Kmotr99
přečtené 423
Čakanie na Godota
2002,
Samuel Beckett
Literárně-historickou hodnotu dramatu nemůžu popřít, toto drama mě ale otravovalo. Nejvíce jeho postavy. Absurdno mám rád, ale v rámci nějakých skutečných/neabsurdních situací. A ne takhle (podle mě) samoúčelně. Absurdno pro absurdno.... celý text
Můj první McBain. Oddechová detektivka jako stvořená pro "zahřátí" uprostřed zimy, navíc vítaná změna po řadě náročnějších knih; při čtení jsem nemusel tolik přemýšlet, byť jsem četl v angličtině. Příběh mě bavil, škoda příliš náhlého konce. Do 87. revíru se určitě hodlám časem vrátit. (aj)... celý text
Oblomov
2007,
Ivan Alexandrovič Gončarov
Bylo fajn zjistit, že klasická ruská literatura není jen Dostojevský. Že může být odlehčená, zdánlivě bez velkých zvratů a emocí a bez desítek postav, ve kterých se nedá orientovat. Přesto všechno je Oblomov pořád kniha bohatá na myšlenky a rozhodně ne nudná. Myslím, že zápas mezi "štolcem" a "oblomovem" v nás probíhá každý den. Aspoň já to taky cítím. Oblomova můžeme litovat a můžeme jím opovrhovat, ale upřímně, kdo z vás by nechtěl žít takový život, o jakém se Oblomovovi zdá na konci první části...... celý text
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
2017,
Ladislav Zibura
Zibura si mě konečně získal. A přitom mám dojem, že píše pořád skoro stejně. Svůj specifický styl ale dotáhl k dokonalosti - ubral na humoru (mírně, ale je to znát), přidal více lyrických popisů krajiny a popisů reálií (myslím, že se díky němu spousta lidí dozví o Arménské genocidě a konfliktu v Náhorním Karabachu, což je určitě záslužné), a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Na rozdíl od Jeruzaléma a Nepálu kniha mnohem lépe plynula a já si ji naopak užíval čím dál tím víc s každou přečtenou stranou. Zdá se mi, že tentokrát vybíral autor pasáže mnohem pečlivěji, a každá stojí za to. Přesto mám tušení, že lví podíl na atraktivitě knihy má Kavkaz samotný. Sám jsem měl možnost dvakrát navštívit Gruzii (a nevylučuji, že se mi kniha tolik líbila právě proto), dokonce pár stejných míst jako Zibura, a můžu podepsat skoro všechno, co napsal. Navíc díky ruštině a družnosti místních je mnohem snazší s nimi něco pořádného zažít a něco se o nich dozvědět, což třeba v takovém Turecku nebo Číně tak snadné nebylo a na předchozí knize se to podepsalo. Střídání způsobů dopravy pestrosti knihy také napomohlo. Ve výsledku asi nejvíce oceňuji humanismus a upřímnost. Neznám moc knih, které by zaujaly mladého zcestovalého studenta stejně jako jeho babičku. Nevím, jak to Zibura dělá, ale dělá to zatraceně dobře.... celý text
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
2015,
Martin C. Putna
Stručný přehled ruských dějin, a o to nejen těch náboženských. Do dějin východoevropského myšlení se totiž promítají i dějiny celkové a naopak. Díky zasazení do širších souvislostí si lze vše poměrně dobře představit a zasadit do evropského kontextu. Navíc slouží i jako rozcestník, inspirace k zajímavým dílům ruských (východoslovanských) autorů.... celý text
Jeden den Ivana Děnisoviče
2000,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Snad děsivější než všechny krutosti kárného tábora na Sibiři je, jak byl s jeho fungováním Ivan Děnisovič smířen. Forma popisu jednoho obyčejného dne, který hlavní postava dokonce považuje za šťastný, pomáhá aspoň trochu přiblížit režim, jaký v gulazích panoval. Vyprávění se proto může zdát trochu pomalé bez velkých zvratů. Zdánlivě banální činnosti, jako je obědvání jsou rozepsány na několik stránek. Čtenář si díky tomu uvědomí, jaký význam v životě trestance mělo těch pár minut klidu a jedna miska vlažné šlichty. O to větší radost pak máte, když si na samém konci dne spoluvězni rozdělí cukroví, salám a další vymoženosti, které dostal jeden z nich v balíčku z domova.... celý text
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
2016,
Ladislav Zibura
Letošní letní prázdniny jsem začal i ukončil ve společnosti Zibury. Na začátku července jsem si přečetl "40 dní pěšky do Jeruzaléma". Kniha mě nadchla a motivovala k cestě, kterou jsem v průběhu prázdnin podnikl. Letní sezónu jsem pro změbnu zakončil druhou knihou autora, která mě až na perfektní grafické zpracování už tolik nenadchla (a taky mě teď už nečeká nic jiného než školní rok...). Autora nadále považuji za sympatickou a inspirativní osobnost a jeho přístup k cestování i životní filozofii obdivuji. Ale myslím si, že jeho styl (který mu neberu) stejně sedí více ke krátkým facebookovým statusům nebo přednáškám než k plnohodnotné knize. Vtipy jsou stále stejně četné (na můj vkus jich je až moc) a bohužel stejně blbé a křečovité (většinou). Některé epizody tak bohužel působí dost nevěrohodně až smyšleně. To jsem ovšem tak nějak očekával, největší problém jsem měl s monotónností knihy. Ruku na srdce, ono je to chození, setkávání s místními a hledání noclehu opravdu pořád dokola. Zvlášť patrné to bylo v případě Číny, kdy se to slovy jako "kamion", "čaj", "překladač" nebo "déšť" jen hemžilo, a to od začátku do konce. Vlastně to Ziburovi ani nemůžu mít za zlé. Z mé vlastní (malé) cestovatelské zkušenosti vím, že člověk o svých zážitcích hrozně rád vypráví, ale zážitky jiných ho zpravidla nudí. Je to pochopitelné, intenzivní vjem prostě NELZE jakkoliv předat člověku, který na daném místě v danou chvíli nebyl, ať už slovy, fotkou nebo na papíře. Když někomu o věcech, co jsem zažil, vyprávím, často mě až zaráží a trápí, jak špatně se mi hledají ta správná slova a jak zoufale celou skutečnost zkresluji. Jinak to ale prostě nejde. Nakonec jsem byl i za ten humor celkem rád. Také si myslím, že kdyby šlo o kulturně bližší destinaci, kde by se dalo aspoň trochu domluvit, zajímavých zážitků by bylo také víc. Celkově jde o příjemnou knihu, které ale chybí nadšení, které jsem z první knihy tak intenzivně cítil, a která se taky trochu opakuje. Upřímně doufám, že třetí kniha, pro změnu z Kavkazu, bude o dost lepší. Už teď se těším, jak si jí ukrátím dlouhou chvíli uprostřed zimy, a budu se těšit na další dobrodružství, které hodlám podniknout.... celý text
Žert
2007,
Milan Kundera
Po zkušenostech s Nesnesitelnou lehkostí bytí jsem k Žertu zpočátku přistupoval trochu skepticky. Ano, i zde se našly chvíle, kdy mě Kunderův styl mírně iritoval, ale ke konci jsem knihu nemohl odložit - komplexnost a mnohovrstevnost příběhu (a šíře témat, ke kterým se Kundera na relativně malém prostoru skrze různorodou směsici postav s podobnými osudy, ale často jinými přístupy, dostává) mě jednoduše ohromila. Některé pasáže, které mi během četby přišly nudné a zbytečné, na konci najednou začaly dávat smysl. Vše se propojilo. (Včetně "přednášky" o folkloru, který v poslední kapitole hraje podstatnou roli; zároveň je nedílnou součástí Jaroslava, jehož postava je ke konci také důležitá) --- A přestože se díky pohledům zúčastněných mnohé vyjasní, jedno se nedozvíme: pohled samotné Lucie, kolem které zůstane závoj tajemství. A to je jenom dobře.... celý text
