fes přečtené 218
Deník citového vyděrače
2004,
Simona Monyová (p)
Takže ona ho od svatby podvádí pravidelnými sexuálními hrátkami se svým dlouholetým ženatým milencem, ale špatný je on - její manžel. Jistě, ten má pár nepěkných vlastností, jako přílišnou pečlivost, žárlivost na její pracovní úspěchy atp., ale hluboce ji miluje a ona věděla, koho si bere. (Konečně - ženy či muži, každý máme nějaké ty jinými ne zrovna obdivované vlastnosti a ani ona jich neměla málo.) Mám rád knihy Monyové, literárně převyšují romantické škváry psané ženami pro ženy. Mají svůj svět: že chlap je v nich vždy ten špatnej je u ní pravidlo, na které jsme zvyklí, navíc jde o pravidlo protkané humorem. Této novelce však humor komplet chybí, chybí jí bohužel i nějaké dějové vyústění. (Proto tentokrát pouhé tři hvězdy.) Jsou to vlastně jen stížnosti a fňukání nevěrné ženy, která si ani jedinkrát nepřipustí, že by snad ona nečinila dobře a zjevně má zato, že na nevěru má právo. Nechce se mi to ani psát, ale osud jí (hrdince) navařil z toho, co mu nakoupila. Opět tak trošku, jak se stalo i autorce.... celý text
Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné povídky
2008,
Roald Dahl
Tentokrát svého oblíbence boduji jen čtyřmi hvězdami z důvodu, že na rozdíl od jiných povídek jsou zde řešením různá polo-esoterična, což mi přijde laciné. Vypravěčsky nicméně Dahl opět nezklamal.... celý text
Zastřený obraz
1923,
Jiří Karásek ze Lvovic
Skoro se děsím, jak mne Karásek přestal bavit. Nebo jsem jen po letech sáhl po ne zrovna dvakrát povedené povídce? Asi moje chyba...
Spánek
2013,
Haruki Murakami
Nemůže spát. Hmm... Místo toho čte, chlastá a mezitím asi píše tuhle povídku. Čekal jsem nějaké psycho, ale místo toho se dozvíme všelicos o jejím manželovi, jeho práci, něco málo o jejich synovi. To vše nuda, kterou nevědět, bylo by snad i líp. Poslední kapitola, kde se konečně začalo něco dít a tím to končí (domysli si, zda ji zabijí či cokoliv jiného, prostě její psaní zde končí), tak akorát naštvala. Můj prvý Murakami... No nic, dám šanci jeho obsáhlým dílům.... celý text
Neublížit (… a neposrat se)
2016,
David Laňka
Nevím, no... neublížil, nenasral, ale ani nezaujal. Jsem nějak náročnější.
Iveto, sbohem...
2010,
Zlata Golda Dvořáková
Iveta Bartošová byla primárně do sebe zahleděná a paranoidní osoba, která nespíš nikdy nežila normální život, a tudíž ho ani nebyla schopna. Hodnoty životů jiných příliš nevnímala, vše přeci mělo sloužit jejím přáním a potřebám. Jistě, do takové podoby byla lidmi vychovávána a o ní jimi přesvědčována, ale k politování coby dospělá osoba zas tak nebyla. Takto mi vyznívá kniha, o pravdivosti jejíchž slov nemám důvod pochybovat. Naopak mám za to, že v záplavě uslzených a skutečně bulvárních nářků typu "oni nám naši Ivetku zabili", je takového zasvěceného i když subjektivního pohledu na naši popovou princeznu zapotřebí.... celý text
Petr, Pavel a Marie Magdalena
2007,
Bart D. Ehrman
Vynikající kniha pro vyhraněné zájemce o vznik křesťanství, ale i o přelom starověku a středověku, jemuž vznik křesťanské ideologie dominoval, ovšem zdaleka ne kniha křesťanská. Někomu jinému se snad ani nedá doporučit.... celý text
Ruce vzhůru, boys, aneb kniha o životě a smrti
1967,
Jiří Robert Pick
Ve své době za pět hvězd, dnes už jen za tři. Ale pořád má svou atmosféru a humor, byť místy dosti černý.
Tisíc mil, těch tisíc mil...
2009,
Waldemar Matuška
Veškerý můj obdiv patří paní Olze Blechové/Matuškové. V podstatě veškerou práci včetně těch prací "mužských" (řízení, přenášení aparatury, řešení kdejakých technických problémů...) kolem Waldy zvládla ona, přitom vše zařizovala tak, aby Matuška měl komfort a byl tak pokud možno vždy připraven podat profesionální výkon. Zjevně v tom našla smysl svého života po boku pěveckého génia, kterého milovala, přičemž z její strany v knize není ani zmínka nějakého povzdechnutí. Neuvěřitelně silná žena, přitom stále krásná a dobrá zpěvačka.... celý text
Černá smečka
2023,
František Kotleta (p)
Vytváření specifického "vnitřního světa" románu a jeho postav jde autorovi asi ze všeho nejvíc, a to ať se odehrává v Čechách nebo kde jinde ve světě, ba třeba i mimo něj; díky tomu zůstává v čtenáři i nějakou dobu po přečtení bytostný pocit déjà vu: 'já tam přece taky byl'. To mne na kotletích příbězích bavilo dosud asi nejvíc. (Vůbec pocit po přečtení jakékoliv knihy je pro mne určující, zda byla dobrá, nezávisle na tom, zda šlo o oddechovku nebo literaturu "vážnou".) Jinak ale... Akční scény jako bych už četl (klapka: "Vykradeno" po šesté), erotické i přímo pornoscény působí jako poněkud "povinné" až trapácké ( = rádoby chlapácké, ale místo toho trapné), opravdu kvalitních hlášek stále méně. Polské vlezdopeněženkovství mě pak přestalo bavit už dříve, tady ještě o level víc. Stává se z toho úlitebný kus masa, přežvýkaný jak byznys káže - to by nevadilo, kdyby se z něj na úkor toho nevytratil nejen nápad, ale i radost z úleťácké tvorby, u konzumenta (mne) pak četby. Tak "jen" za tři. Tři je pořád hodně - nadprůměr, ovládám-li základní počty -, jen se bojím, že máme nakročeno ke dvěma...... celý text