Vesper001
komentáře u knih
Led v žilách
Yrsa Sigurðardóttir
Ještě si pamatuji, jak mě Pamatuji si vás všechny vyděsilo, a tak jsem sáhla po Yrse Nevímjakdál znovu. A taky jsem si chtěla přečíst další knihu, v níž se postavy jmenují jako Eyjólfur, Finnbogi Kolbeinsson, Gudmundsdóttir nebo Oddný Hildur. :) Tentokrát se příběh rozjížděl pomalu, ani jsem se moc nebála, jen mi při čtení byla buď zima nebo hodně zima. Advolátka Tóra je postava plochá a nezajímavá, neškodilo by ji aspoň trochu rozpracovat. Scény, které měly být děsivé a nechutné, působí hluše. Zato linka lovce a reálie ze života v Grónsku jsou poutavé. Led v žilách je spíš mrazivý než děsivý příběh, ale díky zasazení do ledové pustiny vcelku zajímavý.
Mrazivé světlo
Yrsa Sigurðardóttir
(SPOILER) Slabota. Duchařská linka – zabitá. Potenciál ezoterického hotelu – zabitý. Detektivní linka – díky hlavní postavě prakticky zabitá. Advokátka Tóra – v této knize spíš Tura – se montuje do dalšího případu a v některých odhaleních je 200 stran za čtenářem. Vláčí s sebou fešného Skopce, který je ale v příběhu zcela zbytečný. Kdyby měla morče, bylo by to zajímavější. Všichni se jí na potkání dychtivě svěřují. Z vyšetřujícího policisty Tura vytrvale dělá pitomce, když mu předkládá své vykonstruované teorie, a nakládání s důkazy si taky vykládá dost volně. Co je ale nejhorší, je způsob druhé vraždy. Hloupý, zavádějící a nesmyslný ("bujní hřebci" nejsou vraždící monstra, fakt ne). Milá Yrso, za urputnou snahu o originalitu se někdy platí. U mě ztrátou hvězdičky.
Americký deník
Jana Ciglerová
Mimořádně čtivý a velmi zajímavý pohled pod pokličku americké každodennosti. Některé její aspekty mi připadaly skvělé, něco kontroverzní a spousta věcí šílená. Hlavně celkové nastavení společnosti, kde peníze (před)určují život člověka od kolébky po rakev. Americký sen? Zapomeňte.
Pamatuji si vás všechny
Yrsa Sigurðardóttir
Během vlny veder jsem náhodou natrefila na autorku s nevyslovitelným jménem a příběhem tak mrazivým, až z něj trnou zuby. Když se vydáte po stopách duchů, počítejte s tím, že oni zas mohou chytit vaši stopu... Víc než na to, jak dopadnou postavy, jsem ke konci byla zvědavá, jak si autorka se začmodrchanými souvislostmi poradí a jestli bude rozuzlení dávat smysl. A kupodivu jo. Postavy nejsou nijak zvlášť sympatické, a popsané jsou s chladným odstupem, asi jako když sledujeme lidi na ulici. Jednu jedinou jsem odhadla správně. Zato poznatky si odnáším hned dva: 1. malý duch je děsivější než velký a 2. láska není jediná emoce, co trvá až za hrob.
Záhada panství Bainbridge
Laura Purcell
Čtení knih o strašidlech je moje forma odboje proti přesvětleným letním dnům, které musím trávit v šeru nebo za tmavými brýlemi. A navíc k těmto dnům patří i kratší noci, což znamená kratší dobu, kdy se bojíte jít na záchod. :) Tiší společníci mě vyděsili víc než příšery s drápy a tesáky. Se střídáním časových rovin jsem neměla problém, jen brutality mohlo klidně být míň. Co činí příběh nadprůměrným, je totiž hlavně napětí, pocit ohrožení, nejasnosti, paranoia, náznaky a nepříjemná překvapení. Historické jsou tu nejen kulisy, ale i reálie, což mě přimělo si po přečtení dohledat některé souvislosti. Nejasný konec mě sice po všech vlasech, co mi při čtení zšedivěly, trochu dopálil, ale s odstupem ho beru jako další plus.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Během čtení jsem v duchu polemizovala s názvem. „Geniální přítelkyně“ – ne. Geniální není ani Elena, ani Lila. „Zvláštní kamarádka“ – možná. Připomínalo mi to rané romány Maria Puza, kde nešlo jen o příběh jedné nebo několika hlavních postav, ale celého jejich malého světa. V tomto případě jde o část neapolské čtvrti se spoustou malých lidí. A jako je jednooký mezi slepými králem, Elena a Lila mezi nimi vynikají. Ne genialitou, ale odlišností. Zpočátku jsem byla nadšená a kniha mě docela pohltila, u dalšího dílu jsem ale už nepolemizovala s názvem, ale s dějem, který začal být úmorný. Jakkoli je Ferrante obratná vypravěčka, když vám jsou všechny postavy nesympatické, po čase s nimi přestanete chtít trávit čas, natož 400 stránek. Druhý díl jsem po dvou třetinách odložila (i když kapitoly, kde nevystupuje Nino a jeho monumentální ego nebyly zlé).
Pohádky
Jean Marais
Pohádky psané lehkou rukou, jemné, poetické, zvláštní, stejně jako autorovy kresby, které je doprovázejí. Kdybych je měla popsat jedním slovem, řekla bych „vytříbené“. Jean Marais byl skutečně renesanční člověk a tento střípek z jeho díla stojí za přečtení.
No a já
Delphine de Vigan
Název je v českém překladu jinou slovní hříčkou než v originále, ale stejně výstižnou. Myslela jsem, že kniha vyprávěná třináctiletou postavou se bude těžko číst. A ano, těžko se četla, ale ze stejného důvodu jako ostatní autorčiny knížky. Nutí člověka podívat se zpříma na problém, který z pocitu bezmoci, z rozpaků, ze strachu nebo z nechuti nechce vidět a nechce o něm přemýšlet. Lou chce změnit svět a jako každý mladý člověk věří, že to dokáže. Ale možná nedokáže změnit osud bezdomovkyně No, možná No nedokáže změnit sebe, možná ale obě změní něco v někom jiném. Svět se asi nepodaří změnit nikomu. Ale něco změnit, alespoň malou „věc“, může každý. No, i já...
Karty na stole
Agatha Christie
Kdo neviděl film, bude překvapen, kdo ho viděl, bude překvapen dvojnásob. Fascinující je postava tajemného Shaitany („Nikdo přitom vlastně nevěděl, zda je Shaitana Argentinec, Portugalec, Řek, nebo příslušník nějakého jiného národa, kterým každý obyvatel Britských ostrovů z hloubi duše pohrdá.“), který si rád hraje s lidmi a uvede do pohybu mnoho již ztichlých příběhů, až jedinou záhadou zůstane on sám.
Děti nade vše
Delphine de Vigan
Delphine de Vigan opět zasvěceně a nekompromisně ukazuje na věci, které vidět nechceme, a ukazuje je v přímém světle, takže i když od nich odvrátíme zrak, už je nedokážeme snadno pustit z hlavy. V nejnovější knize se zaměřila na fenomén, který jsem sama vnímala jen okrajově. Při čtení jsem se ztotožňovala s postavou i postojem Clary, která se na problematiku „sdílení“ dívá s nedůvěřivým úžasem, přecházejícím ve zděšení. Věřím, že patřím k méně ohrožené generaci, ale s o to většími obavami jsem při čtení myslela na mladší ročníky, které mám kolem sebe. A na aplikace, které si s vámi povídají před usnutím, na lajky, díky kterým se necítíte sami, na sítě, na nichž závistivě sledujete „dokonalé“ životy, které si na nich vytváří vaši „přátelé“. A uvědomila jsem si, že dokonce znám několik matek, které se Mélanii podobají. Kriminální zápletka funguje jako startovní čára, od níž se rozběhnou příběhy Mélanie a Clary. A ty jsou zas pozadím pro ústřední téma knihy, které má přimět čtenáře k zamyšlení. Touha po lásce, oblíbenosti, společnosti, strach z osamění, zapomnění, to vše je legitimní a pochopitelné, ale kam jsme se jimi nechali dohnat?
Čekání na spoušť
Lidmila Kábrtová
Příběhy různých lidí, které se v určitém bodě spíš letmo dotknou, než proplétají. Klidně by mohly stát samostatně, což zřejmě původně stály, některé souvislosti mezi postavami působí jako uměle naroubované („Zuzana“). Příběhy mužů jsou výrazně slabší, „Josef“ je zbytečně natahovaný, ačkoli rozuzlení je nasnadě, „Pavel“ je jen něco o ničem. Celkově je kniha velmi smutná, kdybych měla vyjádřit, jaký je život pohledem autorky, řekla bych – šedý.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Všeobecné nadšení mě vždycky trochu odrazuje, zvlášť u knižních bestsellerů. V tomto případě se navíc z "pouze" úspěšné knihy začal stávat fenomén, něco, co se člověku má líbit, pokud nechce být za omezence. A tak jsem se Šikmému kostelu dlouho vyhýbala.
Ale musím říct, že je to kniha čtivá, zaujme i člověka, pro kterého jsou historie, zeměpis a uhlí jen náhodnými známými. ;) Reálie jsou dávkovány a podávány nepozorovaně v příbězích protagonistů, jejich příběhy jsou kruté, dramatické, tragické... jenže až moc. V tom je ten problém. Už před polovinou knihy mě bezděčně napadlo, že podtitul by mohl znít "Řada nešťastných příhod". Všechny postavy jsou na tom špatně, a když přijde naděje nebo dokonce něco dobrého, za rohem číhá katastrofa. Čím lepší se situace v jednu chvíli zdá, tím hloubější je pád. V poslední části knihy vystřídá soukromé tragédie veřejné násilí a bohužel musím říct, že surovostí na mě bylo až příliš, dočítala jsem se sebezapřením. Nezpochybňuji historická fakta, ani že život tam nebyl peříčko, ale postrádám v osudech postav radost, a když už ne štěstí, tak alespoň hezké okamžiky, události, v každém životě přece nějaké jsou.
Kniha v člověku rezonuje, citlivějšího pěkně rozbrnká. A zanechává zvláštní pachuť, hořkost, ale také podezření a naději, že s autentičností to nebude zas tak horké. Alespoň co do charakterů a příběhů tehdejších lidí ne.
Pouta
Delphine de Vigan
Pouta. "Jsou to neviditelné vazby, které nás pojí k druhým – mrtvým či živým..." Všechny postavy jsou ale zároveň samy spoutané a kvůli tomu se nemohou ve své situaci pohnout z místa. S poutem k druhému se dá chodit, pokud vykročí oba, spoutaný člověk ale neudělá krok, leda ho ten druhý táhne nebo nese... Umění Delphine de Vigan spočívá v tom, že člověk s jejími postavami žije, jakkoli jsou jeho životu vzdálené. Při čtení Pout se vám temnota slepých uliček, ve kterých se protagonisté ocitli, každý sám v té svojí, dostane do hlavy i pod kůži.
Hladový duch
Louise Penny
Hladový duch mě drapnul, nepustil a v závěru se mnou pořádně zamával. A ještě dlouho ve mně rezonoval. Člověk se tak často cítí přeplněný vším možným, že ho ani nenapadne, že některé věci v něm naopak hloubí díru. Pomalu a nenápadně. A jednoho dne se možná probudí, a bude z něj vykotlaný strom... Detektivky Louise Pennyové mají zvláštní kouzlo. S každou, co si přečtu, si jich chci přečíst víc. Ale taky si musím mezi nimi dávat dlouhou pauzu.
Smrt v oblacích
Agatha Christie
"Nic není tak klamné jako pozorování." Film znám zpaměti, takže jsem předlohu četla sice bez napětí, ale s potěšením. Zápletka opět pečlivě propracovaná a Poirota v honbě za dopadením pachatele nic nezastaví. Ani podrážděný žaludek. ;)
Hledání Betty MacDonald
Paula Becker
Nesmírně propracovaná biografie. Snad až moc se zabývá zeměpisem, místy a domy, ve kterých Betty žila, ale co už. Na ztrátu iluzí, kterou někteří čtenáři utrpěli, v mém případě nedošlo. Bettyiny knihy nejsou literaturou faktu ani životopisem. A mezi řádky se v nich dá vytušit, že realita často nebyla ani růžová, ani vtipná (nejvíc je to znát v Morové ráně). Povaha Betty ale fikcí nebyla. Z jejího knižního portrétu na mě zapůsobila její síla vůle v těžkých obdobích, veselá povaha a schopnost nadhledu. A v neposlední řadě její rodina, stejně mimořádná jako v knihách.
Bůh své bitvy neprohrává
Vojtěch Kodet
Velmi zdařilá kniha, obsahem i formou, zajímavá i pro člověka bez vyznání, a dokonce i pro člověka, co nemá k církvi zrovna kladný vztah. Vyprávění formou rozhovoru se čte samo, dramatické události střídají úsměvné příhody, nechybí ale i velmi osobní vzpomínky a otázky "na tělo". Nejvíc mě zaujaly kapitoly z rodinné historie, vyprávění o vojně mnou otřáslo, v jiných se ukázalo, že život kněze není zrovna procházka rajskou zahradou... celkově na mě rozhovor působil velmi upřímně. V tom vidím asi největší klad knihy. Navíc má graficky poměrně velkorysé zpracování a obsahuje spoustu fotografií, díky které se člověk v rodinné historii líp orientuje. A líbí se mi, že každé kapitoly čtenáře uvádí část básně českých i zahraničních autorů (Robert Frost, Vladimír Holan, Jan Skácel... poezie, to je moje :). Autobiografie čtu ráda a tato je další z vydařených, co mi v poslední době přišly do cesty.
Sběratel motýlů
Dot Hutchison
Hodnocení Sběratele motýlů závisí na zkušenosti. Být to můj první (druhý, možná třetí) přečtený thriller, byla bych asi stejně nadšená jako někteří zde. Kniha je čtivá, hlavní vyšetřovatel sympatický a zápletka poměrně neotřelá. Jenomže mě od slabikáře už dělí hodně let, a tak se řadím ke skeptické části hodnotících. Vyprávění příběhu z hlediska oběti mnoho autorů nepoužívá – a vědí, proč. Škodí to napětí a gradaci. Logika taky dostala na frak. Především: velká skupina mladých a zdravých žen by si s jedním chlapem jistě poradila (Zahradník není žádný Schwarzenegger), a to i bez těch, co už propadly stockholmskému syndromu. Ale budiž. Skutečným průšvihem je ale závěr. Jistě měl být překvapivý a převratný, bohužel je jen postavený na hlavu.
Jindřich V.
William Shakespeare
Nějak mi připadá, že tohle Vilfríd Šejkspír (ten dramatik z dávných časů :) trošku zeslonil, když se nemohl rozhodnout, jestli píše drama nebo komedii. Dám ale Jindrovi ještě šanci – a třeba mě Kenneth Branagh přesvědčí o opaku.
Vánoce Hercula Poirota
Agatha Christie
Křivý dům se spoustou křivd, jeden zlý Lee a podivná rodina. Nastane čas radosti, veselosti, anebo spíš nastal čas na krevní či pokrevní mstu?