evismaior přečtené 432

Smrtihlav 2021, Franck Thilliez

75% - Sharko sice před lety zachránil svoji těhotnou ženu ze spárů únosce, ale po několika letech o ni i o dceru stejně přišel při dopravní nehodě. A tak zdrcený žalem a prázdnotou (a podobně jako v Krvavém andělovi i zde autor prostřednictvím vyprávění v ich formě a velmi expresivním vhledem do Sharkových myšlenek dokáže přiblížit čtenáři jeho nitro tak, jak jsem se s tím v detektivním žánru už dlouho nesetkala) noří sám sebe do stále větších hlubin policejního vyšeřování, jako kdyby chytání vrahů bylo to jediné, co ho dokáže udržet při životě a jakž takž i při smyslech. I když případ ženy, kterou doslova zevnitř rozežrala malárie, a preciznost vraha, který obklopený rojem strašlivých, byť fascinujících hmyzáků pokračuje ve svých hrůzostrašných činech, stejně jako čtenářsky zajímavé, leči jinak děsivé podsvětí, které je s tím spojené, to vše buší neutuchající silou i do Sharkova zdánlivě nabytého klidu... Právě Sharkovo prožívání je to, co na této sérii hodnotím velice vysoko, protože on je jako člověk popsaný bravurně a baví mě i ty autorovy často až básnické metafory, které mě doslova vtahují do děje. Bohužel zápletku, byť na první pohled originální, čtivou a svou hrůzností málem beroucí dech mi i zde, podobně jako v Krvavém andělovi, zkazilo závěrečné rozuzlení, kdy pachatel mi prostě nepřipadal jako někdo, na koho by tohle všechno mohlo sedět - i kdyby tedy prožíval svůj motiv do té míry, že by kvůli němu chtěl rozpoutat takové peklo (což mi prostě nepřišlo pravděpodobné), tak si zkrátka myslím, že by jednoduše pobil pár lidí a nepouštěl by se do takovýchto složitých a přehnaných konstrukcí, které mi k němu neseděly ani v tom smyslu, že by byl schopný tohle všechno takto naplánovat a provést. Asi mi přišel zkrátka příliš obyčejný. A po jasnovidecké sousedce z minulého dílu, i tady autor zabrousil do poněkud mimosmyslové roviny - a tentokrát mě docela otravovalo, že bylo brzy jasné, jak to celé dopadne (ono ostatně v tomto dílu bylo už hodně přitažené za vlasy i to, jak Sharko zásadně chodí všude sám a to tedy často i ke škodě věci) - třebaže nakonec to autor docela zachránil a já jsem zvědavá, jak to se Sharkem bude dál.... celý text

Krvavý anděl 2019, Franck Thilliez

75% - Jako první kniha s komisařem Sharkem se mi dostala do ruky dějově povedená Atomka. V Krvavém andělovi mi téma krutých vražd s dlouhým předchozím mučením a všechno to BDSM přišlo až nechutné, i když oceňuji, že autor se v líčení detailů nebabrá s úmyslem lacině šokovat čtenáře (jak je dnes v módě) a uvádí jich jen v množtví nezbytném pro jeho vyprávění (což i tak bohatě stačí, abych si uměla představit, co asi policisté musí při takové práci zažívat. Pocity obětí je pak lepší si nepředstavovat vůbec). Neocenila jsem příliš ten mysteriózní prvek - netuším, jestli autor chtěl hrát na populární notu anebo je to prostě jen deux ex machina (Sharko zas nemůže být tak geniální, tak tam hodíme kus nadpřirozena). Problém jsem měla taky s brzkým odhadnutím osoby pachatele, pak se mi ale zdálo, že přece jen dotyčná osoba profilu neodpovídá, abych byla na závěr zklamaná, že je to vážně ona, neboť i přes to provařené "a teď se pochlubíme, jak jsme vás všechny převezli" mi prostě přišlo, že to nesedí, a to i motivem a pohnutkami, jako kdyby se to na tuto osobu autor na poslední chvíli pokoušel násilně naroubovat. A už vůbec mi tam neseděla ta související dějová linka s jinak nesouvisející Sharkovou manželkou, u níž mi motiv unikl úplně. Co mě ale už od začátku přibilo do křesla, byl ten literární styl - normálně ich formu nemusím, ale tady seděla neuvěřitelně a expresivní popis Sharkových myšlenkových pochodů asi někomu přijde přehnaný a květnatý, ale mně občas připadalo, jako kdybych byla v jeho hlavě a všechno vnímala skrz jeho mozkové závity. Nebyl tak pro mě jen tak nějakým stroze napsaným detektivem, který si bokem řeší svoje problémy, ale skutečným člověkem vnímajícím a prožívajícím své okolí, osoby v něm a situace, do nichž se dostává. Jsem zvědavá na další díly, jak dlouho to autorovi vydrželo, protože tento skvělý styl už si z Atomky nepamatuji.... celý text

Vánoce s vůní čerstvého chleba 2020, Jenny Colgan

35% - po celkem ucházejícím druhém pekařském dílu z přílivového ostrůvku v Cornwallu, je třetí vánoční díl už skutečným vařením z vody. Postavy se chovají vesměs, jako kdyby jim přeskočilo v hlavě (u Reubena je to klasika, ale poté, co zazdí výročí svatby, to Kerensa řeší po svém, načež následky řeší po zbytek knihy a posléze informovaní Polly a Huckle se dohadují o tomhle i o svém vztahu, aniž by si dokázali něco pořádně vyříkat), snad jediná zajímavá dějová linka je ta s Pollyiným dosud neznámým otcem, kdy Pollyiny reakce na nové situace jsou uvěřitelné - což ovšem celkem zabije v závěru knihy, který už se zas nese ve stylu kýčovité přeplácanosti a s ohledem na to, jak se postavy chovaly v uplynulých měsících (ze zhroucené Kerensy je náhle hvězdná organizátorka megaakce apod.), se jeví jako naprosto postavený na hlavu. Ale papuchalk Neil je pořád za mazlíka, tak aspoň tak. Nicméně toto jsou opravdu knihy na letní dovolenou, ke kterým nebudu mít potřebu se vracet.... celý text

Léto s vůní čerstvého chleba 2017, Jenny Colgan

70% - Polly si zařídila pekárnu na přílivovém ostrůvku v Cornwallu (prý inspirovaném tamním skutečným ostrůvkem St. Michael´s Mount) a poté, co její nerudná šéfová paní Manseová odešla do důchodu a Polly se s přítelem Hucklem zabydlela v místním majáku, vypadá její život utěšeně. Jenže paní Manseová umírá a podnikání se ujme její synovec Malcolm, který hledá, jak na všem ušetřit, a vzájemné rozpory vedou až k Pollyině vyhazovu. Z hrdosti odmítá pomoc manžela své kamarádky Reubena (což si autorka ještě pojistí, neboť investoval do filmů o Jar Jar Binksovi (!) - nemohu si pomoci, ale ten autorčin situační humor spojený s odkazy na Star wars mi jak v minulé, tak v této knížce zas tak vtipný nepřišel, spíš děsně postavený na hlavu. A samotný Reuben je tak napůl - někdy má zábavné hlášky, ale někdy je otravný) a rozhodne se jít vlastní cestou a Huckle s úmyslem jí pomoci vlastně také. Tolik východiska tohoto cornwallského chlebového pokračování a musím říct, že první půlka knihy se rozjížděla tak pomalu, že jsem byla tím vším už celkem otrávená. Pak se však Polly konečně vzchopila a osamocená uprostřed nevlídného počasí začala zažívat více či méně očekávané trable, ústrky i úspěchy a mě to začalo bavit víc než předchozí díl. Navíc se v městečku objevila manželka Pollyina zesnulého rybářského milence a Huckle v ději moc nepřekážel (ti dva mi k sobě stále nějak nejdou a on mi je jako hlavní mužská postava celkem lhostejný, což je při čtení červené knihovny docela problém). A konečně se pak autorka vytasila s bouřlivě napínavou akcí, v níž hrála Polly nemalou roli, a musím uznat, že to bylo napsané hodně čtivě. A papuchalk Neil je sice nepravděpodobný, ale pořád největší miláček v příběhu.... celý text

Ostrov s vůní čerstvého chleba 2016, Jenny Colgan

55% - Příběh začíná stejně nadějně jako v autorčině Pojízdném krámku snů, který se mi líbil - i tentokrát hlavní hrdinka Polly přijde o práci, navíc i o vztah a z nouze se vydává na levný venkov (tentokrát do romantického Cornwallu do fiktivního, leč realitou inspirovaného městečka spojeného s pobřežím jen za odlivu dlážděnou cestou), kde podobně jako Nina mezi nečtenáři ve Skotsku nalézá díru na trhu a může tak šťastným řízením osudu a v duchu nejnaivnějších romanťáren zúročit svůj nejmilejší koníček - pečení chleba. Život v městečku v rozpadajícím se domě, život místních rybářů a ostatních obyvatel, to vše je mile popsáno a jednu hvězdu také přidávám za zachráněného papuchalka, protože tihle ptáci už mi dávno učarovali. Bohužel pak nastane dramatická změna nejen v městečku, ale i v textu knihy, který je najednou podivně zkratkovitý (a dost zmatený překlad tomu nepřidává) a na druhé straně zas zbytečně podrobný - já bych např. klidně oželela podrobný popis veselice ve stylu Hvězdných válek a nahradila ho trochu hlubším prozkoumáním vztahu Polly s rybářem i americkým včelařem. Protože jsem jaksi postrádala chemii mezi hlavními postavami a nejčtivějším vztahem se tak pro mě staly potyčky s místní "pekařkou" paní Manseovou, z níž se vyklubala asi nejzajímavější postava příběhu.... celý text

Artemis 2018, Andy Weir

70% - Jelikož autorův Marťan patří mezi mé nejoblíbenější knížky, byla jsem na Artemis hodně zvědavá, ale po přečtení mám dojem, že tenhle román z prostředí základny na Měsíci ve mně hlubší stopu nezanechá. Příběh nerovného souboje jednotlivce s mafiánskou organizací a vlastně i s celým systémem je sice docela napínavý a prošpikovaný mnoha technickými detaily a vychytávkami, kdy nesmírná schopnost zapracovat je zábavným způsobem do poutavého děje je to, co na Andym Weirovi obdivuji. Navíc samotná základna coby magnet pro turisty s luxusními hotely i "rakvemi" jakožto ubytováním pro nejchudší obslužný personál a dále pak s vláčkem do návštěvnického centra u místa prvního přistání Armstronga a Aldrina je zkrátka vymazlená. Ale hodně věcí mi tam nesedělo - řemeslnické cechy podléhají národnostem typu Vietnamci, Maďaři nebo Saudové (k těm posledním náleží i hlavní hrdinka Jasmine), zdejší hlavní průmysl vlastní gangsterský klan z Brazílie, nemluvě o tom, že celou základnu má na svědomí Keňa (!), která díky zdejší šéfové a někdejší ministryni financí prošla ekonomickým zázrakem (!!) s navazující vůdčí rolí v osídlení Měsíce (!!!), přičemž vesmírný program USA, Ruska a Číny se nám za těch 50 let, o něž je děj posunut do budoucnosti, kamsi vytratil. Zároveň si autor celkem usnadňoval situaci vždy, když se to zrovna hodilo, což mi u něj přišlo hodně netypické (jak může na Měsíci, kde žijí dva tisíce lidí a totožnost přicestovalých turistů musí být nutně známá, někdo sehnat snadno novou identitu, to je mi záhadou). Obtížně jsem si také zvykala na hlavní hrdinku Jazz, která i v 26 letech působí spíš jako revoltující puberťačka - kdysi jsem psala do recenze k Marťanovi, že mi tam jedině chybí nějaká informace o tom, co v předchozím životě hlavního hrdiny z něj udělalo tak pozitivního a konstruktivního člověka - a zjišťuji, že to je asi nějaký autorův setrvalý problém, neboť ani tentokrát nezjistíme, proč je hlavní hrdinka pouze pašeračkou toužící zbohatnout přesto, že je to takový nápaditý všeználek a je jí všemi vyčítáno, že by mohla svůj potenciál zhodnotit mnohem efektivněji. I ostatní postavy působí šablonovitě a ne jako skuteční lidé procházející vývojem. Možná tomu zkrátka autor tentokrát nevěnoval náležitou péči a to je určitě škoda.... celý text

Temná věž 2010, Stephen King

90% - Série Temná věž spěje do finále ve stejnojmenném dílu, nitky příběhu a všechna kde a kdy se splétají a uzavírají. Je to hutná kniha a přihodí se toho mnoho - od velkých a zásadních střetů až po drobné a napínavé úniky - jakoby do ní autor chtěl vmáčknout všechno, co mu přišlo na mysl za ta dlouhá léta, kdy nosil v hlavě ságu o Rolandově putování k Věži. Nebo snad kdy zachycoval "vysílání" a vkládal ho na papír? Každopádně zde opět platí to, co on sám říká v doslovu - že nikoli cíl, ale právě cesta je radost. Ostatně i jeho postava tentokrát nechybí - jako kdyby se chtěl prostřednictvím této knihy vypořádat se svojí potřebou psát, která určila jeho život. A Rolandovými ústy je celkem sebekritický - "Všichni vypravěči jsou ušiti více méně ze stejné látky. Vyprávějí příběhy, protože se bojí života." (za mě tedy jen povzdech, že není víc ság jako Temná věž, i když určitě nepatří k autorovým nejprodávanějším, protože mě moc baví, jak je to pečlivě promyšlené, barvité, plné symbolů a odkazů na jiné autorovy knihy a postavy ve snaze o stvoření jednotného univerza a nabité velmi jemnou psychologií a neuvěřitelnou chemií mezi postavami). Třebaže v tomto dílu už mu podle mého názoru trochu ujela ruka se všemi těmi dveřmi, které kdysi byly vzácností a zde se to náhle šikovnými průchody na potřebná místa v potřebný čas jen hemží. A taky postavami s potřebnými schopnostmi, které se objeví vždy v příhodný okamžik. Občas už také bylo při čtení náročné udržet v paměti vše nezbytné ke sledování příběhu. Lidé, roboti, mutanti, taheeni se zvířecí hlavou. Zbídačený Mordred, který nosí odkaz Rolanda i Karmínového krále. A nadaní ale příliš lhostejní Bořitelé Paprsků. Objevilo se dost nových postav a vrátily se i některé staré a nečekané. Jen ta motivace Karmínového krále ke zničení Temné věže a tím i všech světů ve stylu "chci vládnout temnotě" mi přišla, jako že autor nějak nevěděl, co vymyslet. On ostatně Karmínový král jakoby tam byl jen proto, aby měl Roland nějakého protivníka bránícího mu v cestě, jenže v důsledku působí až komicky. No ale opět jsem si po deseti letech, kdy jsem sérii četla poprvé, poplakala, když došlo na naplnění proroctví z prvního dílu "smrt, ale nikdy ne pro tebe, pistolníku". Jenže na svou Temnou věž přes všechny komnaty života si prostě každý musí vystoupat sám. A mě opět nadchlo, co pro ka-tet autor nakonec přichystal. A ovšem i pro dinha Rolanda. Souhlasím, že takový konec dává smysl (a dává pak smysl i Kingovo vysvětlení pro mě dost neuchopitelného filmu Temná věž z roku 2017, který prý není až tak zfilmováním knih jako spíš pokračováním - byť mi tedy připadalo, že Roland, Jake i Walter mají se svojí literární předlohou společné snad jen jméno). Jsou jiné světy než tento a ka je kolo, a pokud se kolo nepoláme, bude se otáčet. A všechno se nakonec navrátí. Pokud nezapomeneme tvář svého otce a budeme stát věrně.... celý text

Zpěv Susannah 2009, Stephen King

80% - Děj pokračování Temné věže Zpěv Susannah začíná jen několik hodin poté, co Rolandovo ka-tet vybojovalo bitvu s robotickými Vlky unášejícími jednou za čas půlku dvojčat z Cally. Tentokrát ale King opouští svůj smyšlený svět, v němž Roland putuje k Temné věži, a vrhá své postavy do víru skutečnosti ať už při snaze o záchranu parcely s růží, tak ve snaze zachránit Susannah. A rozštěpená Susannah-Mia bojuje v budoucím New Yorku svůj boj nejen o vlastní život. Pokud byli Vlci z Cally Kingovou poctou westernu, pak Zpěv Susannah je mixem psychologického thrilleru a akčního sledu napínavých stříleček, explozí a honiček, i když se jedná spíš o takové kratší porodnické intermezzo před velkým finále. Sérii Temná věž jsem četla poprvé před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a opět objevuji Kingovu genialitu - v téhle sáze je totiž úplně jedno, že už člověk zná děj a ví, jak všechno dopadne. Jde o to si příběh znovu pročíst. Prožít tu atmosféru. A konkrétně v tomto dílu při setkání se "stvořitelem" pak i ta možnost opětovně nahlédnout pod pokličku samotného psaní. Protože je spisovatel opravdu tvůrcem svých příběhů a tím, kdo jim svými nápady a myšlenkami vládne? Nebo je "jen" kanálem, kterým příběhy, události a postavy proudí z jiných světů do toho skutečného? A je Kingův hlavní zlotřilec skutečným zlem toužícím po zkáze našeho světa nebo jen obyčejným záporákem založeným na ošklivém zážitku z dětství?... celý text

Vlci z Cally 2009, Stephen King

90% - Když se člověk pomalu pouští do čtení Vlků z Cally poté, co přelouskal pro mě ne až tak zajímavý předlouhý příběh mladého Rolanda a Susan Delgadové a prošel skleněným palácem, tak se to nezdá, ale kniha se brzy vyvíjí v jedno z nejzajímavějších pokračování série. Zápletka na první dojem působí trochu jak ze starého dobrého westernu ve stylu Sedmi statečných, neboť Rolandovo ka-tet příchází do městečka Calla Bryn Sturgis a je požádáno o pomoc v boji s Vlky, kteří z tajemné a děsivé oblasti Hromová tišina přicházejí jednou za generaci, aby si odvedli vždy jedno z dětských dvojčat (přičemž unesené děti se o něco později vrací jako nepoužitelní šmejdi s vymytým mozkem) a zdánlivě to vypadá, že se děj bude točit jenom kolem psychologického sporu vesničanů, kteří nechtějí přijít o své děti, a těch, kteří v zájmu zachování života, majetku a poklidu v jinak idylické vesničce dané status quo přijímají (koneckonců Vlci nikdy nevezmou všechny děti, slyšte mě velmi dobře a říkám díky). Jenže se z toho brzy stává psychologická bitva na úplně jiné úrovni - jednak kvůli sílícímu rozvratu Rolandovy skupiny, jejíž jednotu ohrožují nevyřčená tajemství nejen o Rolandově zhoršujícím se stavu, ale i o podivně "jiném" stavu Susannah, kterou dohnala oběť, již podstoupila, když přiváděli Jakea z New Yorku. A pak je tu otec Callahan pocházející ze stejné Ameriky. A hrozivá věc, kterou skrývá ve svém kostele a která má na svědomí občasné ne úplně snové výlety Rolanda, Eddieho, Susannah, Jakea i Ocha zpět do New Yorku roku 1977. Zpět do knihkupectví Calvina Věže i na parcelu s růží, v jejímž středu se skví všechny světy. A třebaže je nám autorem trochu záludně předkládán jako ústřední zápletka, je boj za vesničany a jejich děti vlastně nakonec jen takové líbivé pozadí. Pro Eddieho, který konečně definitivně dospěl v muže a přejímá svůj díl odpovědnosti za dění v Calle i v New Yorku. Pro Susannah, která možná v bitvě s Vlky vybojuje svůj poslední boj. Pro Jakea, který nachází opravdové dětské přátelství a zažívá bolest, když pochopí, že o něj dřív nebo později musí přijít. A pro Rolanda, který zas a znovu zjišťuje, že ačkoli čím dál víc věří ve svá nová přátelství, Věž je pro něj nade vše. Ze série se tak definitivně stává jedna z nejúplnějších studií přátelství, jeho síly a (ne úplné) bezvýhradnosti, s jakou se lze v literatuře setkat. A tak se místa a časy začínají proplétat, příčiny i následky kroutit (a kniha se zároveň stává jakýmsi sequelem autorova hororového románu Prokletí Salemu, neboť nejen že otec Callahan skupině podrobně vypravuje svůj příběh alkoholika lovícího a loveného upíry poté, co opustil městečko Jerusalem´s Lot, ale krátce se dozvíme dokonce i to, jak dopadly další postavy Ben Mears a Mark Petrie a ostatně se s tímhle Kingovým románem nesetkáme naposledy) a mě k tomu ještě nesmírně baví, jak King pracuje s popkulturními odkazy (světelné meče ve stylu Hvězdných válek nebo hrozivá zbraň Zlá Tonka model HP JKR:-)). A konec vysloveně vybízí k tomu skočit po dalším dílu.... celý text

Zkáza Ďáblova akru 2021, Ransom Riggs

65% - Poslední díl ságy Sirotčince slečny Peregrinové nebyl ničím zvlášť překvapivý, koneckonců mám už delší dobu pocit, že toto téma je už dávno vyčerpané. Zpočátku jsem měla dost problém začíst se a uvědomit si, co se stalo v předchozím dílu, který také nebyl příliš výjimečný, a docela bych ocenila, kdyby autor na začátku každé knihy shrnul, co se stalo v těch předchozích, podobně jako to dělal např. Stephen King v sérii Temná věž. Jake, jeho nová přítelkyně a pojídačka světla Noor, předurčená proroctvím definitivně skoncovat s děsivým bratrem slečny Peregrinové Caulem, a jejich podivní kamarádi spějí k finále, které bude znamenat buď velké vítězství nebo konec všech podivných. A přestože kniha nepostrádá dobré a napínavé momenty jako například průchod bojištěm první světové války cestou do dávno ztracené smyčky nebo střet s Caulem v Knihovně duší, kterému bude dost možná Jake muset obětovat víc, než by kdy čekal, povětšinou se podobně jako v předchozích dílech jedná o pár stránek vcelku dechberoucího čtení proložených dlouhými pasážemi, kdy o tom všichni zúčastnění rozvláčně debatují a autor má potřebu nechat k tomu každého říct to své. Bohužel jeho postavy ale neprocházejí žádným vývojem, takže čtenář už dopředu ví, že Claire bude bránit ymbryny, Enoch bude šířit jízlivé poznámky, Bronwyn to všechno porve přes sílu, Oliva se rozrušeně vznese do vzduchu, Hugh vypustí nějakou tu včelu, Horác bude mumlat něco ze svých snů, Emma vyčaruje ohnivou kouli a Jake se bude pokoušet navázat kontakt s netvory, zatímco slečna Peregrinová jim to bude stále dokola zakazovat, čehož oni jako vždy neuposlechnou, a ona je, až bude po všem, všechny sevře v milujícím objetí, protože beztak sama nedokáže přijít na lepší způsob jak to či ono provést. A k tomu si přečteme spoustu nadbytečných pasáží o jednorázových postavách, jejichž existence je jednou větou zmíněna jen proto, aby autor mohl zaplnit knihu další várkou fotek z blešího trhu. Protože ty staré fotografie zde opravdu měly smysl jen v prvním dílu, kde byly jako majetek Jakeova dědečka přímou součástí děje. A tak právě první díl pro mě po dočtení série zůstává něčím výjimečným, co se autorovi už nikdy potom nepodařilo překonat.... celý text

Čaroděj a sklo 2008, Stephen King

60% - Popravdě, kdybych dočetla třetí díl Temné věže Pustiny v době, kdy ho Stephen King teprve napsal, a musela bych čekat několik let, než se dozvím, jak to s Rolandovým ka-tet dopadlo, když za sebou po osvobození Jakea ze spárů Tikytáka nechali polorozpadlé město Lud plné mrtvol a nasedli do psychopatického vlaku Blaine Mono s nejasnou vidinou, zda z něj ještě někdy vystoupí a kde, tak bych asi autora docela proklínala. Naštěstí sérii čtu po letech už podruhé a teď stejně jako tenkrát jsem měla hned po ruce pokračování Čaroděj a sklo. A tak jsem si okamžitě znovu vychutnala nervydrásající hádankářskou soutěž, stejně jako postpandemický Kansas (pokud to byl vůbec Kansas, protože jak známo z prvního dílu "jsou i jiné světy než tento"). Bohužel pak se příběh uprostřed řidiny na dálnici přeruší a následuje jakýsi spin-off v podobě Rolandova vyprávění o jeho putování s přáteli do Mejisu a městečka Hamry, kam ho otec měl v úmyslu uklidit poté, co Roland přistihl svou matku s čarodějem Martenem a byl tak vyprovokován předčasně složit zkoušku dospělosti popsanou v předchozích dílech knihy. Vypadá to, že v zapadákově, kam oficiálně přijíždějí na jakousi obdobu sčítání lidu a majetku, který by se dal případně využít v konfliktu s "Dobrým mužem" Farsonem, dávají ledatak brumláci dobrou noc. Jenže tenhle dojem končí, když Rolandovo tehdejší ka-tet kromě vesničanů narazí i na pěkně ostré hochy, zdejší naleziště nafty zdaleka nevypadá tak opuštěně, jak by mělo s ohledem na to, že už prakticky neexistují stroje, do nichž by se dala použít, a taky je tu jedna pěkně nechutná čarodějnice, která má pro Dobrého muže v úschově jistou cennou věc, která může ovlivnit vše a všechny. A Roland tu navíc potkává Susan Delgadovou - a láska k ní mu změní život. Když jsem před lety četla Temnou věž poprvé, docela mě tenhle příběh působící trochu jak z Divokého západu bavil. Teď napodruhé to ale bylo čiré trápení. Jeho vypovídací schopnost pro celou ságu zkrátka není natolik podstatná, aby bylo nutné s ním zaplácnout 450 stran. S výjimkou akčního závěru navíc probíhá úporně pomalu, popisy a rozhovory se vlečou, děj (i sám Roland s hlavou v oblacích) často dlouze přešlapují na místě, a jelikož Rolandovým nynějším přátelům je hned zpočátku jasné, že tohle vyprávění nemá dobrý konec, nedokážu se jako čtenář dostatečně nadchnout ani pro milostné vzplanutí mezi Rolandem a půvabnou Susan. Taky už po těch letech příliš nemusím ten Kingův oblíbený typ postavy schopné zfanatizovat dav a přimět ho k hrůzným činům, kteréžto postavy a zápletky už podle mého názoru píše málem jak přes kopírák. Je ale pravda, že se toho hodně dozvíme o Rolandovi, jeho mládí, kamarádech a povětšinou smutných zkušenostech, jež formovaly celý jeho následný život, a můžeme tak lépe pochopit jeho občas podivné reakce, neschopnost navázat přátelství i to, proč tak neústupně putuje k Temné věži.... celý text

Zpětný ráz 2018, Peter May

55% - Předchozí díl série s atraktivním tématem lovu nacistických zločinců mě nadchl natolik, že jsem se okamžitě po dočtení pustila do Zpětného rázu. A to byl tedy neuvěřitelný sešup kvality směrem dolů. Zápletka s poměrně tuctovým motivem a pachatelem, který byl svým chováním pro mě snadno rozpoznatelný prakticky hned od prvního okamžiku, kdy se objevil na scéně, by evidentně postačovala sotva tak na stostránkovou novelu. Takže se to May snažil roztáhnout do rozsahu knihy tím, že v paralele s rodinnými vztahy oběti se i Enzo vrací do mládí a dozvíme se tak leccos nového z jeho rodinného "zázemí". Což je sice zajímavé, ale lépe by to fungovalo jen jako doplněk jinak mnohem nabitějšího děje, než jen jako nastavovaná kaše. Druhým tématem, na kterém se dá získat pár stránek navíc, je pak francouzská tříhvězdičková kuchyně, což byl fajn popis na podráždění chuťových buněk, zvlášť ve spojení s výbornými víny (pobavilo mě, jak Enzo, který se v jednom z předešlých dílů knihy učil se svým Spolkem rodiny a přátel Enza degustovat, je tady za znalce schopného rozeznat i ty sebenepatrnější odstíny chuti), ale pro mě opět jen omáčka k jinak nezáživné detektivní zápletce. Pachatel to holt trochu překombinoval a fakt by mě zajímalo, jestli je nějaký pes schopný najít ve volné krajině předmět někomu patřící i po sedmi letech. Samozřejmě May psát umí, čte se to dobře, navíc jsme se dočkali i zbrusu nové Enzo girl a Charlotte poupravila svůj postoj sobecké mrchy (v rámci svých omezených možností), takže potud dobré. Ale jinak pro mě spíš průměrná záležitost, nemohu se navíc zbavit dojmu, že tohle nebylo nic složitého, co by policie s řádným ohledáním místa činu a jeho okolí, prohledáním pracovny včetně počítače oběti a kvalitním výslechem svědků nevyřešila už v době zločinu bez Enzovy pomoci. Zatím nejhorší díl série.... celý text

Entomologův odkaz 2017, Peter May

90% - V roce 1951 z Mnichova uprostřed noci prchá od rodiny i zavedené lékařské praxe jistý tajemný muž. Podobným způsobem pak nastane úprk z Maroka stiženého zemětřesením v roce 1960. A v roce 1990 je na malém ostrůvku v Bretani za neobjasněných okolností zavražděn nadšený entomolog a vědec v oblasti tropických nemocí. Vinu místního násilníka se nikdy nepodaří prokázat. Jak tyto události nastíněné hned v úvodu knihy souvisí? Tohle pro mě byl prozatím jednoznačně nejlepší díl Akt Enzo. Ano, motiv vraždy a pachatele jsem sice odhadla dávno před polovinou knihy, ale právě vzhledem k indíciím, které autor nastínil hned zpočátku, myslím, že tentokrát to byl do značné míry účel (a to i přes ten poměrně průhledný pokus o matení čtenáře, když se děj blížil do finále). Trochu takový Colombo, kdy divák hned od začátku ví, kdo a jak vraždu spáchal, ale napjatě sleduje, zda a jak se to podaří prokázat samotnému detektivovi. Protože Enzo samozřejmě shora zmíněné skutečnosti neznal a musel je teprve odhalit z pěkně vymyšlených hádanek, které zavražděný zanechal svému synovi v pracovně, v níž zakázal s čímkoli hýbat. A to ještě v barvitě popsaném prostředí sevřené komunity lidí žijících na ostrově zmítaném počasím a mořem. V předchozích dílech mi ta "zázračná" Enzova odhalení přišla poměrně nedůvěryhodná ve smyslu, že by na ně podle mě měla dávno přijít i policie. Teď ale poprvé plně uznávám, že tenhle průlom chtěl opravdu chytrou hlavu a především ten správný odstup a nápad, který mohl a nemusel přijít. Rovněž přístup místního policisty uznávajícího někdejší pochybení nezkušených kolegů a ochotného Enzovi vyjít vstříc, byl osvěžující změnou oproti předchozím dílům, kde se policie zaměřovala hlavně na to, aby Enza od pátrání a prokázání jejich neschopnosti odrazovala. A konečně bylo vítanou změnou i to, že Enzo tentokrát pátral sám bez toho svého Sdružení rodiny a přátel Enza, které ho obvykle doprovází. Byť jednoho nečekaného sdělení se dočkáme i v tomtu dílu (Charlotte mi začíná být opravdu nesympatická) a na konci z toho ještě autor dokázal vytřískat pěknou paralelu. Trochu mě ale zamrzel ten obvyklý uspěchaný konec, protože bych se ráda dozvěděla, jak na zjištěné skutečnosti reagovali všichni zúčastnění. P.S. Opravdu jsem kdysi na vlastní oči u kolegy viděla jednu přes dvacet let neodledněnou ledničku, která dosud v pohodě fungovala, byť do mrazáku se vešel vedle všeho toho ledu tak jeden nanuk. Kdysi se prostě přístroje vyráběly jinak, to má May pravdu...... celý text

Pustiny 2000, Stephen King

95% - Společenstvo Rolanda z Gileadu svedené osudem (neboli ka-tet, jak je označováno v Kingově typickém jazyku neodmyslitelně spojeném s touto knižní sérií) se od mořského pobřeží vydává do vnitrozemí a po stezce Paprsku dál k Temné věži. A zároveň (nebo možná ne úplně, protože čas v Rolandově světě si, jak známo, běží po svém) v New Yorku vnitřně rozpolcený chlapec Jake Chambers, který by měl být vlastně mrtvý nejdřív vinou Waltera nebo možná třetího "vyvoleného" Jacka Morta a pak znovu kvůli rozhodnutí upřednostnit pronásledování Muže v černém, které Roland kdysi učinil pod horami, pátrá s tajemným klíčem v kapse a růží v srdci po vlastních dveřích do Středosvěta... Stephen King prokazuje své pisatelské mistrovství nejen ve výstavbě košatého děje a dosazování neuvěřitelného množství vzájemně propletených symbolů, postav, míst a příběhů, ale třeba už v něčem tak zdánlivě prostém, jako je členění textu, kdy oddělené dějové linky Jakea a Rolandovy skupiny jsou čtenáři předkládané vcelku, takže si může nerušeně vychutnávat jak vývoj vztahů mezi pistolníkem Rolandem, bývalým feťákem Eddiem a schizofreničkou Susannah, tak na druhé straně i Jakeova hledání smyslu všeho toho neuvěřitelného, co se mu děje. A pak se dějové linky začnou proplétat a text začne přeskakovat z jednoho světa do druhého, napětí se zvyšuje, pohledy Jakea i ostatních se střídají rychleji a rychleji, aby pak autor přišel s klidnou putovní částí tolik připomínající jeho vzor Pána prstenů, ovšem čtenář se nikdy nesmí nechat ukolébat, protože vše se může náhle změnit. Protože je tu rozpadající se Lud. A koneckonců "Blaine je svízel". A to je pravda. K sérii Temná věž se vracím po deseti letech a musím říct, že třetí díl Pustiny jsem si pamatovala velmi dobře. První dva díly série byla taková ochutnávka, ale tady už se rozjíždí nezbytná road-movie, ovšem přitom je děj, ač plný symboliky, ještě pořád snadno čitelný (což pokud si vzpomínám zejména o závěrečných dílech už úplně říct nelze). Velice oceňuji i jednotlivé hlavní postavy - nestává se mi často, abych si oblíbila opravdu všechny, se všemi jejich životními příběhy, chybami, sny a vizemi. Chemie mezi nimi funguje dokonale a pocit ka je všudypřítomný. Já vlastně miluju i toho statečného brumláka:) Klidně bych na cestě touto částí Rolandova postapokalyptického světa bývala zůstala ještě o něco déle.... celý text

Mé nepálské trable 2019, Michaela Gautam

85% - Majitelka internetového obchůdku s nepálskou módou, z jehož výnosů sponzoruje dětský domov v Nepálu, pokračuje ve vyprávění o svém životě... Podobně jako u prvního dílu myslím, že není snadné hodnotit něčí životní příběh a upřímně se mi nechce hvězdičkovat podle toho, zda jsou mi něčí životní postoje blízké anebo mi naopak připadají naivní a vzdálené. Osobně ale druhý díl považuji za mnohem lépe napsaný než ten první. Autorka přestala střídat mluvnické časy a přeskakovat z předminulosti do minulosti a z té do předpřítomnosti, tady už prostě vypráví v přítomném čase o tom aktuálním a v minulém o svých vzpomínkách na začátky v Nepálu, takže mě to při čtení netahalo za oči. Knihu jsem tím pádem přečetla na jeden zátah a místy to i s autorkou hodně prožívala - zejména ty málem akční scény, kde nechybělo vydírání, vyhrožování, pomluvy, odvádění dětí, snaha některých zúčastněných patřičně vydělat na autorčině snaze pomáhat, jakož i hrozivé scény pro zemětřesení v roce 2015 a v neposlední řadě její vztah s otcem jejích starších dvou dětí zjevně neschopným trvale se k nim připoutat a pohroužit se naplno do této rodiny-nerodiny, jejíž matka často mizí na dlouhé týdny na druhý konec světa a zabývá se navíc činností, s níž on nesouhlasí. A samozřejmě je tu její nový vyvolený Utsav, za jehož pozici v domově musí Mysha bojovat. A taková česko-nepálská svatba, to je po stránce úřednické tedy skutečná výzva. Kontrast mezi chudým Nepálem a pohodlným životem v Praze je popsaný barvitě a kontrastuje s tím i těch pár autorčiných dovolených. Podobně jako v prvním dílu jsem se ale nemohla přestat divit, že se jí do toho provozování domova pořád ještě chce (rodiče, kteří mají problém se i na chvíli postarat o vlastní děti, když na to autorčin domov zrovna nestačí). Samotné vedení obchodu doslova v pár lidech, které navíc ani nekontrolovala (a častá zklamání), působí poněkud naivně a nezkušeně - trochu se také divím, že se nepokusila naučit se pořádně nepálsky, aby posílila své vyjednávací schopnosti. Ovšem fotografie a obrázky dětí spolu s jejich příběhem připojené v závěru knihy vysvětlují, proč to pro ni má smysl... Líbí se mi autorčina sebereflexe: "Ale taková já jsem vždycky. Stroj na řešení problémů. Když jde do tuhého, prostě řeším. Když není co řešit, řeším sama sebe. Co jsem měla a neměla udělat, jak jsem se mohla a nemohla zachovat, jestli jsem či nejsem dobrý člověk. Když je problém, jsem neohrožená. Zhroutím se až poté, co se vše nějak vyřeší." Toho řešení problémů vnějších i vnitřních je kniha plná a občas se hodně točí v kruzích a podobně jako řada z nás autorka nedokáže najít uspokojení ani v těch chvílích, kdy jí připadá, že se jí splnily všechny sny. Toho spirituálna je na mě sice občas trochu moc, ale taková ona prostě je. Oproti prvnímu dílu, kde mi chyběla nějaká fotodokumentace z míst, o nichž píše, tady připojila alespoň fotky ze svatby a ty knihu určitě obohatily. S autorkou nemusím ve všem souhlasit. Její životní příběh je ale pestřejší, než zažije většina z nás, a za napsání a přečtení rozhodně stojí.... celý text

Vévoda a já 2007, Julia Quinn

60% - Daphne Bridgertonová je dívka na vdávání a vévoda Simon Hastings muž hodný ulovení. Jí matka neustále shání nápadníky a on je neustále obležený podobným typem neodbytných matek. A tak se dohodnou, že sehrají šarádu vzájemného namlouvání, aby měl vévoda chvíli klid a Daphne třeba s jeho jménem v zádech přilákala zajímavější nápadníky. Jak to ale bývá, z přetvářky se stává něco víc a vévoda bude mít dost problém udržet své předsevzetí, že se nikdy neožení a především nikdy nebude mít děti... Za sebe musím říct, že tohle bylo docela zklamání! Ano, patřím k těm, kteří tuto knihu objevili díky seriálu od Netflixu. A jelikož mám zkušenost takovou, že v dílech převedených na obrazovku jsou většinou knihy dost podstatně zestručněny, těšila jsem se, že se dozvím další podrobnosti a střípky ze života nejen ústředních postav Daphne a Simona, ale i ostatních sourozenců Bridgertonových, jakož i jejich sousedů Featheringtonových a třeba i tajemné bulvární pisatelky paní Whistledownové. Bohužel opak byl pravdou. A spoilerem zde tedy neoznačuji vyzrazení toho, co se v knize dočtete, jako spíš toho, co v ní vy, kteří také znáte seriál, rozhodně nehledejte. Tedy hlavní dějová linka kolem Daphne a Simona je až na pár změn podobná (i když i ta je mnohem stručnější). Ovšem další postavy kolem nich jsou vlastně jen takovým "křovím" - nejstarší bratr Anthony tedy sestru chrání, ale mladší Benedict a Colin ději jen přihlížejí, sestra Eloise se jen mihne a celá rodina Featheringtonova v podstatě jen existuje v podobě matky a dcer (žádná další slečna ani otec, kolem kterého seriál vystavěl slušnou zápletku, ale tady je zmíněný jako už několik let mrtvý). A už vůbec tam není žádná královna rozjíždějící pátrací akci po lady Whistledownové... Ačkoli mi tedy seriál se vším tím hyperkorektním mezinárodním obsazením (včetně toho zdůvodnění) přijde jako taková úsměvná fantasy, tak co se týče košatosti děje, kdy všichni starší sourozenci Bridgertonovi mají vlastní příběh a totéž platí o rodině Featheringtonově, tam tedy rozhodně vede. Nemohu ale říct, že by mě knížka nebavila, je to prostě takové lehoučké celkem zábavné a lehce erotické čtení. Ale myslím, že i kdybych ji četla dřív než viděla seriál, moje hodnocení by to asi nezvýšilo. Vlastně je s podivem, kolik z ní dokázali tvůrci seriálu "vytřískat".... celý text

Království popela 2019, Sarah J. Maas

80% - Zlovolný král valgů Erawan dobudoval své vojsko a chystá se podmanit si svět. A hrstka statečných se musí pokusit ho porazit, odstranit jeho i královnu víl Maeve z tohoto světa a definitivně zapečetit bránu Sudby, aby se už nikdy nemohl on, ani jeho stvůry vrátit. Poslední díl ságy Skleněný trůn, kde se ve stylu Avengers - The End Game setkají všechny staré i nové postavy, jež autorka v průběhu psaní Skleněného trůnu uvedla na scénu, může začít... Nutno uznat, že závěr je to poměrně velkolepý a pečlivě propracovaný. Málem se těžko chápe, jak autorka dokázala udržet v hlavě všechny dějové linky, které vytvořila, navázat na ně, košatě je rozvést a nakonec je všechny prolnout do velkého finále. Kniha má téměř tisíc stran, a tak se čtenáři dostane i podrobného rozpletení všech vztahů, objeví se dokonce i málem zapomenuté postavy z počátků série, všichni opět projdou dalším logickým vývojem osobnosti v závislosti na událostech a vlivu lidí ve svém okolí, aby se nakonec kruh uzavřel v jednom ohromujícím závěrečném střetu. Za ten smysl pro velké události i drobnosti, s nimž autorka pokračovala v příběhu jednotlivých postav, jí náleží obdiv. A ty občas naivní milostné vztahy a oproti jiným fantasy příběhům (i realitě) těžko uvěřitelné mizivé ztráty z okruhu hlavních postav mi vlastně nevadí, naopak jsem za ně ráda, koneckonců je to YA. A ono je tam i tak dostatek násilí, na kterém se mohou krvelačnější čtenáři popást. Co mi ale vadilo nesmírně, byla neskutečná roztříštěnost děje - to neustálé a nesmyslné přeskakování mezi jednotlivými dějovými linkami, které mi hodně kazilo zážitek ze čtení. Ono to už bylo otravné v Říši bouří (a vlastně i Královně stínů, kde mi vadila ta nadbytečná linka s tehdy neznámou a pro příběh dosud nedůležitou Manon, která tehdy klidně mohla počkat do dalšího dílu). Neboť sotva jsem se začetla do jednoho příběhu, tak po pár stránkách jsem zas byla uvržena do pokračování jiného, a než jsem si uvědomila, kam se děj předtím dostal v této další lince, tak se zas přerušila a skočilo se jinam. Ano, mělo by jednoznačně význam, kdybychom sledovali na střídačku to, co se děje s Aelin poté, co ji na konci předešlého dílu zajala královna víl Maeve, což by autorka prokládala tím, jak ji Jeřáb, Lorcan, Gavriel a Elide hledají, a my bychom si nervózně kousali nehty, jestli ji dokážou najít včas. Ovšem prolínat do toho i další linky, které pro příběh na tom místě a v dané chvíli neměly žádný význam... ten text měl být podle mě prostě poskládán jinak. O co víc bych si totiž užila, kdybych si mohla v jednom celku přečíst, jak se Manon a Třináctka pokoušejí navázat spolupráci s kdysi nenáviděnými čarodějnicemi Cochrankami a Dorian mezitím pátrá po posledním klíči Sudby. Jak poutavý by byl boj Aediona a Lysandry proměněné v Aelin za Terrasen, kdybych z něj měla víc než jen snahu zorientovat se, kde v dané kapitole zrovna jsou a co se tam děje. A totéž s Chaolem, Yrene a vojsky khaganátu, kteří se vydali na záchranu Chaolova rodného Anielle. Tohle zkrátka bylo, jako kdyby Tolkien nerozdělil Dvě věže na samostatné části, ale krmil nás střídavě putováním Froda se Samem a příběhem zbytku Společenstva prstenu. Naštěstí nakonec to autorka zachránila, když se všechny nitky příběhu opět propletly a závěrečnou část knihy i celé série jsem si hodně užila, zvlášť když dostaly příležitost i ostatní ženské hrdinky v čele s Yrene, kterou jsem si opravdu oblíbila asi nejvíc. A asi i kvůli ní tak pro mě po dočtení série zůstává nejlepším dílem ten Chaolův a Yrenin spin-off Věž úsvitu, kde byla autorka nucena držet se jedné linie a děj tak působil mnohem konzistentněji.... celý text

Ztracená naděje 2014, Colleen Hoover

40% - Sky po letech domácí výuky a odříznutí od světa včetně moderních technologií nastupuje do školy a zároveň se setkává s tajemným Holderem, ke kterému ji to nevysvětlitelným způsobem táhne. A jeho to táhne k ní, ovšem u něj je vysvětlení naprosto zřejmé - kdysi totiž znal někoho, kdo byl Sky neuvěřitelně podobný. Jenže Hope tehdy někdo unesl. To už víme z předchozí knihy Bez naděje. A jelikož se mi román Bez naděje opravdu velmi líbil, moc jsem se těšila na toto navázání a slibované vysvětlení toho, jak to všechno bylo z pohledu Holdera. Po přečtení se bohužel nemohu zbavit dojmu, že tahle kniha je naprosto zbytečná. Netuším, jak by se mi četla bez znalosti předchozího dílu. Ale když už jako čtenář dopředu vím, jak to všechno bylo (a autorka to prostřednictvím Holdera v podstatě hned na začátku sama zopakuje), tak alespoň čekám nějaké další vhledy do děje. Jenže těch se mi nedostává - Holder se Sky prožívá ty stejné události, situace, vedou tytéž dialogy - a jeho pohled není ničím překvapivý, protože při čtení Bez naděje bylo z jeho reakcí ať už bezprostředních nebo později vysvětlených tak nějak zřejmé, co tím kterým proslovem myslel - což jsem právě na autorčině psaní tehdy také obdivovala a upřímně nechápu, proč svůj předchozí kvalitní text má potřebu nějak dál vysvětlovat, jako kdyby snad sama pochybovala o tom, jestli čtenář Holderovy motivy dostatečně pochopil. Aby autorka dodala trochu omáčky, tak nechává Holdera psát dopisy své sestře Les, jejíž sebevražda se v této knize řeší již hned na začátku. Ovšem i tam se konstatuje víceméně jen to, co už víme. Doufala jsem, že se aspoň nějak přijatelně vysvětlí ta "náhodička", že se Holder a Sky ocitli ve stejném městě (ze všech měst USA), ale o to se autorka ani nepokusila. Jediné prozření se tak konalo až v samém závěru, kdy jsme se dozvěděli něco víc právě o Holderově sestře Les a možná, že kdyby to autorka celé uchopila z jejího pohledu, který nám dosud unikal, vznikl by mnohem zajímavější počin. Anebo tuhle poslední část mohla vložit už do předešlé knížky, která by tak ještě nabyla na komplexnosti. Protože aby mě na knížce opravdu zaujalo jen posledních deset stran, to je dost málo.... celý text

Věž úsvitu 2018, Sarah J. Maas

85% - Četla jsem zdejší pochvalná hodnocení na tento tak trochu spin-off od hlavního příběhu a pochybovačně si říkala, co může být tak dobrého na knize, v níž bude hlavním hrdinou Chaol, který mi nikdy nepřipadal, že by byl zrovna tou nejostřejší tužkou v penálu a dost často mě vysloveně otravoval. Po dočtení nicméně musím knize dát to nejvyšší hodnocení ze všech dílů Skleněného trůnu (prozatím kromě dosud nepřečteného závěrečného). Myslím, že se tady autorka opravdu dopracovala k tomu nejlepšímu, co může žánru young adult fantasy nabídnout. Příběh vystavěla na základech svého pracně vybudovaného světa Adarlanu a přilehlých kontinentů. Přitom se ale jedná o příběh uzavřený, který má jasně daná východiska (Chaol a Nesryn přijíždějí do Anticy na jižním kontinentu, aby se následkem magického zranění od pasu dolů ochrnutý Chaol za pomocí tamních léčitelů uzdravil a aby se pokusili získat pro Aelin vojenskou pomoc zdejšího mocného vládce - khagana), tato východiska se následně rozvíjejí v poutavé a čtivé pokračování, kde nechybí napětí, akce, dvorské intriky, tajemno, ani tak trochu detektivní pátrání, a následně se příběhu dostane patřičně přelomového vyústění. Tedy žádné takové "jak to bylo dál s těmi a těmi", co autorka předvedla v Říši bouří. Samozřejmě jsem se okamžitě chytla, když se v příběhu jako léčitelka pověřená Chaolovým uzdravením, objevila Yrene Vížka, dívka, které v jedné z novel ze souboru Krvavé ostří pomohla sama Aelin (byť nepoznána) k tomu, aby se do věže léčitelů Torre vůbec dostala a mohla tam začít studovat. A stala se z ní mocná a důležitá postava, jejíž vztah s Chaolem se od původní nenávisti k zástupci Adarlanu, jehož lidé kdysi zavraždili Yreninu matku, vyvíjel nadmíru zajímavě. Samozřejmě autorka neváhala opět všechny zásadní postavy párovat a to klidně i s členy královského rodu (a že to byli dobře napsaní členové!), jenže tohle podle mého prostě k tomuto žánru patří. Je naopak zajímavé, jak jednotlivé postavy tyto jejich vzájemné vztahy ovlivňují, jak se mění jejich nahlížení na svět následkem řetězu událostí, jichž jsou součástí, a jak hluboko si musí hrdinové sáhnout do vlastního nitra, aby se mohli posunout dál. Chaol totiž samozřejmě (jak už to bývá) nemůže vyléčit své tělo bez toho, že by vyléčil svou duši. A ani Nesryn nezahálela, a tak ona i Chaol a Yrene odhalili kromě dalšího dost důležité věci o původu valgů a vlastně o tom, jak to celé kdysi začalo. A to vše v kulisách čtenáři dosud neznámého města na pokraji pouště, jakož i v horách, kde se v ledovém větru prohánějí letci a jejich ptáci rukové. Kniha je poměrně dlouhá, a tak se samozřejmě nevyhnula úsekům, které byly trochu míň čtivé. A celkem mi neseděla ta hned na začátku nastíněná koncepce khaganátu popisovaného jako jakási osvícená diktatura, kde vládce nejdřív tvrdě získá území a pak na něm vládne s nečekanou tolerancí ke všem náboženstvím, magii léčitelů a vědeckému pokroku. A lidé jsou za to rádi, byť se snaží zlepšit svůj život tím, že ochotně lezou členům královské rodiny a dalším mocným do postele (ale jakože dobrovolně!) A všichni jsou tak nějak spokojení a šťastní (a léčitelé běžně paří na večírcích s královskými dětmi) - akorát čas od času nově ustanovený dědic khaganátu vyvraždí své sourozence a jejich děti, aby se říše neštěpila, a pak jsou zase všichni natěšení na další rozvoj jejich světa. Ovšem autorka v poděkování uváděla knihu o Čingischánovi, takže asi tuším, kde tu inspiraci pro toto podivné uspořádání našla. Závěrem ještě musím pochválit propojení do hlavního příběhu prostřednictvím novinek, které se členům královské rodiny vždy donesly od jejich zvědů z Adarlanu a děj na ně následně skrz reakce jednotlivých postav logicky navazoval.... celý text

Říše bouří 2017, Sarah J. Maas

75% - V předchozím dílu mi k lepšímu hodnocení knihy chyběl větší soulad ve čtivosti dvou základních dějových linek, kdy to, jak hlavní postavy ve Zlomuvalu chystaly boj proti adarlanskému králi, bylo napínavé, a do toho autorka "zdržovala" s tím, co se dělo s čarodějnicemi, což začalo být poutavé až na samém konci. Musím ale uznat, že tohoto nešvaru se autorka v pátém pokračování série Skleněného trůnu vyvarovala, bavily mě všechny dějové linky a při přeskakování mě to naopak nutilo číst dál a dál, abych se co nejdřív dozvěděla, jak to pokračuje s Aelin, která po neúspěšném jednání s terrasenskými vůdci zamíří se svým malým dvorem tvořeným zejména měničkou Lysandrou a bratrancem Aedionem k moři a poté na jih, kde má podle vzkazu postav z dávné minulosti kdesi v mokřadu najít zámek, do něhož následně vsadí klíče Sudby a zapečetí jimi definitivně bránu do temného světa. A jak je to dál s vílákem Lorcanem, který se na vlastní pěst vydá rovněž hledat klíče Sudby a na cestě se potká s tajemnou dívkou Elide, jejíž matka kdysi zemřela, když zachránila Aelin život, Elide potom věznil strýc a nakonec jí v minulém dílu pomohla k útěku čarodějnice Manon a svěřila jí k předání pro Aelin jednu velmi důležitou věc. A jak je na tom Jeřáb, který musel narychlo odletět do Zlomuvalu zachránit nového adarlanského krále Doriana před náletem čarodějnic. A konečně jak to pokračuje právě s Manon, která se konečně vzepřela velitelce čarodějnic a své babičce a ocitla se na útěku. Hrdinové během toho procházeli uvěřitelným vývojem, jakož se logickým a uvěřitelným způsobem vyvíjely i jejich vzájemné vztahy (např. Aedion a jeho znovunalezený otec Gavriel nebo Dorian, který je tak otřesený tím, že mu zabili milovanou Sorschu, že už nechce nic mít s žádnou slabou lidskou ženou a shlédne se raději v mocné čarodějce) a tím lepší to pak bylo, když se všechny tyto postavy nakonec setkaly, přibylo pár dalších, které jsou čtenáři známé ze souboru novel Krvavé ostří (zejména král pirátů a dívka Ansel, která kdysi Celaenu zradila u Tichých vrahů), a samozřejmě královna víl Maeve, která k příběhu přidala závěrečný střet a způsobila v ději pořádný zvrat. Tím ale větší zklamání bylo pro mě to závěrečné odhalení, asi proto, že nějak nemám ráda to vláčení postav příběhem řízené takovým tím, že byly vyvolené nebo pro ně někdo jiný měl nějaký plán. Ano, ono si čtenář často řekne, co všechny postavy nutí se pouštět do nových a nových krvavých střetů (a tenhle díl je opravdu na můj vkus násilný občas až nechutně), proč se raději neseberou a nejdou si někam v klidu žít. A autor to pak vysvětlí nějakým plánem. Copak sám nevěří tomu, jak silné své postavy napsal? A že by šly bojovat proti zlu a za záchranu světa samy i bez plánu prostě proto, že jim není jedno, co se kolem nich děje? Myslím, že zrovna Aelin prošla v životě takovým vývojem, že jí bych to i věřila. Co bych dále vytkla tomuto dílu je určitá roztříštěnost a nedostatek jednotícího prvku. Je to celou dobu tak trochu ve stylu "objeví se tu všichni, které známe, a podíváme se, jak to s nimi bylo dál". Ano, na konci většina z nich bojuje bok po boku proti Maeve a už předtím jim jde víceméně o totéž - porazit temného krále Erawana a poslat ho zpátky tam, kam patří, ale nic z toho se vlastně v tomto dílu neuzavře, a tak se stává spíš takovou předzvěstí toho, co bude následovat ve velkém finále. Jako by se autorka zhlédla v Hollywoodu, který teď také s oblibou dělí ty závěry na dvě části a po první, aby si divák jen kousal nehty, kdy bude venku ta další (viz Harry Potter a Relikvie smrti 1 a 2, poslední díl Stmívání nebo Avengers - Infinity war a End game). Tak aspoň že tuhle sérii čtu v době, kdy už je dopsaná, a mohu se hned vrhnout na další díl.... celý text