Zelený_Drak komentáře u knih

Krátká romantická novela s občasným výskytem gramatických chyb nebo absencí interpunkce. Kdybych dílko našla na Wattpadu a o autorce si přečetla, že jí je 14 nebo 15, docela bych ji pochválila. Takhle to byla nenáročná četba na den, kdy mi nebylo dobře, ale nic, k čemu bych se chtěla vyjádřit podrobněji, nebo to někdy číst znovu.

14.04.2017

Třetí díl se mi četl stejně dobře jako předchozí díly, ale určitě byl nejslabší po logické stránce. Zvlášť s ohledem na dobré konce i pro ty, pro které je snad nikdo ani nečekal. Nemám nic proti dobrým koncům, ale mytický Dračí král se ukázal jako tak mocná postava, že najednou přestalo být jasné, proč vůbec byly jiné postavy potřeba. Je to příklad nezvládnuté supermocné bytosti. Pokud totiž někdo takový v příběhu je a nemá vše vyřešit sám a hned svojí velkou velemocí, musí být vysvětleno, proč to nemůže nebo nechce udělat. V tomto případě se to nepovedlo. Na konci trilogie může čtenář snadno skončit s dojmem, že se žádná trilogie nemusela odehrát. Na druhou stranu... dočkala jsem se draka, kvůli kterému jsem to vlastně celé četla! (Dobře, byl už v minulém díle, ale tady byl víc!)

21.03.2017

U tohoto dílu jsem si potvrdila, že autorka se místy chová jako scénáristi posledních sérií Hry o trůny. Řídí se heslem "hlavně nějaké postavy nečekaně a brutálně zabít či aspoň nechat pořádně trpět, ať jsou čtenáři šokovaní". Viz spoiler (snažila jsem se ho napsat tak, aby nebylo úplně jasné, co se stane, ale stejně je to spoiler a vyzrazuje několik událostí). Navzdory výhradám se mi kniha velmi dobře četla a bavila mě. Bála jsem se, že prostřední díl bude jen nafouknutou výplní, jak to často bývá, ale příjemně mě překvapil. Přišel mi v tomto ohledu dokonce lepší než první díl, kde byl vleklý rozjezd a více vynikly stylistické nedokonalosti. Na konci prvního dílu jsou všichni důležití tahači za nitky známí ale tajemní, na konci druhého jsou již ze svých tajemství víceméně svlečeni, od třetího dílu tedy očekávám rozřešení zápletky a (navzdory snaze autorky zabít co nejvíc postav) sladké "a žili šťastně až na věky".

Mlází mi trochu připomíná Trní ze série Iron Fey, zajímalo by mě, zda je "tajemná magická houština" nějak pevně zakotvena v ostrovní mytologii.

--- SPOILER ---
K tomu, co jsem se čekala, došlo hned v 6. kapitole. Bohužel to bylo napsané dost nuceně. Wyl je skvělý bojovník a Faryl je vysoká, silná a dle různých předchozích poznámek i mrštná a cvičená v boji beze zbraně. Přesto Wyl-Faryl při prvních potížích ztuhnul a čekal, co bude. Neudělal vůbec nic, a to měl možnost se dát na útěk, zbavit se převleku a s ním i pronásledovatelů. Velmi umělá část, která tam je samoúčelně, protože s Medvědem se mohl Wyl-Faryl setkat a spřátelit i za obyčejnějších okolností. Očekávala jsem spíš, že tohle udělá až Celimus a Wyl-Faryl se mu podvolí, protože tak odvede pozornost od Ylenny. A tato událost následně bude jedním z mnoha hřebíčků do rakve Wylovy příčetnosti až se z něj na konci třetího dílu stane Wyl-Celimus (budu překvapená, pokud právě tohle nebude poslední Převtělení).

Velmi divná mi přišla také 26. kapitola. Zdá se mi nepravděpodobné, že by v tak významném sídle bylo tak málo lidí. Ještě den před událostmi této kapitoly měl vévoda spoustu mužů. Kde byli? Když jste hlavou jednoho ze dvou vojensky nejvýznamnějších rodů v zemi (a zároveň druhý nejbohatší šlechtic) a víte, že přinejmenším sousednímu králi určitě ležíte v žaludku, tak přece nenecháte své rodové sídlo úplně nechráněné? Opravdu se mi zdá hloupé, že tam nebyla ani malá osobní stráž.

Kromě této události mě ještě překvapil osud Valentynina kancléře Krella. Přišlo mi, že to nebylo v souladu s jeho charakterem (jeho celoživotní zkušenosti a informace, které měl, by mu určitě zabránily udělat takový přešlap, vždyť senilní podle všeho ještě nebyl).
--- konec spoileru ---

14.03.2017

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že čtu lépe napsaného Mystika. Jared (z Mystika) a Celimus jsou podobné povahy, mají podobný životní příběh a dokonce jsou oba snědí. Což je vtipné, protože někteří čtenáři podle komentářů na zahraničních serverech považují knihu za rasistickou, a to nejspíš právě kvůli tomu, že princ a později král Morgravie je snědý záporák. A jeho exotická matka navíc byla neoblíbená a přivedla s sebou do země náboženské fanatiky, kteří upalují čarodějnice. Jenom ubožáky zajímá, jestli jsou v pseudostředověké fantasy záporáci světlí nebo tmaví. Hlavně, když to má nějakou geografickou hlavu a patu. Vzhledem k tomu, že autorka je žena a největší krasavci jsou snědý Celimus a opálený tmavovlasý Romen, tak bych to viděla tak možná na prosáknutí osobních preferencí.

Přes prvních asi 100 stran mě přenesla čtečka s předčítáním. Kniha má přesně ty nedostatky, které jmenovala Jančita. Potřebovala by seškrtat, což je u fantasy meče a magie dost běžný problém. Do půlky jsem si kvůli tomu myslela, že trilogii po přečtení rozhodně pošlu dál. V druhé půlce mě to konečně víc chytlo a začalo mě zajímat, kolikrát ještě dojde k Převtělení, kdo je Elysius, o co usiluje Rashlyn a jestli se z Jessoma nevyklube taky nějaká mocná šedá eminence. Závěr navíc otevírá hodně možností. Tak uvidím.

Neočekávám ale, že by byly plně využity. Už Myrrenin dar je takový nedotažený. Na jednu stranu je často ukazován pohled dalších a dalších postav, na druhou stranu hlavní postavy nejsou promyšlené moc do hloubky. Například mi přijde zarážející, že ve fantasy je prakticky každý král (asi mě teď jen nenapadají protipříklady), který vzešel z nešťastného politického svazku, tak krutý. Pokud platí, že politické sňatky plodí temperamentní mocichtivé sadisty se špatným sebeovládáním, nechápu, že se v Evropě všichni nevyvraždili už tak před pěti sty lety.

Oceňuji všechny ty popisy odporností, ale třeba celá záležitost s Myrren se mi zdála nepatřičná. Ať to autorka vysvětlovala, jak chtěla, pořád se mi ta událost nehodila do Magnusova království. A to mi postavy přijdou spíš nevytěžené než černobílé.

Samotný nápad Převtělení mi nijak zvlášť originální nepřijde. Patří k velmi starým myšlenkám. Doufám ale, že příběh pro něj přinese nějaké zajímavé vysvětlení.

Závěrem přiznávám, že knihu jsem si koupila hlavně kvůli drakovi na obálce. Bohužel mi nedošlo, že to je socha. Drak je ale i na obálce třetího dílu, tak třeba se nějakého i dočkám.

13.03.2017

Zatím jediná Simakova kniha, která mě aspoň místy bavila. Netrpí nejhoršími problémy Rezervace goblinů a Přestupní stanice, byť i zde platí, že hlavní myšlenky jsou mnohokrát opakovány. Autor tu vedle hlavního námětu osudu vytahuje i všechny své oblíbené motivy (válka, příroda). Nejvíce se mi líbila část, kde Sutton našel revidované vydání svojí knihy a nestačil žasnout. V Předivu času jsou hezké myšlenky, jako:
"Radostné uspokojení je znamením," uvažoval Asher Sutton, "že se člověk srovnal se svým bezprostředním okolím, je to něco, s čím se často nesetkáte... jen velice zřídka. Jednoho dne lidé i všechny ostatní bytosti najdou způsob, jak toho dosáhnout. Pak zavládne v celé galaxii mír a štěstí."

Kvůli těm pár pěkně zformulovaným myšlenkám ale nebudu knihu číst znovu. Je na můj vkus jako sci-fi příliš zastaralá (rychlost zastarávání sci-fi je často vyšší než rychlost překládání) a po té vědecké stránce mimo i ve věcech, které již v době vydání snad byly známy ve stejné podobě jako dnes (viz další odstavec). Celý problém s androidy je z dnešního pohledu založený na nesmyslu. Kniha vyšla dva roky před popsáním struktury DNA, existence a význam chromozomů a DNA jako nositelka genetické informace již byly známy, těžko říct, jak široké veřejnosti. O androidech se tedy dozvídáme toto: "...Jsou sterilní. Jinými slovy, lidé jsou schopni chemicky vyrobit dokonalé lidské tělo, ale nedokáží rozluštit tajemství biologického početí. Mnohokrát se pokoušeli okopírovat chromozomy a geny, plodná vajíčka i spermie, ale vždycky bezúspěšně."
Jak si to asi Simak představoval, tu výrobu lidského těla bez kopírování chromozomů přítomných v každé buňce (kromě bezjaderných červených krvinek) a nutných k jejímu fungování? Každopádně je zvláštní představit si, že za 6000 let by se nepřišlo ani na to, na co se přišlo za posledních 63 (obecně v molekulární biologii, kopírovat chromozomy arteficiálně je u člověka pořád ještě problém kvůli jejich velikosti).

Zcela pomýlený výklad symbiózy (a nezdá se mi příliš pravděpodobné, že by se zrovna v tomto měnila terminologie):
"Symbióza?" žasl robot. "Nuže, pane, symbióza je cosi zcela prostého. Jde o vzájemně výhodnou vnitřní spolupráci mezi dvěma různými druhy organismů. Všimněte si, pane, že jsem řekl: vzájemně výhodnou. To je na tom nejpodstatnější - vztah založený na vzájemné prospěšnosti. Nejde o prospěch jednoho partnera, ale obou. Komenzálismus je naproti tomu něco jiného. Jde tu také o vzájemnou výhodu, pane, ale vztah je vnější, nikoliv vnitřní. Parazitismus, nu, to je rovněž jiná záležitost. V parazitických vztazích získává prospěch jen jeden. Vztah je prospěšný jen pro parazita, nikoliv pro hostitele."
Uvedení na pravou míru: Symbióza je jakákoliv forma soužití dvou organismů. Vzájemně prospěšný vztah (ať vnitřní nebo vnější) se nazývá mutualismus. Komenzálizmus pak je vztah, z něhož jeden těží a druhému neprospívá ani neškodí, je potřeba ho odlišovat od parazitismu, z něhož jeden těží a druhému škodí. Jsou ale i další formy symbiózy.

Dále se mi nelíbilo, že se hovoří (např. v rozhovoru Trevora a Suttona) o lidské rase a ne o lidském druhu.

1 06.03.2017

Nepřítel lidu
Nadčasová hra, které nejspíš ublížilo, že ji Ibsen napsal nadvakrát. Tedy odložil ji nedopsanou a dokončil ji až po dvou letech. Poslední dvě dějství se ubírají dosti neočekávaným směrem. To by ani tak nevadilo, ale přišlo mi, že s prodloužením replik postav se vytratila brilantnost formulací. Závěr je typicky Ibsenovský. Takový do ztracena a člověk musí přemýšlet, co autor vlastně myslel tím, "že ten nejsilnější člověk na světě je ten, co stojí nejvíc sám.". Vzhledem k tomu, že páté dějství je naplněno tím, jak si "nikdo netroufá" mít jiný názor než "svobodomyslná drtivá většina lidu", aby nebyl vyobcován ze společnosti a nepoškodil tak svoji rodinu a ekonomické zájmy, domnívám se, že "ten, co stojí nejvíc sám" je "nejsilnější člověk na světě", protože nikomu není nijak zavázán a nejvíc si troufne (zachovat se mravně). Je to zatím nejlepší Ibsenova hra, kterou jsem četla a domnívám se, že v ní těžil z vlastní životní zkušenosti.
--- SPOILER ---
(výňatky ze hry)
Dr. Tomáš Stockmann: Mám já snad ve zvyku chodit postranními nebo zadními cestičkami?
Petr Stockmann: Rozhodně máš aspoň vrozený sklon chodit vlastní cestou. A to je ve spořádané společnosti skoro stejně tak nepřípustné. Jednotlivec se, nic naplat, musí smířit s tím, že se podřídí celku, nebo lépe řečeno orgánům, jejichž úkolem je nad prospěchem celku bdít.
*
Petra Stockmannová: To je všude takové nepravdy, doma i ve škole. Doma aby člověk mlčel, a ve škole musíme dětem lhát.
kapitán Horster: Lhát? Musíte?
Petra Stockmannová: No, co myslíte, nemusíme jim snad vykládat spoustu věcí, kterým sami nevěříme?
Billing: No, tak to je bohužel smutná pravda.
Petra Stockmannová: Kdybych na to tak měla, založila bych si svou vlastní soukromou školu. Tam by to vypadalo jinak.
*
Dr. Tomáš Stockmann: Copak není povinností každého občana vyjevovat veřejnosti nové myšlenky?
Petr Stockmann: Prosím tebe, veřejnost žádné nové myšlenky nepotřebuje. Veřejnosti nejlíp prospějou ty staré dobré uznávané myšlenky, co už jednou má.
*
Petr Stockmann: Očekává se od tebe, že na základě dalších analýz dospěješ k závěru, že věc není zdaleka tak nebezpečná nebo závažná, jak sis v první chvíli namlouval.
*
Petr Stockmann: Jako zaměstnanec nemáš právo mít nějaké zvláštní přesvědčení.
Dr. Tomáš Stockmann: Nemám právo?
Petr Stockmann: Jako zaměstnanec, říkám. Jako soukromá osoba - prosím, to je něco jiného. Ale jako podřízená síla v lázních nemáš právo vyjadřovat jakékoli přesvědčení, které je v rozporu s názory tvých nadřízených.
Dr. Tomáš Stockmann: Tak to už je trochu moc! Já jako lékař a vědec, že nemám právo -!
Petr Stockmann: Záležitost, o kterou tady jde, není něco čistě vědeckého, je to záležitost kombinovaná, je to věc technická i ekonomická.
*
Dr. Tomáš Stockmann: Dobrá, ale pak budu psát proti vám. Budu trvat na svém. Dokážu, že pravdu mám já, a vy že pravdu nemáte. A co uděláte pak?
Petr Stockmann: Pak nebudu moci zabránit, abys dostal výpověď.
Dr. Tomáš Stockmann: Cože?
Petra Stockmannová: Táta - výpověď!
Kateřina Stockmannová: Výpověď!
Petr Stockmann: Výpověď z místa lázeňského lékaře. Budu považovat za nutné požádat ředitelství o okamžitou výpověď na hodinu a o zákaz jakékoli činnosti spojené s provozem lázní.
*
Dr. Tomáš Stockmann: Ten zdroj je otrávený, člověče! Zešílel jsi? Žijeme z toho, že kšeftujeme se svinstvem a hnilobou! Veškerý náš vzkvétající společenský život čerpá živiny ze lži!
Petr Stockmann: Fantazírování - nebo ještě něco horšího. Člověk, který svůj vlastní domov špiní tak drzými insinuacemi, musí být nepřítel společnosti.
*
šéfredaktor Hovstad: Neotisknu. Nemůžu, nechci a neodvážím se ho otisknout.
Dr. Tomáš Stockmann: Tak vy se neodvážíte? Co je to za řeči? Jste snad šéfredaktor, a kdo jiný už by měl o novinách rozhodovat než vy?
tiskař Aslaksen: Předplatitelé, pane doktore, předplatitelé.
*
Dr. Tomáš Stockmann: ... Sama jsi snad včera večer viděla, že polovina obyvatelstva jsou totální cvoci - a jestli ta druhá polovina nepřišla o rozum, tak je to proto, že jsou idioti a nemají o co přijít.

06.03.2017

Před několika lety jsem četla Synnøve Solbakken a líbilo se mi to, jen jsem nějak nedovedla dát dohromady proč. Zde je první povídka (Nebezpečné námluvy) taková obyčejnější, ale další dvě už mi přišly výjimečné. Tam, kde jsou mnozí jiní autoři té doby tragédy, nechává Bjørnson své hrdiny nalézt mravní sílu a radost. Ve Veselém hochovi i ve Svatebním pochodu se najdou pasáže plné moudrosti.

05.03.2017

Chápu, že pro někoho je to kniha z dětství a v době vydání to muselo být něco, ale pro mě tedy byla zajímavější ta propaganda v Signálech z vesmíru. Tak nudné objevování života na cizí planetě jsem ještě neviděla. Hlavní problém je dokonalá plochost všech postav a primitivnost dialogů. Jakože oni spolu letěli vesmírem osm let a u některých postav si můžeme všimnout, že po sobě trochu pokukují? A co teprve Bratrstvo... zlí imperialisté jsou tak blbí, že je nenapadlo naverbovat aspoň jednu imperialistku nebo unést některou soudružku? To má jako znamenat, že imperialistovy sexuální pudy jsou ukájeny pouze světovládou a navíc je imperialista natolik sobecký, že ho ani nenapadne zatoužit po rodině? A soudruzi jsou tak zaujatí prací, že za těch x let nepřišla ani jedna soudružka do jiného stavu? Já chápu, že je to kniha pro děti, ale snad ty mezilidské vztahy nemusely být vymýceny až tak důkladně? Kdyby si aspoň ta Svozilová vzala Seversona už během mezihvězdného letu a později tam byla nějaká zmínka, že by rádi založili rodinu, ale zdá se jim třeba nezodpovědné přivést dítě do neznámého světa. Určitě by se to dalo napsat nějak nevinně a hned by bylo lehčí uvěřit, že autor píše o lidech a ne o robotech.

28.02.2017

ČÁST 2 ZE 2

Komentář k "Orca" (7. díl, ***)
Příběh vyprávěný Kierou zlodějkou mě nudil v podstatě pokaždé, když došlo na popis budov, ale celkově jsem měla potřebu ve čtení pokračovat dál (i když předchozí díl Athyra mě bavil o něco víc). A líbilo se mi, jak dokázal autor zařídit, aby se neměnili a přesto měnili vypravěči. Samotná zápletka byla tentokrát detektivní a ve finále přišlo více než jedno rozuzlení. Po dočtení jsem si říkala: "Sakra, jak mi tohle mohlo uniknout, když tam bylo tolik indicií?" a na druhou stranu: "Jak by si toho čtenář mohl všimnout?" To odhalení rozhodně je jedním z největších překvapení série a kniha tím u mě získala body navíc.

Komentář k "Dragon" (8. díl) najdete u knihy Taltos, kam z hlediska chronologie patří.

Komentář k "Jhegaala" (9. díl, *)
Jhegaala plně splnila má očekávání a dlouze mě nudila rozjezdem Vladových dobrodružství v zemi jeho předků, kde se snažil dohledat rodinu své matky. Většina první poloviny knihy se ale týkala převážně jídla, pití a povzdechů nad zmařeným manželstvím. Ve druhé polovině se to ale rozjelo a bylo to nakonec dost zamotané na to, aby mě to bavilo číst. Jen už se mi autorův styl, kdy dlouho nikdo nic neví a na konci to Vlad všechno pochopí a vysvětlí trochu očetl. Nebýt Loioshe a Roczy, už bych asi sérii odložila. V rámci hlavního příběhu je Jhegaala každopádně jen vata. Doplňující díl pro fanušky série.

Komentář k "Issola" (10. díl, **)
V Issole jsem se dlouho (asi na rok?) zasekla u výkladu Sethry Lavode a moc mě nepovzbudilo ani to, že Vlad se také cítil poněkud mimo. Ani samotná zápletka mě nenadchla. Přišla mi příliš uměle vykonstruovaná jako úvod do nové éry série, která momentálně působí překombinovaně (to ale autor může zachránit dalšími díly, pokud předvede nějaké slušné rozuzlení všeho). Knize bych dala jen jednu hvězdičku nebýt toho, že lady Teldra je postava, u které jsme asi od začátku čekali až dostane víc prostoru a tady k tomu konečně došlo. Navíc se v posledních kapitolách odehrálo něco velkého, něco o čem čtenář ví že to nastane, ale neví kdy a jak. Takže vleklý rozjezd, zápletka nic moc, ale pro vývoj příběhu je díl zcela zásadní.

Komentář k "Dzur" (11. díl *)
Dzur začal slibně, ale pak už to bylo o ničem. Jediným kladem knihy je Mario Greymist, bohužel ale moc prostoru nemá. A Kragar překvapil. Jinak je to jen potácení Vlada odnikud nikam, aby si na konci zachránil kůži nudněji než obvykle a skončil s ještě většími problémy než se kterými začal. Navíc se podezřele často objevují narážky na jeho dobrodružství na Východě, což u mě vzbudilo strašné podezření, že můžu čekat podrobné líčení v samostatné knize. Tou knihou je Jhegaala, je na řadě a vůbec mě neláká, takže si asi dám od série zase nějakou dobu pauzu. Poslední 3 knihy byly podprůměrné a nudné.

Komentář k "Iorich" (12. díl **)
Iorich se četl skoro sám a chtěla jsem mu dát i 3*, ale pak se mi během pár dní skoro vykouřilo z hlavy o čem to bylo, což napovídá, že zas až tak dobré to nebylo. Zábavné ano. Rozjezd hned na začátku, celou dobu se něco děje. Vlad je zpátky v hlavním městě a maří pravé i levé ruce Jherega další plány. A zase musí všechny zachránit. Nevděčná práce. V rámci příběhu je to ale zase jen další odbočka, tentokrát o tom, jak v tomto světě funguje právní systém.

Komentář k "Tiassa" (13. díl **)
Díl jsem četla začátkem léta a o jeho kvalitě bohužel něco vypovídá i to, že teď na konci léta už si moc nevybavuji, o co přesně šlo. Je to takový experimentální díl, který je těžké časově zařadit, protože se skládá ze 3 kratších částí, odehrávajících se v různých období. Bylo příjemné se na chvíli vrátit k Vladovi, tak jak ho známe z Jherega, i když jsme nakonec zase skončili s Vladem současným. Děj se motá kolem podivuhodné umělecké figurky Tiassy, která má na vlastníka jisté magické účinky. V konečném důsledku ale autor zase jen přinesl novou velkou záhadu, které se nedostalo zásadního rozuzlení a asi už se jí ho ani nikdy nedostane, protože zbývá jen pár knih a budu opravdu překvapená, pokud všechny ty střepy autor na konci nějak úžasně poslepuje do nového báječného celku.

Komentář k "Vallista" (14. díl *)
Další vata. Autor předkládá spoustu zajímavostí o fungování světa, z nichž některé by mohly mít i zásadní vliv na rozuzlení série. Bohužel, zároveň také čtenáři dává Vlada v začarovaném domě. Začarovaný dům samozřejmě má vše, co má tajemné sídlo mít, podezřelého starého pána, podezřelého čaroděje, monstrum, krásnou ženu, poníženého sluhu, podezřelého sluhu a dveře, které vedou na jiná místa, než by člověk čekal. Jako parafráze na gotický román nebo horror pro děti je to zajímavý experiment, ale moc mě to nebavilo. Sice jsem neuhodla hned zápletku a musela jsem se v tom plácat spolu s geniálním Taltosem, ale ani tak mě to většinu času neudrželo napjatou.

Komentář k "Hawk" (15. díl ***)
Konečně zase jednou nějaký dobrý díl. Poprvé od 8. dílu mě to opravdu zase bavilo. Také se po dlouhé době děj doopravdy zásadně posouvá. Vlad Taltos se totiž rozhodne, že má dost života na útěku a nastal čas vyrovnat účty s Jheregem. Konečně tedy dostáváme Vlada, který plánuje nějakou šílenost, tahá za nitky, využívá pomoci svých mocných přátel a tak nějak je tím hrdinou s knírem, o kterém jsme od začátku chtěli číst. Zároveň už to není ten starý Vlad, a to je prostě skvělé. A rozuzlení se opravdu povedlo. Po tomto dílu jsem opět zvědavá, co autor chystá pro zbývající čtyři, které ještě nevyšly.

1 16.01.2017

Čtvrtý díl byl mysteriózní a místy i napínavý, bohužel to začíná působit dojmem, že ani sám autor neví, co a jak. Hranice mezi záhadou a splácaninou se nebezpečně tenčí. Podle mě pořád stejný Hohlbein. Opět místo odpovědí naservíroval nové otázky. Když už si čtenář myslí, že jakž takž ví, jak to s vampýry funguje, autor příjde s dílem, který má méně příběhu a více zlomových okamžiků. Byli vůbec ti noví vampýři v příběhu jako Andrej? Uměli toho o tolik víc než on a měli různé zvláštní dary. Rozvinou se tytéž schopnosti u Andreje? Zajímavé také je, že autor uzavřel dějovou linku z minulého dílu, ale stále zůstává otevřená otázka Marii a Draculy. Pátý díl se jmenuje Návrat, dějová odbočka do Německa je tedy u konce.

1 15.01.2017

Tento díl pro mě byl asi nejčtivější, ale na druhou stranu začínám tušit, proč navyšla celá série. Nesouhlasím s Keremisee. Andrej stále do ničeho nepronikl. V této knize otázek naopak přibyde. Nejen o vympýrech ale nově i o vlkodlacích. Máme za sebou tři díly a pořád skoro nic nevíme.

Jen se začíná hodně opakovat motiv toho, že někdo po Andrejovi chce, aby z něj udělal vampýra. Hlavní hrdina vytrvale odmítá s tím, že i kdyby chtěl, nemůže, protože neví, jak na to. Očekávám tedy, že ve zbývajících 14 dílech se to naučí. To mi dává naději, že se snad i něco dozví o svém původu a autor nenechá na konci 17. dílu vše nezodpovězeno. Nevím ale, jestli se to dozvím já. Donutím-li se přečíst v němčině aspoň 5. díl, bude to zázrak. Na druhou stranu si pořád stěžuju na překlad a korekturu (i ve 3. díle mělo obojí své mouchy a velký přehmat "jsi se" místo "ses" se opět objevil). Tento problém by u originálu odpadl.

1 13.01.2017

Moje první setkání s bulharskou poezií (a bulharskou literaturou celkově). Ne, že by to bylo špatné, ale na rozdíl od takového Áprilyho mi při prvním čtení u Javorova (Kračolova) nic neuvízlo v paměti. Čekala jsem, že básník z přelomu 19. a 20. století mě osloví víc. Snad jsem jen nebyla ve vhodném rozpoložení, nebo výběr básní či jejich překlad není až tak dobrý. Na ukázku vybírám do komentáře dvě básně, které se mi líbily nejvíce.

Volání (1907)

Neslyšně přízrak smrti obchází,
rubášem popřikrývá každý kousek hlíny --
za nocí ledových dech námrazy
list uschlý honí přes závěje, přes roviny.

Na tebe myslím, matko, že jsi tam,
v mrazivém stisku na kost zmrzlé země:
mně je tak smutno ze sebe, jsem sám
na cestě zaváté... A žádné světlo ve mně.

Obchází přízrak smrti shrbený
a v modré dálce navršuje hroby,
noc bdí a v spikleneckém mlčení
je němá jako věčnost ze záhrobí.

Myslím si, matko: je ti zima tam,
kde svíráš v náručí jen chladnou, tupou hlínu?
Mně je tak těžko, matko, a jsem sám,
v bezesných nocích piju hořké doušky blínu.

Kam se to přízrak smrti naklání?
Na nebi měsíc do mlhy se skrývá,
nocí se nese mocné volání,
tma houstne -- i mne zahalit chce, mlčenlivá.

***

Nirvána (1909)

Bezbřehé, bezedné jsou vody mrtvě dřímající,
dvojníka nenajde v nich nikdy půlnoc hvězdná...
Táhneme beze snů nad hloubkou spící
a hrůzou trneme nad prázdnem bez dna.

Bezedné, bezbřehé jsou vody věčně věků němé,
nad ně se nenaklání nikde obzor siný...
Odpověď u nich nikdy nenajdeme,
když bez víry hledíme do hlubiny.

Odvěké, pravěké jsou vody, věčně nepohnuté,
bezedné vlny bezbřehé chlad vábně vějí...
A přec z nich nechcem upít v žízni kruté,
v bezesné, bezútěšné beznaději.

11.01.2017

Potěšilo mě, že už nebyl omílán Michail Nadasdy. I když do budoucna by se s ním ještě mělo počítat. Jiný Nádasdy byl totiž šlechtic a manžel Alžběty Báthory, na niž určitě narazíme v pátém díle (který Báthory to vlastně byl v prvním díle?). Ve vztahu k Fredericovi se ale Andrej jaksi stáhnul. Přestal se snažit ho vychovávat a začal doufat, že z toho vyroste. Je to asi potřeba pro další vývoj postav (vzhledem k tomu, že v tomto díle se dozvídáme, co autor pro Frederica chystal).

Při čtení jsem se hodně divila, že valašská města mají německá jména. Že jde o problém překladu mi došlo, když na scénu nastoupil Vlad III. Dracula přezdívaný Tepeš a bylo to napsáno jako Tepesch. Zdá se, že překladatelce vůbec nedošlo, že autor používá německé verze jmen (a tedy překládá z rumunských) a přidržela se pravidla, že vlastní jména se nepřekládají (jaksi neplatí pro vlastní jména, která dávno mají své verze v mnoha jazycích... to bychom jinak museli psát Țepeș). Jinak byla kniha po jazykové stránce v lepším stavu než předchozí díl, i když něco by se našlo. Nejvíc do očí bijící byla asi záměna "jsi se" místo "ses".

Jestliže jsem u Nad propastí napsala, že kniha je primárně pro čtenáře od 9 do 15 let, teď bych spodní hranici trochu zvedla. Vampýr obsahuje nejen mnohem víc zabíjení, ale i brutality a krutosti, byť ne kdovíjak detailní.

--- SPOILER ---
Zápletka s Draculou mě také potěšila. Bram Stoker svým nedomyšleným dílem vytvořil prostor pro další autory, kteří si mohou lámat hlavu nad tím, jak se z rumunského národního hrdiny stal upír.
--- konec spoileru ---

Ve druhém díle zaniklo hodně příběhových linek z prvního dílu, proto jsem celkem zvědavá, s čím Wolfgang vyrukuje v díle třetím. Vlastně jsou jen dvě otázky. Dají se Andrej a Maria dohromady? A budou mít události druhého dílu nějakou dohru? Vzhledem k tomu, že dílů je 17, je pravděpodobné, že odpověď na obě otázky je ano. Mezitím ale bude potřeba nějaký nový hlavní příběh.

1 10.01.2017

Z počátku jsem pomýšlela na horší hodnocení, protože kniha na mě působila po stylistické stránce začátečnicky a po obsahové slibovala samá klišé. Opravdu je plná klišé, ale v podobě, ve které o nich chceme číst stále dokola.

Katsa je archetyp Artemis. Nedostižná bohyně lovu, která se nikdy nevdá a mateřství ji neláká. S tím, jak dorůstá, se vyvléká z podmínek, do kterých se narodila, a stává se silnou samostatnou bojovnicí a ochránkyní slabých a utlačovaných. Vlastní city si ale nechce ani připustit. Knihu bych doporučila hlavně dívkám, které oslovil tento odstaveček. Hlavní hrdinka jim pravděpodobně bude sympatická.

Po je silný hned v několika mužských archetypech. Jako Bojovník zná své možnosti a omezení. Jeho ego mu nebrání přiznat si, že není v každé situaci tím nejpovolanějším. Jako Milenec je vnímavý a dokáže přijímat ostatní takové, jací jsou. Také ale chce být přijímán a zde představuje problém jeho odlišnost. Navíc má v sobě rozvíjející se aspekt Šamana.

Svět je plný Králů-Tyranů. V hlavním záporákovi převládá archetyp Mága-Manipulátora, ale nechybí ani Bojovník-Sadista a Král-Tyran.

Velmi se mi líbilo, jak autorka otevírá ve svém neoriginálním pseudostředověkém fantasy světě a ohraném příběhu témata (kýče), která jsou vždy aktuální v našem světě. A především, jak nenásilně a přirozeně zpracovává přes hrdiny téma růstu. Její Výjimeční nejsou vlastně nijak zvlášť exotičtí. Jen mají extrémní talenty.

Další díly nevyšly česky a slovenský překlad se mi zdá méně kvalitní. Pokud si tedy přečtu i další dva příběhy ze Sedmi království, bude to nejspíš v originále. Zrovna tak pokud bych se vracela k tomuto, dala bych přednost angličtině. Přesto bych českým čtenářům, kterým se kniha líbila a na angličtinu si netroufají, doporučila, ať si ty další díly přečtou slovensky. Vždyť je to (pro nás, kterým je čeština mateřštinou) jediný cizí jazyk, ve kterém si lze užít četbu, aniž by se mu člověk kdy musel cíleně učit. Ještě jsem nepotkala mladého Slováka, který by si stěžoval na čtení v češtině, ale kdykoliv je nějaká kniha dostupná slovensky a česky ne, naše mládež (ale i ročníky starší než já) div nebrečí. A zbytečně, protože je to jen otázka zvyku a knihy se často dají sehnat i u nás (v tomto případě už jen Ohnivá, Iskrivá je vyprodaná).

1 07.01.2017

Poutavější než první část knihy. Přesto trvám na většině toho, co už jsem napsala a obě části dohromady bych hodnotila jen třemi hvězdičkami. Druhou část jsem ale neměla potřebu odkládat. Celkově mi ale sedla a i když o více než krok zaostává, za některými jinými knihami, velmi mě bavila.

Překlad bohužel trpí neodpustitelnou hyperkorektonstí, korektor zjevně netuší, kdy napsat "ses", protože se místo něj "jsi se/si" vyskytuje v knize nejméně 3x. Také jsem si všimla jednoho místa, kde se překladatelka rozhodovala mezi "nazelenalý" a "zelenkavý" a v textu zůstaly obě varianty. Překladu jako takovému ale opět můžu vytknout jen drobnosti, kdy ujela sklatba věty (a je divné, že ty nedostatky prošly korekcí, ne že vznikly).

Líbilo se mi, jak rychle se tentokrát rozeběhl děj. A opět drobnosti jako "lov děti démonů". Kniha je na jednu stranu jaksi naivní a pohádková a na druhou stranu obsahuje drsné momenty (které se ale najdou i v pohádkách, když se nad tím člověk zamyslí). Ale jaké odhodlání, jaké oběti, jaká vytrvalost a věrnost... Fantasy epos. Konec dobrý i smutný s vyhlídkou na další dobrodružství. Na druhou stranu je zápletka rozřešená, takže do dalších dílů se zatím nehrnu. Zřejmě to budou celkem samostatné příběhy.

1 31.12.2016

Kniha už za sedm let od vydání originálu poněkud ztratila na aktuálnosti. Bohužel průnik nových přístupů do praktické medicíny je relativně pomalý, takže zatím má Řeč života stále co nabídnout. V knize je jasně vidět, kterými tématy se autor zabýval osobně a která doplnil jen kvůli komplexitě knihy. Překladu vytýkám termín nosič, který je možná v odborné terminologii rovnocenný (byť mám za to, že jsem ho dosud neslyšela), ale není dle mého mínění tak názorný jako termín přenašeč. Nosič u mě evokuje osobu, která dědičnou nemoc nosí (má), kdežto přenašeče mám pevně zakotveného v paměti, jako toho, kdo nemoc jen přenáší dál. Obávám se, že podobně to bude mít i mnoho laiků. Jinak se ale překladatel velmi snažil, aby českému čtenáři zprostředkoval obsah co nejsrozumitelněji (včetně odkazů na články webových magazínů a stránky odpovídajících institucí v ČR). Chválím také dodatky a domnívám se, že kniha je srozumitelná i pro laiky (hypotézu bude třeba na někom otestovat) a tedy skutečně splňuje svůj účel a je populárně-naučná. Rozhodně ji doporučuji k přečtení všem, kteří chtějí využívat možnosti moderní medicíny, ale nějak lépe než se jim daří pod vedením jejich praktického lékaře. Na druhou stranu se obávám, že pokud si někdo nechá osekvenovat genom a sám není genetik (nebo třeba bioinformatik), využije jen zlomek informací, které jsme dnes již z genomu schopni vytěžit.

Nejchmurnější na knize je nahlédnutí do amerického zdravotnictví. Zde jsem se utvrdila v tom, že povinné odvody na pojištění a povinnost zdravotně pojistit každého občana ČR jsou jednou z mála povinností, se kterými souhlasím. V USA má (nebo v době vydání knihy měl) lidský život zjevně nulovou hodnotu. FDA je další katastrofa. Na jednu stranu bývají USA vyzdvihovány pro velké investice do vědy a schopnost "přilákat nejlepší mozky", na druhou stranu v biologii získané poznatky zřejmě neumí dobře využít. Jestliže socialismus v ČSR dával na úkor zadarmo (nebo později levně) pracujících vězňů, pak USA dává na úkor chudých. Oba systémy tedy stojí na vykořisťování. A mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

4 29.12.2016

Rozprava 1. - Příběh 3.
"Každý, kdo se zabývá povoláním, které je spojeno s přemýšlením, musí být oproštěn od světských starostí a hmotně zajištěn. Jestliže tomu tak není, šípy jeho myšlenek se rozptylují a nedolétají společně k vytyčenému cíli, neboť vhodná slova není možno nacházet jinak než při soustředěné mysli."
Zvláštní, že to, co ve 12. století věděl kdejaký Peršan, neví ve 21. století celý "západ", když na vysoce specializované vědce nakládá břímě byrokracie spojené s granty a obstarávání peněz na výzkum celkově.

Rozprava 1. - Příběh 6.
Zde na příběhu, který má zřejmě prince poučit o tom, že chce-li dcery dobře provdat (a sám si tak polepšit), je třeba, aby byly známé nejen krásou ale i bezpříkladnou učeností, se poprvé výrazně projevuje, že autorem je básník. Obraty jako "závěs nádhernější než jaro v Číně a drahocenější než vyznání víry", "krasavici sladší než život a bytí a spanilejší než zdraví a mládí; s postavou, které by se i urostlý cypřiš upsal do poddanství; s tváří, kterou by i zářící slunce nazvalo svým pánem; s vlasem, který zahanbuje mošus i ambru; s očima, kterým závidí černobílá lastura i narcis" mě autor získal pro další čtení. Kromě toho, že bezejmenná krasavice si budoucího manžela definitivně získala chytrou a pohotovou recitací verše z koránu, tento příběh navíc obsahuje i pár drobností, které naznačují, že některé věci, byly asi dříve v muslimském světě jiné než dnes. Ženich přijel do domu nevěstina otce, kde měl zůstat měsíc a s nevěstou se seznamovat, než si ji odveze. Po přivítání budoucím tchánem vstoupil do nevěstiných komnat, které neopustil po osmnáct dní. Při vítání ho nevěsta uchopila za ruku. Nikde ani zmínka o dohledu mužských příbuzných nevěsty. Přitom manželství zřejmě nedošlo naplnění hned první den, protože příliš rychlý postup zbrzdila nevěsta oním veršem. Na druhou stranu nevěsta a ženich si nejsou rovni a je zjevné, že nevěsta je především šachovou figurkou v politické hře svého otce.

Rozprava 2. - Příběh 3.
Tento příběh opět ukazuje něco, co by mohlo být pro dnešního čtenáře zajímavé. Homosexualita nebránila Jamínuddaulovi, aby byl sultánem a jeho platonická láska k Ajázovi byla dokonce všeobecně známá. Nebylo po něm žádáno, aby Ajáze nemiloval nebo aby své city alespoň tajil. Musel se však zdržet fyzického vztahu, chtěl-li si uchovat svou pozici v islámském světě. Islám tedy nezakazoval homosexuální lásku, ale sex.

Rozprava 2. - Příběh 9.
Zde se jaksi mimochodem dozvídáme, že ženy asi směly v autorově době dědit a vlastnit majetky. Když přišlo poselstvo s dary pro dlouho neuznávaného básníka doslova s křížkem po funuse, chtěli je předat alespoň jeho jediné dceři.
"Vypravuje se, že Firdausí měl dceru neobyčejně ušlechtilého ducha. Chtěli jí předat sultánovy dary, ona však je nepřijala a řekla: "Toho mi není zapotřebí!""

V knize se také mimochodem objevuje pití vína. Například Rozprava 2. - Příběh 10. (autobiografický příběh) poukazuje na to, že muslim Nizámí Arúzí měl vřelý vztah k alkoholu.
"Což o to," odpověděl král smířlivě, "tady ten Nizámí vypije pět číší bílého vína a také udělá pořádnou výtržnost. Mně ale zajímá, který z těch tří je nejlepší básník!"
A následně verše autora:
"Na světě jsme, ó vladaři, tři Nizámí,
celý svět s pochvalou se sklání před námi.
Já sloužím tobě, králi, ve Varsádu,
oni dva v Marvu slaví sultánovu vládu.
Chceš vědět, který z nás tří nejlepší je?
Hle, všichni tři jsme chloubou chorásánské poezie.
Jejich verš -- lehkost ducha, sama ctnost,
sám rozum, přesvědčivý na výsost,
a můj verš víno. A víno, jak se ví,
ducha i ctnost i rozum odplaví!"

Rozprava 3. - Příběh 4.
Sám autor tvrdí, že měl dceru, jejíž horoskop jí dával kvality potřebné pro hvězdářství. Ať už ji měl nebo ne, vyučit ženu takovému váženému řemeslu se v jeho příběhu nejeví jako extravagantní, byť asi nemohla dosáhnout postavení jako muž.
"Když dospěla patnácti let, začal jsem ji vyučovat hvězdářství a ona v tom oboru došla tak daleko, že zodpovídala obtížné otázky této vědy a její výroky byly mimořádně blízko správnosti. Obracely se na ni převážně ženy a pokládaly jí různé otázky..."

Celá rozprava o lékařství stojí za přečtení. Na 12. století (našeho letopočtu) mi z krátkých příběhů (které navíc nemusí být založeny na pravdě) přijde, že lékaři Persie tehdy byli skutečně tak dobří, jak se o nich říká. Několik metod popsaných v rozpravách může dnešnímu Evropanovi připadat podivných, ale vezmeme-li v potaz tehdejší možnosti, mají v sobě často určitou logiku. Navíc se tehdejší lékaři zabývali i psychosomatikou.

Rozprava 4. - Příběh 11.
"Jak jsi vlastně přišel na to," zeptal se potom Fazl katholikose, "že kořen nemoci je v tom, že jsem u svého otce v nemilosti?"
"Aplikoval jsem veškeré příslušné terapie," odpověděl, "a když byly bezvýsledné, uvažoval jsem: snad proti tomu urozenému muži cítí někdo nějakou zášť. Leč nenašel jsem nikoho, kdo by večer usínal se zlobou nebo nevůlí vůči tobě, ale naopak mnohé, kteří se ukládají k odpočinku s modlitbami a žehnáním a blahořečí ti. Až se mi konečně donesla zpráva, že jsi urazil otce a mezi ním a tebou je nepřátelství. Seznal jsem, že příčina je zde, a poukázal na možnost léčení. Tato moje myšlenka neblya nesprávná."

Persie 12. století jistě nebyla osvícená dle našich dnešních měřítek, protože se nejspíš jednalo o otrokářskou společnost (soudím tak z toho, že občas někdo dostal odměnou "sluhu a děvče" a že jeden panovník při urovnávání svých věcí před smrtí propustil na svobodu "sluhy, kteří dobře sloužili"). Na druhou stranu, nebylo asi problémem být židovským hvězdářem nebo křesťanským lékařem, pokud byl ten či onen dobrý ve svém oboru. Přesto je z knihy zřetelné, že židé a křeťané byli druhořadými občany.

28.12.2016

Od knihy jsem na základě hodnocení a již přítomného komentáře nic nečekala a byla jsem příjemně překvapená. Bavilo mě to víc než nedávno zdolaný smyšlený humoristický román "Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)", byť ani v jednom případě jsem se moc nezasmála. Hvězdička navíc za to, že se jedná o osobní výpověď autora bez větší snahy o obsáhlý výklad a zhodnocení historických událostí. Umím si tento počin představit jako lehkou doplňkovou četbu pro 9. třídu. Je rozdíl, když se na dějepise řekne, že se v té a té době hodně zavíralo za to a to, a když si člověk přečte vzpomínky někoho, kdo za to tehdy seděl. U většiny žáků by přitom asi měla větší úspěch malá ryba Švenk než literárně náročnější paměti někoho důležitého.

22.12.2016

Zatím nejslabší díl série. Zápletka nemá žádnou pointu a autor to překombinoval. Na začátku kapitoly si vždy přečtete o provádění kouzla, k němuž asi dojde někde na konci. Zbytek kapitoly se divoce skáče mezi Vladovou přítomností (kterak Výchoďák a zároveň Jhereg k přátelství s lordy Draky a Sethrou Lavode přišel) a minulostí (kterak se Vlad z hospodského vypracoval na lovce hlav na volné noze). Chápu, že ta kniha byla napsána. Autor to měl vymyšlené a chtěl to čtenářům ukázat. Ale je to spíš rozšíření pro skalní přívržence série, které se nemůže ani zdaleka rovnat knize Jhereg (bez jejíhož přečtení je Taltos v podstatě nesrozumitelný). Stezky mrtvých a celý svět za Vodopády smrti mi přišly nedotažené. Zde bylo malé zaměření na vnitřní svět postav nevýhodou. Když to nadnesu, tak styl: "Trpíme, furt trpíme, ještě pořád trpíme... uf je to za náma." nevtáhne zrovna moc do děje.

Komentář k "Dragon" (8. díl, chronologicky 2., *)
Kdyby někdo chtěl číst sérii v chronologickém pořadí, tak první dvě knihy ho zaručeně odradí. Kdo četl díl "Orca", možná ho napadlo, že by bylo skvělé přečíst si příběh o tom, jak se Vladovi stalo, že se zúčastnil jako voják války mezi dvěma Draky. Tak to byl pomýlený nápad. Přibližně do poloviny jsem se vůbec nemohla začíst a když mě kniha nezaujme v první polovině, tak to považuji za docela závažný problém. V druhé polovině už jsem aspoň věděla, o co jde a linky se k sobě přibližovaly, takže se mi četlo lépe, ale žádná sláva to nebyla. Navíc se objevily části zasazené až do doby po Yendi. Na jednu stranu obdivuju, že někdo dokázal popsat tolik stran válkou i když v ní sám nebyl, na druhou stranu mě to prostě jako celek nebavilo a je to pro mě nejslabší díl série, po kterém vůbec nemám chuť číst další.

2 18.12.2016

K Zabijákovi jsem se dostala hned po Staříkovi a Analfabetce a připojuji se k těm, kteří zastávají názor, že autor by už měl zkusit něco jiného (jiný scénář, jiné motivy...). Bavila mě jen první část, další dvě už mi přišly bez nápadu. Občas jsem se i zasmála, ale po předchozích dvou dílech autora to prostě nebylo ono. Možná udělal autor chybu v tom, že tentokrát byli všichni hrdinové v podstatě buď hloupí nebo zamindrákovaní nebo obojí. Taky mi překvapivě chyběla politika a její představitelé, což mi větší prostor pro náboženství nedokázal vynahradit. Je možné, že je Švédsko víc nábožensky založené než Česká republika a proto byl možná pro Jonassona námět provokativní, zatímco Češi (známí od dob Protektorátu též jako "smějící se bestie") mají s rýpáním do náboženství a církví přibližně 600 let praxi, takže nejsou pro Zabijáka vhodnou cílovou skupinou.

05.12.2016