Vesper001 komentáře u knih
Nešťastný příběh o štěstí, o tom, co štěstí pro různé lidi znamená a co jsou mu ochotni obětovat. Druhý román autora Kmotra nejslavnějšího ze všech patří k mým nejoblíbenějším knížkám. Dějištěm je mikrosvět italských přistěhovalců v New Yorku, v jehož středu stojí žena – Lucia Santa, manželka, matróna a matka – se svým snem o štěstí, za kterým přes všechny překážky a mizérii života vytrvale putuje.
Netvrdím, že kniha René-Luca je špatná a jeho životní zkušenost neautentická, ani že mě nic z jeho vyprávění neoslovilo. Jen postrádám v jeho knize upřímnost – zvlášť ve druhé části, v níž se zdá, jakoby jeho život s Bohem neměl sebemenší trhliny, on sám nezažil žádnou krizi víry a ani v kněžské profesi nikdy nezaváhal. Snad takoví lidé existují, a přeju jim to, ale domnívám se, že pro člověka, který s náboženstvím více či méně zápasí a o krize nemá nouzi, bude tato kniha spíš rozčarováním nebo možným zdrojem frustrace. I když člověk konečně vyrazí po správné cestě, ne všechno je rázem skvělé.
Hunger Games na první pohled dospělé příliš neosloví, není ale pravda, že by jim neměly co říct. Minimálně přinášejí otázku, jakou cenu má svoboda a lidský život, kde jsou vlastně hranice lidskosti a jaký rozumný důvod může mít člověk, aby v televizi zíral na stupiditu jako je reality show.
Sbírka Šibeniční písně je věnována „dítěti v člověku“, což je narážka na Nietzscheho výrok „v pravém muži je skryto dítě: chce si hrát“ a slovem nejvíce vystihujícím její obsah je hravost. Kromě nezvyklých obratů a jazykových experimentů básník s oblibou slova komolí nebo vytváří úplně nová („stříbrokůň“, „košilela“, želželva“, „sedmisviňka a noctaškář“). Hlavním motivem je příroda a obyčejné věci života. Verše jsou absurdní, překvapující, temné, komické i hravé zároveň, překypují citoslovci, výrazovými kotrmelci a sem tam se objevují i dadaistické prvky (slavné Trychtýře). Občas autorovi zdánlivě dochází řeč, a slova jsou nahrazena nesmyslnými seskupeními hlásek nebo znaky, k nimž se neváže žádný zvuk a jejichž význam je čistě vizuální. Naučit se zpaměti třeba Veliké Lalulá nebo Noční rybí zpěv dovede jen člověk s fotografickou pamětí, a to jen možná. :)
Kniha má velmi krásnou grafiku, od přebalu po tiráž (typograf Jan d´Nan), texty jsou doplněny vlastními autorovými kresbami. Básničky jsou různě dlouhé, nezřídka ale čítají jen pár řádků, rozdělených na více stran. Objevují se v nich různé obskurní nebo zmutované postavičky, z nichž některé ožily i na plátně (např. superhrdina The Flek). Celá kniha je nesena Burtonovým typicky temným stylem.
Prostřednictvím dvaadvaceti krátkých básní Jiří Dědeček prostými slovy vypráví o smrti rodičů, především o mamince. Věci po mrtvých nepostrádají jeho typický sarkasmus a ironii, chybí zde však dobrý rozmar. Dědeček se s drásavou precizností pouští do nejniternějších prožitků smutku a bolesti ze ztráty blízkého člověka a slepuje realistickou mozaiku z drobných vzpomínek na poslední období, z obrazů domu, kde náhle někdo schází, z osobních předmětů, které nepřestávají zesnulého připomínat, a neodvrací pohled ani od vědomí vlastní smrti.
Před mnoha lety vycházely v pátečním magazínu Lidových novin sloupky z pera nositele titulu Nejcharismatičtějšího muže roku 1998 a muže mnoha profesí, jehož jméno se jednou dokonce stalo tajenkou křížovky ve Vlastě, Tomáše Hanáka. :-) Vzpomínám si, že některé jsem si dokonce vystřihovala, nikoli ovšem kvůli fotu autora, nebo že by mě snad tak hluboce oslovovaly myšlenky v nich obsažené, nýbrž čistě proto, že mě bavil způsob, jakým byly napsány, slovní obraty, zvraty, novotvary i patvary, stejně jako sarkasmus, ironismus, rasismus, machismus, sexismus a hyenismus v nich trefně zakomponovaný. Leč mé výstřižky padly za oběť stěhování a zbylo jen pár citací, které jsem z hlavy ztratit nestihla. Když po letech vyšel soubor těchto sloupků knižně, tehdejší úspěch se opakoval. Alespoň u mě.
Deníky Sylvie Plathové nejsou dvakrát povzbudivou četbou a na nepřipraveného čtenáře budou nejspíš působit nepochopitelně, nudně a neuroticky. Ale pro toho, kdo se zajímá o Sylviinu osobnost a dílo, budou cenným zdrojem informací o jejím vnitřním světě, a pro toho, kdo se spolu s tvůrčím potenciálem potýká i s nějakým tím psychickým bonusem mohou představovat ujištění, že v tom alespoň není sám.
Útlý svazeček, který spatřil světlo světa rok po Gérardově předčasné smrti, pochází z pera jeho kamaráda, a vyniká uvážlivě volenými slovy a mimořádnou diskrétností. O soukromém životě Gérarda Philipa hovoří spíše v náznacích, zato však citlivému čtenáři poodhaluje jeho osobnost i způsob myšlení očima člověka, který se pohyboval v jeho bezprostřední blízkosti a měl ho velmi rád, což má větší výpovědní hodnotu, než jakékoli pracně dohledané klepy a názory bůhvíjakých odborníků.
Nejde o Felliniho životopis, ani průřez jeho tvorbou, jakkoli se v textu obojího dotýká. Je to spíš jakýsi volný proud asociací, jehož prostřednictvím se autor pokouší čtenáři vysvětlit, co není jasné ani jemu samotnému – jak na náměty a k realizaci svých uměleckých děl došel. Jsou tu nesourodé vzpomínky z dětství v Rimini, svým způsobem milovaném i nenáviděném, nicotné i stěžejní zážitky, bloudění při hledání životního povolání, okouzlení a nevěřící úžas nad každým úspěchem, i rozčarování z pocitu, že jej vlastně nikdo nechápe, a že především nechápe on sám sebe. Jeho snímky jsou trpké a drásavé, on sám byl velmi citlivý a vnitřně křehký člověk, který se ale nebál pojmenovat věci pravými jmény a bez ohledu na důsledky poukazovat na nešvary lidské povahy i ubohost a povrchnost soudobé společnosti.
Jak jsem se dočetla v anotacích, jde o „parodii na špionážní thrillery“. Hlavní postavou (ovšem nikoli hrdinou) je Thomas Lang, drsňák bez servítků, který miluje motorky, vyzná se ve střelných zbraních a bojových uměních, miluje slečnu Sáru a skotskou, což mu ovšem nebrání, aby měl zároveň pletky i s teroristy, vrahy, osobními strážci, gangstery, galeristy a ministerstvem obrany. Asi tak. Příběh je vyprávěn v ich-formě, což je uklidňující, ale jak jsem už řekla, obsah zde není zdaleka tak podstatný jako forma. V druhé polovině knihy se děj přesune do Čech, a kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli těmto pasážím ji lze doporučit – všem, kromě zapadlých vlastenců. Laurieho glosy na téma českého jazyka, taxislužby, jídla a povahy zaručeně způsobí váš společenský pád, budete-li si je číst např. v dopravním prostředku MHD. Autor je místy jemně sarkastický až těžce sarkastický, občas britsky suchý a často fantasticky nekorektní. Jestlipak uhodnete, kdo jsou "zatracení velbloudí kovbojové s ručníky na kebulích"?
…aneb jak i malí lidé mohou udělat velké věci. V tomto případě stojí začínající právník proti mocné korporaci, jako David proti Goliášovi.
Jedna z knih, které jsem znala, ještě než jsem se naučila číst. A když jsem ji začala číst, už jsem nikdy nepřestala. Vtipné, trefné a velmi kanadské.
Italským kulturním dědictvím jsem silně ovlivněná a tato jedinečná sbírka lidové slovesnosti zcela uspokojila všechna morbidní zákoutí mé povahy. Ty čajíčky s babičkožravým vlkem nebo ježibabou-kanibalkou jsou leda pro mimina. (Pokud by někdy došlo k filmovému zpracování, patrně by to mělo přístupnost „P“ – v doprovodu psychiatra. :)
Neobyčejný příběh obyčejného života jednoho pařížského faráře. Příběh humorný, smutný, laskavý i dramatický a svou obyčejností velkolepý.
Podle mě nejlepší historický román vůbec. Monumentální freska zachycující historickou a společenskou proměnu Sicílie na prahu nové doby pomocí příběhu šlechtické rodiny.
Thriller s atmosférou hustší než londýnská mlha a fascinujícím psychologickým vykreslením postav. Díky této knize jsem začala číst básně E. E. Cummingse. Clarice je agentka FBI, která s pomocí uvězněného kanibala Dr. Lectera přijde na stopu jiného psychopatického vraha. Ovšem ta pomoc není zadarmo. Záchrana unesené ženy tentokrát nezávisí na (super)schopnostech vycvičených agentů FBI, ale na tom, jestli se Clarice dokáže vyrovnat s vlastní minulostí, poradit si sama v těžkých situacích a být upřímná k sobě samé.
Nebe nezná vyvolených, příběh o lásce, o smyslu žití bez budoucnosti a o hře se smrtí, mě už celá léta nepřestává fascinovat svým pokročilým fatalismem. Je psán lehkou rukou, ale mezi řádky je neustále slyšet tichý šelest písku z přesýpacích hodin, které v rukou drží smrt.