Nejnovější komentáře

„Za mě podepsatelný manifest, popichující veřejnou debatu a tedy účel plnící. Ale jde "jen" o manifest, něco jednoduše napsaného, věcného, snadno pochopitelného a něco co by mělo (v tomto případě) vyvolat změnu. Různá upozornění, doporučení a pár příkladů sokratovského vzdělávání se stala věřím podnětnou pro mnohé, kteří mají na současné vzdělávání vliv. Já mám s institucionálním vzděláváním v současnosti pramálo společného, nemám srovnání a necítím se tedy být ten "správný" čtenář a tak mi nezbyde než jen s důležitostí role humanitních oborů při výchově souhlasit a knihu doporučit dál.“... celý text
— Adam84

„Silné téma zpracované v lehkém románu, téměř červené knihovně. Trochu mě zaskočil ten uspěchaný konec, ale 4* dám.“
— SumýšIrena

„Miluju tuhle knížku. Hobit je sice původně zamýšlený jako kniha pro autorovi vlastní děti, ale jeho kouzlo zasáhne čtenáře každého věku. Co mě na něm neustále fascinuje, je to, jak na relativně malém rozsahu dokáže čtenáři předat tolik o světě Středozemě – setkáme se s hobity, elfy, trpaslíky i čaroději, z nichž každý hraje v příběhu zásadní roli. Hobiti jsou zde představeni jako nenápadní, ale neuvěřitelně odolní a stateční tvorové, zejména Bilbo Pytlík, který se stane hrdinou, aniž by to sám očekával. Elfové, s jejich nadpozemskou krásou a moudrostí, dodávají příběhu magický rozměr. Trpaslíci jsou drsní, tvrdohlaví, ale loajální přátelé, jejichž touha po ztraceném království žene děj kupředu. A čaroděj Gandalf, se svou záhadností a moudrostí, funguje jako průvodce a ochránce na této nebezpečné cestě. Nezapomenutelnou částí příběhu je první setkání s Glumem, temnou a zvrácenou bytostí, která žije v podzemí. Nenápadná chvíle, kdy Bilbo získává Prsten moci se později v trilogii Pána prstenů stane středobodem děje. Hobit je pro mě krásný prequel k Pánovi prstenů – plný dobrodružství, přátelství a odvahy. Jednoduchý příběh, který vás ale vtáhne do světa, ve kterém chcete zůstat mnohem déle...“... celý text
— Wara

„Do nedávna jsem o tomto vrahovi neslyšela ani nečetla.Takový člověk si nezaslouží slitování ani lepší péči.“
— postrach

„Spoilery: Kniha napsaní přímo mi na míru ! Ve dvou časových linkách poznáváme dvě těžce zkoušené ženy, které se musí s životem poprat, trošku tajemna a nadpřirozena, o hledání rukopisu Emily Brontëové a spoooustě skvělých knih. Náš počet se stále zmenšoval. Od chvíle, kdy se jeden šílenec rozhodl reformovat Německo, už nebyla taková potřeba reformovat ženy. Válka všechny přiměla zabývat se současným stavem. Měla jsem pocit, že válku potřebují hlavně muži, aby nalezli význam toho, co už měli. Aby se mohli dostat na samý okraj propasti, ve které mohou ztratit úplně všechno, pocítit tu opojnou nejistotu, a potom procitnout a udělat krok zpátky. I kdybych nenašel ten rukopis, měl jsem teď podklady k velmi zajímavé práci o ženě, která v Irsku patřila mezi nejvýznamnější obchodníky s knihami a potom byla na žádost svého bratra držena v psychiatrické léčebně. Přestože byla talentovaná, inteligentní a nezávislá, stejně byla považována za majetek muže, který s ní mohl udělat, co se mu zlíbilo. Evie Woods je pseudonym irské spisovatelky a všestranné umělkyně Evie Gaughan, která žije v přístavním městě Galway na západním pobřeží Irska. V jejích knihách se odráží láska k historii, k irské mytologii a k objevování zázraků v každodenním životě. Knihkupectví v Dublinu (The Lost Bookshop, 2023) je její čtvrtou knihou a zavádí čtenáře do nevšedního světa vzácných rukopisů a neuvěřitelných životních příběhů spojujících lidi, kteří žijí v různých stoletích, ale mají podobné osudy. V tomto okouzlujícím románu plném záhad a tajemství se setkává Sběratelka příběhů Sally Pageové se Ztracenou apatykářkou Sarah Pennerové. PS: Doufám a věřím, že u nás budou knihy této spisovatelky vydány, protože píše překrásně.“... celý text
— evineckY

„Nechápu tak nízké hodnocení téhle poetické knihy. Když jsem jako dítě dostala Babičku s ilustracemi Adolfa Kašpara, pamatuji si, že jsem hladila obrázky, vše krásně vystihla Pebra. Měla jsem babičku jednu a ta chovala kozy a hlavně zlého a smrdutého kozla, pást tahle svéhlavá a mlsná zvířata bylo děsné. A zdravé kozí mléko a sýr nenávidím dodnes. Já chtěla být Hortensií, ale v mých představách si malíře vzala a žili spolu šťastně až do smrti (smrt byla pojem, který byl v té době pro mě jen slovem). I když jsem trochu byla zamilovaná do Orlíka. Kolik příběhů Božena Němcová nádherně na stránkách téhle knihy vypráví. Úžasné!“... celý text
— uxor

„Dojemné pokračování hlubokého příběhu dvou spřízněných duší. Tento díl má ze všech asi nejvíce akce a také se mi nejvíce líbil. Bohužel pro mě stále platí co u prvního dílu, tedy to, že někdy jsou hrozně zvláštně řešené přechody mezi scénami, a čtenář se pak ztrácí v důsledku ne zcela plynulé návaznosti.“... celý text
— Scheron

„Koncept „osobních průvodců“, vydávaných v ediční řadě Za tichem, se mi jeví jako šťastný a v našem kontextu vcelku novátorský. Myslím však, že Štifterovo naplnění tohoto konceptu v podobě průvodce Novohradskými horami v mnohém kulhá. A je mi to líto, protože jinak si autorovy literární, publicistické, badatelské a organizační činnosti nesmírně vážím (zvlášť v souvislosti s Trhovými Sviny, které jsou městem mých předků). Mrzí mě to tím spíš, že jižní Čechy, Českobudějovicko, Trhosvinensko a Novohradské hory nejen z výše uvedených důvodů vnímám jako silnou součást své vlastní identity, mám je vcelku prochozené a patří k mým nejoblíbenějším regionům vůbec. Potíž je především ta, že Štifter patrně není velký znalec dějin a místopisu celých Novohradských hor, nemá je důkladně a osobně probádané (rozuměj: v terénu) v plném rozsahu. Je mnohem spíš vypravěčem lidských příběhů než vlastivědným spisovatelem nebo mistrem vystižení krajiny. Nejsilnější a nejcennější částí knihy tak jsou různá svědectví pamětníků a texty o E. Háchovi, W. Jakschovi a H. Watzlikovi, ač i jim lze vyčíst pár drobností. Zbytek je pro čtenáře, který region aspoň trochu zná, bohužel jen málo objevný a povrchní (texty tohoto typu by se už nadobro měly vyvarovat plýtvání místa v podobě rad, kde zaparkovat nebo kudy kam projít: to vše si v dobách perfektních internetových map a navigací čtenář snadno najde jinde). Patrně to nemusí jít cele na vrub autora, ale i nakladatele, který vytyčil knize jen omezený rozsah. Přitom každá z kapitol by zasloužila pomalu samostatnou publikaci. Smutné je i to, že mi kniha přijde trochu šitá horkou jehlou. Jisté je, že Štifter, přestože je autorem zdařilých a úspěšných próz, není mistrem jazyka a jeho vyjadřování má blíže ke slohu žurnalistickému či publicistickému. To je obrovská škoda, tím jinak hezky vypravenou knihu ochuzuje o rovinu snad poněkud ornamentální, ale čtenářsky důležitou (vezměte si jakéhokoli meziválečného průvodce a porovnejte si to jazykové bohatství). Zároveň nelze říci, že by takovéto stylisticky zploštělé vyjadřování přispělo k větší věcnosti či čtivosti textu, protože se tam řada informací opakuje krátce po sobě, charakter textu je nevyrovnaný (občas působí, jako by to slátal z již dříve pro různé účely napsaných textů: např. v dosti nešťastné kapitole o Trhových Svinech se mísí žánr textu na infotabuli s žánrem pitavalu a propagačního letáku infocentra), ale především jsou tam i zjevné, do očí bijící jazykové lapsy. Třeba na s. 107 píše nejprve o knize, kterou místní patriot Robert Blíženec toužil vydat „sám v jediném výtisku“ a o pár řádků níže ji charakterizuje slovy „knize o jednom svazku“, což – ač se tím otrocky – a typicky žurnalisticky – snažil vyhnout opakování téhož slova – pochopitelně není totéž. Na stejné straně píše, že onen člověk „nejen hospodaří, ale také praktikuje jistý způsob krajinomalby“, což je další bota, míněna je bezesporu krajinotvorba (utváření krajiny), zmíněný není žádný malíř, a pokud jde o metaforu, tak vysloveně matoucí a neobratnou. Ruku v ruce s tím jdou i věcné nepřesnosti, Benešov nad Černou je městskou památkovou zónou, nikoli rezervací (s. 60). Historicky i fakticky je městečkem (městysem), ač se k tomuto statusu zatím nevrátil a má dnes obecní úřad, je tedy matoucí o něm psát jednou jako o městečku, jindy jako o obci (autor by to měl buď vysvětlit, anebo si zvolit jedno z těch označení konsekventně). Kostel v Klení není „jeden z nejstarších v Čechách“ (s. 45), ba dokonce ani v regionu, byť to paní Marie Vašková ze sdružení, jež usiluje o jeho opravu (za to velký dík a všechna čest: je to úchvatné místo), může tvrdit. Autor měl toto její tvrzení korigovat nebo necitovat vůbec (či to uvést nějak obecněji, neutrálněji). Shrnuto a podtrženo – knížka rozhodně není zcela bez hodnoty a své čtenáře si jistě najde, ale budou to asi spíš lidé, kteří region zatím moc neznají. A tvůrci a autoři ediční řady „osobních průvodců“ by se měli inspirovat stylisticky mistrnými, naprosto sugestivními texty Miloslava Nevrlého (Kniha o Jizerských horách) anebo vlastivědnými průvodci Marka Řeháčka, jež jsou psány s důkladnou erudicí, zevrubnou znalostí krajiny a obrovským osobním nasazením, ale zároveň nepostrádají jazykovou propracovanost, svěžest i znepokojivé otázky. Právě tak totiž mají vypadat „osobní průvodce“, a nikoli jako tento letmý a uspěchaný počin Štifterův.“... celý text
— V_M

„Největší slabinou této knihy je mi slovenština. Omlouvám se, upřímně, všem Slovákům, ale mě z toho v psané podobě opravdu bolí hlava. Taková gramaticky nedovyvinutá čeština, která mi motá hlavičku. Jinak to ale rozhodně není špatná publikace. Snad je trochu nekoncepčně napsaná, ale špatné to není. Nabízí opravdu základní přehled o postmoderně v právu, ten přehled je nadto dosti encyklopedický, jde po jménech víc než po tématech. Ačkoliv, abych autorovi nekřivdil, témata jsou posléze podřazena pod jména. Opravdu, zdá se mi to nekoncepční, ale budiž. Nadto oddělení lesbické a queer teorie od kritické právní teorie se mi také nezdá vhodné, jsou mi to toliko odnože kritické teorie, parciální podle skupin, méně myšlení. Ona jsou ve výsledku často výchozí stanoviska stejná. Dohromady jsem ale za tuto publikaci rád. Postmoderně se v našem prostředí opravdu věnuje na kvalitní úrovni málokdo a solidních textů vzniká ještě méně. Lesbické a feministické teorii pak v zásadě nikdo. Ne protože by nebyly znalosti (Sobek), ale není vůle. V tom je kniha jistě přínosná. Pravdou je, že encyklopedický charakter a absence silně zastoupené metodologické stránky spíše nepomůže k aktivnímu rozvoji oboru.“... celý text
— Set123

„Nová tvář na detektivním poli .... tentokrát z portugalského pobřeží .... Na výměnnou praxi přijíždí komisař Lost .... a jeho osobní náhled přináší místní policii zvláštní poznatky .... I přes občas humorné okamžiky je to krimi .... i s mrtvými a dokonce i ekologickou vsuvkou.... A když si prohlédnete na základě mapek pobřeží Algarve, budete chtít na tomto místě strávit odpočinkové chvíle .... Doporučím ....“... celý text
— intelektuálka

„Ten humor sa tam podľa mňa vôbec nehodil.“
— dr.horrible

„Pro mě velice zábavné čtení. Taková nenáročná detektivka, která se tentokrát točila čistě pěkně kolem zapeklité krádeže a žádných mrtvol. Bylo to moc fajn.“... celý text
— Rowana

„Po Murtaghovi jsem sáhl téměř okamžitě po vydání českého překladu. Odkaz dračích jezdců jsem poprvé četl na přelomu základní a střední školy. Tehdy mě velice bavil. Následný rereading o 15 let později už byl o trochu horší. Murtagh je podle mě skvělý plnohodnotný návrat do Alagaësie. On i Trn mají za sebou obtížnou minulost, se kterou se musí vypořádat. Oba dokážou děj knihy utáhnout sami. Jediné, co jim trochu hází klacky pod nohy je Paoliniho typický slowbuilding. Ale s tím jsem tu knihu už kupoval Líbilo se mi, že Murtagh nebyl přesílený a ne v každé situaci se mohl spolehnout na magii a schopnosti jezdce. Přeci jen, přišel o svá eldunarí, takže jeho oslabení mělo lorový význam. I tak se ale první polovina knihy neskutečně táhla. V tomhle opravdu nejsem Paoliniho fanoušek. Druhá půlka už fungovala lépe a Bachel, jako hlavní záporák, byla u mě na jedničku.“... celý text
— Z1PPCZ

„Milá kniha plná zážitků, texty jsou krátké a k věci, na každé stránce fotka z daného místa. Za mně super kniha.“
— malpet

„Od autorky jsem již četl v minulosti knihu PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI. Kniha se mi líbila. VZPOMÍNKY NA ÚHOŘE je bichle, která má 720 stran. Kniha se mi líbila. Jedná se o druhou autorčinu knihu. Autorka na počátku knihy uvedla, že tento román je fikce. Vymírání úhořů je skutečné. Při četbě jsem měl pocit, jako bych četl knihu od Haruki Murakamiho. Hlavní postavou je SÁRA FUKUHAROVÁ, která je po mamce Češka a po tátovi Japonka. Žije v Johokamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její přátele patří pan NAKADŽIMA, který vlastní dům s akvaristikou, ve kterém Sára bydlí a pomáhá. Kamarádí se také s dívkou MIJU, která neustále nosí dřevěný meč a povídá si s úhořem UNAGIM. Jednoho dne navštíví Sáru její bývalá spolužačka JUKA SUZUKIOVÁ, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Juka má zdravotní problémy a provdala se za policistu. V románu se postupně a detailně seznamujeme se všemi hlavními postavami, což je určitě fajn. V románu nalezneme články o úhořích a také deníkové záznamy. Kniha obsahuje prvky magického realismu a detektivky. Místy na mě padala hororová atmosféra. Z knihy jsem se dozvěděl hodně informací o úhořích, o pohřbívání mrtvých, svatyních apod. V závěru knihy se nachází EPILOG, PODĚKOVÁNÍ a SEZNAM ZDROJŮ, ze kterých autorka čerpala.“... celý text
— Marekh

„Tohle se dá číst stále dokolečka. Nikdy se neomrzí. Navíc Cesta kolem Galie a Asterix v Británii patří k mým opravdu nejoblíbenějším.“
— Rowana

„Publikace je, myslím, poměrně dobrou učebnicí metaetiky, nebo spíše jakýmsi učebnicovým úvodem do metaetiky. Je mimořádně jednoduše napsaná a šanci pochopit ji má patrně každý, včetně lidí bez jakékoliv předešlé zkušenosti s metaetikou. Dokonce ani logiku nijak zvlášť zvládat netřeba. Stačí tedy snaha zamyslet se a trochu trpělivost s případným pomalejším průchodem. Kniha obsahuje nejen velice jasně popsanou koncepci metaetiky, zvládá nadále i jasně vymezit některé pojmy a problémy, které obor obsahuje. Závěrem se dokonce pokouší o zaujetí vlastního stanoviska k pojetí mravního diskursu, respektive jeho jazyka, na který se kniha primárně soustředí. Neříkám, že bych neměl i některé kritické poznámky. Utilitarismus, respektive konsekvencionalismus není po mém soudu metaetickou kategorií, nýbrž kategorií etickou. A když, je to konsekvencionalismus, rozhodně ne utilitarismus, který je konkrétní etickou teorií, která by měla metaeticky být teprve popsána. Většinou se však jedná o opravdu kvalitní dílo, které mi nepřekonalo Sobkovo Nemorální právo, přeci je to rozhodně užitečné čtení. (A podstatně jednodušší.)“... celý text
— Set123

„Klasická ,,kotletovina", co jsem rád přečetl, a o které předpokládám, že zase přijde i další díl. A že nebude opět jen ,,vychrlen" . Prostě by to tentokrát chtělo větší odstup.“... celý text
— adevr

„Ani nevím jestli je to komiks, nebo umělecké dílo...“
— adevr

„Detektivní příběh z Anglie 18. století. Autorka si dala práci se zjišťováním tehdejších obleků a zvyklostí, ale co je to platné, když zápletka je překombinovaná, občas jsem se v ní ztrácel a v závěru je ji třeba celou vysvětlit, aby si to čtenář mohl celé poskládat. Kniha byla pro mě nezábavná, místy naivní, a jsem rád, že je za mnou - celý život se řídím tím, že když už knihu začnu číst, tak ji dočtu, někdy je to ale masochismus.“... celý text
— Yarwen

„Já jako milovnice severských detektivek jsem byla mile překvapená a byla jsem spokojená. Bylo to plynulé, bylo ti napínavé, nebylo to moc, nebylo to málo, bylo to fajn. Děkuji.“... celý text
— Arella

„Slabší 3 hvězdy. Některé případy zajímavé, jiné značně nudné.“
— CharlesWard

„Příjemná kniha, bavila mě. Proud příběhu, téma, prostředí, závěr… Užil jsem si to. Příběh o jiné době, jiných obavách, o strachu z dospělosti a tělesnosti. Mnoho z daného je stále relevantní, přestože se doba tak výrazně proměnila. Stále je onen krok do dospělosti náročný, proměnil se kontext, nároky, technologie, ale stále je zde tlak na každého člověka, jak uspěje jako dospělý člověk. Co se sexuality týče, dnes netrpíme nedostatkem informací, trpíme přemírou informací, pornografií, jsme zahlcení. To však příběhu neubírá na jeho relevanci a čtivosti. Každý člověk se totiž podle mě dokáže do pocitů obou hrdinů příběhu vcítit, nehledě na dobu, ve které své strachy a úzkosti prožívali.“... celý text
— ivokick

„Hlavní postavou je rozhlasová moderátorka JORDAN BRIGGSOVÁ. Nejdůležitější je pro ni kariéra. Její manželství se rozpadlo, už rok nemluvila se svou mamkou. Má dceru CHARLOTTE. Jednoho dne se do její ranní show dovolá BERNIE, který si chce zahrát hru. Jordan souhlasí. Kniha je vyprávěna ze zvou úhlů pohledů hlavních postav – JORDAN a COLEHO, který je detektiv. Kniha působila na mě jako napínavý thriller od začátku do úplného závěru. Před očima se mi promítal film. Myslím si, že podle této knihy by se mohl natočit film a měl by úspěch. Uvažuji o tom, že bych si od autora ještě přečetl sérii SAM PORTER, která je velmi úspěšná.“... celý text
— Marekh

„45% - Autorka patří mezi moje oblíbené, takže tohle bylo pro mě nepříjemné překvapení. Vím, že píše s nadsázkou a často přehání, ale tohle už zkrátka bylo přestřelené a ujeté takovým trochu pitomým způsobem. Vrtěla jsem hlavou nad hlavní postavou Blanche, která je na jedné straně vykreslená jako celkem nepoužitelná asociální nýmandka, ovšem na druhé straně je až nepříjemným způsobem přechytralá, až si člověk říká, proč si tedy domů Kristu vůbec nasadila. Její rodiče a jejich pobláznění Kristou na úkor vlastní dcery mi nepřišli uvěřitelní. Stejně tak mi nesedělo, že by Krista u Blanche dál zůstávala, když po jejím počátečním poblouznění musela poznat, že si o ní Blanche myslí, že je jen trapná pipka. Trochu fajn moment nastal, když se Blanche vydala pátrat do Kristiny rodné vesnice a odhalila ji, ale pak přišel konec se zázračným odvrácením se studentů univerzity od potupené Kristy, a to už jsem jen vrtěla hlavou. Tohle mě zkrátka příliš neoslovilo.“... celý text
— evismaior

„Četla jsem hodně knížek týkajících se 2.sv.války, hlavně o Holocaustu, ale tato knížka, za mě, úplně nejlepší. Provedla mě obdobím před válkou, pohled na hospodářskou krizi. Také pochopení myšlení lidí, co je vedlo k volbě A,Hitlera. Dále jsem si utřídila myšlenky, co bylo před válkou a celá strategie za války. Pohled dvou nejlepších kamarádů na válku, ale každý z jiné strany. Za mě TOP kniha. Všem vřele doporučuji.“... celý text
— Figurinka

„Je to druhá kniha od této spisovatelky a přečetla jsem jí jedním dechem. Je to kniha odpočinková, čtivá. Člověk u ní nemusí přemýšlet a krásně se ponoří do děje. Příběh tří žen, tří generací je úžasný v tom, že každá generace měla své problémy a každá se s překážkami, které jí život nastrčil poprala podle svého.“... celý text
— Figurinka

„Tak tady jsem fakt do konce nevěděla,co je pravda a co ten podfuk. Kuš :D A proto jsem četla a četla,abych věděla,na které straně bych měla stát. Výborně do posledního detailu napsaná a vymyšlená kniha! Ale u Grishama mě to nepřekvapuje,tohle byla jízda!“... celý text
— hlenicka

„Knihu jsem četla na doporučení a vlastně nevěděla co můžu očekávat. Jsem ostuda, že jsem se o spisovateli nedozvěděla dřív. Děj mě neuvěřitelně bavil a čtení hrozně rychle ubývalo. Zápletka propojení mezi jednotlivými příběhy výborné promyšlené. Za mě skvělý díl až jsem si řekla sakra že nemám další díl :)“... celý text
— Pelunka

„Tolik zmatku v jedné knize už jsem dlouho neviděla. Na začátku pořád nebylo jasné, jestli je starší Clive nebo Clover. Mělo se jednat o sérii, ale první kniha má tak malý ohlas, že nejspíš nebude nikdy dopsaná. Málokoho zajímají žvásty o nějakém náboženství, když je to takhle špatně napsané. Horší knížku jsem dlouho nečetla. V ději se člověk ztrácel, postavy o ničem, vše nedotažené, konec katastrofa.“... celý text
— dzejkbeltygros