Vikomtka komentáře u knih

Výborná kniha, snad jen v určitých pasážích psaná až příliš poetickým jazykem (což je samozřejmě můj problém, nikoli autorův).
Malí lidé z malé ulice na pozadí velkých dějinných událostí: podle mého názoru nejlepší způsob, jak se tohoto tématu ujmout. A Zusakovi se to povedlo skvěle.
Ze stránek jeho románu vyvstává zvrhlá doba, kdy dobrým skutkem lze zabít. Paradoxy lidských životů: "nejhezčí časy nastaly, když začaly nálety a my lidem zatmívali rolety". Hluboký čtenářský zážitek, díky.

38 14.12.2014

V současné záplavě jiných knih s podobnou tematikou Na smrt výrazně vyčnívá. Žádné klišé nebo lopotné opakování tisíckrát napsaného. Ne, tohle je dokonale propracovaná studie toho, co s člověkem provede přítomnost zla. Jak plíživě a pro mnohé nepostřehnutelně zlo nastupuje. Jak válka zrelativizuje hodnoty, morálku, všechno.
Ano, kniha obsahuje spoustu násilí - ale ani jedná scéna nepůsobí prvoplánově, žádná není nadbytečná. Knihu jsem ve své knihovně zařadila k Sophiině volbě a Laskavým bohyním, protože společně s nimi patří v tomto žánru mezi to nejlepší, co kdy kdo napsal.

37 05.11.2020

Juročko, Laro, Toňo! Bože, co to s vámi všemi provedli!
Číst tuhle knihu je jako brodit se totálním zmarem, zoufalstvím a beznadějí. Nic prvoplánového, žádné černobílé odsudky. Pasternak umožňuje pochopit, co stálo u zrodu bolševické revoluce, co ji umožnilo... a do jakých hrůz se to zvrhlo. Historie vyprávěná prostřednictvím několika postav, jejichž životy historie rozmělnila na kaši.
Pasternak tímto románem spáchal literární sebevraždu (jsme v SSSR 50. let) - soudruzi mu zabránili převzít si Nobelovu cenu za literaturu, hrozili mu ztrátou občanství nebo vyhnanstvím na Sibiři. Můžeme se jen domýšlet, jaký pekelný tlak na něj museli vyvinout. V Rusku vyšla kniha až v 80. letech. Ale dost politiky, zpátky k literatuře: Doktor Živago zařadil Borise Leonidoviče Pasternaka mezi největší spisovatele všech dob.

31 19.12.2021

Trochu ta kniha drží pod krkem a dusí, ale tohle jsem ráda podstoupila. Posedlost hlavní hrdinky a její pohroužení do vlastního světa, kam z toho vnějšího neproniká téměř nic, mě místy téměř uhranuly. Krása.

29 01.01.2021

Jak málo stačilo, aby komunisti udělali člověku ze života peklo. Taková banalita, jedno slovo, jedna písnička, jeden život v háji. Strašný zmar, strašný smutek.
Ke knize samotné nemám jediné slovo výhrady. Je silná, na dřeň odžitá.
Ovšem pisatel anotace poněkud přestřelil - myslím, že mezi Minkovicemi a KL Auschwitz-Birkenau bychom pár rozdílů našli... A taky mám trochu problém se zmínkou těch, "kteří si užívali populární hudby a veselých filmů". Jasně, s časovým ukotvením prostřednictvím popkulturxních odkazů pracuje i sám autor, ale napsáno v anotaci to vyznívá buď jako kolektivní obžaloba, nebo špatný marketingový tah.

24 08.07.2021

Merle bravurně převedl do románové (nebo spíš novelové?) podoby Hossovy paměti, sepsané po válce ve vězení. To ukřivděné a bolestínské nepochopení, co mi mají vlastně za zlé, když já jsem konal jen svou povinnost... Ta neschopnost nazírat lidi z transportů jinak než coby "jednotky, které je třeba zlikvidovat podle požadavků Berlína". Fanatický úředníček, posedlý vykonáváním rozkazů, o nichž nepřemýšlí.
Děsivé, šílené... a v jistém spodním plánu i částečně pochopitelné. Ne omluvitelné, to proboha ne!!! Prostě mě tato kniha (a jiné, jí podobné, třeba Laskavé bohyně) přivádějí vždy k myšlence: kdyby byl nějaký šedivý ouřada dneska vybaven podobnou mocí a prostředky, opravdu nehrozí, že by se zachoval jako Rudolf Hoss?

23 30.09.2013

Oskar je fakt drahoušek. Cynický skřet, který za svou malost dokáže skrýt tolik nemorálnosti, že se to tady ani vypočítat nedá. On nic, on si jenom chtěl zahrát na buben. Nebo na Ježíše. Prostě si tak nějak celkově hrát, bez ohledu na důsledky. On že zavinil něčí smrt nebo neštěstí? Jak by mohl - vždyť je tříletý! Koho by napadlo, že je ten hošíček chladný manipulátor? Míra chladu a odtažitosti, se kterou hlavní hrdina reflektuje okolní dění, se mnohdy dotýká hranic absurdity. Občas jsem až pobaveně kroutila hlavou... než mi naskočila husina.
Výtečně jste to vymyslel a napsal, pane Grassi. Tenhleten pokřivený hajzlík je nejvýmluvnějším průvodcem po těch šílených časech. Oskarova indiference (nebo jak to nazvat) tomu všemu dodává další znepokojivou vrstvu. Úplně Oskara vidím: stojí opodál, se zaujatým výrazem hledí, co se děje, a v očích se mu odráží údiv: To jsou věci!
Uf.

20 26.10.2021

Nesmírně silné téma, nesmírně silný závěr: posledních pár stran mě dokázalo zbavit jakéhosi pocitu utahanosti, který ve mně při četbě stále sílil.
Ona utahanost nepramenila z nedostatku dějovosti, ale z autorčina stylu. Na můj (jistěže naprosto subjektivní) vkus užívá až příliš metafor, neobvyklých přirovnání, ojedinělých slovních spojení, mnohdy to působí spíše jako autorská exhibice nežli potřeba cosi sdělit. Forma zde zkrátka pohlcuje obsah, nebo ho přinejmenším rozmlžuje, a to mi vzhledem k tématu přišlo upřímně líto.

19 23.03.2019

Moje první myšlenka, když jsem se dozvěděla o této knize: Aha, tak pan Hanks taky píše...
A je dobře, že píše, krom jiného proto, že nemá zapotřebí se nikomu podbízet ani sám sobě už nemusí nic dokazovat, že ano. Nemusí se podřizovat nátlaku literárního agenta nebo nakladatele, který by jistě žádal, aby to trochu více odsejpalo, protože dnešní čtenář žádá zběsilé, strhující a dechberoucí tempo...
Nic z toho Tom Hanks nemusel dělat. A tak napsal řemeslně dobře zvládnutou knihu, ze které cítím autorskou pokoru. A tu v současné literatuře cítím málokdy, proto jsem si Hanksovu knihu užila.

Pokaždé když čtu takovouto knihu, říkám si, jak je možné, že o ní skoro nikdo neví, když je tak skvělá. Martyna Bunda je pro mě naprosté literární zjevení. Úsporný styl, který mezi řádky vkládá podstatnou část autorského sdělení. Prostota, která skrývá hloubku a opravdovost. Poctivé životy, tak obtížné, až k nežití. Naprosto autentické, pohlcující. Prostě skvělé. Možná nastal čas trochu se porozhlédnout po současné polské literární scéně.

18 08.07.2021

Na úvodních stranách mě ta marnost vetkaná do dialogů bavila. Tohle Soukupová opravdu umí. Po dvou stech stranách jsem se ale přichytila, že dělám to, co opravdu nedělávám - že přeskakuju odstavce, protože je to furt to samý, furt to samý, nikam se to neposouvá, klouže to po povrchu, ti dva se míjejí, už sedmnáct roků se míjejí a mě už taky začínají míjet... a přestávají zajímat.

Teď mě mnohem víc zajímá, kam se poděla autorka, která mě před nějakými deseti roky dostala novelou K moři.

17 01.01.2021

Jsou knihy, které člověka rozloží tak, že dočítá s rozklepanýma rukama. Není jich moc, ale Prozření mezi ně patří. Co udělá válka s obyčejným člověkem? To je téma, které považuji za zajímavější než popis bitev. A v Prozření se tento úhel pohledu otevírá hned trojnásobně, pokaždé naprosto rozdílně, protože všechny tři hrdinky jsou naprosto rozdílnými osobnostmi. Poválečný zmar a prozření prožívá každá jinak, ale všeobecný zmar je spojuje.
Je jedno, jestli nacistické ideologii člověk nedůvěřoval či věřil, nebo jestli mu byla víceméně lhostejná. Válka převálcovala každého. A to je pro mě nosné téma celé knihy.
Oceňuji, že autorka nehodnotí a nesoudí; nevkládá do textu skryté komentáře a vlastní názory. Soustředí se jen na vyprávění příběhu - a v tom je největší síla. Zkrátka a dobře, tahle kniha mě smetla.

17 10.05.2018

Rozčarování. Ne že by Katalpa zapomněla od výtečných Němců psát. Zvolila však téma, které bylo ztvárněno mnohokrát (často mnohem lépe). Kniha je prvoplánovaná, prošpikovaná klišé a manipulacemi. Nedivím se zdejším ohlasům, které vyzvedávají silný příběh. Každý příběh o holocaustu je silný. Ovšem Katalpa nepřichází s ničím novým, jen se veze na současné vlně koncentráčnické literatury - a ta je prostě chucpe.

16 24.05.2021

O kolik jinak najednou vyhlížejí zprávy z Afghánistánu, když člověk dočte tuto knihu? O kolik intenzivněji vnímá sousloví "postavení žen v islámských zemích"?
Personifikací, kronikou života dvou konkrétních žen dokázal autor vlít barvy do obrázku, který jsem si vesměs vytvářela na základě publicistiky. A bylo to děsivé čtení. Bezvýchodnost údělu Marjam i Lajly mě naplnila čirým zoufalstvím. A když jsem četla ony dvě strany přikázání Tálibánu, bylo mi fyzicky špatně. Děkuji, pane Hosseini, napsal jste nádhernou knihu, která mi v mnoha ohledech otevřela oči.

15 25.10.2014

Úchvatná kniha. Čtu ji právě potřetí a stále narážím na velmi silné scény, které si vůbec nevybavuji. V té chvíli nechápu, jak je to možné, že mi něco takového neuvízlo v paměti.... Je to nejspíše tím, že Littell text napěchoval jednou událostí za druhou, i významné líčí bez takřka emocí, děj plyne jako mohutná řeka, takže čtenářově pozornosti může při prvním, ale i druhém čtení leccos uniknout.
Aue je dokonalým zosobněním člověka, který jako by se u všech událostí ocitl jaksi náhodou, bez vlastního přičinění, na rozkaz. V jeho vnitřních úvahách spatřujeme lehkou váhavost nad správností vlastního konání i německého počínání vůbec, ale nakonec koná vždy to, co se od něj očekává, a ještě přidá z vlastní iniciativy něco navíc. Pilná včelka, neúčastný pozorovatel, kolečko v soukolí, bez něhož by to nešlo. Ten tón mi silně připomněl autobiografii Rudolfa Hosse Velitelem v Osvětimi: já nic, já jen plním rozkazy, nevím, co mi máte za zlé, taková byla doba.
Nepochybně jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla.

15 25.08.2013

Dokud se mi nedostala do ruky tahle kniha, vůbec jsem netušila, jak může být du-forma sugestivní. Otáčím stránky a najednou zjišťuju, že s Joem často souhlasím. Vlastně mám pocit, jako by promlouval ke mně. Stávám se Beck? Sleduje mě někdo? Chce se mi vetřít do života?
Skvěle napsané, ta forma dodává obsahu mnohem větší naléhavost. Určitě kniha, kterou lze označit za zážitek.

14 09.05.2015

Literatura tohoto žánrového zaměření mě (a zcela jistě téměř každého) uvede do stavu smutku, zlosti, bezmoci. Člověk nechápe, jak se něco takového vůbec mohlo stát; nad obhajobou vykonavatelů "já nic nevěděl, já jen plnil rozkazy" jenom kroutí hlavou; nad tím, co oběti musely/dokázaly přestát, jenom tiše žasne. Holocaust je pro mě svou zrůdností tak nepochopitelný a neuchopitelný, že vlastně necítím ani vztek či nenávist - převládá ve mně úžas nad tím, jak hrozivě se umí lidi chovat, když k tomu dostanou příležitost.
Omlouvám se za ten obšírný úvod. Potřebovala jsem ho však k tomu, abych dokázala vyjádřit, v čem jsou pro mě Jákobovy barvy jiné. Jákob je totiž hrdina, který ve mně vyvolává doposud nepoznané pocity - je mi ho samozřejmě líto tak, že bych ho chtěla obejmout a ochránit, ale zároveň k němu cítím obrovský obdiv za to, co dokázal. Autorka nádherným jazykem vypráví velký příběh (opravdu před jejím uměním smekám) a přináší sdělení, že ve vymknuté době je relativní. I ve chvílích nejryzejší hrůzy je člověk schopen cítit lásku; a hranice mezi hříchem a milosrdenstvím úplně mizí, aby se ty dvě zcela protichůdné veličiny mohly prolnout.
Stručně řečeno - Lindsay Hawdon napsala mistrovské dílo, které v mé knihovně zaujalo pozici mezi nejzásadnějšími knihami o historii holocaustu.

13 13.04.2017

Říct zrovna o téhle knize, že jsem ji zhltla na jeden zátah je možná vzhledem k jejímu ústřednímu tématu trochu nepřípadné, ale je to tak. Málokdy si při čtení vizualizuju děj a postavy, ale tady jsem viděla tu ušlápnutou chudinku naprosto jasně. A přestože mi jí bylo líto, neubránila jsem se smíchu, když jsem četla ty její zápisky - vytrženy z kontextu by byly čistý konformismus, ovšem zasazeny do kontextu představují skvostnou ukázku černého humoru.

12 19.10.2014

Od všeho trochu a od ničeho dost. Vyprávění plyne po povrchu dění a mně bylo občas upřímně líto, že se autor nezastavil, neřekl mi něco víc. Takhle nějak si představuju průměrný vztahový román, který nemá jinou ambici než vyplnit čas.

11 26.08.2020

Smutné čtení. Viewegha jsem považovala za autora, který ovládá spisovatelské řemeslo. Nikdy jsem tak docela nepochopila hysterii, kterou jeho tvorba provází - kupříkladu Báječná léta pod psa nebo Vybíjenou považuju za podařené knihy. Nad jinými Vieweghovými tvůrčími počiny jsem kroutila hlavou (z různých důvodů), ale vždy jsem ho považovala za člověka, který ovládá řemeslo. V Melouchu už z toho umu zbylo jen velmi málo. A ze všeho nejvíce mě iritoval autorův alibismus, se kterým se jaksi předem vyhrazoval proti případným výtkám - postava filmového producenta neměla podle mě v této knize jinou úlohu než být takovýmto nárazníkem. Ukňouranost ukřivděného alibisty. Tak by se mohl jmenovat jeho příští román.

11 25.10.2016