vlkcz komentáře u knih
Rozředěné do příliš mnoha slov, ale možná, že to je arabský styl.
Pokud by byl román, nebo alespoň jeho převážná část, psán v ich formě, asi by byl přijatelnější. Takhle to působilo příliš neosobně a odtažitě na to, aby si člověk k hlavnímu hrdinovi vybudoval nějaký vztah.
Někteří čtenáři možná budou oceňovat, jak se autor vypořádal s islámem. I když není v knize nikde uveden, je podobnost jména boha Yölaha, oblékání, pouštní prostředí atd. výmluvná. Ale ono to zobrazuje v podstatě každou totalitu. I tu naši s diktátem reklamy a konzumu.
Četlo se to docela dobře, až na nepřehledné dialogy (v jednom odstavci bez uvozovek člověk za chvíli neví, kdo mluví) a několik míst, kdy autor exhibuje své znalosti francouzské literatury.
Ale celkově nic převratného, bez čeho by člověk nemohl žít.
Naprosto konvenčně napsaná romantika. Dokonale předvídatelné, tudíž nepřekvapivé, černobílé charaktery, těžkopádné, opakující se dialogy.
I Červená knihovna se dá napsat zajímavě, tohle dílko to ale není. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla až 6 let po autorčině smrti, lze předpokládat, že sama ji nepovažovala za příliš podařenou.
Ve srovnání se Ztracenými iluzemi mnohem akčnější, snad kromě třetí části bez "hluchých míst" v podobě rozvláčných popisů, závěr je však trochu uspěchaný, zbytek Vautrinova příběhu je zřejmě jinde.
Ještě o chloupek lepší než jednička Historie. Více intrik a nové postavy.
Ale stejně jako předchozí díl i tento trpí fyzikálními nesmysly, které bijí do očí možná ještě víc.
Jednoznačně zatím nejlepší část série. V podstatě zmizelo vzývání Ruska a myšlenky se týkají obecného lidství.
Velmi hluboká kniha.
Obsahově se to do značné míry překrývá s Talebovou Černou labutí. Ve srovnání s ním nejde tolik do hloubky (ostatně půlhodinový rozhlasový rozhovor na to ani prostor neposkytl), ale díky tomu se nedostane na sebeoslavné pasáže. Díky tomu, že jde o rozhovor, při kterém zpovídaní (Orrell, Sedláček) neodpovídají jen na otázky moderátora, ale vzájemně se svými myšlenkami inspirují, jde o velice svižné čtení.
Perfektní.
Je velmi pěkně znát, že Brian byl s tátovým světem velice dobře obeznámen. Celá série, stejně jako následující Historie a dopsání posledních dvou dílů původní série, se může směle měřit s originálem.
Oproti původní Duně se jen, zřejmě s ohledem na čtenáře, trochu změnil vypravěčský styl. Brian s Kevinem vyprávějí současnějším tempem, podstatně střihovějším, skoro filmovým stylem.
Jeden z nejkouzelnějších začátků knihy, které jsem četl: "Princezna Irulán píše: Každý seriózní student si musí uvědomit, že historie nemá začátek. Bez ohledu na to, kde příběh začíná, vždycky existují dřívější hrdinové a dřívější tragédie."
Jen škoda občasných do očí bijících nesmyslů (několik desítek minut trvající cesta ze Země k Jupiteru, maximálně hodina za oběžnou dráhu Pluta, apod.).
Velké zklamání!
Přečkat 350 stránek užvaněné expozice, kvůli necelým 150 stranám nijak zvláštního (a stejně mnohomluvného) příběhu, to může fungovat jedině díky Cimrmanově frustrační kompzici a pravidelně střídaným fázím očekávání a zklamání. Chabon ji zvládl, ale to je tak jediný klad téhle zbytečné knihy.
Vlastně ještě třináctistránková, jednou větou napsaná, ale taky zbytečná kapitola "Pták s bohatými zkušenostmi".
Ač chlap, očekávající červenou knihovnu, musím přiznat, že kniha mě víc než příjemně překvapila. I když příběh je zajímavý, daleko zajímavější je popis rozhodování, zda volit pohodlný život, který odpovídá obecným představám, ovšem bez pocitu naplnění, nebo být sám sebou, se všemi riziky, které to nese.
Z formálního pohledu je velice zajímavý postup, kdy dvě dějové roviny, které se potkávají až v závěru knihy, jsou vyprávěny odlišným způsobem. Současnost je podávána v ich formě, předchozí události jsou zprostředkovány jakoby nezúčastněným pozorovatelem.
Rozhodně zajímavá kniha, která navzdory poměrně skromnému rozsahu zůstane člověku pod kůží.
Nevyhnu se srovnání s Bridou, podle mého tyhle dvě knihy spolu souvisí (i autorovým odkazem v Bridě). Popis cesty síly (mužské) je víc orientován na vnější události a jejich propojení a dopad do vnitřního světa, u Bridy a její ženské cesty je to spíš obráceně. Zajímavá i tím, že poskytuje i praktická cvičení.
Pro mě nejlepší Colleen, i když nejsem nijak velký znalec jejího díla. Rozhodně svižnější než Ptáci v trní, parádně ujeté a vcelku vtipné vyprávění o obyvatelích jednoho domu v pochybné čtvrti, kam se nastěhuje mladá zdravotní sestra.
Ke knize jsem se dostal prostřednictvím filmů (Hook, Hledání Země Nezemě) až v dospělosti, takže nevím, jak bych ji přijal v dětství. Myslím, že by mě asi moc nenadchla. Dneska už je to trochu jiné. Teď už nevidím jako hlavního hrdinu víceméně protivného Petra, ale Wendy. Příběh krásně ukazuje, jak moc mužský svět (a přes veškerý vývoj od doby vzniku, je ten náš svět pořád primárně mužský) potřebuje zjemňující (a chápavý) ženský vliv.
Těžko říct, jestli ta hrabalovská stylizace je úmyslně konstruovaná nebo je to autorova přirozenost. Já osobně bych tipoval to druhé. A pro mě lepší než Hrabal, i když ne všemi povídkami jsem byl nadšen.
Plešatá zpěvačka je dokonalá, Židle možná v divadelní podobě, knižně trochu zdlouhavé a nudné, pravda, s překvapivým koncem.
"Když jsem otevřela oči, jako bych to neudělala, protože byla taková tma. Kde je bratr Guido?
Je mrtvý?!
Zatřásla jsem s mnichem a klepala s ním tak dlouho, až se mu hlava na krku rozkmitala. Ale černé kartáčky jeho řas se konečně zachvěly a jeho modré oči se otevřely."
Jedna z mnoha "perel" této nápodoby Da Vinciho kódu (v ději se také mihne). Děj příběhu, ve kterém se prostitutka a mnich snaží odhalit spiknutí, které je zašifrováno v Botticelliho obraze La Primavera, je docela napínavý a poutavý, zejména pokud znáte města, která dvojice při svém putování po renesančních městských státech Itálie navštíví. Bohužel je v knize i spousta nelogičností (pro mě zejména ta ústřední, proč by vůbec malíř zašifrovával do obrazu zprávu o spiknutí), jako ta v úvodu komentáře a anachronismů (mniši mluví o květinách moderní botanickou nomenklaturou, zmiňují růži, která se ale v Evropě objevila až o sto let později apod.).
Z mého pohledu raději nebrat.
Velice dobrá kniha, která má jen jeden nedostatek. Je z období, které bylo v Anglii velmi turbulentní a, alespoň pro mě, poněkud nepřehledné. Spousta postav, velmi propletené rodinné vztahy jednotlivých hrdinů, to všechno místy vyvolává v mysli čtenáře zmatek.
Kniha je vyprávěna optikou málo známé matky pozdějšího krále Jindřicha VIII. Sledujeme její dětství a dospívání v období válek mezi Yorky a Lancastery, i její krušné soužití se zakladatelem tudorovské dynastie Jindřichem VII. Tudorem. Hlavním motivem knihy jsou střety Alžbětiny dobroty s krutostí tehdejšího světa. Zajímavou postavou, i když spíše vedlejší, je král Richard III., který je ale vykreslován výrazně jinak, než v dramatu tudorovského apologety Shakespeara.
Dojemná kniha, která ale i poučí.
Jen jsem nakoukl, mám pocit, že se jedná o totéž dílo, které bylo později vydáno jako Nemáme na vybranou. Zda v plném rozsahu nebo přepracované, to nevím.
Moje seznámení s Arnoštem Lustigem bohužel nedopadlo úplně dobře. Množství postav ve mně občas vyvolávalo zmatek v tom, kdo je kdo, zvlášť, když kromě jmen je ještě pro některé postavy občas použitá přezdívka.
Téma bylo zajímavé, ale některé postavy a dějové linky mi přišly nadbytečné, revize a zkrácení o nějakých 50 stran by z toho pro mě udělalo stravitelnější záležitost.