příběhu zaznívá kdesi z dálky. Nepřátelství některých ve vesnici je znát. A možná nejen pubertálních výrostků, kteří šikanují, týrají a dokonce zabíjejí. Reverendka Jack je vstřícně vítána, ale nelze si nevšimnout podezíravosti obyvatel. Příběh je opředen symbolikou, má to hutnost, ve vyjadřování je něco, co přispívá k intenzitě prožitku. Rozumím autorce napnout čtenáře do poslední pídě, což se v mém případě povedlo, ale ne nade vší pochybnost. O tom, kdo je Ruby se dozvídám až na 230. straně. Přitom už na začátku měla o Ruby (ano, jméno je ženského rodu) napsat víc, aby text nevyzněl rušivě, protože čtenáře zbytečně mate a odrazuje od čtení. V příběhu se čtenáři totiž jinak objevuje abstraktní postava jménem Ruby, o které neví, kam ji zařadit, neví, co s ní. Kdyby to bylo s tou Ruby a nutno dodat s vraždícím bratrem reverendky, dotažené, kdyby bylo více temných míst (Vždyť tak krásně začala! To ponuré kostelní prostředí, prostředí kaple a starého hororového domu dávají takové možnosti!) a děj celkově propracovanější (např. promyšlenější intriky s páleničkami, hlubší vztahové propletence), dala bych nejvyšší hodnocení. Americké poměry jsou mi neznámé - dceru reverendky někdo málem zastřelí, párkrát se zraní sama, nebo jí k tomu někdo pomůže, zmizí nůž, reverendce samotné je vyhrožováno, někdo jí podsouvá páleničky a reverendka je klidná. Někde mi přijde až snadno uchlácholivá. Taky proč ne, když má bratra ve vězení a sama na rukou má krev. Je to k zasmání. Ale přitom tak hezky a střízlivě nebo seriózně to začalo. Já se chtěla pobavit, ale udělat ten příběh věrohodnějším by nebylo od věci. Věřím, že je to líbivé. Mně to vcuclo až jsem se divila jak moc a takhle to autorka jistě chtěla. Ale zase tak nápadně líbivé až je to umělé, neuvěřitelný děj a tedy prázdný děj. Nic se netočí, nic se nekumuluje, jen nenarušený povrch. Kumulativně to začíná až závěrem, kde přichází WOW rozuzlení. I přes tyto nedostatky autorka přitáhnout pozornost umí. Tu moji nejen přitáhla, ale i udržela, a sice do konce knihy. Čtyři zasloužené hvězdy za to vcucnutí - počáteční nádech a konečný výdech zahrnující všechny stránky knihy.

1 28.07.2022

Nápaditá myšlenka použít pro děj geocaching. Teď už vím, co to je, a děkuji, nechci. Jsem zvyklá, že v příbězích bývá mapa a doprovodný text, který je předem vytvořen a má pomoci najít poklad, nebo vyřešit záhadu. Tady je to trochu jiné. Hledačem je k mému překvapení policie, která si musí souřadnice vytvořit sama z indicií v textu, který jí podsouvá pachatel. Opravdu musí policie celou tou mozaikou projít? Stage a další stage. Až stage 5. Pomalu... Samá voda... Posunuje se policie vpřed? Nevynechala něco? Proč to nepasuje? Během čtení jsem si u jednoho svědka říkala, že ho policie měla upozornit, aby neotevíral nikomu, ne aby neotevíral nikomu, koho nezná. Říkala jsem si, že u tohoto svědka byl risk policie neuvážený, a že ho měla ochránit dříve, než se k němu dostal vrah. Stabat Mater.

8 24.07.2022

Je to zajímavý příběh asi proto, že propojuje zdánlivě nepropojitelné. Dvě dějové linky, dva odlišné příběhy o stereotypních životech bez zvláštních odchylek nebo nasazení; dvě kategorie prostých plynoucích životů několika lidí. Každodenní události se mísí s nevšedními zážitky a dojmy, které přichází v různém rozložení a závislosti. Dokonce i problémy každého v obou příbězích se mi zpočátku zdály být nadsazené, kdy jsem si později uvědomila tu nadvládu toho, co nemůžete nějak ovlivnit a korigovat. Že Laurie odhodila hračku? Že má nepřítomný a strnulý pohled? Že Rachel je tvrdá a neústupná, nekompromisní až manipulativní? Tady ovšem problémy s hlavními osobami zakrývají problémy hlavních viníků. Zvláště pod půdou hlavních postav, které jsou centrálním bodem vzniklé situace, příkoří a nemohoucnosti druhých, vznikají agrese, které lze jen tušit než se rozvinou naplno. Jsou to v různé míře chtěné či nechtěné důsledky tyranie, se kterou se lidé vnitřně potýkají a která vyplouvá na povrch. Od počátku jsem v těch běžných příbězích viděla něco nevyřčeného, něco, co mě v očekávání nutilo číst dál. Vždyť to přece nebude jen tohle? Ne, kdepak, to musí být zajímavější! Za tím něco je! Řetězec událostí. Stejná diagnóza, nestejné cesty k ní. A to nejlepší na konec. Kdo je dítě L? A hlavně, kdo je dítě D?

3 26.06.2022

Vím, že Cara Hunter to umí od začátku rozjet a čtenáře až do konce knihy nepustit. V žádné své knize mě nezklamala a ani tentokrát se zklamání nekonalo, protože do příběhu vždy dává něco, čím čtenáře osloví, udrží jeho pozornost a nasměruje ho tak, že se těší na její další dílo. Zasvěcený čtenář, který sáhne po knize od Cary Hunter, předem ví, co má očekávat - jakou úroveň zpracování, jaký styl, jaký příběh, z jakého prostředí, strmé vzestupy a ještě strmější pády. Jeden případ se prolíná s druhým, nic není ponecháno náhodě. Čtenář ví, že se setká s Adamem Fawleym a novinové články, hlášení reportérů, sms zprávy, blogy, komentáře, e-maily, telefonáty jsou okolnostmi dotvářejícími příběh. Bez nich by příběh nebyl celistvý a - jak bych to řekla - napsaný tak, aby vyzněl pravdivě. Někdy je pozadí důležité, abychom si uvědomili tíhu situace a celek příběhu. S Adamem Fawleym je to běh na dlouhou trať. A za tento běh dávám autorce plný počet bodů. PS: Byla to parádní jízda!

7 19.06.2022

Kniha mě upoutala hned svým začátkem o dvou potápěčích ohledávajících vrak. To vystižení potápěčské situace - dlouhé cesty k vraku lodi, zjištění, že je obrácena dolů, proklešťování si cesty do vraku, zjištění stavu, v jakém se vrak nachází, nemožnost otevření dveří, ztráta orientace, absence vzduchu, smrt. Příběh ve stejných konturách a zvolna pokračuje policejním vyšetřováním, které ve vás rozdmýchává představy, kdo by mohl být oním vrahem, který potápěčům zatarasil cestu ven. Přibývá další vražda, a ta mě odvedla od původního myšlenkového scénáře. Ze začátku je příběh svižnější, potom pozvolnější, jakmile dochází k rozplétání. Příběh bych označila jedním názvem, a to "Matematika". Doporučuji jako svěží oddechovku.

2 17.06.2022

Povídky jsou známé, jistě každý byl obeznámen s jejich zněním v jakékoliv podobě. Povídka Cosi z hloubi je z nich nejlepší, protože je modernější, svižnější, lépe se čte a četba ubíhá rychleji. Povídka je odvázanější. Tím se od předchozích tří hodně odlišuje. Kdyby byla podrobněji napsaná a propracovanější, uznala bych, že by mohla být vydána samostatně, protože má jistý potenciál, který by ji mohl rozvinout dál.

3 13.06.2022

(SPOILER) Poznávání okolí patří k novému bytu a novým vztahům. Joni, který se potýká s MD, je zvláštní a vnímavý. Je až k neuvěření, že centrum všeho dění má tvořit činžovní dům, přestože začátek příběhu se bezesporu tímto směrem ubírá a naznačuje, že hlavní děj se bude odehrávat právě v tomto domě. Zdá se však, že to, co si žije svým životem, je byt Joniho se vší provázaností s domem. Ví, že v bytě byla zavražděna malá holčička, ale žádné příběhy zdejších obyvatel domu se k tomu neupínají. Nic, co by odvedlo pozornost, nic, co by bylo s vraždou spojeno, nic, co by bylo dýchavičné a rozmetávalo kousky této skutečnosti směrem k příběhu, který by se tím stal ponurejším. Žádná rozhodující role nastíněná vraždou nebyla obsazena, nic se nekonalo, proto začátek, kde byla vražda zmíněna, není přílivem očekávatelného. S domem souvisí zvuky. Ach ano, ty zvuky ve všech trubkách, v chladicí jednotce, zvuky dveří, oken, pod podlahou, ve sklepě. A hudba. Každý starý zvuk je spouštěčem toho nového. Hučení, střípání, vrzání, bouchání, snad škrábání, dunění pod rychlými kroky, plížení. A podivní sousedé. Každý je nějak zvláštní a do atmosféry domu zapadá. Nakonec se vražda přece jen stává hlavní konstrukcí příběhu jako když poslední chybějící dílek, který zapadne do mozaiky, dává celistvý obraz. Každá kapitola je tajemná a jakoby nedovysvětlená, ale nakonec se vše dostává do souladu s nadcházející kapitolou. Fotografie, sebevražda, záhadné světélkování, symboly, kroky, dech, sny a halucinace, ve kterých se předměty posouvají, odpadávají, snad ožívají. Možná je něco za nimi, možná je něco v nich. Kdo je Aaron Kelli a co má společného s činžovním domem? A co je to vůbec za příběh? Za autorovu vynalézavost, nevyzpytatelnost děje a udržování tajemna dávám 5*.

9 11.06.2022

Zvláštní příběh psán zvláštním jazykem. Tak zvláštně cizí, jakoby jazyk nabudil samotnou atmosféru Portugalska. Vhodná volba narozdíl od detailního záběru popisování. Tento jazyk mi opravdu připomíná ty vláčné, emotivní a žárem překypující jižanské typy, jejich těžkopádnost a lehkost zároveň, které ve vaší mysli navodí vzorec tamního života. Je to náš jazyk, ale přitom tak cizorodý, provoněný dálkou, který obklopuje naše vnímání. Jazyk je koření a tento příběh se dal napsat jinak. Možná, natolik ozvláštněn, se psal dočista sám.

1 10.06.2022

Skvělý rozjezd a já jsem v předtuše temperamentního příběhu plného napětí a vzrušení. Rychlá jízda. "To vypadá slibně", říkala jsem si při četbě prvních řádků. A nemýlila jsem se. Příběh se rozvinul a připoutal mě tak, že jsem se nemohla odtrhnout. Styl vyprávění udává tempo a tohle šlo fakt rychle. Ustaraný Dorran mě navnadil na romantickou vlnu, ale příběh dává tušit, že tam půjde o něco jiného. Je to příliš klidný dům, svoji rodinu a služebnictvo zná Dorran natolik, že zpochybňuje vidiny Clare. Co za tím je? Dělá to z nevědomosti? Čím víc je Dorran silnější a ochotný pečovat o Clare, tím víc mě v příběhu ujišťuje o jeho opačných záměrech. Alespoň ze začátku. Přála jsem si, abych mu mohla věřit. Ale kdo je ta tajemná žena, která se ukrývá v domě? Co od Clare a Dorrana chce? Má něco společného se sněhovou bouří? Vztah obou je dominantou celého příběhu, na začátku je tajemno minimální a převážné hororové scény se začínají objevovat po 25. kapitole. To, jak si oba rozumí, pochybují, nevěří si je dlouhou cestou k počátku hororu a k tomu, aby se horor rozvinul v plné síle. Ta ale nastává až po polovině knihy. Kniha Hlasy v bouři je romantickým dobrodružstvím dvou lidí, což mu však neubírá na tajuplnosti, dramatičnosti, napětí, dynamice a tedy i čtivosti. Kromě toho intenzita prožitku je v druhé polovině větší, takže hororové dění ve výsledku převažuje.

2 20.05.2022

(SPOILER) Líbí se mi časové linky, které na sebe volně navazují a spojují jeden děj, jedné rodiny a hlavních postav. Rozdíl nastává v časovém období. Je to román zahalený v temnotě. Lekací momenty nečekejte, jedná se o plynulý temný román. Ta ustavičnost temnoty, s jakou se vnáší do útrob atmosféry, která udává tempo vaší četby. Není to psychologické drama. Námět ovládá celý příběh, není zde žádný předěl. Vy jím proplouváte. Celý příběh se odehrává v rituálu slečny Ellen, která, jak se později ukáže, je prostředkem vyšší moci. Záhad přibývá. Přízraky se vynořují a s nimi jasná identita - zemřel, aby se znovu objevil a žil, nebo existoval v jiném životě? Příběh není psán do podrobností, ale ani není příliš obecný a v pasážích rozvláčný, takže dává prostor fantazii. Ze začátku je příběh duchařina, ale pak nastává návrat oživlých mrtvých a dostáváme se ke klasickému hororu a k fantasy. Vysvěcené a nevysvěcené hroby. Je zde několik linií sledu událostí, ty časové mají několik etap, nakonec poznáváme dějství ze 17. století. Příběh Dracul je prvotinou příběhu Dracula, proto poznání historie o Draculovi vychází z dřívějších dob. Je to temné se všemi zákoutími. K příběhu je třeba přistupovat, že něco má své "před". Možná, že přízraky časové období nerozlišují, a že to je jen o tom stát se, přihodit se, vzniknout. Je to něco zvráceného. Přízraky měnící se ve zvířata a naopak, živí mrtví, nemrtví. Whitby s posvátnou a odsvěcenou půdou. Tam jsou i ruiny kláštera. Dále Vesnice mrtvých. A tajemství. Celý příběh je provázán jako spletitá vlákna pavučin a vede k Draculovi, de facto autorovi příběhu. Ten má kontrolu nad tím, co se událo a příběh ovládá. Skoro se mi chce říct: "Tak milý čtenáři a ty jsi nepatrnou součástí toho všeho". Po přečtení jsem se cítila těžce jako kdybych měla na sobě čerstvě vyhrabanou mokrou hlínu. Cítila jsem její vůni, těžkou, zemitou a po dešti.

8 17.05.2022

Kniha mě uvedla z letního počasí do sněhové vánice, a to jsem při otevřeném okně na teplém slunci potřebovala. Příběh rychle zatáhne do děje a nabudí - nabudí teplotou, atmosférou, odhodláním. Tam venku něco je... Pro tak krátký příběh by bylo lepší méně odboček o životě hlavních postav a více se zaměřit na téma, má-li kniha upoutat. Vsuvky uprostřed knihy o životech hrdinů jsou nadbytečné a zajímavosti spíše ubírají. Kouzlo příběhu se tím ztrácí a upadá. Je to škoda. Kdyby ustoupily nepodstatné věci a vytvořil by se obsáhlejší a daleko strhující děj, hodnocení bych nastavila jinak. Chtělo to víc akčnosti a hororových prvků.

3 08.05.2022

Na začátku příběh zvláštně dýchne starobou. Je moderně napsán, pro horory příznivě krátkými větami, přesto je zde něco, co mě zmátlo. Moje očekávání? Moje navnadění se na staré nejlépe viktoriánské domy a černou gotiku? Možná. Očekávala jsem tenké protáhlé linie starobylého písma, rozkodrcaný text nebo ďábelské symboly jako předzvěst zla. Tyto příkrasy hororu v příběhu použity nejsou. Je to typ hororu na přelomu thrilleru, který má příznačnou vlastnost vpíjet se do vás a otáčet vaší myslí a vy přitom hltáte stránku po stránce. Ta staroba, vůně hororu, ono tajemné přídeští, tajemné děsivo. Temnota. Napětí s přídechem magie. Horor je blízký stylu Darcy Coates. Je to příběh s velkým nasazením a různou úrovní nebezpečí a očekáváním démonismu. Líbilo se mi reálné uvažování Adama, i když ne vždy souznělo se situací. Příběh se svými zákoutími se četl hladce a udržoval neustále v pozornosti. Za zpříjemnění chvíle dávám plný počet *.

2 08.05.2022

Moc krásná vědecká právní práce a tolik otazníků za ní. Mnoho neprobádaných míst a přitom by to mohlo být tolik strhující. Žádnou publikaci jsem od doc. Kejře nečetla a ani ho nepoznala, ale jakmile jsem v Nakladatelství Karolinum uviděla tuto knihu, ani na chvilku jsem nezaváhala. Nejsem právní historik, ale právní historie je bezesporu přitažlivá. V této práci nelichotivě zaujímají výchozí pozici lichá a rozporná místa, a to proto, že jinak by nebylo o čem bádat, a že existují jen domněnky a dohady, nikoliv úplné doklady, na což autor poukazuje. Ale nevzdává to, a to se mi líbí. Tolik neznámých právníků, studijní možnosti a celková atmosféra právní společnosti v předhusitské době od vzniku pražské právnické univerzity roku 1372 až do jejího materiálního zániku v roce 1419. Věděl to někdo? Tušil o tom vůbec někdo? Je to kniha, která na tuto éru pražské právnické fakulty a tedy samostatné univerzity nahlíží optikou skutečného pramenného podkladu, totiž matriky, rotulů, statut a jiných úředních i neúředních seznamů, ze kterých se snaží rozborem vyzjistit akademický život na právnické univerzitě. A to je přesně ono, ta kniha si na nic nehraje.

1 11.02.2022

Kniha je bezesporu motivující a ukazuje cestu, jak zacházet se službami, ale není to ono, něco mi tam nesedí. Metody, jak dělat služby lepšími, mohou pomoci, ale jejich rozřazení docela dost dobře nechápu, když si uvědomíme, že se sami o sobě prolínají a jejich cíl a obsah jsou de facto stejné. Připadá mi, že každá z metod je cesta službou, a ne u každé metody je důraz položen na něco jiného. Vím, že v knize autor píše, že je nelze považovat za přesný návod. Cituji: "Nebojte se upravit si nástroje pro vlastní potřebu a směle je mezi sebou kombinujte." Jenomže v tom je problém. Oni se od sebe moc neodlišují, přitom nuance mezi nimi si přece můžeme upravit, stejně důraz si také můžeme zvýraznit a tedy položit kam chceme. Takže se vracím k tomu, že nástroj je jen jeden, a to cesta službou, protože ten si můžeme upravit do podoby, kterou chceme a tedy i do podoby dalších nástrojů, o kterých autor zmiňuje, že jsou nástroji výzkumnými, analytickými a designu služeb. U cesty službou se můžeme zastavit u jakého bodu chceme a rozebrat jej v podobě jiných nástrojů, které autor předkládá, nebo ho rozebrat v podobě dalších nástrojů, o kterých autor zmiňuje, že existují nebo existovat mohou, anebo ho můžeme rozebrat jen ve svých myšlenkách. U všeho vidím management a marketing, které si můžeme postavit na svých základech, ať už knihu budu umět nebo ne.

04.02.2022