zanetkov77 komentáře u knih

Márquez se v druhé polovině padesátých let rozhodl vydat za „železnou oponu“ sovětských zemí a přinesl skvělé svědectví - reportáže psané s odstupem a porozuměním, neviděl nic černobíle, snažil se nahlédnout pod učesanost SSSR připravenou pro cizince a zaměřil se na obyčejné lidi, všímal si detailů a lidskosti. Tahle poměrně útlá knížka reportáží z NDR, Československa, Polska, Ruska a Maďarska rozhodně stojí za přečtení.

„Netoužil jsem vidět Sovětský svaz hezky učesaný, aby přijal návštěvu. Země, stejně jako ženy, je třeba poznat tak, jak ráno vstanou.“

5 26.08.2018

Havlovy projevy z první poloviny roku jeho funkčního období, z prvních měsíců naší porevoluční doby a pomalu se rodící demokracie, jejíž postup můžeme díky těmto projevům docela dobře sledovat. Havel byl trochu snílek, ale možná právě proto toho tolik dokázal a zároveň nikdy nebojoval jen sám za sebe a za svoje vlastní zájmy, byť samozřejmě ani on nebyl neomylný.

Opět jsem se utvrdila v tom, že Havlova díla bychom neměli považovat za dobu minulou, ale brát si z nich příklad i právě teď, kdy se naše demokracie opět dostává do ohrožení.

"Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideál, k němuž se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout."

5 30.05.2018

Olav je pro mě jedním z těch antihrdinů, které si vlastně oblíbíte, svým způsobem s nimi soucítíte a tak nějak nakonec doufáte, že to s nimi dobře dopadne. Olav sice na jednu stranu působil (a sám se tak prezentoval), že se k ničemu jinému než zabíjení nehodí a že není moc chytrý, ale přitom postupně zjišťujete, že to není tak úplně pravda, že přečetl dost knih a tak nějak v něm vidíte (nebo aspoň já měla takový pocit) jistou inteligenci, stejně jako svým způsobem i dobré srdce.
Moje první kniha od Joa Nesbøho, ke kterému jsem byla, vzhledem k velké popularitě (moc nevěřím bestsellerům), lehce skeptická, mě nakonec celkem příjemně překvapila.

5 24.12.2017

Knížku jsem četla jako maturitní četbu a docela mě bavila. Četla se rychle a příjemně. Líbila se mi konečná pointa, která člověka donutí se nad příběhem zamyslet.

5 20.06.2017

Dočteno do poloviny druhého dílu, potom už jsem vzdala snahu se s tím dál trápit. Mám ráda klasiky, mám ráda kvalitní literaturu a tohle je asi první taková knížka, která mě neoslovila. Neupírám Osudům jisté kvality, neupírám jim ani vtipnost. Ale. První díl by bohatě stačil. Nevím, jestli si od Haška ještě někdy něco přečtu, celkově mi humoristický žánr příliš nesedí.
Když si nějakým dílem nejsem jistá, většinou mně pomohou studie a kritiky, které mi nabídnou širší pohled, ale u Švejka mě nakonec nepřesvědčily ani ty. Dokážu vzhledem k době pochopit, že se jeho dílo proslavilo a dostalo se natolik do nejen kulturního povědomí, že má své vděčné publikum i dnes; ono i z toho důvodu, tj. aby se lidem líbilo, bylo v první řadě napsáno. Já si odbyla, že ho jako bohemistka mám (aspoň částečně) přečteného, ale tím s Haškem asi končím.

4 10.07.2020

Připomněla jsem si, proč mě tenkrát Nabokov se svou Lo-li-tou tolik uchvátil. Jeho psaní je místy čistá poezie, která vás naprosto ochromí. Ačkoliv Nabokov stojí mimo morální úvahy, čtenáři může přinést čtení Čaroděje velmi rozporuplné pocity – ani já se nedokázala úplně oprostit od etického hlediska, ale zároveň jsem neodolala podlehnout tomu vzrušení, vycházejícího jednak z představ hlavního hrdiny (tak dechberoucně krásných jako znepokojivých), jednak z autorova precizního popisu (a působivého použití kontrastů).
Je „úchvatně krásný popis amorálnosti sám špatností”? – za mě rozhodně ne. Tahle „Lolita na sto stranách” – jak je tu často nazývána – mě naprosto pohltila a okouzlila.

„Tak tedy budou žít – smát se, číst knihy, podivovat se světluškám, hovořit o kvetoucí temnici světa, a on jí bude vyprávět a ona bude poslouchat, jeho maličká Kordelie, a nedaleké moře bude dýchat pod lunou... A neobyčejně pomalu, zpočátku s veškerou citlivostí rtů, potom celou jejich tíhou, až na doraz, stále hlouběji, jen tak, napoprvé, do tvého zaníceného srdce, tak, prodírat se, tak, pohružovat se, mezi jeho tající okraje...”

4 24.06.2019

Duchovný komunismus je velmi zajímavé a především nadčasové dílo. Sabina ho vydal roku 1861, tedy pouhé dva roky po pádu Bachova absolutismu, kdy se země ještě vzpamatovávala z jeho následků. Toto filozoficko-sociologické, částečně i politické, pojednání mohlo tedy dobře posloužit k povzbuzení českého národa. A myslím, že stejně důležité otázky jako tehdy, bychom si měli pokládat i dnes.
Autor se zde zabývá poměrně širokým množstvím témat, ale všechny souvisí právě s oným duchovným komunismem, jež vede k zachování národa, což je hlavní myšlenkou celého díla. Rozebírá otázku národa, jeho morálky, duševní síly, vědomosti a nevědomosti, nemalou část věnuje vzdělávání a mnohému dalšímu.
Co tedy znamená duchovný komunismus? Sabina upozorňuje, že tento nemá nic společného s komunismem politickým a sociálním, jeho hlavní myšlenkou je „sdílení ducha“ – tedy osvěta, šíření vědomostí a neustálé vzdělávání sebe sama na základě myšlenek druhých, které si však nelze jen přisvojovat, nýbrž je kriticky promýšlet a tvořit si vlastní názor a tento dále sdílet (nebýt „hloupým olovem, jež do každé cizí formy přelíti se dává“). Vyzdvihuje, že je důležité nejdříve proniknout sám k sobě, bez toho nelze poznat svá práva a povinnosti vůči národu.
Duchovný komunismus není podle Sabiny „svrchovaným účelem“, ale prostředkem k obecnému blahobytu a žádoucí dokonalosti. Je to uznání práva (a povinnosti) každého člověka k obecnému vzdělání a přístupu k prostředkům ducha obohacujícím. A mně osobně přijde, že jeho myšlenky jsou nadčasové a důležité i pro nás, národ v 21. století.

„Nastala nám doba tak důležitá, že potřebí, aby otázky podstatné se všech stran se pozorovaly a rozebíraly, i aby o nich se všech stanovišť se pojednávalo, neboť pravda, kterouž hledáme, nepodává se jedné mysli, nýbrž ze všech teprve vyplývá!“

4 01.12.2018

Kniha zabývající se (nejen) vztahem lásky a revoluce je rozhodně zajímavým a podnětným čtením pro každého z nás. Proč totalitní režimy potlačují naši sexualitu a touhu? Jak se zbavit zažitého stavění lásky a revoluce do kontradikce a je vůbec možné spojení láska A revoluce? Na tyto a mnohé další otázky v této knize najdete spoustu podnětných myšlenek a možná se sami zamyslíte nad něčím, na co vás do té doby ani nenapadlo pohlížet z jiné strany.

Dozvěděla jsem se více o tom, jak v ohledu lásky a sexuality postupovaly různé totalitní režimy, což mi zase nepříjemně připomenulo trefnost Orwellova 1984. Proč potlačovat u lidí tyto touhy? Aby se veškerá jejich energie soustředila na revoluci. Protože když jsme zamilovaní a sexuálně uspokojení, tak co je nám po válce a revoluci?

Kromě toho zde najdete hned několik odkazů na další literární počiny, které se vyplatí přečíst.

4 04.06.2018

Další skvělý Kunderův román o životě básníka, mateřské lásce, o ovlivnění života i tvorby básníků socialismem. Kniha obsahuje spoustu krásných i zajímavých myšlenek. Možná je zvláštní, že se mi celý příběh líbil i přesto, že jsem ani s jednou z hlavních postav (Jaromilem a maminkou) příliš nesympatizovala. Líbilo se mi Xavierovo cestování mezi sny.

4 24.07.2017

Kniha se mi četla velmi dobře, láska mezi Petrem a Lucií byla krásně a něžně popsaná. Pro někoho možná až kýčovitě, ale mě si příběh získal a rozhodně jsem tuto knihu nečetla naposledy.

4 20.06.2017

Jsem ráda, že jsem si tuhle knížku vybrala do maturitní četby, protože jinak u mě Viewegh nebyl zrovna autorem na seznamu četby, kterou si chci přečíst, ani nevím proč. Každopádně tenhle příběh mě moc bavil a líbil se mi, samotného Kvida jsem si moc oblíbila, na rozdíl od později zhlédnutého filmu, ve kterém na mě tato postava nepůsobila tak sympaticky jako v knize.

4 20.06.2017

Zpočátku jsem byla trochu na vážkách, jak povídky jako celek hodnotit. Některé mi přišly opravdu zdařilé (zvláště ty delší), jiné slabší, ale nakonec se mi zdá, že jako celek fungují opravdu dobře. Jejich společné absurdní ladění se rozpíná na několika vrstvách, od postmoderně kratochvilské hravosti (Zlatohlávek), přes kafkovský nádech (Rosný bod) až po nejcitelnější inklinaci k weird fiction (Vedlejší příznaky, Květina). Je to nápadité, originální, občas vypointované, jindy prostě jen absurdně nesmyslné. Některé povídky jsou perfektní (Vedlejší příznaky, Rosný bod), jiné slabší (Moravský nokturno, Smrt na délu), ale ve výsledku to bylo hlavně hodně weird s přesahem do absurdnosti lidský existence, a to mě ba!

3 18.04.2023

Wolf se v téhle knize věnuje vlivu tištěného a digitálního čtení na mozek a jeho tzv. čtecí dráhy. Základním pojmem je zde tzv. hluboké čtení, které pro Wolf znamená pomalé, soustředěné čtení, při kterém jednotlivec vnímá text jako koherentní celek a chápe jeho hlubší významy a spojitosti. Tento druh čtení je podle ní zásadní pro kvalitní, kritické myšlení, které považuje za základ pro umění empatie, schopnosti zaujetí jiného úhlu pohledu a v posledku za základ samotné demokracie. Spojuje ho právě především s tištěným textem a klade si otázku, zda se vlivem digitálních textů, pro které je charakteristické rychlé přecházení z jednoho na druhé, povrchní přelétávání textu a rozptylující prvky, změní naše současné čtecí dráhy, a zda už nebudeme schopni číst složité texty, například romány (a jestli je budeme schopni takto psát). V druhé části se potom zamýšlí nad tím, jakým způsobem by rodiče a učitelé měli přistupovat k dítěti do 10 let v souvislosti se čtením tištěných knih a digitálními technologiemi (tuhle část jsem informačně oceňovala asi nejvíc).
Obecně si myslím, že Wolf prezentuje spoustu podnětných myšlenek, návrhů i oprávněných obav, a přitom oceňuju, že zároveň přijímá i pozitivní vliv digitálních technologií a že s ním dokáže pracovat tak, aby směřoval k eliminaci dopadů negativních.
Zároveň mi tu dost věcí ale vadilo nebo otravovalo, předně asi ten americký styl s důrazem na osobní příběhy s cílem „tohle na tebe má emočně zapůsobit“ – pojmenovala jsem si to jako „sentimentální vsuvky“ –, potom taky snad až nadměrné citování jiných výzkumů, kde mi místy scházely důležité informace. S tím souvisí i dle mého zbytečné opakování již řečeného. Forma dopisů mi přišla nevyužitá, protože neplnila účel, ale to je spíš drobnost. Co do obsahu mi nejvíce vadily některé generalizace týkající se mladých čtenářů (zvláště ty ve smyslu, že mladá generace vyrůstající na Twitteru není schopná ocenit Melvilla nebo Eliota, s. 101) a potom některé obavy, které mi přišly snad až příliš přehnané (např. že brzy „nerozeznáme krásu psaného slova“, s. 96), u některých jsem si zase říkala, jestli to nejsou takové ty typické generační obavy, které se historicky stále opakují (Postman se obával negativního vlivu televize a autorka sama zmiňuje obavy, které měl už Sokrates stran zapisování textu a jeho negativního vlivu na paměť).
Kniha je však rozhodně zajímavá a podnětná a stojí za pozornost, můj výsledný dojem je sice trochu rozpačitý, přečtení ale určitě nelituju a zvláště k části o dětech se třeba jednou i vrátím.

3 24.04.2022

To, co začínalo jako velmi povedená ne-západně pojatá variace na duševní chorobu, skončilo úplně jinak, vlastně si netroufám přesně říct jak. V každém případě je to impozantní souhra nigérijské (igbošské) mytologie a hledání sebe sama skrze duše usazené ve vlastním těle a jejich boji o nadvládu. Je to taky příběh o zkoumání svého nebinárního genderu, a takové téma v literatuře vidím moc ráda. Doporučuju všema jedenácti. Je to požitek literárně, jazykově, antropologicky, prostě po všech stránkách.

„Původ veškerého šílenství, všech zaslepujících případů do jednoho, lze vystopovat k branám. K oněm vyřezávaným obludnostem, jílovým a křídovým portálům, jež existují všude a nikde a všechny naráz. Otevřou se, něco se narodí zavřou se. Otevírání je snadné — zatlačení, roztažení, nádech: poprašek božskosti vypuštěný do světa. Musí se však jednat o průchod otevřený dočasně, takový, který se posléze zapečetí, brány totiž páchnou po vědění a nemohou zůstat dokořán jako povolené čelisti a svévolně propouštět. Nakonec by se zamořil lidský svět, těla si přece z druhého břehu nemají nic pamatovat. Pravidla by tu tedy byla. Tady ale mluvíme o bozích a ti na své okolí působí jako ohřátá voda, a tak pravidla měknou a vytahují se. Bohům na tom nesejde. Oni koneckonců nebudou ti, kdo to odnesou.“

3 17.12.2020

„Lidé píší fikce, protože jsou tělesní, protože jsou nedokonalí. Bůh romány nepíše.“

Argentinský spisovatel Ernesto Sabato sestavil krátké fragmenty, ve kterých se zabývá zajímavými otázkami a úvahami, souvisejícími především s literaturou, a to argentinskou i jinou, románem, spisovatelem a jeho postavami, fikční realitou, literárními přístupy i filozofickými úvahami. Soustředí se vpravdě hlavně na román, jeho proměnlivost a nemožnost přesné definice, jeho pojetí pravdivosti a proměny jeho vnímání. Pokud rádi rozjímáte nad literaturou trochu metafyzicky, určitě tu, tak jako já, najdete spoustu myšlenek a materiálu k přemýšlení. A taky se třeba začnete více zajímat o argentinskou literaturu, pokud jste tak ještě neučinili.

3 30.01.2020

Výlety pana Broučka jsou povedeným satirickým pohledem na českého člověka 19. století (který vlastně není nepodobný tomu ze století našeho). Autorova kritika nemíří jen na samého hrdinu (pakliže mu tak můžeme říkat). Ve výletu pana Broučka do Měsíce se velmi jasně setkáváme s tím, co si vybral S. Čech za svůj hlavní cíl kritiky – samotného Matěje Broučka, představujícího jakýsi prototyp moderního člověka a Pražana. Je to člověk velmi sebestředný, materiálního založení, hledící si především velkého zisku a plného břicha, a zároveň, napříč tomu, že to nebyl zrovna žádný chudák a měl se dobře, neustále si na něco stěžujícího a cítícího se jako oběť společnosti. Na druhou stranu zde kritiky neujdou ani éteričtí Měsíčané, kteří zase naprosto odmítají vše „mrzké” pozemské a tělesné, a staví na odiv svou domnělou oduševnělost a uměleckost, nad kterou dle nich nic není (a přesto postupně poznáváme, že mají stejné špatné vlastnosti jako pozemšťané).
Přesto mě mnohem více bavil druhý Broučkův výlet, ve kterém se dostal do 15. století, do dob husitských. Zde kritika cílí především na morálku novodobého člověka, kterou staví do ostrého kontrastu s odhodláním za pravdu a morální sílou člověka středověkého. Druhý Výlet měl mnohem dynamičtější děj a lepší vyvrcholení, jakož i sympatičtější postavy (Měsíčané mě začali brzy otravovat). Oba příběhy jsou značně popisné, což jsem ale především u druhého ocenila, byť nevím, s jak velkou historickou přesností je zde středověká Praha vykreslena, nicméně pro čtenářovu představu to bylo velmi imaginativní.

3 22.03.2019

Tahle knížka neměla vůbec vzniknout. Ještě si pamatuju, jak jsem psala vyjádření pro Mladé Zelené krátce po celé téhle tragédii. A teď už to bude skoro rok. Po roce čtu knížku. Knížku která bolí, protože díky ní poznáte Jana s Martinou mnohem víc než ze všech článků. Možná teď mnoho lidí ví, že Jano byl skvělý novinář a Martina nadějná archeologička, ale po téhle knížce si teprve opravdu uvědomíte jací to byli jedineční a dobrosrdeční lidé. A když se dostanete ke všem těm kauzám, které se Janovi podařilo odhalit, nebudete mít pocit, že je psal jenom výjimečný novinář, budete mít pocit, že je psal někdo, koho znáte, protože přesně tak jsem se cítila po první části knihy - jako bych Jana s Martinou sama znala, najednou to bylo mnohem osobnější a bolavější, než předtím. A tak i po roce si musíme zase připomenout, že jejich smrt nebyla zbytečná a že my všichni jsme teď ti, co musí něco udělat pro svůj stát (a je jedno, jestli jsi Slovák, Čech nebo kdokoli jiný) a pokračovat v tom, co dělal Jan, a ať je situace jakákoliv, nevzdávat se a dál bojovat za pravdu, protože v obou našich republikách se jí teď dostává velmi málo.

3 04.01.2019

„Zvídavý čtenáři této kroniky pohrom, pomyslel bys snad někdy, že naše jednadvacáté století začne drancováním a loupením v samotné kolébce civilizace?” (kap. 10: Knihy zničené v Iráku)

Obecné dějiny ničení knih jsou velmi obsáhlou a vyčerpávající zpovědí o zločinech i neštěstích v našich dějinách spojených s ničením knih, knihoven a dalších cenných památek od samého počátku jejich vzniku. Od ničení knih ve starověkém Řecku a Římě, zkáze Alexandrijské knihovny, přes středověké ničení kacířských knih až po moderní dějiny 20. a 21. století spojené se zločiny na knihách během světových válek, vzestupu nacismu i nadvládě komunismu, po vstup do 21. století, kde přes veškerou pokrokovost dějiny ničení knih zdaleka nekončí (válka v Iráku, teroristické útoky), a to ani s nástupem digitalizace a knih v elektronické podobě.
Kniha je velmi zajímavým a pro běžného čtenáře i podrobným vhledem do dějin knih, byť místy možná až příliš podrobným a vyčerpávajícím, ve většině však ohromujícím a pozoruhodným. Na 600 stranách se dozvíme o všech neštěstích, katastrofách i válkách úplně z jiného úhlu pohledu než z běžných historických publikací. A rozhodně to stojí za přečtení.
Pozn. Akorát z toho teď mám panickou hrůzu, že se doma stane nějaká nehoda a vyhoří nám byt s celou naší knihovnou.

3 18.11.2018

Pouť krkonošská je velmi působivým dílem, ve kterém, ačkoli se jedná o prózu, nacházíme mnoho básnických prvků, které v textu podtrhují subjektivní vnímání světa a vyzdvihují lyrickou a filozofickou stránku nad samotný děj. Setkáváme se s poměrně typickým romantickým hrdinou ve formě osamělého poutníka, který je nešťastný ze ztráty svých životních představ i ze stesku nad ztracenou láskou. Jeho putování je symbolickým putováním po jeho duši, setkáváme se zde několikrát se smrtí a posmrtným životem, ať už v podobě zmrzlého motýla či kláštera s mnichy. Celý příběh je velmi ponurý a tragický, ale zároveň velmi krásný a filosoficky podnětný.

3 12.11.2018

Zápisky obviněného jsou zajímavým vhledem do života Václava Havla během jeho prvního (čtyřměsíčního) pobytu ve vězení díky autentickým zápiskům z deníku, který si v té době vedl a především díky komentářům a analýzám Havlovi blízkých lidí, kteří se do zkoumání, přepisování a interpretaci jeho, často nečitelných nebo nesrozumitelných, poznámek pustili. Je super, že jsou zde otisknuté původní stránky tohoto diáře, no velmi mi tu chybí i nějaký přepis Havlova rukopisu, protože sama jsem si kromě několika, náhodou celkem čitelných, úseků (např. o jeho seznamu úkolů, které hodlá udělat po propuštění) dozvěděla tak akorát to, že asi rád maloval sluníčka, která se tam vyskytují celkem často. Nicméně pokud vás Havel a jeho život zajímá, tahle kniha může být zajímavým pohledem na jedno z jeho velmi náročných životních období.

3 04.09.2018