Vesper001
komentáře u knih
Můra noční, předvánoční
Tim Burton
Není třeba rozvíjet úvahy o tom, zda Tim Burton je či není cvok. Všichni víme, že je. :) A taky není třeba psát o tom, jak je Můra noční děsivě roztomilá a morbidně poetická. Všichni, kdo četli, vědí.
"Tak můra noční, předvánoční začala se všem,
tichá, klidná noc nepřišla - to ani omylem."
Sucho
Jane Harper
Mimořádně atmosférická detektivka, připomněla mi knihy J.-L. Bannaleca. Sucho, vedro a lidé, stejně vysušení a nemilosrdní jako krajina kolem a slunce nad nimi. A bledý detektiv, pátrající po vrahovi, jehož rukou vyhaslo několik životů. Pomalu plynoucí, zamotaný děj, na konci precizně rozpletený a smotaný do úhledného klubka. Teplý svetr ke čtení netřeba.
Dominika na cestě do Kyrgyzstánu
Dominika Gawliczková
Nejnovější kniha o nejstarším dobrodružství nejznámější české motorkářky a mé nejoblíbenější cestovatelky. :) Jako všechny její knihy i tahle se čte sama a otvírá čtenáři nové obzory. Díky za každý další výlet.
Balada o žaláři v Readingu
Oscar Wilde
"... a zoufalství je žalářník
těžkých vrat pro duši."
Při čtení Balady nepřemýšlím o onom vrahovi a jeho trudném osudu, ale o tom, co udělalo vězení s tak nadaným umělcem jako byl Oscar Wilde. Mám obavu, že zlomení člověka je horší než zlomený vaz.
Jak je důležité mít Filipa
Oscar Wilde
"Když je člověk v Londýně, tak se baví. Když je na venkově, tak baví jiné lidi. A to je nesmírná nuda."
A když čtu nebo sleduji tuhle hru, bavím se vždy a všude. Aneb jak je důležité znáti Oscara. :)
Šedé duše
Philippe Claudel
Zlo a ošklivost jsou pořád tím, čím jsou, i když se zahalí do poetického a vytříbeného jazyka.
Vrby
Algernon Blackwood
Začínám být alergická na slovo "jednohubka", které komentující rádi a hojně používají. Do jednohubky člověk maximálně jednou kousne, pokud ji rovnou nespolkne, takže se často nekoná ani ochutnání, natož vychutnání. U knihy mi výraz "jednohubka" evokuje "čtení na výkon" (to-stihnu-za-jeden-večer), což si řada knih opravdu nezaslouží. Například atmosféru Vrb je potřeba si vychutnat. Ovšem... pak vás pohltí.
Odbočka v lesích
Kateřina Karolová
Po slibném Zítřku přišla slepá Odbočka, zbytečné Jiné místo a mizerné Městečko. Nevím, kdo psal anotaci Odbočky, ale knihu evidentně nečetl. Ne, parta přátel nevyrazí do Beskyd. Parta silně nevyzrálých třicátníků, kteří nejsou přátelé a vlastně nejsou ani moc kamarádi, vyrazí do lesa, který může být kdekoli a nejspíš také je. Mají netypická jména, jinak na nich nic zajímavého není. Mužské postavy jsou jedna jako druhá (ale pro děj není nijak podstatné, který je Felix a který Dalibor), ženské pro změnu šablonovité (kráska, ošklivka a šprtka). Vývoj charakterů se nekoná, nekonají se ani charaktery. V lese je spousta stromů a kusů oblečení. Postavy lítají jak splašené, hledají signál a občas i jedna druhou. Ukrutný horor. Ale happyend potěší. :-)
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Jak tuto groteskní smršť popsat, k čemu ji přirovnat? Představte si, že se ruský klasik rozhodne rozpracovat českou morbidní říkanku Ententýky... A je to jedna z knih, která se dá během života číst opakovaně, protože v každé jeho fázi bude úplně jiná.
Dokonalé městečko
Kateřina Karolová
Od čtení mě odrazovala obálka, kterou nakladatelství tentokrát pěkně zbabralo, ale nechtěla jsem soudit knihu podle obalu. Smůla, měla jsem. Nejen I. Levinovi, ale i R. Bradburymu by se možná příběh zdál povědomý. Nápad je každopádně zajímavý, přestože hlavní ženská postava je opět nesympatická a poněkud ducha mdlého. Příběh se po několila škobrtnutích rozjede, městečkem bohužel profrčí a najednou bum a pohádky je konec.
Balada pro Emily
Jarmila Stráníková
Ne, není to dobrá kniha. Ke schematickým pohádkám Darcy Coates jsem byla přísná, ale ony jsou vlastně docela roztomilé. Balada pro Emily splňuje všechny podmínky pro duchařský román a žene je až do krajnosti. A bohužel místy i přes krajnost. Dům je nechutný, nechutnostmi přímo přecpaný. Duchů je celý zástup, jukají za každým rohem a občas se i přetlačují. Logika v chatrném kabátku a silná sestava nesmyslů se snaží schovat za ceduli s nápisem "podle skutečných událostí". A překvapivá odhalení ani tak moc překvapivá nejsou. Co s tím? Pro začátek by autorka měla méně sledovat filmy typu Exorcista a plést si je s naučnými dokumenty. A některé své fantazie rozhodně konzultovat s psychiatrem. Hvězdičku dávám jen za strašidelného plyšáka.
O umění válečném
Mistr Sun (p)
"není důkazem jasnozřivosti
uvidět měsíc a slunce"
A také není důkazem moudrosti přečíst co nejvíc knih, protože přečíst ještě neznamená pochopit. Nebo pochopit vše. A takové knihy se mi líbí. :)
Pozvala mě dál
Lucy Clarke
Mrazivé, klaustrofobické, děsivé. Skvěle vytvořená atmosféra, prokreslené charaktery, příběh má spád a drží čtenáře v napětí. V jeden moment se mi ale Elle zhnusila tak, že se moje sympatie k postavám otočily o 180 stupňů. I když to vlastně mohl být i záměr.
Poslední nádech
Lucy Clarke
Slabší kus jinak skvělé autorky, ale jako prvotina to není špatné. Taková nenáročná kniha na dovolenou. Prostředí moře a ostrova příběh nadnáší, jednu postavu by ovšem člověk docela rád utopil...
Zářivá noc hvězd a ledu
Rebecca Connolly
Velká očekávání, velké téma, velké zklamání. Ač se příběh inspiruje historickými fakty, jeho vyprávění je zoufale nezáživné a místy dokonce nudné. V postavách je zmatek, vztah si čtenář vytvoří možná tak ke kapitánovi Carpathie. Problém spočívá i v tom, že za hlavní postavy si autorka zvolila skupinu těžko rozlišitelných děvčat, z nichž některá navíc mají stejná jména. Přestože jejich záchrana je dramatická, ony samy nevzbuzují žádné velké emoce ani sympatie. Škoda, že autorka nesledovala linii výraznějších osob a neseškrtala kapitánův vnitřní monolog. Hrozně ukecanej chlap. :-)
Rozlučka na ostrově
Lucy Clarke
Při čtení jsem si vzpomněla na Nultou hodinu od Agathy Christie, kde jedna z postav vysvětluje, že zločin vraždou nezačíná, spíš naopak. Začíná i hodně daleko v minulosti a řetězcem dalších událostí někdy skončí vraždou. Při čtení Rozlučky vlastně celou dobu čekáte nejen na to, kdo je vrah, ale také kdo je oběť. To čekání je sice tentokrát poměrně dlouhé, ale autorka předvedla, že dovede udržet čtenářovu pozornost i přes 400 stran. A to už v dnešní uspěchané době něco znamená.
Stíny nad zálivem
Lucy Clarke
Lucy Clarke hraje se čtenářem stále stejnou hru a čtenáře to pořád baví. Nejdřív rozvypráví příběh, ve kterém je vše jasné a rozuzlení nasnadě. Jenže v polovině se orloj najednou roztočí přichází jeden zvrat za druhým. Všechny postavy se najednou objevují v jiném světle a z jiných úhlů a jisté je jen to, že nic není jak se jevilo. Úplný závěr pak bývá pořádná rána na solar. V tomto případě jsem ji poprvé odhadla správně, ale nijak ji to neoslabilo. Ale protože příběh je bohužel trochu rozvleklý a že jsem v něm nenašla jedinou sympatickou postavu, je to jen za ***.
Probouzení
Marek Vácha
Nejsem zrovna cílová skupina jakékoli duchovní literatury. Jsem totiž tak bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá. :-) Orko Vácha mi lidsky není sympatický, ale Probouzení mě zaujalo svou zvláštní poetikou. Jsou to zápisky, drobné črty a někdy jen krátký, útržkovitý proud asociací; některé texty jsou veselé a jiné vážnější a "vyjadřují spíše atmosféru, chvění, ono španělské duende prožívaných událostí". A všechny texty spojuje velká úcta a láska k přírodě, lehká sebeironie, místy až bolestivá upřímnost k sobě samému, a intenzivně prožívaný vztah s Bohem.
Asi nejsilnější částí knihy je zápisek nazvaný Burza na Staroměstském náměstí, volné seskupení vjemů a výjevů, které je sleduje s vnitřním odstupem i utrpením. Mozaika lidské povrchnosti, obrázky prchavé jako záblesky světel při jízdě rychlíkem, rutina všednosti i ohňostroj touhy naplnit lidský život čímkoli, co alespoň na chvíli dodá pocit štěstí.
"Všechno jsou jen bouře na hladině, utěšovali jsme se, a pod ní jsou kilometry chladné vody. Jenomže já nyní kráčím mezi zkamenělinami, kráčím po poušti a po horských štítech zalitých sluncem. A k čemu mi je, že se kolem mluví jazyky lidskými i andělskými? Všechna slova útěchy postrádají smysl, neboť potřebuji vodu, ne útěchu. A není útěchy, neboť oceán již není."
Lovci smrti
Jiří Komorous
Nenechte se odradit hroznou grafikou, tato kniha stojí za přečtení, i když ji nakladatelství pěkně odfláklo. Nejde totiž o žádnou lacinou protidrogovou agitku, a ani o obhajobu – nebo naopak kritiku – těch, kteří podlehli; je to upřímné svědectví člověka, který tuto problematiku poznal z opačného úhlu, ví moc dobře, o čem mluví, a proč má smysl proti drogám bojovat. Líbilo se mi členění na dějové a informativní části, které pojednávají buď o některé konkrétní návykové látce, o poměrech u policie nebo třeba o novinářských praktikách. Při čtení akčních pasáží, které připomínají živé reportáže, se zadýcháte, protože budete dýchat ve stejném rytmu s postavami. Jakkoli nemám v knihách moc ráda hovorový jazyk, tady působí autenticky. Ostatně by bylo těžké uvěřit, že ostří hoši z NPC hovoří obrozeneckou češtinou. :)
Protidrogová brigáda I.
Jiří Komorous
Protidrogová brigáda je téměř identická s autorovou pozdější knihou Lovci smrti. Tedy skoro. Text je víceméně stejný, jen Lovci mají – vzhledem pozdějšímu roku vydání – o pár kapitol navíc a jsou celkově učesanější. Je také třeba říci, že grafická stránka Protidrogové brigády je neporovnatelně ohavnější, i když ani Lovci nejsou zrovna kandidátem na design roku. Ale kniha není vhodná pro slabé žaludky z více důvodů a černobílé fotky mrtvol a budoucích mrtvol nejsou tím hlavním. Nejděsivějším je obsah, popis doupat "toxiků" a toho, co s člověkem a z člověka drogy udělají. Hrůza.