vlkcz komentáře u knih

Ano, je to klasický severský humor a při čtení jsem si nemohl nevzpomenout na mnohem pozdějšího Dopplera. Ale přišlo mi, že na Zajícově roku je vidět, že jde o jeden z raných románů, takže spíš než román mi to, pro určitou mozaikovitost, přišlo jako sled povídek.
Není to špatné, ale sám Paasilinna napsal povedenější knihy.

11 17.03.2023

Ano, je to nechutné a brutální, ale ona ta doba taková asi byla. A vyobrazení Andersena, se všemi jeho fóbiemi a zvláštnostmi také odpovídá tomu, co se o něm ví. Napsáno je to dobře, jen těch různých deus ex machina je v textu zbytečně mnoho a také logických lapsů se pár najde (např. Andersen si pochvaluje neproniknutelnou tmu, díky které neví co je kolem něj, aby vzápětí zachytil Mollyin pohled...), ale ty poetické pasáže představující myšlení H.CH.A. a kořeny některých jeho pohádek to bohatě vynahradí.

11 02.03.2023

Tak 4,5. Obsahově 6*, ale ostatní věci kolem s bídou 3*.
Načteno už mám z dané tématiky leccos a něco málo i odžito, ale nevybavuji si druhou takhle obsahově obsáhlou a přitom perfektně strukturovanou knihu.
Seznam nedostatků je bohužel delší. Asi nejvíc mě vytáčely všudypřítomné odkazy na kapitoly, kde je téma rozpracováno podrobněji. Pokud vezmu knihu jako učebnici, tak bezvadné, ale těch odkazů je v textu opravdu strašná spousta. A rudě jsem viděl vždycky, když odkaz směřoval na kapitolu ve 2. či dokonce 3. dílu. Uplynulo skoro 5 let a slibované pokračování pořád nikde.
Subjektivní výhrada pak směřuje k rozvláčnějšímu úvodu, ale chápu, že pro lidi, kteří se s tématem teprve seznamují, je nutný, aby pochopili a vychutnali si druhou polovinu knihy.
Další nemilé překvapení je skutečnost, že ačkoliv je autorka filoložka, v textu je gramatických chyb mnohem víc, než by omlouvalo občasné přehlédnutí. Ale možná už autor po odevzdání rukopisu nemá vše pod kontrolou. Místy navíc trochu kulhá i stylistika a ani používání zvláštních novotvarů jako nabudovat, případně časté používání slova kondice místo českého tvaru podmínka/-y nepůsobí úplně dobře.
Asi poslední výhrada pak směřuje k absenci elektronického formátu knihy. Téměř 700 stran textu není v papírové formě úplně přátelských, nehledě k tomu, že brožovaná vazba má s takovouhle porcí co dělat a snaží se výtisk salátovat.
Přes všechny uvedené námitky jde ale o vynikající knihu.

11 29.12.2022

Tak 4,5*, tu půlku ubírám za místy přílišnou "užvaněnost".
Mockrát během četby jsem se zamyslel nad tím, jak by s podobným tématem naložil P.K. Dick, protože téma hledání vlastní identity mu bylo vlastní. Pro Heinleina je ale jenom vedlejším motivem, jeho hlavním tématem je téma osobní svobody, spojené ovšem se zodpovědností, úcta k vlastnímu bytí a z toho vyplývající požadavek "žít a nechat žít". V mnohém se mi zdál navazovat na Cizince v cizí zemi, tou zdůrazňovanou sexualitou musel prudérní Američany strašně popuzovat. A když si člověk vezme, jak osvíceně "předvídal" naši současnost, tedy ne v technologické, ale morální a sociologické rovině, klobouk dolů. Zbytnělá moc státu a jeho byrokratických institucí (relativně snadno ovlivnitelných penězi), Hnutí za rovnoprávnost bílého muže, genderové hrátky (i když si vystačí pouze s 8 "pohlavími").
Všechno ozdobené několika dějovými veletoči, parádní kniha. Ale jak píše kuruteku (jeho komentář bych s klidným srdcem podepsal od N po u), jako vstupenka k Heinleinovi by asi moc nefungovala.
Překladatelce odpouštím i poněkud kreativní překlad titulu, kdy jsem celou dobu přemýšlel, proč se kniha jmenuje zrovna Vůně strachu (Nebudu se bát ničeho zlého nejen odpovídá originálnímu názvu, ale je pochopitelné i z pohledu děje). Neustálé přemýšlení, zda zrovna překládat v mužském nebo ženském rodě (komplikace, která v angličtině není) muselo být strašně vyčerpávající.

11 12.11.2022

Kdyby to napsal někdo jiný než PKD (ale kdo by to tak asi mohl být?), tak s 5* neváhám. Ale možná, že už toho mám načteno moc, takže mi prostě přišlo, že už jsem skoro všechna témata někde četl. Předně se mi vnucovala myšlenka na to, že Dick rozpracoval svojí vlastní povídku "Svět, který si vysnila". Zároveň tam byly záblesky Mamlase z maloměsta a urputně se mi vybavoval Heinleinův Job (i když toho Heinlein vydal notně později).
Když pominu uvedené, ryze subjektivní výhrady, přeci jen je vidět, že jde o jeden z prvních Dickových románů a určitá nevypsanost je z textu cítit. Na druhou stranu, tahle přímočarost a nekomplikovanost (ve srovnání s pozdějším Dickem) může z Oka na nebi dělat ideální vstupní bránu k PKD. Protože přese všechno to Dick prostě je se vším všudy.
A velkou černou kaňku má tentokrát Argo za nezvykle vysoký počet gramatických chyb a překlepů.
Shrnuto: 4,5*

11 11.10.2022

Čteno souběžně s Molekulami emocí od Candace Pert, se kterou se výtečně doplňuje.
Přiznávám, že moje hodnocení nutně odráží skutečnost, že jsem se v této knize setkal s precizně formulovanými vlastními názory. Není to úplně jednoduché čtení, ale na druhou stranu nic, na co by člověk musel mít doktorát. Spíš to chce otevřenou mysl a ochotu opustit myšlení "buď anebo" a připustit, že i "jedno i druhé" může být správně.
Nejvíc mě nadchla autorova syntéza ajurvédy a tradiční čínské medicíny.
Pro ty, kteří nevnímají slovo alternativa jako vulgarismus jde, myslím, o povinnou četbu.

11 02.10.2022

Velice neotřelá kniha.
V jedné rovině vysvětluje laikům, jak funguje informační síť lidského těla. To je ta nejnáročnější, protože i když se autorka téma snaží hodně zjednodušit, velkému množství pojmů a vztahů mezi nimi se vyhnout nemůže. Přesto je to vlastně napínavé čtení, kterému by leckterá detektivka mohla závidět.
V druhé rovině popisuje události z autorčina života, které s jejími objevy na poli peptidového základu komunikace těla souvisely. Popisuje svoje bitvy s byrokracií a zvyky ve vědecké a lékařské komunitě. Mnohde smutné. A i když je kniha už 25 let stará, při pohledu na covidovou hysterii je zřejmé, že se toho až tolik asi nezměnilo.
Třetí rovina líčí, jak fyzické a psychické spolu souvisí, a i když se to autorčinu vědeckému založení zpočátku příčí, připouští, že role vědomí je rozhodující.
Na závěr pak přikládá tipy na zdraví jak psychické, tak fyzické.
Přestože obsahově jde o velice poutavou knihu, 5* s klidným svědomím dát nemohu. Jednak údaje jsou zřejmě poněkud zastaralé, což je s ohledem na rok vydání pochopitelné. Druhá výtka směřuje k absenci nějakého oponentního pohledu a velice subjektivní podání fakt. I když poctivě zmiňuje jména svých spolupracovníků, mnohde jsem se nemohl zbavit dojmu přílišného jájínkovství.
Kapitolou samou o sobě je pak překlad. I když jsem rád, že kniha v češtině vyšla, přeci jen těch výtek je spousta. Hlavně proto, že na mnoha místech z textu čouhají slovenské "false friends" (např. krajina namísto země) a gramatické hrubky.
Ale i tak mohu četbu vřele doporučit. V mém případě ještě bylo umocněno souběžnou četbou Goswamiho Kvantového doktora, který se v některých tématech s Pert překrývá a dovádí dál.

11 25.09.2022

Při rereadu na mě zapůsobily jiné věci než při prvním čtení. Asi jsem o něco znalejší problematiky, ale i tak se mě tentokrát nejvíc dotkly ty části, kdy biskup řeší problém s církví, které už nemůže věřit, když má důkazy zpochybňující její dogma.
Ale pořád trvám na tom, že jde o jednu z nejlepších Dickovek. I když je velice civilní a sci-fi to fakt není. Spíš duchovní román. A vzhledem ke stavu v jakém PKD román psal, si říkám, jestli není lepší a poctivější "bejt hráblej" než normální.

11 24.04.2022

Výborné, i když je pravda, že mírné zestručnění (cca 30 stran) by vůbec nevadilo.Dobře vybrané ilustrativní případy, doplněné psychologickými výzkumy a někdy vedoucí nejenom k psychologickým, ale i sociologickým závěrům.
Tím, že jsem četl souběžně se Schacterovými Sedmi hříchy paměti, mi neodbytně naskakovala otázka, jak moc (nebo spíš málo) jsou svědectví u soudu opravdu důvěryhodná. Zejména v anglosaském soudním systému. A v obecnější rovině, že pravděpodobně opravdu každý žije ve své "realitě", která se s realitou těch druhých může krýt překvapivě málo.

11 10.03.2022

Neskutečně zajímavé a vlastně i dojímavé. Střípky ze života v podstatě obyčejné ženy, jejíž osud jako kdyby patřil do knih jejího strýce, kterého si sice téměř nepamatuje, ale s jehož existencí je vlastně celoživotně konfrontována. Příběh zalidněný spoustou postav, které člověk zná z učebnic. Vše podáno velice volným tempem krásným jazykem.
Subjektivně mi trochu vadila určitá útržkovitost, některé postavy se objeví a zmizí, aby se znovu objevily po téměř stovce stran, děj není úplně plynulý, zaměřuje se pouze na určité období, aby následoval velký časový skok a další kritická doba.
Přesto slušné 4*, možná 4,5.

11 22.01.2022

Když to srovnám s Hartlovým Prvokem..., nemůžu se zbavit dojmu, že dneska už opravdu záleží spíš na reklamě. Šabach podává stejné téma mnohem vyzráleji, vtipněji a zároveň mrazivěji. Jenom jeho hrdiny nejsou žádní šampóni, ale spíš skoro hrabalovské postavy trochu na okraji.
4,5*

11 29.09.2021

Bože, jak je možné, že se tohle všechno už víc než 40 let ví a skoro všude se o tom mlčí? (Čest výjimkám jako Jarda Dušek.) Vždyť to je zločin!
Autor nás provádí vývojem dítěte. Porovnává to, jak je dítě přírodou naprogramováno a jak naše kultura jde v podstatě non-stop proti tomu. Podloženo výzkumy a studiemi mnoha osvícených odborníků. Takže žádná ezoterika. Většinu času používá odborný psychologický jazyk a analytický přístup, takže čtení není úplně jednoduché. V závěrečných kapitolách si ale dovolí být subjektivní, a pak už člověk hltá každé slovo.
Nevím, jestli se mi už někdy stalo, že po dočtení v podstatě odborné knihy, se mi draly slzy do očí, ale tady to tedy zafungovalo.

11 18.05.2021

Často mi vadí, když kniha míchá žánry, které k sobě moc nejdou. Tady je ale ta žánrová směska tak přesně vybalancovaná, že jsem se s radostí nechal unášet. Úvodní představení nesnesitelného lúzra Antona je podáno se správnou dávkou severského humoru, takže se dá snadno překonat. A v okamžiku, kdy se Anton dostane do pratchetovského Tivedenu s jeho postavičkami už jdete za autorem jako hypnotizovaní. Do toho Antonovy flashbacky do dětství a mládí, neočekávaně se objevující a zase mizející Jorma se svým questem, trošinku lehké romantiky, občas myšlenky, které člověka donutí zamyslet se i nad svým životem...
Pro mě lahůdka.

11 26.02.2021

Skoro 30 let uplynulo od napsání a nic se nezměnilo. Tedy alespoň na první pohled. Zatímco před těmi 30 lety muselo jít o zjevení, dneska, myslím, je spousta lidí, kteří berou myšlenky v knize jako téměř samozřejmé. I když ne tak podrobně zargumentované, ale intuitivně pociťované. A snaží se své životy podle nich korigovat.
Ale Matka Kultura se nedá. Dál bude Grety, Extinction Rebellion a další buď ignorovat nebo skandalizovat a strašit nás tu imigranty, tu viry, tu krizí. Je to na každém, jak se s tím vypořádá.
Četba není nijak strhující, příběh je v podstatě triviální, ale pokud si člověk poctivě zkusí hledání vlastních odpovědí na Ishmaelovy otázky, jde o solidní detektivku.
Svým způsobem geniální.

11 29.08.2020

Druhá kniha od Hartla a stejně jako Erotikon mě moc neoslovila. Autor psát zjevně umí, jenže přesto jsem s žádným z jeho hrdinů "nedýchal". Humorných situací poskrovnu, častěji se objevuje kumulování trapnosti.
Jestli ještě dám Hartlovi šanci, tak to bude zase po dlouhé pauze.

11 27.08.2020

Už měsíční zkušenost je dostatečně úděsná. Saša je obdivuhodná (a to píši přesto, že ideologicky jsme každý jinde). Kdo z nás by tohohle byl ochoten a schopen?
Povinná četba pro všechny stěžující si na to, jak se mají zle, protože můžou jen jednou ročně k moři.

11 26.05.2019

Největší nedostatek téhle knihy je skutečnost, že přes poměrně velké množství postav, si autor vystačil pouze s několika jmény. Chápu, že to zřejmě byl úmysl, který mu pomohl ilustrovat myšlenku, že se vše opakuje. Ale srozumitelnosti to nepřispívá.
Úplně mi navíc nesedl ani Marquézův styl, i když to je možná dáno tím, že nechápu jihoamerickou mentalitu. V tomto ohledu zlatý Robbins nebo Bulgakov.
Ale i přes uvedené výhrady jde o hodně nadprůměrnou knihu, která člověku zůstane pod kůží.

11 11.11.2017

Strach z blízkosti druhého člověka, touha po ní, zranění z dětství, hledání místa ve společnosti, která člověka svádí k tomu, aby rezignoval na své opravdové touhy a talenty...
Civilní a přitom velice naléhavý Urban. Ale já jsem v jeho hodnocení neobjektivní, protože se s jeho hrdiny velice často ztotožňuji a mám pocit, že píše o mně, takže se můžu alespoň při četbě jeho knih cítit hrdinou :-)

11 27.10.2017

S touhle knížkou to mám trochu zvláštní. Vždy, když jí čtu, tak v ní jsou pasáže, které si od minula pamatuji jinak. Zřejmě jde opravdu o knihu, která je stále živá :-)
Kdyby se Tom Robbins nenarodil už v roce 1932, tak bych přísahal na to, že je Bulgakovovou inkarnací.

11 19.07.2016

Stylem odpovídá době, kdy byla kniha napsána. Obsahem je bohužel až nesnesitelně současná. Za těch 300 let se toho moc nezměnilo.
Zaujalo mě, že ačkoliv byl Swift stejně jako C. S. Lewis duchovní, tak se bez Boha a náboženství, alespoň v téhle knize obešel.

10 30.11.2024