Zelený_Drak komentáře u knih

13. a 14. díl tvoří dohromady jeden celek, a proto je okomentuji dohromady. Tyto dva díly mi přišly rozplizlé. Mám pocit, že jsem dostala příliš mnoho Horáce s Gilanem, aniž by dělali něco zajímavého, možná i příliš Kasandry a málo Madelyn. Nedivím se, že si ji mnoho čtenářů zatím neoblíbilo. Nedostává tolik prostoru, jako měl v prvních dílech Will. Zároveň je její druhé dobrodružství zaměřené primárně do „bezpečného“ araluenského léna a není zdaleka tak napínavé jako to první. Částěčně v tom hraje roli to, že čtenář snadno uhodne, kdo je hlavní záporák (já jsem to třeba uhodla hned jak se objevil „bez masky“, autor dost napovídal).

Souhlasím s tím, že změna překladatelky, která si nenačetla původní překlady, v kombinaci s odfláknutou prací redakce (kde se to rozhodně mělo zachytit), knihám příliš nepřidala. S výjimkou Blaze. Blaze je klisna i v originále. Původní překladatelka z ní udělala hřebce (nejspíš proto, že hřebci se pro úlohu hraničářských koní obecně hodí lépe). Všichni ovšem víme, že toto už dávno není první Blaze, a tak zrovna změna pohlaví koně mi nepřišla nijak zvlášť rušivá. Will Treaty byl vzhledem k již zaběhnutému Will Dohoda katastrofa. Nezapomínejme, že je to dětská kniha a podobné změny jsou zbytečně matoucí. Také mi vadilo, že Madelyn staré zranění bolí jinde, než ho má. Ve 14. dílu se to zase zlepšilo, ale ne od začátku, jako kdyby někdo začal dělat korektury až od x-té kapitoly.

Autor navíc opět oře s postavami, aby získal dramatické scény. Na konci 13. dílu je moment s Kasandrou, který vůbec nedává ve vztahu k jejímu charakteru smysl, a i pokud bychom připustili, že zrovna nebyla v kondici, její stráže by se tak nesmyslně chovat neměly. Ale autor to tak „musel“ napsat, aby mohl z jiné postavy udělat hrdinu dne.

Samotná zápletka byla dost předvídatelná. Ono se to prostě nabízelo, když se blíží čas vlády první královny. Tady Flanagan šikovně zakomponoval to, jak různé zájmové skupiny často vůbec nehledí na fakta a všechno se snaží podat tak, aby to sloužilo jako zbraň proti jejich protivníkům. Obávám se ale, že cílová skupina zrovna tohle při čtení spíše přehlédne. Celkově je to pořád důstojné pokračování série, ale zrovna tyto dva díly jsou opravdu vhodnější pro děti, které ještě tolik nesrovnávají jednotlivé díly mezi sebou a jsou nadšené z každého dalšího dobrodružství jejich oblíbených postav.

Závěrem souhlasím s tím, že ve Stigovi by si autor mohl připravovat budoucího prvního rytíře. Nevím ale, jestli je autor dá dohromady i přes značný věkový rozdíl. Řekněme, že Haltovi, Duncanovi a Thornovi je na začátku 12. dílu asi 60, Erak by měl být mladší, tak spíš 50. Kasandra s Horácem mohli mít Maddie tak ve 20, takže by jim (a Willovi) na začátku 12. dílu bylo 35 (holt zešedivěl brzy, ale o moc starší být nemůže, když Gilan vypadá pořád tak mladistvě), zatímco Gilanovi by bylo asi 40 (je určitě trochu nemístné o něm mluvit pořád jako o mladém veliteli, když se o Willovi mluví jako o starším hraničáři). Jestliže se Volavky viděly s Kasandrou, když jim bylo asi 18, a ona je o něco starší, ale ještě neměla dítě, Volavkám by na začátku 12. dílu bylo vesměs kolem 33 let. Teď o 3 roky později, když je Madelyn 18 by tedy Stigovi 36. To už je docela rozdíl. Chci vědět, proč nikdo z Volavek ještě není ženatý. Nebo jsou ženatí a dozvíme se to později? Pak by dávalo smysl, aby byl Stig jediný volný, protože Bratrstvo, 6. díl. Autor by pro nás měl někde věk postav a časovou osu příběhu raději zveřejnit, jinak se pravdy nedobereme.

2 06.11.2019

O Tereze vím dobrých 10 let, ne-li déle. Věděla jsem o ní už v době, kdy měla vydané první dvě knihy z Podmoří a občas jsem ji registrovala na těch internetech ještě v dobách kdy nejpoužívanější sociální síť byli Lide.cz. Takže jsem si od ní vždycky chtěla něco přečíst, ale než jsem se k tomu dohrabala, tak byly první knížky prakticky nesehnatelné a já strašně nerada čtu věci od prostředka. Loni jsem konečně koupila příběh, který není součástí Podmoří a letos jsem se k němu dokonce i dostala. Je poněkud trapné, že navzdory dekádě plánování, jak si od Terezy něco přečtu, mě k tomu přiměla až Čtenářská výzva 2019 (Kniha od současné české autorky).

Původně jsem chtěla napsat aspoň něco málo děj nevyzrazujícího ke každé kapitole, protože je mi úplně jasné, že Tereza komentáře čte (ostatně několika dala palec nahoru). Ale to bych jí musela dělat betu, aby to mělo smysl. A nevím, jestli by to byla produktivní spolupráce, protože Válka zrcadel mi moc nesedla. Možná je to tím, že jsem čekala minimálně průměr české scény a světový nadprůměr a dostala jsem spíš světový průměr.

Měl mě varovat už prolog. Kdybych se podle prologu měla rozhodovat, jestli knihu číst nebo ne, tak ne. Krátký nástin světa na pokraji zničení křičí „generická fantasy“ a nepříjemně mi evokuje knihy a série, které mě přeukrutně nebavily. Jako Úsvit DragonRealmu (a vlastně asi jakýkoliv Knaak, kterého jsem zkusila číst mimo svět Diabla), Svět bez bohů, různý DragonLance a podobná zvěrstva (Válka zrcadel na tom ale reálně není tak zle, aby si zasloužila srovnání s DR nebo DL). Samozřejmě před těmi 10 lety bych to vnímala o něco lépe a před 15 vůbec. Problém je, že čtu moc fantasy.

Začátek to pak dočasně napravil. Líbila se mi část s chůvou i seznámení se Zafarem. Dětská postava Ankary je přesvědčivá. Už po prvních stránkách z toho dýchá živá česká fantastika. Jak píše Dragita, horší stránky lidského charakteru věrohodně, syrově realisticky. Brzy se ale vrátil dojem, že půjde jen o další ponurou generickou fantasy o konci světa. Zlí a horší mágové se mydlí mezi sebou a soupeří o moc také s náboženstvím (zlým nebo horším, to není úplně jasné), aby mohli úspěšně přehlížet, že „hnízdo hoří“. Podrobnostmi o světě autorka čtenáře příliš nezatěžuje, ale není těžké si mezery domyslet. Samozřejmě nepotřebujete detaily o světě, když jste takových knih četli už nižší stovky.

Postupem času mi také čím dál tím víc chybí práce s vnitřním světem hlavní postavy. Co vůbec chce? Má nějaké sny a přání? Plánuje si nějakou budoucnost? Sociopatická Ankara přestává být uvěřitelná. Ve druhé polovině se to zase zlepšuje, ale už se nemohu ubránit dojmu, že hrdinka je patřičně prázdná proto, aby se nechala bez protestů tahat autorkou po střepech světa sem a tam.

Někde v poslední části jsem o knihu prakticky ztratila zájem (asi zůstal v lese u jezírka a hledá tam nějaké podrobnosti o tom, co se tam vlastně odehrálo). Dočítala jsem ji už spíš s pocitem, že těch pár stránek ještě dneska zvládnu. Proto ani rozuzlení v poslední kapitole, které se mi vlastně líbilo, už mě nedokázalo okouzlit. Obávám se, že brzy nebudu vědět, o čem to celé bylo. Skoro bych byla přehlédla i určitou aktuální naléhavost. Vždyť „hnízdo hoří“ a mágové i vládci se ještě pořád perou o koryta.

V mnoha ohledech je to dobře odvedená práce (stylistika, slovní zásoba, většina dialogů, postavy mají své charakteristické podivnosti) a kniha vtáhne do děje (nikoliv do příběhu, souvislý příběh tam není). Ale zdráhám se dílo nazvat fantasy románem. Možná konceptem pro trilogii. A zároveň jsem ráda, že to není trilogie. A teď bych si prosím chtěla přečíst celé Podmoří od začátku do konce a zjistit, jestli je to tím odskočením do jiného světa nebo jestli mi na Terezině vyprávěcím stylu prostě něco chybí. Tak snad to druhé vydání prvních dílů bude brzy.

6 17.10.2019

Příběh plynule pokračuje. Zhltla jsem stejně rychle jako předchozí díl. Jak už psali jiní, je dobře, že 3. díl skončil tak, jak skončil. Jako naprostý neznalec lodí a výhod a nevýhod různých zbraní jsem si závěrečnou bitvu dost užila (možná, že znalci by v ní našli víc děr než jen ty od Drtiče). Starosti mi ale dělala ta divoká soutěska. Z toho, co jsem pochopila v jednom z pozdějších dílů, bych řekla, že Dan je řeka s více rameny a Volavky musely na cestě do Raguzy přeplout z jednoho do druhého. Není přece možné, aby řeka tekla z moře do moře.

3 14.10.2019

Ohlasy jsem četla 2x, ani jednou to nemělo nic společného s maturitou. Oceňuji epické náměty z ruských bylin, ale obsah není zpracovaný tak, abych mě oslovil i přes nedostatek rýmů. Ohlas písní českých občas pobaví, ale to je tak všechno. Snad napodobují oba ohlasy své hlasy věrně, to posoudit nedokážu a už si nepamatuju, co jsme se o tom učili. Zapamatovatelných ale je jen pár kousků jako Vávra, Vrchní z Kozlova, Pocestý (známá písnička), Stasa Čarodějnice... Samozřejmě Toman a Lesní panna, tu si asi hodně čtenářů vybaví z čítanek. Přečíst nahlas verše "Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!" představovalo ve druháku na střední pro některé zlatý hřeb dne. A asi bylo v čítance více ukázek, snad Luňák, protože "Chraň ji před luňákem, tím zlodějským ptákem." mi také zní jako něco, čemu jsme se jako puberťáci smáli. Každopádně si pamatuji, že už tehdy mi Čelakovského básně přišly poněkud neumělé a každou nadějnou mi něco zkazilo. Ani dvě přečtení celých ohlasů mě nepřesvědčily o opaku. Není to nejhorší obrozenecká poezie (na to už u mě aspirují Čech s Hálkem), ale za poklad české literatury bych to taky zrovna nepovažovala.

1 06.10.2019

Samotné básně mě moc neoslovily. Což mě překvapilo, čekala jsem velká díla jednoho ze zásadních britských romantických básníků. Dala bych za ně tak ** a s krátkým časovým odstupem už si z nich ani nic nevybavím. Nejvíc mě asi zaujal kousavý Don Juan. Myslím, že mě během čtení zaujaly ještě dvě další básně, ale když jsem si teď při prolistování nedokázala vybavit, které to byly, tak mě asi nezaujaly zas až tolik.

Za co ale dávám další ** je zpracování tohoto výboru. Poutník z Albionu je pojat skvěle. Kdybych se dnes znovu připravovala k maturitě, tuhle knihu bych si přečetla už proto, jak pojímá autorův stručný životopis a zveřejňuje i vybrané dopisy z jeho korespondence. Do knihy je zařazeno i značné množství fotografií a obrazů.

To, co jsem se dočetla tady, jsme se ve škole rozhodně neučili. Lord Byron nemiloval žádnou svou nevlastní sestru Augustu. Takovou nevlastní sestru totiž neměl. Běžná neznalost češtiny (a angličtiny) vedla k tomu, že se tato informace vyskytuje jak v této knize, tak na české Wiki. Anglická Wiki správně uvádí „half-sister“. Měli společného otce, byli tedy pokrevní příbuzní a rozhodně ne nevlastní sourozenci. Lord Byron miloval svou vlastní polorodou starší sestru Augustu. Pravděpodobně s ní měl dceru. Incest byl nejspíš nakonec jeden z důvodů proč podruhé a navždy opustil Anglii. Nevím, co tam za to mohl vyfasovat na začátku 19. století, kdyby ho manželka Annabell (potažmo její rodina) v rámci rozluky chtěla zničit, ale u nás v roce 2019 by za to lord George „vzrušuje mě moje sestra“ Gordon Byron dostal 2 roky. Kam se hrabe Karel Hynek „píšu si erotické deníky“ Mácha.

Není 19. století náhodou ta doba, kdy podle ochránců tradiční rodiny naposledy bylo vše v pořádku? Protože ta tradice, ke které by se někteří chtěli vracet, v reálu občas vypadala tak, že násilník John „Mad Jack“ Byron odloudil někomu ženu, pojal ji za manželku a zplodil s ní dvě dcery, z nichž jedna přežila a byla po smrti matky vychována příbuznými z matčiny strany. Pak se oženil s další ženou, zplodil s ní syna a měl tolik slušnosti, že poté, co prošustroval její jmění, ve 35 letech umřel (na tuberkulózu, předávkování nebo sebevraždu). Během tohoto krátkého života také stihl incestní vztah s vlastní sestrou Frances Leight (nebo se tak aspoň soudí na základě dopisů, které jí psal). Matka lorda G. Gordona Byrona k synovi podle všeho měla rozporuplný vztah a jakmile asi v 10 letech něco zdědil (po nějakém strýci, kterému se říkalo „zlý lord Byron“), nechala ho odejít na jeho vlastní panství. S pečovatelkou, která ho už v té době sexuálně zneužívala a celkově ho týrala. Později měl již zmiňovaný incestní vztah se svou sestrou Augustou, z něhož vzešla jeho první dcera. Vyrůstala s matkou. Druhou dceru měl s manželkou Annabell, kterou si asi vzal částečně i proto, aby se přestalo mluvit o něm a o jeho sestře. Brzy došlo k rozluce a druhá dcera také vyrůstala s matkou. S Claire, kterou později nesnášel a rozhodně si ji nevzal, měl třetí dceru. Ta nečekaně zůstala jemu, protože mladá svobodná matka Claire doufala, že ji dokáže finančně zabezpečit lépe než ona a jeho sestra Augusta nevyhověla jeho žádosti a nevzala si ji k sobě. Tak se lord Byron staral o dceru, a to až do jejích 4 let, kdy mu začala překážet v dalších aférách, takže ji přechodně odložil do kláštera, kde ji po celý rok nenavštívil a kde podlehla nějaké nemoci dřív, než se dostal k tomu, aby si ji vyzvednul. 19. století, to ještě nebyla tradiční rodina v krizi, že? Muži byli těmi pravými otcovskými vzory a ženy byly ty laskavé milující matky. A tito muži a ženy 19. století počali všechny své děti v loži manželském. Jak zhýralí jsme my, lidé 21. století.

4 30.09.2019

K druhému dílu jsem se dostala až 7 let po prvním. Váhala jsem tedy, zda se vracet k prvnímu nebo rovnou pokračovat. Vyhrálo pokračování, protože jsem kvůli Bratrstvu musela založit a odložit rozečtený 13. díl Hraničářova učně, abych si nepřečetla spoilery k příběhům bratrstva Volavek. Vzhledem k tomu, že jde o knihu pro děti, ale nebyla větší mezera mezi díly problém. Autor toho dost opakuje.

Pronásledování Havrana a piráta Zavaka není tak dobrodružné, jak by se mohlo zdát. Posádka Volavky má spoustu času pokračovat ve výcviku, vynalézat, předělávat a tak nějak celkově nehrozí, že by na Zavaka narazila dřív, než na to bude připravená. Jinak je u Volavek asi vše tak nějak při starém. Sžívají se se svými rolemi na lodi a učí se překonávat problémy společného života. Dobře se to čte a díky většímu množství postav, které jsou na scéně pořád, občas méně napínavé kapitoly odsýpají lépe než v Hraničářůvě učni.

Thornova proměna je také poněkud optimistická. Jak už tu bylo napsané, je podivuhodné, že za tu dobu, co byl naložen v lihu, neztratil zdánlivě nic ze svých starých dovedností. Patří to trochu ke zjednodušování a předsudkům Flanaganem vytvořeného světa. Skandijci moc neplánují, ale zato jsou to skvělí bojovníci a jejich těla vydrží všechno.

Asi nejzajímavější novinkou 2. dílu je Lydia. Lydia je správná holka, protože se neparádí a raději tráví čas v lesích, kde stopuje a loví zvěř. Jeden z Flanaganových výchovných apelů. Pro Lydii má jinak docela dobré téma mladé ženy, o kterou se již zajímají muži a ji přitom ještě příliš nezajímají. Mladí Skandijci jsou naštěstí praví džentlmeni a s touto archetypální Artemis si rychle padnou do noty. Kdekoliv zakotví, snaží se Lydii dopřát maximum soukromí. Zatím autor bohužel nevysvětlil, jak a kam se chodí na Volavce na záchod. Dost by mě to zajímalo. Zvláštní také je, že tato žena dobrodružné povahy potřebuje učiněnou "Řadu nešťastných příhod" k tomu, aby se rozhodla vydat do světa.

4 24.09.2019

Hned z kraje mě patřičně rozčílilo, jak autor natlačil postavy silou do nových rolí, do kterých charakterově vůbec nezapadají. To, co udělal z Horáce a Kasandry, nedává moc smysl. Prostě jim přišil roli úzkostlivých, bezradných, neschopných rodičů, kteří nijak nepřipravovali Madelyn na roli budoucí panovnice. To nesedí jak k nim, tak ke králi Duncanovi, který by jako zkušený panovník takové ohrožení trůnu určitě celé roky netoleroval. A proč už dvě generace po sobě není královská rodina schopná zplodit více než jednoho potomka? Z Willa musel udělat Halta, aby mohl pokračovat v psaní podle zaběhnutého mustru. Přitom je celý ten úvod pěkná blbost. Z Madelyn mohli udělat hraničářovu učnici na základě moudrého rozhodnutí inteligentní princezny regentky Kasandry nebo neméně inteligentního krále Duncana. Nic víc nebylo potřeba. Rozmazlená a trochu sebestředná princezna to mohla být i tak. K tomu nebylo nutné, aby se všichni ostatní chovali jako hlupáci.

Jakmile jsem překonala tento otřesný úvod, kde autor se svými zaběhnutými postavami velmi nepěkně oře, už to byla pěkná knížka pro děti, která neurazí ani dospělé. Na slohu a vyprávěcím stylu je hodně znát, že kniha je pro mladší čtenáře. Autor často popisuje, co si která postava myslí nebo proč říká to, co říká i tam, kde by to starší čtenář snadno domyslel.

Ke konci bohužel přišlo další nelogické chování postav. Jak už tu psali jiní, autor v zájmu podtržení myšlenky, že i nejlepší plán se může pokazit, nechal nejlepšího hraničáře dělat začátečnické chyby. Rovněž děti podle mě poněkud podcenil, když ani s možností střídat se na koních nedokázali urazit oněch 15 kilometrů. Napínavé to bylo, ale za cenu nižší věrohodnosti. Musím také souhlasit se Zmiu. Chtěla bych vědět, jak to dopadlo pro ty zachráněné. To by mě zajímalo víc než to, jak Maddie všechny oslnila.

Za mě by tedy bylo lepší, kdyby série vycházela odděleně a po Hraničářově učni bychom tu měli Hraničářskou učnici nebo Královskou hraničářku jako samostatnou sérii. Chápu ale, že tím by se už úplně odhalilo, že se vlastně jedná o remake úspěšné série. A někteří čtenáři by si knihu nekoupili, protože starou sérii chtějí dočíst, ale s žádnou novou sérií se jim začínat nechce.

Ke změně pohlaví hlavní postavy mohu říct, že mi to nepřijde nijak zásadní a dílo nevnímám jako feministické. Autorova snaha ukázat, že děvčata jsou až na menší sílu stejná (ne stejně schopná, ale opravdu spíš stejná!) jako chlapci, mi přijde přinejlepším úsměvná. Přinejhorším je to snaha vytřískat ze série, co to jde. Hrdinku, která vynikne v "mužských disciplínách" už jsme přece všichni viděli v mnoha knihách. Aby z Maddie byla hrdinka hodná ženského obdivu, bylo by potřeba nějak do příběhu zapracovat, že je žena. Musela by jí překážet bujná ňadra nebo by si naopak musela všímat, jak jí menší poprsí usnadňuje běh a práci s lukem. Musela by začít krvácet v ty nejnemožnější okamžiky. Dokud nepočítá dny a nestrachuje se, že hodinu před tím, než bude potřeba vyrazit do akce, ji vlastní hormony vyřídí tak, že to s ní cestou švihne, tak nevím, co to jako má mladým děvčatům sdělit. Že stačí chtít a budou podávat stejně stabilní fyzické výkony jako muži? To budou v životě asi mnohdy zklamaná. Že mohou vykonávat stejné profese jako muži? Že mají stejná práva? To snad už několik dekád všichni víme, ne? To, co se snažím říct, je, že tady (i v mnoha podobných příbězích) je hrdinka jaksi odženštěna. Od mužských hrdinů se liší jen vzhledem a netýkají se jí ani ty nejmenší starosti spojené s ženským tělem. Proto nechápu, proč čtenáři vůbec řeší, že najednou je hraničářkou žena. Vždyť ty Flanaganovy postavy jsou pod povrchem dočista bezpohlavní. Což se u HU dá snadno překousnout, protože HU vnímám jako knížku pro děti 6 až 10 let. Dospělí si občas myslí, že i jen docela obyčejné praktické věci vyplývající z rozdílů pohlaví, jsou pro tak malé děti tabu. A on ten rozdíl je třeba už jenom v tom, že zatímco patnáctiletý chlapec je poměrně často opravdu ještě chlapec, patnáctileté děvče je mnohdy už fyzicky dospělá žena. Psát o dítěti je pak přezíravý paternalismus, který nereflektuje skutečnost a rozhodně není emancipační. A jak už teď víme, autor roky, se kterými si u ženské hlavní hrdinky nevěděl rady, nakonec raději přeskočil.

Abych to nějak uzavřela: Mě se Královská hraničářka četla dobře a dost mě bavila i přes nesedící chování postav, které v zájmu dramatu až moc často tancují tak, jak autor píská. Nic hlubšího než snahu vyždímat HU do poslední kapky, bych v textu nehledala. Flanagan prostě píše zábavné dobrodružné knihy pro děti, ne pro staré čarodějnice a hejkaly, aby o tom mohli psát takovéhle elaboráty.

P. S.: Na *** bych asi hodnotila všechny díly série. Víc dávám jen málokdy, takže si u mě série nepolepšila ani nepohoršila.

5 19.09.2019

Ono to nebylo špatné básnicky, ale tématicky mě to natolik nezaujalo, že jsem si ani jeden verš nezapamatovala. Právě vězni mě jako námět romantické poezie nikdy moc nebavili. Navíc už jsem (opakovaně) četla Máj, který se mi také tématicky nelíbil (a na střední jsem ho upřímně nesnášela), ale přeci jen líbil tak, že si z něj něco pamatuju. Chápu, že (nejen) Máchu Byron inspiroval, ale asi to bylo z nedostatku jiných inspirativních podnětů (on Byron prostě byl jeden z prvních básníků svého druhu).

17.09.2019

Poctivě jsem přečetla oba díly, abych si konečně doplnila všeobecný přehled, když z tohoto díla vychází tolik jiných autorů. Za celou dobu se mi líbila jedna jediná věta, a to známé "We're all mad here.". Tato kniha se u mě zařadila k těm, u kterých mám silné podezření, že je mnoho lidí hodnotí velmi kladně jen proto, že je to "klasika", takže se stydí přiznat, že tento "klenot" jim ve skutečnosti připadal jako totální slátanina a k smrti je nudil. Nelíbí se mi to ani jako příběh pro děti, ani jako satira, ani jako kritika... prostě se mi ta kniha nelíbí, ničím mě neoslovila a nic jsem si z ní neodnesla. Pozdější příběhy, které "jsou jako Alenka", nabízejí mnohem více. Věřím, že by se mi kniha nezamlouvala ani jako dítěti, protože jsem v dětství viděla útržky různých filmových zpracování a i ta mě nudila.

ČÁST 1 ZE 2

Na Jherega zatím žádný další díl neměl. Z Teckly jsem dokonce jaksi rozpačitá. Na jednu stranu jsem nečekala vývoj tímto směrem, na druhou stranu oceňuji, jak autor vystihl tu atmosféru revolucionářského hnutí a věrohodně přiblížil vztahy mezi postavami. Největší výhrady mám k tomu, že Vlad mluví o minulosti, která se ale v knize Taltos odehraje jinak. Je vidět, že autor ji napsal později a že to neměl předem kdoví jak promyšlené. Obě knihy přitom v originále vyšly jen s ročním odstupem, takže Brust už asi věděl, že napíše Taltose a podle mě měl pozdržet vydání Teckly a Tecklu ještě po Taltosovi upravit. Určitě mám ale v plánu přečíst i další díly, pořád mě to baví.

Komentář k "Phoenix" (5. díl, ***)
Fénix prakticky navazuje na Tecklu, takže revoluce pokračuje, Vladovo zoufalství také pokračuje a všechno zřetelně spěje k nějaké hrůze. Zápletka s Dragaerany mimo Císařství byla příjemným rozšířením autorova světa. Bubeník Aibynn z Greenaere je fajn vedlejší postava. Až teď při čtení originálu, mi došlo, jak vhodně autor pracuje s některými fantasy pojmy. Aibynn například označí Vlada za trpaslíka. Vladův dědeček mluví o Dragaeranech jako o elfech a o teleportaci jako o cestování vílí říší. Také od prvního dílu víme, že nekromant se může stát nemrtvým, například upírem. Autorův styl psaní je přitom takový, že čtenář to vše bere jako samozřejmosti spolu s vypravěčem. Samotná zápletka mě tolik neoslovila, že autor bude muset nějak uzavřít, co začal v knize Teckla, bylo celkem jasné. Zato se mi líbilo, jak si vystřelil z "deux ex machina".

Komentář k "Athyra" (6. díl, ***)
Série chytila druhý dech! Podle mě nejlepší díl od Jherega. Tentokrát v er-formě, v novém prostředí a s novými hlavními postavami. Jednou je nedospělý Teckla Savn, druhou samice jherega Rocza (pravděpodobně proto, že čtenář tentokrát přijde o Loioshovy prupovídky). Přesto se Vlad nedostává tak docela na druhou kolej a dokonce dojde na nějaké to zúčtování se stíny minulosti, ačkoliv Vlad už se zdá být tak trochu někým jiným. Ačkoliv se v tomto díle mnoho neděje, vypadá to, jako kdyby se něco dělo pořád a rozhodně mě to bavilo a nalákalo na další díly. Jsem zvědavá, zda v dalším díle bude hlavní postavou Vlad nebo někdo jiný. V Athyře experiment se změnou hlavní postavy příběhu prospěl, ale pochybuji, že by to šlo úspěšně zopakovat stejným způsobem.

12.09.2019

Na můj vkus příliš moderní poezie. Volný verš, málo rýmů a tak. Nejlepší je úplně první báseň Ztracenec, ze které je nejlepší část o komentář níž. Vybrala jsem ještě dvě další básně jako ukázku, v jakém duchu je sbírka.

Tiší

Jen strom je tichý
a beránek
a Slovo

Jsou stromy proto,
že jsou ohně?

beránci proto,
že jsou vrazi?

Jsou slova proto,
že jsou němí?

Jsou verše
psané pro mlčení?

***

Čistí

Nikoli ti
kteří se
tělem
nedotkli žen

Nikoly ty
které si
kostýmy
půjčují od
Madony

Jen
Láskou
čistí

Ptej se
krásné ženy
která hledala
lásku
ústy
rukama
tělem
a
po vyhoření
jí ze všeho
zůstaly
smutné oči
utýrané srdce
a
slzy
které marnotratně
vylila
Bohu na nohy

Tehdy objala
poprvé
Lásku
silnější než
Smrt

A pak

objala Smrt
Láskou

a je živa
a vidí Boha

a smí

ošetřovat
ránu
v jeho boku

4 07.08.2019

Druhá Žáčkova sbírka básní pro dospělé, kterou jsem v knihovně našla (první byla Tři roky prázdnin) a líbila se mi o něco víc než ta předchozí. Ale podobně jako indyce ani mně "ta bouřící se těla, něžné absurdity a míčky ňader nějak nejsou po chuti". Nevím, možná se to líbí ženám narozeným ve vzdálenějších dekádách 20. století. Poezie básníka, který dospíval v osvobozujících 60. letech. Taková směle nesmělá, obnažená a obnažující duši autorovu. Forma dobrá. A jak přijde na ženy a erotiku, tak obvykle nic moc. Přikládám jako ukázku výběr po jedné básni z každého oddílu, která mě nejvíc oslovila. Ze třetího by to tedy měly být dvě, ale Pěšáky lásky vynechávám, ty už sem dala intelektuálka.

Blues nenapravitelného vojína

Kdyby moje láska byl kvér a ne ty,
byl bych nejvzornější voják planety.

A já radši válčím s tebou v posteli,
už jsme na ní spolu stokrát umřeli.

Velíme si sami, bojujeme fér,
máme lepší zbraně nežli ňákej kvér.

Ať si z nás dvou vezme příklad celej svět,
lepší dělat děti než je zabíjet.

Dokavad mě líbáš, válčím s tebou dál, ––
takhle ze mě sotva bude generál.

***

Neznámý vojín

Nemá čas ležet pod zemí,
dloubat se v nose,
čekat na řečníky,
až během fanfár vykoktají díky.
Už dávno musel vstát a jít.

Dokud se válčí, musí vstát
a zase padnout jako včera
pro slávu říše, boží majestát,
za císaře za führera
anebo pro kšeft zbojařského trustu,
přestože neví,
co to vlastně je ––
ví jen, že umírat je džob
neznámých vojínů všech dob.

Přechází ze století do století
a dávno, dávno zapomněl,
kolik má vdov a kolik dětí
a kolik pohřbil vlastních těl.

Vypustil duši u Tróje,
rozsekali ho u Hastingsu,
a rozstříleli u Slavkova,
vykašlal plíce u Ypru ––
a musel vstát a narukovat znova.

V legendách ani v historických
análech o něm žádná zmínka není,
neznámí vojíni
jsou vždycky bezejmenní,
neposkytují interview,
nanejvýš mávnou ustřelenou rukou
a ubalí si cigaretu z novin
s portrétem vítězného generála
a vykouří ji,
přestože jsou bez hlavy.
Neznámý vojín vyžije i z mála.

Už ho to ale trochu zmáhá,
táhnout svůj osud v tlumoku jak činku.
Moc rád by věděl, kolikrát
má ještě umřít a pak vstát,
než konečně už složí kosti k odpočinku.

***

Maminky stárnou

Ještě se vracejí pro úsměv, kterým platí
za děti,
za lásku,
za radost,
za bolest,
a jak se narychlo svlékají ze závratí,
vadnou jak sežehlá májová ratolest.

A jak se narychlo svlékají ze závratí,
vykročí nazpátek,
mladé a bez vrásek,
spěchají do dětství a brzy se nám ztratí
v dalekých zahradách
jak malý bělásek.

1 10.07.2019

ČÁST 1 ZE 2
Problémem i zajímavostí této sbírky je, že jde o české překlady slovenských básníků. Hned první básník Laco Novomeský mě vcelku zaujal, našla jsem si proto k jedné básni i originál. A originál a překlad, byť jde o tak příbuzné jazyky, jsou prostě dvě různé básně. Zatímco slovenskou beletrii můžu číst stejně snadno jako českou, u slovenské poezie mám najednou problém s rytmem. Myslím, že to je proto, že slovenština má obecně slova zvukově kratší (neskládá ve slově tři dlouhé slabiky za sebe, apd.). Bohužel, ne vždy jsem našla originály, abych je mohla srovnat.

Dále se mi ještě líbili Ján Poničan a Ján Smrek, ale zbývajících sedm básníků už mě nijak neoslovilo.

15.06.2019

ČÁST 2 ZE 2
LACO NOVOMESKÝ
- Rekviem -
Je jeseň hrdzavá. Za listom padá list,
za listom tisíc listov, lístie padajúce,
na ktorom výstrahu, jak škvrnu na obruse:
nemožno do života prísť a neodísť,
jedinú výstrahu som zazrel naliehavú.
Tým naliehavejšie, že v listoch hrdzavých
dvoje rúk do bezvládna, do vankúšov hlavu,
do ticha v umieraní naposledy vzdych
potichu klesajúcim vnímam v pomysle:
zhasnutý život dožitý. A k jeho pádu
pád listov dohorených do slôt listopádu
priplieta sa mi v mysli súvisle

v jeseni hrdzavej. Veď v listoch zhúžvaných,
ráňaných nesmrteľnou smrťou k nepotrebe,
sú ako zaručené výhry v našom žrebe
vráskami dokrkvané tváre starcov. Tých
zhrbených starcov, ktorí len čo do zelene,
keď nemôže byť iný, ďalší posledný,
chceli by zas, jak vlani, znova nezmenene
dogúľať guľku svojich zimomrivých dní
a nad hromadou lístia myslia v pohnutí,
že život smrť je iba, z ktorej na priepustku
na vlastnú rakvu hádžeš sám na seba hŕstku,
omilostenie púhe na čas zo smrti

s podmienkou návratu na konci liet i zím.
Lebo len smrť je tá, čo večný život žije
v nás: neodmysliteľná tôňa amnestie,
v ktorej nám v pätách kráča krokom sliedivým.
Lebo len smrť je tá, čo bola, je a bude
vždy, všade vo všetkom a všetko, všade v nej:
črviačik bezvýznamný vo vyschnutej hrude
s chýrečnou veličinou v sudbe rovnakej.
A všetko, komu kedy prichodilo prísť
z nej, zas jej do náručia po skončenej zmene
padá, jak neodvratne padá do jesene
na tisíc suchých listov jeden suchý list.

V najvnútornejšom vrecku ukrývame žreb,
o ktorom vieme len, že príde na ťah zrazu.
Ručičky všetkých hodín vykrajujú z času
priezračný krajček jedným, druhým celý chlieb.
Byľ byľku hrdúsi pre vlahu každodennú,
na zviera číha zver a lovec na korisť.
Žijeme smrťou, v smrti, napokon však pre ňu.
Ona tým, že je život. A ten musí prísť,
jak po zvädnutých listoch nové prichodia.
Lebo smrť smrťou bude len tým, že je skrytý
jej zmysel nesmrteľný v nás a v každom bytí
tým, že je sama samozrejmosťou života.

- Rekviem -
(Jarmila Urbánková)
Je jeseň rezavá. Za listem padá list,
za listem tisíc listů, listí opadává,
a na něm výstraha, výstraha naléhavá,
na listech skvrnitých ji nelze nepřečíst:
kdo přišel do života, odejde zase jednou.
Tím naléhavější, že v seschlých lupenech
dvě ruce bez vlády, v polštářích hlavu bědnou,
do ticha umírání předposlední vzdech
potichu padající vnímám v představách:
uhaslý život dožitý. A k jeho pádu
pád listů dohořelých do slot listopadu
souvisle se mi vplétá do úvah

v jeseni rezavé. Vždyť v listech svraskalých,
na které nesmrtelná smrtka vztáhla kosu,
jsou jako zaručená výhra našich losů
vrásčitě zkrabacené tváře starců. Jich,
shrbených starců, kteří aspoň do zeleně,
když nemůže být jiný, další poslední,
chtěli by zas jak loni, znovu nezměněně
dokulit kuličku svých zimomřivých dní
a nad hromadou listí cítí v dojetí,
že život je jen smrt, ze které na propustku
na vlastní rakev házíš sám na sebe hrstku,
omilostnění pouze na čas ze smrti

s podmínkou návratu na konci let a zim.
Neboť jen smrt je ta, co věčný život žije
v nás: neodmyslitelný stínek amnestie,
při níž nám v patách kráčí krokem slídivým.
Neboť jen smrt je ta, co byla, je a bude
vždycky a všude ve všem, všecko všudy v ní:
červíček bezvýznamný na souvrati chudé
s proslulou veličinou v stejném určení.
A co kdy vyšlo z ní, tím můžeš si být jist,
zase ji do náručí po skončené směně
padá, jak neodvratně padá do jeseně
na tisíc suchých listů jeden suchý list.

V nejhlubší kapse ukrýváme s nadějí
los, který má být jistě tažen, zítra třeba.
Jedněm jen krajíček a druhým celý chleba
rafije hodin z času neúprosně krájejí.
Pro vláhu každodenní stéblo stéblu cloní,
na zvíře čeká zvěř a lovec na kořist.
Žijeme smrtí, v smrti, nakonec však pro ni.
Ona tím, že je život. Vzejde nový list,
rašením s uvadáním věčně kolotá.
Smrt bude smrtí jen, zůstane-li nám skrytý
ten její nesmrtelný smysl v každém bytí,
v tom, že je sama samozřejmostí života.

JÁN PONIČAN
- Stín -
(Karel Boušek)
Všechno uprchne,
všechno zevšední,
spadne poslední opona?

Ne, to bych nechtěl...
Lépe je stromu,
který v květu
nebo obtěžkán plody,
ještě plný mízy
bleskem sražený
dokoná...

Proč ale takové myšlenky?
Že zítřek už dnes vrhá svůj stín?
Nemůže. Není.

To vlasy mi šednou leskem stříbrným.

JÁN SMREK
(Anna Křemenáková)
- Samá láska -
O lásce básně chceme ––
říkají ženy mládím vyzývavé,
jež v pevných prsou prudké srdce nosí,
zmámené, žhavé.

O lásce básně chceme ––
za desítku let opakují znova
a kvetou dál
a slovo láska
je objímá jak snítka břečťanová.

O lásce básně chceme ––
to ženy říkat nikdy nepřestanou.
Dcery jim dorostou –– a ony s nimi
zas znovu vzplanou.

O lásce básně chceme ––
to říkají dál ženy vytrvale,
když vnoučata si s nimi něžně hrají.
A že jen lásku vyznávaly stále,
tichounce, krásně umírají.

***

....
Přisedni ke mně, slovo řekni,
za lidský hlas teď šel bych světa kraj!
Že nejsi krásná? Nebuď skromná.
Pro mne jsi hudba nevýslovná,
neboť jsi žena –– a je máj.
(Sám na nábřeží)

***

...
usedl jsem –– a ony vedle mne
začaly recitovat básně.
Poznal jsem, že jsou moje. Zněly krásně,
a oheň, jejž jsem vložil do nich sám,
teď plápolal a jiskřil do nachova,
když přes hranice jejich rtů
šla moje slova.

Poslouchal jsem a žasl udiven.
Jak často mdlá
je báseň na papíru ––
a jak živá
v ústech krásných žen!
...
(Obě byly jásavé a mladé)

1 15.06.2019

Písně otroka měly ve své době pochopitelný úspěch u čtenářů a jistě splnily svůj účel a snad i sehrály nějakou roli v historii. Jsou ale čistě politickým dílem, obsahově o nic zajímavějším než jakýkoliv jiný pamflet svolávající na demonstraci. Nevychází z nitra, ale z hlavy, a to z hlavy, která si s nimi nijak nevyhrála. Svatopluk Čech klade verš za veršem nikoliv s vášní básníka, ale s vášní grafomana. Forma je zcela podřízena cíli. Písně otroka neobsahují žádné pointy. Nic v nich není ve své čisté krystalické podobě. Epika přitom musí podobně jako drama na relativně malém prostoru vystihnout podstatu motivů. Jinak dochází k tomu, že člověk na konci jednoho verše neví, jaký byl vlastně jeho začátek (jak píše Sněžková v komentáři pode mnou). Nevermore!

Stylisticky povedená čtivá novela, která mě ale příliš neoslnila svým obsahem (byť si dokážu představit mnoho horších podání). Kdo je vlastně onou la femme fatale stárnoucího spisovatele? Milenka nebo manželka? Je hrdina veden zoufalou touhou po něze nebo ješitnou touhou po obdivu?

Mauroise (Herzog) není Balzac. Jeho novela není tak realistická a syrová jako jsou ty Balzacovy. Klidně bych si od něj přečetla něco dalšího. A kdyby šlo o něco jiného, než o poetické vyprávění o padesátníkovi, který chytil druhý dech, asi by mě to zaujalo víc. Ale jako... přednost dostane Balzac.

1 31.05.2019

Barvité snové vyprávění pro děti. Celkově pěkné (jako třeba Lesohrad nebo český Firfix), ale nečetlo se mi úplně snadno. Myslím, že podobně jako v případě těch dvou uvedených titulů brzy zapomenu o čem to bylo. Příběhu je totiž na té velké ploše poskrovnu. Pěkné výmysly a nápadité slovní obraty, občas nějaká hezká myšlenka, ale pod povrchem není nic hlubšího. Není to žádný Ohnivý vítr, jen jedna z mnoha hezkých dětských knih "jako je tahle".

Budu si muset konečně přečíst Carollovu Alenku, jakožto výchozí bod podobných pozdějších knih. A taky Petra Pana. Čaroděje ze země Oz jsem četla a co si tak pamatuji, jde o stejný koncept. Jen je to příběh napsaný o 109 let dříve než O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Série od Valente již reflektuje 20. století (tatínek v armádě, maminka mechanička), ale zároveň převařuje známé věci. Větší zábavu obstaral podle mě například Pullman v knize I Was a Rat!, která ale nevyšla česky.

19.05.2019

Žáčka si pamatuju jako autora žertovných dětských rýmovaček. Jako básník pro dospělé mě příliš neoslovil. Všední témata a často i všední zpracování. Vybírám jako ukázku pár básní, které se mi líbily více než ostatní.

Úzkost

Mám strach že srdce ubývá
a že se jednou zhroutí do bezmoci
jak slunce které vyzáří
všecko své světlo
do vesmírné noci

Co potom
řekni miláčku
až zbude jenom struska která studí
kámen co těžkne víc a víc
jak padá do tmy
vyhořelou hrudí?

***

Zimní

Sníh vystínuje kraj
A listí zmizí
Náhle jsme příliš dospělí
Zbavit se všeho
co v nás není ryzí
Mráz rány vypálí a zacelí

***

Sám proti sobě

Každý kdo dýchá je sám proti sobě
Život je vůbec krajně nezdravý
i když jsme pro něj dobře vybaveni:
Hle hydraulika žil a pohlaví
Computer mozku počítá a velí
a motor srdce točí soukolím
A je to výkon bezvadný a skvělý – –

A přece vším co miluješ a na čem lpíš
vteřinu za vteřinou
jsi zase smrti o kus blíž
Sám proti sobě ale vlastní vinou

Čeho se lekáš Co víc můžeš chtít
než vyhořet jak oheň který hřeje
Spalovat tmu tu ropu beznaděje
změnit se v teplo světlo a hrst popela
Hořet – a třeba jednou nohou v hrobě

Jen mrtví nejsou sami proti sobě

***

Klukovská vzpomínka

Kam jste se všichni ztratili
báječní kluci s báječnými svaly?
Kdy jsme se spolu naposledy rvali
mí kamarádi z ulice?

Jste ještě živí? Tolik let
sál jsem z vás sílu do zásoby
Táhneme každý jinde káru doby
dávno jsme všichni dospělí

Mí kamarádi na život a na smrt
život
(ne smrt)
nás rozdělí

***

Nedělní chvilka poezie

Ubývá zajíců a ryb a labutí
Skoro všem druhům zvěře hrozí vyhynutí –
A co my? Přežijeme rok 2000
když k sobě umíme být stejně krutí?

Ždímáme ze sebe jak vydřiduši
svou užaslou a ještě dětskou duši
a prázdnotu co zbyla po ní
jak dokonale vytěženou štolu
plníme náložemi alkoholu

Známe své povinnosti a svá práva
a především své konexe
A svět je pro nás tučná dojná kráva
Větříme luxus Třeseme se na lup:
Co za to? Co to vynese?
A je to boj a štvanice a kalup
Bobtnáme závistí jak zralé vředy:
Jen ještě urvat co se dá –
a lžeme si že dnes naposledy

Že zítra konečně už začneme
žít jako lidi Mít čas na děti
i na sebe Být šťastní a mít kamarády –
přece to ještě máme v paměti
Ještě to umíme – –
A je to lež
Už dávno jsme se otočili zády
k druhým i k sobě Už to neumíme
vzít znova vlastní srdce do dlaní
Jsme sami sebou vydrancovaní

A zatímco si lžeme do kapsy
že to chce čas a že jsme ještě chlapi
vrstevníky už kosí kolapsy
které i po nás napřahují tlapy
a strach co býval menší nežli bleška
nám dřepí v zátylku jak upír – –

Teď už se začíná jen ztěžka
ztěžka

1 22.04.2019

První vlastní tvorba Josefa Hory, ke které jsem se dostala (jinak od něj znám překlad Lermontovova Démona). Jazykově krásné básně, ale bohužel jde o hold Máchovi, kterého jsem na střední vůbec neměla ráda a jeho tvorbu jsem vždy hodnotila o něco hůř než by si možná zasloužila. Podobně tuto útlou sbírku hodnotím o něco hůř kvůli tématu.

Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly,
jak mír nad zběsilými roky.

Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jež výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily

prapory mračen nad lesy,
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v sestřízlivělé věky hnané.

Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež ze zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.

1 22.04.2019

Dala jsem tomu 50 stran a je to klasický DragonLance, tak jak ho nemám ráda, takže jsem knihu odložila a sérii vyškrtla ze svého seznamu. Smrdí dračákem a je pro děti kolem 12 let, možná i pro mládež trochu starší, záleží, co má kdo načteno. Krynn je jako svět fajn, ale autorčin styl nemám ráda. Umím si představit, že kdybych byla v odpovídajícím věku, knihu bych přečetla.

21.04.2019