Vesper001
komentáře u knih
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Kniha, která potvrzuje převládající názor, že každý umělec je trochu cvok. Někteří trochu víc než jiní. ;) Tvůrčí krize, sociální izolace, patologický vztah, narušená psychika... to vše může, ale nemusí být v případě Delphiny skutečné. Než jsem se dostala k předloze, viděla jsem film, takže jsem si hlavní postavy propojila s tvářemi herců, a díky tomu jsem se do knihy opravdu ponořila. Jako člověku tvůrčí profese je mi téma kreativce v úzkých blízké. Červenou nití jsou úvahy o hledání pravdy, jejího poznání a podání, které když se promýšlí do hloubky – čehož se autorka nebojí a nabádá k tomu i čtenáře – jsou znepokojivé i matoucí. A slovem „matoucí“ by se kniha dala asi popsat nejlíp. Matoucí a znepokojivá, zanechávající silný pocit, že vám něco důležitého uniká a přitom to máte na dosah.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
(SPOILER) Annu vidíme tak zblízka, jak se jen dá, zatímco ona je od ostatních lidí i světa čím dál víc oddělena. Sběr bylin se jí stal vším. Odhazuje práci, vztahy, nemoc, vše, co jsme zvyklí nazývat životem, a jen sbírá, suší a odevzdává ve stejně pevném koloběhu, v jakém plynou dny a noci, jaro, léto, podzim a zima. Její posedlost lze snadno hodit do škatulky duševní nemoci, Annu příliš nezajímá výdělek ani význam a další osud odevzdaných bylin. Měla jsem pocit, že její motivací, možná neuvědomělou, je dát vyšší smysl existenci bylin, které vykvetou a odumřou. Jako kdyby je vytrhávala z jejich přírodou předurčeného údělu a dávala mu další rozměr. Sama se naopak připravuje na to, že jejich původní úděl sama přijme... Krásný příběh se spoustou ostrého slunečního světla i temných stínů.
Bretaňský příboj
Jean-Luc Bannalec (p)
Zatím nejlepší díl série. Vyšetřování na mizejících ostrovech, uzavřená společnost lidí, kteří se z různých důvodů oddělili od pevniny, vývoj případu zrádný jako moře a motiv stejně nelítostný. A po bouři poklidný příliv. Detektivka, co rozproudila mou zděděnou námořnickou krev.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Vývar z Mornštajnové Hany, využívající toho, že v současnosti čtenáře fascinují příběhy z koncentračních táborů. Od starších lidí občas slýchám poměrně drsný názor, že dnešní společnost by potřebovala válku, aby si srovnala hodnoty i postoje. Možná mají pravdu v tom, že za přehnaným zájmem o tuto hrůznou část historie stojí znuděnost nebo ochablost z konzumnismu a faktu, že oproti velké části světa si žijeme nad poměry. V každém případě Zuzanin dech tohoto trendu okatě využívá a spokojí se s klouzáním po povrchu. Postavy mají dramatické osudy, ale nejsou vykresleny natolik, aby se člověku dostaly pod kůži (na rozdíl od zmíněné Hany), a otevřený konec nevadí, protože se dá předpokládat, že všichni se dál nechají jen unášet větrem, dokud je neodvane.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Knihy Anny Bolavé jako kdyby působily i na smysly – Do tmy mám spojenou s vůní sušených bylin a šustícím papírem, Ke dnu s mrazivým vzduchem a pachem masa, a ve třetí knize se močály, které se v předchozích jen přibližovaly, najednou rozlily a zaplavily všechno. Před povodní je náročná kniha. Při čtení jsem měla pocit pachuti v ústech, jako by se i mě dotklo bahno zanesené řeky, otrávených lidských myslí a pokřivených vztahů mezi postavami. Před povodní je erupcí toho, co v předchozích dílech bublalo pod povrchem. Brilantní trilogie po a na všech stránkách, ale pohodové čtení ani náhodou.
Zátiší
Louise Penny
Kanadský venkov je pro mě velkou neznámou a rozvážnému inspektorovi jsem přicházela na chuť jen pomalu. Dokonce se dá říct, že jeho tým mi byl ze všech zúčastněných nejméně sympatický (a Nicholová mě HODNĚ štvala). Vesnice Three Pines mě ale naprosto okouzlila a s jejími obyvateli jsem se sžila tak, že jsem si moc přála, aby pachatelem byl „neznámý pobuda“ a příběh skončil veselým jarmarkem jak z obrázku... Zátiší není jen detektivka, má i mírně filozofický přesah, a to mám ráda.
Bretaňská pýcha
Jean-Luc Bannalec (p)
„Ústřice člověku zprostředkují chuť určitého moře, konkrétního místa, dokonce i specifické lokality.“ A přesně totéž se dá říct o Bannalecově bretaňské sérii. U případů komisaře Dupina se občas přistihnu, že mě vlastně ani tolik nezajímá, kdo je vrah; prostě si jen vychutnávám atmosféru, popisy pohádkové krajiny a života uprostřed ní. Ale ústřice asi jíst nezačnu.
Dominika na cestě Japonskem
Dominika Gawliczková
Další dobrodružství Dominiky a její motorky, opět ze země, do které se nikdy nepodívám, a ani po tom netoužím. S o to větším zájmem jsem sledovala její putování. Jak už bylo řečeno, kniha mohla být delší, chyběla mi v ní místa, o kterých Dominika psala na sociálních sítích. Knihu jsem si ale moc užila, i po vizuální stránce, a jistě se k ní (stejně jako k předchozím) budu vracet.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
(SPOILER) Zpočátku jsem knihu hltala a obdivovala houževnatost Anušky a její schopnost přežít v těžkých dobách. Pak ale vyprávění jakoby ustrnulo a především v poslední třetině se stalo výčtem dobrodružství superhrdinky Anny. Superhrdinky, jejíž rozhodnutí jsou někdy pravým opakem síly a statečnosti, atributů, kterými ji autorka ověnčila. A ještě jedna pozoruhodná věc – postava Anny je mimořádně podobná matce z Puzova románu Šťastný poutník. Včetně navlas stejného osudu jejího manžela. Náhoda? Snad ano.
Zítřek ti nikdo neslíbil
Kateřina Karolová
Oceňuji originální nápad, první část je napínavá, tísnivá a strašidelná. Pak ale příběh udělá kotrmelec a celou druhou polovinu zabere polopatické vysvětlování, o co vlastně jde. Závěr je ale zajímavý a kvůli němu má smysl se naučnou částí prokousat. Ale proč, proč, PROČ autorka do textu vkládá doslovně přepsané vtipy se sociálních sítí??? Navíc ty nejprovařenější. Kniha je temná a znepokojivá, ale dobře napsaná, nebýt snahy odlehčit ji takto nešťastným způsobem, hodnotila bych výš.
Nevítaný host
Shari Lapena
Deset nudných černoušků hraje na vraha, má smysl je sledovat? Správná úvaha. Parafrází na jednu z nejslavnějších knih Agathy Christie je spousta, ale tahle se vážně nepovedla. Pokud máte ještě v polovině knihy zmatek v postavách, charaktery zřejmě nejsou vykresleny moc zřetelně. Pokud se ani ve tří čtvrtinách nebojíte, dokonce ani nejste napnutí, zřejmě je atmosféra poněkud řídká. A pokud "překvapivé" rozuzlení ohodnotíte jen jako nepříliš originální podraz na čtenáře, zřejmě jste s hostem ztráceli čas.
Tma
Jozef Karika
Přes dvě stě stran dlouhé doufání, že ten hnusný varan v hlavní roli konečně natáhne brka. Podobně jako u Trhliny, nápad je dobrý. Kniha není dobrá. Příběh se neskutečně tááááhne, měla jsem pocit, že autora dlouho žádné řešení nenapadalo, a tak prostě psal, dokud si z těch možných nějaké nevybral. Nesedí mi Karikův styl. Pokud by byla hlavní postava alespoň trochu sympatická, bylo by to i strašidelné, takhle jen zpovzdálí sledujete, jaký další kruh pekla na ni čeká, občas zívnete, občas mrknete, kolik stran ještě zbývá, a to je tak všechno.
Vděk
Delphine de Vigan
Útlá knížečka, kterou jsem četla dlouho. Někdy mě i kousek sebral, dojal nebo zasáhl natolik, že jsem ji zase musela odložit. Krásný i bolestný – ne příběh, jen krátký pohled – na stařenku Myšku, která už "odvázala kotevní lano", ale než odpluje za obzor, chce ještě zamávat, poděkovat, uzavřít vztahy, ve kterých "nebylo řečeno všechno". Nevzpomínám si, kdy mi naposled bylo při čtení tak často do pláče.
Poslední víkend
Agatha Christie
Další domácí vražda v jedné povedené aristokratické rodině. Všichni jsou zvláštní, někteří dost, jiní ještě víc, Poirot je tentokrát hodně v pozadí, ale díky precizně vykresleným postavám to vlastně ani nevadí.
Bretaňské zlato
Jean-Luc Bannalec (p)
„Nic není skutečnější než to, co člověk nevidí.“ Za mě nepatrně slabší příběh kofeinového komisaře Dupina. Je to dáno i tím, že podle mě se předchozímu dílu sotva něco vyrovná. Na „bretaňské“ sérii je skvělé i to, co všechno nového se člověk dozví. Ať dosud jsem o soli věděla jen to, že je nad zlato.
Myšlenky za volantem
Marek Eben
Kniha je to prostě milá. Ve všech odstínech toho slova.
Trhlina
Jozef Karika
Moje první audiokniha, kterou jsem doposlouchala. No... občas mi přeběhl mráz po zádech, to ano, ale obávám se, že to způsoboval zvuk dětského hihňání, které oddělovalo jednotlivé části. Námět je zajímavý a oceňuji formu propagace, kdy autor sveřepě trvá na údajné autentičnosti a zároveň mlží. Problém je ve formě. Kniha působí, jako kdyby ji psal středoškolák, největší slabinou jsou křečovité dialogy, u kterých jsem se občas rozesmála, a také nesympatické postavy. V závěru jsem si uvědomila, že mě zajímá jen vysvětlení, a ne jejich osud, a to je u tak ambiciózního počinu pořádná trhlina.
Nepřítel
Erich Maria Remarque (p)
Soubor krutých povídek o vojácích u 1. světové války, jejichž traumata je provázejí desítky následujících let nebo celý zbytek života. Útlá knížka se dá přečíst na jeden zátah, ale ne každý tolik hrůzy najednou snese.
Dominika na cestě Jižní Amerikou
Dominika Gawliczková
Není to kniha pro čtení jedním dechem, ani na výkon ("přečteno-za-jeden-večer"). Nejlepší je si vyprávění dávkovat, stejně jako se Dominičiny příspěvky na FB objevují postupně. A jako když někam cestujete - taky nejste všude hned. Bylo by škoda Jižní Amerikou jen tak proletět.
Deník kastelána
Jan Bittner (p)
Pověst této prvotiny holt utrpěla faktem, že za pár let se Evžen Boček zapsal do povědomí čtenářů jako humoristický autor. I já jsem Deník kastelána četla až po Aristokratce, a byla tudíž zpočátku trochu zmatená. Ale horor je to výborný, drsnější humor a nabroušený sarkasmus, kterým si hlavní hrdina ulevuje, vyznívá autenticky (kdo by taky ve strašidelném zámku provolával "jémináčku"?). Bála jsem se i smála a snad se časem odvážím dát si repete. "To je čtivo. Tak na zánět mozkových blan."