Vesper001
komentáře u knih
Supi v hotelu Continental a další zápisky ředitele zoo
Miroslav Bobek
Zoosloupky mám ráda. Jsou psané lehkou rukou, bohužel se stejnou lehkostí většinu zajímavostí hned zapomínám a to mě mrzí.
Dům na úskalí
Agatha Christie
Někdy je předchozí znalost televizního zpracování výhodou. Obdivovala jsem nejen nápaditost královny detektivek, ale (opět) i preciznost Davida Sucheta a tvůrců seriálu. Poirot musí tentokrát překonat mnoho úskalí.
Starý voják neumírá
Bruce Marshall
Bruce Marshall patří k mým nejoblíbenějším autorům a jeho první knize, které je skoro 60 let, čas na aktuálnosti a naléhavosti nijak neubral. Útředním tématem je opět život obyčejného člověka, jednoho z mnoha uprostřed masy (tentokrát jde o vojsko, v pozdějších knihách o církev), zdánlivě nedůležitého, "čisté duše", která se na okolní svět dívá skrze své ideály, které neopouští, ani když ho připraví o úspěch. Ale co je to vlastně "úspěšný život"?
Mrtví v Badger’s Drift
Caroline Graham
Srovnání s Agathou Christie nechápu. Jediná spojitost je prostředí anglického venkova. Protože dobře znám seriál, měla jsem dojem, že čtu jeho detailní scénář. Sice čtivý, ale předem známý skoro do posledního detailu. V knižní podobě působí obyvatelstvo vesničky jako děsivé panoptikum, některé postavy téměř ztrácejí lidskost. Seržant Troy je tak otravné jelito, až si čtenář klade otázku, proč když to Grahamová v Badger´s Driftu tak kosila, nevzala zlehka po hlavě i jeho. :) A těch pár explicitních sexuálních podrobností bylo přesně o pár víc, než bylo nutné. Seriál je zkrátka lepší.
Kdo bojuje, vyhrává
Jana Ryšánková
Knihu nehodnotím po literární stránce, ale podle významu, který může mít pro člověka postiženého vážnou nemocí, který hledá motivaci, povzbuzení a spřízněnou duši. Autorka je silná žena, která nejenže zvládla boj s nemocí, ale navíc se rozhodla pomáhat druhým tím, že se veřejně svěří s nejtěžšími chvílemi svého života. Respekt.
Doupě / Zhroucení koně
Brian Evenson
(SPOILER) Jakože horory nemám moc ráda, povídky Briana Evensona mě nadchly. Ovšem dát jim nálepku horor by bylo povrchní; jsou všechno, ale povrchní ne. Mrazivé, psychedelické, zamlžené, nejasné... ale pod ledovým povrchem jsou zřetelně vidět konkrétní otázky, o nic méně znepokojivé: Co definuje člověka? (Doupě) Co je měřítkem skutečnosti, když ji každý vnímá jinak? (Zhroucení koně) Má nás determinismus v hrsti? (Dojet až za Reno) Nejsou mrtví těmi skutečně žijícími? (Kapání krve) Čeho se bojíme ze všeho nejvíc? (Hlášení, Cvak, Tři potupy) Většina povídek, zápletek i motivů je podivných a matoucích. Na začátku má člověk pocit, že ví, o čem čte, udělá si představu o postavách a jejich situacích. Po chvíli ale zjistí, že něco je jinak, anebo je jinak úplně všechno. Tak čte dál a snaží se najít zase pevnou půdu pod nohama. A když se mu to podaří, autor mu je vzápětí podrazí a povídky je konec. Důležité je, číst jednotlivé části postupně, nechat v sobě povídky doznít. Může to být i dost nepříjemné, a byl to nepochybně záměr.
Belmondo o Belmondovi
Jean-Paul Belmondo
Krásná kniha ke čtení, prohlížení i vzpomínání. Belmondo seznamuje čtenáře s událostmi a lidmi, které sám považuje za důležité, částečně slovy, a především prostřednictvím fotografií, často dosud nepublikovaných. Nevyhýbá se ani pohledu na sebe samotného, na vlastní úspěchy i nezdary se dívá s nadhledem a vyrovnaností. Zajímavé je i to, co v knize není. Věci, které rozpitvával tisk a veřejnost, ale pro jejich protagonistu nebyly podle všeho nijak zásadní.
PS: Nakladatelství Práh bohužel šetřilo na jazykové korektuře, v knize je řada chyb, což je vzhedem k ceně i luxusní podobě knihy ostuda.
Vražedný chlad
Louise Penny
Lepší než Zátiší, protože jsem už v Three Pines měla známé. :) Inspektor Gamache dostal pod stromeček originálně provedenou vraždu a já překvapení, že jsem vraha uhodla. Ale radost jsme neměli ani jeden.
Za objektivem
David Suchet
Nádherný autoportrét mimořádného člověka. Příběh Davida Sucheta vyprávěný i prostřednictvím jeho pozoruhodných fotografií. Kniha je po grafické stránce překrásná, psaná kultivovaným stylem, britsky decentní, ale upřímná, místy vtipná a s mnoha místy k zamyšlení. Ale čte se pomalu – protože si chcete užít každou stránku.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Město je v neustálém pohybu. Běhu, který se jen výjimečně zpomalí, ale nikdy se nezastaví. Mathilde a Thibault jsou dva z mnoha lidí, kterým uprostřed toho maratonu už delší dobu dochází dech a nyní už lapají po vzduchu. Proud lidí, událostí a života je ale žene dál, i když už nemůžou, a tak klopýtají a vědí, že pád je blízký a snad i nevyhnutelný. Potkají se? Vytáhne jeden druhého na hladinu, nebo se spolu potopí ke dnu? Delphine de Vigan vrhá pozorný pohled na dvě tváře z davu, dvě paralelní cesty jediným dnem. Oba příběhy jsou stejnou měrou tísnivé, depresivní a především reálné. Teď, později nebo jinde. Kniha jedním slovem klaustrofobní.
Hana
Alena Mornštajnová
Je horší pocit viny za něco, co jsme vědomě udělali, nebo za to, co se stalo jen shodou okolností, do které jsme se připletli? Pokud jsou důsledky tak strašlivé, jako v Haně, člověk by si přál raději nebýt. Jenže je, a stojí před odpovědí na otázku, jestli je další život trestem nebo novou šancí. Hanu jsem zvládla až na druhý pokus. Poprvé jsem skončila asi ve třetině, nedokázala jsem se začíst. Zdolala jsem ji až jako audioknihu a ač nesdílím všeobecné nadšení, nemohu popřít, že příběh je velmi silný, dobře vystavěný a hodný zamyšlení. Znepokojivě ilustruje teorii motýlích křídel Edwarda Lorenze. Cokoli uděláme nebo neuděláme, změní svět. A nic s tím nenaděláme.
Temné vody
Kodži Suzuki
Na Kruh nemám odvahu, ale povídkám o moři jsem nemohla odolat. A musím říct, že se mi líbily všechny, přestože jsou hodně rozdílné. Autor umí velmi dobře budovat atmosféru obav a nejistoty, postavy jsou přepečlivě vykreslené, napětí by se dalo krájet…, ale ve chvíli šokujícího rozuzlení se Suzuki skoro pokaždé zadře (nejvíc se zasekl v Osamělém ostrově). Pointy jsou přitom silné, ať už tušené či překvapivé, jen gradace vyprávění ztrácí v posledním kroku dech. Musím říct, že i když jsem u části povídek rozuzlení uhodla, po dočtení ve mně silně rezonovaly. Jako když se po delší době na lodi vrátíte na souš a pořád máte pocit, že cítíte houpání pod nohama a šumění v uších. Nejvíc se mnou zamával Podmořský les, pak Plavba snů a nakonec Neklidná voda.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Ošklivé životy lidí v močálu nevlídného města, které pomalu klesají ke kalnému dnu, od něhož se nejde odrazit; mimořádně nepříjemná kniha, od které se nejde odtrhnout. Mnohé části nekompromisně strhávají závěsy, kterými sami před sebou zakrýváme realitu, abychom se na ni nemuseli dívat. Protože je děsivá (ano, takové nemocnice u nás existují!), nepříjemná (kdo by chtěl skončit u pásu v drůbežárně?), vzbuzuje v nás bezmocný vztek (co může napáchat jeden slizký pisálek!) a mizérii (nejsme nakonec jen lístky, které unáší bahnitá stružka kdovíkam?). Z knihy dýchá chlad, zkažený vzduch a tíseň, tíseň z konkrétních věcí i z těch, které člověk nechce zformulovat ani v zákoutích mysli.
Tajemství sídla Craven Manor
Darcy Coates
Po Duchovi domu Ashburnů jsem už trochu věděla, co můžu čekat, nevěděla jsem však, že všechny knihy z této série jsou si podobné jako řadové domky. Linie je vždy tatáž – strašidelný dům + strašidlo + statisté. Je fakt, že nejen dětští čtenáři mají rádi stejné pohádky pořád dokola. :) Darcy Coates píše čtivě, a že prodává jeden příběh v různých podobách, nijak nezastírá. Ostatně i oblíbené tričko si někdy pořídíte v různých barvách.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Občas, většinou za slunečného dne, zatoužím po strašidelné knize. Často, většinou uprostřed noci, toho trpce lituju. :) Při čtení Ducha jsem se po nocích bála jen do poloviny. Starý, opuštěný dům, osamělá hrdinka, náznaky ošklivých tajemství, opravdu děsivé detaily, to všechno je vykreslené parádně. Když se pak objeví strašidlo v celé své strašidelnosti, strach a nejistotu vystřídá napětí – a pak se struna přetrhne a už jen čekáte, jak to přemožitelka duchů a superkocour hodlají vyřešit.
Aristokratka u královského dvora
Evžen Boček
Na zprávách o britské královské rodině a o tom, co kdo z nich nosí na sobě, dlouhodobě ujíždím, takže jsem si tento díl Aristokratky užila dvojnásob. Akorát na paní Tichou hoďte někdo síť.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Málokteré knižní postavě jsem tak moc přála, aby se už měla vážně skvěle. Cestu k ní jsem hledala pomalu a postupně, ale stálo za to ji poznat. Kolik je kolem nás takových Eleanor (a dámy, přiznejme si, takových Raymondů), o které jen zavadíme pohledem a máme jasno?
Madisonské mosty
Robert James Waller
„Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se.“ Příběh dávné lásky, zaprášené roky odloučení, ale nevybledlé. Citlivé a nepatetické vyprávění o dvou lidech, dvou zrnkách kosmického prachu, která se v jednom bodě a na jeden okamžik setkaly. Navenek se nezměnilo nic, ale uvnitř všechno.
Mrtvé město
Camilla Sten
Severský urbex. Jedinou nepříjemností je postpubertální partička, která vás provází. Naštěstí ale její řady postupně řídnou. ;) Námět se mi líbil moc a přiznávám, že jsem se nemohla se od záhady mrtvého města odtrhnout. Atmosféra opuštěných příbytků, kde je absence obyvatel stejně intenzivní i děsivá, jako u vraku potopené lodi, je popsána velmi sugestivně. Měla jsem řadu teorií, co se v Silvertjäru mohlo stát, ale žádná neseděla tak přesně jako autorčina.
Všude kolem černý les
Ruth Ware (p)
Všude kolem nuda, děs. Proč má tolik nových thrillerů skoro stejné obálky – zády stojící postavu uprostřed přírody? Černý les jsem si kvůli obálce přečetla spíš omylem, když jsem sháněla Mizející dívky. A tak si říkám, jestli ten únavně opakující se vizuál není vlasně skvělý marketingový trik, jak prodat mezi dobrými knihami i zoufalé slátaniny. Jako třeba Černý les.
