vlcka komentáře u knih

Nevěřila bych, že někdy budu hltat fyziku, matematiku a chemii. Ne, že bych byla schopná pochopit všechny výpočty, reakce a procesy, ale moc mě to bavilo. Napínavé čtení okořeněné vědou a odlehčené humorem. Skvělá kombinace!

12 29.06.2018

Z téhle knihy mi lezl mráz po zádech. Z obyčejných vzpomínek na školu, kamarády a dospívání pomalu vylézá děsivá budoucnost. Jenomže taky obyčejně. Nekoná se žádné odhalení, prozření ani drama. Od začátku je vlastně jasné o co jde a jak to dopadne, ale... To ale je v tom nejděsivější. Ale stejně tihle Dárci doufají. Stejně žijí, dýchají, tvoří, myslí a cítí a při tom tápou v prázdnotě. Společnost odsouvá nepříjemné věci na okraj. Občas to někdo neunese. Ale to je všechno. Zbytek je pohodlí, konzum, povrchnost, odvrácený pohled, ne-lidskost. A celé je to až moc opravdové. Sci-fi? Nezdálo se mi.

12 14.05.2018

Příběh starého podivína a samotáře, který si k sobě vezme nepřizpůsobivého jednookého psa. Pokud máte rádi zvláštní existence v lidské i psí podobě a k tomu originální literární styl, je to kniha právě pro vás. Celý příběh je psaný jako dlouhý monolog hlavního hrdiny k Jednomu Oku. Vše psovi popisuje, vysvětluje, oslovuje ho a vypráví jejich vlastní příběh ze svého pohledu. Vyprávění je plné něhy a zároveň tvrdé, místy jsou popisy až nechutné, jenže tak nějak (ať to zní jakkoli nesourodě) něžně.
Pokud se činnost opakuje, je popsána trojslovně: běžíš, běžíš, běžíš atp.Výkřiky, dramatické a významné okamžiky jsou psané kapitálkami. Přímé řeči je v knize naprosté minimum a jazyk je plný zdrobnělin a zvláštních tvarů slov. Nevím, jak mohla kniha znít v originále, náš překlad je ale po jazykové stránce krásný.
Originální styl i příběh zaručují neobvyklý čtenářský zážitek. Tragický i poetický, plný nejrůznějších (většinou tísnivých) a velmi autentických nálad.

11 04.04.2017

Román je přímo nabitý lidskostí v nejrůznějších podobách. Ukáže, že i v těch nejhorších možných podmínkách se najde místo pro něco dobrého. Nečekejte žádné úžasné prozření hlavní hrdinky, spíš jen okolnostmi vnucenou novou sílu. V průběhu převezmou podstatnou část příběhu další postavy. K vykreslení dějových zvratů i obrovských citových hnutí stačí mnohdy jen několik málo slov. Nechci srovnávat s ruskými klasiky. Ani hodnotit historickou a věcnou hodnověrnost (neb tomu stejně pořádně nerozumím), ale bez jakékoli pochyby tuhle knihu doporučím dál. Je krásně napsaná, plná hrůzy i lásky. Jakési naděje.

9 19.02.2018

„Na hlavě histrióna hipí hučka...“ přečtete si v popisu jedné z hlavních postav – Táty – hned na první stránce a jste lapeni. Román promlouvající jazykem poezie, vybroušené obraty, novotvary a neuvěřitelně funkční propojení něhy a brutality. Tak trochu drama, tak trochu fraška, která si ze všeho - od existenciálních krizí jednotlivých postav po politiku - utahuje. Lehké opravdové dialogy, u kterých se smějete a které končí vraždami, sebevraždami nebo alespoň pokusy o ně. Tolik naprosto nesympatických, zoufale neschopných postav, ožralů, rváčů, prostitutek, vrahů, šílenců... kterými ale nedokážete opovrhovat.
A kdybyste měli šanci poslechnout si autorské čtení, neváhejte. Byl to naprosto skvělý zážitek, který by knize mohl přidat další hvězdu. Nebo dvě... :)

9 23.10.2017

Kočičí host je jako poezie. Jednoduchý a krásný obraz, ze kterého Japonsko přímo sálá. Náladou mi připomínal třeba filmy studia Ghibli, dokázal vyvolat představu ikebany, haiku, čistoty, japonské zahrady. Je velmi jemný, přemýšlivý a nepřeplácaný. V jednoduchosti nabízí krásné obrazy. Čibi, něžná a svobodná kočka se svým životem plným tajemství, přináší malé zázraky do všedních dnů.

9 09.11.2016

Skvělé příběhy. Nabité energií a přes ty neradostné osudy i obdivuhodnou silou všech tří protagonistek. Střídání příběhů po kapitolách udržuje napětí, jejich propojení je velice jemné a nápadité. A nakonec z knihy o hrůzách a starostech září optimismus. Rozhodně doporučuji!

8 30.07.2018

„Všichni buď umřeli, nebo začali žít. A já zůstala sama.“
Veronika, dcera hrušně, uzavírá jednu z krátkých kapitolek svého příběhu těmito slovy. A Jana Šrámková naznačuje, črtá, jemně se dotýká určitých míst jejího života, aby je vytáhla na světlo, představila z těch citlivých a zvláštních stránek a nechala zase volně splynout s proudem skutečnosti.
Veronika - Hanele, která si najde místo své nefunkční rodiny jinou, pohádkovou, krásnou, aby o ni opět přišla. Veronika osamělá, žijící svým pomalým tempem, vnímající atmosféru a neobyčejné detaily dnů.
Hruškadóttir byl pro mě čtenářský bonbonek, něco závažného a přitom lehce plujícího kolem, malá knížečka přečtená najednou a zážitek, který přetrval.

8 22.04.2016

Legendy, starodávné příběhy a děj, který je jim zrcadlem. Mě nejvíce upoutala magická první část s hloubením studny a divadlem mravoučných legend. Měla atmosféru, ve které bylo horko a vůně, sucho a noci plné hvězd téměř hmatatelné. Tak trochu zločin a trest, smyčka, v níž se konec vrací k začátku... zajímavé čtení.

7 09.09.2019

Cesta, pouť za ničím po Zemi, ze které nezbylo nic jiného, než prach a popel. Spíš dojemná, než depresivní, v některých scénách děsivá, místy autenticky úmorná. Nečekala jsem, že by příběh putující dvojice nějak skončil, věřila jsem spíš v otevřený konec, kdy ten kousek společné cesty bez začátku zůstane i bez závěru. Jenomže ono to nějak dopadlo. Dobře? Špatně? Vlastně dobře i špatně.

Spoilery. Kdyby putování zakončil svou smrtí chlapec, vypadal by tak trochu jako malý spasitel, který na sebe vzal tíhu světa a umřel za všechny, kdo zbyli. Když zemřel otec, stal se z chlapce prostě jenom citlivý chlapec, jemuž se navzdory vší nepravděpodobnosti splnil sen o „hodných“ lidech, i když za cenu ztráty otce-průvodce. Symbolika by se dala hledat pořád dál a dál, ale mnohem lepší je, prostě si příběh přečíst a nechat ho působit.

„Co si máš co brát všechno trápení na sebe...
Chlapec něco řekl, ale nebylo mu rozumět. Cože? Zeptal se.
Zdvihl hlavu, měl vlhký, špinavý obličej. Ale já musím, řekl. Právě, že já musím.“

7 03.11.2017

Skvělé čtení, silný zážitek, živé postavy. Ale běda, pokud se odvážíte někoho si oblíbit, já to udělala, oblíbila jsem si celkem tři postavy, Judea, Willema a Harolda a bolelo to. U čtení nelze volně dýchat, občas jsem měla chuť tu knihu někam zahodit, ale zvědavost a naivní touha po nějakém alespoň trochu dobrém konci mě u čtení udržela.
Vypadá to jako pokus napsat příběh, ve kterém už všechno prošlo daleko za hranici opravitelna a ať se stane cokoli dobrého, předchozí zkušenost nelze žádným způsobem vytěsnit. Neexistuje žádná guma na vzpomínky, žádný hrobeček, do kterého by bylo možné jednou provždy uložit minulost. A ona neustále leze ven a jako drápatá příšera seká nejen po svém vlastníkovi, ale také po lidech, kteří se odváží přiblížit.
Těžko popsat, ale rozhodně doporučuji přečíst!

7 02.10.2017

Skvělé čtení! Nenudila jsem se ani chvíli, Silo dokázalo vypnout vnější svět a doslova pohltit všemi svými patry, klaustrofobií, náladou i touhou dozvědět se "proč" a "jak". Je pravda, že v jisté fázi mi začalo vadit, co všechno nezničitelná super hrdinka Juliette dokáže přežít a občas jsem marně hledala logiku. Atmosféru, spád ani napětí to však zničit nedokázalo. Mnoho logických nedostatků vyřeší druhý díl, takže ani tady příběh nezůstal nic (nebo alespoň skoro nic) dlužen. A třetí právě, velmi zvědavá, začínám...

7 03.09.2017

Druhá próza Anny Bolavé dle mého ani o trochu nezaostává za předchozím románem Do tmy. Ač nejsem na rodinná dramata, Ke dnu jsem téměř nedokázala odložit. Užila jsem si krásný jazyk, živé dialogy, intenzivní pocity i zvláštní mrazení, které kniha zanechává.
Čtení je jako koncentrovaná melancholie a zůstává smutek, který se nechce pustit ani dávno potom, co jsem knihu dočetla. Ač je v příběhu mnoho tajemných chvil, poetiky, neurčitosti a snad i různých druhů šílenství, postavy jsou neuvěřitelně opravdové. Žijí a dýchají a není možné s nimi jejich bolesti, strasti (i tu trochu radosti, která se vzácně objeví) neprožívat naplno.
Intenzivní a silný zážitek, který dokáže uvrhnout čtenáře do depresivních pocitů a husté mlhy klidně na celý víkend.

7 04.07.2017

Nepřečetla jsem si anotaci ani žádné recenze a začínala číst s očekáváním něčeho úplně jiného.
Strohý přímý styl se mi četl velmi dobře. Chtělo to chvíli na uvyknutí, ale pro mě pak byl skvělý. Ano, některé části se mi zdály být tak nějak nadbytečné nebo oproti jiným příliš rozsáhlé. Jistě, že by šlo toto téma uchopit i jinak, jenomže bylo popsáno právě takto a já myslím, že velmi dobře. Autor předestřel aktuální téma velmi silným způsobem, ponechal mu trochu abstrakce a nedořečených míst i osudů. Nepustil se do politiky ani se nestavěl na ničí stranu. Popsal nepředstavitelné utrpení a to tak sugestivně, že ho čtenář mohl s postavami prožívat téměř fyzicky, mně byla zima, udělalo se mi špatně (popsaná otrava oxidem uhelnatým), z klaustrofobie jsem nemohla dýchat a četla s opravdu staženým žaludkem a zaťatými zuby. V téhle knize nešlo o problém nahlížený z hlediska území, náboženství, válečných konfliktů ani historie. Tohle byl osobní tragický příběh dvou bratrů. A není to celé nakonec zevnitř jen obrovská mozaika příběhů jednotlivých lidí? Osudů, o jakých se nám tu naštěstí ani nezdá?

7 27.06.2017

Kniha, která na první pohled vypadá jako sci-fi a opravdu se odehrává na cizí planetě, na lidské základně a mezi mimozemšťany. Jenomže víc než o čem jiném je knihou o komunikaci, vztahu udržovaném na dálku, o věcech nesdělitelných a o víře. V náznacích vylíčená apokalypsa na Zemi působí vzhledem k tomu, jak málo o ní víme, úplně mrazivě. Skvělý byl kontrast mezi snadnou komunikací Petera s oázany a naprostou neschopností a nemožností alespoň něco málo předat vlastní ženě, být alespoň prostřednictvím slov s ní. A také se mi moc líbilo, že na první pohled plaší, naivní, i když velmi inteligentní a nepříliš aktivní Oázané mají ke svému způsobu života i jednání pádný důvod.
Kromě knihy samotné doporučuji přečíst si i rozhovor s jejím autorem v únorovém čísle časopisu Host. Michel Faber v něm neprozradí rozuzlení zápletky, klidně můžete číst předem, ale okolnosti vzniku románu i autorův postoj k životu přidají knize další důležitý rozměr.

7 04.03.2017

Ticho, jezero, zima, vodka a knihy... plynoucí dny, jeden jako druhý a přesto každý jiný. Dostatek času na pozorování všeho a čehokoli. Čtení autenticky zdlouhavé, zdánlivě o ničem, plné filozofování a úvah a přes to něčím kouzelné. Poutavé. Neobyčejné.

6 09.09.2019

V množství postav, dějových linek a snad i prolínání různých žánrů se mi neorientovalo příliš snadno a knihu jsem spíš než jako román s jasnou příběhovou linkou vnímala obrazově. Postavy se mi zdály být ploché, více než co jiného působily jen jako nosiče názorů a pohledů na tento alternativní svět, takové ukázky možností bez hloubky. Ale protože mám ráda knihy, které nejsou úplně přímé a jasné, bavilo mě to. Hodně prostoru bylo ponecháno etice, morálce, kultuře, filosofii a osudu. Fascinující pro mě rozhodně byla Kobylka. Čtete knihu o alternativní realitě, ve které čtou postavy knihu o alternativní realitě.. co by se vlastně se světem stalo, kdyby Němci a Japonci válku prohráli? Kdo ví...

6 28.07.2017

Urbo Kune ve své architektonické podobě je úžasné. Membránové město v lomu, kniha doplněná množstvím obrázků s návrhy a plány působí opravdu lákavě. Prostředí je autentické, blízká budoucnost ve známých kulisách. Líbily se mi i názvy a jména. Ať už jména postav, nebo lehce zkomolená, ale rozeznatelná jména známých osobností. Vše působí velmi opravdově a uvěřitelně.
Samotný příběh mě ale zklamal, od skvělého nápadu propojení architektury a literatury jsem očekávala víc. Navíc hlavní postava knihovník a téma knihovnictví mě lákalo. Jenomže příběh buď potřeboval více místa, nebo jednodušší řešení.
Pozor, spoilery!
Membránové město, které proniká do paralelního vesmíru je skvělé. Po knihovníkovi, bývalém antikváři, přijatém nakonec vlastně z důvodu mezivesmírného románku, někdo jde. Sám se snaží vypátrat, o co vlastně v Urbu kráčí a kde je tajemný zakladatel pan Kůn, kterého nikdo dlouhou dobu neviděl. Jenomže k naznačenému charakteru postavy se jednání Mikuláše Jelena vůbec nehodí. Střídavě pije, trucuje, dělá naschvály, nesmysly, působí jako by byl v pubertě. Ostatní mlží, vymlouvají se. A řešení, na které čtenář čeká, odhadne částečně sám už v polovině knihy a pak je ještě ve formě sdělení naservírováno na posledních zhruba dvaceti stranách, takový závěrečný vysvětlovací rozhovor se mi moc dobrý nezdál. A Přitom kde která tajemství a podivné jednání postav autor vysvětluje tak nějak uměle. Jakoby byl příběh násilně vsazen do nějaké předem připravené kostry a postupně doplňován.
Nevím, jestli je to mnou, ale děj působil zmateně, nelogicky. Například: Mikuláš Jelen na útěku před vrahouny, se svou cizovesmírnou láskou, hlídán bezpečnostním náramkem musí za každou cenu ve skleníku, místo aby se schoval, urvat kus marihuany a prozradit se. Ve vypjatých chvílích začínají hrdinové buď vysvětlovat, popisovat okolí nebo filozofovat. Utíkáme! Tak proč si pořádně neprohlédnout slot, ve kterém jsme ještě nebyli? Stála za tím snaha nevytvořit popisný román a udržet děj v běhu? Pak to ale nefunguje. Protože budované napětí a tajemno je tím bouráno a popisu města se stejně příliš prostoru nedostává.
Nevím, buď jsem to celé nějak nepochopila a do postav se nedokázala vžít, nebo je opravdu skvělé téma a prostředí vyplácáno na nepřesvědčivý příběh.

6 11.01.2017

Velmi diskutovaná, propagovaná a často recenzovaná kniha.
Mně přinesla rozporuplné pocity a ne úplně vyhraněný názor.
Hlavní hrdina, Nami, putuje za poznáním své minulosti i za nejasnou budoucností. A to je vlastně všechno. Zhruba do poloviny knihy jsem stále očekávala nějakou větší zápletku, něco dramatického, důležitého. Jenomže nic takového nepřišlo. Namiho život se skládá z povětšinou nepěkných zážitků a skutečností, které ale nijak výrazněji neprožívá. Nami se nad ničím hluboce nezamýšlí, děje jsou konstatovány a kromě bolesti, zimy a hladu z hlavní postavy žádný konkrétní pocit nedostaneme. Vnitřně nic neřeší ani neprožívá, učiní nějaké rozhodnutí, které neodůvodňuje a pak už se nechá vézt.
Celá Namiho pouť nic nového nepřináší, je to prostě cesta, která se obloukem vrací na svůj počátek.
To zajímavé na knize je, alespoň pro mě, prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Rybářská vesnice na okraji vysychajícího jezera. Společnost zničená jakýmsi režimem, příroda následky lidské činnosti i suchem. Svět fikční, ve kterém ale existují reálné národnosti. Anonymní země připomínající nějakou postsovětskou republiku, plná znečištění, zla, surovosti, v níž se potkává režim, zbytky bývalého přírodního náboženství a islám.
Nevím, jestli je ta kniha dobrá nebo ne. Je zvláštní, originální co do prostředí, příběhem nijak neuchvátí. Ale jsem ráda, že jsem ji dočetla.

6 16.12.2016

Opravdu záleží na každém slově a tuhle knížku jsem četla po jednotlivých příbězích, pomalu, jako se čtou básně. Krásná knížka, obsahově i provedením. Drsná a smutná..

6 16.06.2013