witiko komentáře u knih

Trochu jsem udělal chybu, že jsem si po přečtení prošel předchozí komentáře a teď mám pocit, že nemám co říct... Ale to může být i z knihy samotné, protože ten úžas z ní může přecházet až do oněmění. Určitě jedna z nejsilnějších knih, která mě kdy potkala. Odvážil jsem se k ní až po přečtení Nepřátel lidstva, takže se mi oba díly propojily zpětně, což bylo možná ještě lepší, protože je zajímavé číst úvahy hlavního hrdiny a přitom vědět, co ho čeká. Tím to dostává další rozměr. Nejvíc mě překvapilo, jak jsou si oba díly žánrově nepodobné – druhý na mě dělal dojem výpravného velkofilmu (který svojí efektností občas až přebíjí a znejasňuje vypravěčovu psychologii), zatímco tento je spíš komorní psychologické drama s prvky cestopisu. Skočíte do velikonočních událostí a všemu, co jim přecházelo i následovalo, doslova po hlavě. Vše je neuvěřitelně živé – postavy, prostředí i reálie. Bloudíte uličkami Jeruzaléma a nestačíte se divit. Když vyjdete z města, olivová krajina krásně voní, slunce praží do zad, oslí hřbet po boku se líně pohupuje, z cest pod nohama se jen práší a nabídnutá čistá voda chladí... A za tím vším hluboké otázky, pochybnosti, ale i zrající naděje. Autor se evangelií nejen drží, ale je i vhodně doplňuje a rozvádí – třeba to, co hlavní hrdina vidí v Ježíšově prázdném hrobě, je obraz, který už nikdy nezapomenu a vždy si ho už budu se Vzkříšením spojovat. Děj se posouvá spíš v poměrně dlouhých, ale až na kost opravdových dialozích (i monolozích), které vůbec nejsou nudné, protože v nich s trochou úleku poznáváte sebe sama. Setkání s Ním jsou tak živě skutečná a dojemná, že (stejně jako hlavní hrdina) už prostě nelze zůstat stejný. SPOILER: Ale přeci jen jedno překvapení, ne-li malé zklamání. Pořád jsem čekal, že vedle spousty biblických postav se hlavní hrdina setká i s Ježíšovou matkou, dokonce jsem v tom tušil možnou závěrečnou pointu, ale nestalo se – pouze ji dvakrát letmo zahlédneme. Ale nakonec si říkám, jestli i to nebyl záměr – Jeho království se před vámi otevírá, ale Její tajemství zůstává.

12 05.04.2021

Pokud jste zvyklí brát s rezervou nadšené ohlasy na obálkách knižních novinek, tady můžete svou zdravou skepsi klidně odložit. Alespoň mě kniha dostala, jako dlouho už žádná jiná. Za prvé, skvělý nápad dosadit legendární postavu Enšpígla do doby třicetileté války. Geniální blázen na pozadí šílené doby je vlastně trochu švejkovský motiv. Za druhé, způsob vyprávění je úžasně strhující a evokující. Autor používá hemingwayovskou metodu ledovce – stručné, úsečné věty a dialogy a pod tím spousta vnitřního napětí a přesně, ale jen zhruba načrtnutých obrazů, do kterých si čtenář může dosadit svou vlastní představu. Ačkoli jde o knihu drsně syrovou, autor si nijak nelibuje v naturalistickém líčení hrůz, pouze suše konstatuje a jde dál. Záleží na vás, jak moc si to ne/chcete vybavit na vlastní oči. Jak říká jedna postava: "Už nikdy nebudu takový, jako dřív, pomyslel si, zatímco si razili cestu k městské bráně, a pak: Jsou to přece pouhé obrazy, nemohou mi ublížit, netýkají se mě, pouhé obrazy. A představoval si, že je někdo jiný a ten, neviditelný, kráčí vedle nich a nemusí se dívat na to, co vidí." Hrůza je tu vykoupena očistným nadhledem a všudypřítomným lehkým humorem, ve kterém je úlevný cynismus přesně namíchán s hlubokým lidstvím. A za třetí, je to skvělá povídková kompozice románu, který má v sobě hodně z magického realismu – nejen tím, jaké kousky Tyll občas předvádí, ale také podivuhodným křížením časových rovin, vzpomínek a představ vynořujících se z vědomí i podvědomí. Jednotlivé části románu se postupně skládají do jasné chronologie a odkazují na sebe, samy o sobě jsou literárně vyšperkované a dohromady vytvářejí geniální celek. Takže za mě jde o literární událost číslo jedna. P.S. Pro našince je kniha přitažlivá také proto, že hodně těží i z českého prostředí.

12 20.08.2019

Naprosto pronikavá diagnóza doby, ze které si sednete na zadek a vlasy se vám budou ježit z toho, do jakých temných zákoutí našeho společenského nevědomí tento německý filosof korejského původu vidí. Kniha se nečte snadno, je postavena na odkazech a citacích jiných literárních děl, ale formulace jsou pregnantní a přesné jak řez skalpelem. Vyplatí se ji pročítat pomalu, jen tak po doušcích (krátké kapitoly tomu nahrávají). Konečně filosofická kniha, která jen nepřežvykuje to, co si mysleli jiní filosofové. Jeden z nemnohých příkladů toho, že i filosofům bychom měli naslouchat, protože někteří mají co říct k problémům, kterými právě teď žijeme. Kniha, která mi v mnohém otevřela oči, formulovala moje nejvnitřejší pocity, tušení a úzkosti ze současného životního stylu a tím mi ohromně pomohla. Je to kniha, která ozdravuje tím, že nám před oči staví to, co vidět nechceme, nebo kam jsme dosud nedohlédli. V tom jej její obrovský terapeutický, katarzní rozměr a naděje do budoucna.

12 17.04.2017

Je mi moc sympatické, že se tak introvertní autor, jako je Jiří Hájíček, pustil do tak palčivého tématu s implicitním politickým podtextem. Asi totiž nebudu daleko od pravdy, že místo onoho draka by v názvu knihy klidně mohl stát Agrofert. Ono to nikde v knize nezazní a postavy se ptají a tápají, co je to ten Big Dragon, když dokáže vyplatit až šestinásobek ceny akcie, vlastně zač, ale stačí mít trochu povědomí a je to jasné. Takže je to o tom, jak nám byl tvrdým byznysem bez jakéhokoli vztahu ke krajině a skrupulí spolu s řadou malých zemědělských podniků ukraden i venkov samotný, přesněji to, co z něj ještě z dob kolektivizace a divoké privatizace zbylo. Podobně i Peštovna mi až nápadně připomíná (bohužel však ne svým koncem) faru v jihočeských Dolních Slověnicích... Kniha je výborně napsaná, napínavá, přitom hlavní linka schramstnutí zemědělského statku není jediná a vcelku jsou tu dobře vystihnuté celkové poměry na venkově na pokraji společenského rozkladu. Oceňuju i závěr, který sice není veselý, ale i tak z něj jistá naděje (krásně vyjádřená narůstající mírou světla na Tomášově expozimetru) vyplývá – autor na konci netlačí citově na pilu už jen proto, že vše, co se stalo, se dozvídáme až s časovým odstupem, což je velmi chytré řešení. Milostná linka mě tolik nebavila a spíš měla retardační funkci prodlužovaného napětí, jak to dopadne se statkem, ale to je dost individuální. V každém případě Hájíček umí skvěle vystihnout situace, prostředí i náladu přes drobné detaily (tady se dobře zúročují i jeho zkušenosti autora haiku), jen psychologie některých postav mohla trochu víc prokreslená. Třeba o Vlastovi toho od začátku do konce nic moc nevíme (jen že je nimrod a zemědělec srdcař), Kristýna je zase holka, která neví, co chce (ale nakonec to snad dostane), ale stačí to? V každém případě jsem četl s chutí a moc mě to bavilo. A ještě jednou opravdu velké plus (neboli jedna hvězdička navíc) za to důležité a smutné téma!

11 23.10.2024

Zatímco Pád Gondolinu vytvořil Christopher Tolkien z odlišných verzí, které jsou položeny vedle sebe a občas se chronologicky překrývají, Pád Númenoru je sestaven Brianem Sibleyem z různých zdrojů tak, aby chronologicky navazovaly a dávaly souvislý příběh, což je čtenářsky bezpochyby příjemnější varianta. Tato rozmanitost zdrojů se mi líbí, protože napodobuje až jakési autentické kouzlo starých letopisů, jež jsou někde podrobnější, jindy více děravé, stylově nejednotné atd.. Zajímavý nápad je do těchto zdrojů zahrnout i budoucí vyprávění z Pána Prstenů, kdy se teprve zpětně vzpomíná a hodnotí to, co bylo kdysi, což časovou plastičnost knihy obohacuje o další zajímavou rovinu. Takto sestavená kniha obsahuje řadu prvků, které v Akallabêth (v Silmarillionu) nejsou, takže ve výsledku je to daleko detailnější vzhled do dějin bájného Númenoru. (I když přiznávám, že jsem nečetl Nedokončené příběhy, ze kterých se tu také hodně čerpá, takže je možná pro mě nové i to, co už obeznámenější čtenáři Tolkiena znají.) Určitou slabinou je, že styl vyprávění je většinou letopisecký, tedy spíše informativně strohý, naštěstí je tu ale vložený souvislý příběh o Aldarionovi a Erendis, ve kterém se může plně rozvinout a projevit krása Tolkienova literárního jazyka a obraznosti. Také na závěr vložené "númenorské kapitoly" ze Ztracené cesty jsou skvělou tečkou za příběhem, který je tu shrnutý v literárně působivém dialogu. Poměrně kuriózní je zeměpisný, přírodovědný a etnologický popis ostrova Númenoru z doby před událostmi, který představuje jakési Tolkienovo snění o lepším a ideálním světě. Zvlášť mě tu zaujalo, že ačkoli lidem vytvořili a darovali ostrov Númenor všichni Valar, Tolkien zdůrazňuje přísný monoteismus ostrovanů vůči nejvyššímu Eru Ilúvatarovi bez chrámů či soch, aby se z nich nestaly pouhé modly a zdroje totalizující moci - docela zajímavý dialog mezi Tolkienovým mytologickým a křesťanským světonázorem. Také vztahy mezi muži a ženami nebo rodiči a dětmi poskytují zajímavý obrázek o tom, čeho si na nich Tolkien všímal a co asi považoval za správné. Dlouhověkost ostrovanů (zhruba třikrát prodlužující běžný lidský věk) viděl Tolkien jako ideální dar pro seberealizaci lidských zájmů, tvorby a poznání a zcela zjevně je v tom cítit Tolkienova lítost nad tím, jak málo měl času k tomu dokončit vše, co začal. Tak jako všechny utopie se ani tato tolkienovská samozřejmě nevyhne poněkud nudné neživotnosti a věrohodně ožívá teprve dramatickými událostmi Druhého věku. Takže teprve v dějinách začne tento ideální svět upadat a tím k nám hodnověrně promlouvat. Kniha je vlastně nejobecněji platným příběhem o tom, jak se v lidském světě vše ideální má sklon postupně kazit, upadat, obracet se vniveč či ve svůj opak a propadat do totální zkázy. O tom, jak ráj začne být po určité době vězením a požehnání prokletím. Krásná kniha, kterou jsem četl s velkou chutí.

11 09.10.2023

Z knihy mi zůstal jen silný uhrančivý pocit, který jsem si nedávno před usnutím náhodou vybavil a chvilku mi trvalo, než jsem dohledal, která kniha jej kdysi způsobila. Ano, byla to tahle! Nejsilnější jsou ty knihy, jejichž děj už dávno zapomeneme, ale ten základní pocit, atmosféra a dojem se nám otiskne pod kůži. Tahle kniha je jako horečnatý sen, který uzdravuje.

11 03.01.2018

Ohromně silný příběh, který mi skoro vším podstatným (zasazením do severského venkova, místními legendami a magickým realismem, v němž se dávná minulost stále nějak prolíná se současností), tolik připomněl jinou událost letošní knižní sezóny, a to je finský román Usedlost. Čtenářský zážitek byl pro mě o to silnější, že jsem se během četby zcela náhodou dostal na polskou stranu Krkonoš, kde stojí přestěhovaný norský kostel Vang. Tím mi ta oživená minulost prastarých řezeb, v nichž se okřídlení draci či hadi zakusují v divokých rozvilinách do vlastních ocasů a rozšklebenými tlamami trčícími ze střech odhánějí zlo, vyvstala před očima i na dotek, a mohl jsem tak držet palce nejen postavám v jejich osudovém milostném trojúhelníku, ale i tomu starému kostelu, jenž je k sobě svedl dohromady. (Odhalování tajemství prastarého kostela mi připomnělo jinou krásnou novelu Měsíc na venkově.) Trochu mě zaskočilo, že ne všechno je dotažené do konce, čekal jsem uzavření některých klíčových motivů, ale ta otevřenost je asi dána tím, že kniha je prvním dílem trilogie. Rozhodně si ale myslím, že si nakladatelství mohlo odpustit ten neskutečný spoiler v podobě názvu knihy. Nechápu, proč se kniha nemůže jmenovat, tak jako v originále, Sesterské zvony. Takhle čtenář celou dobu tuší, co se stane a zvědav je už jen na to, jak k tomu dojde. Za to tedy palec dolů. Na druhou stranu mě dlouho žádná kniha tolik nedojala – samozřejmě kromě Usedlosti. Oba tyto romány těží z něčeho společného, co zrovna my, dnešní čtenáři, tolik potřebujeme slyšet, prožít a pocítit.

10 20.08.2024

Není to kniha pro všechny (proto ta nejrůznější "zklamání!") a asi ne všechny kapitoly budou bavit všechny čtenáře. Já jsem například víceméně přeskakoval kapitoly se zpěváky a herci, naopak mě velmi bavilo zákulisí vysoké i nižší politiky a politické reprezentace. Úplně nejlepší je kapitola poslední, náboženský humor autorovi zjevně sedne. Pět hvězdiček dávám za to, že se Žantovskému povedlo vytvořit úplně nový literární žánr jakýchsi humoristických memoárů, kde je úmyslně nezřetelný poměr mezi realitou a fikcí, autenticitou a komickou stylizací. Na poněkud absurdní svět politiky a showbyznysu se to jistě zcela přesně hodí, protože je to často něco mezi Švejkem, Kafkou a Havlovými hrami. Přitom Žantovský používá velmi inteligentní humor, který je svojí všudypřítomnou sebeironií specificky český, ale některé příběhy (třeba ten s kladrubským koněm pro britský následnický pár) jsou jak vystřižené z kanadského humoristy Stephena Leacocka. Autorovy charakteristiky nejrůznějších osobností, ale i prostředí a situací jsou mimořádně trefné. Umí být mile nekorektní, ale nikdy není pomlouvačný a vždy je patrné, co si o dotyčném myslí. Jeho politické, literární, ale i psychologické zkušenosti se tu skvěle zúročují, podle mě by snad nikdo jiný něco tak originálního napsat nemohl.

10 19.10.2023

(SPOILER) Při četbě touto knihou jsem si prošel dost divným vývojem. Zpočátku (život v Indii, zoologická zahrada a duchovní hledání) to bylo ryzí nadšení, potom (při ztroskotání a během prvních dnů na člunu) velké napětí, poté (dlouhé přežívání na moři) čím dál tím sílící čtenářská únava až vyčerpání chvilku vystřídané zaujetím (pobyt na liánovém ostrově) a nakonec (vyšetřování) obrovské zklamání až naštvání. Pod dojmem toho závěru mám dojem, že mě ta kniha obelhala. Čekal jsem, že všechno to utrpení a brutalita bude vykoupené nějakým dechberoucím duchovním prozřením a osvícením, ale nic takového se tu nekoná. Pokud je poselstvím knihy závěr, že věřit v Boha je přece krásnější a smysluplnější než hledat pravdu, tak to mi za to opravdu nestálo. Kniha má navíc divně nevyváženou kompozici (autor/vypravěč se v závěru úplně vytratí ve prospěch úředního protokolu, zbytečně natahované dialogy...) a především obě hlavní části knihy nejsou dost dobře navázané a propojené, takže hrdinovo duchovní hledání a zaujetí pro vše náboženské se na moři jaksi vytratí. Snad se jen párkrát pomodlí, ale že by svoji dosavadní víru a náboženské představy nějak konfrontoval tváří tvář základním otázkám přežití a nesmírnosti moře, tak to tu prakticky nenastává (snad jen s výjimkou pěkného mystického zážitku mořské bouře). Hlavní hrdina tu vlastně navzdory krajním zážitkům vůbec neprodělává nějaký vývoj a duchovní zrání. Kniha má ambici skloubit teologii se zoologií, ale to se bohužel moc nedaří. Takže jako teologický román je to příliš povrchní až nicneříkající a jako robinzonáda je to málo dobrodružné, ani trochu romantické a příliš brutální (aniž by to tu mělo nějaký další smysl). A jako dokument (třeba jak přežít na moři ve člunu spolu s tygrem) si to hraje na schovávanou s výmluvou, že není pravda jako pravda, a že to všechno třeba byla jen nějaká alegorie. I to moře samotné je tu zdrojem utrpení a naprostého zmaru, nikoli krásy nebo povznesení. Takže co je tu vlastně tématem? A proč jsem to vůbec četl..? Podle mě jde o přeceněnou knihu, která si (i přes své světlé stránky) trochu hraje na něco, čím není. A nebo sama neví, o čem vlastně chce být.    

10 19.11.2022

Když jsem dočítal Temného anděla, chyběla mi na závěr jen malá tečka, která by to uzavřela. To jsem ale netušil, že celý román Pád Cařihradu je vlastně takovou tečkou. Kupodivu ale tečkou za dílem, které asi mělo zůstat nepublikované, což soudím z toho, že Temný anděl, ač Pádu Cařihradu předchází, vyšel až posmrtně. V Pádu Cařihradu je na začátku plno retrospektivních vyprávění ke klíčovým situacím, které hlavní hrdina v Temném andělu prožil a autor o ně zjevně nechtěl postavu v Pádu Cařihradu ochudit (naopak jiné klíčové události, jako byla třeba jeho první láska v Cařihradu, si hrdina v Pádu Cařihradu kupodivu vůbec nepřipomíná). Jsou tu ale i odkazy k událostem, které v Temném andělu nejsou a dokonce se tu ukáže i pár podstatných tajemství, které nám o sobě hlavní hrdina v Temném andělu zatajil. Ten vztah obou románů je poněkud záhadný a s odstupem mohu říct, že mě sice dráždil a provokoval, ale současně i bavil. Svým vztahem ke  svému předchůdci totiž Pád Cařihradu dostává zvláštní dynamiku. Přitom vývoj hlavního hrdiny je zcela pochopitelný, je to pořád on a vlastně by mě zajímalo, jestli čtenář, který začal číst Pád Cařihradu bez Temného anděla si vůbec může hlavního hrdinu oblíbit, naučit se ho mít rád a chápat ho. Ale teď už konečně k románu samotnému. Waltari mě opět nezklamal, vylíčení poměrů v obleženém a dobývaném městě je skvělé a také i tady je řada nezapomenutelných obrazů a situací, které jsou jakoby prozářené mystickým světlem. Moc se mi líbilo, jak bytostně je tu propojen život a smrt města s hlavním hrdinou. Jako by i jeho duch stále dlel nad dnešním Istanbulem... Líčení událostí je historicky velmi věrné, jak se ukázalo, když jsem si k četbě vypůjčil i pěknou publikaci Konstantinopol 1453 (z edice Válečná tažení) plnou fotografií, starých vyobrazení a map (což všem budoucím čtenářům velmi doporučuji). Zajímavé je, že Waltari dobytí Konstantinopole pojal jako předěl dvou epoch (doba ideálů vystřídaná dobou opojení mocí a totalitarismem), i když ve skutečnosti uvadající Konstantinopol po osmanském dobytí začala opět významně vzkvétat a stala se otevřenou multikulturní a mezináboženskou křižovatkou. Na takovou autorskou stylizaci ale měl Waltari, zvlášť po čerstvé zkušenosti se sovětskou invazí do Finska, samozřejmě nárok. Čtenářský zážitek bohužel utrpěl vinou knihokazů z nakladatelství (vyd. 2003), kteří považovali za nutné veškerý děj včetně všeho, co čeká a nemine hlavní postavy, převyprávět rovnou na přední chlopni obálky. To je neskutečný spoiler, který je ze strany nakladatelství nepochopitelnou podpásovkou. Kdyby místo toho knihu vybavili mapkou Konstantinopole nebo aspoň opravili časté překlepy v sazbě, udělali by lépe. Závěrem stojí za zmínku, že knihu jsem začal číst shodou okolností v době, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu a začal ji dobývat. To, jak se historie opakuje, mě až děsí. Úplně mě mrazí, když se hlavní hrdina loučí s latinskými loděmi prchajícími z dobytého města: "Dovezte křesťanskou zvěst o smrti! Rozechvějte Západ! Po nás jde na řadě vy! Nevidíte temnoty, které se vám v patách řítí do Evropy?" Už jen v tom, že lze do knihy projektovat nejrůznější soudobé události, svědčí o jejím nadčasovém poselství.

10 26.03.2022

Je zvláštní, že jsem prošel vzdělávacím procesem, aniž bych v rámci povinné četby četl Babičku. Mohl jsem si ji přečíst čistě ze zájmu v dospělém věku. Přivedlo mě k tomu vydání z roku 2013 s geniálními kolážemi Miroslava Huptycha, upravené do současné češtiny. Mimochodem, nejde o žádné "převyprávění", jak se svého času neadekvátně kritizovalo, hlavně jde o zmodernizovaný slovosled a podobné formální detaily. (Srovnával jsem text s originálem, takže to můžu potvrdit.) Huptychův bohatý výtvarný doprovod dodává textu přesně tu náladu a podtóny, které mu trochu chybí – skoro Breughelovskou pitoresknost, tajemství a šerosvit nebo temnotu. Rovnou musím shrnout, že Babička mě neuchvátila, protože je až příliš patrné, že jde o vysněnou idylu, která není pravdivá – biograficky, sociálně ani etnograficky. Vadila mi schematičnost postav (které nejsou ani tak černobílé, jako spíš "bělobílé"), všichni hovoří a chovají se tak, jak se očekává a jak je zdvořilé, nikdo ničím nepřekvapí a nevyjde ze svého stereotypu. To je zesílené častým používáním přísloví, rčení, úsloví a pořekadel, které tu Němcová shromáždila (zřejmě záměrně až programově) opravdu úctyhodnou sbírku. Ale bez iracionálního příběhu Viktorky by to bylo skoro k nepřečkání. Krásu jazyka určitě nelze popřít – zvlášť při vědomí, že kniha byla napsána v době, kdy jsme se češtinu teprve učili literárně používat. Přesto jsem ale u Němcové narazil na jeden "nešvar", který mi občas ztěžoval orientaci v textu a zejména v dialozích, a to je nejasné až matoucí používání zamlčených podmětů. Jinak má kniha podtitul "Obrázky z venkovského života", ale na to, aby poskytovala skutečný obraz venkova, je v ní málo starostí, konfliktů i bídy. Rozumím tomu, že Němcové nešlo o žádné psychologické drama nebo sociální kritiku, psala to v nejtěžším životním období a chtěla spíš vystihnout zdravé jádro národa, ze kterého lze pořád čerpat a ke kterému se dá vracet. Zahrnula sem výsledky svých bohatých etnografických sběrů z různých koutů Česka i Slovenska, ale spíš metodou navlékání hezkých korálků na dost tenkou nit. Ten náhrdelník je krásný, ale bojím se ho uchopit, aby se mi v ruce nerozpadl nebo nerozplynul v mysli. Je prostě příliš éterický a chybí mu skutečná venkovanská zemitost.

10 20.04.2020

Pád Gondolinu je moje opětovné setkání s Tolkienem asi po dvaceti letech. Tím chci říct, že skoro vše důležité ze Silmarillionu i Pána prstenů jsem už zapomněl, a přece mi tento příběh naprosto učaroval. Přestože je fragmentární a nedopracovaný, složením různým verzí působí uceleně, jeho význam je zcela jasný a platný sám o sobě, i když vám chybí genealogický kontext a návaznost na jiná díla. V zásadě je to mýtus o původu (a současně i proroctví o budoucnosti) zla ve světě – krásně napsaný, plný silných obrazů a hlubokých, vícevrstevnatých motivů. Zvlášť si užijete, pokud vás přitahuje téma dobývání/obrana hradů a měst. Pokud nejste a nechcete být tolkienologové a chcete si prostě jen užít příběh, nemusíte se probírat všemi v knize zahrnutými verzemi (v něčem se překrývají, v jiném liší), natož pak komentáři editora (jehož výklad chronologických vztahů mezi různými verzemi není vždy úplně srozumitelný). V tom případě doporučuji jinou návaznost textů, než jak jsou za sebou v knize seřazeny, a to třeba takto: 

1) Prolog od str. 19 od věty "Poté, co bylo Devět Valar vysláno..."; 
2) Příběh vyprávěný v Quentě Noldorinwa od str. 88 ("Zde je třeba vyprávět o Gondolinu...") do str. 91 ("Jeho triumf byl téměř úplný, a přece ne docela"); 
3) Turlin a vyhnanci z Gondolinu od str. 77 do str. 78 ("... jaký důmyslný plán pak vytvořil a co z něj vzešlo."); 
4) Poslední verze; 
5) Pověst o pádu Gondolinu od str. 37 ("Velitel stráže vysvětlil..." s přihlédnutím k předchozímu odstavci o sedmi jménech města); 
6) Závěr Quenty Noldorinwa. 

Spoje mezi částmi možná ani tak nebudou úplně hladké (v části 4 si např. Tuor obléká Turgonovu zbroj, zatímco v části 5 přichází do Gondolinu oblečen do medvědí kůže), ale věřím, že to může pomoct. Určitě doporučuji používat šikovný Seznam jmen na konci knihy. Ano, je věčná škoda zkázy nejen Gondolinu, ale i skutečnosti, že autor nemohl příběh dopracovat podle svých představ. Na druhou stranu tahle nadčasová a strhující legenda za trochu čtenářské nepohodlnosti rozhodně stojí!   

10 27.12.2019

Havlíčkovo mistrovství se tu ukazuje zase v úplně jiné podobě než u Neviditelného. Ten má značný spád a ve svém mikroprostředí až dusivé napětí, tady se děj naopak klene velmi pozvolna a daleko víc doširoka. Zahrnuje život nejen jedné rodiny, ale i celého města a svým způsobem i dvou generací na přelomu 19. a 20. století. Prostředí je tu krásně vylíčené a ačkoli je pochopitelné, že jilemničtí asi Havlíčka za takovéto zvěčnění svého města nemají úplně rádi, z dnešního pohledu je život v podkrkonošském městečku na přelomu století vlastně roztomilý a nelze mu upřít jisté kouzlo hodnotových a životních jistot, které rozmetaly až události 20. století. Takže pokud autor staví nekonvenční, prostomluvnou, spontánní a srdnatou Štěpku proti celému městečku, je třeba připustit, že právě bez Jilemnice by nemohla být Štěpka právě taková, jaká je, a neměla by čím vynikat. Psychologická propracovanost v jejím případě poněkud kontrastuje s až karikaturní zkratkou, s jakou je líčen její manžel, který je v podstatě nelomený padouch a zloduch, na němž se jen obtížně hledá něco pozitivního. Jeho fyzické i psychické chátrání (kterým autor personifikuje i sám zánik starého "šosáckého" světa) už nepřidává k jeho odpudivosti nic dalšího a rozhodně ne soucit. A tak veškeré ohledy a smutnění po něm mi připadalo ze strany Štěpky, ale i autora až poněkud natahované a nepochopitelné. Jestli mi bylo někoho líto, byl to jeho bratr Jan, autorem však opět líčený až příliš jednoduše. Takže propracovanost se týká jen některých postav, jiné, neméně důležité, jsou podle mě až poněkud nespravedlivě odbyté. Jinak, teprve na obálce knihy jsem pochopil motiv petrolejových lamp, které svým nejistým světlem vystihují nejen tehdejší dobu, ale i lidskou naději v zápase s nepřízní osudu. "Světlo vzplanulo, pohaslo a konečně přiklopeno sklem, znovu zaplálo."

9 15.02.2025

Vzpomínám si, že oproti Ajvazovým románům, které jsem přečetl na jeden nádech (Cesta na jih, Města) a kde mě odpoutaná fantazie bavila od začátku do konce, aniž by mě znudila, jsem už v několika jeho románech narazil na části, které jsem musel přetrpět (Prázdné ulice a Lucemburská zahrada). V tomto románu ovšem Ajvaz natahuje strunu čtenářské trpělivosti a vstřícnosti až k prasknutí. Některé části a příběhy jsou skvělé (Večeře pod palmami, Sixtova aféra...), jiné jsou ale téměř k nepřežití (Stavba, Temný vesmír, odvíjející se Pás...). Často už čtenář musí vyloženě přijmout surrealistickou estetiku (Zlatá souhvězdí, Létající oko...) aby dokázal nejen sledovat sled obrazů rozvíjených v nekonečných větách (např. jedno souvětí na s. 405-406 má 30 řádek!), ale ocenit i specifický absurdní humor, jako třeba: "viděla... bílé zdi vyvolávající nejasné vzpomínky na jakési letní dopolední Zvěstování, z něhož si pamatujeme jen to, že se odehrávalo na pozadí vitríny s porcelánovými hrníčky a benátskou gondolou z bakelitu a že při něm kdesi v hloubce domu chrčela vodovodní trubka". Přitom všem umí Ajvaz krásně vystihnout a evokovat situace i psychologii postav, což ovšem už dávno známe z předchozích románů, a také tady se projevuje jeho schopnost multimediality, kde jsou některé části textu popisem vyprávění, jiné zase filmu, divadla, komiksu atd., a to ve vzájemném vrstvení, kdy např. na odvíjejícím se pointilistickém pásu vidíme komiks vytesaný do soch, přičemž to celé je vyprávěním někoho, co mu vyprávěl někdo jiný o tom, co mu vyprávěl někdo další... V tomto románu jsem měl ale neodbytný pocit absence jakékoli kompozice nebo autorské strategie, nápady se tu vrší ve vrstvách, kde se ztrácí jakékoli tíhnutí k ústřední myšlence, kterou by pravděpodobně měly být pasáže jako "průchody souvislostí", které různé příběhy propojují v jeden jediný. Ano, oba příběhy, plné jiných příběhů, jsou spojeny podobnostmi a souvislostmi, ale co dál? Ani samotnému vypravěči se to v závěru nechce víc luštit. Dokonce jsem tu začal být vyloženě alergický na stále se opakující Ajvazův motiv forem (tvarů, slov, písmen...), jež se rodí z prázdnoty a zase se v ní rozpouštějí. Kolikrát jsem už tohle od Ajvaze četl? On to samozřejmě dokáže vyjádřit krásně a básnivě asi sty různými způsoby a obrazy, ale čeho je moc, toho je příliš. Výsledkem je nuda z opakování. Také už mi začaly jít na nervy všechny ty jeho typické postavy staromládeneckých (vlastně až poněkud autistických) umělců, tvůrců, interpretů usilovně hledajících své vize, jež jsou běžnému životu až příliš vzdálené. Na Ajvazovi mám rád, že oproti jiné současné české literární produkci, jež se zhlédla v dějinných a rodinných traumatech, mi dává možnost snít a jít pod povrch věcí, ale v tomto románu mi jeho odpoutaná fantazie a gejzír nápadů přinesly namísto obrody spíš vyčerpanou letargii, která nemá daleko ke čtenářské mdlobě... Ale statečně jsem dočetl až do konce a jistě, tak jako u všech Ajvazových knih, mi něco z toho všeho zůstalo v nejspodnějších zásuvkách paměti. A ano – to je třeba přiznat – , při čtení se mi často odkudsi z podvědomí vynořovaly motivy a situace z jeho starších knih, které jsem už zdánlivě zapomněl. Jako by průchody nevedly jen z jednoho příběhu této knihy do druhého, ale i skrz naskrz všemi jeho dosud napsanými knihami!

9 16.05.2024

Tato kniha mi připomněla, že když jsem byl kluk, občas jsem si pohrával s myšlenkou, jak vypadá můj dětský pokoj, a jestli vůbec existuje, když z něj odejdu a zavřu dveře, případně jak rychle bych se musel klíčovou dírkou podívat, abych ho spatřil nespatřený... Pokud si neumíte představit, že lze o fyzice psát srdečně, vroucně a se zápalem, tak tato kniha je toho příkladem. Je výborně napsaná a vyargumentovaná, výklad je postupný, srozumitelný a inteligentně formulovaný. Občas jsem se sice dostal do situace, kdy jsem navzdory plné pozornosti ztratil nit (a měl jsem chuť se přihlásit a zvolat "počkejte, pane profesore, jak to myslíte...?), ale základní myšlenka, kterou je velmi inovativní tzv. relační interpretace kvantové fyziky, je zcela jasná. Srozumitelných a dobře napsaných knih o kvantové fyzice je jistě celá řada, tato je ale výjimečná tím, že se zabývá i tím, "co s tím", neboli co vlastně obraz světa, podaný kvantovou fyzikou, znamená, co z toho vyplývá a jaké je místo našeho vědomí a mysli v něm. Kniha významně přesahuje do filosofie, a to nejen západní (např. Ernst Mach), ale i východní (Nágárdžuna), také ale do kognitivní vědy a neurovědy. A to hlavní - váš obraz světa po přečtení určitě nezůstane stejný, kniha opravdu zásadně mění způsob pohledu, jak se svět (a my v něm) sám sobě vyjevuje. V zásadě je to kniha nejen vědecká, ale i mystická a poetická. Dává klíč k novému porozumění, teď už jen zbývá vstřebat to a naučit se ten klíček používat... Na závěr jedna z nejasností, která mě zarazila (třeba bude někdo vědět a napíše to do Diskuze): Autor formuluje známý paradox Schrödingerovy kočky tak, že tzv. kvantová superpozice znamená, že (s. 54) dokud neotevřeme krabici, je kočka v ní spící i bdící zároveň (nahrazuje původní verzi "mrtvá i živá" touto humánnější variantou), ale o kus dál (s. 76) tuto superpozici formuluje tak, že kočka "není ani spící ani bdící". U všech všudy, je to totéž, nebo ne?! Nebo ano i ne, nebo ani ano ani ne? :-)

9 06.09.2023

Jednotlivé povídky jsou velice čtivé až strhující, ale přeci jen obecné nadšení úplně nesdílím. Jako "román" to totiž moc nedrží pohromadě. První a třetí povídka (a konečně i anotace), která se týká potencionální destruktivnosti vědy a problému etiky, jsou ve skutečnosti o něčem docela jiném než zbývající části, které spíš pojednávají o děsivé zkušenosti, kdy lidské možnosti porozumění narážejí na své limity. Autor se to snaží v epilogu sjednotit v monologu nočního zahradníka a tím nám dost ploše sděluje, o čem že ta kniha vlastně je, ale to je taková neobratná autorská berlička. Celý ten Epilog je dost divný, protože vše ostatní, co obsahuje, s ničím jiným nijak výrazně nesouvisí. A pak mám s knihou problém obecnější, a to je mísení faktů a fabulace, s jakou se tu podávají životní příběhy ještě nedávno žijících (či dokonce dosud žijících) lidí. Vychutnávání si tak intimních detailů, jako kdo kdy v hotelu ejakuloval do ručníku, nadělal si v horečce do kalhot nebo osahal v sanatoriu puberťačku, mi přijde docela neetické. Chápu, že to nejsou jen samoúčelné pomluvy a "střípky ze života slavných", autor tím chce ukázat děsivý rozpor mezi obyčejnou lidskostí a měřítky, jež všechno lidské překračují, ale románové fabulace příběhů skutečných, tím spíše obecně známých lidí by měla dodržovat jisté hranice slušnosti a vkusu. Nebo aspoň předpokládám, že si to do svých deníků nezaznamenávali. Vlastně mě dost rušilo to, že jsem nikdy nevěděl, co z toho je dokument, a co fabulace, takže nemám možnost zjistit, jak moc autor ty vyšinutosti, psychedelické a psychopatologické stavy vědců prestřeluje. Myslím, že to měl autor v doslovu daleko podrobněji upřesnit. Jinak je to bezesporu nezapomenutelná kniha s velice originálním a důležitým námětem, skvěle odvyprávěná. Takže dávám 75%.

9 16.03.2023

Kniha je výborná velice širokým tematickým záběrem od dějin každodennosti obyčejných lidí až po přiblížení panovníků a jejich lidských rysů i politických motivací. Někdo tu v předchozím komentáři psal, že ji přečetl za večer, já se tím naopak dost dlouho prokousával. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale asi mi scházela pevnější koncepce v rámci jednotlivých kapitol, takže mi dávalo práci udržet pozornost. Často se tu skáče podle toho, jakou otázku slina na jazyk právě přinese a dialogu schází vývoj. Kniha přímo vybízí ke srovnání s rozhovorem Vladimíra Kučery s Janem Rychlíkem "Historie, mýty, jízdní řády", který vyšel ve stejné edici. U Kučerova rozhovoru s Rychlíkem má čtenář pocit rovnocenné a plnohodnotné diskuze (aniž by tu tazatel překážel a zacláněl), zatímco v této knize má Lukáš Kašpar spíš jen funkci "nahrávače", který se ptá asi na tak to, co ho právě napadne a co by se zeptal kdokoli z nás. Přestože je sám vystudovaným historikem (jak na několika místech připomíná), kupodivu se tu neprojevuje nápadnější vhled, který by zpovídaného Jaroslava Čechuru nutil do větší argumentační hloubky. Přitom tu sympaticky neformální Jan Čechura často vyslovuje nekonvenční pojetí, u kterých by se námitky typu "ale vždyť přece..." nebo "na druhou stranu..." velmi hodily a nabízely. Čtenář by měl pocit zasvěceného rozhovoru, který odněkud někam vede, kde tazatel třímá otěže a sleduje jasnou linii, kam se chce dobrat. Ale dost těch připomínek. Tím se jen pokouším vysvětlit si, proč jsem u toho tak rychle ztrácel pozornost. Jinak je to výborná kniha, která určitě stojí za přečtení.

9 30.05.2022

Vynikající, geniálně promyšlené a zručně napsané povídky. Autorova strategie spočívá v tom, že vytvoří určitý momentálně nereálný (ale teoreticky možný) rámec a začne prozkoumávat možnosti, které z něj vyplývají. Kupodivu ale všechno to, co z takto uměle vytvořených kontextů plyne, je až znepokojivě reálné. V tomto smyslu jde skutečně o "příběhy našeho života". Z každého nápadu dokáže vytěžit maximum a neopomine žádný dílčí aspekt, možnost nebo otázku. (V této své schopnosti mikroanalýzy mi občas připomíná Franze Kafku). Přitom ale vůbec nejde jen o jakási intelektuální cvičení nebo vědecko-technologické etudy, autor je současně i skvělý pozorovatel a psycholog. Často jde až na samotnou existenciální dřeň. Každá povídka využívá jiných literárních prostředků, má odlišnou strukturu, kompozici a vyprávěcí postup a tato forma se vždy prolíná s vlastním nápadem a tématem povídky natolik, že ji nejen umocňuje, ale tvoří i novou kvalitu a další podtexty. Příběh je vždy tak poutavý, že vtáhne do děje ještě předtím, než na uměle vytvořený kontext vůbec přistoupíte, a pak už v tom jedete až do konce. (Jedinou výjimkou je pro mě Dvaasedmdesát písmen, do které jsem se nedokázal začíst a přeskočil jsem ji). Naopak třeba povídka Peklo je nepřítomnost Boha je snad nejlepší literární text o podstatě náboženské víry, který jsem kdy četl – s laboratorně vyváženou tragikomičností ukazuje celé rozpětí mezi totální trýzní i absolutní blažeností, jež sebou toto hledání smyslu ve světě, který je nepochopitelný, nezbytně nese. Poslední povídka o technologii umožňující odstranit vnímání/odlišování krásy a ošklivosti zase natolik přesně vystihuje současné trendy politické hyperkorektnosti a diskuze s tím spojené, že se až reálně bojím, že se tak jednou doopravdy stane. Zkrátka jsem nadšen a těším se na druhou sbírku Výdech.    

9 20.11.2021

Jako kluk jsem někdy míval zvláštní kosmické sny, ve kterých jsem nad sebou viděl kroužit celý vesmír. Ten mystický zážitek mě ochromoval a zároveň do sebe vtahoval a naplňoval úžasem. Tato skvělá kniha mi tyto dětské sny připomněla. Autor je empatický a entuziastický průvodce, který vás doslova bere za ruku a vede vás až k hranicím představivosti, v závěru až za její pomezí. Je to kniha psaná nejen hlavou, ale i srdcem. Je to oslava lidského ducha nejen na úrovni intelektu, ale také fantazie. Vlastně tak trochu i báseň o vesmíru. Pokud se na ni chystáte, doporučuji přečíst co nejdřív, protože bude nevyhnutelně rychle stárnout. Ale už teď zcela zásadně promění váš pohled na realitu. Jsem nadšený a poděkováním v závěru až dojatý...

9 19.02.2020

Knihu jsem četl už dávno, ale základní dojem zůstal. Vlastně je to dodnes experimentální próza, kde se mísí řada žánrů – dobrodružný příběh, encyklopedie námořnictví a velrybářství, drobné úvahy a reflexe a současně hluboká filosofická alegorie. Tak je třeba knihu číst, protože kdo čeká a hledá jen jednu z těchto rovin, bude se muset nutně prokousávat tím, co ho až tak nezajímá. Mně osobně se nejvíc líbily úvahy (např. o bílé barvě nebo pohledu na moře z hlídkového koše na stěžni...). Díky nim se ke knize mám pořád chuť vracet. Jako celek ale kniha drží velmi hutně pohromadě a kdybychom z ní vypreparovali jen něco, úplně by ztratila. Svým konceptem, záběrem i hloubkou je to jeden z majstrštyků světové literatury.

9 06.06.2019