kap66
přečtené 2753
Aby řeč nestála
1984,
Květa Koževniková
To bylo svěží, živé čtení, populárně naučné v optimálním spojení obou slov. Autorku vůbec neznám (zemřela před více než 40 lety, věnovala se spíše vědecké a pedagogické práci a nedožila se bohužel zdaleka ani důchodového věku). Aby řeč nestála: to ve mně vyvolalo představu milého plkání, něco na způsob Ivanky Deváté, kterou mám ráda, takže jsem se těšila. Dostala jsem víc. Ohromně mě bavilo autorčino pojetí: kratší esej o něčem z lingvistiky, fundovaná, ale bez složitosti a s příklady, poté povídka (jak to KK sama nazývá), různě uchopená, lehce na esej navazující, pokaždé svižná, laskavá. Pak mi došel pravý význam dvojsmyslného názvu: řeč nestojí, hýbe se a proměňuje, a pro lingvistu je to dobrodružné objevování a zachycování. Tahle knížka je pravým opakem vědecké suchopárnosti. Klobouk dolů. "Správný lingvista by měl umět žít přímo renesančním životem řeči, ale taky na ni umět vzít chladnokrevně skalpel a s renesanční dychtivostí se jí podívat pod kůži."... celý text
Krásné tajemství
2018,
Louise Penny
Série s inspektorem Gamachem se pro mě stává čtením bez radosti. Sice dávám tentokrát čtyři hvězdy, protože autorce přiznávám dovednost dobře načrtnout a odlišit charaktery (a tady, v prostředí kláštera, to oceňuji o to víc), zvolit originální téma i motiv vraždy. Každým dílem ale roste psychologická nálož, která mě zatěžuje. Hlavní postavy všechno neustále silně citově prožívají, drahně času věnují psychoanalýze ostatních, vyvozují závěry a pak přehnaně reagují. Propána, kde by v mozku při takovém emocionálním nákladu zbylo místo na něco obyčejného, neřkuli hezkého, milého, natož legračního? (Třeba autorce křivdím; nebyla ta zmínka o inkvizici a o tom, jak ji nikdo nečeká, odkazem na Monty Pythony? No, spíš těžko.) Až mě přestanou bolet záda z toho, jak se snažím postavám s tím balvanem strastí, nenávisti, nedůvěry, manipulace a tíživě prožívané lásky pomoct, ještě se k sérii vrátím. Teď mám černo na mozku jenom z toho, jak to píšu.... celý text
Ostrov
2005,
Thomas Perry
Snad to nebude velká svatokrádež, když Ostrov přirovnám k něčemu z tvorby Carla Hiaasena. Ne že bych neznala Thomase Perryho už před četbou téhle knížky. Jeho schopnost přijít s originální postavou a psát napínavě jsem ocenila už u série s Jane W., a že vládne uměním hiaasenovsky provázat napětí s humorem, bylo nejvíc patrné u Kocourova pejska. Hlavním hrdinou tady udělal spíš záporáka(y), kterým ale ze spousty dobrých důvodů držím pěsti (taky Hiaasen), a trefuje se kriticky do prohnilého kapitalismu :-) (Hiaasen jako když vyšije). Kdybych oba porovnala důsledně, asi by Carl H. dopadl lépe, ale u Ostrova jsem se bavila opravdu taky dost dobře.... celý text
