Vesper001 komentáře u knih
"Pořád se tak loudám kupředu a nenacházím odpovědi. Nikdy jsem žádnou nenašel." Hugh Laurie je mnohem víc než jen... všechno, co umí. ;) Knihu bych zkrátila o fiktivní a vyumělkované rozhovory, i celkově je třeba brát ji s nadhledem, protože většina Hughových vět je vytržená z kontextu. Vypadá to, že autorka se buď hledá, nebo si na něco hraje. Přesto jde o zajímavý portrét, který stojí za povšimnutí. Nikoli však za bernou minci.
Remarque je temný, centimetr pod okraj plný smrti, války, zkázy, ztráty iluzí, trpkých konců - ale je to také spisovatel, který skutečně umí popsat lásku. Ta dokud žije, nic není ztraceno.
Případy komisaře Adamsberga jsou nejlepší učebnice dějepisu, jaké znám. "Strach, který bují v pochybnostech jako žampiony ve sklepě, jde překonat jedině jistotou poznání."
Na mě kniha působila upřímně, jen je třeba číst i mezi řádky. Belmondo se vyznává především z lásky k životu, která ho nejednou dovedla i do temných a slepých uliček. Neříká věci explicitně, ale to je prostě jeho styl, proto se jeho autobiografie liší od novináři psaných hereckých životopisů "on řekl - ona řekla - s tou spal - a s tou spal taky". To všechno ostatně už zaznělo v Durantově Belmondovi.
Velmi uhlazená detektivka, která mi připoměla maigretovky. Komisař Dupin tráví třetinu času povídáním si s podezřelými a další dvě třetiny procházkami po malebném bretaňském městečku a sezením v kavárnách. Vyprávění je pomalé, ale rytmické jako příboj a bylo příjemné nechat se jím ukolébat.
Na straně dvěstěněco jsem po dvacáté zvažovala, jestli pokračovat, protože jsem se pořád ještě nezasmála, a co hůř, nenarazila na žádný děj. Ale nemám v povaze věci vzdávat, takže jsem si řekla, že Deník dočtu, a třeba mě na konci čeká třeskutě vtipná tiráž. Spoiler alert: tiráž je tiráž. :) Pro někoho "jednou a dost", pro jiného "jednou je moc".
Dobře si vzpomínám, jak mi někdy kolem patnáctého roku maminka zatrhla tureckého nápadníka, a místo vysvětlení mi dala přečíst knihu Bez dcerky neodejdu. Trvale mě tím odradila nejen od příliš kontaktních multi-kulti kamarádů, ale i od snění o snědých cizincích s mandlovýma očima.
Lemony Snicket mě kdysi zaujal díky své nekonvenční image a jeho x-dílný propletenec nešťastných příhod sourozenců Baudelairových mě bavil víc než sebrané spisy J. K. Rowlingové. No upřímně, jakou lepší pohádku chcete vymyslet, než příběh dětiček, které přijdou o rodinu, domov a o přátele a jejichž osudy po řadě traumat a strašlivých událostí zřejmě spějí k nádhernému unhappyendu?
David Suchet věnoval své životní roli spoustu času a sil a proto se stal nejlepším Poirotem v dějinách filmu. Když jsem zjistila, jak pečlivě studoval všechny knižní předlohy i život jejich autorky, s jakou úctou a zodpovědností ke své postavě přistupoval a s jakou pokorou přijímá slávu plynoucí z jeho vynikající práce, začala jsem si ho vážit ještě víc.
Román Hrozné děti prý vznikl během 17 dní při jedné z Cocteauových odvykaček. A je pádným důkazem, jak to dopadne, když ignorujete lidovou a léty prověřenou moudrost: Neberte drogy. Nikdy nikomu neberte drogy.
Na kráse je přitažlivé to, že je pomíjivá. Jak bychom si ji jinak mohli vážit? Slavný příběh člověka, který ztratí svou duši, aby neztratil půvab, je explicitní demonstrací toho, co dělá s jedincem zlo.
Člověk bestie nebo bestie v člověku? Co je horší? Jacques Lantier v sobě nosí bestii v podobě psychické poruchy, kterou považuje za prokletí, trest za hříchy generací svých předků z rodu Rougon-Macquartů, které mu „zkazily krev“. Lidskými bestiemi jsou ale i všechny ostatní postavy – zvrhlík Grandmorin, násilník Roubaud i manipulátorka Séverine. Není to příjemné čtení.
"Přepřáhli jsme znovu a ještě jednou a pak už bylo příliš pozdě a příliš daleko, abych mohl jít zpátky, a jel jsem tedy dál. A zatím se už velebně vznesla všechna ranní mlha a širý svět ležel přede mnou." Mou oblíbenou postavou, která mě vždy děsila i mátla, je mumifikovaná slečna Havishamová. Jejím protipólem je Pip, který bere, co život dává, ať je to nečekané, podivné nebo nadějné a neváhá natáhnout ruku i po tom, co je mimo jeho dosah. Jako třeba po nedostupném jablku jménem Estella, která je krásnou loutkou a smrtící zbraní zároveň. Potomci praotce Adama se prostě nikdy nepoučí.
Stepfordské paničky a Rosemary má děťátko jsou nejslavnější romány amerického spisovatele Iry Levina. První filmová adaptace Stepfordských paniček vznikla tři roky po jeho vydání, ve stejném roce kniha vyšla i u nás v místy úsměvném překladu Zory Wolfové (hrdinové jezdí na jídlo k „McDonaldům“, kde si dávají „karbanátek se sýrem“ nebo „Velký Mac, báječný čokoládový koktajl“ :).
Levin v příběhu Stepfordských paniček staví do konfliktu touhu ženy po emancipaci, respektu, seberealizaci, po rovnoprávném rozdělení péče o společný domov a potomky, a touhu mužů po zcela submisivní a dokonalé manželce bez jakýchkoliv vlastních ambicí, zájmů i plánů, která by mu oddaně sloužila a plnila každé přání. Muž je v Levinově podání ochoten pro naplnění tohoto ryze sobeckého snu udělat cokoli, klidně pokořit i vrchol patologie. A žena je proti jeho zvůli bezbranná, ať je sebevíc odvážná a inteligentní. Stepford je past, pustý ostrov v normálním světě a společnosti a pointu lze chápat jako alegorii i varování. To je samo o sobě na příběhu to nejděsivější. A je to látka k zamyšlení. Pro obě pohlaví.
„Jediný problém se světlými zítřky je ten, že nejdřív musíte přežít tu noc před nimi.“ Asi tak. ;)
Talentovaný Tom Ripley, „muž s jistými vlohami na cifry a mimikry“, v příběhu pomalu odkrývá pravou tvář absolutně egoistického tvora, vysoce inteligentního, mimořádně vynalézavého a zcela amorálního. Děsivá chladnokrevnost jeho počínání vzrůstá spolu s úspěchy, s nimiž uniká ruce zákona. Žádná z postav není prvoplánově sympatická a ani Tom není „hrdina“, kterému by šlo automaticky držet palce. Přes všechnu zvrácenost jeho činů i motivací mu však úspěch svým způsobem přejete... proč vlastně?
U básní Bohuslava Reynka mívám podobný pocit, jako když je čtu v cizím jazyce: rozumím slovům, ale málokdy dokážu pevně chytit to, co (všechno) je za nimi. Přesto se o to vždycky po čase znovu pokusím.
Komisař Adamsberg je mi ze všech světových detektivů nejbližší, povahou i stylem práce. A jako jediný si dovede poradit s lochneskou, která ucpala portál štrasburské katedrály. :)
Prévert proti sobě s oblibou staví zdánlivě nelogické obrazy, detaily i přímou řeč, rozsáhlé skladby i krátké popěvky. Nečekaná spojení, břitký vtip, symboly, paradoxy, absurdno, drobné události ze života obyčejných lidí, náhodné rýmy i naléhavá sdělení, všemi těmito termíny lze tyto texty charakterizovat, a přitom žádný není dostatečně výstižný. Člověku nad Slovy slova docházejí.
Saturnin je důkazem dávné pravdy, že bez práce nejsou koláče, jeho pán, ňouma Jiří, pak toho, že pečení holuby nelétají do huby. Teta Kateřina, coby ranní ptáče (konkrétně husa) ze všech doskáče nejdál, a na cápka Milouše bych s chutí poslala všechny psy, co neštěkají, ale koušou. Když už mluvíme o psech, tak dědeček vyvrací všeobecný názor, že starého novým kouskům nenaučíš, a doktor Vlach je prostě doktor Vlach.