veronika4001 komentáře u knih

Na příběhu oceňuji svěžest podání a činorodost hlavní aktérky Kay, forenzní patoložky, která byla celý den a noc vzhůru, aby se mohla věnovat případu, který čistě nenáhodně souvisel s příbuzenskými vztahy její rodiny. Dát jeden den a noc do celého příběhu znamená dostát vysoké kvality, energie, svižnosti a temperanentu počtení. To vše ve mě vyvolalo zářný požitek a dychtivost číst dál. Zapředla jsem se do sítí a z příběhu jsem nemohla uniknout. Dozvěděla jsem se o forenzní patologii a spolupráci hrdinky s FBI, která, jak bylo řečeno, se nesmí ze strany FBI a její součásti CIA přehánět. Tím, že se autorka zabývá forenzním lékařstvím, dostává kniha (příběh hrdinky je další knihou v sérii) reálný a neumělý rozměr, zvláště v případě jednoho prožitého dne, do kterého jsou nahuštěny všechny situace, dvě vraždy, všechna jednání, vztahy, popisy osob, charaktetistika prostředí a atmosféry včetně popisu a vystižení činností, které postavy charakterizují. Jinými slovy hodně muziky na tak malém prostoru. Jediné, co bych vytkla je, že autorka vždy začne s nějakou osobou a na tom začátku ji jaksi opomene někam přiřadit, takže nevíme, co tam ta osoba dělá, v jakém vztahu a s kým je, tedy ke komu patří a jaká je její role. Abych pravdu řekla, ani nevím, kdo ten hlavní vrah - Carrie vlastně je? Je to sestra Kay? Pokud ano, vlastní nebo nevlastní? Její neteř (to pochybuji)? Někdo, kdo usiloval o Dessiho? Nebo je to opomenutý člen rodiny? Jaký? Kdo a kým tedy je? Tuto skutečnost měla autorka nějakým (skrytým) způsobem nastínit, aby čtenář netápal a měl ve vztazích jasno. To je nejdůležitější, pak se totiž stává, že příběh nebaví, protože čtenáři mají v postavách "chaos". Jinak moc pěkný příběh, který chytne a do konce knihy nepustí.

3 07.02.2021

Je důležité, aby si člověk uvědomil, že ve fantastkním světě žije řada démonů, kteří žijí život a vize člověka, k němuž a do něhož se obrací. Existují dvě strany lidí (hodní, zlí), za nimiž stojí dvě strany démonů (ochránci, ničitelé). Příběh rozpoutává mezi nimi válku tak, jak nastává a pokračuje válka mezi oběmi stranami lidí. Zlo ke zlu, dobro k dobru. Každý má ve válce svého démona, který ho chrání a svého ničitele, který se ho snaží zlikvidovat. Tady jsou síla a odvaha na druhém místě. Jediný, kdo pomůže je Bůh a utkvělost myšlenek na něj. Bůh je skrze příběh viděn jako shluk myšlenek v naději na nebeskou pomoc, kterou je možné přivolat modlitbou. Díky příběhu jsem začala přemýšlet, zda mám dnes i já nějakého dobrotivého démona, který stráží moje tělo i duši a zda mě vůbec může vidět, zda může cítit to, co já prožívám a zda mi může nějak pomoci a ovlivnit můj život směrem k lepšímu. Možná v onom ďábelském světě také existuje můj zlý démon, který mi přeje zatracení, které se nakonec vyjeví jako důsledek špatných náhod, rozhodnutí a neštěstí v mém životě. Myslím si, že vyjma několika šťastných či nešťastných okolností v tomto životě, které mohou být pouhou souhrou mého nyní žitého nebo prožívaného života, tu správnou a jedinou pravdivou odpověď najdu v jiném životě, pokud po smrti nějaký je. Příběh je velice zajímavý a popisuje, jak autor vidí život ve světě; to, že je dvojí (lidský ve smyslu člověka na straně jedné a nebeský či ďábelský ve smyslu démona na straně druhé), a že člověk je tedy ve své podstatě nazírán dvojím pohledem.

4 02.02.2021

Příběh plný osobního lesku, toho, co nazýváme Osobním příběhem je cestou k nám. Je to informace o nás a s naším odhodláním. Příběh pojednává o pastýři Santiagovi a jeho sebepoznání formou Osobního příběhu, který mu ukazuje cestu k němu samému; k tomu, o čem jeho individuální život je, po čem touží, čím musí projít a co musí poznat, aby nalezl tu nejniternější a zároveň nejhlubší informaci o sobě. Je to zákoutí a přitom tak hlavní věc jít si za svým životem, za tím, po čem naše srdce touží a zároveň čím si musíme projít, abychom poznali, k čemu nás náš život předurčil, k čemu je naše já ve světě. Příběh je psán jednoduchým jazykem a je vyprávěním, i když některé pasáže ve výrocích jsem chápala méně, takže jsem se musela hlouběji zamyslet nad tím, jak to ta osoba ve své roli myslela a co tím chtěla říct. Kniha je plná známých mouder, z nichž nejznámější je to o Vesmíru. Nicméně mně se líbila i jiná jako například o Narcisu, což je moudro hned v úvodu, nebo "Bůh možná stvořil poušť proto, aby se člověk mohl usmát při pohledu na datlovníky." V knize jsou moudra o lásce (pomíjivosti fyzické přítomnosti v lásce), o přítomnosti v čase (co uděláš lepším v přítomnosti, bude lepší i v budoucnosti), nebo o pokladu, ke kterému se Santiago na konci svého putování dostává. Díky příjemnému jazyku, který lahodí mysli a podání příběhu v životních myšlenkách považuji knihu za příjemného odpočinkového společníka a jsem ráda, že jsem si ji konečně, po dlouhé době přání a odříkání přečetla.

7 16.01.2021

Kniha se zpočátku nečetla moc valně, na překážku mi bylo plno zbytečných postav vsazených do děje, které v něm ani nenašly uplatnění. Na příběh vůbec nenavázaly a nijak se s nimi už nepracovalo, a to je nehorší - získat do příběhu osoby, dát jim jméno a nepracovat s nimi, když čtenář očekává, že s nimi naopak pracováno bude, že jim bude přidělena nějaká role, funkce, činnost, vztahy, nějaká individualita. Jakmile se v příběhu mihla nějaká osoba, už dostala jméno, z něhož ale nic nevzklíčilo a čtenář nevěděl, kam ho má zařadit, k jaké skupině lidí. Nakonec tyto osoby zůstaly samy bez dalšího provázání s textem. Příběh byl delší, což je v pořádku, protože tam bylo více děje, aktuálnosti případu, přistupovaly další a další osoby, další indicie při řešení a nakonec rozuzlení. Co se mi velmi líbilo, a to opravdu oceňuji, byly krátké kapitoly. Vcelku pěkné počtení, kdyby bylo ubráno na osobách, dala bych o hvězdičku více.

15.01.2021

"Je to něco jiného, než co u Lisy Jackson znám." Přesně tohle jsem si říkala, když jsem začala knihu číst. Začátek je uvozen nelegální adopcí dítěte ženou, která vlastní dítě a manžela ztratila (autohavárie) a která odjížděla z právnické firmy, kde byla zaměstnána, hledat nový život. Adopci dítěte jí nabídl její nadřízený. Kniha je členěna do několika sekcí podle hlavních hrdinů a tyto sekce vypráví o okolnostech jejich narození, dětství, mládí a dalším životě vybroušeném krutostmi osob, s nimiž svůj život sdíleli. Zabíhání do soukromých životů hlavních hrdinů je důležité pro pochopení spletence vztahů sesterských, bratrských, blízkých příbuzenstev a dalšího soukolí. Tady šlo o boj, ve kterém měly místo peníze, lži, sex, manipulace, úklady a ubližování (psychické, fyzické). Dvě odlišné společenské vrstvy, dva odlišné rody s odlišnými životy a východisky, přesto provázané krví, myšlením, emocemi a city. Autorka mě velice překvapila, jak se jí vše podařilo skloubit a pozor! bez toho, aby šlo o thriller v tom řádu, v jakém je zvyklá psát, tedy počínaje vraždou, s obsahem vražedných a/nebo sebevražedných úmyslů. Poradila si jiným uvozením a jiným záběrem, kterým je rodové schizma. Podle mého názoru výborně zvládnutým, na Lisu Jackson až netypickým, alespoň já jsem jiný začátek u thrillerů než vraždu při sportu nebo vraždy při shromažďování různých předmětů do sbírek, nezaznamenala. Od nelegální adopce se odvíjí celý příběh, který je svým sepětím, okolnostmi a hlavně deformacemi rodů a cíli odlišný od toho, co u autorky znám, a to je příjemná změna, protože nyní vím, že autorka je nezávislá na svých příbězích, na tom, jak škatulkuje a jak své příběhy rozmáchne v několika knihách v sériích i románů samostatně vydaných. Skvělé. Impozantní. Stejná a přitom jiná Lisa Jackson.

2 01.01.2021

Příběh Lexikon lektvarů paní Daneové mě velice překvapil zaujetím autorky pro historii a zároveň obrodu čarodějnických procesů ze Salemu z roku 1692. Autorka Katherine Howe je zasvěcená vypravěčka s univerzitní znalostí získanou studiem a především doplněnou významnou částí svojí doktorandské práce, pro kterou čerpala ze zdrojů univerzit, knihoven a jiných veřejných a soukromých institucí i fyzických osob. V knize využila skutečných událostí a skutečných jmen, např. všech šest žen souzených a oběšených za čarodějnictví. Rovněž využila opravdových nástrojů a postupů čarodějnických procesů, příběhů a života čarodějnic. Dokonce sdělila, že ke dvěma čarodějnicím (jedné odsouzené, jedné obviněné) v salemských procesech, a to k Elizabeth Howe a Elizabeth Proctor směřuje přímo její rodinná vazba. Dalo by se říci, že sama autorka se zhostila role hlavní hrdinky příběhu, protože příběh je takový zkoumavý a pátravý (skoro mi připadá, že chce až osobně vědět, jak to je). Samotný příběh se odehrává ve dvou časových liniích, což je pozitivum, protože do problematiky salemských procesů by měl být neznalý čtenář uveden. Jakmile je seznámen, pak snadno pochopí touhy hlavní hrdinky - doktorandky po poznání svých předků a po tom, co je spojovalo/spojuje (babička Sarah, blízcí příbuzní, matka Grace) a vlivem poznávání se roztáčí pomyslné kolečko děje magie a jejích symbolik. Klíčem je kniha lektvarů používaná Deliverancí Daneovou a Bible. Obě dohromady pomáhají léčit i uvrhnout do kletby. Příběhy psané na pravdivém základě jsem si oblíbila, protože tady se autor pro svou knihu namáhal studiem, k němuž využíval archivy a výzkumné instituce. Vedle toho příběh tím, že je beletrií, je zajímavý, přitom ale současně splňuje přízvisko naučnosti, tedy čtenáře obohatit o nové (pravdivé) informace. Příběh je beletristicky pro mě nový, velice poutavý, čtenáře vtáhne hned do děje a hlavně - nezanechává otazníky. Čtenář má tak pocit, že se autorka dopodrobna salemskými procesy zabývala, a že ho neodbyla jen něčím povrchním. Kromě toho, a to mě zaujalo možná nejvíce, příběh vysvětluje, že středověké čarodějnice se od čarodějnic tak, jak si je představujeme my, liší tím, že mají na koštěti ve slámě zapíchnutou svíčku a pozor nemají kočku (prý je s čarodějnicemi spojené jiné zvíře, často žlutý kanárek). Každopádně zajímavé a poučné právě proto, že autorka pracuje s historiografií a je vidět, že si s knihou dala hodně práce. Chtěla bych si přečíst ještě jedno její dílo, a to Posedlost.

26.12.2020

Může se, bohužel, někdy stát, že knihu nedočtete. Ačkoliv se vždy snažím knihu dočíst, v tomto případě, vysílena, jsem ji musela odložit. Ze začátku to byl zmatek v osobách, takže nevíte, kdo ke komu patří. To se někdy stává. Neodradilo mě to, protože i za této nepřehledné situace se příběh začal rozbíhat. Následovalo další zklamání v podobě absence pochopení samotného příběhu. Myslela jsem si, že jsem ho až do strany 127 pochopila, ale autorka udělala rázný přešlap tím, že místo, aby čtenáři potvrdila pochopení příběhu, tak začala příběh zašmodrchávat, takže nakonec jsem měla pocit nepochopení již dříve pochopeného. Když už nechci, aby čtenář rozeznával jednotlivé osoby (nechápu proč, když každá má svoji roli a jsou jí přikládány důležité vlastnosti a funkce!), tak alespoň se snažím zapracovat na příběhu. Tragikomická změť osob a nějakých do sebe zapletených situací, které vůbec na sebe nenavazují, nejsou v souladu a ani třeba jako rozporuplné nejdou k sobě, vyvolává v čtenáři nechuť číst dál, pocit promarněného času a zvláště otazníky, proč autorka vůbec píše, resp. co ji k tomu vede. Autorky mi bylo v tomto smyslu líto, protože zřejmě hledala někde uplatnění.

(SPOILER) Myšlenka zpracovat pokračování Brownawelova šílenství byla výborným nápadem, jen příběh vyzněl trochu chaoticky. Jádro mi připomnělo série Lisy Jackson, neboť vrahové této autorky většinou shromažďovali lidská těla do svých sbírek. V Tajemství Abigale Hall šlo o pokračování sbírky, pokračovatelem Brownawella byla paní Pollardová. Pokračujícím sbírkovým předmětem měla být Eliza a pokračovatelem její sestra Rebecca. Příběh mě svojí nápaditostí zaujal, bohužel, sepsán byl méně pochopitelně a částí vykreslených do dramatu bylo také málo, ačkoliv tam naopak o drama, hysterii a okamžiky napětí šlo. Myšlenka na příběh byla skvělá, ale nebyla propracovaná a dotažená do konce.

2 21.12.2020

Knihu jsem četla, když jsem byla poměrně silně nachlazená. Vybrala jsem si ji pro období nemoci záměrně, chtěla jsem, aby odvedla moji pozornost od nemoci k zážitku. Povedlo se. S. King má doménu v minimálně jedné věci, a tou je, že bravurně zvládá silné příběhy hororového žánru o několika stovek stran. Jiný autor by byl již vysílený, ale temperamentní King se nevzdává ani na poslední straně, na které má stále co nabídnout. Tito beletrističtí velikáni - To, Pod kupolí a Ostrov Duma Key - mohou mít bez dalšího pokračování. S. King je literární psycholog a je to znát nejen na psychické rozpracovanosti a typice povah osob, ale také v celkové koncepci a nasazení příběhu. Ta síla, kterou dokáže čtenáře hnát stále vpřed. Na první pohled uzavřený příběh, nakonec snese pokračování, a v tom je další psychologie. Vyčíslit to tak, aby byl čtenář spokojen a přitom si ponechat otevřená zadní vrátka. A to ne každému se podaří.

10 19.12.2020

Jeremy Bates je výborný spisovatel, umí nakládat s podrobnostmi, tam kde je zapotřebí zatlačit a využívat jich. Netušila jsem, že tak zdatně ovládá literaturu faktu, protože jsem mu pro Les sebevrahů připisovala spíše roli autora thrillerů. Kniha Hora mrtvých není thrillerem, protože z větší části čerpá ze skutečného případu, a tedy faktografických znalostí o Djatlonově výpravě. Obrysů thrilleru nabývá až od poslední čtvrtiny příběhu a podle mého názoru, tato čtvrtina mohla být sepsána způsobem, který by opět upoutal směrem ke skutečnému případu, tj. rozklíčoval by, co stálo ve skutečnosti za zmizením Djatlonovy skupiny, ale neuváděl by nic najisto. Bohužel poukaz na yettiho není nejvhodnější a sem nezapadá. Zpočátku Bates začal neuvěřitelně náročně, těžkým popisem toho, co se stalo, vše vedené ve dvou liniích, až mě to trochu mátlo a musela jsem se v textu vracet. Ten text, který zabředával do podrobností uchopil pointu a byl zároveň přitažlivý, očekávala jsem, že taková bude celá kniha a já četla dál a dál. Domnívala jsem se, že obtížné bude i vysvětlení záhady zmizení Djatlovovy výpravy, že sám čtenář bude muset zapojit svoji mysl a fantazii, aby na to přišel, jestli vůbec. Domnívala jsem se, že tak, jak není uzavřel případ Djatlova, tak nebude uzavřen ani tento příběh, resp. tato kniha, která mohla přijít s různými alternativami řešení, ale zároveň by nic jistého a tak zřejmého jako je yetti nepřinesla. Mohl to být další neuzavřený příběh, který by neztratil nic na svém půvabu, protože samotný příběh nedělá jeho závěr. Příběh nemusí být uzavřen, ale závěr musí mít příběh, a to si myslím, že Bates neustál. Ačkoliv začátek byl těžkopádný, měl vyšší (přidanou) hodnotu, na rozdíl od konce příběhu, který byl napsán tak, aby příběh nějak skončil. Příběh ale nemusel skončit, záhada zmizení Djatlovovy expedice je také dosud nevyřešena a přitom dramatičnosti a možností úvah by stále přibývalo a přibývá vzhledem k tomu, že o této záhadě byl napsán další příběh tedy kniha Hora mrtvých. Takže zajímavých úvah může být skutečně plno a tak, až sofistikovaně, jak příběh začal, mohl skončit. Chtělo to jen další podobný záběr, a to už podle mého názoru Bates neutáhl. Škoda. Myslím, že kniha měla opravdu velký potenciál, který však nebyl plně využit, resp. byl zničen ukvapeným závěrem vypovídajícím o ničem.

1 07.12.2020

Knihu jsem celou nepřečetla. Není to tím, že by mě nebavila, ale tím, že jsem četla její předchozí díl Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč, který jsem vyhodnotila jako postačující. Pokračující kniha Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet hodně z té první přejímá (a to doslova!) a já se cítila tak trochu ošizená. Kromě toho už jsem neměla potřebu se potvorami nadále zabývat, protože vše už bylo řečeno v díle prvním.

03.12.2020

Příběh má svoji pointu a určité zařazení, kterého chtěla autorka dosáhnout, četl se vcelku dobře bez zaškobrtnutí. Zaujal mě tématem, protože thriller ze závodního snowboardingu jsem nikdy nečetla. Jediné, co mi hodně vadilo byla nepřímá řeč. Ne vždy se pro psaní beletrie nepřímá řeč hodí a tady vyloženě vadila. Nepřímá řeč v tomto případě příběh brzdila, nestmelovala ho tak, jak by bylo žádoucí, ubírala jeho svěžesti a oslovení čtenáře, kterého více autoři beletristické literatury zaujmou, pokud píší přímou řečí. Přímá řeč totiž snadno čtenáře dostane do děje a on se pak cítí zúčastněný a někdy se dokonce dostává do role hrdinů, nebo jim alespoň fandí. Tady to bylo naopak. Příběh vlivem odstupu způsobeného nepřímou řečí čtenáře tolik neoslovoval, cítila jsem se nezúčastněná, nevtažená do role, tak trochu v zákrytu, zpoza sledující. Věřím, že kdyby autorka použila přímou řeč a větší dávku záhadnosti a skrytých intrik hlavních hrdinů (mám na mysli zejména Saskii a k závěru rozkrývání intrik Odette) kniha by si u mě získala více sympatií a docílila by opravdovému thrilleru. Je to autorčina prvotina a uznávám, že mohlo být lépe, ale na druhou stranu, je to dobrý odrazový můstek. K dobru přičítám, že jsem získala poznatky ze závodního snowboardingu, nejen používáním termínů, ale i vztahy mezi hlavními aktéry.

1 03.12.2020

Skriptum obecně hodnotím kladně k teorii. K praxi už tak použitelné není, neboť ve většině částí přepisuje ustanovení právních předpisů (většinou zákonů) a ani není použitelné jako komentář, protože pro praxi nic nevysvětluje a nijak ji neobohacuje. Kniha je opravdu jen skriptum a nelze ji použít jinak.

1 25.11.2020

Film jsem shlédla jako první, a to několikrát, protože jsem se ho nemohla nabažit. Unikátní herecké obsazení, které v případě obou postav bylo protikladem po všech stránkách. Líbilo se mi prostředí filmu, to bylo to, co mě lákalo. Ta bohatost, pestrost, uhlazenost manýrů, líbivost, někde divoká příroda, takové to zřejmé okolí krále. Kniha tuto atmosféru ne úplně na všech místech dobře zachytila. Poznávám, že některé příběhy je třeba podkreslit něčím, čím by více zaujaly, něčím, co je charakterizuje, něčím, čím dokáží oslovit, a to vizuálně. Kniha mi v tomto smyslu připadala dost fádní, ačkoliv já jsem milovnicí knih! Král, ze začátku despota, později na poměry příjemný člověk. Anna učitelka s břitkým jazykem, se smyslem pro pravdomluvnost a spravedlnost. Jodie Foster má ostřeji řezanou tvář, takže postavy samostatných žen a tzv. semetrik, které se nedají, na ni dokonale sedí. Přiznám se, že herec mi byl cizí a dokážu si ho spojit pouze s tímto filmem. Knihu v poměru k filmu jsem považovala spíše za nástavbu, za jakýsi dodatek pro připomenutí. Otevřela jsem ji a viděla jsem ten film. Kdybych ho neviděla, nevím, jestli bych hodnotila tak, jak hodnotím nyní.

1 10.11.2020

S Mlčením jehňátek jsem se setkala až ve filmové podobě. Nevěděla jsem, co mlčení jehňátek znamená, ale nakonec jsem to snad poznala z rozhovorů Clarice s Dr. Lecterem, který ji na mlčení jehňátek upozorňoval a zdálo se, že o ní ví víc, než by se dalo rozumně vysvětlit. Dr. Lecter do ní viděl, pomalu ji psychologicky otvíral, aby si uvědomovala svoji minulost jako slabost a tím Clarice dělal slabší, křehčí a méně odhodlanou. Zdálo se, že mu důvěřuje. Přicházela k němu s takovou razancí a nakonec odcházela zranitelnější, on poukázal na její slabosti z minulosti, proto se stala více sebeuvědomělou a sebekritickou. Tam byla ta zranitelnost, kterou vtáhla do sebe. Obdivovala ho. Dr. Lecter toho dokázal využít. Přesvědčil ji. Mlčení jehňátek chápu jako (para?)psychologickou diagnózu prožitků Clarice, (para?)psychologický náhled Dr. Lectera na to, co Clarice prožila a jak se s tím potýká a hlavně (para?)psychologický náhled na samotného Dr. Lectera, na jeho zjemnělou surovost a kluzkou zdvořilost až přecitlivělost. Ve filmu je Jodie Foster a Anthony Hopkins neodmyslitelná dvojice a tu jsem viděla také v knize. Film opravdu způsobil své, takže jiné postavy jsem na hlavní hrdiny převtělit nedokázala. Anthony Hopkins na mě opravdu zapůsobil, protože jsem se jeho jemných a uhlazených psychopatických rysů bála. Opravdu jsem mu to věřila.

11 09.11.2020

Zbojník Jánošík, Nikola Šuhaj loupežník a Rumcajs. Tato třetice knižních hrdinů, kteří bohatým brali a chudým dávali mi vždy vybaví moje dětství.

3 06.11.2020

Uplynulo hodně vody, co jsem tu knihu četla. Není to příběh, jak by se na K. Čapka mohlo jevit, je to sbírka spisků ze života T. G. M., možná fejetonů; snad je kniha zařaditelná do literatury faktu. T. G. M. byl velikán z teorie a ze života, protože byl znalý mnoha oblastí zvláště ze společenských věd, ať již z věd státních, tak nestátních. Někde je snad kniha vedena rozhovorem mezi oběma, někde mně kniha vyzněla jako úryvek z časopiseckého článku a na některých místech se mi zdály být autorovy volné myšlenkové pasáže. Když jsem viděla, že rozhovor je veden mezi T. G. Masarykem a K. Čapkem, zvážněla jsem. Ne kvůli T. G. Masarykovi, jak by se mohlo zdát, protože tam je úcta především, ale kvůli K. Čapkovi. Já totiž na něho nahlížela vždy dětskýma očima, i když jsem věděla, že vedle spisovatele pro děti a mládež je to i novinář a fejetonista. Kniha pro mě znamenala zásadní obrat, protože díky ní jsem si uvědomila, že K. Čapek pokrývá i jiné zájmy a má tedy i ty jiné oči. T. G. Masaryk a K. Čapek je výborná kombinace a jak jsem zjistila, v mnoha ohledech si blízká.

1 05.11.2020

(SPOILER) Příběh sepsaný s dokonale volenými slovy, výraziva upřednostněná pro hororové setkání s ambrózií byla užita způsobem, kterým příběh zaujal, ačkoliv tohle, domnívám se, nebyl záměr autora, protože jím užité výrazové prvky jsou pro horor typické. Ambrózie byla smrtelná a přitažlivá současně, lákala a nikdo jí nemohl odolat. Nepřevtělovala se, vnikala do lidí, kteří jí ovšem, z vědeckých důvodů, nemohli odolat. Byla rarita. Virus několik tisíc kilometrů pod mořem, kde měl možnost růst, absorbovat se, je výborným námětem a známkou atraktivnosti děje, protože tento děj se vždy bude vyvíjet, když je zde vědecký výzkum a s ním výzkumní pracovníci připravení na jakoukoli zvláštnost, která by znamenala posun ve vědě. Narozdíl od jiných podobných příběhů byl příběh Hlubina dotažen do konce a pozor(!) s vítězstvím viru. Takže nikoli idylický závěr, po kterém sáhne nejeden autor hororu, přitom závěr byl dotažen a zároveň ponechána možnost pokračování. Knihu, přes nízké hodnocení, doporučuji, protože pro mě znamenala ozvláštnění dvou večerů a tudíž únik od stereotypu.

2 05.11.2020

(SPOILER) Chladnokrevné liány, které člověka nalákají, aby se v důsledku poranil, potom ho oblehnou, pohltí, vysají z něj život a nakonec ho zlikvidují. Podle názvu knihy jsem spíše očekávala, že budou zabíjet ruiny, výmoly, nebo jiné novotvary v půdě, něco jako otevírající se země, chřtán, zející ústa. Kdepak, liány. Silné, pevné, vytrvalé, odolné. Hlavně se neporanit, protože jakmile se člen výpravy zraní, liány cítí krev a plazí se za ní, nakonec člověka obtočí a vydají ho napospas smrti. Vysají z něj život. Bojovat s nimi nemá smysl, jednají jako kdyby měly mozek, komunikují spolu a dokáží předvídat. Útěk není možný ... Příběh je výborně vyprávěný a napínavý. Mrazení v zádech je pouze na začátku, kdy čtenář neví, co se děje, kam výprava jde, co je to za nebezpečí a odkud přichází. Velkým kreditem knihy je napínavé očekávání, protože tehdy, když zjistíte, že jde o liány, mrazení v zádech ustane, ale jste v očekávání, které se velkým tempem zvyšuje, protože nevíte, co se s liánami bude dít, jakou budou mít roli. Příroda všude kolem byla totiž popisována tak, že tam nebylo ani živáčka, ptáky a jinou zvěř nebylo v lese slyšet. Ani potok, říčka. Nic. Jen ticho. Skelné ticho. Liány jako alternativa masožravých rostlin se do hororu absolutně hodí. Výborná volba. Kniha mi dala dva příjemně strávené dny.

4 02.11.2020

Úzká kniha. Když jsem ji prvně položila do dlaní, myslela jsem si, že to bude další spleť něčeho, co se jen těžko dá nazvat skvělým čtením. Říkala jsem si "jen aby byla napsána nějaká další kniha", ale je to úzké, takže to budu mít hned. Už je to víc než 10 let a já ji četla poněkolikáté. Příběh je situován do válečného období, je to příběh, v němž má hlavní slovo kultura (nářečí, zvyky, tradice), přístup k lidem a láska. Láska, která tiše a pomalu odemykala srdce jedné lékařky k venkovskému muži. Přestože byl příběh zfilmován, již po několikáté bych dala přednost knize.

10 02.11.2020