Ivule9 přečtené 165

Mít svý jistý 2024, Anke Stelling

Věk přízraků 2023, Lenka Poláčková

Tak tohle bylo doslova zážitkové čtení! První díl fantasy série Století Olomouce s názvem Věk přízraků, odehrávající se na konci 19. století v Olomouci, konkrétně v Úřednické čtvrti. Je moudré naslouchat přízrakům? Česká dívka Žofie pracuje jako služebná ve vile Pfeifferových, má v sobě dar (nebo prokletí?), schopnost být médiem mezi zesnulými a živými. Zaplétá se se silami z jiného světa. Dokáže je ovládnout? Moc mě to bavilo, i když označením je knížka Young adult. Pro mě to mělo přidanou hodnotu, co se týče historie míst, kterými často procházím, protože Olmík je prostě láska. Na druhou stranu si trochu myslím, že pokud by se to odehrávalo někde jinde, tak bych toto vykročení ze svého klasického žánru neudělala. Napětí by se tady dalo krájet a se závěrem jsem taky spokojená. Moc ráda si v příštím roce přečtu Hodinu hromu i Okamžik oběti. Autorka k tomu navíc vydala i příručku se zaměřením na historii Olomouce. Pokud (tak jako já) nečtete horory, thrillery a podobné, je lepší číst knížku přes den, pokud jste zvyklí, tak kdykoliv. Autorce moc děkuji za rozšíření mých obzorů ve více směrech. "Nejsou silnější zbraně než slova." "Když nás život obdařil zvláštním nadáním, máme povinnost ho zušlechťovat a pečovat o něj, aby sloužilo i ostatním."... celý text

Co je odtud vidět 2021, Mariana Leky

Co je odtud vidět - kniha, která mě mile překvapila. Laskavostí příběhu, humorem i nápadem. Jedna z nejkrásnějších knih, přečtených v tomto roce, a vlastně úplně jiná, než jsem si představovala. Ústřední postavou je Luisa, nejdříve jako desetiletá dívka, která žije v malebné vesnici, obklopená rodinou a sousedy. Rodiče na ni nemají tolik prostoru, hodně času tráví ve společnosti babičky Selmy, souseda optika, kamaráda Martina, obřího psa Aljašky a pratety Elsbeth. Elsbeth je místní mastičkářka a v rukávu má nespočet pověr, Selmě se zase ve snu zjevují okapi, což znamená, že někdo z vesnice zemře. Ve druhé části je Luisa starší a poprvé se zamiluje - do velmi zajímavého muže. Ve třetí části se zase skočí v čase a dozvíme se, jak to s láskou vypadá. Všemi částmi se vine sounáležitost, láska a vyrovnávání se se smrtí milovaných lidí. Já jsem si většinu postav i jejich interakce zamilovala (Luisu, Selmu, Elsbeth, optika i Frederika). Jen postava smutně Marlie mi přišla až moc přitažená za vlasy. Pokud jste ještě nečetli, doporučuju, tohle mi fakt sedlo! "Dělej zkrátka to, co bys dělala, kdyby byl úplně normální den." "Na svět už jsem moc starý." "Jsi starý jako sám svět." "Každé prozření začíná a končí úklidem podlahy."... celý text

Lišák a já 2022, Catherine Raven

Lišák a já je kniha, ve které autorka, doktorka biologie, popisuje svůj příběh samotářského života v odlehlé oblasti, kde si nechala postavit malou chatu. Catherine občas vyučuje studenty na terénních seminářích, ale většinu času tráví pozorováním a popisem přírody. Pozoruje chování zvířat, rostlin a stromů, které nám, čtenářům, zprostředkovává. Catherine se spřátelí s lišákem a postupem času jej skutečně považuje za opravdového přítele. Postupně dává větší důraz na instinkty než na výzkumy. Líbilo se mi zakomponování myšlenek z dalších knih - Bílé velryby od Melvilla, Malého prince nebo Země lidí od Exupéryho (a další). V podstatě pár větami v průběhu celé knihy se dozvíme, že autorka neměla ideální dětství. Srdce ji velmi silně táhne do divočiny a často přemýšlí, že by nemohla žít "normální život" ve městě. Většinou se straní i lidí, i když pár přátel má. Celou dobu řeší, zda je možné, aby se přátelili člověk a liška. Kniha se z převážné většiny skládá z popisu a chování přírody, takže sedne lidem, kterým to takto vyhovuje. Za mě je to krásná protiváha hektického života tak, jak ho běžně známe. Já mám tento typ knih ráda (čím dál radši), ale přišlo mi, že některé pasáže byly zbytečně do detailu natahované, já bych to tak o pětinu zkrouhla. V textu mě rušily sponzorsky znějící spojení typu: hrnek značky xy, kalhoty značky xy nebo oves značky xy a když se asi po páté objevila nadávka "do lasičích čůránek", mírně mě to začalo iritovat. Při čtení jsem si vzpomněla na skvělou knihu Zeď, která je sice zpracovaná úplně jinak, ale je tam spojitost samotné ženy uprostřed divoké přírody. A tak nějak celkově začínám tíhnout ke knihám, které se odehrávají v přírodě, v divočině, vzdálené tomu, co dnes nazýváme "běžný život". Takovým lidem/postavám vždycky fandím. "Souznění je podle mě vstupní branou přátelství." "Můj instinkt mně stejně jako kterémukoliv jinému zvířeti zabránil hnát se vpřed příliš rychle, když jsem si nebyla jistá, kam vlastně směřuji." "Teď už vím, že poslání je mnohem důležitější než profese." "Náš instinkt nám říká, co je přirozené. Naše společnost nám říká, co je běžné - pokud ji necháme."... celý text

Siddhártha 2003, Hermann Hesse

Siddhártha, novela s podtitulem "indická báseň", byla napsána nobelistou Hermannem Hessem před více než sto lety. Je to krásný příběh, jeden z nejkrásnějších vůbec. Tak, jako jsem chtěla poznat Steinbecka, jakožto člověka, stejně by mě zajímal i Hesse - jaký byl a jak žil. V Siddhártě hledá odpověď na tu nejdůležitější otázku - na podstatu života. V příběhu sledujeme životní pouť bráhmana Siddhárthy od jeho mládí až po stáří, čím vším prošel, k čemu došel, a proč v životě nechtěl následovat naučenou nauku. S celým příběhem velmi souzním a Siddhárthu si řadím k mým nejoblíbenějším knihám. "Proč musel, sám bezúhonný, každý den smývat hříchy, každý den usilovat o očištění, každý den znovu? Což v něm nebyl átman, netryskal v jeho vlastním srdci prazdroj? Právě ten bylo třeba najít, ten prazdroj ve vlastním já, ten bylo třeba si přivlastnit! Vše ostatní bylo hledání, byla oklika, bylo bloudění."... celý text

Pěna dní 2011, Boris Vian

Pěna dní - fantaskní, bláznivá a smutná. Pěnu dní jsem měla na svém čtecím seznamu už dlouho a díky výzvě #klasikomilove a aktuálním francouzském kole, jsem se k ní konečně dostala. Moc jsem nevěděla, co mám čekat, a to, co jsem dostala, jsem rozhodně nečekala. A to myslím v tom pozitivním slova smyslu. Je to přesně ta knížka, kterou je potřeba přečíst, protože je to nepřenositelný zážitek. Zpočátku jsem si říkala - nic moc - ale postupně se čím dál víc vybarvovala autorova bezbřehá fantazie, vznikaly nejrůznější absurdní situace a bavila mě i autorova ironie. Ve zkratce k ději: mladík Colin, který je dobře zajištěn, se zamiluje do Chloé, vezmou se, ale pohádka rychle končí, protože Chloé v jedné plíci roste "leknín". Chloé postupně chřadne a Colin dělá vše pro její uzdravení. Colin má kamaráda Chicka, který je naprostý blázen do díla "Jean-Sol Partra" a věnuje mu veškerý svůj čas i peníze, na úkor své přítelkyně Alise. Důležitou postavou je i Colinův kuchař Nicholas (Alisin strýc) a taky myška, žijící v Colinově bytě. Určitě bych se ráda podívala na film, pouštěla jsem si aspoň ukázky a podle nich je ztvárnění na plátně hodně zajímavé! "Uprostřed okna se utvořil jakýsi řapík, rozrostlý na obě strany, který bránil přístupu slunci. Strop se znatelně snížil a plošinka s lůžkem Colina a Chloé už nebyla daleko od země. Čím to všechno může být? dumala Alise. Nevím...řekla Chloé. Podívej, tady je trochu světla. To přišla myška s černými vousy a nesla kousíček jedné dlaždičky z chodby u kuchyně, který silně zářil. Když je tu příliš tma, přinese mi vždycky trochu světla."... celý text

Nesnesitelná lehkost bytí 2015, Milan Kundera

Nesnesitelná lehkost bytí je tak slavná kniha, že se objevila i v seriálu Přátelé. Je to jedna z nejznámějších českých knih ve světě. I nadále pokračuje můj vnitřní rozpor s Kunderou. Jeho dílo mě uchvacuje i mírně irituje. U Nesnesitelné lehkosti bytí ale výrazně převažuje fascinace. To, jak experimentuje s formou, jak se zamýšlí nad tíhou a lehkostí, jak pracuje s motivem Beethovenovy hudby, jak skvěle vykresluje postavy, jak věrohodně popisuje jejich myšlenky a pohnutky. Kundera je tady filosofem i psychologem (například v části Malý slovník nepochopených slov, kde vysvětluje střetávání pohledů postav na určitou věc). Je to dílo plné výborných postřehů, chvílemi napsáno tak, až z toho mrazí. Jak komunistický režim ovlivnil život postav a jak se s tím každá z nich vypořádává. Zaujala mě postava Franze. A co mě rozčilovalo? Asi trochu postava Tomáše a jeho nevěry (tady už to byla diagnóza) a k tomu Tereza, kterou to vnitřně rozervává, a přesto na něm visí - na druhou stranu bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem Tomáš visí na ní. Toto téma se v Kunderově díle opakuje. A taky mi některé filosofické úvahy přišly překombinované. Občas jsem knížku hltala, občas se mi ji ani nechtělo otevřít... Každopádně je to pozoruhodné dílo a spoustu myšlenek jsem si zaznačila. Co vy a Nesnesitelná lehkost bytí? "Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie, i gilotinu." "Nic není těžšího, než soucit. Ani vlastní bolest není tak těžká jako bolest soucítěná s někým, pro někoho, za někoho, zmnohonásobená představivostí, prodloužená ve sta ozvěnách." "Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozorují, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená, žít ve lži." "Skutečně vážné otázky jsou totiž jen ty, které může formulovat i dítě. Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné."... celý text

Čím jdu rychleji, tím jsem menší 2014, Kjersti Annesdatter Skomsvold

Krásná "divnoknížka", která se mě dotkla. U čtení jsem si vzpomněla na Eleanor se má vážně skvěle a taky na Listopadové motýly. Konec - mazec. I když se rozsahem jedná spíše o novelu a ze začátku jsem přemítala, co to vlastně čtu, tak postupem času mi hlavní hrdinka Mathea (které táhlo na sto let) čím dál více přirůstala k srdci, stejně jako její manžel Epsilon, jenž všechno vyjadřoval pouze matematicky a statisticky. Příběh spíše pocitový a vzpomínkový než dějový, o stáří, samotě, skrývání se před světem, strachu, smrti i odhodlání. Jemně okořeněno humorem, ale taky smutkem, zajímavými myšlenkami, originálně zpracované. Viděla jsem u @knizku.kafe.a.klid a @kreat.lucka - díky za doporučení. Jen malé upozornění - spoustě lidem nemusí sednout (je to opravdu zvláštní text), mě se ale líbilo moc a věřím, že se mi Mathea jen tak z hlavy nevypaří. "Jak tu tak ležím v posteli, nejsem vůbec netrpělivá, naopak, a přála bych si, abych si to málo, co mi ze života zbývá, mohla schovat na dobu, až budu vědět, jak s tím naložit." "Kdo si nalhává, že stačí mít spoustu práce, aby člověk nebyl osamělý, ten klame sám sebe, podstatné je ale to, že o jeho samotě pak nevědí ostatní." "Čas je relativní. Den s Epsilonem například není stejný jako den bez něj." "Uvědomím si, že žádnou plavbu kolem světa ani závratnou kariéru jsem nepotřebovala, a v tu ránu už nejsem těžká jako olovo. Už jen asi tak jako stříbro. A stříbro není žádná překážka."... celý text

Ztracená duše 2021, Olga Tokarczuk

Ztracená duše je nádherná kniha s minimem textu a úžasnými ilustracemi. Pokud se vám nestalo to, co hlavnímu hrdinovi Janovi (ať už v jakékoliv podobě), můžete si gratulovat. Ale myslím, že takových dospělých lidí v západním světě moc nebude. Téměř každý z nás v různých fázích života uteče nebo utekl své duši a ona za ním potom smutně klopýtá. Nejhorší na tom je, že se jedná v podstatě o běžný stav. Naštěstí to ale není stav konečný a záleží jen na nás, jestli necháme duši zase zářit, nebo se ztratíme ve světě, kde "muset" a "mít" znamená mnohem více než "být". Moc se mi líbí celá myšlenka knihy i její zpracování. To, že se tady vypráví hlavně obrazem, i když autorka textu je nositelkou Nobelovy ceny. Ilustrace ve mě evokují nostalgii, melancholii, potřebu být trpělivý, a hlavně naději. Doporučuji všem, těm uspěchaným obzvlášť. "Duše se pohybují mnohem pomaleji než těla. Přišly totiž na svět v pradávné minulosti, hned po velkém třesku, kdy se vesmír ještě tolik nerozpínal, a mohl si tak sám sebe prohlédnout v kapesním zrcátku."... celý text

Klub nenapravitelných optimistů 2012, Jean-Michel Guenassia

Klub nenapravitelných optimistů je literární mistrovské dílo, které psal autor více než 6 let. Nebyla to láska na první pohled, ale láska postupná. A i když celý příběh protkává smutek, je nádherně napsaný (a přeložený). V knize sledujeme rozmezí let 1959-1964 a vypráví 12-ti až 17-ti letý Michel Marini, student jednoho pařížského lycea, který se spřátelí s několika emigranty z východu a stane se členem jejich šachového Klubu. Igor, Leonid, Imre, Tomasz či Pavel (a další) pocházejí všichni z komunistických režimů a nesou si v sobě bolestnou minulost. V Klubu se scházejí, aby společně popili a zahráli šachy. Je to místo, kde se všichni cítí dobře. Až na Sašu - emigranta, kterého všichni vyhánějí, obestírá ho velké tajemství, to ale Michelovi nechce nikdo prozradit. Michel sám má plnou hlavu starostí, kromě toho, že mu nejde matika, se jeho starší bratr rozhodl odejít do války v Alžírsku, mezi rodiči jsou velké sváry, jejichž kořenem je odlišný sociální původ otce a matky a odlišný politický názor jejich rodin. Michel najde nejdříve spřízněnou duši v Cécile, dívce svého bratra, která je mu skvělou kamarádkou, ale věci s bratrem se velmi komplikují. Michel miluje knížky a filmy, pořád čte, fotí snímky a jednou se chce stát fotografem. Jednoho dne potká i lásku svého života, ale je to opět všechno zamotané, radí se se členy Klubu, kteří za sebou mají neuvěřitelné věci a hodně se radí i se Sašou, jehož příběh nenávisti proti němu je na konci rozmotán. Moc se mi líbilo použití šachů, jakožto pojítka mezi postavami. Jak dokázal autor do jedné knihy odvyprávět Michelův život a k tomu životy několika emigrantů na útěku před vězením či smrtí v zemi jejich původu. Poslední příběh - Igora a Saši mě naprosto dostal. Klub nenapravitelných optimistů je kniha velmi obsáhlá a její přečtení vám moc doporučuju (a taky má krásnou obálku ). "Raději budu žít jako optimista a mýlit se než žít jako pesimista a mít vždycky pravdu." Anonym... celý text

Želary 2001, Květa Legátová (p)

Povídkový cyklus Želary - co mě na této knize uchvátilo nejvíce - jak autorka dokázala propojit velké množství postav a jejich mikro příběhů, a střípek po střípku odkrývala události jejich života. Kousek v jedné povídce, kousek zase v jiné. Stejné osoby se opakovaly ve více povídkách, někde se jen mihly, jinde sehrály větší roli. Povídky jsou velice hutné, autorka skutečně sází jednu postavu za druhou, ale tím, že všechny tam mají smysl, vzniká krásná, plastická a naprosto věrohodná mozaika životů a osudů lidí z fiktivní horské vesnice Želary na moravsko-slovenském pomezí. Sledujeme hlavně rodinné, sousedské a milostné vztahy, autorka nás zavádí na místní faru, do lesů, do chalup, do školy či do kláštera. Důležitou roli hraje kopcovité prostředí a příroda. Jak se většinou u povídek uvádí, že některé jsou lepší a některé horší, tak tady si celá kniha drží stejnou linii a kvalitu. Vlastně mám po dočtení pocit, že napodruhé by se mi kniha četla lépe, s tím co jsem se mezitím o postavách dozvěděla. Postavy se mohou trochu plést, text vyžaduje pozorného čtenáře. Film Želary vznikl na základě autorčiny jiné knihy - Jozova Hanule (takže se to někdy plete), i když i tady se postava Jozy krátce objeví. Knížku Želary vřele doporučuju. "Cosi mě na Ženině loučce okouzluje a současně děsí. Cítím, že na dosah je tu cosi úžasného, co běžně neexistuje a nemá jméno. Patří k tomu večerní nebe, vůně trávy a tlumené šumění lesa." "V horách, které se s nikým nemazlily, byly generacemi utužené obranné instinkty silnější než jinde." "Ženi to bylo jedno. V Lucčině škole se odnaučila být otrokem cizího mínění." "Neuvědomil si, že ho maličká právě navždy zařadila do krajiny své duše, v níž praskal vítr pod zářící oblohou."... celý text

Cíťa: Proč svět nutně potřebuje citlivé introvert(k)y 2023, Lenka Blažejová

Cíťa je krásně napsaná a hlavně nakreslená kniha o citlivých lidech a introvertech. Tady jde hodně cítit, že je to kniha udělaná opravdu s láskou. Autorka @blaze.je v ní popisuje svůj osobní příběh a dává ho do širšího kontextu dalších citlivých lidí. Co se mi líbilo úplně nejvíc, byly kapitoly Samota, ticho a naše zdroje a Jak na naše dary. Taky se mi líbí, že se uvádí na pravou míru, že introvert není člověk, který by se s nikým nebavil, ale člověk, který čerpá energii zevnitř. Což u mě naprosto platí. Posledních několik let totiž zažívám poměrně intenzivní pocit neustálého přehlcení - o čemž tady autorka také píše, nejen fyzického, ale i psychického, které mi nedělá úplně dobře a musím sama sobě slíbit, že energii je potřeba opravdu dočerpávat, nejen neustále odčerpávat. Protože každou buňkou těla cítím, jak musím zpomalit a nebýt jenom v nějakém vleku křečkova kolečka. Zatím to úplně nedokážu zrealizovat, ale často si představuju: Třeba že se s dětma vydáme na pár měsíců někam karavanem a jenom BUDEME, nic víc. Že nechodím do žádné práce (kde teda už rovnou nechám každý den celou svou energii - a to mě ta práce poměrně baví), že si místo toho píšu všechny ty příběhy, které se mi honí hlavou, že nejsou žádné domácí úkoly, že vstáváme bez budíku a stresu, a že odpadnou všechny ty každodenní "povinnosti" ve kterých často už ani nevidím smysl. Strašně fandím lidem, kteří měli ty koule jít opravdu za svým srdcem navzdory tomu, co si o tom myslelo jejich okolí a neřekli si, že to nejde. Tak vidím, že jsem se poměrně odklonila od dojmů z knížky Cíťa, ale jsem moc ráda, že mi opět připomněla, jak důležité je čerpat energii ze správných zdrojů... celý text

Hruškadóttir 2008, Jana Šrámková

Hruškadóttir je taková malá/velká próza. Malá rozsahem (110 stran), ale za to s velkým vnitřním nábojem. Moc se mi líbil styl autorky. Křehký, poetický, komorní příběh introvertní dívky Veroniky, která se na čas stala součástí soudržné rodiny své nejlepší kamarádky. Veronika nejen o tyto chvíle, na které postupně vzpomíná, později přišla. Nechci více prozrazovat, použila bych slova z anotace: "Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit?" Velmi originální je i název, který má své opodstatnění. Jestli máte náladu na prózu křehkou jako motýlí křídla, přečtěte si Hruškadóttir. Já můžu doporučit. "Když se smí bez pohlavků, bez zvýšeného hlasu, dokonce i bez zmučených pohledů ztýraných matek rozlévat skleničky a bryndat po ubruse, není se už na světě čeho bát." "Na otázku, jak se mám, odpovídám vážně nerada. Především proto, že bych to sama ráda věděla, ale jen málokdy v tom mám jasno." "Jen chodit, koukat do nebe, třídit myšlenky, vymetat pavučiny a zbavovat se dojmů a pocitů jako zkažených potravin, co nestíhám zpracovat ani přes tu jejich strašidelně dlouhou trvanlivost." "Káva dávno vypitá. Znaly jsme se od narození, od stvoření světa, snad ještě dřív, z dob, kdy svět jako měňavka krystalizoval uzamčen ve Slově." "Ten nádherně útulný pocit, že mi nemá co utéct. Že na všechno dojde řada. Přijde čas. Stane se v onen den. Že až to bude, tak to bude."... celý text

Spací vady 2012, Radka Denemarková

Divadelní hra Spací vady Radky Denemarkové je velmi originální, trochu bláznivá a má zajímavou kombinaci postav. Virginie Woolf a Sylvia Plath se po smrti setkávají v jakémsi meziprostoru, kde jsou nuceny spolu fungovat. Za nějaký čas k nim přibyde Ivana Trump. Ženy se navzájem špičkují ohledně svých děl a také životů. Vykřesávají ze sebe navzájem i svá trápení a jejich podstatu. K pochopení divadelní hry je potřeba tyto ženy a jejich život a dílo alespoň trochu znát, jinak se celá hra s divákem/čtenářem mine účinkem a to by byla velká škoda! Doporučuju. Sylvie: Měla bych uklízet. Ale chci psát, chci pracovat. Sedala jsem ke stolu, psala, v tom hlavou proletěl šíp. Vylétla jsem od stolu, z mrazáku vytáhla skopové. Muselo se rozmrazit k obědu... vrátila jsem se ke stolu. Dešťové kapky zabušily na okno. Vylétla jsem od stolu. Sebrat ze šňůry uschlé prádlo. Zkontrolovat studentku, co hlídala děti. Platila jsem jí, abych mohla pracovat. Neustále ve střehu, co v příští minutě utne tu vzácnou chvíli. Pořád jsem vylétala z hnízda. Virginie: Příměří - Přestaňte trucovat. Neseďte tam jako socha z mramoru. Nebo si vezměte peřinu. Ofoukne vás, vím, o čem mluvím. Mám proudění vzduchu a jeho šplouchy prostudované. Madam T.: Pořád čekáte na někoho, kdo vám řekne, co máte dělat a pak vás za to pochválí. Neumíte vzít odpovědnost za to, co děláte, do svých rukou? Silvie: Člověk by psal jinak. Psal by upřímně. Kdyby věděl, že to nikdo nebude číst.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Žítkovské bohyně - přesně TA kniha, po jejímž přečtení chvíli nechci číst nic dalšího. Ten příběh ve mě totiž natolik zarezonoval, že ho hned nechci přebít něčím dalším a ještě pár dní si o něm budu tak různě přemýšlet a převalovat si ho v hlavě. Kniha mě v podstatě vtáhla okamžitě a navíc jsem po několika letech dostala chuť na meltu, kterou ženy v příběhu pily. Jelikož se jedná o jednu z nejčtenějších knih u nás, je asi zbytečné vypisovat děj, zaměřím se tedy jenom na dojmy. Kateřina Tučková má můj velký obdiv za precizní práci s rešeršemi a také za to, jak krásně dokáže propojit bádání s beletrií. I když mě trochu iritovala nadbytečná zájmena (ona, Dora; jí, Doře) tak to beru jako úplnou maličkost vzhledem k tomu, jak silně na mě kniha zapůsobila. Už samotné prostředí Bílých Karpat a jejích obyvatel autorka skvěle vykreslila, do poslední chvíle jsem trnula, jak to celé dopadne. Je to magické, smutné, tajemné a zásah přímo do srdce. S láskou a hrnkem melty v ruce posílám Žítkovským bohyním plný počet hvězdiček. "Prášky? A kdo vidí do prášků? Do placatých bílých pilulí, které se vyrábějí kdesi ve fabrikách a které leda tak zaplaší bolest!? Nedala bych to do huby, ani kdyby mi to do ní cpal pan farář, odpusť mi, Pane, co teď říkám! A jak může doktor, když se v té bílé smrduté ordinaci posadíš a už tě sestra žene ven, vůbec zjistit, co tě doopravdy trápí? Vždyť tam má i Bůh strach pobýt, tak jak by tam mohl pomáhat?" "Však to víš, že žádná bohyně nesmí nikdy mluvit o smrti, ani kdyby ji ten, co se ptá, už měl na jazyku. Protože cesta, kterou bohyně vidí, není uzavřená a kolo osudu se může pootočit jinam každičkou chvíli." "Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne..... silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!"... celý text

Barevný závoj 2017, William Somerset Maugham

Barevný závoj - kniha poprvé vydaná téměř před sto lety. O jejím autorovi, W. Somersetu Maughamovi, jsem zatím slyšela jen na IG, přitom je považován za velmi významného britského prozaika a dramatika první poloviny 20. století. Ale je dost možné, že už jsem to zapomněla, nebo jsem zrovna chyběla. Každopádně je to autor, jehož dílu doporučuju věnovat pozornost. Barevný závoj mě velmi zaujal. I tady se projevila nadčasovost dobře napsané klasiky, a to mě moc baví. Kulisy jsou ze stejné doby, ale lidé v základu pořád řeší ty stejné věci. Třeba vztahy. Mladá Kitty se z jiných důvodů než z lásky provdá za Waltera, bakteriologa, se kterým odjede do Hongkongu a následně do oblasti v Číně, kde je epicentrum cholery. Důvody, proč tuto cestu podstupují, nejsou jen profesní, ale také osobní. Vztah Kitty a Waltera totiž prochází těžkou zkouškou. U Kitty začne při pobytu v zamořené oblasti docházet k transformaci a začne chtít být sama s sebou, bez ohledu na to, k čemu byla vychována. Což je také velmi aktuální téma. Příběh se čte sám (také díky krátkým kapitolám), je napsán citlivě a nastane v něm několik pro mě nečekaných zvratů. Ráda si zase něco od autora přečtu, podle anotací mě zaujalo více jeho knih. "Musím vám ale říci, mé drahé dítě, že klid nenaleznete ani v práci, ani v zábavě, ani ve světě, ani v klášteře. Ten můžete najít jedině ve své duši." "Copak někdy nějaká žena milovala může pro jeho ctnosti?" "Někdo hledá Cestu v opiu, někdo v Bohu. Někdo ve whisky, někdo v lásce. Ale je to vždycky tatáž Cesta, která nikam nevede." "Selhání je základem úspěchu a v úspěchu se skrývá zárodek selhání, ale nikdo netuší, kdy se jedno promění v druhé." "Za epidemií zemře spousta lidí ne proto, že by se nakazili, ale strachem."... celý text

K majáku 2018, Virginia Woolf

Džinové 2024, Fatma Aydemir

Autorka velmi odvážně odkryla veškerá nevyřčená tabu a ukázala nám bez příkras mezigenerační konflikt v kurdské rodině žijící v Německu. Hluboká propast mezi myšlením rodičů, kteří zažili tradiční život v turecké vesnici a jejich potomků. Famózní psychologie postav, skvělá stavba příběhu a ze závěrečné katarze matky Emine jsem měla husí kůži. Je to smutné, ale hodně přínosné čtení, které moc doporučuju! U mě rozhodně adept do letošních topek. "Ano, děti už odrostly, ale co to vlastně znamená? Pro matku to neznamená nic. Není to tak, že si o ně děláš menší starosti. Mateřství přece nekončí. Nikdy to nekončí. Děti zůstanou dětmi." "Ale kdybys teď s tímto vědomím mohla prožít všechno znovu, kdybys znovu prožívala přesně ten samý život, pak bys to udělala jinak, Emine, že ano? Musela bys to udělat jinak. A právě to byla ta moudrost, o které lidi tak rádi mluví." "A holkám se musela dodávat odvaha, holky se musely naučit říkat ne, jinak se budou navždy jen snažit vyhovět přáním ostatních a nikdy nebudou žít vlastní život." "V téhle rodině se bojuje jen takto: významnými pohledy a odvráceným zrakem, samými věcmi, které se nikdy nevysloví, a o to tíživěji visí ve vzduchu, protože všichni vědí, o čem ono nevyřčené vypovídá a na koho je namířené. Mlčení je zbraň Hakanovy matky, a bylo i zbraní jeho otce. Mlčení je soundtrack jeho dětství..."... celý text

Vlčí štěstí 2022, Paolo Cognetti

Meditace o horách, o odpojení se od života ve městě, zklidnění, návratu ke kořenům, to jsou všechno témata typická pro Paola Cognettiho a taková je i jeho další kniha Vlčí štěstí. Ve Vlčím štěstí sledujeme několikaměsíční výsek života čtyřicetiletého spisovatele Fausta, který přemítá, co dále. Po rozchodu s dlouholetou přítelkyní odjede z Milána a vrátí se do hor, kde je mu nejlépe. Začne pracovat jako kuchař v horské chatě, najde lásku a pozoruje kolem sebe horaly a přírodu. Vše plyne pomalu, sledujeme nejen Fausta, ale i servírku Silvii, která se vydá pracovat na vysokohorskou chatu na ledovec; horala Santorsa a v náznaku i "Babette", majitelku horské chaty, v níž Fausto vaří. Zastavení se, rozmyšlení se, nadechnutí se ve vysokohorském prostředí. Paolo Cognetti a jeho horská poetika mě baví, obdivuju lehkost, s jakou autor píše. Vůbec mi nevadilo, že tam nebyly nějaké velké dějové zvraty, a že i závěr se hezky rozplynul. Vlčí štěstí se mi líbilo, i když Osm hor mě nadchlo o něco více. Je vidět, že autor do knih vkládá i velkou část sebe. "Fausto vzal z poličky knihu, kterou před lety vydal. Převážně povídky o párech. O párech, které se omrzely, podváděly se, rozcházely se, nebo spolu zůstaly a pak si ubližovaly ještě víc. Byl to druh příběhů, které ho kdysi zajímaly, a dnes se mu zdálo, jako by je napsal někdo jiný." "Měj se hezky, milý Fausto: nepřeháněj to s pitím, nedávej si za vinu všechny suché větve, které v životě padají..." Znáš to zenové rčení, kde se mluví o horách? Zní: "Než jsem se přiblížil k zenu, hory pro mě byly jen hory a řeky byly jen řeky. Když jsem začal praktikovat, hory už nebyly hory a řeky už nebyly řeky. Ale když jsem dosáhl probuzení, z hor se znovu staly hory a z řek se znovu staly řeky."... celý text

Neviditelný život Addie LaRue 2021, Victoria Schwab

Tak jednou, dvakrát, třikrát do roka zabrousím mimo svůj žánr. Tentokrát do young adult. Už ani nevím, kdo mě na Addie nalákal, ale koupila jsem si ji před cca rokem a půl. Tady je určitě nejlepší ten samotný nápad - to, že mladá žena na začátku 18.století uzavře dohodu s "temným", aby se vyhla domluvenému sňatku. To ale znamená, že bude žít tak dlouho, dokud se sama temnému nevzdá a nedá mu svou duši. Součástí dohody je, že si ji nikdo nepamatuje, nemůže vyslovit své jméno, nic sama napsat - zkrátka zanechat stopu. Addie tak prochází staletími, aniž by byla schopná s kýmkoliv navázat vztah, protože jakmile druhý člověk zavře dveře, odejde, usne a vzbudí se - už si Addie nepamatuje. Do té doby, než v New Yorku roku 2014 potká Henryho. Bavila mě více první a poslední třetina knihy. Celou dobu jsem byla zvědavá, jak to dopadne a jaktože Henry si Addie jako jediný pamatuje. To mě drželo v nutnosti knihu dočíst i přesto, že některé pasáže zejména současného New Yorku - popis různých párty a výstav mě mírně nudil, tam bych klidně trošku škrtala. Také se chvílemi projevilo to, že nejsem cílovka, například jsem nechápala, proč je potřeba v přestávce mezi hlavním chodem a dezertem na večeři u rodičů jít hulit trávu (jako by to tu hodinku nemohlo počkat :-)), no a takových drobností tam bylo více. I přesto svůj skvělý nápad dokázala autorka rozvinout do pozoruhodného příběhu, který z velké části stojí za přečtení. Krásný jazyk a v poslední třetině naprosto skvělá gradace vyprávění. Líbilo se mi, že každá z pěti částí byla uvedená uměleckým dílem, na kterém Addie zanechala svůj otisk. Klidně bych byla pro, přidat na vyprávění zajímavých událostí z minulosti na úkor těch ze současnosti. I přes některé výtky dávám Addie čtyři hvězdičky z pěti, má to celé určité kouzlo. "Ke každému stínu musí existovat světlo." "Henrymu nikdy nedošlo, kolik pojivové tkáně tvoří provinilost. Bez její tíhy se najednou cítí tak lehký, až se mu točí hlava."... celý text