Nejnovější komentáře

„Mám rád knihy pohrávající si s alternativní historií. Jsem neskonale šťastný, že v reálu sametová revoluce a následně doba po ní takhle neproběhla. Brrrrr ...“... celý text
— Milda58

„Knihy o spisovatelích bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Takže pokud nějaká taková vyjde, hned po ní skočím – což jsem udělal i v tomto případě, přestože jedinou knížku Terryho Pratchetta jsem přečetl v dětství (kdy jsem marně čekal na to, až se z Mrakoplaše vyklube pravý hrdina – dneska už chápu, že jsem čekal nesmyslně). Jeho příběhy a styl psaní zkrátka nikdy nebyly mým šálkem čaje (ale jeho úspěch nijak nezpochybňuji a respektuji). Nicméně jeho životní příběh jsem si s gustem přečetl. Do určité chvíle se jedná o klasické lineární vyprávění o snílkovi, který především díky svému talentu a píli našel onu pověstnou cestu k úspěchu. Co ale činí knihu výjimečnou, je závěr Terryho života a jeho boj se zákeřnou nemocí, která ho postupně připravuje o smysl jeho existence. V tom okamžiku nabírá kniha na intenzitě a stává se záznamem odcházení výjimečné osobnosti, která dokázala rozesmát milióny čtenářů na celém světě. Tímto dílem se mu je podařilo rozplakat. A i když k té první části čtenářské obce nepatřím, k té druhé už zcela nepochybně. RIP, Terry Pratchette. Žil jsi život, který je snem mnoha, ale realitou pouze pro pár vyvolených. Díky za to.“... celý text
— hv3zdopravce

„Na pokračování Nespoutané Aljašky jsem se moc těšila, protože mi všechny postavy přirostly k srdci. Vážně. Za pouhých 340 stran jsem si je dokázala neskutečně oblíbit. Calla se (překvapivě) stěhuje za Jonahem na Aljašku. Jak se šestadvacetiletá holka z velkoměsta popere s životem v domě na samotě? Druhý díl je nejen o všech těch slastech, které aljašská divočina nabízí, ale i o té opačné straně, na které třeba hlavní hrdinka ani není připravená. Já si neskutečně užívala tu aljašskou přírodu. Kdyby se příběh odehrával jinde, nebylo by to ono. Autorka dokázala popsat krásu divočiny, jako bych tam sama byla. Tohle je úžasná série, kterou moc doporučuji a doufám, že se dočkáme dalšího dílu, ve kterém hrají hlavní roli jiné postavy. Děkuji @knihydobrovsky za knihu. #spoluprace“... celý text
— lena.o.knihach

„Kniha mi hodně připomínala Geniální přítelkyně, atmosférou i stylem vyprávění.“
— Dialinn

„Když bych měl hodnotit jen poslední díl, tak je to asi hlavně o tom konci. Ten mě moc nepřekvapil, ale to je vlastně dobře. Autorka se taky mohla pokoušet překvapit a to by asi dobře nedopadlo... Dovolím si ale hodnotit i celou sérii, protože ono to vlastně platí na poslední díl stejnou měrou. Zrovna v posledním díle mi vážně vadilo, jak moc je to dlouhé. To okecávání všeho, neustále nějaké vnitřní dialogy, zbytečně... (a to jsem fanda S. Kinga!) Kdyby to bylo zkráceno na 1/3 tak to bude stále dlouhé, ale bylo by to OK. Dlouhé je to tak, že na konci dílu si vlastně nepamatujete co bylo na začátku. No, potom tu máte postavy, kterým se věnuje zbytečně moc prostoru a nakonec se ukáže, že to byla opět jenom výplň. Atd. Je to vážně škoda, protože autorka vymyslela opravdu UNIKÁTNÍ kombinaci sci-fi, fantasy, náboženství. Celý ten koncept psychotroniky měla vymyšlena geniálně. Ale ta délka, ten počet dílů... Myslím, že díky tomu, se toto dílo nikdy nestane světově známým bestsellerem. Já osobně jsem rád, že jsem se tím prokousal, ale asi do toho znovu nepůjdu.“... celý text
— cziss

„Ze začátku jsem se nějak nemohl vžít do děje - a tak to pokračovalo až do konce knihy. Snažil jsem se ji však dočíst v marné naději, že na konci to celé bude dávat smysl. Děj, který se co chvíli rozbíhá do mnoha slepých a až příliš často nezajímavých odboček, je jen velice sporadicky zachraňován očekáváním věcí příštích, což je vzhledem k počtu stránek zoufale málo. Postavy jsou sice věrohodně vylíčeny i s jejich psychologií a motivy jednání, ovšem žádná mě neuchvátila natolik, abych jí nějak zvlášť fandil, či byl zvědavý na její další osudy. Tak nějak mně byly lhostejné. Ani žádná z myšlenek zde vyslovených nepadla u mě na úrodnou půdu většího zamyšlení. Uznávám, že se jedná o mnohovrstevnatý román, ovšem žádná z těchto vrstev mě nijak zvlášť neoslovila. Zatím jsem nad Irvingem hůl nezlomil; pod dojmem skvělého filmu bych si rád přečetl Pravidla moštárny, ale „díky“ Garpovi to rozhodně nebude hned.“... celý text
— coquus

„Všechny povídky byly podařené - příjemné počteníčko.“
— kob

„po dvoch častiach by som kľudne uvítala ďalší diel s detektívom...super čítanie :-)“
— Marosusu

„Zábavný příběh o dvou vysokoškolácích. Barrett, průšvihářka, která se nepišní zrovna modelkovským tělem a introvertní vědátor Miles. Oba se znova a znova probouzí 21. září. Je to sice k vzteku, ale oba tím získávají čas k vyrovnávání se se svými traumaty, změnit něco ve svém životě a posunout se dál. Setkáváme se zde i s tématy šikany, rodinných problémů, hledání sebevědomí. jednoduše napsané, ale hlavně to bylo zábavné.“... celý text
— Kenan

„Můj oblíbený autor, filozof, environmentalista, spisovatel a pedagog mě oblažil dalším nádherným dílem. Četla jsem ho relativně dlouho, protože přes léto, jsou krátké večery, venku je stále co dělat a na čtení nezbývá moc času. Teď s podzimem se to zlepší a já budu zase číst více. V téhle knize poznává David Abram živý svět celým svým tělem, nejen myslí a uvažuje nad tím, co vlastně mysl je a odkud se bere, jakým způsobem mezi sebou komunikují nejrůznější pozemské entity, jakým způsobem na sebe reagují a ovlivňují se navzájem. Zdůrazňuje nesmírnou důležitost obnovy orální kultury - a s tím můžeme něco udělat úplně každý, kdo nejsme němý. Přemýšlela jsem, zda vypsat citáty, protože každý citát z knihy je (a v tomto případě obzvláště) vytržený z kontextu. Ale jsou to tak důležité a silné myšlenky, že jsem si dala tu práci a něco přece jen opsala. “Většina transcendentních technologických vizí dnešní doby je totiž stále motivována strachem z těla a jeho nesčetných slabostí, strachem z naší tělesné zapuštěnosti ve světě, který se ve své podstatě vymyká naší kontrole – hrůzou ze samotné divokosti, která nás živí a udržuje. Rozpoznat tuto výživu, otevřít se trvalému daru této divoké potravy, znamená, že na oplátku nabídneme sami sebe. Znamená to, že přijmeme obtížné tajemství vlastní tělesné smrtelnosti, a připustíme, že jsme tělesná stvoření, která musejí zemřít, aby ostatní mohli rozkvést. Ale to je právě to, co nejsme schopni snést. Příliš se bojíme stínů. Nedokážeme se vyrovnat se svou zranitelností, se svou naprostou závislostí na světě, jenž nás může sežrat. I když má moderní lidstvo nesmírné analytické tvůrčí schopnosti, je ochromeno strachem z vlastní živočišnosti a z živé země, která nás udržuje a živí. --- Mezi hmatatelnými jevy tohoto světa lze nalézt bezpočet rozdílů, ale každá jednotlivá přítomnost se podílí na společném mysteriu, na nevysvětlitelném vzedmutí samotné existence. Každá věc vyjadřuje toto tajemství svým vlastním způsobem a stylem, a přesto je každá z nich stejně překvapující a výmluvná, hrouda hlíny neméně než řvoucí rozzuřený medvěd – každá si nachází svou vlastní nejistou a improvizovanou cestu světem, každá udává svůj vlastní rytmus záplavě života, který ji obklopuje. --- Nic z toho, co píšu na těchto stránkách nemá za cíl znevažovat elegantní objevy našich věd, nebo dokonce odtažité stavy mysli, které jsou k získání takových poznatků nezbytné. Chci jen poukázat na to, že onen odtažitý postoj, jenž je vlastní vědě, je sám závislý na hlubší tělesné vzájemnosti mezi lidským organismem a jeho světem. --- Většina z nás moderních lidí věnuje svým bezprostředním dojmům ze světa jen malou pozornost. Takových vjemů si už stěží povšimneme, nebo tyto kvalitativní vjemy ihned převedeme na kvantitativní svět faktů a informací, který je v naší době hlavním předmětem víry. Myslím, že tuto víru částečně udržuje při životě naše čím dál intenzivnější soužití s obrazovkami všeho druhu, náš stálý sklon k plochým reprezentacím a pohledům. Víra v naprosto objektivní chápání přírody, ta snaha o jednoznačné a úplné pochopení fungování světa, je právě vírou ve zcela plochý svět, svět viděný shora, svět bez hloubky, v představu přírody, které nejsme součástí, ale na níž se díváme zvenčí – jako netělesná mysl nebo jako člověk, který zírá na počítačový model. --- Spinoza zpochybnil Descartovo oddělení duchovní substance od substance hmotné, tvrdil, že mysl a hmota nejsou dvě samostatné substance, nýbrž pouze dva různé atributy nebo aspekty jedné a téže látky, které říkal deus sive natura, “bůh neboli příroda. Tato jednotná látka se může jevit buď jako hmota, a nebo jako mysl, a to v závislosti na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Tak jako ona obrovská tvořící síla, kterou Spinozovi současníci nazývali “Bůh, není podle něj nic jiného než kreativní dynamika a inteligence samotné Přírody, tak lidská mysl je jen specifická citlivost a vnímavost té části přírody, kterou rozpoznáváme jako lidské tělo. Doslova každé hmotné těleso nebo věc má podle Spinozy duševní aspekt – všechny věci jsou oduševnělé. Lidské tělo je vnějším, hmotným aspektem lidské mysli, zatímco mysl není nic jiného než vnitřní, pociťovaná zkušenost těla. “Mysl a tělo jsou jedna a táž věc. --- Jediný Spinoza chápal, že lidskou mysl nikdy nelze uvést do souladu s lidským tělem, pokud nebudeme inteligenci pokládat za atribut přírody v její celistvosti. Každý smysly vnímatelný jev má podle něj svůj mentální aspekt; každé hmatatelné těleso v hmotném světě je současně také myšlenkou existující v rámci širé, všezahrnující inteligence, která je vnitřně (některým jedincům) známa jako Bůh a navenek se (všem) projevuje jako příroda. --- A právě tehdy mě napadla jednoduchá myšlenka – ne jako blesk z čistého nebe, ale jako něžný deštík, který začal padat všude kolem mě, smáčel mi hlavu a hruď, zvlhčoval hlínu a pozvedal její roztodivné pachy k mému chřípí: Co když mysl není naše, ale patří Zemi? Co když mysl, správně chápána, není výhradním majetkem lidstva, ale spíše vlastnictvím samotné Země? Co když je to síla, v níž jsme tělesně ponořeni? Co když má mysl v sobě určitou kvalitu niternosti, ale nikoli proto, že se nachází v našem nitru (v těle nebo v mozku), ale proto, že jsme situování tělesně uvnitř ní – protože se naše životy a naše myšlenky odehrávají v hlubinách mysli, která ve skutečnosti není naše, ale patří spíše Zemi? Co když se jako ta sova, co se krčí na větvi, jako ten strom, co se nad ní klene, jako ten brouk, který na této větvi vrávoravě přelézá z jehličky na jehličku, všichni nějak podílíme na široké inteligenci tohoto světa – jelikož všichni svými činy I svými vášněmi materiálně participujeme na velké psýché této planety?"“... celý text
— Tyet

„Zajímavá a smutná knížka zároveň. Jak už bylo napsáno, spíš než thriller bych to taky viděl jako psychologický román. Knížka v řadě před touto se mi asi líbila víc.“... celý text
— Kubajzz

„Zajímavé a o hodně intimnější úvahy o životě, tanci, ženskosti, o všemožných vztazích, víře v Boha i síle Ducha .... Úvahy farářky M. V. Kopecké jsou proložené rozhovory s Tomášem Novotným, doplněné ilustracemi Moniky Pavlovičové a fotografiemi Lukáše Bíby. Nejsme chybami, kterých jsme se dopustili, ale změnou, kterou po nich prožijeme“... celý text
— Doubravka1975

„Další z povinné četby, která byla zfilmována a poslech je také vydařené a můžu vřele doporučit. Některé povídky byly vtipné, některé zas dost smutné a chytnou vás za srdce. Celkově to bylo moc povedené vyprávění. Někdy si zas musím připomenout film. Už je to hodně let, co jsem ho viděla naposledy. A tady si nejsem jistá, co bylo lepší, jestli kniha nebo film. Minimálně dosahují srovnatelné úrovně.“... celý text
— lulucinax

„Cormoran Strike a Robin jsou mé oblíbené knižní postavy hned od prvního dílu a u Hedvábníka jsem se k nim rád vrátil. Líbí se mi styl komunikace a rovina jejich vztahu, je to oživením vlastního detektivního příběhu. Přímočarý a transparentní styl činí knihu lehce čtivou a oddychovou.“... celý text
— Wladimirski

„Zdanlivo obyčajný požiar chaty sa rýchlo mení na miesto brutálneho zločinu, keď sa nájde uhorené telo profesora archeológie. Vyšetrovanie preberá nitrianska kriminálka vrátane vyšetrovateľa Lea Legena. Aké temné motívy a nenávisť viedla k takejto brutálnej vražde? „... niekto nám tu likviduje vážených profesorov, inteligenciu, ktorá pre tento štát urobila už veľa prospešnej práce. Celú akademickú obec, hlavne ústav esávé zasiahla panika a obávajú sa, kto ďalší bude na rade.“ S pribúdajúcimi obeťami sa vyšetrovanie dostáva do slepej uličky, zatiaľ čo tlak na vyriešenie prípadu stále rastie. Postupne sa ukazuje, že sa nejedná o bežnú vraždu, ale o prepracovaný plán s ďaleko hlbšími koreňmi. „Cítil, že vo vzduchu visí dosť veľký malér. Hojdal sa nad nimi ako Damoklov meč.“ Príbeh sa odohráva v atraktívnom prostredí Nitry a jej okolitej prírody, čo knihe dodáva autentický nádych. To ale kontrastuje s mrazivou a desivou atmosférou celého prípadu. Najvýraznejšou postavou príbehu je Leo Legen, ktorý je nielen hlavnou hnacou silou vyšetrovania, ale aj postavou ktorej osobný život sa nám postupne odhaľuje, či už cez prácu, alebo vzťah s manželkou. Zaujímavou postavou je aj súdny lekár Ali, ktorého cudzokrajný pôvod vnáša do temného deja trocha humoru, či prokurátorka Ingrid Kanská, ktorá si zakladá na tom, aby mala všetko pod kontrolou. Jej vzťah s Leom sa často podobá na hru mačky a myši a kedykoľvek vstúpi na scénu, atmosféra sa výrazne mení. Čo sa týka vyšetrovania, niektoré postupy, ako to, že Leo často vypočúva sám, mi prišli trošku neštandardné – avšak toto je len môj laický názor. Námet knihy je však pútavý a vraždy dôkladne prepracované, často až nechutne realistické, čo môže pripomínať štýl Chrisa Cartera. Atmosféra knihy je mrazivá a rozprávanie priamočiare a krátke kapitoly udržujú napätie. Vďaka vyššie spomenutým postavám sa v príbehu objavujú aj odľahčené momenty. Osobitne ma zaujalo zasadenie deja do Nitry, kde autor dokázal skvele využiť lokálne prostredie a priblížiť ho čitateľovi. Hoci som postupne začínal tušiť, kam dej smeruje, záver bol prepracovaný a napínavý. Napriek mojim predtuchám si udržal správnu dávku napätia a naplnil moje očakávania. Ak máte radi slovenské detektívky, Nenávisť vás určite nesklame. Pre mňa bola táto kniha príjemným prekvapením a teší ma, že som objavil ďalšieho talentovaného slovenského autora. Za poskytnutie knihy ďakujem: Vydavateľstvo Artis Omnis“... celý text
— mapet85

„Bavila jsem se a to je podle mě důležité. Za mě zajímavé téma, které jsem z anotace nepochytila. Evie se uchází o místo terapeutky ve firmě, která je definicí stresu, kde pracují obchodníci na burze. Její první setkání se šéfem nedopadne podle jejích představ. Jaké je její překvapení, když jí místo nabídnou. Radost trvá jen do chvíle, kdy jí nový šéf sdělí, že na vytvoření této pozice tlačila správní rada, tak on vybral někoho nejméně kvalifikovaného. Naštěstí mají oba velký smysl pro humor a pro vzájemnou přitažlivost.“... celý text
— KatieKuli

„Poutavý a čtivý detektivní román se sympatickými postavami, do nichž je snadné se vcítit a prožívat tak vývoj příběhu a vyšetřování. Jazyk a styl psaní je plynulý, promyšlený a srozumitelný, nikterak překombinovaný. Prostředí, kam je román zasazen je atraktivní a realistické.“... celý text
— Wladimirski

„Kniha se čte lehce a svižně. Dobře popisované dějové linky, vše do sebe hezky zapadlo. U této autorky nemusím popisování milostných scén, jsou jaksi zvláštní. Postupné odhalování je dobře dávkováno, ale samotný závěr skutečně překvapil.“... celý text
— Connie2103

„Napínavý příběh, neotřelý, občas poměrně drsné a syrové pasáže. Hrdina sice téměř nesmrtelný, ale to knihám tohoto stylu často patří. Děj odsýpá a ty stovky stránek rychle utíkají.“... celý text
— Wladimirski

„První polovina knihy se mi četla hůř, ale ve druhé polovině se děj více rozjel. Námět na příběh je skvělí, ale přišlo mi, že je tam velká podobnost s předešlou knihou Kouzla rodu Thornů.“... celý text
— Debbra

„Aktuálně mezi dětmi v knihovně velmi oblíbené, tak jsem se taky začetla. Veselý milý příběh a krásné ilustrace, opravdu to stojí za to :)“
— Petratra

„Nejsilnější kniha, kterou jsem kdy četla.. o to silnější, že je to na základě autorova skutečného příběhu. Kdo zažil z blízka ztrátu někoho na rakovinu, určitě zažije spoustu flashbacků. Je to jen silné a těžké čtení? Ano i ne... Člověku taková situace změní hodnotový žebříček a žijete úplně jinak, to mi věřte. Jinak hlavní postava Stinj - zastupující Kluuna je většina od začátku nesympatická, ale .... Já ten jeho syrový popis reality toho, jak tím vším procházel a jaké měl myšlenky a jak opravdu nebyl žádný ideální věrný manžel, je to, čeho si cením. Hezky tak jak to opravdu člověk v sobě měl a prožíval.“... celý text
— dasha0306

„Kniha je spíš rodinným dramatem, kde nic není takové, jak se může na první pohled zdát. Massimo mi pil krev. Především tím, jak se choval k manželce a svému synovi. Krátké kapitoly, kde se střídají vypravěčky, vás nutí číst stále dál. Tyhle knihy mám moc ráda. Styl psaní autorky mi velmi sedl a přemýšlím o dalších jejích knihách.“... celý text
— lulucinax

„Za mne patří autorova "Černá a purpurová" k jednomu z nejlepších románů vůbec. "Američanka" líčí běsnění ustašovců, kteří v sadismu mnohonásobně převyšovali konání nacistů. Dávám o hvězdičku méně za pomalejší rozjezd. Avšak jedná se o skvělou knihu!“... celý text
— denisa7430

„Místo, jež více není, je nalezeno a čas naplnění starodávného proroctví se nachýlil. Dítě Světla Garion a Dítě Temnoty Zandramas musejí stanout před věštkyní z Kellu, která svou Volbou rozhodne o osudu světa. Finále ságy Malloreon začíná zvolna, přestože všechny klíčové figury jsou už připraveny na závěrečné střetnutí. Nebyl by to ale Eddings, aby nás ještě chvíli nenechal čekat a namísto ostrého tahu na bránu nás nepovodil po Perivoru, kde si zahrajeme zcela zbytečné variace na hru „Chodí pešek okolo“. Přituhovat začne až v poslední třetině knihy na Korimu, který nám ve frenetickém vzepětí odhalí všechny zákruty stezky, po níž jsme celou dobu kráčeli a jejíž tajemství jsme už povětšinou všechna odhalili, nebo je alespoň s velkou mírou pravděpodobnosti tušíme. Přestože se velké překvapení nekoná, je to snad poprvé v sérii vzrušující čtení, které dává zapomenout na ten pomalý rozjezd. V průběhu závěrečného epilogu by pak citlivějším jedincům mohla ukápnout nějaká ta slzička, neboť emocemi se tady rozhodně nešetří. Věštkyni z Kellu jsem přidal jednu hvězdu proto, abych ji odlišil od jejích předchůdců, byť nejsem přesvědčen, že si ji beze zbytku zaslouží…“... celý text
— ludek.n

„Tak tahle série byla parádní. Vůbec jsem nečekala až tak propracovaný svět, tolik zajímavých postav a příběhů. Bylo to napínavé, překvapující a nabité akcí. Některé postavy mě bavily víc než jiné ale celkově mě čtení neskutečně chytilo a hltala jsem slovo za slovem. Překvapil mě závěr, i když jsem tušila že to tak nějak dopadne, pořád jsem naivně doufala v trochu jiný konec. Možná právě pro to si závěrečné setkání v Kotlině vyžádalo pořádnou dávku slz. Pokud u nás vyjdou i jiné knihy z tohoto světa je pravděpodobné že se pustím do jejich čtení.“... celý text
— Roscata

„Utekli z malloreánské říše, aby se zapletli do boje tří armád v Darshivě. Garion a jeho přátelé ale stále míří za naplněním dávného proroctví, které má rozhodnout o osudu světa. Co se týče příběhu jako takového, nic moc se nemění: stále putujeme od čerta k ďáblu bez toho, že by přibylo něco nového. Většina důležitých indicií (ne-li dokonce všechny) už byly v podstatě vyjeveny v předchozích knihách, a tak se jen probíjíme přes překážky k místu, které více není a kde, jak víme, dojde k finálnímu rozhodnutí. Eddings je mistrný vyprávěč, a přestože už nemá čím překvapit a natahuje dějovou linku až hrůza, stále si udržuje určitou míru poctivosti a své hrdiny vhání do dalších a dalších dobrodružství, byť plytkých a nepříliš vzrušujících. Problémem Darshivské čarodějnice (a vlastně i dvou předchozích dílů Malloreonu) je neustálé omílání jednoho a toho samého evangelia stále dokola, znovu a znovu, zepředu, zezadu, zprava i zleva a ještě několikrát okolo a nazpátek. I postavy ustrnuly ve svých kokonech a nic je z nich nedokáže vytrhnout. Můžete se vsadit, že se v každé situaci zachovají naprosto stejně.“... celý text
— ludek.n

„Pronásledování kouzelnice Zandramas, která unesla syna rivanského královského páru, pokračuje. Napříč Malloreánskou říší jí v patách pádí neohrožení hrdinové v čele s Garionem, nositelem Orbu a Dítětem Světla. O třetí knize série Malloreon se v podstatě dá napsat totéž, co jsem uvedl u stejného dílu v řadě Belgariad. Také do Pána démonů z Karandy na jednom konci (možná) natěšeně vstoupíme, abychom ho po několika drobných, nekomplikovaných zápletkách, řadě epizodních dobrodružství a hrstce šarvátek s předem daným výsledkem zase na druhém konci (s největší pravděpodobností) už méně radostně opustili. Jednou stranou tam, druhou ven, jako na laně, které nemá začátek ani konec. V jednu chvíli mě dokonce napadla kacířská myšlenka, jak moc by příběhu ublížilo přeskočení těchhle překlenovacích dílů a zda by nestačilo přečíst si jen první a poslední knihu cyklu. Tohle je totiž už jen spisovatelská rutina braná přes kopírák, nové nápady nikde. Jdeme a jdeme, sem tam někoho setneme, prohodíme pár mravokárných narážek, po nichž se všichni kdovíproč červenají, ale především se zamyslíme, proč zrovna my… tohle čtecí martyrium podstupujeme.“... celý text
— ludek.n

„Pátrání po únoscích mladičkého následníka rivanského trůnu dost možná míří k rozhodujícímu zápasu mezi silami dobra a zla, Světla a Temnoty, mocných kamenů Orbu a Sardionu, který určí podobu světa. Druhá kniha Malloreonu podle očekávání odstartovala další fantastickou road movie, při níž musí naši hrdinové překonat řadu (menších či větších) překážek, stavějících se jim do cesty. Družina se neustále rozrůstá, jak se k ní při různých příležitostech přidávají další a další klíčové postavy. Každá z nich má přitom svůj vlastní způsob jednání, důvod k připojení se do týmu, motiv i cíl. U některých to dokonce může být i proradnost a zrada, kterou ani nejmocnější čarodějové nedokáží odhalit. Jednotlivá epizodní dobrodružství jsou na hlavní dějovou linii navlečeny jako korálky na nit, po níž se pohybujeme tak, abychom všechny ty korálky posbírali a svázali je do oslňujícího náhrdelníku. Že nám na to nebude stačit jedna jediná kniha, je více než jisté, a tak nezbývá než sáhnout po pokračování. Koneckonců mezi díly série Malloreon (podobně tomu bylo i u série Belgariad) není žádný viditelný předěl.“... celý text
— ludek.n

„Jedenáct let po událostech Belgariadu se nad královstvími Západu vznáší nový temný stín a rivanský král Garion se musí postavit nové nebezpečné výzvě, hrozící zničit jeho rodinu, zemi i svět. První kniha Malloreon je přímým pokračováním Eddingsovy série Belgariad a vrací do hry všechny její staré známé hráče, dokonce i ty, o nichž jsme si mysleli, že jsou už nenávratně pryč. Schéma výstavby příběhu je hodně podobné svému předchůdci. Máme tu základní zápletku, v jejímž jádru krystalizuje ohrožení všeho dobrého a z níž existuje pravděpodobně jedno jediné východisko, a to další velká dobrodružná cesta křížem krážem celým světem. Strážci západu jsou přípravou na toto náročné putování, nastavuje parametry a cíle, odhaluje ty, kdo půjdou s námi i ty, kdo nám budou v cestě bránit. Vzhledem k faktu, že série Malloreon opět čítá pět knih, nikam se nespěchá. Každou (i tu nejbezvýznamnější) událost si pěkně a do detailu rozebereme, všemi zúčastněnými okomentujeme, a teprve poté, kdy si ve věci uděláme jasno, pokračujeme dále. Dramatičnost vyprávění je tak obroušena od všech ostrých hran a i přes svou epičnost působí místy unaveným dojmem.“... celý text
— ludek.n