vlkcz komentáře u knih
Kdybych to vzal čistě matematicky, tak 4,5*. Dvě průměrné (Občina, Vlasy), v Bělorusce něco málo chybí, ale jinak samé pecky.
Těch holek je ve skutečnosti mrtvých jen 2,5 (+ stará baronka), ale to vůbec nevadí. Ono taky čistě hororové jsou jen 2 povídky, zbytek střídá žánry od mysteriózna až po vtipné hříčky.
Jinak Urban ukázal, že ani žánr povídky mu není cizí, že i na omezeném prostoru umí uplatnit to, co zdobí jeho romány. Především skvělé vykreslení atmosféry, práci s mysteriózními tématy, svojí mírně cynickou až úchylnou poetiku. Pro ty, kteří Urbana jako já milují, jde o příjemné setkání s oblíbeným autorem, pro ty, kteří se s ním dosud nepochopitelně míjeli, vhodná četba na seznámení.
Šestý díl, takže by se hodilo asi šest hvězdiček. Ale to Databáze neumožňuje, takže se musím spokojit s pěti.
Jestliže jsem měl u některých pasáží v předchozích dílech pocit, že se to autorce začíná trochu rozpadat, Vrstva ticha všechny obavy smazala. Kromě částí, kdy Lucas znovu objevuje své zapomenuté vzpomínky, takže se děj vrací, jde příběh přímočaře kupředu, nezdržuje se žádnými odbočkami. A smysl dostávají i některé náznaky z předchozích částí.
Prostě lahůdka a člověk se těší na další nálož v pokračováních.
Je až děsivé, jakou vizi viděl PKD před 40 lety. On sice děj Božské invaze umístil 200 do budoucnosti, ale nemohu se zbavit dojmu, že s určitou dávkou umělecké licence mluví o naší současnosti či jenom nepříliš vzdálené budoucnosti.
Na začátku jsem měl trochu obavy, zda nepůjde o podobné psycho jako Tři stigmata ..., ale kniha je přímočará (pravda, na poměry PKD) i ve srovnání s Valisem.
Vzhledem k tomu, že já tyhle hříčky s náboženstvími miluji, nemohu jinak než 5*.
Tak on je Fox, tedy Hank, vlastně David vtipný a sarkastický i v civilu? Na tuhle knížku jsem se dlouho těšil a rozhodně mě nezklamala. Kromě těch charakteristik z úvodu je totiž i chytrá, postmoderní, a přestože je o zvířatech, také velice lidská.
Navíc výborný překlad.
4,5*, k absolutnu chybí jen málo.
Formálně těm básním mnohdy dost schází, ale je to syrová výpověď člověka, který si cení svobody tolik, že je kvůli tomu ve vězení. Odrazy stesků i reflexe dobových událostí. Svérázné vyznání víry. Někdy Havlíčkovské epigramy.
Doktor Dubský si po cestě
říkal v Prodané nevěstě.
Potkal ho Eugen Brikcius
zvědavý co čte za opus.
Filosof vyřkl tuto súru:
Pane kolego, tak je to,
pohleďte na tu partituru:
konfident napsal libreto,
hudbu pak syfilitik.
Národní naší opery
pozoruhodný vznik!
Na to, jak poezii nečtu, tohle mě opravdu zaujalo.
Ke čtení téhle knihy se člověk musí ztišit a zklidnit. Jinak se ztratí a zřejmě po pár stranách knihu odloží. Podobně jako K majáku nahlížíme události jednoho dne očima řady postav, přičemž autorka prakticky bez přechodu mění postavy jejichž pohledy a myšlenky se dostávají do ohniska vyprávění.
Velice zajímavé čtení, ale K majáku mi přece jen přišlo kompaktnější a propracovanější.
Klasický Vonnegut. Nic pro něj není svaté a přesto je všechno nabito úžasnou lidskostí, humorem a sarkasmem. A ke všemu roztomilé ilustrace.
Geniální.
Prostě Marie III. I když uznávám, že nic moc objevného se neobjevuje, pořád mě to dostává.
A představa Josefa pobíhajícího po parku v Himmlerově uniformě je prostě super psycho.
Teď už vím, kde bral František Novotný inspiraci pro svou Valhalu, (tedy Konečný den). Ale jinak je to obsahově jiné. Žádná magie. A opět skvělý Dick, i když jde o jeden z jeho časných románů. Originální využití I-ťing, klasické téma skutečnosti prožívané reality.
"Pravda je strašná jako smrt. Ale je těžší ji najít."
Nejsem běžec a zřejmě proto tato kniha u mě nedosahuje na 5*. Přesto Murakami dokázal i z tak neliterárního "zadání" vykouzlit velice kvalitní čtení. Trochu pohled do soukromí, trochu přiblížení běžecké "potřeby", hlavně ale úvahy, které mají dosah i přes tato témata.
Stejně jako Nekonečný příběh i Děvčátko Momo ukazuje bohatost fantazie, kterou měl Michael Ende.
Název i styl vyprávění člověka jakoby nasměrují k pohádkám, ale ten příběh je veskrze současný, i když je už přes padesát let starý. A přestože je hrdinkou malá holčička, je především o nás dospělých. Téměř hororový závěr se vůbec nevylučuje s pohádkovým finále, takže nezbývá než smeknout před autorovým mistrovstvím.
Jasných 5*
Zajímavé čtení pouze z toho pohledu, pokud se člověk chce přesvědčit, jak moc se naše myšlení liší od myšlení lidí středověku. Mocných lidí. Je možné, že dnešní mocní se zase tak moc neliší, možná jenom v tom, že se necítí vyvolení Bohem, ale vlastní "výtečností".
Stylově, pokud se ovšem o něčem takovém dá mluvit, jde víceméně o strohý archivní výčet některých událostí raného Karlova života. Nejčastěji válečná tažení s nějakou bitvou nebo obléháním, když se nezdařilo, tak alespoň s několikatýdenním pleněním okolí. Občas zmínka o nějaké smlouvě, před Bohem uzavřenou na věčné časy, které ovšem trvaly jen tak dlouho, dokud se všem zúčastněným hodilo. K tomu několik věroučných úvah.
Překvapivé je, jak moc se tento největší Čech (?) vlastními slovy liší od představ, které jsme si o něm pod vlivem obrozenců udělali. Jestliže chtěl Karel dát svým následovníkům rady k moudrému vládnutí, já je tam nenašel. Pokud tedy se tou moudrostí nemyslí lstivost a proradnost ve vztahu k ostatním mocným. Jinak z podaného svědectví spíš vyplývá, že to moudré vládnutí spočívalo v tom, mít nějaké vize a jejich realizaci nechat na vhodně vybraných správcích.
Tak trochu zbytečná kniha. Už u předchozích knih jsem měl pocit, že autor je sice skvělý pozorovatel, ale jako spisovatel sotva průměrný. Takže vždycky to hodnocení bylo jako nějaký kompromis mezi myšlenkovým dosahem a formou. U Probuzení mám bohužel pocit, že těm, kdo s ním myšlenkově souzní vlastně nenabízí nic nového, naopak mohou mít u jeho hloupě zvolených metafor pocit, že téma zesměšňuje. A ty na druhé straně stejně nepřesvědčí. Ostatně osud hlavního hrdiny ukazuje, že si to nejspíš sám uvědomuje a knihu napsal hlavně pro vlastní pocit. A bylo mu jasné, že kdyby děj zasadil přímo do covidové doby, že by mu ji nikdo nevydal.
Kateřina Stradová je většině lidí známá asi jenom z propagandistického Císařova pekaře. V této knize nám ji autorka představuje jako inteligentní ženu, která se zabývá pochopitelnými obavami o své nejisté postavení, problémy se svým prvním synem a přes určitou manipulaci, která jí má zajistit císařovu stálou přízeň, i jako ženu, kterou k panovníkovi vázal pevný cit. A i Rudolf II. vychází z knihy jako člověk, který i přes svou chorobu dokázal českému království zajistit klid i v době, která byla plná animozit a nepřátelství.
Vlastně ani nevím, proč mi tahle knížka úplně nesedla. Přitom má spoustu ingrediencí, které mám rád. Samotný tajemný Bhútán, buddhismus, cestopis, lidské vztahy v malé skupině, bohatě fotograficky dokumentované. Možná právě proto, protože všechno je to tak nějak povrchní?
Nebo jen nepřišla v ten pravý čas.
Asi tak 3,5*
(Drobný SPOILER)
Samozřejmě, že to není originální. Orwell, Huxley, Páral a mnozí další taky ukazovali, co se stane, když se dobrá myšlenka změní v -ismus. Jak na sebe nalepí psychopaty nebo lidi, kteří mají nějaké trauma, vymyje jim mozek a udělá z nich nemyslící roboty. V tom se možná Hůlová od většiny svých inspirátorů liší. Zatímco hrdinové podobných knih většinou nahlédají do absurdity světa, který je obklopuje, a snaží se na ni reagovat, byť by to bylo formou sebeoběti, Hůlová stvořila hrdinku, která už (nebo ještě) reflexe schopná není a ukazuje, jak daleko už náš svět v robotizaci lidí pokročil. Protože přes všechnu zvrácenost a podivnost světa, který autorka představuje, nedá až tolik práce představit si, že od něčeho podobného zase až tak daleko nejsme.
Brilantní.
Hrozně depresivní čtení. A to je ještě vydáno před Ukrajinou.
Boris Akunin o struktuře státu, kterou Rusové a Putin převzali od mongolské Zlaté hordy: "...historicky jde o dost efektivní strukturu...Je velmi odolná. Má však i vážné defekty. Protože dobře funguje jen během těžkých zkoušek, během válek díky své mimořádně vysoké mobilizační kapacitě. Ale v mírové době funguje velmi špatně."
Na základě vlastní zkušenosti z prvních 22 let života v SSSR a znalosti ruské mentality, s použitím spousty dalších zdrojů Mitrofanov jasně ukazuje, že Rusko je Asie a ne Evropa. Proto je pro nás tak obtížné ruskou realitu pochopit. Smutné je, že se o to nesnažili ani evropští politici a i ti současní jen velmi neochotně opouštějí svět svých představ a přesvědčení, že se s Ruskem dá nějak domluvit.
Přestože jde o autorův subjektivní pohled, nelze pochybovat o jeho zasvěcenosti do tématiky a proto je tato kniha velice důležitá pro každého, kdo je ochoten si jí přečíst.
Kruh příběhů z Ryhopského lesa se uzavřel, stejně jako život jejich autora. Avilion je opět oslavou fantazie a mýtů. Styl zhruba odpovídá předchozímu dílu, oproti začátku série ubylo psychedelických momentů, takže je mnohem přehlednější a strukturovanější. Což může někomu vyhovovat, někoho popouzet. Mě to nevadilo, takže stejně jako u většiny série s 5* neváhám.
Myšlenkově bohaté, ale asi by knize přispěla trochu větší porce redaktorské práce. Takhle mi v některých místech přišla poněkud chaotická a neuspořádaná.
Na druhou stranu takhle široce uvažujících lidí se nevydává moc, takže s ohledem na tématický rozsah a hloubku předkládaných úvah je moc dobře, že kniha svého nakladatele našla.
Ano, je to klasický severský humor a při čtení jsem si nemohl nevzpomenout na mnohem pozdějšího Dopplera. Ale přišlo mi, že na Zajícově roku je vidět, že jde o jeden z raných románů, takže spíš než román mi to, pro určitou mozaikovitost, přišlo jako sled povídek.
Není to špatné, ale sám Paasilinna napsal povedenější knihy.