Zelený_Drak komentáře u knih

Tamír Veliká není žádná trilogie, ale jedna kniha ve třech svazcích. Podle toho k ní i přistupuji a hodnotím ji jako celek.

Zkraje mi trochu trvalo, než jsem se začetla. I proto, že anotace prozrazuje dost na to, aby úvod přestal být zajímavý. Pak už jsem ale u příběhu vydržela až do konce třetího svazku.

Postavy jsou propracované a s Tamír čtenář projde opravdu celé dětství a dospívání. Její vztah k sobě samé i vztahy s ostatními postavami jsou čtenáři velmi dobře přiblíženy. Mnoho "zbytečných" scén, které by jiní autoři seškrtali, napomáhá právě porozumění postavám, jejich motivacím, hodnotám a vzájemným vztahům, což mi v jiných knihách často chybí. Popis prostředí je na dnešní poměry také dosti zevrubný, ale já čtu i knihy z 19. století, takže...

Právě zpracování, vykreslení postav a prostředí, vlastně dává příběhu o Tamír přidanou hodnotu, protože když se podíváme na samotnou zápletku, jde o staré motivy. Uzurpátor na trůnu, který se chce udržet stůj co stůj. Zlý čaroděj versus dobrý čaroděj. Nevhodný následník. Šílenství v královské rodině. Pravá následnice, která se musí skrývat. Děvče, které se musí vydávat za chlapce. Věštba. Vůle bohů, která musí být naplněna... Zní to tuctově, ale není. Hlavně Bratr dodává nečekaný rozměr. Také postavy jako čarodějnice a šaman horského lidu činí svět skalských královen realističtějším a často mají pro sebe v knize krásné pasáže.

I překlad je dost kvalitní. Bohužel mi zážitek z překladu hodně pokazilo, jak je Ariani opakovaně uváděna jako nevlastní sestra Eria a později i někteří Kiho sourozenci jsou zmiňováni jako nevlastní. To je běžný přehmat a já pokaždé žasnu, že lidé vážně neumějí používat mozek dost na to, aby si odvodili, že když s někým máte společného i jen jednoho rodiče, tak jste pořád vlastní sourozenci. Už ta angličtina a její odlišování sister, half-sister a step-sister by překladatele měla trknout. Čeština odlišuje sourozence vlastní plnorodé, vlastní polorodé a nevlastní. A světe div se, Ariani je Eriova polorodá sestra. Dokonce se zrovna v tomto příběhu rozebírá, že královna má na rozdíl od krále vždy jistotu, že její následník nebo následnice je její. A stejně to překladatelku nijak nedonutilo k zamyšlení.

25.02.2018

Více mě zaujala egocentrická tvorba básníkova mládí, než v doslovu vychvalovanější společenská (a revoluční) poezie. Přesto se mi nijak zvlášť nelíbila, protože byla vážně velmi egocentrická. Nejhezčí z celého výběru je za mě "Ranní serenáda". Vybírám několik úryvků z různých básní jako ukázku.

Snad myslí si: jednou zemřem, já i ty,
a skončí polibky, jež znala noční obloha,
i smích a hvězda, v prach rozpadnou se rty
a vody odplynou a zemřem, já i ty...
Dívenka ubohá...

(Dívka)
***
A občas jen oddech... smutná slast... večer plný jedu...?

Na ubohé a pusté posteli jsem v duchu oplakal
ten dávný lepší čas, aniž mi zvlhly líce,
čas, kdy jsem po rozkoši sahával jak po zlaté klice
tajemné brány, za níž zázraky své život uschoval...

(U děvčete)
***
Líný kal města šedne – dnít se chystá.
Ale tam na obloze, jež je širá,
už v dálce novou čtvrtku rozprostírá
jitro, ten velký impresionista.
...
Temnota – kutna noci nepůvabná,
opadává ze stromů, kam úsvit sahá,
a v chladu silueta lesa nahá,
...
Zde však, sevřeno domy, nemohoucí,
jde šedé jitro pusté všemi místy,
kde opadly už velké žluté listy
plynových lamp, těch smutných květů noci.
Jen semtam vztyčí se a choře šlehne
v nejisté šero strom, a hned zas jiný –
zelená louč, vlající do hlušiny
na náměstí, kde ještě nic se nehne.

(Ranní serenáda)
***
Teď sny mé odešly už v nenávratno
a k ránu, když se vracím po zlé dřině,
už nepřisednu k nim, abych si dal lhát.

Žena, peníze, Paříž – to vzácné plátno
života už mi rány neovine –
nu co, i tak je možno umírat...

(Pohřeb snů)
***
Z dálek sta bilionů mil ten třpyt
proniká skrze tmu a mráz a led
nezměřitelných temných prostorů
a tak k nám letí na tisíce let.

Poselství z nebes, které dospělo
až ke mně a v mých očích našlo cíl,
blaženě hynouc – víčka přivírám,
jako bych víko rakve přirazil.
...
Proč, hvězdo, pláčeš? Nejsi o nic dál
než na zemi zde srdce od srdce.
Což Sírius mně vzdálenější je
než mnozí bližní? kdo to tvrdit chce?

Ó běda, lásko, běda přátelství!
Cesto od srdce k srdci, bědo běd!
Vysíláme z očí mdlé paprsky
a mezi námi – vesmír... tma... a led...

(Od srdce k srdci)

15.02.2018

ČÁST 1 ZE 2

Na střední jsem četla k maturitě Milou sedmi loupežníků a již tehdy si Viktor Dyk získal mou přízeň, a to navzdory tomu, že právě v ději Milé sedmi loupežníků je těžké se napoprvé (i napodruhé) zorientovat. Po třetím přečtení mi ještě zůstává nejasné, jakto, že jich viselo sedm, když jednoho zabili už předtím. Možná ho pověsili už mrtvého? Buřiči jsou rozhodně srozumitelnější. Dyk je nadčasový autor a ve své tvorbě věrohodně zachycuje člověka. Jako obvykle připojuji úryvky. Vzhledem k tomu, že jde o epiku, tak pozor SPOILERy.

Prolog (1912)
"Já stárnu, pravda. Vidím cizí hoře.
Co s chápavýma počít očima?
Já stárnu, běda. Ale stárnu tvoře.
Bol jako radost víc mne dojímá.

Já stárnu, pravda. Vlasy šednou lety.
A pravda též, že dny se nevrátí.
Než zřít-li mohu na lučině květy,
proč bych měl touhu mít je trhati?
...
Jsem změněn, ano. Prchla temná havěť,
jež slétla se jak sýčci na věži.
Já bořil jsem a chtěl bych nyní stavět.
Pro věk či den? Co na tom záleží?
...
Hry vzdorných revolt, zákeřné a chladné,
dohrány, mrtvy. Spusťte oponu!
Nepadly sny, jen snící básník padne,
poslušen odevěkých zákonů."

***

Buřiči – Navarovská elegie
Bouře, jež děsila, ničila, bila,
bouře ta očistila.
S velikým soucitem, bez děsu, úžasu,
pozírám do temna, pozírám do jasu,
pozírám na děje, pozírám na pletky,
pozírám v příčiny, tak jako výsledky,
pozírám na štěstí, předčasně zemřelá,
na ctnosti ďáblovy, na hříchy anděla...

***

Buřiči – Tři – 2
Péče žen, život mi upředla jemně,
génia maminka viděla ve mně,
...
Tak k roli jsem přišel prokleté
zázračného dítěte.
...
Génij jde bez ohledu vpřed
a pro génia je tu svět.
Génij je maják, který bdí,
a vidí to, co jiní nevidí!

Morálky nezná: zná jen fakt.
Akt jako akt!

Pro blaho světa
talenty vzbouzela matka i teta;
...
Génij vše může činiti,
génij se musí vyžíti.
Kult zla mne upoutal, kult silných duchů,
nemoh jsem dýchati v měšťáckém vzduchu,
touhou jsem práh
zlo chutnat v různých podobách;
opilý byl jsem černou vědou,
hříchu abecedou,
pyšný, král,
nade vše květy zla jsem miloval.
...
Ve vězení mém vyrostla
touha zla;
když cela tělo poutala,
má fantasie těkala
do dalekých, záhadných sfér,
v jeden směr.
...
Žár jakýs nervy prochvěl temně,
stará má vášeň se vzbouřila ve mně,
s ní mstivý, dráždivý pocit
nad nevinným vším procit.
Daleko krajina byla pustá.
Děvče jsem povalil, zacpal mu ústa.
Nikdy jsem rozkoš necítil tak,
jak když hleděl jsem v zděšený zrak,
v ty oči horečné.
...
Ta hrůza činu – jak bych řek? –
– kořenila požitek.
...
Ó, zlo je rozkoší, nad kterou není,
krev naši pobouří, krev naši vzpění,
opustit jenom nesmí city
půdu morality.
Zlo bez té příchuti není zlo moje,
zlo žádá, abys znal, že tvůj čin zlo je.
Nechci já morálnost ničiti:
morálky proplétat, morálky šálit,
morálce blížit se, morálce vzdálit,
toť krásný program pro žití.
...
Génij se musil vyžíti –"

***

Buřiči – Tři – 3
Byli jsme bratři: tak a tak.
On byl tak hodný a já darebák.
Nevím, jak přišlo to: nebylo nad něj.
Z očí mu zářila veškerá ctnost.
Na něho vřeleji a na mne chladněj
každý se zadíval. To budí zlost.
...
Můj bratr se mi mění ve snu
v divného, zlého upíra.
Marný je odpor, marný hněv,
saje mi krev, saje mi krev,
saje mi krev – a druhý den
malátný vstávám, unaven.
Poznámka stále ruší klid:
Moh bys si Jana za vzor vzít.
...
Míjela tak doba.
My jedno děvče milovali oba.
Čert nikdy nespí, jak se říká.
Měla ho ráda Veronika.
...
– něco se lámalo. Co do těch krámů?

Až třetí den jsem se vrátil z flámu.
Matka se ptala jízlivě:
Synáčku, ještě na živě?
Je dobré pivo "U věnce"?
A líbil jsi se panence?
Vedeš to pěkně! – Otec však
děl pouze: Byl vždy darebák.
...
Uprostřed nějak mezi bděním, snem,
zjev Veroničin stále viděl jsem.
Když mdloba víčka zavírá,
šeptám si: Zabiji upíra.
Musí být moje: tak či tak.
Jak známo, byl jsem darebák.
...
Od Hůrky cesta podél řeky úzká.
A blíže Skály hluboký je sráz.
Od dešťů půda něco málo kluzká.
Kdo spadne dolů, zlomí sobě vaz.
...
Noc byla tmavá. U sta hromů!
tak asi špatně dojdou domů.
Noc tmavá... vyruší kdo stěží
na měkkém loži po lese.
A jestli s tebou milá leží,
i tvrdší lože snese se.
...
Umře-li dívce její milý,
může být z toho nepříjemně.
Je-li však hezká – nu, co z toho?
Deset jich najde za jednoho.
I já jsem slzel častokrát.
Říkali lidé: Měl ho přece rád.
...
Celou věc lze říci několika slovy:
nevěstu ved jsem domů po bratrovi.
– – – – – – – – –
Jsou věci, body, na něž líp se nevzpomíná.

Mně Veronika porodila syna.
...
Jan zavražděný zírá z všeho.
Je krutá pomsta zabitého!

Čas míjel tak, hoch zvolna rost.
Janova celá minulost
šla znovu mýma před očima:
hoch stejně cítí, stejně vnímá,
stejně si hraje... hrůzou štván
dívám se často: Celý Jan!
...
Když zadívám se v oči svojí ženy,
hledí z nich někdo dávno zavražděný.
...
Nikdy jsem neprosil, pot na své skráni,
nikdy jsem nežebral o smilování!
Nikdy jsem nehrál nevinu!
Nutno-li zahynout, zahynu!

2 12.02.2018

ČÁST 2 ZE 2

Buřiči – Slepý – 14 a 15
V hasnoucím ohni ještě jiskry blýskly
v okamžik ten.
Dvě ruce hrdlo Eckermanna stiskly,
když přišel druhý den.

To hrdlo stiskly vášnivě a prudce,
než dozněl hlasu zvuk.
Dvě ubohé a zoufalé dvě ruce,
prošedší peklem muk.

Dvě ruce, které bídu celou mstily,
dvě ruce rebela,
dvě ruce hrdlo ono zaškrtily.
Duše se nechvěla.

Podlaha síně náhle zaduněla
mrtvoly nárazem.
Slepý stál vzpřímen, nepohnutý zcela,
s klidným svým výrazem!
...
Den čtyřicátý holubice letí
s poselstvím z daleka.
Na arše nikdo z Noemových dětí
nečeká –

***

Milá sedmi loupežníků
Prolog
Jsem ten, jehož, lesy, znáte,
jemuž vrazi řeknou brate,
loupežník jsem Jaromír.

Sedm vidím loupežníků,
jak jsem zřel je před lety.
Milá nosí pro ně kvítí,
musilo prý všechno býti;

1
A cesta vede sídly sov
a časem slyšet píseň sýčka.
Smrt chodí lesem? Přivřem víčka.
To je ta cesta na hřbitov?

2
Jdu cestou necestou. Dálka mne vábí.
Na zemi budu spát, na hedvábí?
...
Chci zahřát ruce. Je mi zima.
Chci zahřát nohy. Tisíc díků.
– Ty nebojíš se loupežníků? –
Očima hledí planoucíma.
...
Ne, nebojím se. Pouze nudy.

3
Přátelé, vína připijme si.
Žena. My máme pouze ji.
Je naší láskou, nadějí.
Oprátka zítra. Mlčí lesy.

4
Jsem jako svěží polní květ
u cesty, kde jde lidí mnoho.
Jsem pro všecky a pro nikoho.
Je škoda mojich mladých let.

7
Neumím, milá, zprávy dát,
tvář mihla se, meč blýskl v pěsti.
A časně umřít také štěstí.
Byl mladý. Bil se. A pak pad.

Měl zlaté vlasy. Planuly
v zápase jeho oči mladé.
Pak závoj jak když na ně klade.
Byl mladý. Bil se. Zhasnuly.

Já závidět bych málem moh.
Na mechu leží. Les tak voní.
Srny se nad pasekou kloní.
Byl mladý. Bil se. Šťastný hoch!

13
Na stromech tehdy viseli
vyzáblí lidé, hubené hrušky. –
Na zámku tolik veselý,
proč že tak hledíte na naše pušky?
...
Pastýři dobrý, z vašeho stáda
oveček několik účet žádá.
Kázal jste ovšem, že je to hřích,
vrchnost i poddané stvořil jsi, bože.
Na zámku jindy samý smích,
cože tak hledíte na naše nože?
Toužíte k bohu, duše vy zbožná.
A chcem vám pomoci, jak vůbec možná.
Oprátka hotová, k nebi se stoupá.
Jak je to, vzduchem když hruška se houpá,
velebný pane?

14
Já prošla trní, prošla hloží
a klekla jsem tam v pokoře.
Byl zabit. Je to sluha boží.
Bůh vidí to tam nahoře! –

Však kde mám hledat jeho vraha?
Kdo proved čin ten zběsilý?

To řekneme ti krátce, drahá:
My všichni jsme ho zabili!

15
A je to jako jitro prvé
a je to jako dětský smích.
Les leží tady čist a tich,
jak nikde nebylo by krve.

17
A nebuď dnes tak zamyšlený.
Mne dráždí myšlenky tvé dumné.
Ty u nich jsi a nejsi u mne.
Žárlím, jak byly by to ženy.

18
Já žárlím, milá, na ten les,
když vábí k sobě tvoje oči,
na vlny žárlím, v které skočí
tvé mladé, bílé tělo dnes.

19
Tolik let, děvče, hledal jsem tebe.
...
Chtěla jsem promluvit. Chtěla jsem říci:
Dál nechoď. Číhají loupežníci.
Chtěla jsem promluvit: Obrať, jdi domů.
Úklady číhají v stínu těch stromů.
Potůček teče rudý.
...
Chtěla jsem říci: Smrt číhá v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.
...
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
– Tolik let, děvče, a zradila jsi mne.
Potůček teče rudý.

Peníze cinkají. Tich a něm
on odpočívá pod stromem.
...
Sednu si u tebe. Dobře je tak.
Příliš se tesklivě díval tvůj zrak.
Peníze cinkají, kořist se dělí.
Tak jsme se, cizinče, setkati měli?
Potůček teče rudý.

20
Tys měla, milá všecky ráda,
jak padla kostka, jak byl čas.
Jednoho víc. To byla zrada.

Hrob přítelův ať zarůstá.

22
Leč kdo as byl ten bídný zrádce,
jenž na čakan nás posílá?

To, milí, mohu říci krátce:
Já jsem vás všecky zradila!

23
Vždy časně ráno smutná vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
– Spí v lese, visí na čakanu
mých sedm smutných loupežníků.
...
A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!

2 30.01.2018

Hálka jsem si prostě neoblíbila. Světlejší momenty jsou utopené v kýčovitém balastu (a ne, není to tím, že jde o 19. století, je to Hálkem). Aspoň trochu mě oslovily básně Goar, Dědicové Bílé Hory (chápu význam, ale na druhou stranu... strašně tendenční) a Děvče z Tater, ale neutkvělo mi snad nic. A když si z poezie nezapamatuju ani pár veršů ani žádný výraznější dojem, tak se k ní zpravidla už nevracím.

30.01.2018

Tak aspoň, že třetí díl byl nejkratší a poslední! První dil byl celkem dobrý, druhý se na tom ještě svezl a třetí už prostě kulhal na obě nohy. Trilogie má bohužel sestupnou tendenci a silně pochybuji, že poslední díl by fungoval i samostatně bez toho, aby čtenář četl předchozí dva. Rozum přestal fungovat hned dvěma ze tří hlavních postav a staly se jen loutkami v rukou autora. Caim mohl spoustu problémů a otázek vyřešit portály a Kit, která byla dřív aspoň zajímavá, se teď chovala, jako kdyby chtěla, aby Caima zabili. Její konečná úloha nijak neovlivnila celkový dojem, že autor si s ní jako s postavou vůbec nevěděl rady. Josiina linka byla opět svižnější, obávám se ale, že do knihy v podstatě ani nepatřila. Jako kdyby si autor jen připravoval půdu pro nějaké další příběhy ze stejného světa. Souhlasím s ostatními v tom, že jde o promrhaný nápad a splácaný konec. Autor vlastně čtenáře vůbec nezasvětil do fungování světa a nezodpověděl pořádně žádné otázky. Stín, magie, upíři, víly... a nic z toho. Konec překvapil, ale zároveň působí dojmem, že byl autor rád, že to konečně nějak dosmolil.

11.01.2018

Nejhorší díl z prvních pěti. Na začátku se opakuje známé, následuje zhruba polovina, která je docela zábavná a pak se to zvrtne a je to strašná nuda až do konce. Konec navíc není konec. Celá výstavba zápletky ve mně vzbudila dojem, že 5. a 6. díl jsou pravděpodobně jedna kniha rozseknutá do dvou (a možná budou dohromady dávat lepší smysl). Teď už chápu, proč je příběh Bec zařazen právě před tímto. A asi už vím, co dělá Nadia z 2. dílu. Problém je, že čtenář ví o hodně víc než hrdinové, takže prokousávání se Grubbsovými mnohokrát opakovanými myšlenkami vážně není zábava.

09.01.2018

V první třetině jsem byla docela nadšená. Rychlý rozjezd (jak píše Alee, postavy už známe) prakticky bez opakování událostí prvního dílu. Rozdělení až do pěti dějových linií (Caim, Josi, Sibyla, Kit, Keegan), z nichž žádná nebyla vyloženě zbytečná. Taky dobrý překlad. Čte se to skoro samo. Bohužel někde ve třetině kniha ztrácí tempo a znovu se rozjíždí až v poslední třetině, která se mi už ale dočítala těžko. Už po první třetině totiž bylo jasné, jak to dopadne. Souhlasím s Jass, že linka Josi je lepší než ta Caimova, a to navzdory tomu, že nepřináší žádná překvapivá odhalení. Je totiž svižnější. Caim se strašně dlouho vláčí sněhem sem a tam, jen aby na konci udělal to, co celou dobu víme, že udělá.

Druhý díl má sice vlastní zápletku, ale přesto je to klasická výplň mezi jedničkou a dvojkou. Dokonce i co se týká načaté "(ne)romance", autor působí dojmem, že chtěl použít všechno, co ho napadlo, a tak původní nejen nahradil novou, ale zároveň cpe původní do děje. Jak dopadne hrdinův milostný život je proto asi v tuto chvíli největší záhadou série.

2 07.01.2018

Na jednu stranu nejlépe napsaný díl z prvních 4, na druhou stranu v rámci série spíš výplň. Děj se brzy rozjíždí a spěje ke konci bez zbytečného natahování. Sice žádná velká záhada, žádné velké překvapení, ale zato to pěkně odsýpá. Dokonce pro jednou souhlasím s přejmenováním knihy pro potřeby českého překladu. Bohužel se ale nikam neposouvá celkový příběh. Máme tu velmi dobrý vývoj postav a jednu zajímavou novou hrdinku, ale samotná zápletka je pro další děj pravděpodobně nepodstatná.

04.01.2018

Za sebe tedy rozhodně nemohu říct, že by mi kniha dala víc než filosofie na gymnáziu i univerzitě dohromady, jak tu mnozí píší. Přesto je právě jako průlet dějinami filosofie kniha zajímavá. Bohužel, celkový styl autora mě nebavil, pointa knihy mi nijak zlomová a úžasná nepřišla a jakkoliv mám ráda příběhy založené na dialogu, tak bych si asi raději podruhé přečetla Hobbsova Leviathana nebo tři svazky Foucaultových Dějin sexuality než toto. Možná to byl autorův záměr, ale postavy jsou úplně ploché a nudné. Na Sofii přímo vidíte, jak existuje jen proto, aby měl kdo pokládat otázky.

Jakkoliv je tato kniha na povrchu "feministická", pod povrchem je docela "patriarchální". Všimněme si, že Helena i Marie jsou "ztracené" ženy-matky, které obě mají dceru-pannu na prahu dospělosti a vychovávají ji většinu času samy, ale nedokážou ji nasměrovat do světa dospělých. K tomu je zapotřebí výrazně staršího muže-otce (Alberta a Alberta, tedy ne nutně skutečného otce), který postupně zasvěcuje "dceru" do "tajemství", vyplňuje tuto "prázdnou nádobu vytvarovanou matkou" "životně důležitou informací" a obdarovává ji "kritickým myšlením". Matka je během tohoto procesu degradována na "nudnou hlupačku", která nemá dívce, co nabídnout, zatímco ta se cítí čím dál tím dospělejší a "hodnotnější". Je to syrové, je to lecjaké, ale určitě ne feministické.

Co mě zaujalo byla absurdní Zahradní slavnost, zajímalo by mě, zda se autor nějakým způsobem inspiroval stejnojmenným dramatem Václava Havla.

11 30.12.2017

Čtu knihy chronologicky, nejprve tedy 4., pak 2. a až teď 1. díl, od kterého jsem podle komentářů u zmíněných dílů očekávala, že bude nejlepší. Jako nadprůměr série mi ale nepřipadal. Zápletka je neoriginální, což by ani nevadilo, ale bohužel i na démony (Lord Loss, Vein, Artery) už jsem zvyklá z dřív přečtených dílů a 1. díl mě vlastně neměl čím překvapit, protože už jsem četla 4., kde je ona rodinná kletba objasněna.

Konečně jsem zjistila, co mi vadí na autorově stylu, je to to uvádění na nové scény ve stylu "Kuchyň." nebo "Les. Svítí měsíc.". Pravděpodobně to má zvýšit napětí a přispět svižnému tempu, ale ve mně to zvyšuje pocit, že koukám na céčkový film a že jde o knihy psané na zakázku. Knihu ale určitě lze právě kvůli autorově stylu doporučit jako lehkou audioknihu v angličtině.

Český překlad tohoto dílu jsem neviděla, ale překladatel, se asi vyřádil, když tu někdo v komentářích píše o "utržené hlavě a následném bezvědomí", v originále u dané postavy nic o utržení hlavy není, i když se k tomu schylovalo. Třeba to ale je jen ojedinělý přešlap. Na druhou stranu to, že kniha se jmenuje Demonata a ne Lord Lítost jako originál, by mělo čtenáře varovat, že buď překladatel nebo nakladatel se snažil být přehnaně kreativní.

1 18.12.2017

Předvídatelné. Od začátku je jasné, že tam půjde o podvržence. Akorát pravdu o Kah-gashi jsem neuhodla. Knihy čtu chronologicky, takže mě ovlivnila vědomost o existenci záhadné šachovnice s neznámou funkcí (možná byla už v prvním díle, ale o tom ještě nevím). Bavila mě až tak poslední třetina, kde byl Lord Loss (Lord Lítost) a ona šachovnice (a začalo být jasné, že rozuzlením bude něco jiného). Bec mi jako hlavní hrdinka byla sympatičtější než Cornelius "Kernel" Fleck (Percival "Pecka" Fleck), ale v Demon Thief (Démon a zloděj) je zase zajímavější prostředí.

Doplnění: Po přečtení 1. dílu si myslím, že by mě 2. díl kromě úplného závěru neměl čím překvapit, kdybych knihy četla v pořadí, ve kterém byly vydány. Doporučuji číst nejprve 2. díl a až potom 1., i když se tak čtenář dozví předem něco málo o Dervishovi a Calovi.

13.12.2017

Kvůli výzvě jsem si knihu po letech přečetla potřetí. Vysoké hodnocení je z části nostalgie, z části za to, že na některé pohádky jsem nikde jinde nenarazila. Některé známější mi přišly zkrácené a v případě Hraběte Lišáka (Modrovous) je v pohádce dokonce logická chyba (může být problém překladu). Určitě to ale nejsou pohádky pro malé děti. Tohle jsou převážně staré pohádky s ostrými neobroušenými hranami.

07.12.2017

Zpočátku se mi četlo dobře, ale časem začne být nekonečné řečnění Schmaltzovo skutečně ubíjející. To však jistě byl autorův záměr. Nemohu tedy dost dobře o knize říct nic špatného, je tím, čím měla být, má hlavu i patu a je výstižná.

06.12.2017

Sérii jsem se rozhodla číst v chronologickém pořadí, takže Bec byla moje první kniha ze série i od autora. Nejsem už věkem zrovna cílová skupina, takže jsem knihu "četla" v rámci sebevzdělávání jako audioknihu v originále (jako první audioknihu anglicky určitě lze doporučit). Celkově mě ale příběh moc nezaujal. Rozjezd byl velmi pomalý a knihu jsem měla rozečtenou dlouho. Není tam nic vyloženě nepovedeného, ale celek na mě působí jako kniha psaná na zakázku. Trochu jako Hohlebein a jeho Kronika nesmrtelných, jen mě to bavilo o chlup míň. Vzhledem k tomu, co jsem si přečetla v komentářích ale určitě zkusím ještě další díly série. Zdá se, že Bec sice je chronologicky první, ale zaujme spíš čtenáře, kteří již četli tři dříve vydané díly.

08.11.2017

Don Garzia je zřejmě ukázkovým zpracováním Alfieriho hlavního tématu - tyranie. Myrrha inspirovaná řeckou mytologií je pro něj naopak dílem atypickým. Obě tragédie považuji za velmi zdařilé, jen monology jsou na můj vkus občas příliš dlouhé. Kniha aspiruje i na vyšší hodnocení, ale já si z ní neodnáším žádný mimořádný zážitek. Na druhou stranu - kdyby se některá z těchto her hrála v divadle, tak bych šla.

1 22.10.2017

Kniha se dobře čte, ale ačkoliv byla ze všech tří nejtenčí, četla jsem ji nejdéle. Velké tajemství bylo takové, jaké jsem čekala a identita Stínu mě také nepřekvapila. Paradoxně je ale děj tohoto "překombinovaného" dílu nejrealističtější. Nelíbilo se mi, že opět dostal prostor Lumikkin milostný život, nějak mi v té trilogii celkově překáží.

18.10.2017

Dávám hvězdičku za čtivost a detaily z Prahy, které byly opravdu zdařilé. Nevím, zda autorka použila jen internet nebo v Praze také opravdu byla, ale popisy lokalit a cest seděly a největší zádrhely byly v obecných představách o životě v Praze (4 poslední odstavce komentáře). Zaujal mě například detail s logem vymyšlené televizní stanice, které se otáčelo na budově a s poznámkou o výhledu na Prahu z 6. podlaží. Zajímalo by mě, zda inspirací byla Česká televize, jejíž logo se na (rovněž prosklené i když už ne zrovna moderní) budově skutečně otáčí. I výhled na Prahu z Kavčích hor je, ze správného okna snad i na Hrad (těžko říct, jestli zrovna z 6. podlaží, to by musel prozradit někdo, kdo tam pracuje). Také mě potěšil výběr jmen jako Věra a Jiří, která nejsou mezinárodní.

Ráda bych dala dvě hvězdičky, ale zápletka mi přijde už příliš přitažená za vlasy. Jasně, občas se objeví nějaký ten "guru Jára". To mě ostatně i zklamalo, že v knize byly zmiňovány sekty z Ameriky (ať už smyšlené nebo skutečné, neověřovala jsem), když u nás by se jich našlo také dost. Co mi přišlo jako prakticky nerealizovatelné bylo, jak sekta dokázala získat patnáctiletou sirotu. Já nevím, jak ve Finsku, ale u nás snad není až tak lehké dostat se k "dítěti", byť skoro dospělému, jen s tvrzením, že jste příbuzní. Nemám kdovíjakou důvěru v naše úřady, ale i tak si myslím, že by chtělo hodně úplatků a vyhrožování a stejně by to nebylo hned. V tom vidím největší nedostatek celé zápletky - těžko by vznikla.

Ještě víc než dřív mě otravovaly pasáže z Lumikkiny milostné minulosti. Je to tam na můj vkus moc na sílu a má to zbytečně mnoho prostoru na úkor aktuálních událostí.

"Vytrhla mi krabici a její obsah vysypala do kamen a všechno spálila." Tak určitě. V Praze žiju celý život a nenavštívila jsem ani jednu jedinou domácnost, ve které by byla kamna. Ani jsem neslyšela o tom, že by někdo měl doma v současnosti kamna, a to žiju v lokalitě, kde ta možnost je. V bytech to jde jen tam, kde jsou komíny, což znamená bytovky, které se stavěly tak nejmíň před 65 lety. Ta věta navíc implikuje, že se kamna v domácnosti využívala jako hlavní topení, což myslím není úplně neregulované. Domácnosti, které takto topí, budou z velké části chalupy v těch pražských lokalitách, které před 100 lety byly vesnicemi za Prahou. Stejně jako moje generace už v Praze nezažila uhelné prázdniny, tak už většinou nezažila ani pálení dopisů v kamnech. Je pořádná náhoda, aby mladá žena, kolem které se točí příběh Bílé jako sníh žila zrovna v domácnosti s kamny. Zajímalo by mě, zda si autorka řekla, že u dané postavy doma se fakt topilo v kamnech (může být) nebo byla tak dobře informovaná, že to mínila tak, že postava si kamna vymyslela a spoléhala na to, že Lumikky takové věci nebude vědět (reálně by to byla pravděpodobnější varianta).

Věty "Americký pár si nahlas stěžoval, jak je těžké vyměnit si dolary za eura a zjistit, co je opravdu levné." a "... reportáže o... vlivu eura v krizi na život obyčejných lidí" ve mě vzbuzují dojem, že si autorka zapomněla zjistit, že česká měna není euro.

"Jako nejmladší z pěti sourozenců se Jiří naučil..." Autorka dává v knize prostor samým hrdinům z atypického prostředí, stejně jako málokdo mezi 20 a 25 lety zažil v Praze topení v kamnech, tak taky málokdo z této generace pochází z 5 (a více) sourozenců.

"O vztahu se dohadoval už dřív a definitivní potvrzení získal otevřením dveří kopírovací místnosti." Chodil někdo do školy se samostatnou kopírovací místností? U nás stála kopírka na chodbě. Dokonce ani na fakultě jsme neměli speciální kopírovací místnost, kopírka byla v knihovně. Navíc to od těch učitelů bylo pěkně hloupé, ne? Naše gymnázium bylo malé a stejně tam bylo asi tak 100 míst, kam se učitel mohl zamknout a student se tam nedostal.

12.10.2017

Když pomineme, že redaktor si spletl YA thriller s experimentální prózou a nechal tam tu zrůdnou přímou řeč, která přebila i stylistické nedostatky, tak se mi kniha četla dobře, a to od začátku do konce (byť nejlepší asi byl prostředek). Nejdřív jsem si na hlavní hrdinku nemohla zvyknout a celkově mi nebyla kdovíjak sympatická, ale oslovily mě její dovednosti v rozpoznávání vůní, měnění pohybů a výrazů... taková budoucí špionka.

Co mi přišlo zbytečné bylo zdůrazňování značek úplně všeho (mám dojem, že ve švédské trilogii Kruh se to v menší míře dělo také, takže možná nějaká severská specialita) a Lumikkiny vzpomínky na její první lásku.

Ačkoliv jsem si knihu užila, víc hvězdiček nedám pro ty zjevné logické nedostatky. Hned zkraje bylo jasné, co se přibližně stalo. Autorka to ostatně čtenářům ukázala (nejspíš věděla, že by to z velké části uhodli i bez toho). A hrdinové tak tápali? Kdyby hlavní hrdinka nebyla čtenáři představována jako chytrá, tak možná, ale takhle? To samé na konci, když se Lumikki přiblížila vlastnímu rodinnému tajemství. To je přece úplně jasné, to si musela domyslet. Je to zkrátka kniha dobrá na vypnutí, protože jakmile při ní člověk přemýšlí, příběh se začně sypat.

11.10.2017

Tento díl mě bavil ještě víc než předchozí! Fonrar mi vůbec nepřišla otravná. Drakoniánky jsou prostě rychle dospívající puberťačky a přišly mi všechny dobře napsané a velmi uvěřitelné.

Děj není úplně předvídatelný. Jasně, víte, jak to dopadne, to jo. Ale čtenář od začátku ví, že je něco špatně a ví s kým je něco špatně, ale není úplně lehké zjistit co a autor čtenáře i trochu vodí za nos. To vytváří žádoucí napětí.

Pochopila jsem, že Kangův regiment nepsala Weis, ale Perrin. Weis zjevně je spoluautorkou hlavně proto, že dodala znalosti světa DragonLance. Příběh, hrdinové, situační humor... celkový autorský styl se úplně liší od původních DL knih a je to určitě Perrinův osobní styl.

2 09.10.2017