evismaior přečtené 432

Písečníci a bludný asteroid 2018, Václav Dvořák

80% - jedenáctiletý sirotek, který má schopnosti, jež nikdo jiný v jeho okolí nemá, se jednoho dne ocitne ve škole pro děti se stejnými schopnostmi... Ne, nemluvím o Harrym Potterovi, ale o Tomášovi Nebulovi z pouštní planety Písečnice, kterou před staletími kolonizovali lidé a nyní k ní opět přilétá kosmická loď a vybírá si pár lidí, kteří mají schopnosti pátračů, tedy schopnosti jakýmsi způsobem ovlivňovat gravitaci. A tak Tomáš, který vždy toužil po cestě do vesmíru, odlétá i se svojí malou "adoptovanou" sestrou Luckou a posléze se dostává na loď vesmírné akademie. A tam paralely pokračují, takže tam má mimo jiné místo Rona věrného dobrosrdečného spolužáka Olleho, Hermionu zcela jasně vidíme ve zprvu protivně vlezlé šprtce Alici (a ano, autor ještě přidal Janu, aby se Alice měla s kým hádat). Zmijozel nám zde reprezentují záludní a všemi z primitivních planet pohrdající kluci z technologicky vyspělé planety Ignisan, je tu i takový Hagrid (mechanik Jason, v jehož dílně posléze vzniklý tým Písečníků nalézá útočiště), rozhoduji se, jestli místním Brumbálem je spíš admirál nebo profesor Pulsar, který na Písečnici Tomáše objevil... A ano, místo famfrpálu tady hrají gravibal a Tomáš je v něm samozřejmě skvělý (i když tady to naštěstí autor pojal trochu víc realisticky než JKR a i přirozeně nadaný Tomáš musí umění svých starších spolužáků obdivovat). Přemýšlím, nakolik mi tyhle zjevné paralely vlastně vadily. Jestli už prostě Harryho Pottera nevidím všude a nejedná se vlastně jen o šablonu, která bude sedět na kterýkoli příběh odehrávající se ve škole pro děti s jakýmikoli zvláštními schopnostmi. Koneckonců dějová linka s tajemnou planetkou Potemnicí i s tím, jak Tomáš pátrá po svých rodičích, je zajímavá a čtivá, jakož i všechny ty historky z vesmíru a potíže, do nichž se hlavní hrdina se svými kamarády v závěsu opakovaně dostává. Jenže opět - máme tu jednoho učitele - šéfa bezpečnosti - který se vyžívá v buzeraci a sbírání bodů všem kromě Ignisanů, něco skrývá a možná i usiluje o Tomášův život. A pak je tu další profesor, který působí naprosto zmateně a nepoužitelně. A čtenáři se okamžitě vybaví Snape a Quirrell. No a víme, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Takže pak už jsem jen půlku knihy čekala na to, až se to vyvrbí přesně ve stejném duchu. Což bylo celkem zklamání i přesto, že mě kniha jinak moc bavila. U knihy vydané samonákladem pak musím ocenit nejen celou tu obří práci, kterou si dal autor s tím, jak ji dostat ke čtenářům, ale například i docela vysokou jazykovou úroveň a minimum chyb (což považuji u knihy pro děti za hodně důležité) - konkrétně mě praštily do očí asi tři problémy u shody podmětu s přísudkem, ale to je v době, kdy každý druhý knižní text, který čtu, zjevně nikdo ani neprojel základní kontrolou pravopisu, málem zázrak a je vidět, že si na tom autor i jeho spolupracovníci dali fakt hodně záležet. Já osobně jsem se o téhle knížce dozvěděla z reklamy na FB, pod níž bylo hodně pochvalných komentářů od rodičů i taková ta prohlášení, že tahle knížka přivedla ke čtení i jejich jinak četbu ignorující děti. Což mě navnadilo otestovat knihu doma na jednom zarytém nečtenáři ve věku hlavního hrdiny, kterému se zatím líbily snad jen tři přečtené knihy a jinak čtení považuje spíš za trest a nutnost kvůli škole. Bohužel ani tato knížka jeho nechuť neprolomila, vlastně já sama ji měla dočtenou mnohem dřív než on. Takže pro děti, které čtení nevyhledávají, ji s klidným svědomím doporučit nemůžu. Ale fanouškům Harryho Pottera a sci-fi příběhů se líbit bude určitě. A za sebe moc doufám v pokračování, protože Insekti a Tomášovy superschopnosti a ty jeho sny... Zkrátka toho dost zůstalo neodhaleno.... celý text

Ptačí sněm 2020, Ransom Riggs

60% - Ač jsem už od začátku fanouškem této knižní série s podivnými lidmi (a líbil se mi i film Tima Burtona, který mě vlastně kdysi přivedl k prvnímu dílu), tento pátý díl byl pro mě docela zklamáním. Ono se tam toho totiž podle mého názoru zas tak moc neděje. Na začátku Jacob a spol. prchají se zachráněnou dívkou Noor (která pěkně pracuje se světlem a má být stěžejním prvkem proroctví o záchraně světa podivných) z reálných USA zpět do Ďáblova akru a tam se tak nějak mluví, pátrá a chodí sem a tam a občas se i naštve slečnu Peregrinovou pokusem dojít trochu dál. Noor a Jacob se sbližují a Emma na to divně kouká, ale zas to není nic, co by člověka vzalo moc za srdce. Pak se během jednání o míru mezi americkými klany ztratí jedna dívka a Jacob s pár dalšími se vydají busem po stopě netvora. A zjistí, že asi stvůry chtějí osvobodit hlavního záporáka ze zhroucené smyčky a shánějí na to podivné ingredience (včetně dávno oplakané Fiony), postavy se proběhnou po pár smyčkách, velmi mírně si zabojují, Jacob ukecá jednoho netvora a konec je spíš takovou ochutnávkou, čím se zřejmě naváže v dalším dílu, než že by skutečně alespoň něco ukončil. Zkrátka bylo to takové nemastné neslané povídavé a pobíhavé, pro mě se žádný odvaz nekonal. Podoba nových drobných vedlejších postav průběžně uváděných do děje se pak jako už tradičně odvíjí od starých fotografií, které autor někde koupil na blešáku nebo mu je někdo půjčil, přičemž by tam tyto postavy vůbec nemusely být a také by se nic nestalo. Ovšem tímto podle mě série trpí už od minulých dílů, kde se z tohoto zprvu převratného nápadu postupně vytratil ten původní efekt překvapení. Ještě musím dodat, že předchozí díl jsem četla dva roky zpátky a měla jsem dost problém rozpomenout se, co se tam stalo, a vyrozumět, jak na to tento díl navazuje. Určitě by tedy nebylo na škodu, kdyby to pár slovy na příhodných místech víc připomněl sám autor.... celý text

Povídky podivných 2017, Ransom Riggs

80% - tak, jako má svět Harryho Pottera Bajky barda Beedleho, tak i autor fantasy světa podivných Ransom Riggs se pokusil sepsat soubor povídek (prostřednictvím jedné z postav - neviditelného Millarda) a vytvořit tak svému světu nezbytné folklorní a legendami opředené pozadí. Základem sbírky je zcela určitě vyprávění První ymbryna o jestřábovi, který se uměl proměňovat v dívku a ta zas uměla vytvářet časové smyčky, kterými chránila podivné před útoky z vnějšího světa "normálních" lidí. A pak je zde celá řada dalších příběhů s nezbytným poučením na konci směrovaným podivným dětem, kterým je rodiče četli - nemůžete odsuzovat jiného podivného, když sami jste podivní (Princezna s rozeklaným jazykem), s podivností se prostě musíte smířit a přijmout ji (i kdybyste se třeba měli proměnit v ostrov v moři - Cocobolo), někdy je ale tak nebezpečná, že je dobré ji spíš odmítnout (O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy), a především ji nikdy nedávat najevo před normálními lidmi, protože pak to často dopadá ve stylu pro dobrotu na žebrotu (O chlapci, který dokázal poručit moři). Ale jsou tam i poučení obecně platná - milovat musíte upřímně člověka takového, jaký je (i kdyby byl třeba kobylkou - Kobylka), ke skutečnému přátelství nelze nikoho nutit (O ženě, která se přátelila s duchy), vždy lze najít kompromis přijatelný pro všechny (Holubi od Svatého Pavla), skutečné přátelství přežije vše (Legenda o Cuthbertovi) a pak konečně hned první povídka, která mě bavila nejvíc tím doslovným podobenstvím - Báječní kanibalové - o tom, kterak jsou lidé pro peníze ochotni prodat dokonce i sami sebe (a to doslova po kouskách vlastního těla). Každá povídka je navíc opatřena krásnou ilustrací (zřejmě dřevoryty) Andrewa Davidsona. Povídky považuji za docela povedené a čtivé, i když spíš v souvislosti s celým universem, které Riggs vytvořil, než jen tak bez znalosti Sirotčince slečny Peregrinové a navazujících knih, ale není to zas nic, k čemu bych se chtěla vracet opakovaně, jako je to s našimi klasickými pověstmi a pohádkami.... celý text

Černé světlo 2017, Peter May

75% - Enzovi se někdo pokouší zlikvidovat celý život, a to docela drsným způsobem a i prostřednictvím tragédií nachystaným jeho blízkým, zejména dceři z prvního vztahu Kristy. Dokonce na něj někdo rafinovaným způsobem nastraží vraždu ženy, s níž se scházel. Jenže právě tehdy se vrah "prozradí", protože modus operandi se shoduje s jednou z nevyřešených vražd z Raffinovy knihy. A rozezlený Enzo se vydá po jeho stopě jako pes... Třetí pokračování Enzo série je zatím nejlepší. Nikde nedrhne, čtení pěkně odsýpá a nevadí ani odskoky do příběhu samotného vraha, který byl kdysi jako batole unesen z hotelu u moře svým rodičům. Obě dějové linky se pak i velmi čtivě propojují. A přibyla i tajemná postava Anny, u níž Enzo nalezne nejdřív útěchu a pak i úkryt pro rodinu, jenže ani tady nic není tak, jak se zdá. Co mi ale nesedělo, bylo to, jak May čtenáři poněkud školometsky předhazuje jednotlivá vodítka takovým způsobem, že si člověk hned řekne "aha, tak ono to bude takhle", načež po přečtení dalších X stran slavnostně zjistí, že to tak "nečekaně" doopravdy je. Kniha je tak jen jakýmsi čekáním na to, než postavám dojde to, co čtenáři došlo už dávno. Nehledě na ten překombinovaný konec a drama odehrávající se v noci na mrazu na opuštěné horní stanici lanovky, kdy se Enzo chová jako blázen a celé to působí stylem "co to sakra má být". A pak je tu samozřejmě ta Enzova genialita, která nás provází od prvního dílu - zde mi třeba nejde na mysl, že vážně musel přijít až po dlouhých letech Enzo a vysvětlit "neschopné" francouzské policii, že ty rozsypané léky na alergii fakt nebyly na místě činu jen tak náhodou a že na oblečení oběti může být DNA vraha (upřímně pochybuji, že by tam minimálně nějaké vrahovy vlasy nenašli už při prvotním ohledání, byť tehdy ještě analýza DNA neexistovala). Zkrátka je to tak nějak všechno uměle nachystané na to, aby mohl Enzo zase zářit, zatímco bude interesantně pohazovat svým prošedivělým ohonem vlasů:-)... celý text

Tři vyvolení 2010, Stephen King

85% - příběh navazuje na předchozí knihu s odstupem několika hodin - vyčerpaného Rolanda na pláži vážně zraní humroid, ale ani to Rolanda neodradí v pokračování své poutě k Temné věži za záchranou světa. V jeho světě příběh pokračuje poněkud nezáživně pouze po břehu moře. Tam ale nachází troje dveře do světa, odkud k němu v prvním dílu přišel chlapec Jake. A nejen do světa, ale především do mysli tří lidí, kteří by se k němu měli připojit na jeho cestě. Jde tedy ve finále víc o jejich příběhy - je tu mladý feťák Eddie Dean převážející drogy a pak Odetta Holmesová, u níž kdysi po pádu cihly došlo k rozštěpení osobnosti na Odettu a zlou Dettu Walkerovou. A následně po pádu do kolejiště metra přišla ještě o nohy. A nakonec "postrkovač" Jack Mort, který je spjatý s předešlými a dokonce i s Jakem víc, než by se dalo tušit. A tak často až tragikomická roadmovie, kde se zraněný Roland a absťákem zmítaný Eddie střídají v tlačení invalidního vozíku, pomalu pokračuje... Knihu jsem četla už asi před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a musím říct, že pro mě i po těch letech zůstává jedním z nejsilnějších momentů ten "obrácený" rasismus černošky Detty Walkerové, která svým bělošským "věznitelům" jadrně spílá, dělá naschvály a celkově ten souboj s ní je dost výživný. Dost mě proto mrzí, že jestli někdy v Hollywoodu natočí toto pokračování Pistolníka, tak o tyhle momenty asi s ohledem na obsazení postavy Rolanda jinak výtečným a charismatickým Idrisem Elbou logicky přijdeme.... celý text

Slečna Edisonová – naše (geniální) praštěná učitelka 2017, Irene Zimmermann

50% - podle anotace mě to docela nalákalo, říkala jsem si, že by to mohl být takový vynálezy posedlý pan Wonka v sukních učitelky angličtiny, ale po přečtení jsem spíš zklamaná. Knížka sice uteče docela rychle a nápad s bojem za napravení poškozeného vynálezu paní Edisonové a opětovného zviditelnění neviditelné spolužačky Emmy není špatný (jakož i to, že hlavní hrdina Oskar musí bojovat především s úplně všedními věcmi, jako jsou šikanující kluci, starostlivá matka, která přitom ale na Oskara nikdy nemá čas, a její přítel Oto, který jen kouká, jak ze všeho něco vytřískat a celkově je to zdaleka nejprotivnější postava příběhu), ale hon za střídavým přerušovačem, coby nejdůležitější součástkou vynálezu, mi zkrátka nepřišel moc zajímavý, z postav jsem si žádnou neoblíbila (a bohužel ani dost ploše napsaného hlavního hrdinu) a myslím, že za týden už ani nebudu vědět, o čem knížka byla.... celý text

Královna stínů 2016, Sarah J. Maas

80% - tato série má zatím vzestupnou tendenci. Důkazem je i čtvrtý díl série Královna stínů, v němž se Celaena, tedy královna Aelin vrací do Zlomuvalu, aby porazila krále Adarlanu, vyrovnala se se svou minulostí, zachránila své přátele a vlastně minimálně i celý světadíl. Doporučuji si před tímto dílem přečíst soubor novel Krvavé ostří, který sice časově předchází celé sérii Skleněný trůn, ale s ohledem na to, že tyto příběhy jsou o Celaenině působení v Tvrzi vrahů u mistra Arobynna Hamela a ten se ve Skleněném trůnu objevuje poprvé právě až po Aelinině návratu do Zlomuvalu (a v obou případech se jedná o naprosto zásadní postavu se stěžejním vlivem na osud hlavní hrdinky), tak mi připadalo, že na sebe obě tyto knížky parádně navazují. Jinak jsem moc ráda, že autorka konečně upustila od svojí potřeby psát Muzikál ze střední odehrávající se v partě nájemných vrahů a hlavní hrdinka se tak konečně nejeví jako namyšlený spratek hovící si v luxusu, který se vyžívá v tom, že na všechny dělá bububu jako největší vražedkyně všech dob. Nyní je Aelin napsaná jako skutečný člověk, který má za sebou tragické dětství a nelehké dospívání, zažil spoustu bolesti a spoustu jí i způsobil, zažil přátelství i zradu, lásku i nenávist, otroctví i svobodu, i když to poslední zatím spíš jen ve snech. Oproti další autorčině sérii Dvorů se mi pak konkrétně v této knížce hodně líbilo také to, že se ohledně vztahů mezi postavami nemotala v nekonečných opakujících se kruzích, naopak jednotlivé postavy procházely uvěřitelným a pestrým vývojem - Aelin, která pozvolna přijímá svoji roli královny, vývoj jejího vztahu s věrným vílím Jeřábem, nalezeným bratrancem Aedionem (a oba mezi sebou hledají rovnováhu coby základ Aelinina dvora), kurtizánou Lysandrou, která pod domnělým pozlátkem ukrývá mnohem víc, než by se zdálo, Chaolem, pro kterého je Aelin zprvu jen lhářka a zrůda nadaná magií (a tady je jeho prozření napsané opravdu poutavě), je tu i princ Dorian ovládaný démonem, s nímž bojuje ve své mysli. A někdejší mistr Arobynn, s nímž má Celaena nevyřízené účty, ovšem i v jeho případě lze mít pochybnosti, zda nakonec nesledují stejný cíl. A dokonce i někdejší dvorní rivalka Kaltain se objevuje na scéně s pár novými prvky do děje. Což už se dostáváme ke druhé dějové lince v Morathu, kde se cosi odporného děje kolem čarodějnic a kdysi nezlomně kruté velitelce Manon taktéž začíná leccos docházet a musí řadu věcí přehodnotit. Tahle dějová linka mi v předchozí knize přišla nadbytečná (stačilo by ji na pár stranách zkrátit do této knihy) a i zde to zprvu bylo jen jakoby zbytečné natahování příběhu a odvádění pozornosti od Zlomuvalu, naštěstí v poslední čtvrtině knihy se to konečně změnilo a začalo mě pokračování čarodějnického příběhu zajímat stejně tak jako toho zlomuvalského - a tak by to mělo být, když už kniha takhle skáče z jednoho do druhého, že by se čtenář měl těšit na všechny části. Tak snad v dalším dílu už se podaří co do vyváženosti i toto a budu moci hodnotit ještě výše.... celý text

Krvavé ostří 2017, Sarah J. Maas

75% - Pět příběhů ze života Celaeny Sardothien, které časově předcházejí prvnímu dílu série Skleněný trůn. Poprvé vyšly jako ucelená kniha ve stejném roce, v jakém vyšel i třetí díl série Dědička ohně a poštěstilo se mi číst tyhle dvě knížky ve stejné době, což byla nakonec docela klika, neboť představa, že bych se nejdřív chopila téhle knížky, kde se hlavní hrdinka chová jako docela uvěřitelný člověk a s ohledem na to, co v životě prožila (zavraždění rodiče, opuštění rodné země a tvrdý výcvik v cechu nájemných vrahů u Arobynna Hamela, včetně nutnosti sem tam i někoho umučit a zabít, byť kolem těchto nezbytných okolností autorka pořád dost nepřesvědčivě krouží s tím, že Celaena si zakázky vybírala a mučila a zabíjela jen vrahy a násilníky - tedy aspoň se tím s jejím milým Samem utěšují, což se zdá hodně nepravděpodobné) a pak bych teprve sáhla po Skleněném trůnu, kdy dívka po tom všem stráví ještě rok v krutém pracovním táboře a vyjde odtud jako poněkud spratkovitá puberťačka řešící kamínky na šatičkách a večírky, to bych nad tou nekonzistentností asi dosti vrtěla hlavou. Takže za mě - přečíst si první dva slabší díly série a třetí, který se odehrává mimo Zlomuval, pak Krvavé ostří a pak se pustit do dalších už mnohem komplexnějších knih (nejlépe na Krvavé ostří navazuje čtvrtý díl, kde se Celaena vrací do Zlomuvalu a setkává se po letech se svým mistrem). Ale zpět k této knize - bylo fajn, že těch pět příběhů na sebe bezprostředně navazovalo, a přitom to byly ucelené novely s jasně danými postavami, zápletkou a vyvrcholením, což autorce neumožnilo se neustále v kruzích vykecávat, jak jsme toho svědky v sérii Dvorů. Celaenu jsme tak sledovali v Zátoce lebky, kde se Samovou pomocí a v rozporu s Arobynnovými záměry osvobodila otroky, následně pak v kratším příběhu, kde se snažila pomoci dívce, jež se toužila stát léčitelkou, následovaným pro mě nejčtivější novelou z Rudé pouště, kde se Celaena za trest za zmařený obchod s otroky měla cvičit u Tichých vrahů a opět ztratila další kousek naivity. Poslední dvě novely byly pro mě trochu zklamáním, neboť po návratu do Zlomuvalu se hlavní hrdinka začala chovat vůči Samovi jako vztahovačná nána a vůči Arobynnovi s tak nevysvětlitelnou a neomluvitelnou naivitou, že se po dočtení knihy nemohu zbavit dojmu, že zrada, o níž se neustále mluvilo ve Skleněném trůnu, byla v tomto případě dost očekávatelná a Celaena si tak za svůj pobyt v Endovieru mohla především sama (jo a ta líbačka v kanále byla prostě nej:-)). Celkově to byl ale zajímavý náhled do předešlých událostí a tak se těším, až se zase objeví na scéně Arobynn.... celý text

Dědička ohně 2016, Sarah J. Maas

80% - Od prvních dvou dílů série byl tohle značný posun k lepšímu, a to jak co se týče vykreslení postav, tak i co do barvitosti děje. Konečně jsem se dočkala toho, že nájemná vražedkyně, která se kdysi vzbudila v posteli svých zavražděných rodičů, poté prošla krutým výcvikem pod vedením mistra vrahů,dost lidí zabila, byla zrazena, přišla o milovaného přítele a následně strávila dost mučivý rok v pracovním táboře, se přestala chovat jako zastydlá puberťačka (což zřejmě autorka původně předpokládala, že její cílová skupina čtenářek bude vyžadovat) a začala působit víc jako skutečný člověk, který si s sebou v životě nese trauma z dětství, nelehké a předčasně ukončené dospívání, smrt milovaných lidí jak kdysi dávno, tak i v minulosti nedávné a navíc ještě vědomí, že by se neměla pokoušet utéct někam daleko a začít tam nový život, ale vrátit se jako právoplatná královna Terrasenu (což autorka odhalila na konci minulého dílu všem, kterým to ještě nedošlo). Ono vlastně v tomto dílu zase tak o moc nejde - Celaena se pod vedením nesmlouvavého vílího prince Jeřába cvičí proměňovat se ve vílu a ovládnout vlastní magii, aby mohla předstoupit před královnu víl Maeve a dozvědět se, jak zničit klíče Sudby, tím porazit adarlanského krále a zachránit svět (nebo aspoň jeho podstatný kus). Jenže právě během tohoto výcviku si dívka sáhne až na dno, otevře všechny daleko zasuté vnitřní bolístky a řádně se v nich pohrabe, aby mohla nakonec vstát jak Fénix z popela, což potřebujeme, protože nás čeká pár dalších dílů knihy. A za sebe musím říct, že toto bylo napsáno moc dobře a že mě autorka mile překvapila. Tím spíš jsem ale skřípala zuby, kdykoli příběh se Celaenou utnula a začala povídat, co se mezitím děje ve Zlomuvalu s princem Dorianem, kapitánem Chaolem a Celaeniným bratrancem Aedionem (byť to nakonec mělo docela dramatickou dohru). A do toho ještě přimíchala příběh čarodějnice Manon, která se spolu s družkami pokouší ovládnout let na wyvernech, a i když je vztah konkrétně s jejím létajícím ořem docela zajímavý, tak během knihy nikam do ostatního děje nezapadne. Je zřejmé, že ty dějové linky jsou nezbytné pro další posun v příběhu, jenže zkrátka nebyly vyváženým způsobem poutavé, když je srovnám se Celaeniným příběhem, já bych je snesla na pár stránkách někde v dalším dílu, až budou aktuální, neboť v tomto dílu mi přišlo, že prostě jen zdržovaly.... celý text

Kritik 2017, Peter May

65% - toto pokračování Akt Enzo mi připadalo o kousek lepší než první díl, a to zejména díky tématu francouzského vína, o němž si toho autor hodně nastudoval, a tak se čtenář dozví poměrně slušnou dávku informací o pěstování hroznů, výrobě vína (a smrtelném oxidu uhličitém vznikajícím při kvašení) a o problematice degustací a hodnocení vín. Jinak to ale pokračuje ve stejném módu - Enzo pořád zápolí s dcerami a dalšími ženami, jimiž je obklopen, do týmu se tentokrát "přidá" kromě jeho studentky Nicole, dcery Sophie a jejího opiercingovaného přítele Bertranda z fitka, z nějž se klube všeználek v různých oborech, ještě dcera první oběti (kritika vín) Michelle, která rovněž měla s otcem komplikovaný vztah. Oběť naložená roky ve víně poskytne důvod pro trochu nechutnou pitvu, na jaké jsme si zvykli z autorových čínských thrillerů. Pak Enzo jako vždy prokazuje geniální úsudek, který nakonec vede k rozlousknutí případu spojeném s očekávanou dávkou osobního nebezpečí a vcelku zklamáním, protože motiv vraha mi nepřišel jako zrovna uspokojivé vysvětlení. Tak jsem zvědavá na další díl.... celý text

Výjimeční lidé 2015, Peter May

60% - Začínala jsem s čínskou sérií, a tak jsem se těšila na něco nového, ale po prvním dílu mě Akta Enzo zatím příliš nepřesvědčila. Neříkám, že by oblíbený koncept vodítek, která pátrače posílají od jedné bedny s deset let starými ostatky vlivného francouzského absolventa prestižní ENA Jacquese Gaillarda (která vychovává budoucí premiéry a prezidenty) ke druhé, nefungoval, spíš že to celé působilo kostrbatě - ano, v roce 1996, kdy se vražda odehrála, byl Internet v plenkách a dát tyto indície dohromady bylo tehdy těžké, ale už není možné pochopit, že to po nalezení první bedny dešifruje jen geniální Enzo se svojí partičkou lidí, co se k tomu náhodně nachomýtli, a policie se vůbec nechytne. Motiv vraždy vyplývající už z názvu knihy a odkazující na Dostojovského Zločin a trest (výjimeční lidé stojí nad ostatními a jim vražda projde) mě taky až tak moc nepřesvědčil a postava Charlotty mi přišla podobná Sophii z o 3 roky staršího DaVinciho kódu. Ale dalším dílům dám samozřejmě ještě šanci.... celý text

Medvídek Pú (20 příběhů) 1978, A. A. Milne

80% - Naprostá klasika, dětské must-read, tuším, že kniha byla svého času vyhlášená jako nejpopulárnější dětská kniha na světě. Neopakovatelný jazyk, pestrá skvadra postaviček, jimž museli být předlohou skuteční lidé, jak je to věrné (obzvlášť vztahovačný a věčně mrzutý Ijáček je nezapomenutelný, stejně jako Sova, která spíš jen předstírá moudrost, ustrašené Prasátko, pečující Klokanice s neposedným Klokánkem, upovídaný Králíček, poskakující Tygr a samozřejmě Pú, který si vždy najde čas "na něco menšího" k snědku). Mně se u dětské knížky ovšem trochu příčí, jak si zvířátka (a nejsem si jistá, zda pořád v dobrém) navzájem i sama sobě často říkají, že jsou hloupá. A pak je tu samozřejmě ta pachuť, kterou pro mě knížka získala po zhlédnutí filmu Sbohem, Kryštůfku Robine, kde byl hezky popsán ten vztah otec-syn, který dal knížce vzniknout, ovšem pak se z příběhů pro autorova syna stala nejen populární kniha, ale především výnosný obchodní artikl, jehož rozsáhlý marketing skutečného Christophera Robina docela dost semlel (včetně šikany ve škole) a přiměl ho drsným způsobem hledat si vlastní místo ve světě.... celý text

Mezisvět 2007, Neil Gaiman

90% - Knížky Neila Gaimana (zde tedy ve spolupráci s dalším autorem) mě nesmírně baví - jsou svižné, chytré, hrdinové jsou takoví normální, lidští a čte se mi to úplně samo. Nejinak je tomu u Mezisvěta, to by vlastně mohla být taková Young adult fantasy, když hlavním hrdinou je středoškolák Joey Harker, který má až do vypuknutí příběhu starost leda tak o to, aby se neztrapnil před spolužačkou a aby se někde neztratil. Pak ale překvapivě zjistí, že má schopnosti Poutníka mezi nekonečným množstvím paralelních vesmírů. Že ve značném počtu těchto vesmírů žijí více či méně podobné verze jeho samého. A že existují bytosti na jedné straně z oblasti magie a na druhé z oblasti vědy, kteří rádi moc Poutníků využívají. Nadchla mě ta barvitost, jak jednotlivých světů, tak i vrstev mezi nimi. Taky to, kolik alternativních a vzájemně zcela rozeznatelných verzí Joea dokázali autoři vytvořit. Dost lituju, že se Gaimanových knížek už dávno nechopil Hollywood a všechny ty nápady nepřevedl na plátno, protože to by mohla být docela jízda. Takže vlastně jediné, co k tomu mám, je, že bych nejraději četla dál a dál, protože tohle byla opravdu jen taková malá jednohubka.... celý text

Půlnoční koruna 2016, Sarah J. Maas

65% - pro mě o kousek lepší čtení než první díl série, asi proto, že hlavní hrdinka (no a především sama autorka) trochu dospěla. Už se tolik neřeší, co vynese za model na ten či onen ples, celkem dospěle dá prozatím vale princi Dorianovi (který si řeší vlastní zajímavé problémy s netušenými schopnostmi) a přeorientuje se na mnohem rovnější vztah s šéfem stráže Chaolem a dokonce celkem uvěřitelně prožije se směsí žalu, sebevýčitek a spalujícího vzteku jednu ztrátu z řad svých nejbližších. Jinak začne pracovat pro krále a tu či onde mu přinese hlavu označeného nepřítele (ovšem hned v úvodu se dozvídáme, že vše je s tím vražděním trochu jinak). A přitom začne pátrat po tajemstvích Sudby, což ji dovede až k rozřešení otázky, kam se poděla všechna magie a proč je král Adarlanu v posledních deseti letech náhle tak nepřemožitelný. A ti, kteří to neuhádli z jednoznačných náznaků v textu už dávno, se na konci dozví i něco víc o Celaenině pravém původu. Což skýtá do budoucna naději, že další díly by mohly být víc napínavé, takže ano, dám tomu ještě šanci.... celý text

Skleněný trůn 2015, Sarah J. Maas

60% - a to si musím neustále připomínat, že se jedná o young adult fantasy. OK, čte se to snadno a obrovské plus téhle autorčiny prvotiny je to, že ješte nebyla zvyklá se vykecávat, a tak má příběh vzhledem k obsahu odpovídající počet stran, zatímco dnes by to bezpochyby natáhla tak na 900. K příběhu - král hledá kdoví proč bojovníka a kdoví proč mezi těmi největšími vejlupky v říši. Jeho syn Dorian nasadí z nějakého asi vzdoru do klání Celaenu, kterou za tím účelem vytáhne z pracovního tábora, kam se dostala po blíže nespecifikované zradě svých kolegů nájemných vrahů. Je jí 18 let a do 17, kdy ji zajali, stihla získat renomé nejdrsnější a nejschopnější nájemné vražedkyně všech dob, což jí čtenář odrostlý teenagerskému věku věří, dokud se neumyje, nezačne řešit svou garderobu a pohublá prsa, nezačne koketně mrkat na prince i nevinného jinocha Chaola, který se vzhledem ke svojí naivitě a nedostatku zkušeností (např. s tím, že je občas nutné zneškodnit někoho, kdo se chystá vraždit) pro mě naprosto nepochopitelným způsobem stal kapitánem stráží, nezačne fňukat, že ji nepozvali na ten či onen večírek, rozplývat se nad štěňaty a čokoládou a dumat, jak ten princ hezky líbá. Jasně, jasně, je to knížka pro dospívající holky a ty tohle všechno od hlavní hrdinky očekávají, ale tak by to asi chtělo jinou volbu povolání. Ono občas problýskne nějaké trauma z dětství, smrt rodičů, krutý výcvik, drsný rok v dole, ale to by pak asi dotyčná byla psychicky trochu jinde. Beru to tak, že v tomto dílu šlo především o seznámení se s tímto světem, jeho postavami a nějakým tím tajemnem (sudba, vraždění v řadách soupeřů, princezna z Eyllwe), holčina dopadla v soutěži dle očekávání a teď jsem zvědavá, co bude dál.... celý text

Rod země a krve 2020, Sarah J. Maas

60% - Po dočtení zatím vydaných knih série Dvůr trnů a růží jsem se těšila na něco nového, ale z téhle bichle jsem rozpačitá a vlastně jen to, že už znám styl téhle autorky, mě přimělo knihu neodložit po prvních 50 stranách a přetrpět dalších 200 stran, kde jsme se seznamovali s novým prostředím (a ano, hrdinové středověkého puncu s mečem na zádech datlující smsku a pořizující selfie, prostě takhle pojatý a navíc zkorumpovaný svět, v podstatě rasistická diktatura v moderním hávu bez lidských práv mi nesedl), novými postavami (tedy zejména s Bryce, utajenou nemanželskou dcerou Podzimního krále, napůl vílou, tedy opovrhovanou míšenkou, a Athalarem Huntem, andělem, otrokem a zabijákem) a příběhem, kde jde vlastně jen o to, že Bryce s Huntovou pomocí pátrá po vrahovi své kamarádky Daniky a její vlčí smečky a zaplétá se do sítě intrik mezi nejmocnějšími toho světa. Druhá třetina se dala zvládnout jen díky interakcím mezi Bryce a Huntem a pečlivě dávkovaným narůstajícím erotickým napětím. Poslední třetina se pak nečekaně rozjela (i když celkem nepochopitelně prostřednictvím videokamer, kdy značná část důležitých postav jen seděla a komentovala dění), ale čekat na to téměř 600 stran tedy bylo dost utrpení.... celý text

Kniha od řeky Sandá 2013, Gyrðir Elíasson

80% - Asi začínám mít trochu problém s tím, že Elíasson dokáže stvořit jen jeden typ hlavního hrdiny, a to osamělého muže kdesi na konci islandského světa, který v podstatě jen doufá, že se nebude muset s nikým bavit. V Okně na jih to byl spisovatel s tvůrčím blokem žijící ve vesnické chatce, tady je to pro změnu malíř, který z omšelého karavanu vyráží do okolního lesa a pokouší se s pocitem neuspokojení malovat stromy. Autorovi se naštěstí daří přírodu zachytit lépe než malířovi a jeho popisy procházek ve čtenáři zanechají pocit, jako kdyby tam byl s malířem. Opět v příběhu najdeme střípky z předchozího života, pár úsměvných úvah (zauvažoval jsem, zda mrtví mohou spadnout z koně, ale k žádnému závěru jsem nedospěl) a zamyšlení (Teď mě ovšem kladení pastí na králíky už vskutku nezajímá. Mám dost všech těch pastí, které jsem nastražil sám sobě) a pocit, že samota může být nejen bezútěšná, ale i docela fajn.... celý text

Karlík a továrna na čokoládu 2006, Roald Dahl

80% - příběh pana Wonky, majitele zázračné čokoládovny, v níž mu pomáhají roztomilí Umpa lumpové, který se rozhodne továrnu předat jednomu z dětí, jež našly v balení čokolády zlatý kupon, je dobře známý ze stejnojmenného filmu s Johnnym Deppem v roli geniálního a lehce roztržitého Willyho Wonky. Film knížku zpočátku v podstatě věrně kopíruje, takže se setkáváme jak s chudým Karlíkem Bucketem a jeho doprovodem dědečkem Pepou, tak i s ostatními značně protivnými dětmi. A také s čokoládovým vodopádem a dalšími atrakcemi, které Tim Burton dokázal mistrně převést na plátno. Samozřejmě ale klasika - viděla jsem dřív film, než četla knížku, takže se mi víc líbí film, protože mi v předloze dost chyběla ta dějová linka s otcem pana Wonky přísným zubařem, která krásně zaobaluje příběh uzavřeného podivínského mistra čokolády včetně toho, jak si musel v životě proti vůli otce čokoládu prosadit.... celý text

Karlík a velký skleněný výtah 2019, Roald Dahl

60% - Oproti Karlíkovi a továrně na čokoládu mi tohle připadalo o dost slabší. Autora zjevně nadchl nápad s výtahem, který nejezdí jen nahoru a dolů, ale i do strany a vůbec kamkoli, a chtěl o tom napsat samostatnou knihu, kde bychom se dozvěděli, jak to bylo dál s Karlíkem a jeho rodinou. Bohužel ale neměl dost dobré nápady - v podstatě se tam řeší jen cesta do vesmíru s návštěvou prvního vesmírného hotelu a následným úprkem před nepřátelskými mimozemskými potvorami (a to přehánění a neuvěřitelné nápady, které působily v čokoládovně mile, je tady fakt už mimo - jakože výtah musí až málem do vesmíru, aby cestou zpátky mohl prorazit střechu?) a v druhé polovině pak tablety na úpravu věku (kdy Karlíkoví prarodiče se chovají nevysvětlitelně hloupě - i když tedy babička omládlá na mínus dva roky moje dítko dost pobavila). Postavy ani příběh se vůbec nijak nevyvíjejí a celkem se tedy nedivím, že se tohle pokračování nenatočilo.... celý text

Pekingský rozparovač 2019, Peter May

80% - Po předchozím dílu Běžkyně, který byl pro mě v rámci této jinak výtečné série docela zklamáním, se Peter May vrátil v plné parádě s případem, kdy v Pekingu neznámý pachatel začne dokonale kopírovat vraždy Jacka Rozparovače. Nejdřív mi to přišlo nezáživné, jako že autorovi už začínají docházet nápady (a Margaret navíc pořád jen seděla doma s ročním dítětem), ale když pak indície náhle dovedly Li Jena až ke jménům z vyšších míst, načež byl suspendován, sebrali mu odznak, auto a zablokovali účty, jeho sestra byla zatčena za údajné přechovávání kokainu a Margaret přišla o vízum a hrozilo jí, že bude muset odjet ze země bez syna, tak to začalo nabírat fakt grády a napjatě jsem čekala, jak to dopadne a kdo bude oním vrahem. K tomu ještě zajímavé téma detektorů lži a technologie založené na odezvách mozku na známé a neznámé podněty. Bohužel konec zase takový uspěchaný, jak je bohužel autorovým zvykem - sice se dozvíme, kdo byl pachatelem, ale už ne, co to vlastně bylo za člověka a jaké měl přesně ke svému jednání pohnutky, a tím méně se dozvíme, jak to dopadlo s Li Jenem, Margaret, jejich synem a jeho sestrou a otcem, to si zase autor zřejmě nechává, aby nás o tom informoval jednou větou kdesi v té následující povídce, která se zas bude odehrávat až za nějakou dobu, takže se tím zcela ztratí ten dojem kontinuity vyprávění. Tohle mě fakt na těch knížkách začíná dost mrzet. Přesto za tu napínavou druhou třetinu hodnotím celkem vysoko.... celý text