Vuokko komentáře u knih

Po skvělé Rekonstrukci jsem sáhla po další knize od autorky, aniž bych si zjišťovala obsah. Téma pro mne bylo velice těžké, a kdybych věděla, že se jím bude kniha zabývat, asi bych ji nečetla. Jeden z důvodů je také to, že jsem na jaře četla Les v domě od paní Mornštajnové a bylo to už moc. Je to také důvod, proč se neubráním srovnání těchto knih. Les v domě ve mě zanechal spíš prvoplánový Cože, to snad ne!? pocit, zatímco Houbařka šla až do morku kostí a svým koncem člověka vrhla do kruté reality, protože takový život prostě je. Hnusný a nespravedlivý. Člověk přál Sisi ať to zvládne, ať překová sebe samu, ale popravdě, kdo z nás by to zvládl? Člověk z textu cítí, jak člověka dané trauma ovládne a je opravdu těžké se s ním vypořádat.

Člověk má jméno London spojeného především s Bílým tesákem a tím školní znalosti končí. Očekávala jsem příběh psaný námořníkem o... vlastně čemkoli jiném, než Tulák po hvězdách je. Myšlenka na minulé životy, jejich rozmanitost a zpracování. Úchvatné. Ano, kniha je hodně krutá, ale právě ta krutost podtrhuje její poselství. Neskutečné, že něco takového bylo napsáno před více než sto lety.

Nejvíce mě zaujal trosečník na pustém a nehostinném ostrově. Ta houževnatost a odhodlání přežít.

Tuto knihu jsem poprvé četla na střední škole a od té doby se k ní pravidelně vracím. Vřele doporučuji.

35 21.03.2024

Z mého pohledu literárně nejslabší kniha autorky. Jedná se o velice těžké téma, které se autorka určitě snaží zpracovat poctivě, ale ve výsledku v člověku zbyde jen ten Cože, to snad ne!? pocit. A to mi přijde málo. Jako by posledními stranami autorka zahodila dobře stavěný příběh do nižší literatury.

Připojím se ke komentáři uživatele czewa, že narativ zlo plodí zlo, zde není na místě. To že se člověku něco zlého přihodí, z něj nedělá zlého člověka. Vyloženě mi také vadilo stereotypní postavení zlé a neschopné sociálky. To je, uznávám, pro mě osobní.

Jak už tu bylo v komentářích zmíněno, doufám, že paní Mornštajnová nespadne do spisovatelských rychlokvašek. Byla by to velká škoda.

Joseph Heller je genius. Hlava XXII je geniální. Neuvědomuju si, kdy naposledy jsem u nějaké knihy prožívala tolik emocí. U pasáže se Snowdenem jsem se rozbrečela v mhdčku. Nešlo to jinak. Strach, že Yossorian zemře mě nutil číst takřka bez přestání.

Ač jsou situace neuvěřitelně bizarní dokonale odráží skutečnost. Skutečnost, že válka je na píču a nejvíce trpí obyčejní lidé. Největší nepřítel je válečný systém sám, kterému člověk nemůže utéct, ač se snaží sebevíc.

"Já tomu nemohu uvěřit," volal Clevinger na Yossariana hlasem, který přeskakoval odporem a údivem. "Totální návrat k primitivním pověrám. Pletou si příčinu a následek. Je to stejně pošetilé jako klepat na dřevo nebo držet někomu palec. Ti lidé opravdu věří tomu, že kdyby se někdo v noci přikradl k té mapě a posunul linii fronty za Boloňu, tak by na ten nálet nemuseli. Umíš si to představit? My dva jsme tu asi poslední, kteří si zachovali zdravý rozum."
Uprostřed noci to Yossorian předem zaklepal na dřevo, podržel sám sobě palec, po špičkách se přikradl k mapě a posunul na ní linii fronty za Boloňu.

Rozhodně tuto knihu doporučuji a jednou se k ní opět sama vrátím.

Knihu jsem začala číst jako humoristickou, tedy lehkou literaturu. Byla jsem velice překvapená jak hluboká nakonec byla. Geniálně vykreslené charaktery postav, které byli propojeny opravdu velmi povedeně. Bavila jsem se od začátku do konce, dokonce jsem se i dojala.

35 24.10.2022

(SPOILER) Trvalo mi velice dlouho, než jsem se do knihy začetla a nejprve jsem přemýšlela, proč je kolen ní tolik rozruchu. Po pravdě genialita této knihy mi došla až tak dva týdny po dočtení. Pravá hodnota je v tom, že i když autor zpracovával fantaskní námět (diamant Moře plamenů), nenechal se stáhnout do kýče ani patosu. Tíha válečné a poválečné reality byla hlavním poselstvím. Člověk si přál, aby to dopadlo dobře. Už k tomu chyběl jen kousíček, ale pravda je taková, že dobrých konců je ve válce pomálu.

Grafická stránka knihy by podle mě mohla být vyvedena lépe. Přišlo mi, že text mohl být rozvržený tak, aby na stránkách nebylo tolik zbytečného prázdného místa a místo toho, aby na každé straně bylo autorovo jméno, bych uvítala, aby tam byl spíše uveden časový údaj ze začátku kapitol.

Zloděj času je jasný důkaz Pratchettovi geniality. Mnoho autorů ztrácí dech nebo se opakuje, Pratchett však ne. Přináší další skvělé dobrodružství, další nové postavy a člověk se baví od začátku do konce. Mniši, auditoři, jezdci apokalypsy či samotný Čas. A ta chvíle, kdy se čas zastaví! Na konci však zamrzí, že se jedná o poslední Zuzanino dobrodružství.

Za mě jedna z nejlepších knih zeměplochy.

29 19.12.2023

Tato knih je vyloženě milá. ACH v těchto povídkách dokazuje, že je nejenom skvělá spisovatelka detektivek, ale že je také veliký romantik. Některé příběhy byli svou naivitou nereálné, ale bylo to vyložené pohlazení po duši.

Audiokniha

Chtěla jsem vykročit ze své komfortní zóny a dát šanci něčemu novému, jinému. Bohužel ale byla Kavárna v Kodani krok špatným směrem. Nejedná se o špatnou knihu a jsem ji jistá, že si své čtenáře najde. Na mě to bylo prostě moc cukrkandlové.

Co se musí autorce nechat, je její talent dokonalého popisování prostředí. Svůj novinářský um nezapře. Vyloženě užila prostředí Kodaně.

Na druhou stranu je pravda, že když člověk chce milou sladkou knihu s dobrým koncem, ví, že může sáhnout po této sérii a vždy dostane to, co očekává. A to také není málo.

Rekonstrukce se mi dostala do ruky na velké doporučení kamarádčiny maminky. Popis nejranějšího dětství mi přišel lehce zdlouhavý, ale pak mě příběh pohltil a knihu jsem dočetla takřka bez dechu. Musím smeknout před autorčiným vypravěčským stylem. Čtenář sleduje obyčejný život zasažený velkou bolestí. Vyprávění je tak osobní a autentické, že má čtenář pocit, že nahlíží do deníku. Na konci příběhu se Eliška postupně propadá do jisté formy šílenství a člověk má pocit, že i on sám s ní propadá. A hlavně že by na jejím místě dopadl úplně stejně. Konec jen podtrhuje reálnost knihy, protože mnohé životní situace a lidské činy prostě jasné vysvětlení nemají.

Jsem moc ráda, že mi byla kniha doporučena, určitě brzo sáhnu i po dalších knížkách autorky.

Vyloženě nečekaně velkolepá kniha. Smekám před paní spisovatelkou. Přichází s novým motivem, s novým uspořádáním světa a rozhodně musím ocenit slovník. Mnoho nových slov a výrazů, které umocňují dystopickou atmosféru.
Ač je Ilan jako postava někdy značně protivná, jen to umocňuje její lidskost, člověk si ji oblíbí a teď jen opravdu doufám, že vše dopadne dobře. Vyvstává ale otázka, co je v takovém světě vlastně dobře?

Moje obrovská chyba je, že jsem někde omylem našla informaci, že se jedná o trilogii a teď musím čekat na dopsání posledních dvou dílů.

Pozornost si jistě zaslouží i skvělá obálka od pana Nechaje, byl to totiž první důvod, proč jsem po knize sáhla.

(SPOILER) Viktorie Hanišová je Paní spisovatelka. Jak už je typické, tak kniha obsahuje tolik námětů a rovin, nad kterými se člověk musí zamyslet.

Chápu, že úvodní typ psaní mnohým čtenářům nevyhovoval, mně byl Teodor svým myšlením a zmíněnou mluvou značně protivný. Zároveň si myslím, že je to dobře zvolená cesta k vystižení osobnosti Teodora a jeho pohledu na svět. Život pro něj nebyla žádná poetika, tak proč používat přikrášlené výrazy.
Velice zajímavá byla psychologicky ta část, kdy se Teo přidá ke šmejdům a začne se mu po finanční stránce dařit. Člověk má radost, že alespoň jeden aspekt jeho života už není úplně na nic a něco je v jeho životě konečně dobré, ale, proboha, za jakou cenu? Málem mi to zlomilo mozek.
Smutný odraz naší společnosti je zachycen v části Matka. Marička „jen“ potřebovala pomocnou ruku, ale jinakost nás dráždí, tak si do ní raději společně půjdeme kopnout. Naprosto pak chápu její oddanost Prorokovi. A potřeba věřit je tak snadno zneužitelná.

Kniha ve mně zanechala vlastně velice pozitivní pocit v tom smyslu, že si uvědomuji, jak sakra dobře se mám a ne každému je to společností, výchovou či tragédií dopřáno.

Knih od ACH jsem přečetla už vícero a knihu Smrt staré posluhovačky řadím k tomu nejlepšímu, co jsem doposud od autorky četla. Pachatele jsem neměla ani šanci uhádnout, ale co si budem, to by byla nuda. Ráda se nechávám oslnit geniálními zápletkami a konkrétně u této knihy bravurním vyřešením. Jsem ráda, že královna detektivek byla tak plodnou spisovatelkou a s mistrem Poirotem mě čeká ještě mnoho stran.

Těžko uvěřit, ale kniha mi přišla krátká. Styl psaní byl velice příjemný, příběh obsahoval mnoho rovin a všechny byly zajímavé. Četlo se to tak příjemně, že se mi tyto tři slečny nechtělo opouštět a dalších 200 stránek bych si dala. Sára, Miju a Juka. Spojuje je kamarádství nebo alespoň vzpomínka na něj. Každá žije odlišný život, prožívá jiný příběh. Nechci ale zastínit i další důležitou postavu a to Masata. Zde se zrcadlí tragédie osudu, kdy čtenář ví. Ví to, co by měla především vědět Juka. Jak jiné by jejich soužití mohlo být, kdyby lépe komunikovali a společně sdíleli, se můžeme jen domnívat. Čtenáři jsou mnohé náměty v knize blízké, protože v nich může poznat jak sebe tak své blízké.

Z textu je cítit vztah, který autorka k Japonsku má a dodává to příběhu autentičnost. Hlavně používanými výrazy a také přiblížením běžného života, mýtů a náboženství. Na příští literární počin této autorky se budu těšit a velice doufám, že další kniha bude minimálně se stejným počtem stran.

Podivný regiment je opravdu podivný. Zeměplochu čtu pro pobavení a tady jsem snad prvních sto padesát stran četla o tíživosti války. A bylo jedno, že se jedná o vymyšlený svět a ne ten reálný. Válka je zlo.
Rozhodně se nejedná o špatnou knihu, jen mi zde chyběl typický humorný nadhled. Po dočtení v člověku zbyde zvláštní hořká pachuť, což je u Pratchettových knih velice neobvyklé.
Nejlepší moment knihy bylo vetření se do tvrze nepřátel, které se povedlo nadporučíku Rubaškovi. Dokonalé. Samotná Apoléna je skvělá postava v závěsu s Igorem či Honzárumem.

Pan Pavel Čech nevydává knihy, ale umělecká díla. A tento počin je toho dalším důkazem. Krásné básně doplněné kouzelnými ilustracemi.

Audiokniha

Smažená zelená rajčata mají dvě dějové linky. Jedna se odehrává v domě pro seniory, kde vzniká nové přátelství a jedna stará žena vzpomíná na svůj život. Život se všemi prohrami a výhrami. Se všemi radostmi a strastmi. Toto vyprávění dokáže motivovat Evelyn, aby nepodlehla pocitu blížícího se stáří a svůj život zásadně změnila.

Část, kdy se paní Threadgoodeová vrací ve vzpomínkách do minulosti, je zajímavým společenským okénkem do prostředí jižanské Ameriky. A popravně, z některých pasáží bylo člověku opravdu úzko. Je šílené, že děj knihy se odehrává v ne až tak dávné minulosti. Děsivé. Nejsilnější moment pro mě byl, když Bigg George nesl malého zraněného kluka bez ruky do nemocnice na ošetření a nechají ho v zakrvácených věcech stát přede dveřmi, protože on je černý a on do nemocnice pro bílé prostě nepůjde.

Musím říct, že jsem si všechny postavy zamilovala a s napětím poslouchala jejich osudy. Ač je zde mnoho vážných témat, kniha je lidská a zanechá příjemný hřejivý pocit. Více takovýchto knih!

Audiokniha

Další ze skvělých klasik. U knih ACH člověk prakticky nesáhne vedle. Lord umírá, z jeho skonu může mít prospěch mnoho lidí Který nejvíc? Člověk tuší, tipuje a nakonec zírá s otevřenou pusou nad důmyslností pachatele. Ale ta je nic v porovnání s geniální myslí skvělého detektiva Hercula Poirota. Ten se nedá zmást na dlouho a pachatele odhalí.

Po Zvlčení se musím hluboce zamyslet nad svým zlozvykem dočítat rozečtené knihy. Téma mi přišlo zajímavé, hodnocení i recenze zde přívětivé, ale nakonec se z knihy vyloupla jen obrovské ztráta času. Na to kolik má stran jsem ji četla neúměrně dlouho. Dávala jsem ji dlouho šance, s tím, že prý se děj po půlce rozhýbe. Nic.

Bohužel Zvlčení mi vůbec nic nepřineslo. Náhled do života lidí, kteří si ale nezískali mé sympatie. Náhled do života vlků, kterým jsem fandila, jenže příroda a lidé jsou krutí. Poetika příběhu mi úplně unikla. Závěr by mohl být epický, jenže k němu vedla taková cesta, která mi nedovolila si ho užít.

Z hodnocení ostatních zde vidím, že mi nejspíš v knize uniklo to Ono.

Ke knize jsem se dostala díky ČV a něco takhle milého, krásného a poetického jsem nečekala. Přesně takového medvěda a takového dědu ve svém životě potřebuji. Moc se mi líbil motiv uvědomělého chlapce, který věděl, že za snědené knihy si může sám a není to chyba hladového medvěda.

Všechny děti v mém okolí budou letos tímto pokladem obdarované.