Elevant přečtené 488

V kůži Woodyho Allena 2013, Stuart Hample

Kniha je kvalitně graficky zpracovaná, což je u podobných komiksových knih velmi důležité. Dobře se na ni dívá a je výborná po ránu k misce cereálií... je prima se takhle u snídaně zasmát. Kvalita stripů zde mírně kolísá, a na pár místech kolísá i značně. Znám určitě i lepší komiksové strypy, na druhou stranu v nich nevystupuje Woody Allen... stripy v této knize jsou velmi allenovské, což znamená že se tu vyskytuje krutá sebeironie, intelektuální poznámky, Freud, legrace z pokažených vztahů, existencialismus a sebelítostivé naříkání. Myslím tedy, že fanoušci Woodyho Allena by nemuseli být zklamaní.... celý text

Zabiják 1969, Émile Zola

Na této knize mne zaujalo Zolovo zeměření na biologii postav namísto psychologie. Protagonisty knihy nevedou k činům jejich duševní potřeby, potřeby lásky, sounáležitosti, porozumění. Namísto toho se život postav točí okolo biologických, tělesných potřeb - kde se opít, kde se najíst, s kým se vyspat. Nakonec se zde ani žádné hlubší rozbory duševních stavů nevyskytují, vše je tělesné. Co si přeje Gervaisa, hlavní postava? Nemít hlad, mít kde spát, nebýt bita. Protože na rozjímání o hlubších věcech zkrátka není v zaplivaných uličkách paříže místo. Zolův naturalismus se zde mísí s popisem toho nejhoršího a nejvulgárnějšího z francouzské společnosti 19. století a výsledek je mnohdy mrazivý. A srdceryvný. Zola dokázal docílit toho, abychom v postavy věřily, abychom je upřímně milovaly, nenáviděli, oplakávaly. K naturalismu, a vůbec k tehdejšímu pozitivismu mám výhrady (sám se považujo za existencialistu) a část toho, co jsem zmínil výše, je právě to, co naturalistům vytýkám. Konkrétně fatalismus a víra v předurčenost, kterou si Zola ospravedlnil pseudovědeckou teorií dědičnosti. I přes tyto výhrady však Zolovy romány zůstávají klíčovou kapitolou v dějinách románu a Zabiják je v tomto směru fascinující.... celý text

Devatenáct set osmdesát čtyři 2014, George Orwell (p)

They'll split your pretty cranium and fill it full of air And tell that you're eighty, but brother, you won't care You'll be shooting up on anything, tomorrow's neverthere Beware the savage jaw Of 1984 - David Bowie: 1984 Tuto fascinujíci knihu můžeme vnímat dvěma způsoby: jako strhující román, který se nedá odložit od první do poslední strany, plný napínavých scén a se skvělou gradací, nebo jako sociologicko-politologickou esej, obžalobu diktatur a obhajobu lidství, jejíž myšlenky jsou tak univerzální a trvalé, že kniha nemůže zestárnout. Je úžasné, že Orwell dokázal napsat tak myšlenkově závažné dílo ve kterém shrnul do smyšleného příběhu to nejdůležitější z politického dění 20. století, přičemž román zůstává čtivý a zvládne oslovit tolik lidí, od školáků po věhlasné sociology. Jsem rád, že jsem knihu přečetl a mohu se mezi ně zařadit. Mimochodem, další Orwellova tvorba je tímto románem poněkud zastíněna, nicméně pokud vás 1984 zaujalo, doporučuji zkusit ještě Farmu zvířat, Orwellovo Opus magnum No.2 a výborný román Nadechnout se.... celý text

Nětočka Nězvanovová 2003, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Tou dobou, kdy jsem dočetl Nětočku Nezvanovovou, jsem od Dostojevského měl přečtené jen Zápisky z podzemí, které mne však oslovily více. Nětočka se čtivá a zvládne v člověku vyvolat emocionální odezvu, chci říct, že je dojemná. Ale na rozdíl od Zápisků není tolik uvěřitelná a působí trochu nuceně, obsahuje "trochu moc ženských nervových hroucení", jak bylo řečeno v komentářích níže. Na druhou stranu Dostojevskij i zde projevil svou mimořádnou schopnost sugestivníhi vykreslení postav, které se zdají velmi plastické a čtenáři na nich jaksi záleží, ať chce nebo ne.... celý text

Příběhy vášně a lhostejnosti 1993, Stefan Zweig

Zweig mne už při čtení Amoku přesvědčil o tom, že je mistrem psychologické novely, a v této povídkové zbírce mne opět nezklamal: Měsíční ulička (***) Nejslabší povídka, působí téměř kýčovitě, ale takový dojem ve mne zanechalo samotné zakončení povídky, povídka jako taková byla příjemná, ačkoliv kvůli svému malému rozsahu jen klouzala po povrchu - nebyl zde tak perfektně vykreslený Zweigův typický "hloubkový ponor" do nitra postav jako v jiných povídkách. Leporella (*****) Zweig v této povídce mistrovsky uplatňuje svůj smysl pro gradaci, která je ve značné části jeho tvorby zásadní: Leporella je příběh gradující mánie, značně absurdní mánie, která však má tragické následky. Jedna z nejtypičtěji "zweigovských" povídek. Zánik srdce (*****) Hlavní hrdina se cítí odvržený vlastní rodinou: je sporné, zdali je tento pocit racionální, ale to je koneckonců vedlejší, důležitější je, že sám sebe uvrhne do hluboké apatie, která rozeřírá mysl i tělo. Zweig zde vypravuje o člověku, kterýxse cítí zbytečný, a tak se emocionálně izoluje od svých blízkých a od světa kolem. Autor zde provázal duševní stavy s tělesnými, neboť hlavní postava trpí chronickými bolestmi jenž existují paralelně s emocionálním utrpením, které tak dostává nový rozměr a rozšiřuje možnosti metaforyckých popisů tohoto stavu. Neboť je známo, že Zweig bez metafory nedá ani ránu. Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy (*****) Tato povídka o hráčské vášni mi připoměla Dostojevského, který nakonec taky ztvárnil toto téma ve své novele Hráč. Tato Zweigova povídka je zajímavá tím, že vypravěč vypráví o tom, jak vypravěčka vypráví o tom, že se jednoho dne setkala s patologickým hráčem, kterému se rozhodla pomoci, snad proto že už byla ve středním věku, bez manžela a s dětmy, které jí už vyrostli a opustili ji, takže právě vůči hráči zahoří mateřskou láskou. Autor zde popisuje ženu, která uniká zbytečnosti života tím, že se přimkne k tak nešťastnému člověku, jako je gambler a toto svazující pouto ji strhávé s sebou do propasti.... celý text

Ani později, ani jinde 2011, Delphine de Vigan

Zatím třetí kniha od de Vigan, kterou jsem četl (po Poutech a Vděku) a po chvíli uvažování jsem došel k závěru, že z těchto tří nejspíš i nejlepší. Odpoledne jsem se s ní na terase usadil do své Čtecí židle, kterou jsem až do setmění posouval ze slunce, protože jsem knihu prostě nedokázal odložit. Je podivuhodné, jak může být autorčin styl psaní strhující, přesto že je velmi minimalistycký a strohý, téměř vynechává popis a věnuje se převážně stavům postav. Mám dojem, že de Vigan musela nad každou větou strávit tolik času, dokud ji nepřivedla k dokonalosti. Ani jedno slovo navíc, dokonce vynechá spojky a co nevyřkne ať si čtenář domyslí. Mistrně střídá časy, vypráví v minulém čase a hned v présensu a tak vytváří nepolevující napětí. Děj knihy je opět, stejně jako styl, minimalistycký, možná až symbolický. Skvěle vykresluje symptomy civilizace, temnější stránky postmoderní společnosti. Postavy jsou vlastně prototypy člověka v krizi, o kterém se mluvý v dnešních sociologických příručkách a kterému taková krize přivodilo totální vyčerpání z civilizace, zde symbolicky prezentovanou jako velkoměsto, které své ibyvatele "drtí v čelistech". A na závěr bych mohl zmínit to, co už bylo zmíněno v 91 komentářích předemnou: Ten konec mě vážně odrovnal.... celý text

Vděk 2019, Delphine de Vigan

Vděk je kniha o slovech, o tom, co pro nás znamenají a co se stane, když docházejí. A de Vigan opět dikazuje, že je mistryní slova... Abych řekl pravdu, Pouta mě oslovila více, ale to bude asi námětem, přece jenom Pouta jsou syrový a smutný příběh, kdežto Vděk je velmi křehká kniha, což mimochodem skvěle vystihuje přebal. Je křehká a na pomezí melancholie a laskavosti, de Vigan je zde ke svým postavám mnohem vlídnější. V některých pasážích, které měly nádech tragického humoru, mi tato iniha připomínala Fredericka Backmana, což bych po zkušenosti s Pouty od de Vigan načekal. Co mne naopak nepřekvapilo byl zkratkovitý, vybroušený styl psaní který mne u autorky oslovil už dříve a který pouští na stránku přesně tolik slov, kolik je potřeba. Autorka téměř vypouští popis prostředí a soustředí se pouze na postavy, které díky střídání vypravěčů v ich formě (jak odvážné!) dokáže vykreslit precizně z více úhlů.... celý text

Věci 2017, Georges Perec

(V OuLiPovském duchu jsem měl v úmyslu napsat k Věcem komentář bez použití písmene e, ale nakonec jsem si řekl, že by to nestálo za tu námahu a tak jsem si vytyčil splnitelnější cíl, a sice že napíši komentář, aniž bych použil slovo rebarbora.) Perecova první kniha, má první kniha od Perece. Věci jsou literárním zpodobněním materialismu. Děj je co nejprostší, postavy v pravém slova smyslu se zde nevyskytují, místo nich tu Jérôme a Sylvie fungují jako univerzální průvodci po věcech. Čtenáři se dostává stotřicetišesti-stránkový výčet věcí, které tento manželský pár obklopuje, nebo věcí kterými by chtěli být obklopeni. V tomto ohledu je název knihy, Věci, výstižný titul a stručná sumarizace této knihy. Slovo "věci" už jsem použil šestkrát, ale v té knize vážně nic jiného není. Věci. S ohledem na to, že je tato kniha popisem, se čte překvapivě příjemně. Samozřejmě by nemělo smysl, aby byla příliš dlouhá, ale jako takový menší experiment je to velmi zajímavé. Zvláště první kapitola, kterou jsem si pro sebe nazval Hypotetická, je... troufnu si říct geniální. A pokud ne geniální, tak alespoň trošku geniální.... celý text

Autoportrét 2002, Jean-Philippe Toussaint

Zatím jedna ze slabších Toussaintových knih. Příjemné čtení na hodinku ve skládací židli na terase ve slunný jarní den, ale to je asi všechno. Koupelna nebo Televize ve mně zanechaly nějáký hlubší dojem, kdežto Autoportrét nikoliv. Text jakoby klouzal jenom po povrchu věcí a neodhaloval vše, jako by něco chybělo. I přes to, že Autoportrét má výraznější děj než jiné Toussaintovy knihy, je méně čtivý. Nakonec to nejkrásnější na knize je styl vyprávění, jehce ironický, prostý a přitom hravý, toussaintovský.... celý text

Televize 2000, Jean-Philippe Toussaint

Další výborná kniha od Toussainta. Kvalit Koupelny sice nedosahuje, ačkoliv to může být spíše můj subjektívní názor. Toussaint v této knize znovu uplatňuje svůj specifický přístup k ději, tedy absenci děje. I když je pravda, že děj Televize je mnohem uchopitelnější než děj Koupelny, možná proto že v této knize je Toussaint mnihem výřečnější. Stále však knihou neprostupuje výraznější kintinuální děj, kterého by se čtenář mohl zachytit, místo toho je tu jak hlavní postava, tak místa která ji obklopují mistrovsky vykreslena na základě drobných úkazů,všedních situací. Další rozdíl mezi Toussaintovou Televizí a Koupelnou je v tom, že v Televizi protagonista činí vědomé rozhodnutí, tedy že se přestává dívat na televizi (což by se dalo vzdáleně chápat jako revolta), naproti tomu v Koupelně je protagonista nejblíže nějákému závažnějšímu rozhodnutí, když říká že "nepůjde zpátky do paříže" a zůstává v Benátkách, hrajíce v hotelovém pokoji šipky. Z tohoto důvodu by se snad dal hrdina Televize považovat za aktivního, kdyby ovšem svou vzpouru proti televizi nevyvažoval naprostou neschopností začít právi, se kterou se vlastně kniha začala odvíjet, tedy pojednání o malíži Tizianovi. V tomto ohledu je, jak bylo v komentářích výše zmíněno, kniha jakýmsi ospravedlněním prokrastinace. V tomto ohledu jsem hrdinu knihy, musím říct, chápal, sám jsem četl Televizi místo toho, abych se učil na zkoušku. Podobná paralela mezi mnou a postavou Toussaintovy knihy se objevila již v při čtení Koupelny, kterou jsem přečetl ve vaně. Tím pádem jsem se lépe vcítil do protagonisty knihy, který si s oblibou čte ve vaně.... celý text

Koupelna 2013, Jean-Philippe Toussaint

Na Toussainta a jeho nový nový román jsem byl velmi zvědavý, protože podle toho, co jsem o něm četl, by to měl být velmi zajímavý a zábavný literární experiment. A taky byl. Ještě bych měl podotknout, že knihu jsem se rozhodl přečíst ve vaně, což mi pomohlo se vžít do děje. Říkám děj, ale v této knize se děj vlastně nenachází. Spíšje to souhrn okamžiků, buddhistická interpretace času, kdy se vše děje právě teď, vše je provázané a přitom bez kontinuity. Právě struktura času je v knize velmi zajímavá, protože scelá kniha je dokonale zacyklená. S poslednístránkou jsem nabyl dojmu, že tento cyklus k něčemu směřuje, a že celá kniha byla jen bezvýznamnou odbočkou od cesty, kterou se bezejmenný protagonista ubírá. Ale není to tak, nic víc než to, co nám bylo ukázáno, není. Celý protagonistův život jsou jen banality b7dící dojem, že snad k něčemu směřují, ale nakpnec se zacyklí ajediné východisko zbezútěšnosti je rozptýlit se, zalézt si do vany s teplou vodou a číst si. Teď mě napadá, že právě v tom Toussaintova kniha věrně zpodobňuje všední lidský život. I můj, vždyť co jsem včera dělal? Četl si ve vaně Koupelnu.... celý text

Člověk ve futrálu 2014, Anton Pavlovič Čechov

S ruskou realistickou prózou mám ten problém, že si nepamatuju jména postav. Pavlov, Pavlovov, Pavlovič. A tak podobně. V tom je Čechov jako povídkář výhodný, jeho díla neoplývají desítkami různých postav jako třeba u Dostojevského,což z něj dělá autora vhodného jako úvod do ruské klasické literatury. Nicméně v jeho povídkách se čtenář samozřejmě nedočká příliš komplexního děje, jedná se v nich spíše o komornější vykreslení osobností protagonistů. Některé Čechovovy povídky,ve kterých se odehrává určitý milostný románek, mi připomínaly novely Stefana Zweiga, mého oblíbence, ačkoliv Čechov nepoužívá tak květnatý jazyk. Tento výbor, který vychází poprvé v překladu Libora Dvořáka, se vyznačuje poměrně strohým a prostým jazykem, který je však často podbarven lehkou ironii, občas se mi zdálo, že se až blíží satiře. V tom mi Čechov mi zase Čechov připoměl Bulgakova. Čechov zde působí jako nezaujatý pozorovatel, nemoralizuje, ale svým postavám hluboce rozumí a vykresluje je velmi realisticky. Ačkoliv se tolik nezabývá detaily, svět, který ve svých povídkách vytváří je hutný a působí velmi reálně.... celý text

Lakomec 2008, Molière (p)

Jistě, Lakomec je historicky důležitá hra, významné dílo z období klasicismu, ale pokud se odkloníme od její literárně-historické stránky, jedná se z mého pohledu o přímočaré a nepříliš zajímavé dílo. Tím nechci říct, že není zábavné, ono totiž zábavné je, ale asi jako takové malé bezvýznamné rozptýlení na líné letní odpoledne. Je snad až příliš nekomplikované a přímočaré a zakončení mne jednobuše zklamalo. Chápu, že Molièrova hra si žádala šťastný konec, a toho šlo dosáhnout jen pomocí deus ex machina, protože jinak by vyžadovalo změnu charakterů postav a jejich motivací, což by bylo nemyslitelné. Mimochodem, při četbě Lakomce mi přicházely na mysl podobnosti s Komedií o hrnci od Plauta, zejména v Harpagonových psychotických monolozích. V doslovu jsem se poté dočetl, že Molière se Plautem skutečně inspiroval. To zřejmě vypovídá něco o lakomství jako o nadčasovém literárním námětu.... celý text

Spolčení hlupců 1989, John Kennedy Toole

Mongoloidi jenž, zřejmě frustrováni svou bezútěšnou existencí, tento literární démant nedokáží plně ocenit, a snad po něm i šlapou svými prohnilými amorálnímy podrážkamy, by zajisté snesli menší zbičování jako za Chammurapiho. Avšak je nabíledni, že tito podlidé ve své omezenosti nedokáží plně nahlédnout v kvality takového veledíla, jako je přeslavné Spolčení hlupců. Snad jsou jejich mozky zdegenerovány bezpočtem nekvalitních televizních pořadů a jiné žumpy, jež denodenně vstřebávají do svých závitů mozkových. Nemůžeme jim to mít za zlé, jsou koneckonců jen produktem společnosti, která se odklonila od moudrosti největších myslitelů a prohnilá bezútěšně směřuje k zániku. Když se takové společnosti nabídne kniha jako tato, která by ji mohla vyvést z její duševní hniloby a ukázat jí nejskvělejší ideály, přec se najdou ve společnosti jedinci, kteří takovou ohleduplnou pomoc odmítnou navrátivši se ke své prostoduchosti. S politováním nad takými se s vámi loučí Pracující mládenec... celý text

Amok 1979, Stefan Zweig

Páni... s tak stylisticky i obsahově vybroušenou literaturou jsem se dlouho nesetkal. Pan Zweig ve svých povídkách uplatňuje vášnivý, květnatý jazyk napumpovaný poetismy, je schopen ústy hlavního hrdiny popisovat hvězdnou oblohu na třech stranách s těmy nejrozmanitějšími přídavnými jmény, a přesto text působí lehce a je přímo strhující, dokonce jsem byl často napjatý jako při čtení nějákého thrilleru. Po úvaze jsem dispěl k tomu, že příčinou musí být vášeň, kterou Zweig protkává každou větu. Všechny povídky jsou totiž především povídkami o vášni: o nenávistné vášni, romantické vášni, patologické vášni. V povídkách jsou tyto boužlivé city popsány tak mistrně, že čtenáře nevyhnutelně strhávají s sebou. Může za to i hluboký, "ponorový" vhled do duše postav. Ve Zweigovy se nezapře psycholog, přesněji psychoanalytik, koneckonců pro něj byla jistě velmi inspirující jeho známost se Sigmundem Freudem. Své příběhy nechává gradovat úměrně tomu, jak se z rukou vymyká vášeň postav příběhů, jejich zmatení citů. A právě ve chvílích jejich duševní entropie se čtenáři odhaluje nezměrná duševní hloubka, trojrozměrná, radostná i temná. A čtenáři musí být jasné, že mu Zweig ve svých povídkách ukázal člověka.... celý text

Largo desolato 2019, Václav Havel

Hry Václava Havla jsou určitě nejvýznamnějším českým příspěvkem světovému absurdnímu divadlu. Largo Desolato sice leží ve stínu skvostů jako Audience a Vernisáž, ale co do kvality se jim vyrovná, o čemž svědčí i její úspěch v zahraničí v době, kdy náš stát ještě nezvládl Havlovu tvorbu ocenit. Largo Desolato je, tak jako množství dalších her, provázáno s Havlovými peripetiemi v tehdejší totalitní době. Havel jej napsal po svém několikaletém uvěznění, a tuto dvou zkušenost uplatňuje prostřednictvím filosofa Kopřivy, který je v průběhu hry systematicky psychicky devastován nejistotou. Hrozí mu totiž, že ho "oni" odvedou, ale zároveň je možné, že zůstane svobodný a "oni " ho nechají na pokoji. Nicméně tahle nejistota, pramenící ze ztráty snad všech životních jistot, je zřejmě podle závěru knihy horší než cokoli, čím mu "oni " hrozí. Ubohý kopřova. Já, jako milovník absurdního dramatu, jsem si Largo Desolato nevyhnutelně zamiloval. Je zde skvěle vykreslena hrdinova bezmoc a úzkost z očekávání, podobně jako v Beckettově Čekání na Godota, ale zde je částečně převrácena. V Godotovi hlavní hrdinové marní čas, protože čekají na lepší zítřky, které jim Godot přinese, v Largo Desolato hlavní hrdina neví, co má očekávat -neboť kafkovští úředníci, kteří vyřizují jeho záležitosti, věci matou. Neví, co s ním bude dál, a pomalu se v této absurdní situaci dostává do naprosto desolátního stavu.... celý text

Spánek 2019, Haruki Murakami

Když jsem četl Spánek, přicházely mi na mysl podobnosti s jinou Murakamiho povídkou, Útok na pekárnu. V obou těchto povídkách se objevují změněné tělesné stavy, přesněji insomnie v jedné a neukojitelný hlad v druhé povídce, a v obou povídkách fungují symbolicky jako fyzický projen určité duševní krize. Ve Spánku je hlavní protagonistka polapená bezútěšným stereotypem, který ji pomalu otravuje, a jako vysvobození se dostaví nespavost, ale bez nepříjemných následků, jako je únava. Díky tomu se jí otvírá zcela nový svět, ve kterém je jako jediná vzhůru a získává naprostou svobodu. Takové osvobození má ale za následek taky odcizení od světa a nemusí jí nutně přinést štěstí. Ze závěru povídky mám dokonce dojem, že Murakami chtěl ukázat, jak destruktívní může být.... celý text

Útok na pekárnu 2016, Haruki Murakami

Řekněme, že Hlad hlavních postav je metaforický. Bude to tak zábavnější. Hlavní hrdina popisuje svůj hlad jako neukojitelný, všepožírající, závratný... není právě taková i existenční úzkost? V první části knihy mohou být hrdinové částečně nihilističtí - odmítají práci, chtějí jen ukojit svůj hlad. A tak se vydávají vyloupit pekárnu, ale když jim je nabídnuto pečivo zdarma, ztrácí zájem. Nakonec přistoupí na jakousi dohodu s majitelem pekárny zahrnující Wagnerovy opery, o které přesto ví, že nedává smysl. Není tedy jejich hlad jen touha po nějáké 'esenci'? Po něčem, čím by vystoupili z řady, porušily pravidla, našli vlastní individualitu? A možná ze stejného důvodu také odmítají pracovat, aby si na jídlo vydělali. Brání se ideálu pracovitého a poctivého japonce, který je kulturně hluboce zakořeněný...... celý text

Birthday Girl 2017, Haruki Murakami

Tedy, tathle knížka je záhada... je tak krátká, a přitom je v ní toho tolik... abych řekl pravdu, mám z ní trochu ambivalentní pocity, nejsem si jistý, jak moc se mi líbila, ale donutila mne přemýšlet nad jejím smyslem, a to se ne každé knize podaří. Určitě ve mne zůstane ještě dlouho, už jenom z toho důvodu, že se nad celým příběhem vznáší jedna nezodpovězená otázka. Já mám, jako asi každý, svou vlastní teoretickou odpověď, ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně na tom nezáleží. Spoustu věcí si v životě musíme domýšlet, a někdy i vymýšlet.... celý text

Podivná knihovna 2014, Haruki Murakami

Podivná povídka o podivné knihovně ... Příběh je těžko uchopitelný, značně surreálný, temně tajemný a hlavně krásný. Asi jako nějáký z těch zasmušilejších obrazů Salvadora Dalího, převedený do literární podoby. Chápu že to nemusí být pro každého, sám znám osoby které nemají rádi Dalího. Tuto knihu si užijí jen ti, kdo přistoupí na Murakamiho hru. Právě ty čeká poeticky strávená půlhodinka, kterou si budou dlouho pamatovat. Neboť kniha působí silně básnickým dojmem, ačkoliv je psaná docela úsporným, věcným jazykem. Přesto mám pocit jako bych právě přečetl temnou epickou báseň.... celý text