Zelený_Drak komentáře u knih

ČÁST 1 ze 2

Výbor básní J. S. Machara mě pozitivně překvapil. Není to možná světový básník, ale jeho drobná epika se občas čte tak dobře, že člověk na konci ani neví, že báseň postrádala rýmy a nebyla libozvučná. Asi nejznámější Macharovu báseň "Antická kráska", zde nebudu opakovat, je to obsáhlý výbor, vybrala jsem méně známé básně a úryvky básní jako ukázku.

...
Já nesmím nazvat "sladkým pěním"
svých nevázaných veršů dav,
jen s trudem mnohým, lopocením
dám myšlence své prostý háv.

Nad bláto "nepovzlétám" země,
do "hvězdných" nejdu "do končin",
nic víc, než jedno jisto je mně,
že nicotný je prachu syn.

"Přírody hlasům vroucím, sdělným"
jsem naslouchat si nezvykl,
pro mne je echem necitelným,
jež vrací, cos v ně vykřikl.

A neznám vůbec "ideálů",
bych hnal se pro ně "v boje jek",
mám srdce chladné jako skálu
a v srdci nenávist a vztek...

Nevěřím v "úděl nesmrtnosti",
"božského" neznám "nadšení",
mé verše rostou jen z té zlosti,
z té žluče jen se pramení.

Snad též bych "lidstvo hřál" a "svítil",
mu v temnoty dnů posupných,
jen kdybych vše to v hrudi cítil,
co žije v hrudi druhů mých!
...
(Sloky polemické)

1 02.05.2020

ČÁST 2 ze 2

---------------------------
Fantastická balada
---------------------------
To bylo první noc, kdy v truhle
pod květným rovem v těžkém snu
už lepé tělo dlelo ztuhlé
té hrdé krásky salonů.

A měsíc hrůzně patřil s výše
v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech,
a siné světlo spalo tiše
na hrobech, křížích, na květech.

Tu poupata všech květin náhle
na hrobě pukat začala,
a každá kořenem svým táhle
na tvrdou rakev ťukala:

"Pusť mne v tu líc," dí růže tmavá,
"ať mohu trochu krve pít,
mé poupě právě rozpukává,
chci pro ně její barvu mít!"

"Svůj kořen vpustím v modré zraky,"
fialka šepce v zášeru,
"mých poupat sbor už puká taky,
tam pro ně modři naberu!"

"A já chci," lilie dí něžná,
"pro květy své jen vzácný lesk,
jenž zdobí její ňadra sněžná,
ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!"

"Chci purpur," pivoňka dí, "retů!"
"Chci vlasů vůni!" roseta.
"Ó rakvi, povol, našich květů
sbor celý rázem rozkvétá.

Toť by byl hřích dát této kráse
tak zvadnout v hrobu slepých tmách,
my ke slunci ji vznesem zase
na hrdých svojich korunách!"

Blín drobný krčil se v jich středu
a v posupný teď vypuk smích:
"Já půjdu k srdci nabrat jedu
pro nitra bledých kvítků svých!"

***

...
Kde víra dětství roztoužilá,
kde rusalky, kde bájný les?
Vše věda přísná zapudila,
a bájím těm se směji dnes.
....
(Rusalky)

----------
Z vlaku
----------
Unaven odstoup jsem od okna
a přivřel znavené oči --
ten kraj se zrovna šíleně
kol vlaku dozadu točí!

Je líp těm letícím kulisám
tam venku vale teď dáti,
vlak nechat dunět, kolíbat
a chvilku zde pěkně spáti...

A dřímám... Čertovo plemeno
ty ženské se svými hlasy!
Pištivých, řezavých, kvičících
jich vedle šest sedí asi!

A tak sem slyším přes příčnu
ten jejich rozhovor celý,
o mužích, tetkách a housatech,
o mrkvi, cibuli, zelí.

A to se diví jak na povel,
kde pranic k podivu není,
smějí se každé hlouposti
v protivném hlaholení.

Vlak písk a jedem v stanici.
Jakási babička cupe
s venkovským modrým uzlíkem
a leze k babám těm v kupe.

Zas jedem... A vedle začíná
hlasitý rozhovor znovu:
babka je v křížovém výslechu --
rozumím každému slovu.

Kam jede? Jede do Hory.
Návštěvou? Ba. Smutnou ale.
Jeníček její sedí tam
už měsíc v kriminale.

Jak? Proč? - A stařena vypráví.
Bez pláče, bez slz a vzlyku --
ti lidé, třebas zlomeni,
mají ten klidný tón v zvyku.

Má ještě muže. Jeníček
je dítě jejich. A v Luhu,
dvě míle na půlnoc k hranicím,
chalupu mají bez dluhů.

Jeníček jejich lásku měl,
zalíbil selskou si dceru,
Barušku pantáty Novotných --
však jí už tenkráte věru

ta známost líbit se nechtěla.
Mladým však ať někdo radí!
Hlavou jen pohodí, zlobí se --
inu, to mládí je mládí!

To děvče bylo jako květ,
co pravda. Ale květ z pekla;
bez pojmů, jak vítr nestálá,
po mužských zrovna jak vzteklá.

Zdála se Jeníčka ráda mít,
měsíc dva - všecko šlo hladce,
hoch už se chystal k veselce,
řek o ni otci i matce --

tu na konec aprílu přistih ji
-- šel, chudák, máje jí vstavit --
v půlnoci v zahradě s Borůvkou,
-- čeledín jejich -- se bavit.

Jeníček je tak dobrý hoch,
prchly však, že až bůh brání,
zavírák vehnal mu do prsou,
Borůvka nevzdych už ani.

Dva dny se toulal bůhví kde,
pak přišel, tiše sed k stolu,
a dal si hlavu do dlaní,
a tak jsme plakali spolu.

A už tu byli četníci,
železa, vůz a už jeli
do Hory, k soudu -- a teprv teď
věty se vzlykavě chvěly...

"To bude jistě pověšen!"
z žen jedna rozumně míní.
"To jistě!" praví jiný hlas.
"Tak vy tam jedete nyní?"

"Pár buchet vezu mu, buchet pár,
on je tak vždycky rád jídá...
Můj bože, pověšen... bože můj,
ta hanba pro něj, ta bída!

Ti páni mají paragraf,
tím všecko změří tak hbitě --
ale, mí zlatí lidičky,
vždyť je to přec moje dítě!"

Sténala chvilinku. Jedna z žen
zvědavě zeptá se znova:
"A co ta jeho Baruška,
jak se teď po tom všem chová?"

"Pánbůh jí odpusť všecko zlé,
ty moje noci a hoře!
Už zas má nyní jiného --
a Jeník jak by pad v moře!"

"A tatík váš?" se jiná ptá.
"Tátové jinak vše míní.
Jeníčka jenom proklíná,
sám by ho utlouk snad nyní..."

Vlak písk a jedem v stanici.
Toť věru Kutná už Hora.
Šedivá, mlčící, rozlehlá,
chrám Panny Barbory shora

tenkými vížkami dívá se
po širém barevném dolu.
"Tak s Pánem Bohem buďte tu,"
stařenka bere se dolů.

Dívám se za ní, jak se jí
šedivá hlava ta třese,
jak pozorně modrý ten uzlíček
v uvadlých rukou svých nese!...

A jedem zas. A zadumán
poslouchám dunění vlaku --
ta sešlá drobná stařenka
tam ještě míhá se zraku.

"Ach, což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš ji na horách,
neuhasíš ji v moři."

Tak mi ta sloka napadla,
ta sloka Nerudova,
a já si říkal ji hlasitě,
a maně zas říkal ji znova.

A k vlaku dunění dál a dál
ty verše zněly mi v sluchu,
a kdykoli nyní mi napadnou,
vídám tu matičku v duchu...

---------------------------------------
V bezmyšlenkovém hovoru
---------------------------------------
Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
-- Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. --

-- Já bych té kuráže neměla --
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
-- A já té paměti ani --

-----------
Záhady
-----------
Jsou díla velká, pílí propocená,
životní účty duší hlubokých --
a jsou to děcka mrtvě narozená,
bez tepla v krvi, světla v očích svých.

A jiná jsou, jež bez těžkosti, rmutu
si do světa jak ptáče vyletí --
verš takový je napsán pro minutu,
a žije potom celá století.

-----------------
Kus poetiky
-----------------
Jen to, co přetéká, dát v sloky
a spadalý jen sbírat květ --
jdou týdny, měsíce a roky
a žít se chce též naposled.

Co v sloky dáš -- toť síla živá,
toť svatý oheň duše tvé,
když jimi přímo neoplývá,
jich nevynucuj z duše své.

Buď tich, a pero tvé ať čeká
a nech je třeba rezavět --
mlč, dokud duše nepřetéká
a nespad přebytečný květ.

29.04.2020

Výbor je zdařilý, co do výběru básní. Ovšem, pokud je toto skutečně to nejlepší od Sovy, pak můj vztah k samotnému básnikovi dost vystihuje písnička Antonín Sova od Jananasu aneb "Už to prostě nechci nikdy podstupovat znova!", protože "Sovovy mlýny melou pomalu a jistě...". Zaujalo mě, že k výboru patří i gramofónová deska, ale nemám gramofón a tudíž jsem si ji nepustila. Doprovodné texty, bohužel, nejsou zdaleka tak dobře sestavené jako např. u Poutníka z Albionu, proto nepřidávám hvězdičku za celkový dojem. Ještě ze školy si pamatuji dvě dnes asi nejznámější Sovovy básně, "Princezna Lyoleja" a "Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy" ze sbírky "Ještě jednou se vrátíme...". Jako ukázku bych připomněla právě druhou z těchto básní, kterou jsem během nudného zkoušení na začátku hodin literatury přečetla zřejmě tolikrát, že si ji vybavuji i po letech. Určitě to není jediná dobrá báseň od Sovy, ale asi jediná, kterou si kdy zapamatuji.

-------------------------------------------------
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
-------------------------------------------------
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,

mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, --

že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?

Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,

chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, --
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

22.04.2020

Tak toto je jeden z mála případů, kdy se mi obsahově líbí moderní sbírka básní dost na to, abych si ji chtěla nechat, i když u mě forma většinu času vypíná pozornost. Takže si ji za pár let budu muset přečíst znovu. Autor zažil obě války a jeho tvorba má v sobě onu opravdovost, kterou sám básník deklaruje v básni Poslání. "Až na dno tmy pro ten svůj obraz sestoupil, až na dno tmy, a ještě hlouběji." (Za stínem barev)

Nejvíc mě oslovila titulní báseň. Ale líbily se mi i mnohé další. Jako ukázku do komentáře vybírám celkem tři, i když bych lehce zvládla vybrat pět či šest.

-------------------
Věčné klíčení
-------------------
Déšť padá na pole.
Splývá i se hřbitovy.
A všechno pod ním klíčí zas.

Jak promluví dnes?
A jakými slovy
se mrtví budou ptáti
dnů a nás?!

Čas je v nich stejně
jako v tom, kdo žije.

Snad hlouběji se do nich vryl.
Snad naléhavěji zní jeho melodie,
když pochod stopy jejich
v nás opět oživil.

Tak jdeme.
Živí s mrtvými.
A mrtví s námi všemi.

Tak z času do času neseme ortel svůj.

Hoříme bojem, vírou, nadějemi
pro krásu života.

Pro zítřek všech.

I tvůj!

------------------
Věčný proud
------------------
A jako vlna k vlně
lne jenom mezi břehy,
list s listem k větvi
jen dny je připoután
a všechno, co je živé,
sežehne horký van
a vteřinami zdrusí
jiskřivé chvění hvězd
a člověk pochopit musí,
co dává růži kvést
v proměnách řeky času,
jenž krásu zrodí tím,
že v sobě spaluje krásu,
ohni dá dorůst v dým,
že dny promění v noci,
dá nocím v dnech zanikat,
že proto i z růže,
když vadne,
list k listku k zemi spadne
pro zákon svůj,
pro svůj řád.

----------------
Jen jednou
----------------
Jen jednou člověku je určeno
být světem v tomto světě!

Jen jednou.

Cesta skončí se
a bránou smrti nikdo neprojde
zpět k návratu.

Neboť i cesta k věčné tmě
je cestou vpřed
do proměn bez konce.

Bezcitným mlčením se všechno propadne
v bludiště stínů.

I otázka a odpověď jsou navždy ztraceny
a člověk může snad jen vytušit,
spíš zmýlit se však může v nejistotě své,
když bez naděje proniká
sám ke kořenům.

Bez přestání pak dlouho
hledá smysl života,
v kterém dnem prvním dána otázka
a v odpovědi den je poslední.

Jen jednou je člověku svěřeno
být světem v tomto světě.

K zákonu země nakonec se vrací,
sám náhodný řád shluku atomů,
ze shody zcela dočasné,
by rozpadl se v moudrý chaos bytí,
když přišel čas.

Neboť jen jednou člověk může být
sám sobě světem,
světem bez návrato
do víru všeho dění.

Jen jednou!

1 21.04.2020

Do Básní jsem se pustila hned po Modravé Rusi, takže jsem přeskakovala ty básně, které už jsem znala. Bohužel jsem v tomto obsáhlejším výboru už nenašla nic, co by mě zaujalo tak, jako básně z Modravé Rusi. Snad jen perské motivy, z těch se mi líbilo asi vše. Možná, že výbor nemohl dostihnout Modravou Rus, protože k osvědčeným jménům jako jsou Josef Hora a Bohumil Mathesius, přibyla další jména méně známých překladatelů a ti mi třeba tolik nesednou. Akorát ještě na Zdenku Bergrovou, od které znám sbírku Praha je pečeť, jsem si při čtení vzpomněla, aniž bych tušila, že také je mezi překladateli. Jinak je to poezie pěkná, ale je to už 20. století, a to je pro mě většinou příliš moderní. Také preferuji epiku před lyrikou a všechny ty krásné Jeseninovy lány mi tak nějak splývají do jednoho. Jako ukázku bych vybrala báseň o krávě, ta se mi obzvlášť líbila.

--------
Kráva
--------
Sešlá je, nemá už zuby,
na rohách prstenec let.
Bíval ji pohůnek hrubý,
vždy když ji na pastvu ved.

Pelíšek myší se vylíh,
šramotu plný má kout.
Na tele na nožkách bílých
nemůže zapomenout.

Obrali o tele mámu,
radost se převrací v žal,
do kůže na tvrdém trámu
větýrek od osik vál.

Brzy jak malému býčku,
až zčeří pohanku chlad,
jí hodí též na krk smyčku,
k porážce budou ji hnát.

Teskně a v bezmocném děse
rozryje rohama zem . . .
Zdá se jí o bílém lese,
o luhu zelenavém.

12.04.2020

Měla jsem v poličce dva výbory z Jeseninova díla, Modravou Rus a Básně (1955). Věděla jsem, že jedno z toho jsem četla hned po zakoupení, chtěla jsem tedy přečíst to druhé, jen jsem si nepamatovala, která kniha to má být. Tak jsem vzala Modravou Rus a ejhle, přečetla jsem ji podruhé. Potřetí ji již asi číst nebudu, podívám se raději i na ten druhý výbor. Jesenin byl dobrý básník, i dobře přeložený (zdá se mi) a jeho básně zklidnily dnes večer moje roztěkané myšlenky. Přesto mi v jeho díle chybí něco, co by mě vyloženě oslovilo obsahem. Asi kdybych byla Ruska, viděla bych to jinak. Nebo kdyby to nebylo 20. století. Možná Jesenina nedokážu docenit, protože už je na můj vkus moc moderní. Ale v jeho tvorbě je upřímnost.

Hotovo! Bez návratu
já odešel do polí.
Nebudou nade mnou nikdy
zvonit už topoly.

Dům můj se beze mne hrbí,
chcíp mi pes u nízkých vrat.
V moskevských ulicích křivých
bůh mi dal umírat.

Rád mám přec zdobné to město,
napuchlé, sešlých zdí.
Ospalá Asie zlatá
na jeho báních spí.

Nocí, když měsíc svítí,
nějak tak ---- jak . . . čert ví!,
nizounko svěsiv hlavu
chodívám do krčmy.

V brlohu řev a křik běsní
do hodin do ranních,
nevěstkám čítávám verše,
s pobudy pívám líh.

Prudčeji srdce bije,
náhle můj hovoří ret:
---- Jak vy jsem ztracený člověk,
taky už nemůžu zpět.

Dům můj se beze mne hrbí,
chcíp už pes u nízkých vrat.
V moskevských ulicích křivých
bůh mi dal umírat.

***

Rci, směnárníku, mně ale,
než dva ruble za toman dám:
jak říci krásné mám Lale
po persku "rád tě mám".

Rci, směnárníku, mně, ---- ale
šeptem, rty v trubičku, ----
jak říci krásné mám Lale
persky "chci hubičku".

Rci, směnárníku, mně ale,
to poslední otázka:
jak říci krásné mám Lale
po persku "má, jsi má".

Směnárník odvětil krátce:
Láska ---- ta nezná slov,
o lásce nevzdychej sladce,
hubičky nejsou kov.

Hubička jméno nemá,
hubička to je dech,
tak jako růže je němá
a taje na ústech.

O lásce nevzdychej v muce,
znej radost i bídu svou!
"Tys má!" jen řeknou ruce,
jež čadru roztrhnou.

11.04.2020

ČÁST 1 ZE 3

Již delší dobu jsem měla doma nachystané česko-anglické vydání Kytice, od něhož jsem si hodně slibovala, protože jsem četla velmi nadějné ukázky.

Pro srovnání jsem četla souběžně ještě mimořádně obskurní záležitost -- slovenský překlad Kytice od Ľubomíra Feldeka, jehož Pokladnici nejkrásnějších pohádek mám ráda. Z jeho překladu Kytice mám však přinejmenším rozporuplné pocity. Občas vyzní dobře, ale... Je vidět, že překládal kreativně, volně a dosti moderně (pochopitelně, protože každý Slovák je stejně schopen si přečíst originál, bude-li chtít), a to je u klasiky vždycky ošemetná záležitost. Někdy to ovšem může být dobré pro snazší pochopení, protože slovenský překlad z 20. století je více polopatický.

*****
Kytice
*****
Hned první báseň mě na dlouho zabavila úvahou, zda překladatelka změnila význam záměrně nebo omylem. Z "Mateřídouško vlasti naší milé" se stalo "Soul of our mother, dear to our own nation", což je podle mého mínění ten krkolomější z možných výkladů. Slovenský překlad mi v tomto dává za pravdu jednoznačným "Materídúška milej vlasti našej". Toto se pak promítlo do poslední sloky:

"Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!"

"And there, perhaps, the daugter of some mother
Will draw the sweet breath of your scent;
Perhaps the son of someone or another
You'll meet, his heart on you intent."

Zajímalo by mě, za předpokladu, že Susan změnila význam záměrně, zda tak učinila čistě v zájmu formy, nebo s jistým myšlenkovým vkladem, kdy tuto Kytici teď ona jako překladatelka zprostředkovává nejen Čechům (a dalším Slovanům), ale všem, kteří mluví anglicky, a tedy cíleně odstraňuje důraz z dcer a synů matky vlasti a hovoří o něčích dcerách a synech toho nebo onoho.

******
Poklad
******
Poklad nikdy nepatřil k mým nejoblíbenějším baladám ze sbírky, ale k těm, které si nejvíce pamatuji, ano. Anglický překlad Pokladu je celkově velmi zdařilý a jednoznačně válcuje slovenský experiment. Občas se něco vytratilo, jako když "Hlehleď, co to má maminka!" a "Hlehleď, co ti dá maminka!" je v obou případech přeloženo stejně "Look what mama's got, my impling!" (což odpovídá pouze prvnímu českému verši). Nebo si nejsem moc jistá, jestli "remember yourself" (dej se dohromady, vzpamatuj se) funguje i bez "yourself". Nebo jestli překladatelku jen zmátla starší čeština, když z "osmělí a zpamatuje" udělala "Remembers, and fresh courage takes". A na konci se z
"Stařec mnoho pamatuje,
mnohoť i dozrálo hrobu:
avšak lid si ukazuje
ještě místa po tu dobu."
stalo
"So much the old man can recall,
And much of it ripe for the grave
Still, folk seem happy, after all,
A place for him, for now to save."
(Stařec mnoho pamatuje,
mnohoť i dozrálo hrobu,
lid přesto stále rád, zdá se,
místo pro něj vyhraňuje.)
Úplně tam vidím, jak překladatelka, jejímž primárním jazykem je angličtina nemohla pochopit, o jaké místo se jedná, zvlášť s ohledem na to, že sloka začíná starcem a končí místem a nijak to spolu nesouvisí. Umím si i představit, že "si ukazuje" (point) a "se ukazuje" (turns out, ale jako neúplné synonymum bude seem fungovat dobře) s dosti odlišným významem se dá snadno splést. Přesto je mi podezřelé, že by tato změna vznikla z čirého neporozumění. Jistě nebylo zas tak těžké sehnat někoho, kdo by náročné verše vysvětlil. Celkově je ovšem překlad velmi dobrý, a to, že se rýpu v jeho nedokonalostech je čistě věc badatelská a překlad nemá nijak znevažovat.

"Tu pod zemí jsem, hluboko!"
hlas tichounký větrem šumí,
"nespatří mne žádné oko,
ucho mi neporozumí."

"Blaze tu pod zemí, blaze,
beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku míti!"

"Noc a den se nestřídají,
nikdy nejdou spat očinka:
hraji si tu pěkně, hraji --
cincin! slyšiš, jak to cinká?"

"Deep beneath the ground -- I'm here!"
a soft voice murmurs on the breeze,
"No one understands -- no ear,
there's no watchful eye that sees."

"What fun underground, what fun,
With no drink and with no pap,
On the floor -- a marble one! --
Pure gold in my little lap!"

"There's no change from night to day,
Not an eye in sleep is winking:
I'm playing nicely here, I play --
Chink, chink! Can you hear it chinking?"

06.04.2020

ČÁST 2 ZE 3

*************
Svatební košile
*************
Svatební košile patří ve sbírce k mým oblíbeným. Jejich anglický překlad má jen jednu výraznou chybu, ale zato celkem jasnou. Z
"masa dost -- ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé! --"
se stalo
"There's meat aplenty -- no blood, though,
Tonight's the first time it's been so!"
(masa dost -- krev žádná, však,
dnes tomu bylo prvně tak!").
Přitom překlad by opravila jen drobná změna na
"There's meat aplenty -- no blood, though,
Tonight's the first time it won't be so!"

Jinak je překlad Svatební košile zatím úplně nejlepší. Je vidět, že to je báseň, u které začalo překladatelčino nadšení. Báseň, od které celý překlad vyrostl. Nejraději bych se dala celý překlad, ale to by v tomto případě určitě bylo porušení autorských práv.

"Pěkná noc, jasná -- v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž --
má milá, nic se nebojíš?"

"A fine, clear night -- just now, you know,
Swift to their graves the living go;
Before you know, the grave is near --
My darling, do you feel no fear?"

*********
Polednice
*********
Překlad Polednice se mi tolik nelíbil. Byl rytmicky náročnější a některé části jsem si musela číst nahlas, abych zjistila, zda sedí. Jako třeba tady:
"Give that child here!" "Lord, forgive
this sinner's sins, my Saviour dear!"
It's a wonder she still lives,
For see -- the Noonday Witch is here!

************
Zlatý kolovrat
************
U zlatého kolovratu jsem opět narazila na nějaké úseky, kde si nejsem jistá, co je překladatelský záměr (aby vyšla sloka) a co jen neznalost češtiny. Např. "Vzešlo jí náhle štěstí moc," přeloženo jako "Her happiness and strenght were fled;" nebo "Kupte, paničko! drahý není," jako "It's not dear, my lady - buy!". Některé kreativní překlady se mi tentokrát naopak líbily (a poprvé se mi líbil i slovenský překlad).

"Ale však radu, radu mám:
za cizí -- dceru vlastní dám;"

"And yet -- I love my stepchild so --
I'd sooner let my own girl go;"
("A přec -- tu nevlastní mám ráda tak,
že vlastní chci dřív z domu dát.")

...
Hoj! vyjí čtyři vlci v lese,
každý z nich po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prvé panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém

...
Four wolves came loping from the wood;
Each seized a woman by one foot,
Gripping their bodies fast.

They tore the eyeballs from their heads,
And ripped their hands and feet to shreds.
What had been done to that poor maid
Was now the price those women paid,
down in the forest deep.

**********
Štědrý den
**********
Při prvním čtení (kdysi dávno, nevím, zda to nebylo ještě na prvním stupni) pro mě Štědrý den patřil k těm náročnějším. Zatímco u Hany jsou napsány všechny podstatné informace, u Marie mi strašně chybělo nějaké vylíčení, proč umřela. Ten skok jsem vůbec nemohla pochopit, přišlo mi, že by to tam mělo být stejně jako u Hany je za koho se vdala. Dodnes v básni postrádám kousek příběhu, proto se nikdy nezařadila k mým nějoblíbenějším. Překlad patří místy k těm náročnějším na nalezení rytmu (a někdy i rýmu), ale celkově je myslím povedený.

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

If girls, they say, at midnight go
By moonlight to that place,
The destined lad will show himself
Upon the water's face.

*********
Holoubek
*********
Holoubek patří k nejkratším básním sbírky. Vzpomínám si, že až na gymnáziu, když jsme k němu dostali výklad, jsem si všimla, o co tam vlastně jde. Při prvním čtení mi pravděpodobně uniklo, proč vdovu tak děsil nějaký holub a myslela jsem, že jde jen o to, že se vdala příliš brzy po smrti předchozího manžela, což mi nepřišlo nijak zajímavé. Sloka, která líčí, co se doopravdy stalo, pro mě v dětském věku nebyla dostatečně výmluvná. Ale anglický a slovenský překlad nenechají čtenáře na pochybách:

Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více! --

Kiss him, ah yes, kiss him --
Longed-for face, young wife;
The man you mixed that potion
Won't come back to life.

Ľúbaj mladé líca,
viň sa kolo šije --
komu jed si dala,
ten viac neožije!

31.03.2020

Tak takhle kniha byla opravdu špatně napsaná. Prokousala jsem se až ke konci a v poslední třetině se to rozjelo a byla bych ochotná ji označit za napínavou a pro dítě zajímavou, takže jsem se rozhodla, že nedám "odpad", i když jsem k tomu první dvě třetiny tíhla. Schovávat si ji ale určitě nebudu. Nápad s dvířky je pěkný, ale jinak v té knize není vlastně nic, co bychom neznali z Narnie (hl. Čarodějův synovec). To by u dětské knihy vůbec nevadilo, kdyby byla čtivá, ale to většinu času není. Také hlavní hrdina Henry mě příliš neoslovil. Ani nikdo z vedlejších hrdinů. Co nepokazil autor, zabil příliš doslovný překlad. Mnohé dialogy nepůsobí v češtině věrohodně. Patřím tedy k těm, kteří se nechali zlákat obálkou a názvem, ale zpracování je zklamalo.

29.03.2020

Pro mě druhý zaklínač. Nečekala jsem nic geniálního, spíš příběh, pro který si Sapkowski někdy dřív připravil půdu a s odstupem se rozhodl ho sepsat a využít nějaké odložené nápady.

Bouřkovou sezónu jsem si dost užila, i když je možné, že přes nějaká nudnější místa mě přenesl poslech audioknihy. Hned na začátku úplatky a mstivost. Každý dobrý skutek po zásluze potrestán... Prostě nadějný start. Pak přišly na řadu strážné, schválně hodně přehnané. Takové strefování se do žen, které se kvůli "úspěchu v mužském světě" stanou "nejchlapštějšími chlapy". Nepřiměřená sebeobrana jednoho proti početní převaze mě obzvlášť potěšila.

Vyrobené příšery podle mě neporušují pravidla světa. Asi jako Covid-19 neporušuje pravidla světa bez ohledu na to, jestli ho "vyšlechtili" v laboratoři nebo jestli vznikl přirozeně. I pokud by ho porušovaly, teď po těch letech si už Sapkowski prostě může dovolit udělat krok stranou a ukázat nám nápady, které úplně nezapadají do původního kánonu. Ostatně nebylo by to poprvé. Nevím, jestli se Sapkowski zpronevěřil nějakým svým dřívějším názorům, ale člověk si snad nemusí držet stejné názory od 15 do 95 let. Je to promyšlené a je to tedy něco úplně jiného než když například Rowling povolila vydání Prokletého dítěte, které celé vyznívá jako kdyby autoři scénáře původních 7 knih ani nečetli. Mě se právě to rýpání do mágů velmi líbilo. Starý lidumil a jeho vztah k oněm úžasným výsledkům křížení. Jeho mladý učeň. Geraltovo znechucení celou tou sebrankou.

Zápletka mi přišla spíš jako záminka pro napsání satiry. Nevím, čemu se kdo diví. V době vydání Bouřkové sezóny bylo Sapkowskimu 65 let, to je dost na to, aby si člověk udělal trochu legraci ze světa i ze svého životního díla.

5 29.03.2020

S úderem pandemie jsme se všichni začali poctivě chystat na nejrůznější možné budoucnosti a podnikat všelijaká užitečná opatření. Zatímco optimisté šili roušky, my realisté jsme začali s těmi skutečně zásadními přípravami. A tak tato knížka, která mi ležela doma teprve něco přes dva roky, nečekaně poskočila na přední příčky mého seznamu Chystám se číst (aktuální stav 774).

Čekala jsem lehkou vtipnou oddechovku. Dostala jsem lehkou oddechovku. Nad humorem jsem se občas zakřenila, ale většinou to prostě nějak nevyznělo. Může to být i překladem. Překladatelka minimálně poněkud nešťastně zvolila Smrt místo tradičního Smrťáka nebo Kantůrkova Smrtě (snad není samotné slovo pod copyrightem). V němčině je to totiž "ten". A chlápek s hlubokým hlasem, o kterém se někdy mluví v mužském rodě, protože má mužské jméno a jindy v ženském, protože je to ta Smrt, byl pro mou pozornost trochu moc pokrokový.

Samotné dialogy hlavních hrdinů jsou poněkud plytké a často se motají kolem dokola. I když ta část s odmítáním je vlastně celkem podle skutečnosti. Zajímavější myšlenky a nápady zůstaly spíš nevytěžené.

Líbily se mi hlavně schopnosti Smrti, které potřebuje k vykonávání svého úkolu. Víc než na druhý díl mě to ale nalákalo na třetí přečtení Morta.

4 24.03.2020

Tento díl mi byl o něco bližší než první, protože September už byla přeci jen starší a řešila "dospělější" starosti. Přesto si stojím za vším, co jsem napsala o prvním dílu. Knihu jsem měla rozečtenou 8 měsíců, moc mě nebavila a zároveň se mi líbila. Je to právě kvůli autorčině košatému, bohatému, ale někdy až příliš vyšperkovanému a strojenému vyprávěcímu stylu. Neumím si úplně představit, že dítě tuto knihu přečte za víkend (i když dítě zase třeba o něco víc strhne podčarozemské bujaření). Po hlubších myšlenkách se spíš tak jako klouže po povrchu. Po nepřeložených dílech se asi shánět nebudu. Ještě mě ale od autorky čeká Nesmrtelný příběh, ten už mám doma.

1 24.03.2020

ČÁST 1 ZE 2

Tak se ke mně podruhé dostala perská literatura. Po útlém Naučení korunnímu princi aneb čtyři rozpravy, kde jsem se dozvěděla něco o vědách v Persii 12. století, je Sedm princezen část z díla persky píšícího ázerbájdžánského básníka, který se dočkal překladu do češtiny, protože SSSR se rozhodlo obnovit jeho zašlou slávu. Tyto počiny zpravidla oceňuji už pro jejich kulturní hodnotu a možnost srovnávání. Tady tomu není jinak. A cítím se velmi kulturně obohacena.

Jedná se o sedm příběhů zasazených do rámcové povídky o princi Bahrámu Gúrovi, který ve svém zámku objevil tajnou komnatu s obrazi sedmi princezen. Skoro jako v pohádce "Dlouhý, Široký a Bystrozraký". Až na to, že tenhle princ se ožení se všemi. Nechá jim postavit palác o sedmi barevných kopulích (podle barev planet a zemí původu princezen), kde s nimi následně kopuluje podle toho, jaký den v týdnu souvisí s kterou planetou. Protože však od svých urozených manželek očekává i intelektuální zábavu, chce po každé nejdřív vyprávět povídku.

Zde by měl přestat číst každý, kdo se nechce dozvědět o jednotlivých příbězích příliš, protože by si je raději sám přečetl a nechal se překvapit. Zamýšlím vyzradit jejich děj.

*******
SPOILER
*******

Píseň o věčné touze
-----------------------------
Povídka indické princezny je na téma "výlet do říše vil". Akorát panovník, který se tam dostane se nemusí zříkat požití jídla nebo pití, ale krásné královny vil. Tento příběh mi přišel zdlouhavý a příliš mě nebavil. Asi i proto, že na perský styl jsem si nejprve musela trochu zvyknout.

Pravda lékem
--------------------
Byzantská princezna vypráví příběh o šáhovi, který měl problém nalézti pro sebe vhodnou ženu. Nejprve se tomu vůbec vyhýbá (jeho horoskop ho před ženskými varoval), následně řeší problém výběru nevěsty neuváženými nákupy. A stále nemá štěstí:
"Ač koupil mnoho děv, přec ani jednu z nich
neuznal za hodnou mu sloužit v serájích."
Ony se totiž potvory nevděčné o šáha moc nezajímají a hledí jen, jak by si užily nově nabytého postavení. A on by přitom chtěl nějakou milou, laskavou a povinností dbalou krasavici. Situaci však zvládá s minimální ekonomickou ztrátou:
"Šat z lásky každé šil, hned ji však prodal dál,
když málo laskavou ji v duchu shledával."
Až jednou koupí Číňanku, byť ho prodejce předem varuje, že:
"Kdo si ji s tím stem krás kdy koupí ode mne,
každý ji vrací zpět hned zítřejšího dne."
Lunolící víla totiž netouží po milostných hrátkách, neboť je z rodu, kde je s následky spjata jistá patálie. Když to šáh zjistí, rozhodne se požádat o radu babici, kterou již dříve vyhnal z paláce, protože mu škodila. Dostane radu, ať si sežene další ženu, aby v té první vzbudil žárlivost, což se mu hned zamlouvá a pak tedy:
"S tou první zdráhal se a s onou druhou spal,
zde srdce vrtaje, tam perlu vrtával.
Přepadla závistnost neprovrtanou perlu
a ona toužila mít provrtanou perlu."
Pak si to naštěstí vyříkají a pro šáha to skončí šťastně:
"Vzal čínský obraz šáh, z brokátu vybalil,
krabici s kandysem zlatisté spony zbyl
a do klenotnice hodné zlata vnik jaře
a žlutě zbarvil ji ozdobou zlaté záře."
Bohužel se však nedozvídáme, zda to dobře dopadlo i o devět měsíců později.

1 23.03.2020

ČÁST 2 ZE 2

Hřích a pokání
---------------------
Třetí příběh je o Bišrovi, moudrém asketovi, jenž se na začátku zakouká do kolemjdoucí ženy a aby činil pokání vypraví se do Jeruzaléma. Cestou zpět pak cestuje s imámem, který ho velmi rozčiluje, protože vše vysvětluje vědecky, zatímco Bišr ve všem vidí boží vůli. Imám si svým chytračením nakonec přivodí záhubu a když Bišr odnese pozůstalost pozůstalé vdově, ukáže se, že je to ona žena, po které touží. Dojde tedy svého štěstí:
"Až milostivý Bůh, který je v nebi,
seslal mi milosrdně, čeho za potřebí.
Já nebyl dychtiv jako chlípníci,
a krásu doved si i jmění odříci.
Hle, cestou spravedlivou tyto věci obě
mi štěstí dalo zákonitě v tobě."

Učená princezna
------------------------
Slovanská princezna vypráví příběh z ruských zemí, který má aspoň okrajově některé motivy našich pohádek. Je o princezně, která je nejen krásná a půvabná, ale i učená:
"Znalost a vědění všech soustav byly v ní
a přelouskala list z každého učení.
A přečetla z magie knihy celého světa
a čáry poznala a skrytých věcí veta.
A stáhla na svou tvář šlář černých vlasů svých
a hlavu odtáhla od listin svatebních.
Vždyť ten, kdo jediný v své celé době jest --
jak najde druhého, by šel s ním cestou cest?"
Tuhle princeznu vdavky příliš nelákaly. Aby měla od světa pokoj, zavřela se na hradě a vymyslela si pro případného ženicha čtyři podmínky. Poslední jsou pochopitelně hádanky, ale tak daleko se dlouho nikdo nedostal a na městské bráně přibývaly hlavy bez příslušenství. Až přišel "jinoch vznešený a čistých tahů", jenž se do toho dobrodružství nehnal po hlavě, ale nejprve se mnohému učil od proroka Chizra. Nástrahy pak zdolal hravě a všichni žili šťastně až do smrti.

Noční mámení
---------------------
Lehkomyslného mladíka zmámí strašidla a démoni a vodí ho za nos celou řadu nocí. Dojde i na démony vydávající se za ženské. Mladík podlehne svodům a ocitne se v náruči vášnivého ifríta:
"Nuž, hleď, můj dráp a zub jsou jako meč a dýka,
takové mají být zub a dráp milovníka!
...
Ó dříve onaký a nyní takovýto!
Učiním, co mi jest, vždyť ono patří ti to!
Když neudělám ti, co zapotřebí ti,
pak se ti budu dál tím, čím prv, jeviti
A s každým výdechem děs pouštěl neustále,
ohnivých násilí se dopouštěje dále."
Chudák mladík ani neovládne svěrače:
"dštil pod tou obludou proud smůly spodkem svým.
(Však ty již pochopíš, co myslím asi tím!)"
Jeho utrpení je skončeno s ránem a obrácením k Alláhovi konečně vyvázne ze svých patálií.

Dobrý a Zlý
----------------
Dobrý a Zlý spolu putují a pro Dobrého se to nevyvíjí úplně dobře. Naštěstí mu však krásná Kurdka zachrání život a s pomocí znalostí svého otce i zrak. A pak se vezmou. Tady by mohl být konec pohádky, ale ono to pokračuje. Dobrý stejným lékem ozdraví šáhovu a později také vezírovu dceru a skončí se třemi manželkami:
"Tak potom jako choť i ta zde patřila mu.
Hle, co ten drahokam provrtal drahokamů!"
A Zlého stihne trest. A má to.

Cesta lásky
----------------
Zdaleka nejvtipnější část, která byla do češtiny původně přeložena pod názvem "Příběh panice, který se chtěl oddat rozkoši s milenkou v zahradě, ale po každé se vyskytla překážka". Teprve tady jsem začala doopravdy oceňovat všechny ty kulturní a dobové odlišnosti. Nevím, jestli se z toho moje bránice ještě vzpamatuje. Poetické líčení děje mě totálně odrovnalo už ve chvíi, kdy majitel zahrady okukoval skupinu nahých koupajících se žen z křoví a vybíral si tu nejpůvabnější:
"Ty vílí měsíce, jak byly plny vnad,
začaly pánovi mdlou rybu pozdvihat."
Následně se pouští do svádění, přičemž milenka by se ráda dala svést, ale k jejímu značnému rozhořčení to nevychází.
První pokus:
"Když se byl černý lev vrh zhurta na oslici
a pod spár vtáh si ji, sem tam se zmítající,
útulek nesnesl, sláb, toho násilí
a trhlin plné zdi se naráz svalily."
Druhý pokus:
"Pán perlu rubínem si smyslil provrtati
a závěs s klenutím vespolek pevně spjati.
V té chvíli viděla však kočka s větve pně,
že jakýs ptáček mih se v průrvě zeleně.
Skočila na ptáčka a spadla s větve k zemi,
a ti dva zůstali jak bleskem zasaženi.
Se srdcem celým pryč se oba zvedli hned,
děs jejich srdce jal a jejich nohy let."
Třetí pokus:
"Začínal v přihrádku již kostku nandávat
a spoluhráčkou byl již přijat jeho vklad.
Když byl tak daleko, že pevnost mohl vzíti
a požár zuřící svým proudem uhasiti,
spatřila malá myš se pnouti nad zemí
vysokou lianu s pěknými tykvemi.
K lianě s tykvemi jak pták se letem dala
a její úponky hned zuby přehryzala.
I slétlo na zemi to dlouhé lano lan
a každou tykvicí byl tady buben dán."
A pán se zase vyděsí a zdrhne. A i při čtvrtém pokusu:
"Nevnikla tyčinka v kelímek kollyria
-- a klenba jízlivá si zas cos vymyslila."
a ono cos způsobilo, že:
"Hrad pánův sesul se, a pán se v mysli viděl
v ležení nepřátel a prch z těch zrádných sídel."
Ale skončilo to dobře a s morálním ponaučením. Vzali se a místo smilnění v zahradě ulehli do lože manželského.

1 21.03.2020

Už před pár lety se mi dostaly do rukou Zpěvy staré Číny. Když ke mně nedávno doputoval další výběr čínské poezie, byla jsem překvapena zjištěním, že se jedná o poezii moderní (tedy jen asi 100 let starou). Východ inspirovaný západem, je naší poezii překvapivě blízko a hned první básník Sü Č´mo mě zaujal. Nakonec nejvíc z celé antologie. Oceňuji také překladatelskou práci Jarmily Häringové, která jistě nemálo přispěla nejen ke srozumitelnosti obsahu, ale i ke srozumitelnosti a líbivosti formy.

Jako obvykle vybírám nějaké ukázky. Básní se mi ovšem líbilo více. Od Sü Č´moa bych nejraději ještě přidala "Bídný a zbabělý je svět" a "A kdopak ví..." a od Ču Sianga "Návrat domů". A snad také "Žalozpěv" od Wang Tu-čchinga a Feng Naj-čchaooův "Oharek svíce". Mám ovšem dojem, že to už bych mohla také jako ukázku přiložit celou sbírku.

-------------
Sü Č´mo
-------------

Voskované plátno
--------------------------
Padají, padají sněhové vločky,
lehounké jako dech;
jakási žena, sama a sama
usedla na schodech.

Vichřice houká, vichřice sténá,
praská to po lese;
jakási žena, sama a sama,
pláče a chvěje se.

Nad čím tu truchlíš, neznámá ženo,
v té zimě? Dost už, dost!
Proč tolik pláčeš? Ztratilas asi
nějaký drahý skvost?

Ach ne můj pane! Pro žádné zlato
bych neplakala tak.
Cennější skvost -- mou jedinou lásku
už nespatří můj zrak.

Tam v lese borovém na kopci leží
dřevěná truhlička
a v ní můj poklad -- hromádka kostí
z dětského tělíčka!

Dnes v noci se mi o chlapci zdálo,
volal mě jeho hlas:
"Maminko moje! Maminko moje!
Je mráz, je mráz, je mráz!"

A do rána vskutku vánice hrozná
a okap samý led;
po lůžku hmatám -- vystydlo dávno,
co spal v něm naposled.

Plátno jsem koupila, voskové plátno,
přikryji postýlku.
Tvrdě spí synek -- můj nářek ho nevzbudí --
už ani na chvilinku.

Padají, padají sněhové vločky,
lehounké jako dech;
jakási žena, sama a sama,
usedla na schodech.

Vichřice houká, vichřice sténá,
praská to po lese;
jakási žena, sama a sama,
pláče a chvěje se.

***

Za jasnou hvězdou
---------------------------
Na slepém a kulhajícím koni
do temnoty noční jsem se hnal.
Do temnoty noční jsem ho štval
jako vítr, který mraky honí.

Vpadám do tmy, černá noc mě svírá,
jasnou hvězdu chtěl bych najít tam --
jasnou hvězdu, vzdorující tmám.
Letím plání -- pustá je a širá.

Znaven je můj kůň, že padá hnedle,
hvězda nikde nevychází však.
Nikde světlo neproráží mrak.
Brzy klesne už i jezdec v sedle.

Náhle nebe vzplálo čistým jasem.
V pláni leží zvíře strhané
vedle muže, jenž už nevstane.
Pozdě, hvězdo, zář tvá dolétla sem.

***

Pryč!
-------
Pryč, lidé! Pryč!
Na horském hřebeni stojím sám.
Pryč, lidé! Pryč!
Tváří v tvář bezbřehým prostorám.
Pryč, mládí! Pryč!
Jak vonný květ zvadlý v tmách údolí.
Pryč, mládí! Pryč!
Co roznesly vrány, to nebolí.
Pryč, snění! Pryč!
Číš snů hodím do hlubin se skály.
Pryč, snění! Pryč!
A vítr a moře mě pochválí.
Pryč! Všechno pryč!
Zde do nebe se tyčí horský štít.
Pryč! Všechno pryč!
Zde z bezedna lze jen do bezedna jít.

-------------
Ču Siang
-------------

Pochovejte mě
---------------------
Pochovejte mě na dno jezera,
aby mi vodní havěť písně hrála
a v lotosových lampách zvečera
světélka bludiček se rozžíhala --

pod akát ustelte mi v zeleni,
ať jeho květ mi věčně voní do snů --
či na Tchaj-šanu strmém hřebeni,
kde vichr drásá osamělou sosnu --

ne-li, pak tělo ohni dejte vplen,
až zjara řeka z břehů vylije se,
buď po proudu můj popel rozhozen,
co spadlé květy do neznáma nese.

1 20.03.2020

K sáze o zaklínači jsem se dostala až po seriálu od Netflixu. Víc než dekádu patřila tato série k těm "rozsáhlejším, u kterých věřím, že budou dobré, takže si četbu raději nechám na někdy, kdy na ni budu mít opravdu čas". Jako obvykle to byla chyba. Měla jsem o Geraltovi číst už na střední, beztak to bylo poslední období, kdy jsem nějaký čas měla.

Velmi se mi líbí Sapkowskiho styl a slovanský humor. Polští autoři mi jsou rozhodně bližší než třeba autoři němečtí, kteří svou fantastiku zpravidla pojímají buď příliš vážně nebo příliš jednoduše. V rámci žánru je Zaklínač vyzdvihován zcela právem. Geralt je pravděpodobně první hrdina z pera slovanského autora, který úspěšně boří zažitá dogmata fantasy meče a magie a vydává se vlastním směrem. Zachraňování pannen pravda nevadí a Geralt by snad ani nějakým tím panenstvím tu a tam nepohrdl, ale mutant se taky musí nějak živit, že... Jako velký fanoušek Zeměplochy a fantasy parodující fantasy, ze které se vyklube víc než jen parodie a ještě je to nakonec i docela vážná zábava, si hodně všímam nejen co a jak, ale také kdy bylo napsáno a v jakém kontextu. Hráči Zaklínače a ti, kteří se podívali na seriál a napadlo je si knihy přečíst, byť jinak nečtou nebo nečtou fantasy, to podle mě nikdy nemohou plně ocenit, protože jim chybí odpovídající rozhled ve fantastice 20. a 21. století.

Také mám ráda knihy, kde autor pracuje s postavami a netahá je jen po mapě světa sem a tam jako bezduché loutky. Poslední přání k nim patří. Navzdory povídkovému formátu (který mi vůbec nevadí, protože vím, co od povídky čekat a román to není) se v rámci knihy o vývoji postav hovořit dá, protože povídky pocházejí z různých let a tak je vývoj postav v područí vývoje Sapkowskiho autorských dovedností.

Povídky jsou výborné, akorát je trochu nešťastné chronologické zařazení povídky Cesta, z níž není návratu. Úplně novým a Zaklínačem dosud nedotčeným čtenářům dá hned z kraje pocit, že půjde spíš o generickou fantasy. Podle mě by jako bonusový příběh měla být úplně někde na konci. Nejvíce se mi líbily povídky Otázka ceny a Poslední přání, ale Zaklínač byl v těsném závěsu.

10 20.03.2020

U posledního dílu už se mi Noční strana docela zajídala, takže mě nijak nemrzelo, že bude poslední. Autor si udělal reklamu na Hledače duchů a Tajné dějiny, odehrál s Johnem poslední představení a dal čtenáři zakončení hodné hollywoodské produkce. Ne, že bych si to neužila, ale avšechny ty soudné dny mi začínaly splývat dohromady. Jak už tu bylo napsáno, autor stále opakuje tytéž chyby, ale závěr série je to důstojný.

24.02.2020

Villon mě zklamal. Ze školy si vybavuji pouze ono známé "Já u pramene jsem a žízní hynu", na jehož základš jsem čekala něco obsahově zajímavějšího než Baladu o tlusté Margot a nářky nad tím, jak kdo kdy Villonovi ukřivdil a co mu za to básník přeje. To mi v poezii opravdu vadí. Navíc mě dorazilo, že překlad je z roku 1927 (vydání 1951) a kdoví, jestli má s původním dílem vůbec něco společného: "Nepřihlíženo k ""Lais ani k baladám v žargonu, na některých místech "Testamentu", zvlášť ve spojujících místech mezi baladami, text vědomě parafrázován, vynecháno vše, co by bylo opakováním a přetížením, vše, co se zdálo být nezralým pokusem anebo básnictvím pouze příležitostným, místním, podmíněným úzce osobně a časově, srozumitelným leda s podrobnými výklady z kulturních dějin. Tím arci leckterá konkretnost musila být nahrazena náznakem. Zato bylo překladatelovou snahou vyzvednouti ve Villonově poesii složky obecně lidské a posud naléhavé, dávati do odlehlých narážek pointovaný výklad, nahrazovat učené a biblické nápovědi přímými citáty, psát soudobým slovníkem a též jinak přibližovat originál našemu cítění. Přitom však má tu být Villon podán ve všech součástech své protimluvné bytosti, i se svých nejdrsnějších stránek, ...". Jako ukázku vybírám jednu z balad.

Balada mravoučná
Ať falešně znáš v kostky hráti
či odpustky-li prodáváš,
znej lhát a křivě přísahati,
v šejdířů oleji se smaž,
padělej minci, špatně važ
či lupičem buď sakramentským -
kam děje se, co vyděláš?
Všechno jen do putyk a ženským!

Frašky a kouzla zdáš se znáti,
v kuželky hrej a mariáš,
hrej na cymbál, uč rýmovati,
na flétnu pískej, dardu maž;
snad vandrovati s kumštem znáš,
ať laickým či náboženským -
tak se jen přiznej, kam to dáš?
Všechno jde do putyk a ženským!

Těm svinstvům chceš se vyhýbati?
Tak půdu vzdělávat se snaž
a koně uč se zapřahati,
ač studovat-li nehodláš.
Však ti to stačí, uhlídáš.
Ale kam dáváš groše - ven s tím
co v konopí si naděláš?
Všechno jen do putyk a ženským!

Co parády a botek máš,
co šatů s švihem cizozemským,
jdi promazat, ať nastrkáš
všechno jen do putyk a ženským!

23.02.2020

Včera jsem se podívala do zrcadla a rozhodla jsem se, že i když už jsem za polovinou knihy, dočítat ji nebudu. Slovy básníka:
"Já stárnu, pravda. Vlasy šednou lety.
A pravda též, že dny se nevrátí."

Těsně po dočtení Posledního přání (Zaklínač) obzvlášť vynikne, jak je Šance pro ducha špatná kniha. Ono Greenovo psaní hodně stojí na zábavných hlavních (i vedlejších) postavách. A tato série má sice tři hlavní postavy, ale žádnou zábavnou. Přečetla jsem si komentáře i ke zbytku série a nedalo mi to žádný důvod si myslet, že by se to mělo zlepšit.

Pro renefer: "Je to šance s velkým ch." je fakt ztraceno v překladu. Šance je anglicky chance, hlavní hrdina je J. C. Chance. V originále asi bylo něco jako "It is a chance with big C." (angličtina nezná ch). Jediné smysluplné by bylo překládat jeho příjmení nebo mu přišít "přezdívku" Šance (jako J. C. "Šance" Chance, ale to už mi přijde lepší to prostě přeložit).

Určitě nemohu doporučit tak širokému spektru lidí jako Odentovy novější publikace. Jeho styl podávání informací ještě není vytříbený a celková kvalita provedení (i ve smyslu českého vydání) ještě není tak dobrá. Každopádně je tu zajímavé shrnutí vývoje porodnictví ve 20. století. Paralela s vývojem zemědělství bude pro mnohé nudná, drnkání na ekologickou notu otravné. To, co by si ale podle mě měl člověk z této knihy odnést je zjištění, že se snažíme nutit ženám (a rodinám) 21. století něco, co bylo sestaveno pro ženy (a rodiny) 20. století. Přitom za to století se nezměrně posunulo vědecké poznání (nejen v porodnictví, ale vůbec v medicíně a biologii), společnost se velmi změnila a role ženy prodělala bouřlivý vývoj.

Industrializace porodu vzešla (mimo jiné) z velké tabuizace ženského těla a ženské sexuality. Když to trochu zjednoduším, je vcelku pochopitelné, že ženy, které si při první menstruaci myslely, že určitě umřou, vítaly možnost rodit v narkóze. Tedy bez toho, aby se jich jakkoliv týkalo cokoliv spojeného "s tím nečistým tam dole, kam se nesahá". Odent o tom nepíše, ale v USA se od 80. let 19. století do 50. let 20. století běžně prováděla ženská obřízka jako prevence (!) a léčba ženské homosexuality, masturbace, deprese, hysterie a nymfomanie. Tedy vlastně jakýmkoliv "nevhodným a společensky nežádoucím" chováním žena riskovala nevratné poškození těla. V USA se obřezávalo až do roku 1977. Z USA také byl profesor Joseph de Lee, který porod považoval za patlogický proces a ve 20. letech prosazoval rutinní používání kleští a nástřih hráze, jakož i podávání sedativ rodičce, éter a manuální vytahování placenty. Měl velký úspěch. A byly to právě Američanky, kdo byl nejvíce nadšen porodem za "narkotického spánku" (tentokrát produkt radikalizujícího se Německa). Opět velký úspěch. Základ moderního porodu pod dohledem lékářů byl tedy položen v zemi, kde se ve stejné době ženám velmi moderně odřezávaly klitorisy v rámci snahy o korekci jejich chování, rovněž pod dohledem lékařů. Odkud by se jen mohlo brát podezření, že o zdraví ženy v té době příliš nešlo a doktoři byli zatíženi mnoha předsudky týkajícími se žen a ženského těla? Pak přišla 50. léta a zvyšující se bezpečnost císařských řezů, 70. léta a éra počítačů, monitoringu, umělého oxytocinu. Později se přidala epidurální anestezie (80. léta?). Ještě později se přišlo na to, co všechno vlastně v těle ten oxytocin dělá a že plní roli i v mozku, kam se umělý nedostane. Škoda, že tou dobou už se podával rutinně a ne jen v nutných případech a nikdo se neobtěžoval tuto praxi aktualizovat v souladu s nejnovějšími poznatky. Také se nikdy neprokázal pozitivní vliv neustálého monitorování plodu, ba naopak ("Všechny tyto studie totiž potvrdily, že tato elektronická metoda nemá žádné jiné stálé a statisticky významné účinky než zvýšené procenta císařských řezů, na rozdíl od intermitentní auskultace, čili občasného či příležitostného poslechu."). Přesto se to dělá dál. Nevědecký přístup a ignorace vědeckých poznatků v medicíně. Co na to říct?

Jsou tací, kteří by mojí generaci chtěli všechny ty "moderní výdobytky" (z nichž některé jsou skvělé a jiné jsou jen muzejní exponáty z minulého století) vnutit jako povinnost pomocí zákonů a represí a nejraději by byli, kdyby dodnes mohli hrozit tou obřízkou. Samozřejmě jen v zájmu našeho zdraví a bezpečí našich dětí. Co na tom, že dnešní porodník není odborníkem na problematické porody? (\"... typický americký porodník ve službě \"odrodí\" zhruba sto porodů ročně. ... Například typický americký porodník má zkušenost zhruba s jedním porodem dvojčat ročně. A než se setká s prvním případem ramenní dystokie (nepravidelného porodu, při němž dítě uvízne v porodních cestách ramínky), bude potřebovat pět let praxe. Deset let mu bude trvat než se setká s prvním případem placenty previe (placenta praevie je stav, při němž se dítě nemůže dostat ven na svět, ptotože předčasně vypuzená placenta mu zablokuje cestu) a než bude moci spatřit první skutečný případ eklampsie (těhotenské toxikózy neboli "božce"), zabere mu to celou lékařskou kariéru. A když bude muset jednoho dne urychleně provést císařský řez kvůli transverzální (příčné) poloze dítěte, bude si muset vypracovat operační techniku podle nahlédnutí do svých učebnic, protože je to vzácná situace, s níž se pravděpodobně dosud nikdy nesetkal." - kdo ví, u kolika porodů je porodník ročně u nás, může si přepočítat na naše poměry) Naštěstí jsme se narodili ve svobodné zemi. Porevoluční ročníky, které pily čerstvou svobodu s mateřským mlékem. Chodit jsme se učili už v kapitalismu, kde to chodí tak, že člověk se musí sám starat o své zdraví a bezpečí. Můžeme rodit v porodnicích českých nebo zahraničních, v porodních domech (v zahraničních), doma s asitentkou i bez ní nebo třeba v lesích. Podle toho, kde to pro koho splňuje podmínky, které potřebné pro porod. To je totiž individuální a individualismus z nás už nikdo nedostane. Ani ty nejskvělejší věci nejsou skvělé pro každého, a už vůbec ne, když vám je někdo nutí za každou cenu.

A krásné je, že nám celou historii moderního porodnictví může přiblížit pamětník.

1 02.02.2020